Archivy

Peru

Čeští horolezci pod Huascaránem.

Je tomu právě půl století, co nepředvídatelná přírodní katastrofa předčasně utnula snahy československé expedice Peru 1970. Nekompromisně destruktivní lavina ledu a kamení způsobená rozsáhlým zemětřesením v pohoří jihoamerických Bílých Kordiller pohřbila v základním táboře pod Huascaránem snahy a cíle všech jejích čtrnácti členů. Většina z nich horolezecky vyrostla mezi pískovcovými věžemi Skaláku a pro mnohé z nich to byl jejich první kontakt s velehorami. Mene tekel přišlo už dva týdny předtím, když tragicky zahynul jeden ze členů expedice. Ničivý otřes půdy v horách si vyžádal v řádu minut životy úhrnem sedmdesáti tisíc kečuánských indiánů.

Srdce Bílých Kordiller však tepe dál. Na přetrženou nit navázali po letech profesionální horolezci i alpinisté srdcaři. Kniha nabízí společně s reprintem souboru fotografií Viléma Heckela Poslední hora dialog vteřiny a věčnosti, příběhy generací, které spojuje přátelství, odvaha i tragédie, ale především síla a nezlomnost lidského ducha a vítězství myšlenky, která své první řádky začala psát v dalekém Peru před více než padesáti lety…

Formát knihy: 160×230
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 350
Datum vydání: NOVINKA !! 2. 9. 2020
Běžná cena: 578 Kč (ušetříte 116 Kč)
Naše cena: 462 Kč

Králova stezka

Stezka smrti. Děsivá stezka. Stezka sebevrahů. Nejnebezpečnější stezka světa. Všechny tyto názvy se vžily pro skalní stezku Caminito del Rey (Králova stezka) v jihošpanělské provincii Málaga, která vede na skalních stěnách ve stometrové výšce nad kaňonovitým údolím řeky Guadalhorce. Přestože šlo svého času skutečně o velmi nebezpečnou a dobrodružnou cestu, dnes je díky rozsáhlé rekonstrukci dostupná široké veřejnosti. Pokud chcete zažít na jihu Španělska nevšední zážitek, rozhodně si ji projděte.

Proč právě Králova stezka?

Původní cestu vybudovala společnost „Sociedad Hidroeléctrica del Chorro“ již v letech 1901 – 1905. Důvodem výstavby bylo propojit budované vodní elektrárny v těžko přístupném terénu soutěsek a zkrátit svým zaměstnancům čas potřebný k zajištění údržby obou zařízení. Za svůj název vděčí králi Alfonsovi XIII., který v roce 1921 přijel osobně zahájit práce na stavbě vodního díla El Chorro, jež mělo zajistit dostatek vody a elektřiny pro obyvatele Malagy. Protože se král prošel částí stezky, byla po něm později pojmenována.

Jedinečný průchod nádhernou přírodní scenérií

Výjimečnost si stezka zaslouží díky krajině, v níž byla zbudována. Vede totiž z velké části nad hlubokým a velmi působivým kaňonem Gaitanes Gorge. Asi jeden metr široký dřevěný chodník je zavěšený na kolmých stěnách soutěsky asi sto metrů nad protékající řekou Guadalhorce, do jejichž vod mohou samozřejmě odvážlivci přes kovové zábradlí nakouknout. Všiml jsem si ale, že většina návštěvníků tak nečiní a raději se drží při pravé straně chodníku a lehce se opírá o skálu. Asi pud sebezáchovy. Pokud se v soutěskách podíváte směrem nahoru, pravděpodobně uvidíte desítky poletujících supů, kteří hnízdí ve zdejších skalách. Hezký to pocit. Příroda je zde skutečně velmi působivá a okouzlující.

Stezku zvládne zdolat téměř každý

Přestože jsou dřevěné lávky průhledné, není skrz ně většinou vidět až dolů, protože těsně pod nimi vedou zbytky bývalé trasy. To píši jako uklidňující poznámku pro ty, kteří mají strach z výšek a nesnesou pocit, že se prochází nad vzduchoprázdnem. Fotografie ze stezky mohou v některých z vás vyvolat strach, ale mohu všechny uklidnit, že ve skutečnosti se to zvládnout dá. Moje drahá polovička se výškám pokud možno vyhýbá, necítí se v nich dobře, ale Caminito del Rey si i přes počáteční opatrnost užila a klidně by ji šla znova. Stezka členitým terénem není logicky bezbariérová a nesmí na ni vstupovat děti mladší osmi let.

Přístup ke stezce je dvěma tunely

Důležitým bodem, k němuž se dostanete autem či autobusem, je restaurace El Kiosko ležící asi 8 km severovýchodně od městečka Ardales. V okolí restaurace najdete i potřebná parkovací místa. Před restaurací musíte učinit důležité rozhodnutí, kterým tunelem se k hlavnímu vstupu umístěnému až v prostorách vodní elektrárny Gaitanejo vydáte. Oba tunely jsou od sebe vzdáleny jen 250 metrů a jsou dobře značeny. My jsme si vybrali delší přístupovou trasu (2,7 km), která začíná kratším tunelem (Tunel pequeño) hned vedle restaurace a nabízí velmi hezké panoramatickými výhledy. Druhou a kratší možností (1,5 km) je využít delší tunel (Tunel largo), který se nachází mezi velkým parkovištěm a restaurací. Počítejte proto s dostatečnou časovou rezervou potřebnou k dosažení hlavního vstupu.

Kyvadlová doprava funguje obousměrně

Stezka je z bezpečnostních důvodů pouze jednosměrná a z toho důvodu je pro návštěvníky zajištěna kyvadlová doprava mezi severním vstupem a jižním výstupem. Autobusy spolupracujícího dopravce pendlují v asi půlhodinových intervalech. Jestliže cestujete autem, máte dvě možnosti naplánování cesty. Tou první je zanechat auto v severní části u restaurace, projít stezku a v cíli nastoupit na autobus, jenž směřuje k severnímu vstupu. Druhou možností je zanechat stejně jako my auto na parkovišti u jižního výstupu v El Chorro a svézt se autobusem k severnímu vstupu. Je však třeba mít na paměti, že autobus projíždí trasu plnou serpentin někdy i půl hodiny a třeba ho těsně nestihnete. Proto raději počítejte s časovou rezervou až jednu hodinu mezi obcí El Chorro a oběma vstupními tunely. Jestliže přijedete z Malagy do El Chorro přímým vlakem, což je mimochodem nejrychlejší možný přístup ke Královské stezce, musíte logicky využít druhou nabízenou variantu. Autobus můžete zaplatit u řidiče nebo on-line spolu se zakoupenou vstupenkou.

Členění trasy a předprodej vstupenek

Počet lidí na stezce je limitován a proto je nutné si zakoupit on-line vstupenku na přesný čas. V tuto dobu již musíte stát před areálem vodní elektrárny Gaitanejo, kde se prokážete platnou vstupenkou. Po kontrole dostanete od zaměstnanců stezky bezpečnostní přilbu a vyslechnete si krátké poučení o tom, jak se během cesty chovat. Následně se vydáte na stezku a jste páni svého času. Pokud budete chtít více fotit, nebo půjdete pomaleji než ostatní, nic se neděje. Prostě vás ostatní předběhnou, nejsou to závody. První část trasy vede po skalách, druhá je klidnější s několika místy vhodnými k odpočinku a ta třetí, poslední, se znovu vrací ke skalním lávkám. Těsně před koncem stezky se nachází snad nejpůsobivější část, kterou je lávka spojující obě strany kaňonu. Na závěr ještě upozorním, že o vstupenky na stezku je enormní zájem a proto všem doporučuji zakoupit si je s dostatečným předstihem na oficiálních webových stránkách společnosti Caminito del Rey. Stojí 10 euro bez rozdílu věku, což je velmi přijatelná cena za strhující podívanou, kterou návštěvníkům nabízí.

Autor fotografií: Milan Čermák

 

Lednice

Celý zámek Lednice s parkem patří do tzv. Lednicko-valtického areálu a od roku 1996 patří mezi památky světového dědictví UNESCO. Je zde většinou hodně zahraničních turistů. Letos to díky koronaviru vypadalo, že návštěva areálu může být poklidnější. Velké množství především českých turistů, ale seanci klidu zabránilo. Přesto jsem poznal areál důkladněji, během roku jsem zde byl poprvé několikrát.

Celý areál patří do kategorie kulturní krajiny, zahrnující společné výtvory člověka a přírody. V minulosti si vysloužil označení „zahrada Evropy“. Rozkládá se mezi řekou Dyje u Lednice a česko-rakouské hranice poblíž Valtic. Najdeme zde četné romantické stavby jako např. Apollónův chrám, Minaret, chrám Tří grácií, Dianin chrám (Rendez-vous) v podobě římského vítězného oblouku. Součástí areálu jsou i rybníky Mlýnský 109 ha (ha =hektarů), Hlohovecký 105 ha, Prostřední 46 ha, Zámecký 24 ha. Díky tomu tvoří také významnou ornitologickou lokalitu.

Parkování

v Lednici je bezplatné parkování téměř nemožné. Již při příjezdu vás směřují šipky na různá soukromá parkoviště. Já odjakživa parkuji zdarma na konci ulice Čechova. Vždy jsem si říkal jak je tam poklidné parkování a letos jsem konečně zjistil, že je to díky zákazu vjezdu.

Zámecký park

okruh zámeckým parkem od parkoviště kolem minaretu má přes 9500 kroků. Je proto skvělý pro ty, co chtějí splnit limit 10 tis kroků. Ideální je na procházku v každém ročním období. Trasa začíná za zámkem u fotogenického Růžového rybníčku odkud záhy dorazíte k Maurské vodárně.

Maurská vodárna

vodárna v romantickém stylu pochází z roku 1785, postavená dle architekta Wingelmüllera. Budova sloužila nejen jako parní lázně, ale také byla také součástí zavlažovacího systému parku. V Maurské vodárně byla umístěna Kaplanova turbína, která vyráběla elektřinu pro zámek. V 60. letech 20. století byla postavena nová vodárna na protilehlém břehu, kde je nyní i výchozí přístaviště pro lodní dopravu směřující k minaretu a Janovu hradu.

Pokud budete pokračovat pěšky tak budete míjet akvadukt na levém břehu zámeckého rybníka respektive na Grottově ostrově.

Akvadukt

zajímavostí je, že byl postaven ze zbytků skutečných antických staveb dovezených z Itálie. Jeho zadní část se nachází v umělé jeskyni Peklo. Ta je nepřístupná. Prozkoumejte si detailně stavební bloky akvaduktu, vypadají opravdu jedinečně. Odtud je to již kousek k nejslavnějšímu objektu parku a to minaretu.

Minaret

vznikl jako pohledový uzávěr hlavní osy parku. Ze zámeckých oken je na něj krásný pohled. Naopak se nabízí impozantní výhled z minaretu, rozhledny v maurském slohu s 302 schody a výškou 62 metrů. Minaret vznikl mezi lety 1798 – 1802 a to údajně jako vzdor knížete Lichtenštejna, kdy mu obec odmítla prodat pozemek na stavbu kostela. Stavbu realizoval architekt Josef Hardtmuth (1758 – 1816) pozdější vynálezce moderní tužky (firmy Koh-i-noor) stejně jako Janův hrad, Dianin chrám, Nový dvůr či již zmíněný akvadukt.

Minaret se v roce 2020 dočkal důstojné rekonstrukce a vypadá opravdu skvěle. Jen by to chtělo natřít ještě střešní plechové kopule. V kontextu na první pohled zdařilé rekonstrukce to zatím nevypadá moc pěkně, ale třeba k nátěru ještě dojde.

V mém původním článku z roku 2006 – Zámek Lednice – areál kulturního vyžití, můžete vidět již historické fotografie zámku a nebo si přečíst o dalších zajímavostech. Aktuální vstupné zámek Lednice.

Autor fotografií: Karel Veit

No Images found.

Alhambra

„Nemůže být v životě většího utrpení, než být slepý v Granadě“, napsal mexický básník Francisco de Icaza po návštěvě města do jedné ze svých knih. Nelze než souhlasit, Granada je skutečně krásným městem. Těžko by ale patřila mezi nejnavštěvovanější místa ve Španělsku, pokud by zde neležela Alhambra. Maurský palácový komplex s nádhernými zahradami je výjimečným příkladem dovednosti arabských stavitelů v období vrcholného středověku a jednou z nejkrásnějších památek UNESCO na světě.

Granadský emirát jako poslední bašta muslimů ve Španělsku

Je těžké pochopit význam Alhambry bez alespoň elementární znalosti historických souvislostí. Arabové ze severní Afriky vstoupili na území dnešního Španělska již počátkem 8. století, kdy ve slavné bitvě u Jerez de la Frontera roku 711 porazili vizigódského krále Rodericha. Cesta k obsazení poloostrova byla volná a během následujících desetiletí dobyli muslimové celé území Španělska kromě dnešní Asturie na severu země. Právě odtud, z hlavního centra odporu proti arabské nadvládě, začíná v 10. století takzvaná reconquista, čili postupné znovudobývání poloostrova křesťanskými vojsky. Ta je víceméně završena roku 1212 bitvou u města Las Navas de Tolosa, které leží v dnešní provincii Jaén (Andalusie). Jediným místem, které zůstává v arabských rukou, se stává Granada a její pobřeží. Jde o výsledek politického jednání mezi granadskými vládci a španělskými králi, kteří si nechali výměnou za neútočení platit od muslimů vysoké poplatky. Bez téhle klíčové dohody, která prodloužila setrvání muslimů v Granadském emirátu téměř o tři století, by Alhambra nemohla vzniknout, protože práce na ní začaly až ve druhé polovině 13. století. Když Katoličtí králové převzali od muslimských vládců roku 1492 Granadu, byli krásou palácového komplexu natolik ohromeni, že ho nezničili, ale dokonce ho sami začali využívat. Neobvyklá to skutečnost v době tvrdé rekatolizace Španělska.

Za všechno mohou Násridovci

Je třeba zmínit, že Alhambra nebyla vždy sídlem muslimských vládců, protože první granadští emíři Zirídovci vystavěli své paláce na kopci, kde dnes leží čtvrť Albaicín. Až jejich nástupci Násridovci, kteří do města přišli po pádu Córdoby roku 1236, si ke stavbě vybrali protější kopec Sabika. Stavbu Alhambry jako hlavního sídla započal zakladatel dynastie Mohamed I., al-Ahmar a v práci pak pokračovala více jak desítka jeho následovníků. Většina z nich se jmenovala po zakladateli Mohamed, občas se objevuje i jméno Yusuf. Šlo většinou o velmi vzdělané a nábožensky tolerantní panovníky, kteří stavěli školy, nemocnice a veřejné lázně. Obklopovali se schopnými úředníky, podporovali umělce. Byli vynikajícími hospodáři a jejich zisky jim umožňovaly neustálé rozšiřování palácového komplexu. Za vlády Násridovců dosáhla Granada vrcholu prosperity, jehož přeživším dokladem je právě Alhambra.

Vstup do Násridovských paláců je časově limitován

Jediným místem, k němuž se musíte dostavit během prohlídky přesně, jsou Násridovské paláce ležící v severní části areálu nad údolím řeky Darro. Jde o nejcennější část Alhambry a proto je vstup do paláců striktně omezen. Pokud k nim přijdete později, než je uvedeno na vstupence, tak o možnost vstupu přijdete. Ve třech palácích, pro něž jsou typické dřevěné stropy, štuková výzdoba stěn s muslimskými motivy a keramické kachle, se odehrával oficiální i soukromý život panovníků a jejich rodin. Palác Mexuar sloužil k přijímání hostů a výkonům spravedlnosti, sousední palác Comares byl oficiálním emírovým sídlem a Lví palác sloužil rodině. Mezi nejpříjemnější místa paláců patří Myrtové nádvoří, Síň velvyslanců a proslulé Lví nádvoří, které obklopuje 124 mramorových sloupů symbolizujících palmový háj. V jeho středu je fontána, kterou podpírá dvanáct lvů z bílého mramoru. Není náhodou, že fotografie Lvího nádvoří patří mezi ty nejčastější, které se v souvislosti s Alhambrou objevují.

Generalife – letní sídlo emírů s rajskými zahradami

Na Slunečním kopci ležící paláce a zahrady Generalife, do nichž pravděpodobně vstoupíte hned po kontrole vstupenek, byly dříve zcela nezávislé na Alhambře. Panovníkovo útočiště před starostmi běžných dnů dokonce hlídal vlastní strážný oddíl. Předpokládá se, že kromě čarokrásných zahrad vyzývajících k relaxaci sloužily některé části pozemků i k pěstování plodin a chovu domácích zvířat. Součástí areálu byla dokonce i zvířecí obora. Přestože se podstatná část Generalife nedochovala, i tak máme jasnou představu o tom, na jak krásném místě mohli panovníci relaxovat. Zahrady měly navozovat a vlastně dodnes navozují představu muslimského ráje, v němž podle Koránu potečou řeky chladivé, bude dostatek ovoce a nikdo nebude zbytečně „hulákat“. V palácích i zahradách ovocné stromy skutečně rostou, v bazéncích s fontánkami zurčí čistá voda a klid k rozjímání zde také naleznete. Pokud ovšem nezavítáte do Alhambry v turisticky nejexponovanějších letních měsících, kdy sem cestovní kanceláře začnou navážet turisty z letovisek na pobřeží Costa del Sol.

Vyhlídka sv. Mikuláše nabídne pohled na celou Alhambru

Když půjdete granadskou čtvrtí Albaicín stále do kopce, dojdete na náměstí Svatého Mikuláše (San Nicolas) se stejnojmenným kostelem. Zdejší vyhlídka je jedním z nejlepších míst, kde si můžete udělat jasnou představu o rozlehlosti celého areálu Alhambry. V životě jsem navštívil spousty vyhlídek, ale téhle se těžko co vyrovná.  Rudý hrad, což je překlad Alhambry z arabštiny, mám jako na dlani, znovu a znovu mě ten pohled fascinuje a dojímá. Vedle mě stojící kamarád Miguel, bývalý student věhlasné granadské univerzity, jenž je našim soukromým průvodcem, kouká na Alhambru a mlčí. A to je co říct. A mlčí dokonce i naši dva puberťáci. Chci věřit, že dojetím, ale možná jen nemohou popadnout dech po výstupu do kopce. Po několika fotografiích Miguel zavelí: „Nos vamos de tapas“ (Jdeme na tapas). Vyrážíme z kopce do některého z jeho oblíbených tapas barů v centru města. Po cestě se Miguela ptáme, v kolik hodin chodí během léta spát. Když se dozvíme, že mezi druhou a třetí ráno, je nám všem jasné, že tenhle den věnovaný Alhambře ještě dlouho neskončí.

Autor fotografií: Milan Čermák

« z 2 »

 

kostelík u Vrsi

Jedná se o malé letovisko vzdálené 6 km od městečka Nin a 22 km severně od města Zadar. Vrsi se dá rozdělit na vnitrozemní část s centrem obce a části Vrsi Mulo a Vrsi Zukve ležící u pobřeží Ninského zálivu. Ty působí dojmem malých rybářských městeček s novější zástavbou apartmánů a domů. Samotné Vrsi působí zase dojmem sympatické zemědělské obce. Zdejší obyvatelé totiž chovají domácí zvířata, především drůbež. V okolí obce je hodně políček, kde místní obyvatelé pěstují nejrůznější plodiny a zeleninu. Okolí Vrsi působí venkovskou krajinou obklopenou mořem téměř ze všech stran, obec Vrsi totiž leží na výběžku, tedy spíše na takovém poloostrově.

Pláže v okolí Vrsi

Přímo ve Vrsi Mulo je městská oblázková pláž. Koupání je zde průměrné, ale výhodou je, že okolo vede pěkná promenáda lemovaná kavárnami a restauracemi.

Pláž Ričina

neboli Plaža Ričina je krásná malá písečná pláž mimo obydlenou oblast s pozvolným přístupem do vody. Pláž Ričina je od okrajové části Vrsi-Mulo vzdálená cca 2 km. Většina lidí sem dorazí autem po šotolinové cestě. Cesta k ní vede přes borovicový les. Na Ričině je malý bar, ve kterém si můžete mimo občerstvení zaplatit i za plážové lehátko. Bar provozují místní hoši, každého zde při příjezdu zdraví….. Pookřejí především z žen v bikinách a tak jim jejich práci může kdekdo závidět. No kdekdo ne, asi jen pánové….

Pláž Duboka Draga

je malinkatá plážička ležící cca 1,5 km severozápadně od Vrsi, která je úplně o samotě. Nejsou zde žádné stromy, lemují jí jen skály. Oblíbená je především pro vyznavače potápění.

Pláž Punta Velebit

směrem na západ od Vrsi se táhne asi 2 kilometry dlouhý borový les, který vyhledávají především nudisté a milovníci samoty. V borovém háji si najde každý svůj koutek, je zde příjemný stín, ale koupání není nijak dobré. Zdálo se nám, že je zde hodně naneseného bahna. V kontextu článku, který jsem četl na chorvatském internetu, že Ninská laguna již není tak čistá jako byla dříve, nás to nutilo k otázce: Co to sakra je? Že by toaletní plážové bahno? V oblasti Ninu, Vrsi a Privlaky přibylo díky nové výstavbě plno apartmánů a čistota moře se hodně zhoršila.

Ostrov Zečevo

Malinkatý pustý ostrůvek Zečevo je zajímavý především tím, že ho za odlivu můžete navštívit pěšky suchou nohou. Je totiž od pevniny oddělen jen úzkou mělčinou. Na ostrůvku je ještě zajímavý kostelík zasvěcený Panně Marii z ostrova Zečevo (Gospa od Zečeva). Cestou z městečka Vrsi můžete vidět ještě další kostelík – Crkva Gospa od Jasenova.

Autor fotografií: Karel Veit

 

 

Sardinie

Průvodce z autonomního italského ostrova Sardinie je přehlednou publikací s množstvím barevných fotografií dotvářejících obraz ostrova, který je perlou Středozemí. Chcete-li údajně poznat kouzlo Karibiku či Tahiti v Evropě, tak byste měli zamířit právě sem.

Turistický průvodce Sardinie Rough Guides je přeložen z již sedmého originálního vydání. V úvodní části můžete nalézt informace o tom kdy se na ostrov vydat, autorova doporučení, doporučené trasy a zajímavé je i doporučení na 10 nejlepších sardinských pláží. Úvod průvodců Rough Guides nabízí vždy fotografie míst, která nesmíte minout. Tentokrát je to výčet 15 míst, jako je například: Procházka do Tíscali, nuragské osadě ukryté v obří jeskyni, historická část Castelsarda, Tharros, poloostrov Sinis, poříční město Bora, pláž La Pelosa, historická část Sássari a mnohé další.

Hlavní část knihy samotný průvodce je rozdělen na osm částí a to: Cágliari, Jihozápad, Campidano, La Marmila a Sarrabus, Oristano a okolí, Alghero a severozápadní pobřeží, Sássari a okolí, Gallura, Nuoro a Ogliastra.

V závěru knihy naleznete praktické informace, jako jsou například italská slovíčka a přehled o zdejší přírodě a její rozmanitosti, dějinách a historických událostech. Vždyť Sardinie má status strategicky významného ostrova uprostřed Středozemního moře a byla vždy střetem mocenských zájmů. O to zajímavější jistě musí být se na ostrov vypravit a prozkoumat místa opředená historickou minulostí. Turistický průvodce Sardinie jistě pomůže nějaké místo neopomenout a perfektně se na plánovanou dovolenou či poznávací cestu připravit.

 

Formát knihy: 129×198
Vazba: Brožovaná
Počet stran: 344
Datum vydání: NOVINKA !! 22. 7. 2020
Běžná cena: 598 Kč (ušetříte 120 Kč)
Naše cena: 478 Kč

Vyprávění nejznámější české slacklinerky, která chodila kilometr nad zemí na čtyřech kontinentech.

Opustila práci architektky, aby se stala profesionální provazochodkyní. Láska a touha ji ženou do prvních rozechvělých krůčků vysoko nad zemí. Skáče po Slacklinehlavě do odvážného života a tím probouzí své vnitřní démony. Vír dobrodružství ji prožene Evropou i Amerikou, kde se potká s lidmi, kteří ji fascinují. Nejvíc ji ale oslňuje pravidelné chvění tenkého popruhu pod jejími chodidly, na kterém závisí její život. Jak je možné, že lidské tělo dokáže chodit ve volném vzduchu? Co se to děje s její myslí, když překonává vlastní ego? A co na ni čeká ve stavu změněného vědomí, do kterého ji dostává rytmická chůze prostorem mezi skalami?

 

Formát knihy: 153×198
Vazba: Pevná
Počet stran: 407
Datum vydání: NOVINKA !! 16. 6. 2020
Běžná cena: 498 Kč (ušetříte 100 Kč)
Naše cena: 398 Kč

Barga

„Jestli hledáte něco výjimečného a klidnějšího, jeďte do Bargy.“ Tak přesně tato slova pronesla naše ubytovatelka Dalida, když jsme se jí po návštěvě Pisy a Florencie svěřili o našich smíšených pocitech z míst, která zapomněla regulovat turismus na únosnou míru. Barga byla doslova trefou do černého, přesně tenhle zážitek jsme potřebovali. Středověké centrum asi desetitisícového městečka nás skutečně natolik okouzlilo, že jsme pocítili potřebu se tam před koncem našeho putování vrátit ještě jednou. Získala si nás nejen Barga, ale spolu s ní i celý toskánský venkov.

Poloha v nádherné krajině Garfagnany

Barga je asi neznámějším sídlem v kopcovité krajině zvané Garfagnana, jež leží v severozápadním Toskánsku na hranici severních Apenin a Apuánských Alp. Administrativně náleží k provincii Lucca, od stejnojmenného správního střediska se nachází jen čtyřicet minut jízdy autem. Horská oblast Garfagnana je protkána hlubokými zelenými údolími s lesy a bujnou vegetací, z nichž to nejznámější vymodelovala řeka Serchio. V tak trochu zapomenutém a velmi málo navštěvovaném kraji je rozeseto jen několik starobylých městeček, vesnic a polosamot, která jsou oázou klidu a v nichž se čas jakoby zastavil. Pokud pomineme trekingové stezky, patří mezi nejvděčnější místa k návštěvě právě starobylá Barga.

Impozantní Duomo

Už zcela výjimečný je příjezd do Bargy. Ta totiž leží na čtyři sta metrů vysokém kopci a proto je vidět už opravdu z dálky. Na nejvyšším bodě městečka se nachází chrám Duomo zasvěcený svatému Kryštofovi. Stavba na něm byla zahájena již v 11. století a je bezpochyby nejhezčím příkladem románské architektury v údolí řeky Serchio. K jeho výstavbě byl použit mramor z okolních lomů. Výstup k chrámu není nikterak náročný a zvládne ho opravdu každý. Z terasy u chrámu je nádherný výhled do okolí města, což zcela jistě ocení nejen milovníci fotografování. Pokud bude chrám otevřený, určitě do něj nahlédněte. Má velmi pěknou mramorovou kazatelnu ze 12. století, u oltáře neujde vašim očím čtyři metry vysoká dřevěná socha sv. Kryštofa.

Historické jádro láká na skvělou gastronomii

Optimálním časem k návštěvě historické části Bargy je podvečer, kdy místní úzké uličky ožívají ruchem, z místních klubů se ozývá živá hudba, plní se předzahrádky pizzerií, restaurací a ve vzduchu je cítit vůně, která láká k posezení. Ochutnejte vynikající pokrmy místní gastronomie, jako například smaženého pstruha s grilovanými bramborami nebo různé úprav jedlých kaštanů či hříbků z okolí. Pokud máte nižší rozpočet, chybu neuděláte ani návštěvou některé z pizzerií. Vše zapijte toskánským vínem, které zcela jistě bude nejlépe chutnat právě zde, v místě svého zrození. A pokud vás doprovází děti, kupte jim zmrzlinu, na níž budou ještě dlouho vzpomínat. Kouzelné místo plných středověkých uliček a malých náměstí, z nichž nejhezčí je asi Piazza Angelio, je ideálním místem k tomu na sobě nešetřit. Užijte si alespoň jeden večer ve svém životě tak, jak to dokážou lidé v Toskánsku.

Toskánský venkov není pro našince drahou destinací

Dovolená v Toskánsku může vyjít hodně draho, ale jen za předpokladu, že míříte do přeplněných letovisek na pobřeží Ligurského moře. Pokud ale dáte přednost toskánskému venkovu, budete mile překvapeni. Na stránkách AIRBNB naleznete po celém regionu stovky apartmánů, bytů a dokonce i domků, které váš rozpočet moc nezatíží. Za autentické ubytování zaplatí čtyřčlenná rodina běžně 800 až 1500 Kč za noc. A to už je důvod k návštěvě. Co říkáte?

Autor fotografií: Milan Čermák

 

 

Vídeň

Rakouské hlavní město Vídeň má okouzlující památky z 640 let trvající nadvlády Habsburků. Naleznete zde spousty zajímavých míst, které se dodnes nepodařilo prozkoumat a to určitě nejen mě, byť jsem byl ve Vídni asi víckrát než v Praze. Představíme si jaké je parkování v domě Park & Ride a tip na okružní procházku městem přes nejvýznamnější turistické památky.

Parkování Park & Ride

dlouho jsem nevěděl, které parkoviště si vybrat. Je jich několik a v letní sezóně jsem on-line sledoval, že mohou být i zcela zaplněna. Vyberte si v odkaze ze seznamu parkovišť – Park & Ride.Výhodou je, že parkování stojí jen 3,60 Euro/den což je skvělé.

Z takových parkovišť můžete pohodlně přestoupit přímo na MHD (např. metro, tramvaj nebo autobus). My jsme zvolili parkování P+R Erdberg ležící hned vedle průjezdní dálnice A23 na Českou republiku. Bylo zde opravdu hodně plno, ale jedno parkovací místo se zde nakonec našlo. Výhodou tohoto parkování bylo, že ihned nastoupíte na linku metra U3, která vás doveze až k Hofburgu a to bez nutnosti jakkoliv přesedat.

Vídeň památky

výchozím místem se stal císařský palác Hofburg s více jak 700 let starou historií. Tento impozantní palácový komplex s 18 skupinami budov je opravdu takové město ve městě. Je zde mnoho míst, co jenom v tomto komplexu můžete navštívit. Dodnes je to residence rakouského prezidenta, jsou zde muzea, rakouská národní knihovna, můžete zde navštívit soukromé apartmány císařovny Sissi a císaře Františka Josefa, císařskou klenotnici. Neméně zajímavá je jistě španělská dvorní jízdárna se světoznámými lipicány, která určitě také stojí za návštěvu. Prostě neskutečné a monumentální. Při průchodu vnitřní budovou se vám skoro zastaví dech, když uvidíte interiérovou výzdobu s nádhernými mramorovými sloupy. Láká to dát si ve zdejší kavárně kávičku a sedět zde několik hodin a nasát atmosféru ducha historických událostí této přepychové rezidence. Vždyť zde tolik let sídlili Habsburkové a měl zde projev i Adolf Hitler při obsazení Rakouska.

Z Hofburgu musíte určitě zamířit k symbolu Vídně. Tím je Stephansdomchrám sv. Štěpána, nejvýznamnější gotická stavba Rakouska. Jeho stavba začala ve 12. století. Chrám je dlouhý 107,2 metrů a vysoký 34,2 metrů. Má čtyři věže, z nichž nejvyšší, jižní, měří 136,44 metrů. Na střeše chrámu jsou z barevných střešních tašek vytvořeny c. a k. dvouhlavý orel, znak města Vídně a rakouský státní znak. Jak říká turistická centrála – návštěvu chrámu sv. Štěpána by si neměl nechat ujít žádný návštěvník Vídně. Nedaleko chrámu určitě také navštivte obchůdek známé značky vídeňských oplatků Manner.

Nedaleko chrámu sv. Štěpána se v ulici Domgasse číslo 5 nachází Mozarthaus ViennaMozartův dům. Je jediným ze zhruba desítky Mozartových vídeňských bytů, který se zachoval dodnes. Slavný skladatel v něm pobýval v letech 1784 až 1787.

Okruh městem můžete zakončit u nádherné budovy, kde se nachází Vídeňská Státní opera, která je jednou z nejpřednějších operních scén na světě. Téměř vedle ní se nalézá galerie Albertina, jež je opět u Hofburgu, kde je možné okruh ukončit. Albertina vlastní jednu z největších a nejcennějších grafických sbírek na světě. Sbírka byla založena v roce 1776 vévodou Albertem Sasko-Těšínským, jedním ze zeťů císařovny Marie Terezie, zahrnující více než milion tištěných grafik a 60.000 kreseb. Mistrovská díla Dürera, Rubense, Schieleho, Cézanna, Klimta, Kokoschky, Picassa a Rauschenberga jsou představována ve výměnných výstavách.

Stravování

cestou jsme se nechali opět nalákat na řízek do restaurace Figlmüller. Za reklamu jakou jim tímto zadarmo dělám jsem měl obdržet minimálně jednu porci zdarma! Ceny se od poslední návštěvy zvedly, ale fronta především čínských turistů je stále dlouhá. Čtyřčlenná rodina zde za řízky zaplatí s přehledem více jak 100 Euro, ale až si vystojí frontu. Zajímavé zjištění bylo, že u bramborovému salátku již nebyl polníček, takže bych řekl, že navíc došlo i ke zhoršení servírování. Ve fotogalerii přikládám aktuální ceník z roku 2019. Za zmínění stojí určitě cukrárna Sluka na ulici Kärntner Straße 13–15, kde byl impozantní interiér a „normální“ ceny na to, že se cukrárna nachází přímo v centru Vídně.

« z 2 »
Nin

Malebné městečko Nin bylo v době antického Říma důležitým střediskem, které se jmenovalo Aenona. Později byl Nin hlavním městem provincie a sídlilo zde první chorvatské biskupství. Městečko Nin leží na pobřeží Ninského zálivu jen 17 km severně od města Zadar. Samotné historické centrum Ninu se nachází na ostrůvku, který je s pevninou spojen můstky. Toto dříve strategické umístění dělá z městečka atraktivní místo. Nejen proto byl Nin v roce 2016 vyhlášen jako nejromantičtější destinace.

Historie

Již v 1.století byl Nin významné centrum ilyrského kmene Liburnů, známý pod jménem Aenona. Následně podlehl římské rozpínavosti a zdejší archeologické průzkumy ukázaly, že zde byl monumentální chrám, amfiteátr, akvadukt a jiné stavby z této doby. Na počátku 7. století se Nin neubránil avarsko-slovanským nájezdům a následně se tu usadil chorvatský kmen. Od druhé poloviny 9. století zde bylo významné biskupství. Až do druhé poloviny 11. století neměli chorvatští panovníci stálé sídelní město a Nin patřil mezi několik hlavních center. Od začátku 12. století vstoupilo Chorvatsko do unie s Uhrami a král Ludvík z Anjou uspořádal ve druhé polovině 14. století v Ninu, hlavním a královském dalmatském městě setkání chorvatské šlechty a měšťanů.

V roce 1409 koupili Dalmácii Benátčané a později se v držení Ninu střídali s Turky, kteří oblast neustále okupovali. Díky neustálým vpádům vojsk nedosáhlo městečko Nin již nikdy svojí dřívější slávy. Dnes najdeme původní památky jako torza odkrytých archeologických nalezišť.

Památky Ninu

Nevím, jestli o některých památkách lze hovořit jako o původních. V průvodcích jsou například zmiňovány dva vstupní mostky do Ninu jako starobylé. Při naší již několikáté návštěvě městečka v roce 2018 byly oba mosty zbořené a překlenoval je provizorní most z lešení. Bylo patrné, že v útrobách mostů je vedeno potrubí a infrastruktura. Vyhlášenou nejromantičtější destinaci roku 2016 to již v tomto roce nepřipomínalo.

Ale i tak na vás v centru Ninu dýchne zvláštní atmosféra, poněvadž se zde dochovaly trosky římského chrámu z 1. století našeho letopočtu. Je to magické místo, které vás donutí přemýšlet o tom, jaké to zde muselo být v době největšího rozkvětu.

Vchod do města je přes Dolní městskou bránu (Donja gradska vrata) nebo Horní městskou bránu (Gornja morska vrata). Tyto brány jsou dochovány zase s pozůstatky středověkého městského opevnění.

Nejvýznamější památkou je nejmenší katedrála světakostelík sv. Kříže (Crkva Svetog Križa). Tato malá půvabná stavba o půdorysu kříže pochází pravděpodobně z 9. století. Označení „katedrála“ nosí zdejší kostel právem, neboť byl biskupským kostelem, tedy katedrálou. Do kostela je vstup volný a nejvíce mne zaujalo, že údajně byl postaven tak, aby v jeden určitý den v roce v určitou hodinu pronikal na určité místo v chrámu paprsek světla a osvětloval je. Pokud víte který den to je, tak mi to napište!

V chrámové klenotnici (riznica), kde je označení „Zlato a stříbro města Ninu“ jsou uloženy exponáty pocházejí z 8. a 9. století.

Ke skupině historických staveb v centru Ninu se připojuje i monumentální socha ninského biskupa Řehoře (Grgur Ninski), dílo Ivana Meštroviće největšího chorvatského sochaře 1. poloviny 20. století. V roce 2007 byla odhalena socha knížete Branimira, který žil v 9. století a vládl v letech 879-92. Během jeho vlády posílila pobřežní oblast Chorvatska svou nezávislost. Socha je velice fotogenická a fotí se zde každý turista.

Písečné pláže

Většina lidí co jezdí do Chorvatska tak řekne, že v Chorvatsku nejsou písečné pláže. Ale zdejší pláž Ninska laguna je důkazem toho, že i v Chorvatsku lze nalézt obrovskou písečnou pláž s pozvolným vstupem do moře. Je proto vyhledávaná především rodinami s dětmi. Jedná se vlastně o jakýsi písečný poloostrov, který ze severní strany chrání staré městské centrum. Na pláž navazuje další velká písečná pláž tzv. Královnina pláž neboli Kraljičina plaža. U této pláže můžete nalézt léčivé bahno, kterým je možné se zdarma natřít a jeho léčivé účinky oceňují především osoby s atopickým ekzémem a dalšími kožními problémy.

Parkování

Žádnou ideální parkovací alternativu zdarma jsem v Ninu neobjevil. Za parkování se zde platí na všech místech, ať již jedete do centra nebo jen na pláže Ninskou lagunu či Královninu pláž. Myslím, že nejdražší parkování bylo u turistického informačního centra na ulici Obala kneza Branimira nedaleko sochy Branimira. Tomuto parkování se vyhněte. Raději zaparkujte na protější Liburnijsla obala odkud je to do starého centra nejblíže.

Restaurace

V historickém centru Ninu je množství restaurací. Určitě Vás nezklame návštěva restaurace Aenona, nabízející posezení na stinné zahrádce s výhledem na kostelík sv. Kříže. Nemají zde přehnaně draho a jídlo je dobré. Vyzdvihnout musím i restauraci Restoran Sokol Nin zvláště k pohotovému jednání. Při placení jsem namísto kun vložil do destičky měnu euro, což jsem netušil. Při odchodu na to číšník upozornil, jinak by mě oběd vyšel asi cca 7x dráž. Některé restaurace v centru jsou velice drahé. Sednout si někde „jen tak“ vás proto muže vyjít draho.

Závěrem

Návštěvu nejstaršího chorvatského královského města Ninu určitě nesmíte vynechat a tak můžete sami prozkoumat, jestli je ocenění Ninu jako nejromantičtějšího místa oprávněné.

Fotogalerie je výběrem nejlepších foto z mých cest od roku 2016 do roku 2018.

No Images found.

Back to top