Archivy

Když budete mít náladu udělat si výlet na nějaký zámek, bude pro Vás nejlepší oblastí pro uskutečnění region Blanenska a Boskovicka. Zde se totiž nachází celá řada přírodních krás a nespočet historických památek, například zámků je zde hned několik – zámek Blansko, Boskovice, Kunštát, Lysice a Rájec nad Svitavou.

Dva posledně jmenované se dají příjemně stihnout během jednoho dne, aníž by jste měli pocit, že už máte zámků dost…

Zámek Rájec nad Svitavou

Zámek Rájec nad Svitavou je od Lysického totiž naprosto odlišný. Jedná se totiž o klasicistní zámek francouzského
typu z období Ludvíka XVI, s luxusně vybavenými interiéry, který svou podobu získal v letech 1763 – 1769. Zámek
Rájec nad Svitavou - zadní pohled na zámek
patřil rodu Salmů a na začátku 19. století jej zdědil Hugo František Salm, který byl vědcem a velkým cestovatelem,
což obohatilo místní sbírky a stavební úpravy. Na zámku se nachází rozsáhlá sbírka obrazů převážně holandských a
vlámských mistrů z období baroka a romantismu. Zámek je znám také svým nejrůznějším květinovým aranžmá, převážně díky mimořádné sbírce kamélií, která se zde vystavuje každoročně koncem února. V okolí se nachází
veliký park s nejrůznějšími druhy starých stromů, kde se dá příjemně odpočinout.

Zámek Lysice

Pokud Vám ještě zbudou síly na další prohlídku a přesun, tak jistě neprohloupíte, poněvadž zámek Lysice je další perlou v tomto kraji. Z původní renesanční vodní tvrzi vznikl renesanční zámek, později upraven na barokní styl z něhož se dochovala jen vstupní fasáda. Posledního vzhledu se zámek dočkal od posledních majitelů z 19. století Dubských. Ti ještě pořídili velké sbírky nábytku, skla a porcelánu z celého světa. Bohaté jsou i tři historické knihovny a kolekce zbraní. V jedné knihovně se nacházeji díla od Marie Ebner von Eschenbach – hraběnka z rodu Dubských. Zámek má i areál zahrady, kde se nachází kolonáda s krytým ochozem, která byla využívána k procházkám i v deštivém počasí a vstupovalo se na ní přímo ze zámeckých salonků. Z celého zámku čiší ukázkový luxus 19.století a je proto zase jiným typem zámku než Rájec.

No Images found.

Šumava je velice mimořádný kus přírody, kde si každý návštěvník najde jistě to co ho zajímá. Můžete se třeba zaměřit na rašeliniště, slatě, kterých je zde mnoho a jsou vzhledem k této zeměpisné šířce světově zcela ojedinělé k velikosti jakou zaujímají. Turisticky nejatraktivnější a nejdostupnější jsou tři z nich a to Chalupská, Tříjezerní a Jezerní slať…

Chalupská slať

Nachází se asi 1 km od obce Borová Lada, je dostupná i autem a má největší rašelinné jezírko v ČR, které má plochu 1,3 ha. Na rašelinných ostrůvcích se vyskytuje řada vzácných rostlin a vodních druhů ptactva. Průměrná hloubka rašeliny zde činí 1,9 metru, zatímco v blízkosti jezírka, kde nebyla narušena těžbou z dob minulých je hloubka až 7 metrů. Slať má plochu 137 ha a nabízí příjemnou procházku po zpevněných dřevěných chodníčcích s pěkným výhledem na jezírko na konci trasy. Rozhodně ji nesmíte při návštěvě Šumavy opomenout.

Tříjezerní slať

Na tříjezerní slať se dostanete jen pěšky túrou nebo na kole z Modravy popř.z Rokyty po asfaltové silnici vybudované dřívějšími pohraničníky. Stejně tak jako u Chalupské slatě je zde vybudována naučná stezka s potřebnými informacemi. Jedná se zde o vrchoviště prameništního typu, které vděčí za vznik především dostatkem srážkové vody (1100 mm průměrných ročních srážek) a příhodným klimatickým podmínkám (160 mrazových dní v roce) s kombinací méně propustného podloží. Celkový dojem dotváří klečovina, která umocňuje dojem této malebné slatě.

Jezerní slať

Nachází se mezi Kvildou a Horskou Kvildou a je dostupná autem, na kole a samosebou pěšmo túrou. Byla vyhlášena rezervací již v roce 1933 a jedná se o hřebenové vrchoviště, jehož voda napájí toky v povodí Vltavy i Otavy. Srážky jsou zde v průměru až 1300 mm za rok a nízké teploty (roční průměr 2°C), což mohu potvrdit vzhledem k letní sněhové zkušenosti. Hloubka rašeliny zde je průměrně 2,5 m a v neporušených částech až 7,6 metru. U naučného chodníku je zde vybudována nádherná dřevěná rozhledna, kde si můžete odpočinout, schovat se třeba i před letním sněhem, a především si dokonale prohlédnout celou slať z výšky.

No Images found.

 

Když budete mít někdy cestu na jih Francie, konkrétně do Marseille, neopomeňte navštívit ostrůvek kde se nachází pevnost jménem IF, která vděčí za slávu spisovateli Alexandru Dumasovi. Spisovatel si zvolil tuto pevnost na stejnojmenném ostrůvku za místo uvěznění svého hrdiny Edmonda Dantese v románu Hrabě Monte Christo a vytvořil zde iluzi jediného uprchlíka…

Pevnost ale z počátku sloužila k jiným účelům, a to sice k obraně města. Byla postavena roku 1531 a pomohla k odvrácení útoku krále Karla V. roku 1536 na Marseille. Později asi za 50 let však pevnost nenašla opodstatnění k obraně a tak byla využita jako věznice. Byli zde z počátku vězněni odpůrci královské moci a poté protestanti, kteří zde byli vězněni v průběhu dvou století v celkovém počtu 3500 osob. V dalších letech pobývali ve věznici IF neposlušní synové z vážených rodin na tzv.královský rozkaz Lettre De Cachet k uvěznění nebo exilu bez soudu. Někteří měli možnost lepších cel tzv. Pistol, které byli situovány v prvním poschodí a byli prostorné s krbem i oknem, kterou si vězeň platil sám. Pro chudé byli kobky bez oken a vybavení.

Pevnost byla roku 1926 vyhlášena za historickou památku a v současnosti slouží jako nejvyhledávanější turistická atrakce. Na ostrůvek se dostanete z Marseillského přístavu, odkud jezdí pravidelná turistická lodní linka. V pevnosti samotné jsou k vidění filmové a knižní ukázky z Dumasova románu a lze si projít i jednotlivé vězeňské kobky. Návštěva IF se jistě při návštěvě Marseille vyplatí a rozhodně by jste ji neměli vynechat.

No Images found.

 

 

Dne 21.5.2005 se konal sraz vozů Lada na nedalekém starém armádním letišti, u malebného města Bechyně v jižních Čechách. Po několika dnech pršení a oblačnosti se počasí umoudřilo a na sraz bylo velice slunečno.
Já jsem vyrazil (dělal jsem kameramana) o den dříve z Brna (se svými dvěma kamarády, zapřísáhlými ladysty – Koko-Lokem a Ba3).

Již za Brnem v Bosonohách se přidali další fanoušci těchto vozů. Bylo nás cca 8 vozidel a po cestě se k nám přidali další domluvení fans („blázni“) na motorestu u Pelhřimova. Dále se pokračovalo směr Bechyně ve velmi početné koloně (minimálně 20 vozidel). Fans nahodili rychlé tempo, aby nepřekáželi rychleji jedoucím západním potomkům jejich vozidel. Na autech vláli sovětské vlajky a tachometry ukazovali místy i 120 km/h. Po příjezdu jsme se ubytovali v Kempu pod jezem, který leží u řeky Lužnice nedaleko letiště. Měli jsme zamluvenu chatičku pro 4 osoby, kde jsme přespali. Kemp je slušně vybaven na pěkném místě v lese a dá se zde poměrně za lidovou cenu dobře najíst. Zdejší pivo nám ale nechutnalo, asi jsme byli první kdo se v letošní sezóně odvážil ochutnat toto naležené pivo.

Bechyňské letiště

Druhý den vše vypuklo na zdejším Bechyňském letišti, kam přijeli další příznivci a počet vozů dosáhl 40, mezi nimiž byli i mimořádně pěkně vypadající tuningové Lady. Každý z příznivců si ladil své auto, došlo zde i na pár jezdeckých závodů, nejčastěji mezi právě Koko-Lokem a Ba3. Přehlídku zde měl i majitel vozu Lada Niva 4×4, který zde ukázal vlastnosti svého auta na poli, kde měli zasazeny brambory zdejší zemědělci, kteří tohoto blázna budou mít určitě hodně rádi. Někteří po příjezdu sundali na svých tuning vozech značky, které měli pro jízdu do Bechyně jen na okrasu pro policisty, někteří neměli pro jistotu žádné.

Na letišti bylo tento den neobvyklé vedro z kterého jsem si odvezl opečený nos. V Bechyni jsme se pouze rychle zastavili na krásném zámku a na mostě přes Lužnici, kde jsme pořídili i několik snímků a já videa. Akce byla celkově vydařená. Příště se snad dostane i na prohlídku zámku a snad si i vezmu krém na opalováni (nejlépe sun-block), poněvadž slunce zde nějak moc opaluje, snad za to nemůže ten nedaleký Temelín.

O dalším srazu se dozvíte na stránkách Ladaklubu.

V roce 2003 jsme se s přítelkyní rozhodli, že navštívíme poněkud větší hory než loňské Tatry. Chtěli jsme nějaké Alpy, ale neměli představu jaké. Přes internet nás nic rozumného neoslovilo, až na nabídku jedné cestovky do Stubaiských Alp a to sice městečka Mieders. Byl to zájezd nakonec na poslední chvíli tzv. Last minute.

Cena byla příznivá….cca.5300 Kč na osobu, po slevě 1500 Kč, za což jsme koupili tzv. Stubaiské karty (40 Eur na osobu), což jsou karty na 5 dní a máte zdarma autobusovou dopravu po celém údolí, vláček z Fulpmes do Innsbrucku a veškeré lanovky a bazény či koupaliště v údolí, což je neocenitelné, poněvadž vše jednotlivě placené je velice drahé! Stubaiské údolí je rozlehlé, ale autobusy se dostanete pohodlně kam chcete….

 

První den jsme po odpočinku z delší cesty zvolili jednoduchou procházku lesem do Schonbergu im Stubaital. Je to pěkné městečko, ale leží u dálnice na Brennerský průsmyk do Itálie, takže je zde hodně rušno. Kousek od Schonbergu je i veliký most Europabrucke (820m dlouhý, 190m vysoký – údajně nejvyšší v Evropě), ze kterého si můžete skočit Banjee Jumping. V Schonbergu začíná i autobus do celého údolí, kterého jsme využili i my pro zpateční cestu.

Následující den jsme udělali výstup na Elferspitze (2505 m n.m.). Ráno jsme sedli na bus, který nás dopravil do městečka Neustiftu a odtud sedačkovou lanovkou na Elferlift 1784 m. Zde čekají na příhodný vítr paraglajdingáři, takže z toho nic nemáme, přeci jenom jsme chtěli vidět nějaký ten let i se startem. Dále jsme pokračovali pěšky k nekonečnýma serpentinami k chatě Elferhűtte (2080). No slušná makačka. Tam se ani moc nezdržujeme a jdeme dál na Elferspitze (2505). Výstup je celkem náročný, zvlášť pro mou přítelkyni, protože nejsme ještě tak aklimatizovaní a při tom slunci a tempu má trochu v této nadmořské výšce problémy s dechem a tlakem. Po malém dohadování zda budeme pokračovat (dohadujeme se jako by šlo o výstup na Everest…) zvolíme velmi pomalé tempo. Nakonec se k vrcholu přeci jen dostáváme, samotný výstup na něj je již otázka tak 150 m příkrým svahem s pomocnými ocelovými lany. Sem již vystupuji sám, respektive s dvěma krajany z naší chaty. Výstup je tak akorát pro nás tzn. maximálně pro tři osoby, protože je tam úzký komínek s lanem a nášlapy. Nahoru to jde samo, zapisujeme se do zdolávací knihy, která je na kříži. S vrcholku je znamenitý výhled na celé Stubaiské údolí. Horší je už sestup. Poté co oba kolegové relativně hravě slezli, tak já se zasekávám a musejí mi pomoci (no trochu jsem se podíval dolů co je pode mnou). Zpáteční cestu volíme druhou stranou těchto vrcholů majících podobu dolomitů tzv. panoramatickou cestou a vracíme se k nádherné chatě Elferhűtte, kde jsem si chtěl dát pivo, nakonec po domluvě zvolíme, že si ho dám v Neustiftu, že tam bude levnější. Zpátky k lanovce to bereme kolmo dolů po svahu, ty serpentiny se nám zdají zbytečně zdlouhavé. No sice jsme byli u lanovky rychleji, ale nohy nás boleli ještě víc vzhledem k tomu příkrýmu spádu. V Neustiftu jdeme na to pivo. Nakonec z toho byla zajímavá tečka tohoto dne, a to sice, že číšník poznal hloupý cizince a ošidil nás, takže to pivo bylo daleko dražší než navrchu!

Další náš výlet je přes celé údolí až na poslední zastávku v údolí kde končí silnice v Mutterbergu (1721 m n.m.). Zde je počáteční stanice kabinkové lanovky na ledovec, kde se lyžuje i v létě, bohužel jsme přijeli za obrovských veder, takže ledovec připomíná spíš vodní kluziště. Krásnou lanovkou vyjíždíme přes střední stanici Fernau (2300 m) s Dresdner Hűtte (Drážďanská chata německého turist. spolku) až na horní stanici kde je obrovská lyžařská budova ve výšce 2900 m Bergstation Eisgrat. Dále jsme měli jít po ledovci na další vrcholky, ale jak jsem zmínil ledovce byli samá voda, takže nám to nevyšlo a je to smutný pohled jak mizí rok od roku před očima vlivem globálního oteplování. Poté volíme cestu dolů, u Dresdner hűtte proháním ještě stádo ovcí, nakonec spíše proženou oni mě, když se na můj pískot začnou z okolí všechny na mě valit. Sjíždíme dolů a vydáme se k vodopádům, které jsme viděli po cestě sem, cca 3 km. Jedná se o Grawský vodopád s přilehlou vyhlídkovou chatičkou a je opravdu impozantní s krásně padajícími potoky vody. V jeho blízkosti se opravdu zdržíme, nacházím zde živého černého mloka.
Na přilehlém rozcestí potkáváme stádo milek (krav) a půjčovnu hůlek na výstupovou túru. Jsou volně k dispozici a na výstupu je opět odevzdáte. No u nás by to asi nefungovalo. Zpět se vracíme busem k nám do Mieders.

Jednou z našich dalších túr je přesun do nedalekého Fulpmes a odtud výjezd kabinkovou lanovkou na Kreuzjoch (2136 m n.m.) Samotný vrchol je od lanovky co by kamenem dohodil. Po cestě jsou všude cedulky skalniček, které zde rostou převážně v jarnějším období, je to taková alpská botanická zahrada. Pěší túrou se dostáváme pod vrchol Neder Burgstall k chatě Sennjochstűberl (2225 m) a odtud sestup přes Zirmachalm k Schlickeralm, což je krásná chata s ubytováním (Schlick se jmenuje celá síť sjezdovek tohoto lyžařského území, kde trénuje samo sebou v zimě i Rakouská lyžařská reprezentace). Potom sestupujeme pěkným lesem se štíty vrcholků v pozadí zpět k střední stanici lanovky a zpět do Fulpmes, kde si prohlédneme ještě pěkný kostelík a potom jedeme na ubytování.

Další den využijeme opět Fulpmes, a to sice jeho nádraží a malý úzkokolejný vláček k návštěvě Insbrucku. Po panoramatické cestě se dostáváme do Insbrucku, kde se pohodlně dle mapy dostáváme do historického centra. Tam procházíme hlavní ulicí s morovým sloupem k dřívější rezidenci tyrolských zemských knížat Goldenes Dachl s pozlacenými měděnými šindeli, dále uličkami až k Kaiserliche Hofburgu, pozdně gotickému hradu s přestavbou od Marie Theresie a nedaleké Hofgarten, což je překrásná zahrada, vlastně spíše park k perfektnímu odpočinku, volně přístupný a dokonale propracovaný s krásnými stromy, květinovými záhony a jezírky uprostřed zelených sametových trávníků. Prostě příjemná relaxace uprostřed města. Ke zmíňce stojí i vítězný oblouk neboli Triumphforte postaven r.1765 u příležitosti svatby pozdějšího císaře Leopolda II s Marií Ledovic. V průběhu této svatby zemřel jeho otec, takže jedna strana brány znázorňuje radostnou svatbu a druhá smutek nad smrtí.

Grawa vodopád

Když jsem se dostal do Innsbrucku, tak mě samozřejmě nejvíc lákal olympijský skokanský můstek na Bergiselu. Cesta k němu byla ale opravdovou lahůdkou. Když jsme došli dle mapy k předpokládanému kopci končila zde cesta. Tam jsem se pokusil něco ze sebe vyloudit a zeptat se jak se k můstku dostaneme. Údajně co jsem pochopil tak po silnici (no byla to pěkná štreka v tom vedru). Místní zkratku lesíkem totiž celou opravovali, takže se to muselo celý obcházet. Samotná námaha však stála za to, alespoň pro mě. Do areálu jsme sice nešli, bylo to za eura, ale viděli jsme přes bránu trénovat na umělé trávě asi Rakouské juniory. Skoky to byli parádní. Můstek sám o sobě je krásná vyhlídková restaurace, kam se vyjíždí kabinkou (taková zubačka). No v zimě to musí být podívaná. Z Bergiselu jsme se již vrátili vláčkem zpět do Fulpmes.

Do Innsbrucku jsme se podívali ještě při zpáteční cestě autobusem domů, ale byli jsme rádi, že jsme ho navštívili samostatně, protože na nějaké velké prohlížení to prostě nebylo.

Alpy jako takové jsou nesmírně rozmanité a každé údolí má jistě svou krásu. Zaujalo mě, že i o samotě stojící kaplička, je přístupná pro kolemjdoucí a její výzdoba není porušena. Lidé se zde věnují svým domům a snad na všech jsou ozdobné truhlíky s pelargóniemi a různými truhlíkovými květinami v nejrůznějších barevných varietách. Je to prostě taková prestiž ozdobit svůj dům a nalákat popř. turisty. Dokonce zde pěstují i meruňky přilepené větvovím ke zdem svého domu.K celkové atmosféře přispívají i všude volně se pohybující stáda krav a ovcí na udržovaných loukách. Je to prostě horský venkov se vším všudy tzn. zemědělství a turistika si jdou ruku v ruce. Navíc zdejší třídění odpadu mi připadá neskutečně propracované. Kontejnery v domácnostech jsou na všechno tak jak by to mělo být (plast, plechovky, papír) a místní vše opravdu třídí! Snad to všechno nekončí na jedné skládce jak se to stává někdy (nebo pořád?) u nás.

Rakouský turistický spolek i jednotlivé regiony mají dokonale propracovaný systém propagace a informací pro turisty. Jednak jsou to internetové stránky, ale i propagační letáčky tu najdete opravdu všude, vždyť propagace vlastního kraje je důležitá a přináší vynaložené prostředky nazpět. Někde jsem se dočet, že to jsou údajně nejlépe propracované turistické informace na světě, tak s tím tedy souhlasím a pokud ne nejlepší tak jedny z nejlepších. No památečních informačních materiálů mám doma spoustu.

Pokud se rozhodnete někdy jako my navštívit v říjnovém svátku Vídeň rozhodně neprohloupíte, poněvadž jsou zde vybraná muzea, každým rokem údajně jiná, zcela zdarma. My jsme se vydali na výlet s cestovní kanceláří jež zájezd pořádala, takže jsme jeli obyčejným autobusem vypraveným na tuto sváteční akci….

Nemysleli jsme, že ve Vídňi bude taky tolik „chytrých „ turistů, nakonec jsme byli překvapeni jaký to tam byl mezinárodní muzejní humbuk. První jsme ale navštívili Muzeum armádní – Arsenal, kam mě to teda vůbec nelákalo, ale nakonec jsem to hodnotil jako vynikající podívanou. Jsou tam vystaveny nejrůznější zbraně, vojenské oblečení a výbava od současnosti po minulost, dokonce i automobil císaře Františka Ferdinanda D´Este s patrnými kulkami po střelbě. Arsenal - vojenské muzeumJsou zde i letadla a protiletadlová děla, která jsme si i filmovali a fotili, což nám přišlo normální vzhledem k tomu že tak činí i ostatní. No nakonec k nám přispěchala paní muzejní a pěkně nám to vysvětlila, že se zde jako nefotí, musel jsem dělat že jí nerozumím (ne teda že bych nějak uměl německy).

Další zastávkou bylo Přírodovědecké muzeum, ke kterému jsme se dostali projitím přes Hoffburg, kde se konali sváteční přísahy vojáků, ukázka vojenské techniky a údajně i guláš zdarma, na nějž každoročně někteří zoufalci z ČR jezdí. No každý není zvědav jen na muzea.

V přírodovědeckém muzeu to bylo zajímavé, ale velice rozlehlé, takže jsme nějakou část vynechali, myslim že minerály. Byla tady obrovská návštěva takže moc klidu k prohlídce člověk neměl, k vidění byli převážně vycpaná zvířata a obrovské sbírky motýlů, brouků, prostě veškerého hmyzu.
Další muzeum, které jsme ještě stihli během dne byla klenotnice, kde jsou uloženy korunovační klenoty vládců, různé šperky, žezla apod. Byli zde prostě samé klenoty, no nějaký ten cenný kamínek by se hodil. Vše je za mírného osvětlení, skoro tma, kameru jsem si tady už nelízl vytahovat, všechny baťohy a věci jsme museli sundat ze zad a nést v rukou.

Celý den jsme zakončili procházkou večerní Vídní s návštěvou Stephans dómu. Jednalo se o velmi vydařený výlet, který se dá kdykoliv velmi pohodově zopakovat. Pouhou nevýhodou bylo, že veškeré obchody a restaurace byli uzavřené, no ale nakupovat můžete zajet jindy vždyť je to od nás kousek.

V létě jsme se dostali čistě náhodou do Kroměříže a to sice z nedalekých Zborovic, kam jsme přijeli na narozeninové zahradní grilování známého, což nemělo chybu, zvláště když jsme byli vybaveni veškerými potřebnými informacemi a ještě skvěle najedeni. Nasedli jsme na motorový vláček, myslel jsem, že už ani nikde takový nejezdí a frčeli do Kroměříže…..

Cesta to byla příjemná s pěknými výhledy po okolní velice členité krajiny. Z nádraží jsme našli bez problémů podzámeckou zahradu, která je velice pěkně udržovaná, doporučuji si jí celou projít, což jsme nestihli, je totiž obrovská. Nejvíce udržovaná je však u zámku, kde je taky malilinkatá Zoologická zahrada s výběhy v parku a několika voliérami s papoušky a opicemi, což je příjemným zpestřením.

Samotný impozantní raně barokní zámek nabízí hned několik možností k prohlídce. První možnost je prohlídka celého zámku a jeho historických sálů, kterou jsme také zvolili. Celá prohlídka trvá 1,5 hodiny a je velice pěkně propracovaná, k vidění je zde toho opravdu hodně. Jak poznamenala jedna Zámecký sálpaní z prohlídky, že netušila jak je Kroměřížský zámek pěkný, tak průvodkyně potvrdila, že lidé co přijedou jsou všichni, kdo tam nebyli, překvapeni. Připadá mi tedy, že Kroměříž se moc turisticky nepropaguje, což je škoda. Možná by přijelo ještě více turistů. Další jsme si prohlédli zámeckou galerii, která je druhou nejvýznamnější galerií po Národní v Praze. Je zde dokonce vystaven i Tizianův obraz Apollon a Marsyás a další cenná díla např.od Van Dycka. Zámek má ale i jiné sbírky jako např. největší, samosebou hned po Vatikánu, sbírku církevních ražeb mincí. Je jich přes 10 000. Nedaleko zámku je totiž k prohlídce i mincovna s ukázkou ražeb. Na zámku se dá vystoupit i na vyhlídkovou věž 84 metrů vysokou, kterou jsme ale nenavštívili.

Dalším turistickým lákadlem je z druhé strany města Květná zahrada, kam se dostanete pěknou procházkou přes historické centrum dále, za cca 25 minut. Je to unikátní zahrada, která je opravdu udržovaná v původním raně barokním stylu s různymi architektonickými prvky.

Kroměříž se opravdu vyplatí navštívit, je to město kde se toho dá poměrně dost vidět a jeden den Vám k tomu určitě stačit nebude, zvlášť když se např. rádi procházíte po parcích.

 

Vhodným místem na pohodový výlet v kteroukoliv roční dobu je oblast Moravského Krasu, ať již autem, jako jsme to učinili my s našimi přáteli, nebo třeba na kole, jak se to chystam učinit již nějakou hodně dlouhou dobu, popřípadě i autobusem. K výletu jsme si vybrali sváteční den 1.5., bylo již krásné jarní počasí!…..

Přijeli jsme do Rudice, což je malá pěkná vesnice, kde jsme nechali auto a pěšky se vydali k Rudickému propadání. Po cestě přes Rudici jsme narazili na jedinečný větrný mlýn, který jsme neustále okukovali (je u něj výstavka kamenů, především různých typů vápence), až nás nějaky pán zavolal jestli nechceme jít do mlýna na prohlídku, což nás mile překvapilo. Byl to místní jeskyňář, který nás působivým vyprávěním o historii Rudice, propadáním a mnohém dalším (za symbolické vstupné) uvedl do malebnosti tohoto kraje. Byl to jedinečný zážitek, proto návštěvu doporučuji!
Větrný mlýn v Rudici
Dále jsme pokračovali až k Rudickému propadání, což je „kousek za vesnicí“, a pro ty co nevědí oč se jedná upřesním, že je to malá říčka, která se ztrácí, respektive propadá znenadání do jeskynního systému a vyvěrá o mnoho kilometrů dále u Adamova na Býčí skále. Je to ojedinělý zážitek pozorovat mizející vodu padající do hluboké jeskyňe, to vše obklopené krásným lesem s vápencovými skalními útvary všude okolo.

Sloup a Sloupsko-šošůvské jeskyně

Po prohlídce Rudického okolí jsme se vydali do městečka Sloup, kde byl náš následující cíl, a to sice Sloupsko-šošůvské jeskyně. Sloup je velice malebný, s krásným dominantním kostelem. Je zde patrný turistický ruch, i když se jedná spíše o obyčejné, ale velmi upravené městečko.

Turismus nejvíce směřuje právě k jeskynnímu systému, kde jsme se před jeskyní posilnili „za rozumný peníz“, což nap?. oproti Macoše bylo překvapivé. Poté jsme se vydali do jeskynní. Můžete zvolit dva typy prohlídky; a to sice krátký a dlouhý okruh. My zvolili ten delší (doporučuji), který končí výstupem úplně odjinud, a to jeskynní Kůlna, která sloužila za 2.světové války nacistům jako továrna na výrobu zbraní. Prohlídka je překvapivě velmi dlouhá, doporučuji vzít si teplé oblečení nebo Vám bude trochu zima, zvlášě pokud tam budete pobíhat jako já v kraťasích.

Ze Sloupu jsme se přesunuli na zříceninu hradu Holštejna. Byli jsme zvědavi jak vypadá. Holštejn je také malá vesnička, kde toho moc nenajdete, ale kousek od ní leží ona zřícenina, kde opravdu toho také moc není, jen jedna hradba. Leží ale na famosním skalním masivu, který vyrůstá z naprosté roviny a pod touto skalou se nachazí volně přístupná jeskyně se spícími netopýry, která se jmenuje Hladomorna a byli tam údajně shazováni vězni se shora z hradu nějakým jeskynním komínem.

Závěrem

Všechny výše popisované místa jsou svým způsobem jedinečná a v Moravském krasu je jich jistě nespočet, ale jistě stojí za pozornost stejně jako více navštěvovaná místa v krasu.

V roce 2002 jsem zvolil se svou přítelkyní dovolenou ve Vysokých Tatrách. Po minulém roce u moře jsme chtěli zkusit něco jiného, takže jsme zvolili hory. Poprvé jsem zkusil ubytování vybrat a domluvit přes internet, takže jsem „nevěděl do čeho jedeme“. Měl jsem již zaplaceno předem složenkou 50% ceny, takže…..

Když jsme vystoupili z vlaku v Horním Smokovci a natrefili na první velice podobný dům jako z foto na internetu, ale zchátralý s padající omítkou a polorozbitými okny, polil nás trochu studený pot! Byl to totiž dům až o 150m dál, takže vše dopadlo dobře a ubytování v domě ze třicátých let 20.století nebylo nejhorší především jídlo zde vařili výborné! Byl jsem zvědav co se v Tatrách změnilo, poněvadž jsem zde byl naposledy před 12 lety!
Studenovodský vodopád

Túry

V Tatrách se dá podniknout velké množství túr, které nelze stihnout během jednoho týdne, avšak dají se docela slušně během tohoto týdne zmapovat. Proto bych popsal naše chození po horách a doporučil bych nějaké, které jsou asi nejlepšími variantami a čeho se lze vyvarovat.

Pět pramenů:

První den jsme po delší cestě zvolili odpočinkovějším, a to sice, pohodový výlet na Hrebienok. Chtěli jsme vyjet pozemní lanovou dráhou nahoru a dolů sejít pěšky, ale cena nás odradila. Tam a zpět 100 Sk, což jsme nechtěli a pouze nahoru, kam jsme chtěli 80 Sk, což se nám zdálo v nepoměru, tak jsme šli pěšky příjemným stoupáním po modré značce lesem, která měla míjet tzv. pět pramenů na které jsme byli velice zvědaví (a nakonec jsem je neviděl). Přes cestu nám ale skutečně přeteklo pět pěkných potůčků. Po cestě je i krásný altánek uprostřed lesa.
Pak jsme se dostali na rozcestí, odkud jsme pokračovali v extrémním tempu po červené na Hrebienok, poněvadž hrozila v dáli urputná bouře. Jelikož se rozpršelo, tak jsme sjeli, po delším čekání, lanovou dráhou zpět do Starého Smokovce. (cena dolů už byla normální – 40 Sk).

Studenovodské vodopády a Obrovský vodopád

Během následujících dnů jsme zvolili obtížnější trasu, nebo spíše delší. Vlakem jsme dorazili do Tatranské Lomnice, kde jsme si prohlédli městečko a navštívili muzeum TANAPU, kde je vystavena tatranská historie, fauna a flóra. Po působivé prohlídce jsme se nakonec vydali, i přes zatažené vrcholky, ke kabinkové lanovce směr Skalnaté pleso, odkud bychom vyjeli na Lomnický štít. Na Skalnatém plese byly ale husté mračna, proto po delším čekání a prohlídky hvězdárny Encián jsme skončili v restauraci, kde jsem si dal zelnou polévku za 40 Sk, respektive vodu se zelím. Pak jsme výjezd (za 400 na osobu) na Lomnický štít vzdali, a vydali jsme se po červené značce Tatranskou magistrálou. Cesta je velice příjemná poněvadž se jedná o neustálé mírné klesání.

 

Po delší době dorazíte ke krásné Zamkovského chatu, kde je spousta odpočívajících turistů. Odtud vede modrá zn. k Téryho chatě, pro nás obtížnost No.1, tak jsem se tam opět nepodíval! (Snad příště) Pokračovali jsme proto dále po červené až k Obrovskému vodopádu na Malém studeném potoku, který by se měl jmenovat spíše ledový. Na ochlazení zteplalého pití však ideální. Pokud pokračujete dále tak narazíte na Studenovodské vodopády, které jsou rozsáhlejší, vzhledem k tomu, že jsou na Studeném potoku, který je již sloučen s Malým a Velkým studeným potokem. Po prohlídce impozantních vodopádů se dostanete k Bilíkově chatě odkud je to již kousek na Hrebienok, kde jsme byli rádi, že jsme už u lanové dráhy a pokračovali jsme sjezdem dolů do Starého Smokovce a pěšky na ubytování v Horním Smokovci.

Cesta na Popradské pleso a symbolický cintorín

Jednoho dne jsme se vydali na Popradské pleso, které je velmi vyhledávané turisty. Po radě známého jsme jeli vlakem až na Štrbské pleso, odtud po naučném chodníku směrem Popradské pleso (červená značka), což je velmi krásná panoramatická cesta s pěknými zákoutími. Na Popradském plese je mnoho turistů, kteří odtud putují k dalším cílům, jako např. Sliezsky dom a výstup na Rysy.
My jsme si prohlédly celé pleso i přilehlý cintorín, kde jsou pamětní desky lidí, kteří zahynuli v Tatrách. Je jich tam již mnoho. Po prohlídce nás lákala klikatící se cesta přes hřeben na Sliezsky dom, ale počasí nebylo přívětivé, tak jsme začali prchat, než bude pršet, po silnici směr zastávka vlaku Popradské pleso. Byl to hezký kousek, takže jsme to nestihly a bouřková smršť nás zastihla v lese. Pod stromy jsme se schovávali celkem účinně, ale jelikož ne a ne přestat, museli jsme jít dál. Zmokli jsme docela slušně. Doporučuji všem pánům zkontrolovat výbavu svých přítelkyň, manželek a dalších žen, aby měli s sebou pláštěnky popř. šusťákové bundy, poňevadž jen já ji měl!!! Snad nedopadnete jako já!

Závěrem

Pro cestu do Vysokých Tater bych doporučil navštívit stránky Tatry.sk, kde naleznete spoustu informací potřebných na cestu. Především si stáhněte jízdní řády vlaků a lanovek. Vlaky zde jezdí velmi přesně, avšak v některých stanicích chybějí jízdní řády nebo se v nich špatně orientuje, proto mít po ruce svůj řád je neocenitelné!!!

Ivančický most

Ivančický most

V sobotu dne 1.června 2002 jsme se vydali v pozdní odpoledne na atypický cyklistický „maraton“. Počasí bylo chladnější, hlavně studený vítr.
Cesta začínala v Ostopovicích odkud jsme se v počtu dvou přesunuli do vedlejší
vesničky jménem Nebovidy (tam jsme se omylem připletli zrovna do rozjetého cyklistického závodu – jednoho ze soutěžících, který strácel na mezičase sekundu, jsme zbrzdili o tolik, že už to asi nedohnal)…..

V Nebovidech kde byli zrovna také hody se k nám přidal další cyklista (J@rod), takže jsme vytvořili peloton!
Tento místní rodák nás vzal zkratkou lesem až jsme navázali na silnici se stoupáním do obce Ořechov. Přes Silůvky a Moravské Bránice jsme nakonec dorazili k našemu cíli a tím byl starý železniční most u Ivančic respektive jeho torzo a nový překlenující řeku Jihlavu.

Teď něco z historie: Ivančický most byl postaven v letech 1868-1870 v rámci budování nové trati spojující Brno s Vídní. Byl pouze jednokolejný a realizovaný návrh se inspiroval francouzskou Orleánskou drahou, což vedlo k doměnkám, že návrh mostu projektoval A.G. Eiffel, protože byl akcionářem ve firmě CAIL, která celý projekt dodala. Konstrukčně trochu podobná je i Eiffelova věž v Paříži, která vznikla až o dvacet let později! (inspirace údajně podle mostu). Ivančický most byl první stavbou tohoto typu na území Rakouska-Uherska a teprve pátou v Evropě! Konstrukce má 373,5 m a provedla ji skupina 30 dělníků za 5 týdnů. Pod mostem se našlo několik nýtů což vedlo k fámě, že při přejezdu vlaku z mostu padají. V roce 1963 specialisté dospěli k názoru, že most sílící dopravu již nepojme a proto se připravil nový projekt mostu, který stál souběžně se starým a byl kompletně dokončen až roku 1978. V roce 1963 byl starý most zapsán na seznam kulturních památek, což bylo zrušeno po devíti letech. Po mnoha letech sporů, co s chátrajícím mostem se nakonec začal demolovat v roce 1991. Po dalších sporech byla demolice zastavena až do současné doby, kdy v roce 1999 byly rozebrány tři pilíře a zbyl pouze jedinný o jehož osudu není asi zatím pořád rozhodnuto.

Proto jestli jej chcete spatřit tak si pospěšte, já ho již viděl.

Náš výlet ale nekončí pokračujeme do nedalekých Ivančic, kde nás čeká druhý cíl a to rozhledna Alfonse Muchy na kopci Réna. Po delším se ptaní místnich jsme ji našli s několika zajížďkami. Vylezli jsme na ni i s našimi koly, což bylo velice obtížné (lidi co nás potkávali nechápali – byli jsme navrchu první cyklisti!).

Proto doporučuji nechat si kola v perfektní hospůdce s letní trampskou zahrádkou pod kopcem, kde jsme se ještě po těžším sestupu usadili. Při spáteční cestě jsme museli více odpočívat, alespoň já, protože jsem trénovaný („celý rok sedím u komplu“). Tak jsme se stavili v dalším hostinském zařízení jménem Salaš v Pršticích, kde mi udělali jen jednu místní topinku, neměli už vajíčka, ale nakonec nějaký našli. Byla vynikající – doporučuji! Poté jsme se vydali na ještě docela dlouhou cestu, kterou jsme si chtěli zkrátit na doporučení J@roda lesem přes Bobravu. Zajížďka to byla pěkná a terén taky. Cesty tam byly tak před pěti lety, proto jsme jeli přes pole slunečnice, trávou 2 m vysokou, dále stoupáním snad 90 stupňů…….Zážitek……….

Nakonec jsme dojeli až v 21 hod. 30 min do Nebovid, kde jsme posvačili u Jaroda a už ve dvou pokračovali do Ostopovic. Výborný výlet, který si za rok zopakujeme.

Back to top