Dominantou vyšehradské skály je chrám sv. Petra a Pavla u nějž se nachází vyšehradský hřbitov kam směřují spousty turistů. Jsou zde pohřbené osobnosti nejvýznamějších představitelů českého kulturního a politického života. Zimní strohost přírody a duch hřbitova dělají tajuplnou atmosféru.
Nádherný chrám sv. Petra a Pavla založil kolem roku 1070 kníže Vratislav II. Údajně prý sám přinesl do základů kostela dvanáct nůší kamení. Chtěl bych vidět dnešního představitele českého národa, jak při některé z dnešních staveb učiní taktéž. Samotný chrám byl několikrát přestavěn a jeho dnešní podoba je novogotická z roku 1885. Největší přestavbou prošel kostel v době vlády Karla IV. Kdy zde vznikl rozsáhlý komplex. Jednalo se patrně o největší stavbu tehdejší Prahy. V období husitských válek byl v roce 1420 celý komplex poničen. V 16.století proběhla renesanční přestavba a na počátku 18. století barokní. Na té se údajně podílel takový mistr, jako byl Giovanni Santini. V bazilice se nacházela panovnická krypta, kde našli místo svého posledního odpočinku panovníci přemyslovského rodu. V chrámu se za prohlídku dnes platí. 
Pozoruhodné jsou kostelní dveře s motivy českého lva, znaky kapituly a moravské orlice. Uvnitř můžete spatřit oltář ze slinoveckého mramoru. Nejcenějším skvostem je zde považován gotický obraz dešťové madony, který je kopií (originál je umístěn v Národní galerii). Namalován byl kolem 14. století a kdysi se k němu konala procesí za odvrácení sucha.
Určitě si také všiměte stromu rozprostírajícího svou korunu před vchodem do chrámu. Jedná se o jasan ztepilý, který dle písemné zmíňky pamatuje novogotickou přestavbu z roku 1885. Vedle chrámu se nachází hlavní vstup na hřbitov. Myšlenku udělat na tomto místě národní hřbitov měl spolek českých vlastenců Svatobor. My jsme vešli vchodem bočním od děkanství, kde nás přivítal prvním náhrobkem Jan Neruda. Prvního zde však pochovali v roce 1861 Václava Hanku, vlastence a autora Zelenohorského a Královedvorského rukopisu. Kousek vedle hrobu Nerudy je pochována Božena Němcová 1862. Dále zde nacházíme malíře Maxe Švabinského, skladatele Bedřicha Smetanu a mnohé další. Ze zajímavých náhrobků mne zaujal například Vlasta Burian či malíř Mikoláš Aleš. Kolem hřbitovních zdí jsou hrobky, jejichž autorem se stal architekt Antonín Wiehl, který se inspiroval italskými hřbitovy Campo Santo (Svaté pole). Hlavní monumentální národní hrobkou se stal v letech 1889-1893 Slavín. Jsou zde pochováni spisovatelé Julius Zeyer, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický, sochař Josef Václav Myslbek, malíři Alfons Mucha, Václav Špála, Vojtěch Hynais, operní pěvkyně Ema Destinnová nebo vynálezce František Křižík a spousty dalších.
V období téměř 250 let bylo na Vyšehradě pohřbeno kolem 600 osobností českého národa a místo se tak stalo i přehlídkou sochařských děl. Hřbitov opouštíme a jsme spokojeni s fotografováním, Nápis na Slavíně „ač zemřeli, ještě mluví“ může být pro mnohé i na tak deprimujícím místě jako je hřbitov povzbuzením – povzbuzením něco dokázat a ulehnout si na místo věčného odpočinku vedle mnohých českých mistrů.
