Šablona | Cestopisy

Co mají společného herci Will Smith, Hugh Jackman, Denzel Washington, Nicolas Cage s majitelem Facebooku Markem Zuckerbergem nebo bývalým slavným basketbalistou Michaelem Jordanem? Všichni z nich zatoužili strávit dovolenou či líbánky v jihozápadní Itálii na Amalfitánském pobřeží pojmenovaného podle městečka Amalfi, které nabízí jednu z nejkrásnějších a nejromantičtějších přírodních scenérií na světě.

Výjimečná lokalita nejen pro bohaté

Amalfitánské pobřeží se nachází v jižní Kampánii, asi hodinu jízdy autem z Neapole. Působí trochu izolovaně, od rozlehlé plošiny v oblasti Neapolského zálivu ho odděluje pohoří, které na amalfitánské straně klesá prudce do moře. Vlivem nedostatku místa tady nenajdete žádné dlouhé a nekonečné písečné pláže, žádné nevzhledné kosmopolitní hotely s obrovskými bazény, žádné několikakilometrové promenády.

Zdejší městečka, stejně jako mnohá jiná v celém Středomoří, sice také propadla cestovnímu ruchu, ale díky nemožnosti dalšího růstu si uchovala svůj jedinečný šarm, půvab a atmosféru. Nedostatek ubytovacích kapacit se bohužel promítá i do cen ubytování. Pokud chcete ušetřit, sežeňte si ubytování v soukromí s dostatečným předstihem nejlépe několika měsíců. Za týdenní pobyt zaplatí dvojice s trochou štěstí necelých 20 tisíc korun, v hotelech to ale může být i desetkrát více.

Desítky dechberoucích vyhlídkových míst

Krásu zdejšího pobřeží si nejvíce vychutnáte při pohledu z moře nebo z některého z vyhlídkových míst. Osobně mohu doporučit vyhlídku ležící v blízkosti romantické strážné věže Torre dello Ziro, k níž se dostanete po asi půlhodinové cestě z městečka Pontone. Turistická stezka sice není dlouhá, ale počítejte s tím, že budete muset zdolat opravdu hodně terénních nerovností a nevyhnete se ani schodům. Odměnou za vaši námahu bude úchvatný výhled na městečko Amalfi, které dalo název celému pobřeží.

Ve středu městečka se tyčí monumentální románská katedrála (Duomo), která je od roku 987 sídlem arcibiskupství. Poklidný prostor vyhlídkové věže, kde kromě nás nebylo skutečně ani živáčka, silně kontrastoval s neskutečným hemžením stovek turistů dole v ulicích Amalfi. Velkým bonusem tohoto místa je ta skutečnost, že nabízí kromě výjimečného pohledu na Amalfi i velmi pěkný výhled na druhou stranu, kde mezi pobřežními útesy leží nádherné městečko Atrani.

Strada Statale 163

Říká se jí Amalfi Drive, měří asi padesát kilometrů a spojuje Sorrento ze Salernem. Kopíruje skalnaté Amalfitánské pobřeží, je neuvěřitelně klikatá, místy neskutečně úzká, doslova se vine po útesech. Prochází krásnými městečky a vesnicemi poblíž vysokých a strmých útesů. Za každou zatáčkou máte pocit, že už výhled nemůže být krásnější, ale opak je pravdou. Pohled dolů na tyrkysové vody Tyrhénského moře je fascinující. Řidič si cestu neužije, neboť se musí soustředit na velmi členitou cestu plnou stovek zatáček. Lépe jsou na tom spolucestující, jimž silnice nabízí opravdu mimořádnými výhledy. Zastavit na fotografování se moc nedá. Zatáčky jsou nepřehledné, zastávky nebezpečné.

Tahle výjimečná pobřežní cesta se právem řadí k těm nejkrásnějším a nejvíce vzrušujícím na světě. Počítejte s tím, že během letních měsíců projedete silnici doslova krokem s průměrnou rychlostí deset kilometrů v hodině. Proto pokud můžete, letním měsícům se vyhněte. Na silnici bude klidnější provoz, snadno v jednotlivých letoviscích zaparkujete, projdete se vylidněnými uličkami a na plážích se nebudete cítit stísněně.

Proslavené citróny s rodokmenem a Limoncello

Na poloostrově Sorrento a přilehlém ostrově Capri rostou výjimečné citrony, jimž bylo Evropskou komisí uděleno chráněné zeměpisné označení „Limone di Sorrento“. Citrony byly i před udělením chráněné známky vysoce ceněny mezi odběrateli a vždy se prodávali za podstatně vyšší cenu. Jejich šťáva je vyhlášená díky vyrovnanému poměru kyselin a cukrů, jejich kůra je pro změnu velmi bohatá na éterické oleje a dodává citrónům jejich neopakovatelnou vůni. Právě z kůry napuštěné v alkoholovém roztoku se vyrábí slavný místní likér „limoncello“. Nápoje s podobným názvem sice můžete ochutnat po celé Itálii, často jde však pouze o napodobeniny s nevalnou kvalitou. Podle znalců se limoncellu z prvotřídních sorrentských citronů nic nevyrovná.

Pobřeží pod ochranou UNESCO

Není pochyb o tom, že za krásou a rozmanitostí pobřeží Amalfi stojí příroda, nicméně půvab a kouzelnost jí vtiskl i člověk. Lidské zásahy jdou jakoby ruku v ruce s přírodou. Lidé si krajinu nepodmanili, ale naopak se rozmanité povaze terénu dokázali přizpůsobit. Malé zahrádky, citrusové sady a vinice se terasovitě zvedají po svazích a při pohledu na ně máte pocit, že tu jsou od nepaměti. Polovenkovská krajina však nabízí ve svých sídlech i zajímavé architektonické stavby a výjimečná umělecká díla. Dovednost a všestrannost místních obyvatel při hospodaření s krajinnou ve spojení s rozumnou a šetrnou výstavbou byly dozajista hlavními důvody, proč organizace UNESCO zařadila Amalfitánské pobřeží v roce 1997 na seznam svých chráněných památek.

Zážitky ryzí z extrémních krizí.

Sbírka netradičních a často mrazivých zážitků extrémního sportovce Jana Venci Franckeho.

„Černá a mrazivá yukonská noc. Teploměr ukazuje -40 °C a klesl by ještě níže, kdyby mu to baňka dovolila. Jsem fyzicky i psychicky na dně. Všude, kam se podívám, jsou stopy vlků. Slyším, jak vyjou, a když omylem zasvítím čelovkou do lesa, vidím spousty svítících očí, které na mě upřeně hledí. Prý útočí jen na slabého jedince. Jenže já jsem jedinec a momentálně sakra zesláblý. K tomuto stavu se přidávají halucinace –⁠ nejdříve vizuální. Vidím podivná zvířata, věci a tvary. Pak i sluchové –⁠ cinkání tramvaje nebo bzučení včel. Musím rozlišovat, co se děje v mé hlavě a co v reálu. Dnešní noc mám o zábavu postaráno.“

Tak popisuje sportovec a dobrodruh Jan Venca Francke jeden z intenzivních momentů na svých cestách za extrémním dobrodružstvím. V knize najdete jeho dosavadní sbírku netradičních a často mrazivých zážitků. Možná, že i vám bude při čtení zima, budou vás bolet nohy a začnete mít halucinace. Ale rozhodně se i zasmějete. Zjistíte, kolik tisíc much je potřeba spolknout k přejetí Austrálie na kole. Jak vypadá líbánková noc ve spacáku na Yukonu v -52 °C. Kolik má na Aljašce minuta hodin či jak bahnitá a mokrá je „královnina páteř“.

Formát knihy: 160×230
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 231
Datum vydání: NOVINKA !! 24. 2. 2021
Běžná cena: 348 Kč (ušetříte 70 Kč)
Naše cena: 278 Kč

Kam vyrazit na výlet o prázdninách? Turisticky přeplněný zámek v Lednici nám vnutil myšlenku vyrazit na zámek Valtice, kde bude zcela jistě klid. V době koronaviru to bude skvělý a poklidný výlet. Bylo to vynikající….. 4. – 5. července se zde totiž konal festival s názvem Letní pití vína a gastro festival na dvoře zámku aneb Valtice po italsku. Plno turistů! Vynikající atmosféra nám dala na prvotní myšlenku rychle zapomenout.

Zámek Valtice – historie

Samotné Valtice neboli německy Feldsberg byly až do konce 1. světové války součástí Dolního Rakouska. Na základě pařížské smlouvy se k tehdejšímu Československu připojily až v roce 1920.

Zámek byl rezidencí lichtenštejnských knížat, jednoho ze tří nejbohatších rodů v rakousko-uherské monarchii. V jejich držení byl úctihodnou dobu a to od konce 14. století do poválečné konfiskace v roce 1945. Rezidenční funkce a ambice majitelů vytvořily v průběhu staletí mohutné sídlo, které poskytovalo dostatek prostoru pro knížecí dvůr a zároveň vyjadřovalo prestiž knížat. Současnou podobu získal zámek nákladnými přestavbami v 17. a 18. století. Na stavbě zámku se podíleli věhlasní evropští stavitelé (Tencalla, otec a syn Ernové, Ospel, Martinelli, Beducci a mnoho jiných). Zámek včetně krajiny a staveb v okolí byl jako součást Lednicko-valtického areálu zapsán v roce 1996 do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Prohlídka zámku

Hlavní reprezentační okruh (základní okruh). Na prohlídku více než dvaceti reprezentativních místností je potřeba si vyhradit zhruba necelou hodinu času. Konečně rozumné podmínky, focení a natáčení při prohlídce je povoleno a je zdarma. Poslední nákladná rekonstrukce v první polovině 19. stol. vtiskla interiéru nádhernou barokní podobu. V komnatách pobýval i císař František Josef I., kancléř Metternich a nesčetní příslušníci vládnoucích rodů tehdejší nejvyšší šlechty. Při prohlídce nahlédnete i do Barokní zámecké kaple, která je jedna z nejkrásnějších na území dnešní Moravy a ukrývá unikátní varhany instalované roku 1728. Jsou největším zachovaným dílem vídeňského mistra Waltera.

Zámek si vybrali i tvůrci filmu Marie Terezie a bylo možné navštívit výstavu kostýmů použitých při natáčení. Pro veliký úspěch filmu se zde bude opět v roce 2021 natáčet třetí série. Výstava kostýmů tak bude i v tomto roce.

V roce 2020 bylo poprvé po nákladné rekonstrukci zpřístupněno 10 místností v novém okruhu Knížecí byt: Apartmán Františka I. z Liechtensteinu. Okruh ukazuje apartmán posledního knížete, který na valtickém zámku bydlel.

Zámecký park

Na hlavní pokladně zámku Valtice si můžete vyzvednout nebo si i z domu vytisknout hrací plán s instrukcemi. V zámeckém parku najdete 7 vyznačených stanovišť. Když je obejdete s tužkou a hracím plánem, dozvíte se něco nového o zahradách a zahradních architektech, projdete celý park a skvěle zabavíte své děti.

Jedno zásadní stanoviště v hracím plánu ale chybí. Patrně z důvodu, aby nedocházelo k ničení stromu neukázněnými návštěvníky. Jedná se o strom, který se jmenuje Jerlín japonský převislý Sophora japonica „Pendula“. Je ukryt vedle zámku a dorůstá obvykle do 3 až 5 metrů výšky a 4 metry do šířky. Kultivar je typický svými převislými větvemi. Valtický stromek je unikátní svými zakořeněnými větvemi v zemi, které vytvářejí nové kmeny. Je to nejmohutnější rostlina svého druhu nejen u nás, ale i ve Střední Evropě. Dle místních pamětníků byl stromek do Valtic přivezen na vagonu v roce 1910. Prohlídku uvnitř stromu doporučuji, je to parádní zážitek, jen pozor na hnízdo divokých včel.

Bylinková zahrada

V těsné blízkosti zámku se nachází voňavá bylinková zahrada. Leží na místě bývalého zámeckého zahradnictví a nabízí nejen prohlídku mnoha druhů rostlin, ale také prostor pro relaxaci. Na rozdíl od podobné zámecké zahrady v Kuksu je sem vstup zpoplatněn. V době naší návštěvy nechal nejspíš zahradník otevřené vedlejší dveře zahrady. Jelikož jsme nevěděli, že hlavní vstup je z jiné strany, tak jsme si celou zahradu nevědomky prošli zdarma. Zahrada v Kuksu je dle mého názoru krásnější, ale i tak stojí zdejší zahrada za návštěvu.

Kolonáda Na Rajstně

Pokud navštívíte Valtice tak určitě se ještě vydejte na kolonádu Na Rajstně. Monumentální památník vzniklý po napoleonských válkách v první čtvrtině 18. století se podobá Gloriette ve Vídni a tyčí se na vyvýšenině nad Valticemi. Je velice fotogenický a objevil se i v záběru filmu Bobule. Ze své terasy nabízí skvělou vyhlídku a v turistické sezoně zde můžete ochutnat i nějaké to víno.

„Córdoba je tak vzdálená a osamocená“, napsal v jednom ze svých veršů slavný španělský básník a dramatik Federico García Lorca. S trochou nadsázky tahle slova stále platí. I když dnes město, alespoň podle návštěvnosti, zaostává za Malagou, Granadou či Sevillou, v minulosti tomu bylo naopak. A to je škoda, protože ve středověku byla Córdoba výstavním klenotem Španělska a svým významem zastínila všechny ostatní evropské metropole. Cestovní ruch brzdí absence mezinárodního letiště a extrémní letmí teploty.

Výrazná římská stopa

Po vyhrané 2. punské válce obsazují jižní část dnešního Španělska Římané, kteří si město zvolí jako centrum své provincie Bética. Córdoba pod jejich vládou vzkvétá a stává se významným a prosperujícím městem. Z této doby se například dochoval nádherný mohutný most přes řeku Guadalquivir, který si zahrál i v seriálu Hra o trůny (Dlouhý most z Volantisu). V roce 1950 objevili dělníci při výkopových pracích spojených s rozšiřováním radnice pozůstatky velkého římského chrámu. Dnes je v místě nálezu na ulici Calle Capitulares vystaveno antických 11 sloupů připomínajících tuhle událost. Město dalo Římu i několik významných osobností, mezi nimiž vyniká učenec, filosof, básník a politik Lucius Annaeus Seneca, jehož socha zdobí park u městské brány Puerta del Almodóvar.

Za muslimů nejbohatší město Evropy

Nejslavnější období Córdoby začíná paradoxně po roce 711, kdy po vítězné bitvě u Jerez de la Frontera obsazují Španělsko muslimská vojska. Během několika let ustanovují Arabové (ve Španělsku nazýváni Maurové) Córdobu hlavním sídlem svého státního celku Al-Andalus. Za vlády Arabů zažívá Córdoba obrovský rozmach, stává finančním, kulturním, obchodním, nejbohatším a také nejvzdělanějším městem Evropy. Zatímco zbytek starého kontinentu prožívá své temnější období, stále se orientuje spíše na zemědělství a o nějakém větším pokroku si může nechat jenom zdát, v Córdobě čile kvete obchod a řemeslná výroba. Tkané hedvábí, propracované brokáty, kožené výrobky a šperky byly ceněny v celé Evropě.

Osvícení muslimští vládci založili desítky bezplatných škol a osmdesát knihoven, z nichž ta největší obsahovala neuvěřitelný jeden milion svazků. Díky nim mohlo město profitovat z pokroku a vzdělanosti celého arabského světa. Díky arabským intelektuálům se nám dochovaly přepisy děl antických velikánů jako Ptolemaia, Sókrata, Platóna, Pythagora či Aristotela. Jedním z těch nejproslulejších učenců byl filosof a právník Ibn Rušd, jehož sochu lze nalézt na ulici Calle Cairuán. Nejnovější poznatky z medicíny mohli lidé využívat ve stovce městských lázní, do nichž se kupodivu jezdili léčit i vládci ze znepřátelené křesťanské části Španělska.

Córdoba byla pravděpodobně nejlidnatějším městem na světě

Důmyslné zavlažovací systémy a sofistikované dovednosti umožnily muslimům zvýšit zemědělskou produkci natolik, aby byli schopni zásobovat a uživit celé své teritorium. A úkol to byl nelehký, neboť jen samotná Córdoba měla v 10. století minimálně půl milionu obyvatel, dost možná i dvojnásobek. A o co se tohle tvrzení historiků opírá? Základním materiálem je sčítání domů ve městě, které se uskutečnilo na začátku 11. století. Písemné záznamy dokládají, že v tu dobu bylo ve městě napočítáno více než dvě stě tisíc domů a bytů, což odpovídá populaci mezi půl až jedním milionem obyvatel.

Lidnatostí se Córdobě mohl v tu dobu rovnat snad jen Bagdád na území dnešního Iráku. Britský deník The Daily Telegraph ve spolupráci s historiky vydal roku 2019 žebříček nejlidnatějších měst v historii lidstva a Córdoba podle něj držela tento primát v letech 935 – 1000 našeho letopočtu. Bohužel doba rozmachu a hojnosti během 11. století pomalu končí a muslimské dominium se začíná drobit na menší části. Po dobytí města křesťanskými vojsky roku 1236 se Córdoba pomalu mění v nepříliš významné město španělského jihu, které se znovu nadechne až v době průmyslové revoluce.

Symbolem města je Velká mešita

Hned tři významné skvosty arabské architektury přežily řádění křesťanských vojsk po vyhnání Arabů. Křesťanští vládci totiž byli jejich krásou natolik uneseni, že je nedokázali zbourat. Šlo o Alhambru v Granadě, o Giraldu v Seville a právě o Velkou mešitu v Córdobě. Přestože interiér Velké mešity nechali křesťanští vládci předělat na kostel, nebrání to návštěvníkům udělat si představu o jedinečných dovednostech muslimských stavitelů. Ti ji začali stavět na místě dřívější vizigódské baziliky na rozkaz emira Abd al-Rahmana I. v roce 785, ale dokončena do dnešní podoby však byla až v polovině 10. století. Má se za to, že její předlohou se pravděpodobně stala mešita v syrském Damašku.

Se svými rozměry 180×130 metrů patří i dnes k největším mešitám vůbec. V jejím interiéru se nachází 856 nádherných sloupů z mramoru, žuly, načervenalého jaspisu a dalších materiálů. Její neustále rozšiřování způsobil populační boom v 9. a 10. století, kdy mešita opakovaně nestačila náporu muslimů při pátečních modlitbách. Velká mešita byla pro svou unikátnost a celosvětový význam zapsána v roce 1984 na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

UNESCO chrání i proslavené córdobské „patios“

Spojovat Córdobu pouze s Velkou mešitou by byla chyba. Mešita je sice velkým magnetem, ale Córdoba má ještě jedno eso v rukávu. Jsou jím takzvané patios. Slovo patio označuje vnitřní prostor španělských domů, vnitřní dvorek či předzahrádku. Většinou jde o vydlážděný a nezastřešený prostor osázený květinami a vybavený jednoduchým nábytkem. Malebné vnitřní dvorky a dvorečky v historickém centru jsou skutečně velkou chloubou Córdoby. Od roku 1918 mezi sebou místní soutěží v tom, kdo z nich bude mít nejkrásnější výzdobu svého patia. Děje se tak v rámci festivalu (Festival de los Patios Cordobeses), který probíhá v první polovině května.

Obyvatelé města výjimečně otevírají na dvanáct dní brány svých domů, aby tak návštěvníci mohli obdivovat jejich překrásně upravená patia. Jindy skrytá a uzavřená zákoutí jsou plná barevných a vonících květin, hudby a flamenca, při nichž si člověk ani neuvědomí, že se nachází uprostřed více než třísettisícové metropole. Výjimečnost festivalu neušla pozornosti komisařů z organizace UNESCO, kteří ho v roce 2012 nechali zapsat na seznam nehmotného kulturního dědictví. V květnu 2021 oslaví festival stoleté výročí a akce to prý bude veliká. Tak držme místním palce, aby se o rok posunuté oslavy mohly uskutečnit.

Pozor na extrémní letní vedra

Pod pojmem Andalusie si většina lidí představí osvěžující moře, nádherné a nekonečné písečné pláže a příjemné středomořské klima. Ani jedno z toho Córdoba nenabízí, leží hluboko ve vnitrozemí, k nejbližším plážím musíte podstoupit dvouhodinovou cestu autem. Léta jsou extrémně suchá a horká, v červenci a srpnu zde sice neprší, teploty ale běžně atakují čtyřicet stupňů Celsia. I když nemám rád akvaparky a snažím se jim vyhýbat, v případě Córdoby jsem udělal výjimku.

Čtyřicet dva stupňů ve stínu bylo opravdu o zdraví, šestnáctiletý syn musel sedět dvacet minut v klimatizované ošetřovně akvaparku, aby jeho tělesná teplota klesla pod 37 stupňů. Takové bylo horko. Zimní měsíce jsou spíše chladnější, přes den se sice teplota pohybuje okolo příjemných deseti stupňů, v noci se ale sem tam objevují i mrazíky nebo občas lehce zaprší. Co je ale velmi příjemné, to je doba slunečního svitu, která dosahuje v případě Córdoby až tři tisíce hodin ročně, což je třeba ve srovnání s Prahou dvojnásobek. Pokud se na rozdíl od nás vyhnete prázdninovým měsícům, čeká vás v Córdobě zcela určitě příjemné počasí ideální k objevování města.

Autor fotografií: Milan Čermák

« ‹ z 2 › »

Údolí Chlébského potoka je přírodní rezervace vyhlášená již v roce 1953 pro zachování potoční olšiny s početnou populací bledule jarní. V roce 2012 bylo toto území ještě rozšířeno.

Údolí se nachází hned za obcí Chlébské. Ideální je absolvovat sympatickou okružní naučnou stezku, která je 4,1 km dlouhá. Obec Chlébské se nachází nedaleko obce Nedvědice. V období naší návštěvy byl zákaz cestování mezi okresy a tak je nutné upozornit, že obec Chlébské se na rozdíl od Nedvědice nachází již v okrese Žďár nad Sázavou.

Údolí Chlébského potoka

ukazuje typickou krajinu severovýchodní části Českomoravské vrchoviny. Je to členitá kopcovitá krajina s vysokou přírodovědnou hodnotou, protože se zde zachovala početná síť druhově bohatých luk a pastvin, ale také značné zastoupení původních listnatých lesů. V údolí se vyskytují doslova koberce kvetoucí bledule jarní. Ve volné přírodě je bledule poměrně vzácná a je zahrnuta mezi zvláště chráněné rostliny. V údolí můžeme spatřit občas i nějaké sněženky, dále zde roste prvosenka vyšší, plicník tmavý, jaterník podléška.

Snímky jsou pořízené z 4,1 km dlouhé okružní naučné stezky.

Autor fotografií: Karel Veit a Natálie Veitová

Koniklec velkokvětý

Obvykle koncem března a v úplném začátku dubna můžete v přírodní rezervaci Kamenný vrch v Brně každoročně obdivovat záplavy fialových květů chráněných konikleců. Rezervace leží na katastrálním území brněnských čtvrťí Nový Lískovec a Kohoutovice. Rezervace se rozprostírá nad nedalekým sídlištěm a hlavním důvodem zdejší ochrany je právě koniklec velkokvětý, který zde vytváří údajně největší populaci na světě. Může zde být až 55 000 trsů. Můžete se zde setkat i s koniklecem lučním. Koniklecům se zde daří, jelikož zdejší travnatá krajina je stepního charakteru, označována také někdy jako „kulturní step“, poněvadž je již udržována díky trvalému zásahu lidí.

Areál je oplocen, vstup je volný. Vstupní tabulky každého návštěvníka informují, že je zde zákaz vstupu s pejsky a zákaz vstupu do kvetoucích luk. Zdejší rezervaci navštěvuji každým rokem již více než 10 let a mám jí velice oblíbenou, protože je to tak nějak můj ročník. Lokalita byla totiž vyhlášena chráněnou rezervací v roce 1978 a to hned v březnu po mém narození. Každým rokem zde potkávám neukázněné pejskaře a také fotografy, co se musejí vydat doprostřed kvetoucích luk. Pejskařům dává občas pokuty městská policie.

Bohužel díky dlouhodobému suchu v roce 2018 došlo v rezervaci Kamenný vrch k následnému úhynu přibližně 70-80 % všech jehličnatých stromů. Postupně jsou stromy káceny a i letos je zde ještě vstup na vlastní nebezpečí. Bohužel mé oblíbené staré modříny v horní části rezervace nepřečkali také, tedy mimo jednoho. Pro zdejší území nevhodně vysázené jehličnany budou postupně nahrazeny vhodnějšími duby. V roce 2021 zde budou asi rekordní počty návštěvníků i díky restrikcím koronaviru. Proto se bude nutné letos vyhnout nejen klíšťatům, ale i kontaktu s ostatními návštěvníky.

Jinak je nutné zmínit, že o rezervaci vzorně pečuje spolek Rezekvítek.

Auto fotografií, výběr z let 2014 – 2021: Karel Veit

Vzpomínky legendárního českého horolezce.

Zrodil se horolezec od pánaboha, přestože o jeho talentu zprvu nikdo nevěděl. Po několika desítkách let je jasno. Neuvěřitelných 11 700 výstupů na pískovcových skalách… K čemu jeho zarputilost, sportovní lásku a umění přirovnat v našich životech? Rakoncaj nad toto ohromující číslo vystavěl pyramidu z mnoha dalších neuvěřitelných výstupů na nejvyšší hory planety, které ho zařadily mezi elitu horolezeckého světa. Za čím opravdu šel, toho dosáhl. Co si opravdu přál, se mu splnilo. Co skutečně chtěl prožít, prožil. A přežil. I když měl několikrát namále. V těžkých skalních stěnách, někdy vysokých i 3 500 metrů, na ledovcích mezi trhlinami i v zóně smrti na osmitisícových horách, kde nedostatek kyslíku, mráz, vítr a častá beznaděj lidskému tělu nic nedarují.

Jak vyjádřit vděk nekonečnému štěstí, které ho životem provázelo? „Nemít kliku, už dávno tady nejsem,“ říká. Bez ní by ho nikdy neproslavily čtyři prvovýstupy v Himálaji, které dosud nikdo nezopakoval, nikdy by nezvládl dva unikátní výstupy bez kyslíkového přístroje na nejobávanější horu světa K2, jeden ze severu a druhý z jihu, což se dodnes také nikomu jinému nepovedlo, nikdy by nebyl prvním Čechem na vrcholech osmitisícových hor Broad Peak, Manaslu, Annapurna, Shisha Pangma, K2 a Nanga Parbat, nikdy by… V nové knize se o muži, který přiznává, že měl v životě velkou kliku, dočtete mnohem víc.

Kniha vychází k 70. narozeninám Josefa Rakoncaje.

Formát knihy: 230×275
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 327
Datum vydání: NOVINKA !! 27.10. 2020
Běžná cena: 598 Kč (ušetříte 120 Kč)
Naše cena: 478 Kč

Jedním z mých velkých cestovatelských snů bylo navštívit ostrov Korčula, jemuž se také přezdívá ostrov Marco Pola. Byť to nebyl až tak nereálný sen, tak mi návštěva tohoto ostrova stále nevycházela.

Jak se na ostrov Korčula dostanete?

Na ostrov Korčula se lze dostat trajektem ze Splitu do městečka Vela Luka nebo z městečka Orebič z poloostrova Pelješac do stejnojmenného hlavního města Korčula. Nám pro cestu postačovala osobní přeprava z Orebiče do města Korčula. Lodě jezdí v pravidelných intervalech. Toto lodní spojení je přímo do centra Korčuly, na rozdíl od přepravy osob trajektem, který by vás „vylodil za městem“. Na ostrov se dá také dostat katamaránem, rychlou lodní linkou. Zajímavé musí být přiletět letadlem do Dubrovníku a odsud přicestovat na dovolenou rychlou lodí. Takové spojení, dle zjištění v přístavu, využívalo značné množství turistů.

Město Korčula

Samotné město Korčula je známé svým opevněním a ulicemi poskládanými v unikátním architektonickém tvaru rybí kosti se zachovalými goticko-renesančními stavbami. Říká se, že Korčula je rodné město cestovatele a obchodníka Marco Pola (1254 – 1324), ale v Benátkách na to mají jiný názor. V Benátkách totiž zase tvrdí, že se Marco Polo narodil u nich. Jisté je, že v Benátkách minimálně zemřel. Na Korčule vydávají jako rodný dům Marco Pola ruinu kamenného domu s věží, mající pěkný výhled na moře.

Dům byl v době mojí návštěvy před rekonstrukcí a popravdě mě zajímal více, než kdyby byl celý opravený. Kouzlo starého domu se silným tajuplným nádechem podněcuje daleko více fantazii. Jaké to zde v dávných dobách mohlo být? Jisté je, že na vstupném do ruiny nic nevyděláte a tak má rekonstrukce jistě ekonomický význam.

Střed starého města tvoří goticko-renesanční katedrála svatého Marka (Sveti Marko). Výstavba byla zahájena v roce 1420, ale renesanční podobu získal v 16. – 17. stol. Interiér katedrály má bohatou figurální výzdobu – na čelní stěně je zobrazen výjev Zvěstování, oltářní obraz znázorňuje patrony Korčuly – svatého Marka, svatého Bartoloměje a svatého Jeronýma. Jeho autorem je sám Tintoretto jeden z nejvýznamnějších malířů pozdní italské renesance. Skvělý zážitek je zaplatit si vstupné a vylézt na zvonici, což je na nejvyšší vyhlídka a vysoce převyšuje vyhlídku z věže rodného domu Marco Pola. Jen pozor na vaše uši, zvony bijí docela hlasitě!

Něco ze života Marco Pola

Marco Polo je považován za největšího světového cestovatele. Roku 1271 vydal do Číny, kam prý přijel jako jeden z prvních Evropanů. Byl ve službách na dvoře chána Kublaje a otevřel Evropě dveře Dálného východu. Jeho cesty po celém světě trvaly 25 let. Roku 1298 se u Korčuly odehrála námořní bitva mezi Janovany a Benátčany, jíž vyhráli Janované, kteří zajali mimo jiné i Marka Pola. Informační tabuli o tomto incidentu naleznete na vyhlídce ve věži v jeho rodném domě. Ve vězení pak Marco Polo diktoval spoluvězni z Pisy své zážitky z cest, které byly následně vydány. Stal se tak věčnou ikonou cestovatelů.

Co musíte ještě na ostrově Korčula navštívit?

Na západě ostrova u městečka Vela Luka se nachází unikátní archeologická jeskyně Vela spila. Předpokládá se, že byla obývaná již od doby kamenné. Na stropě jeskyně se nachází dva přírodní otvory, díky kterým je v jeskyni dostatek přírodního světla a díky tomu je i fotogenická.

Existuje legenda říkající, že Korčula je vlastně nymfa Korkyra zajatá žárlivým Poseidonem, jež se proměnila na ostrovní ráj. Všechny civilizace proplétající se na ostrově, počínaje Ilyrskou, řeckou, římskou, chorvatskou, benátskou, francouzskou, rakousko-uherskou zanechaly na ostrovu trvalé stopy a snad je bude opět možné objevovat bez obavy z koronaviru.

Autor fotografií: Karel Veit

« ‹ z 3 › »

Chcete se na chvíli ocitnout uprostřed starověkého římského města? Toužíte vstoupit do Apollónova chrámu, římského divadla, do některých z mnoha římských lázní či do amfiteátru pro dvacet tisíc diváků? Zajímá vás, jak vypadala ubytovna gladiátorů nebo takový nevěstinec? Chtěli byste se projít po fóru nebo zhlédnout některé z honosných domů bohatých aristokratů? Pokud ano, tak navštivte Pompeje, protože tahle archeologická lokalita ukojí vaši zvědavost.

Vesuv nedal Pompejím šanci

Výbuch sopky Vesuv v roce 79 byl vysoce destruktivní. Těžká láva neumožnila plynům opustit kráter, ty se pak postupně hromadily, zvyšoval se tlak, při němž se poničily stěny vulkánu. Exploze během chvilky vymrštila do třicetikilometrové výšky obrovské množství lávy, prachu, popela a sopečných plynů. Žhavé mračno postupující na jih a jihovýchod zlikvidovalo vše, co mu stálo v cestě. Hotová apokalypsa! Přestože se pravděpodobně tisícům lidí podařilo uprchnout a dostat do bezpečí, osud jen deset kilometrů vzdálených Pompejí byl zpečetěn. Výbuchy se ještě tři následující dny opakovaly a Pompeje se tak zakrátko ocitly pod několikametrovou vrstvou popela.

Svědectví podal Plinius mladší

Jediným spolehlivým svědkem události byl pozdější slavný římský spisovatel a právník Gaius Plinius Caecilius Secundus, známý spíše pod zkráceným jménem Plinius mladší. Tehdy jako osmnáctiletý žil se svým strýcem Pliniem starším ve městě Misenum v severní části Neapolského zálivu. Ve městě tehdy sídlila nejsilnější římská námořní flotila a Plinius starší byl jejím velitelem.

Po výbuchu se proto Pliniův strýc rychle vydal do Pompejí, aby pomohl s evakuací obyvatel. Přestože byla evakuační operace z části úspěšná, sám Plinius starší během ní zahynul. Jeho synovec nejenže výbuchy pozoroval, ale měl také možnost mluvit s obyvateli Pompejí, kteří se zachránili. Své postřehy sepsal ve dvou dopisech, které zaslal slavnému římskému historikovi Tacitovi. Jde tak o jediné dva prameny, jejichž existence má obrovský význam pro historiky i vulkanology. Ti dokonce dodnes ve své terminologii používají pojem „pliniovská erupce“ pro označení těch nejničivějších sopečných výbuchů.

S cílenými vykopávkami začali až španělští králové

Na místo zasypaného města se krátce po katastrofě přijel podívat sám císař Tito a rozhodl, že nebudou zahájeny žádné výkopové práce spojené s možnou obnovou města. Neúspěšný pokus o nalezení Pompejí provedl ještě v první polovině třetího století císař Alexandr Severus, poté se už dlouhá staletí o osud města nikdo nezajímal a pravděpodobně upadlo v zapomnění. Roku 1599, po více jak patnácti staletích, nalezli dělníci pracující na tunelu pro odvod vody z řeky Sarno několik fresek, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Až v roce 1748 započal výkopové práce španělský vojenský inženýr Roque Joaquin de Alcubierre.

Neapolsko v té době náleželo španělským králům z Bourbonské dynastie a ti předpokládali, že by nálezy případných cenností mohly pokrýt jejich investice spojené s celou akcí. Z dnešního pohledu šlo tedy o podnikatelský záměr s nejistým výsledkem a nemůžeme se proto divit tomu, že první hodnotnější nálezy skončily v královských sbírkách či pokladnicích. Přestože šlo ze začátku spíše o „vykrádání“ římského dědictví či rabování, bez rozhodnutí Španělů by Pompeje zcela jistě odkryty nebyly.

Pompeje stály u zrodu moderní archeologie

Zpráva o úspěšných vykopávkách v Pompejích se na svou dobu velmi rychle rozšířila do celého světa. Objev takového rozsahu byl unikátní a stál vlastně u zrodu moderní archeologie. Do oblasti zamířila velká řada odborníků, kteří si uvědomovali, že je třeba přestat pohlížet na nálezy jako na zpeněžitelné kuriozity a začít je spojovat se skutečnou historií. Na vykopávkách se během téměř třech století vystřídala velká řada vynikajících archeologů. Za zmínku stojí určitě Guiseppe Fiorelli (1823-1896), který si jako první uvědomil, že prázdné dutiny ve ztuhlé lávě jsou pozůstatky po tělech lidí a zvířat a začal dělat jejich odlitky. Téměř celý život zasvětil Pompejím i vedlejšímu zasypanému městu Herculáneu další významný italský archeolog Amadeo Maiuri (1886-1963).

Obdivuhodná stavební dokonalost římských stavitelů

Pompeje mají podobnou strukturu jako většina římských měst. Hlavním občanským, politickým, náboženským a obchodním centrem bylo dodnes z velké části zachované fórum. Jde o velký, podlouhlý a otevřený prostor, dneska bychom ho nazvali jako hlavní náměstí. V Pompejích je umístěno v jihozápadní části kousek od Přímořské brány sloužící jako jeden ze vstupů do areálu. Zaujímá plochu asi půl hektaru, bylo vydlážděno mramorovými bloky a celé jeho prostranství obklopovaly arkády s mohutnými dórskými sloupy.

S fóra se můžete vydat do některých ulic, které vás překvapí svou důmyslností a praktičností. Městské silnice naleznete víceméně v původním stavu. Jsou vykládané lávovými bloky a chodníky vyvýšeny tak, aby chodce neohrožovala voda z přívalových dešťů. Na některých místech se objevují něco jako přechody pro chodce tvořené z vyvýšených kamenů s rozestupy pro kola vozů. Pompeje vás dozajista nadchnou, jde o unikátní procházku starověkým římským městem s jeho ulicemi, amfiteátry, chrámy, divadly, zahradami či nekropolemi.

Práce archeologů nekončí, dokonce změnili i datum výbuchu sopky

Archeologický výzkum ve městě stále pokračuje, Pompeje tak vydávají nová a nová svědectví ze své historie. Každou chvíli se v tisku objevují nové zprávy o nálezu zajímavých artefaktů, které nám zase o něco více přibližují život v římském městě na počátku letopočtu. V posledních dvou letech byla například nalezena truhla s více než stovkou amuletů, dobře zachovaná freska bájného Narcise pozorujícího svůj odraz na vodní hladině, freska dvou bojujících gladiátorů v závěru souboje nebo velká síň se zachovalými malbami stočených hadů, pávů a kanců. Ovšem nález z roku 2018 vyrazil historikům dech a budou se kvůli němu přepisovat učebnice.

Na jedné ze zdí domu, který se v době erupce opravoval, byl nalezen autentický nápis „Dnes jsem se dobře najedl“, pod nímž byl uveden datum 17. říjen roku 79. Historici tušili, že dosud udávaný datum výbuchu sopky (24. srpen r. 79) není správný. Našli totiž již dříve minci s císařem Titem ze září téhož roku a jen čekali na další důkaz, jenž jim jejich domnění potvrdí. Nález nápisu s říjnovým datem přiměl proto historiky posunout výbuch sopky o dva měsíce na 24. říjen. Za chybou je podle nich některý z mnichů, který přepisoval dnes již nedochované Pliniovy dopisy a špatně pochopil římský kalendář.

Užitečné informace

Pompeje mají nejlepší dopravní spojení s nedalekou Neapolí. Vlaky z hlavního nádraží na Piazza Garibaldi odjíždí do Pompejí zhruba každou půlhodinu, stojí 2,40 eur a za čtyřicet minut vás vysadí u hlavní brány do areálu. Pokud jste milovníci umění a budete si chtít projít celé město, počítejte určitě s celodenní návštěvou a i tak budete muset trochu chvátnout. Parkování zdarma budete hledat opravdu těžko a to placené vás bude stát více než vlakové jízdenky z Neapole. My jsme bydleli v sousedním městě Sant’Antonio Abate a proto jsme přijeli autem.

Při hledání parkování si dávejte pozor na naháněče, kteří vám budou nabízet parkování v uzavřených zahradách a k tomu jako bonus tištěného průvodce. Nevyplatí se to, navíc plánek areálu se základními informacemi dostanete ke vstupence zdarma. Nevěřte ani prodejcům nápojů, že uvnitř areálu není kde si zakoupit pití. Je tam hned několik pítek s pitnou vodou, která jsme uprostřed července bohatě využili. V době naší návštěvy (červenec 2019) stálo vstupné 15 euro na dospělého a děti do 18 let měly vstup zdarma. I když jsem nízkonákladový cestovatel, dovolím si tvrdit, že za Pompeje bych dal klidně dvakrát tolik. Jsou opravdu jedinečné, výjimečné, překrásné!

Autor fotografií: Milan Čermák

« ‹ z 2 › »

Nedaleko českých hranic se nachází jedno malebné město, kam jsem vždy rád zavítal o vánočních svátcích. Letos s ohledem na koronavirus to nebude možné a tak to snad vyjde příští rok. Co je k vidění ve městě, jemuž se přezdívá Malá Vídeň?

Město Bělsko-Bílá neboli Bielsko-Biała leží ve Slezském kraji nedaleko hranice s Českou republikou. Přesněji 40 km od Českého Těšína a je z jihu obklopeno Beskydy. Za městem lze nalézt četné lanovky a zimní střediska.

Proč se městu říká Malá Vídeň

město patřilo pod Rakousko-Uhersko a je architektonicky zachovalé. Během 19. století se bílsko-bělská oblast stala jedním ze třech hlavních center textilního průmyslu v Rakousko-Uhersku a to vedle Brna a Liberce. Z té doby si neslo další označení stejné jako Brno, tedy Manchester, ale Slezský. Přívětek se stejně jako u Brna již nepoužívá, protože z textilního průmyslu nic nezbylo. V té době vyrůstaly v Bielsko-Biała vedle továren honosné vily bohatých továrníků, přepychové měšťanské domy a veřejné budovy (městské divadlo, pošta, radnice) inspirované Vídní. A tak se přezdívka Malá Vídeň díky architektonicky zachovalým stavbám používá dodnes. Určitě při procházce městem ucítíte habsburský vliv a stejně jako já si město oblíbíte.

Čím se město Bielsko Biała proslavilo?

nejslavnějšími hrdiny města, ale i celého Polska jsou Bolek a Lolek. Tento dětský animovaný seriál vznikal právě ve zdejším studiu kreslených filmů a to v letech 1963 – 1986. V době naší poslední návštěvy vyrůstalo v Bielsko Biale nové interaktivní muzeum. Animované hrdiny Bolka a Lolka připomíná sousoší, oblíbené místo, kde se všichni rádi fotí. Tyto sochy jsou u obrovského obchodního centra Galerie Sfera, který připomíná brněnskou Vaňkovku, ale je daleko větší. Vánoční nákupy jsou zde skvělé, je zde parádní atmosféra. Posedět třeba jen u kafe a dát si k tomu nějaké vafle, či polskou cukrářskou specialitku je určitě zážitkem.

Zdejší studio kreslených filmů se ale proslavilo také animovaným seriálem Rexík vyprávějícím o příhodách sympatického strakatého pejska. Seriál vznikal od roku 1967 až do roku 1990. Rexík má ve městě také svojí sošku, a to na ulici 11. listopadu.

Dále se v Bielsko Biale v letech 1973 – 2000 montoval známý polský Fiat přezdívaný Maluch. Fenoménu malého polského fiata se věnuje kavárna v centru města s příznačným názvem Maluch Cafe.

Autor fotografií: Karel Veit