V roce 2003 jsme se s přítelkyní rozhodli, že navštívíme poněkud větší hory než loňské Tatry. Chtěli jsme nějaké Alpy, ale neměli představu jaké. Přes internet nás nic rozumného neoslovilo, až na nabídku jedné cestovky do Stubaiských Alp a to sice městečka Mieders. Byl to zájezd nakonec na poslední chvíli tzv. Last minute.
Cena byla příznivá….cca.5300 Kč na osobu, po slevě 1500 Kč, za což jsme koupili tzv. Stubaiské karty (40 Eur na osobu), což jsou karty na 5 dní a máte zdarma autobusovou dopravu po celém údolí, vláček z Fulpmes do Innsbrucku a veškeré lanovky a bazény či koupaliště v údolí, což je neocenitelné, poněvadž vše jednotlivě placené je velice drahé! Stubaiské údolí je rozlehlé, ale autobusy se dostanete pohodlně kam chcete….
První den jsme po odpočinku z delší cesty zvolili jednoduchou procházku lesem do Schonbergu im Stubaital. Je to pěkné městečko, ale leží u dálnice na Brennerský průsmyk do Itálie, takže je zde hodně rušno. Kousek od Schonbergu je i veliký most Europabrucke (820m dlouhý, 190m vysoký – údajně nejvyšší v Evropě), ze kterého si můžete skočit Banjee Jumping. V Schonbergu začíná i autobus do celého údolí, kterého jsme využili i my pro zpateční cestu.
Následující den jsme udělali výstup na Elferspitze (2505 m n.m.). Ráno jsme sedli na bus, který nás dopravil do městečka Neustiftu a odtud sedačkovou lanovkou na Elferlift 1784 m. Zde čekají na příhodný vítr paraglajdingáři, takže z toho nic nemáme, přeci jenom jsme chtěli vidět nějaký ten let i se startem. Dále jsme pokračovali pěšky k nekonečnýma serpentinami k chatě Elferhűtte (2080). No slušná makačka. Tam se ani moc nezdržujeme a jdeme dál na Elferspitze (2505). Výstup je celkem náročný, zvlášť pro mou přítelkyni, protože nejsme ještě tak aklimatizovaní a při tom slunci a tempu má trochu v této nadmořské výšce problémy s dechem a tlakem. Po malém dohadování zda budeme pokračovat (dohadujeme se jako by šlo o výstup na Everest…) zvolíme velmi pomalé tempo. Nakonec se k vrcholu přeci jen dostáváme, samotný výstup na něj je již otázka tak 150 m příkrým svahem s pomocnými ocelovými lany. Sem již vystupuji sám, respektive s dvěma krajany z naší chaty. Výstup je tak akorát pro nás tzn. maximálně pro tři osoby, protože je tam úzký komínek s lanem a nášlapy. Nahoru to jde samo, zapisujeme se do zdolávací knihy, která je na kříži. S vrcholku je znamenitý výhled na celé Stubaiské údolí. Horší je už sestup. Poté co oba kolegové relativně hravě slezli, tak já se zasekávám a musejí mi pomoci (no trochu jsem se podíval dolů co je pode mnou). Zpáteční cestu volíme druhou stranou těchto vrcholů majících podobu dolomitů tzv. panoramatickou cestou a vracíme se k nádherné chatě Elferhűtte, kde jsem si chtěl dát pivo, nakonec po domluvě zvolíme, že si ho dám v Neustiftu, že tam bude levnější. Zpátky k lanovce to bereme kolmo dolů po svahu, ty serpentiny se nám zdají zbytečně zdlouhavé. No sice jsme byli u lanovky rychleji, ale nohy nás boleli ještě víc vzhledem k tomu příkrýmu spádu. V Neustiftu jdeme na to pivo. Nakonec z toho byla zajímavá tečka tohoto dne, a to sice, že číšník poznal hloupý cizince a ošidil nás, takže to pivo bylo daleko dražší než navrchu!
Další náš výlet je přes celé údolí až na poslední zastávku v údolí kde končí silnice v Mutterbergu (1721 m n.m.). Zde je počáteční stanice kabinkové lanovky na ledovec, kde se lyžuje i v létě, bohužel jsme přijeli za obrovských veder, takže ledovec připomíná spíš vodní kluziště. Krásnou lanovkou vyjíždíme přes střední stanici Fernau (2300 m) s Dresdner Hűtte (Drážďanská chata německého turist. spolku) až na horní stanici kde je obrovská lyžařská budova ve výšce 2900 m Bergstation Eisgrat. Dále jsme měli jít po ledovci na další vrcholky, ale jak jsem zmínil ledovce byli samá voda, takže nám to nevyšlo a je to smutný pohled jak mizí rok od roku před očima vlivem globálního oteplování. Poté volíme cestu dolů, u Dresdner hűtte proháním ještě stádo ovcí, nakonec spíše proženou oni mě, když se na můj pískot začnou z okolí všechny na mě valit. Sjíždíme dolů a vydáme se k vodopádům, které jsme viděli po cestě sem, cca 3 km. Jedná se o Grawský vodopád s přilehlou vyhlídkovou chatičkou a je opravdu impozantní s krásně padajícími potoky vody. V jeho blízkosti se opravdu zdržíme, nacházím zde živého černého mloka.
Na přilehlém rozcestí potkáváme stádo milek (krav) a půjčovnu hůlek na výstupovou túru. Jsou volně k dispozici a na výstupu je opět odevzdáte. No u nás by to asi nefungovalo. Zpět se vracíme busem k nám do Mieders.
Jednou z našich dalších túr je přesun do nedalekého Fulpmes a odtud výjezd kabinkovou lanovkou na Kreuzjoch (2136 m n.m.) Samotný vrchol je od lanovky co by kamenem dohodil. Po cestě jsou všude cedulky skalniček, které zde rostou převážně v jarnějším období, je to taková alpská botanická zahrada. Pěší túrou se dostáváme pod vrchol Neder Burgstall k chatě Sennjochstűberl (2225 m) a odtud sestup přes Zirmachalm k Schlickeralm, což je krásná chata s ubytováním (Schlick se jmenuje celá síť sjezdovek tohoto lyžařského území, kde trénuje samo sebou v zimě i Rakouská lyžařská reprezentace). Potom sestupujeme pěkným lesem se štíty vrcholků v pozadí zpět k střední stanici lanovky a zpět do Fulpmes, kde si prohlédneme ještě pěkný kostelík a potom jedeme na ubytování.
Další den využijeme opět Fulpmes, a to sice jeho nádraží a malý úzkokolejný vláček k návštěvě Insbrucku. Po panoramatické cestě se dostáváme do Insbrucku, kde se pohodlně dle mapy dostáváme do historického centra. Tam procházíme hlavní ulicí s morovým sloupem k dřívější rezidenci tyrolských zemských knížat Goldenes Dachl s pozlacenými měděnými šindeli, dále uličkami až k Kaiserliche Hofburgu, pozdně gotickému hradu s přestavbou od Marie Theresie a nedaleké Hofgarten, což je překrásná zahrada, vlastně spíše park k perfektnímu odpočinku, volně přístupný a dokonale propracovaný s krásnými stromy, květinovými záhony a jezírky uprostřed zelených sametových trávníků. Prostě příjemná relaxace uprostřed města. Ke zmíňce stojí i vítězný oblouk neboli Triumphforte postaven r.1765 u příležitosti svatby pozdějšího císaře Leopolda II s Marií Ledovic. V průběhu této svatby zemřel jeho otec, takže jedna strana brány znázorňuje radostnou svatbu a druhá smutek nad smrtí.
Když jsem se dostal do Innsbrucku, tak mě samozřejmě nejvíc lákal olympijský skokanský můstek na Bergiselu. Cesta k němu byla ale opravdovou lahůdkou. Když jsme došli dle mapy k předpokládanému kopci končila zde cesta. Tam jsem se pokusil něco ze sebe vyloudit a zeptat se jak se k můstku dostaneme. Údajně co jsem pochopil tak po silnici (no byla to pěkná štreka v tom vedru). Místní zkratku lesíkem totiž celou opravovali, takže se to muselo celý obcházet. Samotná námaha však stála za to, alespoň pro mě. Do areálu jsme sice nešli, bylo to za eura, ale viděli jsme přes bránu trénovat na umělé trávě asi Rakouské juniory. Skoky to byli parádní. Můstek sám o sobě je krásná vyhlídková restaurace, kam se vyjíždí kabinkou (taková zubačka). No v zimě to musí být podívaná. Z Bergiselu jsme se již vrátili vláčkem zpět do Fulpmes.
Do Innsbrucku jsme se podívali ještě při zpáteční cestě autobusem domů, ale byli jsme rádi, že jsme ho navštívili samostatně, protože na nějaké velké prohlížení to prostě nebylo.
Alpy jako takové jsou nesmírně rozmanité a každé údolí má jistě svou krásu. Zaujalo mě, že i o samotě stojící kaplička, je přístupná pro kolemjdoucí a její výzdoba není porušena. Lidé se zde věnují svým domům a snad na všech jsou ozdobné truhlíky s pelargóniemi a různými truhlíkovými květinami v nejrůznějších barevných varietách. Je to prostě taková prestiž ozdobit svůj dům a nalákat popř. turisty. Dokonce zde pěstují i meruňky přilepené větvovím ke zdem svého domu.K celkové atmosféře přispívají i všude volně se pohybující stáda krav a ovcí na udržovaných loukách. Je to prostě horský venkov se vším všudy tzn. zemědělství a turistika si jdou ruku v ruce. Navíc zdejší třídění odpadu mi připadá neskutečně propracované. Kontejnery v domácnostech jsou na všechno tak jak by to mělo být (plast, plechovky, papír) a místní vše opravdu třídí! Snad to všechno nekončí na jedné skládce jak se to stává někdy (nebo pořád?) u nás.
Rakouský turistický spolek i jednotlivé regiony mají dokonale propracovaný systém propagace a informací pro turisty. Jednak jsou to internetové stránky, ale i propagační letáčky tu najdete opravdu všude, vždyť propagace vlastního kraje je důležitá a přináší vynaložené prostředky nazpět. Někde jsem se dočet, že to jsou údajně nejlépe propracované turistické informace na světě, tak s tím tedy souhlasím a pokud ne nejlepší tak jedny z nejlepších. No památečních informačních materiálů mám doma spoustu.
Jsou zde i letadla a protiletadlová děla, která jsme si i filmovali a fotili, což nám přišlo normální vzhledem k tomu že tak činí i ostatní. No nakonec k nám přispěchala paní muzejní a pěkně nám to vysvětlila, že se zde jako nefotí, musel jsem dělat že jí nerozumím (ne teda že bych nějak uměl německy).
paní z prohlídky, že netušila jak je Kroměřížský zámek pěkný, tak průvodkyně potvrdila, že lidé co přijedou jsou všichni, kdo tam nebyli, překvapeni. Připadá mi tedy, že Kroměříž se moc turisticky nepropaguje, což je škoda. Možná by přijelo ještě více turistů. Další jsme si prohlédli zámeckou galerii, která je druhou nejvýznamnější galerií po Národní v Praze. Je zde dokonce vystaven i Tizianův obraz Apollon a Marsyás a další cenná díla např.od Van Dycka. Zámek má ale i jiné sbírky jako např. největší, samosebou hned po Vatikánu, sbírku církevních ražeb mincí. Je jich přes 10 000. Nedaleko zámku je totiž k prohlídce i mincovna s ukázkou ražeb. Na zámku se dá vystoupit i na vyhlídkovou věž 84 metrů vysokou, kterou jsme ale nenavštívili.
