Archivy

V roce 2002 jsem zvolil se svou přítelkyní dovolenou ve Vysokých Tatrách. Po minulém roce u moře jsme chtěli zkusit něco jiného, takže jsme zvolili hory. Poprvé jsem zkusil ubytování vybrat a domluvit přes internet, takže jsem „nevěděl do čeho jedeme“. Měl jsem již zaplaceno předem složenkou 50% ceny, takže…..

Když jsme vystoupili z vlaku v Horním Smokovci a natrefili na první velice podobný dům jako z foto na internetu, ale zchátralý s padající omítkou a polorozbitými okny, polil nás trochu studený pot! Byl to totiž dům až o 150m dál, takže vše dopadlo dobře a ubytování v domě ze třicátých let 20.století nebylo nejhorší především jídlo zde vařili výborné! Byl jsem zvědav co se v Tatrách změnilo, poněvadž jsem zde byl naposledy před 12 lety!
Studenovodský vodopád

Túry

V Tatrách se dá podniknout velké množství túr, které nelze stihnout během jednoho týdne, avšak dají se docela slušně během tohoto týdne zmapovat. Proto bych popsal naše chození po horách a doporučil bych nějaké, které jsou asi nejlepšími variantami a čeho se lze vyvarovat.

Pět pramenů:

První den jsme po delší cestě zvolili odpočinkovějším, a to sice, pohodový výlet na Hrebienok. Chtěli jsme vyjet pozemní lanovou dráhou nahoru a dolů sejít pěšky, ale cena nás odradila. Tam a zpět 100 Sk, což jsme nechtěli a pouze nahoru, kam jsme chtěli 80 Sk, což se nám zdálo v nepoměru, tak jsme šli pěšky příjemným stoupáním po modré značce lesem, která měla míjet tzv. pět pramenů na které jsme byli velice zvědaví (a nakonec jsem je neviděl). Přes cestu nám ale skutečně přeteklo pět pěkných potůčků. Po cestě je i krásný altánek uprostřed lesa.
Pak jsme se dostali na rozcestí, odkud jsme pokračovali v extrémním tempu po červené na Hrebienok, poněvadž hrozila v dáli urputná bouře. Jelikož se rozpršelo, tak jsme sjeli, po delším čekání, lanovou dráhou zpět do Starého Smokovce. (cena dolů už byla normální – 40 Sk).

Studenovodské vodopády a Obrovský vodopád

Během následujících dnů jsme zvolili obtížnější trasu, nebo spíše delší. Vlakem jsme dorazili do Tatranské Lomnice, kde jsme si prohlédli městečko a navštívili muzeum TANAPU, kde je vystavena tatranská historie, fauna a flóra. Po působivé prohlídce jsme se nakonec vydali, i přes zatažené vrcholky, ke kabinkové lanovce směr Skalnaté pleso, odkud bychom vyjeli na Lomnický štít. Na Skalnatém plese byly ale husté mračna, proto po delším čekání a prohlídky hvězdárny Encián jsme skončili v restauraci, kde jsem si dal zelnou polévku za 40 Sk, respektive vodu se zelím. Pak jsme výjezd (za 400 na osobu) na Lomnický štít vzdali, a vydali jsme se po červené značce Tatranskou magistrálou. Cesta je velice příjemná poněvadž se jedná o neustálé mírné klesání.

 

Po delší době dorazíte ke krásné Zamkovského chatu, kde je spousta odpočívajících turistů. Odtud vede modrá zn. k Téryho chatě, pro nás obtížnost No.1, tak jsem se tam opět nepodíval! (Snad příště) Pokračovali jsme proto dále po červené až k Obrovskému vodopádu na Malém studeném potoku, který by se měl jmenovat spíše ledový. Na ochlazení zteplalého pití však ideální. Pokud pokračujete dále tak narazíte na Studenovodské vodopády, které jsou rozsáhlejší, vzhledem k tomu, že jsou na Studeném potoku, který je již sloučen s Malým a Velkým studeným potokem. Po prohlídce impozantních vodopádů se dostanete k Bilíkově chatě odkud je to již kousek na Hrebienok, kde jsme byli rádi, že jsme už u lanové dráhy a pokračovali jsme sjezdem dolů do Starého Smokovce a pěšky na ubytování v Horním Smokovci.

Cesta na Popradské pleso a symbolický cintorín

Jednoho dne jsme se vydali na Popradské pleso, které je velmi vyhledávané turisty. Po radě známého jsme jeli vlakem až na Štrbské pleso, odtud po naučném chodníku směrem Popradské pleso (červená značka), což je velmi krásná panoramatická cesta s pěknými zákoutími. Na Popradském plese je mnoho turistů, kteří odtud putují k dalším cílům, jako např. Sliezsky dom a výstup na Rysy.
My jsme si prohlédly celé pleso i přilehlý cintorín, kde jsou pamětní desky lidí, kteří zahynuli v Tatrách. Je jich tam již mnoho. Po prohlídce nás lákala klikatící se cesta přes hřeben na Sliezsky dom, ale počasí nebylo přívětivé, tak jsme začali prchat, než bude pršet, po silnici směr zastávka vlaku Popradské pleso. Byl to hezký kousek, takže jsme to nestihly a bouřková smršť nás zastihla v lese. Pod stromy jsme se schovávali celkem účinně, ale jelikož ne a ne přestat, museli jsme jít dál. Zmokli jsme docela slušně. Doporučuji všem pánům zkontrolovat výbavu svých přítelkyň, manželek a dalších žen, aby měli s sebou pláštěnky popř. šusťákové bundy, poňevadž jen já ji měl!!! Snad nedopadnete jako já!

Závěrem

Pro cestu do Vysokých Tater bych doporučil navštívit stránky Tatry.sk, kde naleznete spoustu informací potřebných na cestu. Především si stáhněte jízdní řády vlaků a lanovek. Vlaky zde jezdí velmi přesně, avšak v některých stanicích chybějí jízdní řády nebo se v nich špatně orientuje, proto mít po ruce svůj řád je neocenitelné!!!

Ivančický most

Ivančický most

V sobotu dne 1.června 2002 jsme se vydali v pozdní odpoledne na atypický cyklistický „maraton“. Počasí bylo chladnější, hlavně studený vítr.
Cesta začínala v Ostopovicích odkud jsme se v počtu dvou přesunuli do vedlejší
vesničky jménem Nebovidy (tam jsme se omylem připletli zrovna do rozjetého cyklistického závodu – jednoho ze soutěžících, který strácel na mezičase sekundu, jsme zbrzdili o tolik, že už to asi nedohnal)…..

V Nebovidech kde byli zrovna také hody se k nám přidal další cyklista (J@rod), takže jsme vytvořili peloton!
Tento místní rodák nás vzal zkratkou lesem až jsme navázali na silnici se stoupáním do obce Ořechov. Přes Silůvky a Moravské Bránice jsme nakonec dorazili k našemu cíli a tím byl starý železniční most u Ivančic respektive jeho torzo a nový překlenující řeku Jihlavu.

Teď něco z historie: Ivančický most byl postaven v letech 1868-1870 v rámci budování nové trati spojující Brno s Vídní. Byl pouze jednokolejný a realizovaný návrh se inspiroval francouzskou Orleánskou drahou, což vedlo k doměnkám, že návrh mostu projektoval A.G. Eiffel, protože byl akcionářem ve firmě CAIL, která celý projekt dodala. Konstrukčně trochu podobná je i Eiffelova věž v Paříži, která vznikla až o dvacet let později! (inspirace údajně podle mostu). Ivančický most byl první stavbou tohoto typu na území Rakouska-Uherska a teprve pátou v Evropě! Konstrukce má 373,5 m a provedla ji skupina 30 dělníků za 5 týdnů. Pod mostem se našlo několik nýtů což vedlo k fámě, že při přejezdu vlaku z mostu padají. V roce 1963 specialisté dospěli k názoru, že most sílící dopravu již nepojme a proto se připravil nový projekt mostu, který stál souběžně se starým a byl kompletně dokončen až roku 1978. V roce 1963 byl starý most zapsán na seznam kulturních památek, což bylo zrušeno po devíti letech. Po mnoha letech sporů, co s chátrajícím mostem se nakonec začal demolovat v roce 1991. Po dalších sporech byla demolice zastavena až do současné doby, kdy v roce 1999 byly rozebrány tři pilíře a zbyl pouze jedinný o jehož osudu není asi zatím pořád rozhodnuto.

Proto jestli jej chcete spatřit tak si pospěšte, já ho již viděl.

Náš výlet ale nekončí pokračujeme do nedalekých Ivančic, kde nás čeká druhý cíl a to rozhledna Alfonse Muchy na kopci Réna. Po delším se ptaní místnich jsme ji našli s několika zajížďkami. Vylezli jsme na ni i s našimi koly, což bylo velice obtížné (lidi co nás potkávali nechápali – byli jsme navrchu první cyklisti!).

Proto doporučuji nechat si kola v perfektní hospůdce s letní trampskou zahrádkou pod kopcem, kde jsme se ještě po těžším sestupu usadili. Při spáteční cestě jsme museli více odpočívat, alespoň já, protože jsem trénovaný („celý rok sedím u komplu“). Tak jsme se stavili v dalším hostinském zařízení jménem Salaš v Pršticích, kde mi udělali jen jednu místní topinku, neměli už vajíčka, ale nakonec nějaký našli. Byla vynikající – doporučuji! Poté jsme se vydali na ještě docela dlouhou cestu, kterou jsme si chtěli zkrátit na doporučení J@roda lesem přes Bobravu. Zajížďka to byla pěkná a terén taky. Cesty tam byly tak před pěti lety, proto jsme jeli přes pole slunečnice, trávou 2 m vysokou, dále stoupáním snad 90 stupňů…….Zážitek……….

Nakonec jsme dojeli až v 21 hod. 30 min do Nebovid, kde jsme posvačili u Jaroda a už ve dvou pokračovali do Ostopovic. Výborný výlet, který si za rok zopakujeme.

Ostrov Brač

V roce 2001 jsem se rozhodl zavítat se svou přítelkyní na ostrov Brač v Chorvatsku, do letoviska Bol. Jeli jsme autobusem 24.srpna od cestovní kanceláře z Brna a to sice na týden do jednoho penzionu. Bol je nejstarším městečkem Bračského ostrova nacházející se na jižní straně ostrova. Je charakteristický svou velikou oblázkovou pláží, která se jmenuje Zlatni Rat neboli Zlatý Mys, o které jsem si myslel, že je celá písečná, avšak zdání z prospektů klame!

    Nad Bolem se tyčí nádherné pohoří Bolská Koruna s nejvyšší horou Jadranských ostrovů Vidovou horou 778 m.n.m. Při příjezdu serpentinami na Bol ze severu ostrova Vás překvapí skvělý panoramatický výhled na celé městečko a okolí i s protilehlým ostrovem Hvar. Nádhernou dominantou je kostel sv. Ivana a Tudora ve kterém se nachází muzeum, kde naleznete např. sbírku Chorvatských mincí, relikvií, obrazů atd. Podíval jsem se i na udržovaný tenisový areál s 25 tenisovými kurty a jedním centrálním dvorcem pro 1820 diváků, / na který jsem si myslel, že se nedostanu /, kde se koná i turnaj žen WTA Croatian Ladies Open. U pláže Zlatého Mysu, nedaleko tenisového areálu se nachází i pujčovna a škola windsurfingu, který jsem nevyzkoušel, protože mám skvělé plavecké schopnosti. Na večeři jsme chodili nejraději do stylového hotelu Kaštil, kde výborně vaří za „Chorvatskou normální přijatelnou cenu“ i když se najíte určitě i levněji! Doporuěil bych Ligne na žaru (Kalamari na grilu) za cca 55 kun s pivem Tuborg za 15, což mi chutnalo nejvíce!

Výlety

Z ostrova se dá podniknout i mnoho výletů na něž je zapotřebí více času než jen jeden týden. Z těch vzdálenějších je to do Dubrovníku a na Korčulu, ale cena na ryhlé lodi nás odradila. Z blízkých výletů je to poustevna Blaca, kam jsme se bohužel nepodívali. Byli jsme na lodním výletě pořádaným zdarma naší cestovkou podél pobřeží, pár kilometrů za pozůstatky klášterů, za obcí Murvica, kde je pěkná oblázková miniplážička s hospodou nad ní, kde dělali Fishpiknik, který jsme si nedali. (snad to stálo za to). Nechali nás nás tam šťavit se na té pláži na slunci celý den. Až jsme to nevydrželi, tak jsme si šli na pivo do hospůdky. (V hospodě mi svítilo slunce na pravý stehenní sval, a hned třetí den jsem měl spařenou nohu, takže jsem měl opálenou jen jednu, následky jsou vidět ještě nyní). Jinak to byl zajímavý výlet.

Pujčil jsem si dokonce i horské kolo na kterém jsem podnikl výšlap po příjezdové komunikaci nad Bolem, kde je nádherný výhled! Během 12 minut, ve vysokém tempu a velkém parnu v 11 hod. dopoledne, jsem byl navrchu. Akorát mě překvapili lidé v autech, kteří mě zdravili a troubili na mě jako bych jel Tour de France.

Dále se dá podniknout cesta na Hvar a to buďto do Vrbosky, Jelsy nebo hlavního města Hvaru kam jsme se podívali i my. Když jsme jeli na Hvar tak nás námořníci naložili na kocábku pro 55 lidí jak uváděla zdejší tabulka, (bylo nás snad k osmdesáti, – pacholci!!!). Loď se naštěstí ze záhadných důvodů nepotopila a my si prohlédli Hvar v celé jeho kráse; historické náměstí s domy v různém slohu, kostel sv.Štěpána; a nejkrásnějším zážitkem byl výstup na tvrz Spanjola tyčící se nad městem. Zato doporučené bistro Marinero od námořníků z naší lodi bylo zklamáním. Lidi nikdo tam nechoďte – jídlo nic moc a ceny jak v těch superhotelech na náměstí a ještě divný pinkl.

Závěrem
Na ostrově se nám velice líbilo, snad se tam ještě někdy podíváme!!!

V roce 1998 jsem se podíval poprvé do Chorvatska a to sice na ostrov Rab se svými rodiči. Při příjezdu trajektem na ostrov mě zaujal skalnatý ráz ostrova, bez jediného stromu či keře, jako měsíční krajina. Ráb je údajně jeden z nejzalesněnějších jadranských ostrovů dokonce se třemi sty prameny vody což mě v tu chvíli připadalo nesmyslné…

Byl jsem ubytovaný v kempu s názvem Padova III, což je nedaleko (45min.pěšky) hlavního stejnojmeného města ostrova. V tomto kempu se nachází vynikající malá pláž, která má výborný postupný přístup do vody, takže když jste 80m od břehu pořád stojíte. Tím pádem je zde stále i velmi teplá voda! Velmi krásné je i město Rab vystavěné v románském slohu se svými typickými čtyřmi zvonicemi a krásnými kamennými uličkami, hradbami a starobylými průčelími. Zajímavý je ve městě i park s cizokrajným rostlinstvem. Ve městě je přes léto velmi mnoho umělců a to sice malířů, kteří zde vystavují a prodávají své obrazy. Sjíždí se sem známější i neznámí.

Zvonice Rabu

Výlety

Na ostrově jsem si pujčil se svým otcem kolo a jeli jsme se podívat do sousedních letovisek ostrova a to na Suha Punta kam jsme za poledne velmi obtížně dojeli, i když je to jen pár kilometrů, ale se slušným stoupáním k letovisku. Suha Punta je hotelový komplex se spoustou bungalovů umístěných v borovém lese s okolními skalnatými mořskými břehy. Je zde velký klid, ale poblíž žádné městečko.
Dále jsme se chtěli podívat do komlexu San Marino na severu ostrova, kam jsme se bohužel nepodívali, přes pro nás značnou vzdálenost cca 15 km. Jinak v San Marinu je pěkná ještě větší pláž než v kempu Padova III, ale chybí zde opět malebnost historického městečka.

Zajímavým výletem je lodí z Rábu nebo kousek pěšky z přístavu Jablanac do zátoky Zavratnica v níž byla točena scénka z filmu Vinnetou.

Závěrem
Město Ráb s vysokou osobitostí mohu jen doporučit všem, kteří si myslí, že na kvarnerských ostrovech není nic zajímavého a stále preferují jižnější oblasti jako např. Dalmácii.