„Nemůže být v životě většího utrpení, než být slepý v Granadě“, napsal mexický básník Francisco de Icaza po návštěvě města do jedné ze svých knih. Nelze než souhlasit, Granada je skutečně krásným městem. Těžko by ale patřila mezi nejnavštěvovanější místa ve Španělsku, pokud by zde neležela Alhambra. Maurský palácový komplex s nádhernými zahradami je výjimečným příkladem dovednosti arabských stavitelů v období vrcholného středověku a jednou z nejkrásnějších památek UNESCO na světě.
Granadský emirát jako poslední bašta muslimů ve Španělsku
Je těžké pochopit význam Alhambry bez alespoň elementární znalosti historických souvislostí. Arabové ze severní Afriky vstoupili na území dnešního Španělska již počátkem 8. století, kdy ve slavné bitvě u Jerez de la Frontera roku 711 porazili vizigódského krále Rodericha. Cesta k obsazení poloostrova byla volná a během následujících desetiletí dobyli muslimové celé území Španělska kromě dnešní Asturie na severu země. Právě odtud, z hlavního centra odporu proti arabské nadvládě, začíná v 10. století takzvaná reconquista, čili postupné znovudobývání poloostrova křesťanskými vojsky. Ta je víceméně završena roku 1212 bitvou u města Las Navas de Tolosa, které leží v dnešní provincii Jaén (Andalusie). Jediným místem, které zůstává v arabských rukou, se stává Granada a její pobřeží. Jde o výsledek politického jednání mezi granadskými vládci a španělskými králi, kteří si nechali výměnou za neútočení platit od muslimů vysoké poplatky. Bez téhle klíčové dohody, která prodloužila setrvání muslimů v Granadském emirátu téměř o tři století, by Alhambra nemohla vzniknout, protože práce na ní začaly až ve druhé polovině 13. století. Když Katoličtí králové převzali od muslimských vládců roku 1492 Granadu, byli krásou palácového komplexu natolik ohromeni, že ho nezničili, ale dokonce ho sami začali využívat. Neobvyklá to skutečnost v době tvrdé rekatolizace Španělska.
Za všechno mohou Násridovci
Je třeba zmínit, že Alhambra nebyla vždy sídlem muslimských vládců, protože první granadští emíři Zirídovci vystavěli své paláce na kopci, kde dnes leží čtvrť Albaicín. Až jejich nástupci Násridovci, kteří do města přišli po pádu Córdoby roku 1236, si ke stavbě vybrali protější kopec Sabika. Stavbu Alhambry jako hlavního sídla započal zakladatel dynastie Mohamed I., al-Ahmar a v práci pak pokračovala více jak desítka jeho následovníků. Většina z nich se jmenovala po zakladateli Mohamed, občas se objevuje i jméno Yusuf. Šlo většinou o velmi vzdělané a nábožensky tolerantní panovníky, kteří stavěli školy, nemocnice a veřejné lázně. Obklopovali se schopnými úředníky, podporovali umělce. Byli vynikajícími hospodáři a jejich zisky jim umožňovaly neustálé rozšiřování palácového komplexu. Za vlády Násridovců dosáhla Granada vrcholu prosperity, jehož přeživším dokladem je právě Alhambra.
Vstup do Násridovských paláců je časově limitován
Jediným místem, k němuž se musíte dostavit během prohlídky přesně, jsou Násridovské paláce ležící v severní části areálu nad údolím řeky Darro. Jde o nejcennější část Alhambry a proto je vstup do paláců striktně omezen. Pokud k nim přijdete později, než je uvedeno na vstupence, tak o možnost vstupu přijdete. Ve třech palácích, pro něž jsou typické dřevěné stropy, štuková výzdoba stěn s muslimskými motivy a keramické kachle, se odehrával oficiální i soukromý život panovníků a jejich rodin. Palác Mexuar sloužil k přijímání hostů a výkonům spravedlnosti, sousední palác Comares byl oficiálním emírovým sídlem a Lví palác sloužil rodině. Mezi nejpříjemnější místa paláců patří Myrtové nádvoří, Síň velvyslanců a proslulé Lví nádvoří, které obklopuje 124 mramorových sloupů symbolizujících palmový háj. V jeho středu je fontána, kterou podpírá dvanáct lvů z bílého mramoru. Není náhodou, že fotografie Lvího nádvoří patří mezi ty nejčastější, které se v souvislosti s Alhambrou objevují.
Generalife – letní sídlo emírů s rajskými zahradami
Na Slunečním kopci ležící paláce a zahrady Generalife, do nichž pravděpodobně vstoupíte hned po kontrole vstupenek, byly dříve zcela nezávislé na Alhambře. Panovníkovo útočiště před starostmi běžných dnů dokonce hlídal vlastní strážný oddíl. Předpokládá se, že kromě čarokrásných zahrad vyzývajících k relaxaci sloužily některé části pozemků i k pěstování plodin a chovu domácích zvířat. Součástí areálu byla dokonce i zvířecí obora. Přestože se podstatná část Generalife nedochovala, i tak máme jasnou představu o tom, na jak krásném místě mohli panovníci relaxovat. Zahrady měly navozovat a vlastně dodnes navozují představu muslimského ráje, v němž podle Koránu potečou řeky chladivé, bude dostatek ovoce a nikdo nebude zbytečně „hulákat“. V palácích i zahradách ovocné stromy skutečně rostou, v bazéncích s fontánkami zurčí čistá voda a klid k rozjímání zde také naleznete. Pokud ovšem nezavítáte do Alhambry v turisticky nejexponovanějších letních měsících, kdy sem cestovní kanceláře začnou navážet turisty z letovisek na pobřeží Costa del Sol.
Vyhlídka sv. Mikuláše nabídne pohled na celou Alhambru
Když půjdete granadskou čtvrtí Albaicín stále do kopce, dojdete na náměstí Svatého Mikuláše (San Nicolas) se stejnojmenným kostelem. Zdejší vyhlídka je jedním z nejlepších míst, kde si můžete udělat jasnou představu o rozlehlosti celého areálu Alhambry. V životě jsem navštívil spousty vyhlídek, ale téhle se těžko co vyrovná. Rudý hrad, což je překlad Alhambry z arabštiny, mám jako na dlani, znovu a znovu mě ten pohled fascinuje a dojímá. Vedle mě stojící kamarád Miguel, bývalý student věhlasné granadské univerzity, jenž je našim soukromým průvodcem, kouká na Alhambru a mlčí. A to je co říct. A mlčí dokonce i naši dva puberťáci. Chci věřit, že dojetím, ale možná jen nemohou popadnout dech po výstupu do kopce. Po několika fotografiích Miguel zavelí: „Nos vamos de tapas“ (Jdeme na tapas). Vyrážíme z kopce do některého z jeho oblíbených tapas barů v centru města. Po cestě se Miguela ptáme, v kolik hodin chodí během léta spát. Když se dozvíme, že mezi druhou a třetí ráno, je nám všem jasné, že tenhle den věnovaný Alhambře ještě dlouho neskončí.
Autor fotografií: Milan Čermák