Muzeum Šumavy je celkem ve třech šumavských městech. Sušici, Kašperských horách a Železné Rudě. Všechna města jsem navštívil a jediná expozice, která mě prozatím zlákala k navštívení byla v Železné rudě. Zřejmě i díky zajímavé túře na jezero Laka přes Hůrku, kde mne nadchla historie tohoto místa. Hůrka o které jsem se zmiňoval v povídání o cestě na jezero Laka je totiž výrazně spojena s šlechtickým rodem Abele, který se přičinil k rozmachu zdejšího sklářství.
Expozice muzea Šumavy v Železné rudě přibližuje sklářství, lnářství a hamernictví na Železnorudsku. Je umístěna v domě z roku 1877, který dal vystavět Jiří Kryštof Mikuláš Abele. Vystaveny jsou zde rodinné sbírky rodu Abele v převážné většině z produkce abelovských hutí. Zajímavé je dříve moderní mléčné sklo předstírající tehdejší velmi drahý porcelán. Také zde naleznete sklo červené, jehož zbarvení se dosahovalo pravým zlatem. Také sklo s příměsí uranu mne trochu vyděsilo a k pití bych tyto číše zřejmě nevyužil. K nejvzácnějším vystaveným předmětům patří čížky z broušeného skla, zdobené lazurami a řezáním, doplněné monogramem F.A. Dále pamětní pohár z roku 1887 ze zeleného skla zdobeného zlacením. V expozici muzea naleznete také malovaný nábytek z první poloviny 19. století s charakteristickými malbami kytic. Zajímavé jsou i některé portréty příslušníků rodu Abele.
Sklářství
Na Železnorudsku jsou dodnes v názvech míst připomínány četně zaniklé sklářské hutě. Základním předpokladem pro výrobu skla byl dostatek surovin jako je křemen a dřevo. Na výrobě skla se podílelo mnoho lidí. Dřevař zajišťoval palivo, lamač sbíral křemen, forman suroviny přivážel a stupař ve stoupě křemen drtil. Pak zde byl palič popela, který pálil odpadní dřevo a flusárník jenž loužil dřevěný popel a vyráběl flus čili potaš. V samotné huti pracovali topiči a šmelcíř-tavič mísící připravené suroviny. Tavba trvala 12-14 hodin a při dotavení dosahovala teplota 1600 °C. Po utavení se snížila teplota na 1200 °C a tavič povolal skláře k foukání skla. Na konečné podobě výrobku pak pracovali brusiči a malíři skla.
Hamernictví
Železná Ruda připomíná již svým názvem spjatost s těžbou a zpracováním železa. Nejstarší dochovaná písemná zpráva pochází z roku 1525. Zmiňuje hamerníka Adama, jenž tehdy u dolů železné rudy při Řezném potoku obnovil výrobu železa. Při výrobě se využíval hamr, což bylo mechanické kladivo na vodní pohon. Název hamru se tak často objevuje v názvu šumavských míst (obec Hamry, Hamerský potok apod.). Intenzivní výroba železa se v kraji udržela necelé jedno století, kdy se po vyčerpání zásob rudy od hamernictví upustilo. Při těžbě rudy byl objeven v hojném množství křemen a tím se započala éra zdejšího sklářství. Stěhovat se sem začali skláři z Bavorska, Rakouska a severních Čech.
Lnářství
Je tradičním šumavským řemeslem. Len se pěstoval u každé chalupy. Při sklízení se len vytrhával s kořínky (pro delší vlákno) a máčel se. Pak se musel rozložený za vysoké teploty sušit v pazderně, což bylo stavení k tomu určené. Usušený len se lámal na mědlici, potom se na vochli protahováním vyčesávalo pazdeří. Lněná koudel se nasazovala na přeslici a kroucením se spřádalo vlákno a navíjelo na vřeteno nasazené na kolovratu. Pak se vlákno převíjelo, pralo, sušilo a po té teprve tkalo na tkalcovském stavu. Utkané plátno musela hospodyně ještě bělit a až potom mohla z utkaného plátýnka něco ušít. Dnes nepředstavitelný kus práce a zajímavý postup výroby.
Význam úmrlčích prken
Z šumavského kraje je v muzeu objasněn význam tzv. úmrlčích prken, jež jsou zde vystaveny. Jednalo se o prkno na nějž byl pokládán nebožtík obličejem ke dveřím se zkříženými a růžencem převázanými rukami. Takto spočíval až do pohřbu, v zimě uložen do chladného přístřešku a pohřben až na jaře, kdy již bylo možné vykopat hrob. Po pohřbu bylo prkno opatřeno pamětním nápisem a vystaveno v kapli nebo na křižovatce cest u Božích muk, kde mohli kolemdoucí zavzpomínat na nebožtíka.
