Říká se, že všechno typické pro Andalusii lze najít v Seville. A je to pravda. Můžete zde zažít emocemi nabité vystoupení flamenca i atmosféru býčích zápasů. Ochutnat místní kuchyni ve vyhlášených tapas barech a při večerním posezení nasávat kromě sherry i nefalšovanou andaluskou atmosféru. A také obdivovat úžasné památky maurské a mudéjarské architektury, mezi něž patří i královský palác Alcázar.
Výsostné sídlo muslimských i křesťanských vládců
Historici tvrdí, že muslimští vládci dali impuls k výstavbě svého sídla někdy v průběhu 10. století. Významné otisky zde zanechalo hned několik muslimských dynastií, které vládly Seville více než pět staletí. Ví se třeba, že královský palác nechal v polovině 11. století významně rozšířit emír Abbad II al-Mu’tadid z dynastie Abbadidů, neboť potřeboval v areálu místo pro harém čítající více než osm stovek společnic. O století později, za vlády dynastie Almohadů, se komplex mění v pevnost, která se stala jádrem městského opevnění.
Po dobytí Sevilly křesťanskými vládci se Alcázar stal oblíbeným sídlem španělských králů. Největší a nejcennější úpravy nechal citlivě provést král Pedro I. v polovině 14. století. Pozval kvůli tomu do Sevilly nejlepší stavitele z Toleda a tehdy ještě stále muslimské Granady. Další změny v areálu podnikl například císař Karel V., jemuž v Alcázaru chyběly obytné místnosti před plánovanou svatbou s portugalskou princeznou Isabelou nebo mnohem později i fašistický vůdce generál Franco, který nebyl spokojený s kapacitou místní kuchyně.
Za krásou Alcázaru stojí muslimští Mudéjarové
Mudéjarský architektonický směr, který lze v Alcázaru na každém kroku obdivovat, není mimo Španělsko moc známý. Pro pochopení jeho vzniku je nutné pochopit historický kontext tehdejšího Španělska. Od 8. do 13. století ovládali většinu jeho území muslimové (tzv. Maurové), kteří na poloostrov přišli z oblasti dnešního Maroka. Ti tehdejší zaostalé Španělsko pozvedli hospodářsky, ekonomicky i kulturně a navíc z něj učinili nejpokrokovější a nejvzdělanější část Evropy. Křesťanští vůdci, kteří se ukrývali v severní části země, se ale postupně dokázali spojit a od severu směrem k jihu začali velmi pomalu svou zemi získávat zpět. Tento proces znovudobytí poloostrova pod křesťanskou nadvládu dostal název „reconquista“ a vyvrcholil dobytím Granady roku 1492.
Sami Španělé jsou na tohle období svých dějin velmi pyšní a s mírnou nadsázkou lze tvrdit, že příběhy hrdinů reconquisty zná ve Španělsku každé malé dítě. Po nuceném odchodu muslimských elit zpět do Afriky využili mnozí „nevěřící“ možnosti na poloostrově zůstat a ponechat si svou víru, jazyk i kulturu, pouze nesměli vstupovat do státních služeb. Tato skupina osob byla nazývána jako Mudéjarové. Uplatnili se ve společnosti především jako zruční řemeslníci a stavitelé, jejichž zručnosti velmi často využívali tehdy ještě tolerantní španělští křesťané.
Výjimečnost mudéjarské architektury
Po vstupu do Alcázaru z náměstí Plaza del Triunfo se návštěvník jak mávnutím kouzelného proutku dostává do úplně jiného světa. Rozum sice napovídá, že se vstupuje do středověké pevnosti, smysly ale člověka přesvědčují, že se ocitnul spíše ve světě Pohádek tisíců a jedné noci, kde moudrá Šahrazáda neúnavně vypráví králi své příběhy. A jak je to možné? Mudéjarská architektura působí exoticky až orientálně z toho důvodu, že byla silně ovlivněna kulturou arabskou. Je pro ní typická dekorativní hojnost, má na pozorovatele ohromující vizuální dopad, vzbuzuje v něm radost a přímo útočí na jeho fantazii. Mudéjarští zedníci, tesaři a štukatéři využívali ke své práci především měkké materiály jako cihly, sádru, keramiku nebo dřevo. Jejich práce byla na vrcholu středověku velmi dobře ceněna, neboť dokázali bezezbytku naplnit touhy svých křesťanských vládců po luxusu a okázalosti.
Nejstarší stále využívaný královský palác v Evropě
Navštívili jste už někdy historickou památku, toulali jste se po ní několik hodin a za žádnou cenu se vám nechtělo ji opustit? Pokud ne, tak v Alcázaru tenhle pocit zažijete. Budete doslova zahlceni krásou nazdobených vnitřních sálů, síní, komnat, půvabných vnitřních nádvoří a rajských zahrad, v nichž si můžete po náročné prohlídce odpočinout, zaposlouchat se do hlasů ptactva a třeba se i na chvíli zasnít. Ocitnete se totiž na výjimečném místě, které jako jediné ve Španělsku snese srovnání s granadskou Alhambrou.
Alcázar tu uprostřed Sevilly stojí přes tisíc let. Nikdo nedal pokyn ho rozbořit či vypálit, dokonce ani křesťanští králové po tom, co roku 1248 vyhnali z města muslimské vládce. Naopak si dál zvali na své dvory muslimské stavitele, aby pokračovali v mistrné práci, kterou předtím stovky let odváděli pro své emíry. Pokud zavítáte do Andaluzie, určitě Alcázar navštivte. Rychle pochopíte, čím mudéjarská architektura vládce Sevilly tak očarovala. A mimochodem, na seznamu UNESCO zapsaný Alcázar je nejstarším stále užívaným královským palácem v Evropě, neboť jeho část Cuarto Real Alto je stále využívána jako rezidence španělské královské rodiny. Naposledy zde přespala jeho královská veličenstva Filip VI. s manželkou Letizií v polovině června roku 2021.
Alcázar proslavila i série Hry o trůny
Někdy tomu tak bývá. Opravdu kouzelné místo je sice v povědomí znalců historie, nicméně široké veřejnosti zůstane ukryto. A pak se v tomhle místě natočí úspěšný film či seriál a rázem se lokalita stane oblíbeným cílem nadšených diváků. A to je trochu příběh i sevillského Alcázaru. Sevillu zná snad každý, ale většina lidí si město spojuje s nádhernou katedrálou s hrobem Kryštofa Kolumba, věží Giraldou či velkolepým náměstím Plaza de España. Existenci Alcázaru však mnohým poodhalila až série HBO Hra o trůny. Spousta fanoušků se domnívala, že dechberoucí scenérie z fiktivního města Dornu, náležícího v seriálu rodu Martellů, jsou výsledkem počítačové grafiky nebo jen fortelně zpracovaných kulis. Dorn byl podle mnohých příliš krásný na to, aby existoval i ve skutečnosti. Co říkáte, není právě tohle ta nejlepší pozvánka k tomu, abyste tenhle sevillský zázrak přijeli objevit i vy?
Autor fotografií: Milan Čermák
