Na návštěvu druhého nejnavštěvovanějšího místa v Řecku jsme se vydali z Olympské riviery z Nei Pori. Cestu jsme si zpříjemnili zastávkou ve městě Larisa. Město Larisa má zhruba 280000 obyvatel a zajímavostí je, že u města je jedna z největších leteckých základen v Evropě. Řecké letectvo je jedno z nejsilnějších v Evropě a to pro dlouhotrvající konflikt s Tureckem. 
V Larise jsem se přesvědčil o tom, že zahrádky a taverny v turistických oblastech nejsou jen z důvodů výskytu turistů, ale že je to způsob života i ve vnitrozemí samotných Řeků.
Před Metheoramy jsme se zastavili ještě ve vesnici Kalambaka, která leží přímo pod kláštery a nachází se v ní spousta obchůdků s duchovními předměty. Pokud máte štěstí tak můžete být i svědky malování ikon.
Řecký název „Ta Meteora monastíria“ aneb ve vzduchu se vznášející kláštery. Jsou postaveny na skalních útesech vzniklých před 60 miliony let. Vystupují z nížiny až do výše 500 metrů, ten pohled je impozantní. Od 9. století se v těchto místech začali usazovat poustevníci, kteří bydleli v jeskyních. V 14. století byl založen první klášter na jedné z mnoha skalních věží, založil ho mnich Athanásios. Nakonec bylo založeno 24 klášterů, dochováno jich je 6 (Varlaam, Saint Stefano, Holy Trinity, Rusanou, Saint Nikolas, Anapafsas ) a přístupné jsou 4, nebo alespoň byly. Situace se může měnit podle potřeby církve. Kláštery vznikaly velmi pomalu a stálo to mnoho dřiny, některé se stavěly až 25 let. Není známo jakým způsobem se první poustevníci dostali na vrchol často kolmých útesů, jen se předpokládá, že zatloukli kolíky do puklin a materiál vytahovali ručně nahoru. Nebo můžeme věřit legendě, že jim pomáhali při stavbě draci. Ani když už kláštery byly postaveny, tak k nim nevedly cesty, ale veškeré potřeby mnichů a i samotné mnichy dopravovaly do klášterů pomocí košů, které vytahovali ručně nahoru. Lana košů se nevyměňovaly i když byly hodně opotřebované, ale vyměnily se až praskly. Občas se tak stalo, že některý mnich přitom zahynul. Mniši ale věřili, že se jedná u vůli Boží.
Ve většině klášterů už klášterní život skoro neprobíhá a v některých zbyl už jen jeden mnich, ostatní se uchýlili před turisty na poloostrov Athos, na který mají přístup jen mniši, nebo jen pár jedinců kterým církev udělí povolení, dokonce zde neplatí ani řecké zákony. Mnišský život je totiž předem daný a je rozdělen do tří 8 hodinových cyklů, první úsek tráví v modlitbách, druhý pracují a třetí úsek věnují odpočinku a rozjímání. Při návštěvě kláštera je potřeba mít zahalená ramena a kalhoty nebo sukni pod kolena, pokud tak nejste oděni, jako většina turistů v parném počasí, dostanete dlouhou sukni a šátek. Byl jsem svědkem velkého náporu turistů v jednom klášteře a tak zaměstnanci nestíhali dávat turistům potřebný oděv a pouštěli je jen tak, jak přišli.
V klášterech se nachází spousta vzácných církevních relikvií, předměty nesmírné historické a umělecké hodnoty, ostatky mnichů. V některých částech kláštera je zakázáno fotografovat, filmovat, telefonovat. Pro tyhle prohřešky můžete být i vykázáni z kláštera a to velmi hrubým způsobem. Z klášterů je velmi krásný výhled do okolí a na ostatní kláštery. Prostory klášterů a skalních útvarů využívají filmaři a to např. ve filmech Nekonečný příběh či James Bond, aj.
Při cestě zpět jsme z dálky viděli ve výšce šátky ve svatyni sv. Jiří. Šátků je údajně 56 a je jich tolik proto, že za vlády Turků kolem roku 1546, kdy Turci zabíjeli děti a znásilňovali ženy, se zde ukrývalo 56 žen se svými dětmi a když na ně přišli Turci, tak raději seskákali dolů s písní na rtech „svobodu nebo smrt“.
