Archivy

Ryzlink vlašský

Ryzlink vlašský, lidově vlašák, patří mezi naše tradiční bílé odrůdy. Pěstuje se na celé Jižní Moravě, nikde ale nedosahuje tak mimořádných kvalit jako na Mikulovsku. Zdejší vlašáky mají mezi odborníky hluboký respekt, jsou ozdobou mnoha vinařských soutěží u nás i v zahraničí. Většinou nechybí v žádné vinotéce ani ve vyhlášených restauracích. Několik místních vinařů dodává svůj vlašák dokonce i do Země vycházejícího slunce, Japoncům prý velmi chutná v kombinaci s jejich oblíbeným pokrmem sushi.

Výjimečnost vlašáků z Mikulovska

Proč jsou mikulovské vlašáky tak vynikající? Může za to jedinečné pálavské mikroklima a vápenité podloží, které mu propůjčují velmi zajímavou vůni a chuť. Zdejší vína mají charakteristické aroma po květinách, bylinkách, medu, lískových či vlašských ořeších. Jejich chuť je minerální, kořenitá a jemně slaná, často s tóny ořechů, limetky nebo citrusů. Příjemný dojem je navíc podpořen vyšší kyselinkou. Oblíbenosti vlašáků určitě pomáhá i samotná Pálava jako turistická destinace.

Při ochutnávkách ve vinotékách či při degustacích jsou lidé lahodností vlašáku často zaskočeni, neboť vína téhle odrůdy nakoupená v supermarketu mají podle nich jinou, méně příjemnou a fádní chuť. Není proto překvapením, že Mikulovsko je často prvním impulzem k tomu, aby si lidé suchý vlašák oblíbili. A když si navíc během dlouhé zimy lahvinku místního vlašáku otevřou, rázem na ně dýchne letní atmosféra prosluněné a čarokrásné Pálavy.

Mikrosvín a Josef Peřina posunuli Ryzlink vlašský mezi velká vína

Vinařství Mikrosvín zná každý, kdo se o víno alespoň trochu zajímá. Za úspěchem firmy stál její zakladatel a vinařský génius Josef Peřina. Tenhle vizionář začal jako první u nás vyrábět vína z přezrálých hroznů, pod jeho rukama proto vznikala první ledová vína u nás. Zároveň vycítil skrytý potenciál tehdy přehlížené odrůdy Ryzlink vlašský a stal se jejím velkým propagátorem. Ověřil si totiž, že vlašák vypěstovaný na svazích Pálavy a Dunajovických kopců dosahuje překvapivě velmi vysokých kvalit.

Jeho dalším odvážným krokem bylo nabízet vlašáky z různých vinařských tratí. Mikrosvín se jeho prozíravým nápadem řídí dodnes, takže pokud máte zájem ochutnat v jeho degustačním sklepě v Dolních Dunajovicích všechny vlašáky, počítejte s minimálně šesti sklenkami. Jestliže dorazíte za hezkého počasí, posaďte se s pohárkem lahodného vínka na terasu a z relaxačních křesel sledujte pálavské kopce. Za víno samozřejmě zaplatíte, nádherný výhled a genius loci si vychutnáte zcela zdarma.

Vinice v unikátním prostředí zásobovaly vínem i Marii Terezii

Přestože na výborné vlašáky narazíte na mnoha místech Mikulovska, nejcennější vína rodí několik vinic v blízkosti Březí, Dolních Dunajovic a Perné. Březí je domovem vyhlášených vinic na Ořechové hoře a Liščím vrchu, pýchou Dolních Dunajovic jsou zase vinohrady v okolí Zimního vrchu. Pokud bychom měli vybrat jednu obec, v níž se to doslova hemží skvostnými polohami, bude to Perná. V prudkém kopci severně od obce leží postupně nad sebou proslulé tratě Purmice, Goldhamer a Železná. Ta poslední už těsně sousedí se známým skalním útvarem Trůn. Je historicky doloženo, že vína z těchto vinic se v 18. století dodávala i na trůn Marie Terezie. Při ochutnávce vín mě vždy zahřeje u srdce, že mohu ochutnávat podobná vína jako osvícená císařovna.

Terroir Dunajovských vrchů

Ze všech viničních tratí je tou nejsnáze dostupnou Ořechová hora ležící v blízkosti silnice z Březí do Dolních Dunajovic, respektive do Mikulova. Trať má jižní expozici s nadmořskou výškou okolo 260 metrů a na jejím vrcholu ještě nějaké ty ořešáky rostou. K Liščímu a Zimnímu vrchu vede cyklotrasa od degustačního stánku Mikrosvínu v Dolních Dunajovicích. Po zhruba osmi stech metrech odbočuje z cyklotrasy cesta k trati Zimní vrch s nadmořskou výškou 230 metrů.

K návštěvě Liščího vrchu je třeba pokračovat po cyklotrase dalších zhruba šest set metrů a to až k turistickému přístřešku. Poté je třeba se vydat pěšinou vlevo do prudkého kopce směrem k vrchu Rochusberg (278 m), projít kolem kamenného kříže a za Liščím vrchem (272 m) projít dvěma bránami do vinice s jižní orientací a nadmořskou výškou 220 metrů. U jedné z bran leží dřevěný kříž z roku 1933 se dvěma lavičkami, z nichž se naskýtá hezký výhled na Dolní Dunajovice a také na raritu celého Mikulovska, kterou je kopec Velká Slunečná. Ten sice vypadá trochu jako mayská pyramida, ale ve skutečnosti jde o dílo místního nadšence, jenž terasy na kopci vytvaroval za použití traktoru v šedesátých letech minulého století.

Perenské vinice a náhodné setkání s malovinařem Strapinou

Obec Pernou odděluje od Dolních Dunajovic frekventovaná silnice Brno – Vídeň a při jejím křížení je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Křižovatka je místem častých nehod, bohužel i těch smrtelných. Perenské tratě Purmice, Goldhamer a Železná patří mezi vinařské klenoty. Všechny mají příhodnou jihozápadní orientaci, ale liší se nadmořskou výškou. Trať Purmice leží v nadmořské výšce 280 metrů, Goldhamer ve 310 metrech a Železná dokonce až ve 350 metrech.

vinice Dolní Dunajovice

Najít tyhle tratě ale není tak úplně snadné, na běžných online mapách nejsou zaznačeny. Důležitým bodem je místní autobusová zastávka. Od ní je třeba se vydat směrem na Horní Věstonice a po půl kilometru odbočit vpravo na asfaltovou silnice mezi vinohrady. Moji návštěvu vinic zpříjemnilo krátké setkání s malým vinařem Lubošem Strapinou z Pavlova, který vlastní na Goldhameru jeden řádek Ryzlinku vlašského a jeden Pálavy. Diskutovali jsme spolu o jeho klikaté cestě k vinařství a samozřejmě o jeho suchém vlašáku, který jsem měl možnost následně i ochutnat. Byl přesně takový, jak o něm vinař mluvil a jak ho mám rád. Z vlašáku vystupovaly svěží citrusové a minerální podtóny, lehká slanost a skutečně svěží příjemná kyselinka.

Malým vinařům jako je pan Strapina moc fandím, díky malé produkci se s víny dokážou doslova pomazlit, nebojí se experimentovat, ale protože jsou na kvalitě svých vín existenčně závislí, nesmí si téměř dovolit chybovat. Klobouk dolů před nimi.

Tipy na špičkové vlašáky

Velmi dobrý vlašák je na Mikulovsku schopno vyrobit opravdu velké množství vinařů. Já si dovolím doporučit pouze ta vinařství, která zpracovávají hrozny z již zmíněných tratí a s jejichž víny mám velmi dobrou zkušenost. Takřka nikdy neuděláte chybu nákupem vína od Mikrosvínu nebo od Vinařství Volařík. Můžete si u nich zakoupit vlašáky hned z několika poloh a porovnávat tak jejich vlastnosti a odlišnosti. Obě společnosti jsou „vlašákovými mistry“ a zároveň náleží k nejlepším vinařstvím vůbec. Z větších vinařství též sbírá úspěchy vinařství Tanzberg, jehož majitelem je žurnalista, scénárista, politik a někdejší ředitel TV Nova Vladimír Železný. Ať už si o jeho osobě už myslíte cokoliv, o kvalitě jeho vín nepochybujte.

Vynikající vlašák ale nakoupíte i u Filipa Mlýnka nebo Jindřicha Kadrnky. Oba dva jsou dlouholetí kamarádi, kteří dříve působili v Mikrosvínu i u pana Volaříka. V současnosti se již věnují svým rodinným vinařstvím a jde jim to náramně. Za ochutnávku určitě stojí i vlašáky od Stanislava Popely z Perné, Zdeňka Peřiny z Klentnice nebo Jiřího Zámečníka z Dolních Dunajovic, který pro ty vyhládlé nabízí i něco málo k snědku a vždy u něj narazíte na příjemnou obsluhu.

Korek Mikulov – můj osobní tip na nákup kvalitních vín

Ne každý má možnost navštěvovat jednotlivá vinařství, ochutnávat desítky vzorků a porovnávat jejich kvalitu. V případě, že chcete nakoupit víno, doporučuji vám návštěvu vinotéky Korek v blízkosti mikulovského náměstí. Provozuje ji Spolek vinařů z Dolních Dunajovic a v jejich nabídce naleznete vína za stejné ceny jako u vinařů ve sklepě. Garantuji vám, že tolik skvělých vlašáků pod jednou střechou jen tak někde neochutnáte. V Korku nenarazíte na žádná podřadná či nepitelná vína, spolek si kvalitu poctivě hlídá. Členy jsou samozřejmě i Mikrosvín, Volařík, Mlýnek nebo Kadrnka, do popředí se ale derou i další menší vinaři.

Obrovský potenciál k výrobě osobitých vín má bezesporu mini vinařství No.44. Stojí za ním Volaříkova enoložka Eliška Becková, která byla v roce 2018 vyhlášena enoložkou roku České republiky. Dolní Dunajovice jsou doslova nabity skvělými vinaři, proto nákupem vína jejich v jejich spolku neprohloupíte.

Volařík patří k dnešnímu Mikulovu stejně jako Svatý kopeček

V případě pobytu v Mikulově budete velmi často narážet na jméno Miroslav Volařík. Tenhle vinařský mág a nekorunovaný „vlašákový král“  získal za 14 let podnikání s vínem tolik ocenění, že už to sám ani nespočítá. Z těch nejvíce prestižních obdržel třikrát Vinaře roku, pětkrát se stal šampionem Valtických vinných trhů a v soutěži Král vín byly jeho kolekce vybrány devětkrát jako nejlepší. Za jeho úspěchem samozřejmě stojí lidé, čehož si je dobře vědom a proto si vždy vybírá jen ty nejlepší.

Jméno Volařík nicméně v Mikulově znali ještě před rozjezdem vinařství, úspěšný podnikatel s potiskovacími technologiemi má ve městě kromě svých vinoték i čtyřhvězdičkový wellness hotel, apartmánový dům, hostinec Starý Špitál a samozřejmě i vinný sklep. S jeho službami mám osobní zkušenost a musím uznat, že jsou stejné jako jeho víno. Kvalitní a návykové.

« z 2 »

 

 

Balkán

Balkán je stále rájem dobrodruhů i svobodného cestování, což jak uvádí prezentace knihy je dobrou zprávou. V knize jsou popsány desítky cest a stovky nečekaných situací zkoncentrovaných do napínavých dobrodružných cestopisných povídkek s návštěvou zemí: Bulharsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora.

Balkán

Putování po horských planinách pěšky i na lyžích a jak naznačuje i obálka knihy tak k přesunům sloužil legendární Volkswagen T3. Autor knihy Marek Audy do balkánských zemí začal jezdit již v dětství. Touha poznat poslední zbytky čisté jihoevropské přírody přerostla v lásku až posedlost, která provází příběhy na stránkách této knihy.

Aby vám kniha mohla sloužit jako dobrý turistický průvodce, není třeba umět číst mezi řádky. Geografické a historické informace i zajímavosti jsou shrnuty do ucelených, graficky oddělených pasáží a prolínají se celou knihou. Přes 200 fotografií atraktivních míst a jejich podrobný popis jsou inspirací i stručným návodem pro všechny svobodné cestovatele. QR kódy s GPS souřadnicemi nejvýznamnějších destinací si snadno načtete do svých mobilních navigací. K podzemí, kde GPS nefunguje, jsme připravili několik orientačních map.

Formát knihy: 170×240
Vazba: Pevná
Počet stran: 178
Datum vydání: NOVINKA !! 18. 5. 2022
Běžná cena: 448 Kč
Cena přímo z nakladatelství: 358 Kč

 

Mexiko

Turistický průvodce Rough Guide Mexiko je obsáhlou příručkou zahrnující veškeré důležité informace, které potřebujete znát pro cestu do Mexika. V úvodních informacích samozřejmě nechybí fotografie s doporučením míst, která nesmíte minout. Hlavní část knihy samotný průvodce je rozdělený na dvanáct částí a to: Mexico city, Okolí Mexico City, Acapulco a tichomořské pláže, Vnitrozemí Jalisca a Michoacán, Bajío, Veracruz, Sever, Severozápad a Měděný kaňon, Baja California, Oaxaca, Chiapas a Tabasco, Yucatán.

Průvodce je celobarevný, s přehlednými mapami a mnoha poutavými fotografiemi.

Jak kniha uvádí tak téměř každý člověk na planetě o Mexiku něco ví. Jako jedna z největších světových civilizací nabízí země svůdný mix mezoamerických kultur, španělských tradic a současného umění odrážející se na podobě mayských vesnic, koloniálních kostelů i mohutných pyramid. Prozkoumat vše, co Mexiko nabízí, pravděpodobně není během jedné návštěvy možné. Tento aktualizovaný průvodce vám ale pomůže naplánovat cestu tak, abyste nepřišli o to nejlepší, co zde lze dělat, vidět a zažít.

Navštivte s průvodcem Rough Guide domov Aztéků, tacos, sombrer a tequily.

Formát knihy: 129×198
Vazba: Brožovaná
Počet stran: 875
Datum vydání: NOVINKA !! 2. 2. 2022
Běžná cena: 1 198 Kč
Cena přímo z nakladatelství: 958 Kč

 

Americke prazdniny

Jiří Fišar – autor knihy Pod Annapurnou svítá modře, kde byl ještě jako single cestovatel napsal tentokrát humorný již rodinný road trip Americké prázdniny. S manželkou a dvěma syny se vypravil na dobrodružnou cestu po západě USA.

Dětem se mají plnit sny. A když dva pubertální synové nutně potřebují vidět a zažít Ameriku, rodiče nakonec zabalí kufry, zakoupí letenky a nefalšovaný road trip může začít!

S nadhledem a neutuchajícím humorem podává příběh této trochu netradiční cesty, ve kterém provede čtenáře úskalími, která přináší cestování s dospívajícími dětmi (a s manželkou, na tu nesmíme zapomenout!) po národních parcích, ale i velkých městech.

Pokud máte děti a velké cestovatelské plány, toto je kniha přímo pro vás. Ale vlastně pro všechny, kteří mají rádi cestovatelské historky, Ameriku a moudrý humor.

Formát knihy: 160×230
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 256
Datum vydání: NOVINKA !! 2. 12. 2021
Běžná cena: 398 Kč (ušetříte 80 Kč)
Naše cena: 318 Kč

toplitzsee

Jezero Toplitzsee leží na území Štýrska v oblasti Solné komory. Blízko většího jezera Grundlsee, které napájí z jezera vytékající potok Toplitz Bach.  Nachází se v nadmořské výšce 718 m.n.m., a je cca 250 m široké a 1,8 km dlouhé. Nejzajímavější je jeho mimořádně velká hloubka a to 103 metrů. I díky tomu je jezero opředeno mnoha zajímavými mýty.

Jak se k jezeru dostanete?

Výchozím bodem jsou parkoviště v Gösslu na konci jezera Grundlsee. K jezeru vedou dvě turistické stezky dlouhé zhruba 1,6 km. Využili jsme cestu Alexander Baumann Weg, pojmenovanou po rakouském dramatikovi a skladateli žijícím v letech 1814-1857. Jeho tvorbu ovlivnila zdejší příroda. Oblast si totiž oblíbil se skupinkou vídeňských umělců, s kterými zde trávil letní měsíce. K jezeru vede i malá silnice, ale vjezd je zakázán a slouží pouze pro obsluhu jezera a místní chaty.

Unikátnost jezera

Leží v nádherné přírodní scenérii Mrtvých hor – Totes Gebirge. Na rozdíl od jiných jezer ho nemůžete nijak obejít, poněvadž je ohraničené strmými svahy. Proto zde dává smysl využít plavbu lodí, která nabízí okružní plavby s výkladem či kulinářským zážitkem. Na konci jezera můžete vystoupit a navštívit ještě odlehlejší jezero Kammersee. Loďky vyplouvají od chaty Fischerhütte, kde je restaurace.  Je to jediný zdejší dům.

Pro svoji přírodní hodnotu bylo jezero zařazeno pod ochranu Natura 2000. Díky tomu se zde asi nesmí koupat, ale na stránkách jezera píší, že se koupat můžete. Nějací turisté si s tím ani nelámali hlavu, byli zde v plavkách a tak jsme si alespoň namočili nohy i my.

V hloubkách od 20 metrů voda neobsahuje již téměř žádný kyslík, ale obsahuje sůl z místních skalních útvarů. Jezero díky nemíšení dvou vrstev vod má opticky hodně černé zbarvení.

Nacistické pokusy a objevy

V hloubce jezera jsou ukryty stopy Třetí říše a zůstávají předmětem spekulací. V letech 1943 – 1944 byla v jezeře testovací stanice, kde byly prováděny experimenty různých výbušných náloží a v různých hloubkách. Z odpalovacích ramp zde byly testovány také torpéda vyvíjená pro ponorky armády SS. V dubnu 1945 byly pod nejpřísnějším utajením a stráží SS do jezera potopeny desítky krabic. Objevovaly se i domněnky, že je v jezeře ukryto nacistické zlato, tzv. slavná Jantarová komnata. V roce 1959 se podařilo vytáhnout bedny s padělanými bankovkami určenými k destabilizaci britské ekonomiky.

V roce 1983 byl při potápěčském průzkumu objeven v hloubce 60 metrů nový druh červa Lumbricus cf. Polyphemus, kterému se dnes říká Toplitzseewurm. Byly zde objeveny také nové druhy bakterií. Další potápěčské pokusy nic významného zatím neodhalily, ale některé se již ani neuskutečnily.

Závěrem

Konzervující slaná voda a velká hloubka s množstvím napadaných stromů na dně v kombinaci nacistických experimentů s výbušninami budou stále podněcovat představivost něčeho ukrytého. Jezero Toplitzsee tak bude stále opředeno mýty. Vždyť potápění je zde z bezpečnostních důvodů stále zakázáno. Průzkum nemusel vše odhalit a i já věřím, že jezero ještě nějaká tajemství skrývá. Rozhodně jsou zdejší mýty podloženy na hmatatelném základě na rozdíl od jezera Loch Ness. A přesto, které mýtické jezero znáte více?

Autor fotografií: Karel Veit

Wim Hof

Skvělá kniha pro výzvy do nového roku a do ledového lednového počasí.

Současná věda již prokázala, že legendární metoda Wima Hofa založená na práci s dechem, myslí a chladem může opravdu výrazně napomoci k celkovému fyzickému i psychickému zdraví. Dodá nám tolik potřebnou energii, zlepší krevní oběh a odolnost proti stresu, podpoří imunitní systém, posílí celkovou tělesnou kondici a díky ní se naše tělo dokáže snáze vypořádat s nemocemi.

Wim svou metodu vyvíjel několik desítek let a vše má odzkoušené přímo na sobě. Uběhl půlmaraton v -30 °C jenom v šortkách, uplaval stovky metrů pod ledem, vydržel 90 minut v ledu, aniž by se změnila vnitřní teplota jeho těla, a zrychlil svůj metabolismus o více než 300 procent. Tato kniha dokumentuje, jak kdokoli, kdo si osvojí Wimovu metodu, může rychle a bezpečně zlepšit své zdraví a sílu.

Praktická kniha s konkrétními návody pro všechny, kteří chtějí praktikovat metodu Wima Hofa. Včetně 30denní výzvy pro ty, kteří s metodou teprve začínají.

 

Formát knihy: 160×230
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 183
Datum vydání: NOVINKA !! 22. 9. 2021
Běžná cena: 328 Kč (ušetříte 66 Kč)
Naše cena: 262 Kč

Na vlnach

Autorovo poutavé vyprávění a jedinečné fotografie pořízené na expedicích utvářejí tento neobvyklý cestopis s názvem Na vlnách.

Kniha Na vlnách je cestopis českého fotografa Václava Šilhy. Zachycuje tři dobrodružné expedice z let 2010 až 2014, kdy se vydal s hrstkou odhodlaných přátel do mrazivých oblastí Jižní Georgie, Antarktidy a Sandwichových ostrovů. Na lodi světoznámého a svérázného kapitána Jeroma Ponceta objevují známější i civilizací zcela nedotčená místa. Bojují nejen s mořskou nemocí, nespoutanými živly, ale také s neústupnými lachtany, kteří si zuřivě střeží svá území.

Fotografie dokumentující čistotu přírody, její rozmanitost i surovost jsou nedílnou součástí svědectví o cestách na jih, stejně jako momenty zachycující život na palubě jachty. Mimochodem, fotografie z první expedice do Jižní Georgie se spícím Jeromem a rypoušem sloním, který s otevřenou tlamou zkoumá lidského vetřelce, obletěla svět. Stejně jako záběry zachycující skupinu kosatek při nácviku lovu z té následující. Nechte se unést vyprávěním o mrazivých místech a jejich obyvatelích. A možná budete stejně jako autor od prvního okamžiku, písmena a snímku až do toho posledního fascinováni nádherou těchto končin.

 

Formát knihy: 210×260
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 296
Datum vydání: NOVINKA !! 15. 9. 2021
Běžná cena: 598 Kč (ušetříte 120 Kč)
Naše cena: 478 Kč

 

Alcázar

Říká se, že všechno typické pro Andalusii lze najít v Seville. A je to pravda. Můžete zde zažít emocemi nabité vystoupení flamenca i atmosféru býčích zápasů. Ochutnat místní kuchyni ve vyhlášených tapas barech a při večerním posezení nasávat kromě sherry i nefalšovanou andaluskou atmosféru. A také obdivovat úžasné památky maurské a mudéjarské architektury, mezi něž patří i královský palác Alcázar.

Výsostné sídlo muslimských i křesťanských vládců

Historici tvrdí, že muslimští vládci dali impuls k výstavbě svého sídla někdy v průběhu 10. století. Významné otisky zde zanechalo hned několik muslimských dynastií, které vládly Seville více než pět staletí. Ví se třeba, že královský palác nechal v polovině 11. století významně rozšířit emír Abbad II al-Mu’tadid z dynastie Abbadidů, neboť potřeboval v areálu místo pro harém čítající více než osm stovek společnic. O století později, za vlády dynastie Almohadů, se komplex mění v pevnost, která se stala jádrem městského opevnění.

Po dobytí Sevilly křesťanskými vládci se Alcázar stal oblíbeným sídlem španělských králů. Největší a nejcennější úpravy nechal citlivě provést král Pedro I. v polovině 14. století. Pozval kvůli tomu do Sevilly nejlepší stavitele z Toleda a tehdy ještě stále muslimské Granady. Další změny v areálu podnikl například císař Karel V., jemuž  v Alcázaru chyběly obytné místnosti před plánovanou svatbou s portugalskou princeznou Isabelou nebo mnohem později i fašistický vůdce generál Franco, který nebyl spokojený s kapacitou místní kuchyně.

Za krásou Alcázaru stojí muslimští Mudéjarové

Mudéjarský architektonický směr, který lze v Alcázaru na každém kroku obdivovat, není mimo Španělsko moc známý. Pro pochopení jeho vzniku je nutné pochopit historický kontext tehdejšího Španělska. Od 8. do 13. století ovládali většinu jeho území muslimové (tzv. Maurové), kteří na poloostrov přišli z oblasti dnešního Maroka. Ti tehdejší zaostalé Španělsko pozvedli hospodářsky, ekonomicky i kulturně a navíc z něj učinili nejpokrokovější a nejvzdělanější část Evropy. Křesťanští vůdci, kteří se ukrývali v severní části země, se ale postupně dokázali spojit a od severu směrem k jihu začali velmi pomalu svou zemi získávat zpět. Tento proces znovudobytí poloostrova pod křesťanskou nadvládu dostal název „reconquista“ a vyvrcholil dobytím Granady roku 1492.

Sami Španělé jsou na tohle období svých dějin velmi pyšní a s mírnou nadsázkou lze tvrdit, že příběhy hrdinů reconquisty zná ve Španělsku každé malé dítě. Po nuceném odchodu muslimských elit zpět do Afriky využili mnozí „nevěřící“ možnosti na poloostrově zůstat a ponechat si svou víru, jazyk i kulturu, pouze nesměli vstupovat do státních služeb. Tato skupina osob byla nazývána jako Mudéjarové. Uplatnili se ve společnosti především jako zruční řemeslníci a stavitelé, jejichž zručnosti velmi často využívali tehdy ještě tolerantní španělští křesťané.

Výjimečnost mudéjarské architektury

Po vstupu do Alcázaru z náměstí Plaza del Triunfo se návštěvník jak mávnutím kouzelného proutku dostává do úplně jiného světa. Rozum sice napovídá, že se vstupuje do středověké pevnosti, smysly ale člověka přesvědčují, že se ocitnul spíše ve světě Pohádek tisíců a jedné noci, kde moudrá Šahrazáda neúnavně vypráví králi své příběhy. A jak je to možné? Mudéjarská architektura působí exoticky až orientálně z toho důvodu, že byla silně ovlivněna kulturou arabskou. Je pro ní typická dekorativní hojnost, má na pozorovatele ohromující vizuální dopad, vzbuzuje v něm radost a přímo útočí na jeho fantazii. Mudéjarští zedníci, tesaři a štukatéři využívali ke své práci především měkké materiály jako cihly, sádru, keramiku nebo dřevo. Jejich práce byla na vrcholu středověku velmi dobře ceněna, neboť dokázali bezezbytku naplnit touhy svých křesťanských vládců po luxusu a okázalosti.

Nejstarší stále využívaný královský palác v Evropě

Navštívili jste už někdy historickou památku, toulali jste se po ní několik hodin a za žádnou cenu se vám nechtělo ji opustit? Pokud ne, tak v Alcázaru tenhle pocit zažijete. Budete doslova zahlceni krásou nazdobených vnitřních sálů, síní, komnat, půvabných vnitřních nádvoří a rajských zahrad, v nichž si můžete po náročné prohlídce odpočinout, zaposlouchat se do hlasů ptactva a třeba se i na chvíli zasnít. Ocitnete se totiž na výjimečném místě, které jako jediné ve Španělsku snese srovnání s granadskou Alhambrou.

Alcázar tu uprostřed Sevilly stojí přes tisíc let. Nikdo nedal pokyn ho rozbořit či vypálit, dokonce ani křesťanští králové po tom, co roku 1248 vyhnali z města muslimské vládce. Naopak si dál zvali na své dvory muslimské stavitele, aby pokračovali v mistrné práci, kterou předtím stovky let odváděli pro své emíry. Pokud zavítáte do Andaluzie, určitě Alcázar navštivte.  Rychle pochopíte, čím mudéjarská architektura vládce Sevilly tak očarovala. A mimochodem, na seznamu UNESCO zapsaný Alcázar je nejstarším stále užívaným královským palácem v Evropě, neboť jeho část Cuarto Real Alto je stále využívána jako rezidence španělské královské rodiny. Naposledy zde přespala jeho královská veličenstva Filip VI. s manželkou Letizií v polovině června roku 2021.

Alcázar proslavila i série Hry o trůny

Někdy tomu tak bývá. Opravdu kouzelné místo je sice v povědomí znalců historie, nicméně široké veřejnosti zůstane ukryto. A pak se v tomhle místě natočí úspěšný film či seriál a rázem se lokalita stane oblíbeným cílem nadšených diváků. A to je trochu příběh i sevillského Alcázaru. Sevillu zná snad každý, ale většina lidí si město spojuje s nádhernou katedrálou s hrobem Kryštofa Kolumba, věží Giraldou či velkolepým náměstím Plaza de España.  Existenci Alcázaru však mnohým poodhalila až série HBO Hra o trůny. Spousta fanoušků se domnívala, že dechberoucí scenérie z fiktivního města Dornu, náležícího v seriálu rodu Martellů, jsou výsledkem počítačové grafiky nebo jen fortelně zpracovaných kulis. Dorn byl podle mnohých příliš krásný na to, aby existoval i ve skutečnosti. Co říkáte, není právě tohle ta nejlepší pozvánka k tomu, abyste tenhle sevillský zázrak přijeli objevit i vy?

Autor fotografií: Milan Čermák

« z 2 »

 

Klášter Krupa

Jste již při dovolené v Chorvatsku unaveni z válení se u moře? Chcete podniknout nějaký zajímavý výlet do chorvatského vnitrozemí? Hodně zajímavým tipem může být místo, které je doslova takovou osadou uprostřed pustiny a tím je přesně pravoslavný klášter Krupa.

Klášter Krupa (Krupa Monastery) leží jen 65 km od Zadaru. Navštívit můžete i nedaleké vodopády Zrmanja, které jsme již na cestopisech představovali. Klášter se nachází na řece Krupa, která se do řeky Zrmanja vlévá. Na českém internetu není o klášteře téměř žádná zmínka, ale přitom se jedná o velmi zajímavé místo.

Historie kláštera Krupa

Klášter byl postaven v roce 1317 za finanční podpory srbského krále Milutina. Dle legendy ho údajně postavili mniši z kláštera Krupa na Vrbasu. Ten leží v dnešní Bosně. Klášter údajně obdarovala i svatá matka Angelina ze Srbska, jež byla křesťanská osobnost a velký symbol. Byla manželkou vyhnaného následníka trůnu Stefana. S manželem žila ve vyhnanství na území dnešní Itálie. Po jeho smrti se přestěhovala na uherské území, na základě pozvání od uherského krále Matyáše Korvína.

Klášter Krupa byl několikrát v historii vážně poškozen, zejména v benátsko tureckých válkách v letech 1502 a 1620. V roce 1855 byla za pomoci Ruska, Srbska a Rakouska provedena velká a důkladná oprava kláštera. Rakouská vláda podmínila obnovu požadavkem, aby byla okna kláštera provedena v gotickém slohu. V nedávné minulosti ho opět poznamenala válka a to 2. světová. Stanoviště si zde udělali Ustašovci (chorvatské revoluční fašistické hnutí), kteří klášter vyplenili a v roce 1995 ho poškodila válka v Jugoslávii. Místní pravoslavní kněží odešli do exilu v Srbsku.  V roce 2010 pomohla s obnovou chorvatská vláda a byly sem vráceny i některé artefakty.

Zajímavost

Benátský dokument z první poloviny 18. století potvrzuje legendu, že severně od stávajícího krupského kláštera existoval také ženský klášter, z něhož jsou dnes údajně k vidění pouze zbytky hradeb. V blízkém i vzdáleném okolí jsou pozůstatky a poustevnické cely.

Pocity z návštěvy kláštera

Klášter je volně přístupný a je u něj parkování zdarma. Občas jsme potkali přijíždějící turisty, ale nebylo jich hodně. V převážné většině to byla auta ze Srbska. Není se co divit, vždyť klášter Krupa uchovává cenná duchovní a kulturní svědectví, a to navzdory častých devastací z minulosti. Dříve zde působilo také několik srbských spisovatelů. V Krupském klášteře jsou krásné fresky, cenná sbírka ikon, sbírka několik staletí starých knih a mniši zde prodávají i nějaké vlastní výrobky. Doporučuji malou procházku proti proudu řeky Krupa. Cesta začíná od parkoviště a přilehlého mostu, kde můžete vidět odvážlivce skákající do řeky.

Pokud pojedete autem, tak se určitě zastavte i u staletého kamenného mostu Kudin most. Název mostu na dopravní značce mne na malou chvíli pobavil, jelikož jsem v rychlosti špatně četl.  Most se nachází ve vápencové soutěsce se stupňovitými vodopády řeky Krupa a vypadá impozantně.

Autor fotografií: Karel Veit

Postalm

Postalm

Je v prvé řadě druhá největší náhorní plošina Evropy a zároveň největší rakouská náhorní oblast s chovem domácích zvířat a výrobou vlastních produktů. Ty zde můžete také v řadě chat (Almů) ochutnat. Postalm spadá do horské oblasti zvané Lammertal jež je výběžkem západního Dachsteinu. Rozprostírá se mezi Wolfgangským jezerem (Wolfgangsee) a horským střediskem Abtenau. Na Postalm vede placená panoramatická vysokohorská silnice a vypíná se v nadmořské výšce 1200 – 1900 m.n.m.  Již při prvním pohledu zaujme pláněmi se stády krav a  prohánějícími se stády koní.
pohled z Postalmu

Letní dovolená

V letním období je doporučováno několik turistických okružních tras vycházejících ze záchytných parkovišť. Jsou zde celkem čtyři parkoviště označená od P1-P4. Okružních tras je cca 6.

Osobní zkušenost z návštěvou je z roku 2009 a 2021, kdy se po 12 letech jednalo opět o skvělou turistiku.

Cesty vždy vedly z parkoviště P3 k chatám Wiesler hűtte a Schafbergblick hűtte. Za nimi je atraktivní vyhlídka na jezero Wolfgangsee. Odkud jsme se zpět vraceli různými cestami. Dá se odtud pokračovat na horu Wieslerhorn (1603 m.n.m.). Opodál parkoviště P3 je malá Postalmská kaplička, kterou nezapomeňte také navštívit. Podél pěšiny se daří divoce rostoucí mateřídoušce (Thymus). Ta je z rodu aromatických rostlin a je z ní opravdu skvělý čaj navozující duševní pohodu.

Kousek pod kapličkou leží chata Postalmhűtte (1284 m.n.m.), další z několika zdejších chat nabízejících občerstvení a pohodlný odpočinek s výhledy do okolních pastvin.

Doporučuji vzít si s sebou opalovací krém a nejlépe pokrývku hlavy. Není tu moc stromů, takže žádný stín a navíc poměrně vysoká nadmořská výška. Přeci jenom při výletu od jezer je převýšení velké a slunce vysokohorsky zrádné!

Zimní dovolená

Winterpark Postalm je takové zimní středisko na Postalmu. Jedná se o část Postalmu, kde jsou i sjezdovky. Lyžování zde musí být určitě zážitkem. Běžkování musí být také skvělé, vždyť po náhorní plošině to musí jezdit samo. Některá ubytování se zde patrně již neuživila. Důkazem toho je chata s tenisovými kurty opodál, která vypadá dost opuštěně.

Postalmská panoramatická silnice

Ze strany od jezera Wolfgangsee je z městečka Strobl začátek zpoplatněné panoramatické cesty. Pozor ! – mýtné je zde dražší než z druhé strany hor od Abtenau, navíc zde v roce 2009 neplatila Salzburgerlandcard, což jsem si tehdy nějak nepřečetl. Nakonec jsem tenkrát zvolil možná i rychlejší objížďku přes Bad Ischl do Abtenau, kam jsem se potřeboval vrátit na ubytování. V roce 2021 byla cena stanovena na 16 € pro osobní automobil.

Z Abtenau se tedy dostanete na Postalm také a v roce 2009 zde platila Salzburgerlandcard (Pozor  – cesta začíná spíše od městečka Voglau). Jinak v roce 2009 byl vjezd na silnici zpoplatněn 8 Eury a v roce 2021 stálo mýtné 11 €.

Po mém projetí Postalmu musím naznat zhodnocení, že panoramatičtější cesta je z Abtenau. K Wolfgangskému jezeru je cesta lesem bez nějakých výhledů, za to je zde více zatáček. Výraz panoramatická bych zde zcela vynechal a ještě je cena vjezdu od jezera Wolfgangsee dražší.

Autor fotografií: Karel Veit – červenec 2021

« z 2 »

 

Archivní fotogalerie Postalm – návštěva v roce 2009:

 

postalm9
« z 21 »

První vydání našeho článku bylo 14.3. 2010 a článek vůbec jako první v ČR představoval českým turistům Postalm. Stal se velice oblíbeným a vyhledávaným. Nyní obsahuje aktualizované údaje a nabízí ještě komplexnější informace s osobitou zkušeností.

Back to top