Archivy

Zámek leží přímo v centru Buchlovic a jedná se o velice vkusné sídlo. Budovy zámku jsou postaveny symetricky, dělají architektonicky vyvážený celek s propojením zdejšího krásného parku. K jakési atraktivitě přispívá červená drť na cestách, která kontrastuje s fasádou zámku a obohacuje tak celkový dojem z návštěvy.
O vkusnosti zámku Buchlovice nemůže být pochyb, vždyť byl postaven pro ženu, a to Eleonoru z Colonna-Felsu, jejím manželem Janem Dětřichem z Petřvaldu.
Eleonoře se totiž nelíbilo na jeho hradě Buchlov. Pocházela z Itálie a na hradě jí bylo chladno, proto jí movitý manžel postavil počátkem 18. století v Buchlovicích zámeček ve stylu barokní italské vily.
Zadní část zámku, pohled z parku
Do podoby zámku zasáhl ještě v dvacátých letech 20.století architekt Dominik Feye, který dal zámku dnešní tvář.

Prohlídka zámku je přiměřeně dlouhá, působivá a rozhodně jsou zde k vidění krásné, zdobené interiéry. V prohlídkové trase je veliký sál s kruhovým půdorysem, který je na tomto zámku velice známý a využívají jej někdy filmaři.

Současně s výstavbou zámku vznikl i nádherný park anglického typu, který je řešen terasovitým uspořádáním. V parku lze nalézt řadu zajímavých druhů stromů a keřů. Atraktivní dojem zámeckého parku dělají i zdejší početní pávi, kteří obohacují tento propracovaný architektonický celek. Pouze musíte dávat pozor na to kam šlapete, poněvadž obohacení je zde i jiné. Pávi zde chovají, a jsou zde k vidění i bílé formy těchto krásných opeřenců. Nejlepší období k návštěvě je květen, kdy probíhají paví námluvy, což je velice zajímavá podívaná.
Za zámkem vedle parku se nachází zahradnictví s několika skleníky, kde si můžete zakoupit rostliny na vaši zahradu. Pěstují se zde především různé druhy fuchsií, které jsou zde hlavní pěstěnou rostlinou. Pořádají se zde i výstavy.

Otevírací dobu a cenu prohlídky si můžete zjistit na oficiálních stránkách zámku – zámek buchlovice

 

Než jsem poprvé v životě navštívil město Paříž, byl jsem plný napětí a očekávání. Měl jsem nemalý strach z toho co mě tam čeká, protože jsem doprovázel dvě nezletilé neteře. Kamarádka právnička mi moudře poradila, abych nic nenechával náhodě a nechal si vystavit notářsky potvrzený průvodní list s plnou mocí k zastupování nezletilých.

Věděl jsem, že Paříž je město módy, muzeí, umělců, revolucionářů, autosalónů, kaváren a skvostné srchitektury, ale také město zlodějíčků a různých nebezpečných živlů. Taká proto je symbolem této evropské metropole loď, která se na Seině potácí a houpe nahoru a dolů, ale nikdy se nepotopí. K mému klidu také nepříspívala jazyková výbava, protože moje francouzština v té době nebyla nijak plnohodnotná, ne snad, že by nyní byla lepší :-). Také se mi pořád vynořovala noční můra v podobě stávky dopravního personálu pařížské hromadné dopravy, která zde jaksi patří k bontonu.

Výhled z Eiffelovky

Přílet na letiště Charles de Gaule

Ve večerních hodinách jsme, po strastiplné cestě z Brna na pražskou Ruzyň a odtud letadlem ČSA, dorazili do Paříže. Letiště CDG (Charles de Gaule) již tou dobou působilo jako supermarket po zavírací době. V těch rozlehlých prostorách nebyli již téměř žádní cestující, za to se všude uklízelo a na každém kroku jsme potkávali personál převážně z arabského a černošského etnika. (Letiště CDG je elipsovitě uspořádaný mega komplex se čtyřmi terminály v němž je nesnadné se orientovat, byť jsou všude informační tabule, ale například středisko pro balení zavazadel -10€/kus –zde není označené, ale i přesto doporučuji vyhledat vstupní halu terminálu A, kde se nachází, není radno podceňovat riziko, že Vám někdo přibalí do zavazadla např. balíček drogy a pak si vychutnáte peripetie s policií)

Z letiště jsme cestovali do centra vlakem RER, je sice možné využít taxi nebo autobus, ale to by bylo podstatně dražší. Potěšující bylo, že jízdenku do centra jsme si opatřili na přístupu k nástupišti celkem bez problémů, stála 8,5€. Na nástupišti se mě ovšem zmocnila panika, protože vlaky nejezdily, polil mě studený pot – první noční můra se ztělesnila. Ve Francii není nezvyklé, že se nic včas nedozvíte, takže je pochopitelné, že jsem trnul hrůzou v představě, že personál MHD prostě stávkuje, ale nikdo to nesdělí, anebo sdělí, ale pouze francouzsky a to ještě v nekvalitním veřejném rozhlasu. Naštěstí se však gréve (stávka) nekonala. Spadl mi kámen ze srdce, když přijel vlak, který prohledali policisté se psy a na naše zvědavé dotazy odpověděli, že na trase došlo „pouze“ k pumovému útoku – to je taková drobnost, to se v Paříži stává… Koneckonců od nepokojů na podzim 2005, které se týkaly přistěhovalecké menšiny nebo většiny, se severní předměstí považuje za krajně rizikovou zónu. S bagáží jsme konečně nasedli do vlaku a vyrazili do centra.
Pouliční život
Cestou se postupně vagóny začaly zaplňovat a to převážně araby, asiaty a černochy , tehdy jsem pochopil, že Paříž si zaslouží další přívlastek – město vpravdě kosmopolitní.
Asi ve 23hodin jsme konečně dorazili na Port D´Italie, kde sídlí jedna ze stovek poboček Hotelu Etap, který nám poskytl přístřeší. Pokoj do kterého jsme se na týden nastěhovali nebyl příliš velký, no popravdě byl spíš malý a neoplýval žádným zbytečným nábytkem, možná bych spíš mohl říct žádným…Ale bylo to čisté a příjemné ubytování, hodně jsem si oddechl když jsem kolem půl jedné zapadl do postele a dříve než jsem si stačil připravit nějaká slovíčka na další den jsem usnul jako špalek.

Cesta na Tour Eiffel

Kam jinam zamířit první den v Paříži než na Eiffelovku. Není to nic proti ničemu, ačkoliv se mi ráno nechtělo moc vstávat, ne snad že bych byl takový spáč, ale ten panáček, nebo spíš panák co jsem si dal před spaním mě docela uzemnil. Než se holky zkrášlily zašel jsem si na nádvoří hotelu na cigárko, pro jistotu jsem si dal hned dvě, protože všichni mí spolucestující jsou nekuřáci a já jsem si řekl, že si u kafé prostě nezapálím, abych se neztrapňoval. Takže ještě než jsme dorazili k patě Eiffelovky, jsme zapadli do jedné kavárničky poblíž stanice metra Bir Hakeim. Už před odjezdem z Brna jsme se dohodli, že atmosféru Paříže budeme nasávat všemi možnými způsoby a snídaně v kavárně k tomu zcela jistě patří. Takové čerstvé café créme a čerstvý croissant, který se Vám rozplývá na jazyku, vtiskne každému dni, a zvlášť takovému příjemně slunečnému jako byl ten náš, nenapodobitelnou známku kvality. Po téhle snídani se mě zmocnil opravdu silný pocit, že jsem si k Paříži našel ten správný vztah – cítil jsem se trochu jako „burjoise“ (buržoa –měšťan, bohatší vrstva).
Odpočinek v parku
Ten pocit mi sice dlouho nevydržel, protože již za rohem jsem spatřil monumentální velikost opravdové Eiffelky a to jsem se cítil malý a bezvýznamný, holt ti Francouzi umí pracovat s lidskou maličkostí, ale stálo to za to. Doporučuji si ráno přivstat, abyste se dostali na věž dříve než se sem nahrnou všichni ostatní turisté, otvírá se v deset a stojí to deset euro (do 3.patra). Jeví se mi jako rozumné řešení vystoupat výtahem do 3.patra, porozhlédnout se po Paříži, protože odtud si můžete opravdu krásně naplánovat co chcete vidět z blízka, a pak sjet do 2.patra a pak cestou schodmo sestoupat až dolů. Až se dostanete zase zpět na zem zajděte do parku Martova pole, kde si můžte posedět na lavičce nebo na trávě (vše je dovoleno) a můžete se kochat monumentem a přitom třeba obědvat v uctivé vzdálenosti od toho železného kolosu. V Paříži, stejně jako ve spoustě jiných světových metropolí se nad Vámi nikdo nebude pohoršovat když si na vzorný pažit sednete a budete odpočívat , vše po sobě samozřejmě musíte uklidit. Nedoporučuji nakupovat lákavé suvenýry nebo pohlednice na Eiffelovce, protože zde je opravdu hodně draho, vše co se nabízí v tourist shopech dostanete koupit kdekoliv v Paříži a není nic neobvyklého, že v Latinské čtvrti to koupíte za desetinu až polovinu ceny.

Lázeňské městečko Luhačovice leží na okraji Bílých karpat a Vizovických vrchů asi 20 kilometrů jihovýchodně od Zlína. Město se proslavilo a získalo na zájmu rekreantů a lázeňských hostů již před více než dvěma sty lety, kdy se začíná využívat místních pramenů k mnohým léčebným účelům.
Bylo zde v té době vystavěno množství domů, které koncem 19. století nestačili tak velkému zájmu hostů a proto zde začátkem 20. století vyrůstají nové ubytovací a lázeňské objekty. Hlavním strůjcem se stal MUDr. František Veselý a architekt Dušan Jurkovič, kteří vnesli lázním podobu, kterou můžeme při procházkách lázeňskou kolonádou obdivovat i nyní. Nejznámější je Jurkovičův dům na Lázeňském náměstí, který usiluje právem o zapsání do světového dědictví UNESCO, vzhledem k neobyčejnému architektonickému řešení budovy a interiéru lázeňského domu.

Hotel Jestřabí

Dnešní Luhačovice nabízejí vedle mnohých lázeňských procedur i vyžití pro nelázeňské hosty. Pokud přijedete mimo hlavní sezónu tak počítejte se zdejším relativním klidem, poněvadž většina návštěvníků jsou penzisti a nabídka kulturního programu je jim někdy dost přizpůsobena. Luhačovice využívá právě v tuto dobu i hodně sportovních týmu a tak zde naopak můžete potkat mnoho sportovců na soustředěních. Proto zde byla na okraji Luhačovic vybudována i víceúčelová hala.

Ideálním programem ať v sezónu či mimo je každodenní pitný režim s obchůzkou všech zdejších pramenů, kterých je v Luhačovicích několik. Nejznámějším pramenem je Vincentka, který lze ochutnat ve vybudovaném pavilonu na kolonádě. Je podávana v teplé i studené formě.
Na kolonádě narazíte i na další dvě venkovní zřídla a to na pramen Dr. Šťastného a Ottovka. Ve městě u nového kostela leží pramen sv.Josefa a v pěkném parku na kopci nad tzv. Bílou čtvrtí leží další významný pramen Aloiska s výčepním altánkem, který je jedním z nejstarších.

Pokud mate rádi koupání, tak můžete vyrazit pěknou lesní pěší vycházkou podél říčky Šťavnice nebo zvané též Horní Olšava k Luhačovické přehradě, která je zasazena do pěkné okolní vegetace. Zajímavá provedením je hráz, která zachycuje vodu a chrání tak Luhačovice od záplav.

V Luhačovicích je samozřejmě velké množství restaurací, kaváren a cukráren, takže nemusíte popíjet jen zdejší minerální vody a můžete se kdekoliv za (myslím) hodně rozumné místní ceny dobře najíst a napít. K dobré atmosféře posezení u večeře či kávy, přispívá dobová architektura a všude přítomný nádech lázeňského prostředí.

Na návštěvu druhého nejnavštěvovanějšího místa v Řecku jsme se vydali z Olympské riviery z Nei Pori. Cestu jsme si zpříjemnili zastávkou ve městě Larisa. Město Larisa má zhruba 280000 obyvatel a zajímavostí je, že u města je jedna z největších leteckých základen v Evropě. Řecké letectvo je jedno z nejsilnějších v Evropě a to pro dlouhotrvající konflikt s Tureckem. Malování ikon
V Larise jsem se přesvědčil o tom, že zahrádky a taverny v turistických oblastech nejsou jen z důvodů výskytu turistů, ale že je to způsob života i ve vnitrozemí samotných Řeků.
Před Metheoramy jsme se zastavili ještě ve vesnici Kalambaka, která leží přímo pod kláštery a nachází se v ní spousta obchůdků s duchovními předměty. Pokud máte štěstí tak můžete být i svědky malování ikon.


    Řecký název „Ta Meteora monastíria“ aneb ve vzduchu se vznášející kláštery. Jsou postaveny na skalních útesech vzniklých před 60 miliony let. Vystupují z nížiny až do výše 500 metrů, ten pohled je impozantní. Od 9. století se v těchto místech začali usazovat poustevníci, kteří bydleli v jeskyních. V 14. století byl založen první klášter na jedné z mnoha skalních věží, založil ho mnich Athanásios. Nakonec bylo založeno 24 klášterů, dochováno jich je 6 (Varlaam, Saint Stefano, Holy Trinity, Rusanou, Saint Nikolas, Anapafsas ) a přístupné jsou 4, nebo alespoň byly. Situace se může měnit podle potřeby církve. Kláštery vznikaly velmi pomalu a stálo to mnoho dřiny, některé se stavěly až 25 let. Není známo jakým způsobem se první poustevníci dostali na vrchol často kolmých útesů, jen se předpokládá, že zatloukli kolíky do puklin a materiál vytahovali ručně nahoru. Nebo můžeme věřit legendě, že jim pomáhali při stavbě draci. Ani když už kláštery byly postaveny, tak k nim nevedly cesty, ale veškeré potřeby mnichů a i samotné mnichy dopravovaly do klášterů pomocí košů, které vytahovali ručně nahoru. Lana košů se nevyměňovaly i když byly hodně opotřebované, ale vyměnily se až praskly. Občas se tak stalo, že některý mnich přitom zahynul. Mniši ale věřili, že se jedná u vůli Boží.
Metheory

Ve většině klášterů už klášterní život skoro neprobíhá a v některých zbyl už jen jeden mnich, ostatní se uchýlili před turisty na poloostrov Athos, na který mají přístup jen mniši, nebo jen pár jedinců kterým církev udělí povolení, dokonce zde neplatí ani řecké zákony. Mnišský život je totiž předem daný a je rozdělen do tří 8 hodinových cyklů, první úsek tráví v modlitbách, druhý pracují a třetí úsek věnují odpočinku a rozjímání. Při návštěvě kláštera je potřeba mít zahalená ramena a kalhoty nebo sukni pod kolena, pokud tak nejste oděni, jako většina turistů v parném počasí, dostanete dlouhou sukni a šátek. Byl jsem svědkem velkého náporu turistů v jednom klášteře a tak zaměstnanci nestíhali dávat turistům potřebný oděv a pouštěli je jen tak, jak přišli.

Metheory
V klášterech se nachází spousta vzácných církevních relikvií, předměty nesmírné historické a umělecké hodnoty, ostatky mnichů. V některých částech kláštera je zakázáno fotografovat, filmovat, telefonovat. Pro tyhle prohřešky můžete být i vykázáni z kláštera a to velmi hrubým způsobem. Z klášterů je velmi krásný výhled do okolí a na ostatní kláštery. Prostory klášterů a skalních útvarů využívají filmaři a to např. ve filmech Nekonečný příběh či James Bond, aj.

Při cestě zpět jsme z dálky viděli ve výšce šátky ve svatyni sv. Jiří. Šátků je údajně 56 a je jich tolik proto, že za vlády Turků kolem roku 1546, kdy Turci zabíjeli děti a znásilňovali ženy, se zde ukrývalo 56 žen se svými dětmi a když na ně přišli Turci, tak raději seskákali dolů s písní na rtech „svobodu nebo smrt“.

 

Nedaleko města Bytča, kousek od Žiliny se nachází Súľovské skaly nebo česky řečeno Sulovské skály. Je to oblast, kterou mají v oblibě lezci po skalách, ale je přístupná i běžným turistům. Jsou zde značené stezky a pohodlně se po nich dostanete až mezi skalní vrcholky, aníž by jste museli někde šplhat.
Oblast skalních útvarů se rozprostírá na relativně malém území, ale jejich koncentrace je velká. Sulovské skály jsou mimořádné tím, že vyrůstají z nížiny a tyčí se nad celým okolím. Je zde velké převýšení a proto i krásný výhled do několika malebných údolí.
Typický výhled

Hlavní a nejatraktivnější místní túra vede pozvolným lesním stoupáním po zelené značce od vesničky Suľov až k vrcholkům skalisek. Zde nadchne nejvíce tzv. Gotická brána, což je 13 metrů vysoký lomený skalní oblouk. Cestou narazíte i na zříceninu Sulovského hradu (660 metrů n.m.), který byl umístěn na dokonalém místě s pěknou vyhlídkou, poněvadž dříve sloužil pro pozorování okolních cest. Hrad údajně zničilo zemětřesení v roce 1763 a k vidění je už jen několik zdí bývalého hradu. Dominantním vrcholem skal je útvar Brada (816 m.n.m.).

Dalším atraktivním místem je Hlbocký vodopád, který se nachází více v nížině. Přes vodopád můžete slézt po ocelových lanech nebo jej lze obejít stezkou. Okolí vodopádu je nejatraktivnější hlavně v jarních měsících, kdy zde protéká větší množství vody.

Sulovské skály se hodí navštívit v kterémkoliv ročním období. Nejvíce turistů je zde samozřejmě v letních měsících. Na jaře, kdy pučí stromy a probouzí se vegetace, je oblast možná atraktivnější. Ubytovat se můžete z několika stran skal, nejvíce zajímavý je ale přímo Suľov. Tato oblast Slovenska by zasloužila daleko větší turistickou propagaci, vzhledem k tomu, že řada lidí především v České republice tuto oblast vůbec nezná.

Olympská riviera se táhne po 23km dlouhém úpatí Olympského národního parku, je zde nespočet oblázkových a písčitých pláží omývaných Egejským mořem. V celé oblasti včetně pohoří Olympu jsou rozmístěny pitné prameny zásobované z ledovců pohoří…

Jedná se o velmi kvalitní pitnou vodu, která v horkých dnech (a těch je tu dost neboť se jedná o oblast s minimem srážek) přijde vhod každému turistovi. V restauracích a barech je v této oblasti samozřejmostí k jakékoliv objednávce zdarma servírovat džbánek chladivé vody, kterou v případě delšího zdržení obsluha neustále vyměňuje za čerstvou.

Vlakem po Olympské riviéře

Olympskou rivieru středisko Nei Pori jsme si vybraly jako základní tábor odpočinku a lenošení u moře. Jeho poloha umožňuje podnikat další výlety po okolí. Můžete se rozhodnout a výlety podnikat na motorce, autem, vlakem a autobusem. Doporučuji zvolit auto nebo vlak, na motorku jsou okolní zajímavosti příliš daleko a autobusy jezdí tak nějak po „řecku“ což chce mít hodně trpělivosti a nikam nespěchat a nespoléhat na jízdní řád. Vlak mě překvapil nejen že dodržoval přesně jízdní řád, ale v celé oblasti byla vlaková síť moderně zrekonstruovaná a prohánět se v pohodlných vlacích po nádherném pobřeží jen tak nezažijete.

Nei Pori je uměle vytvořené středisko pro turisty nejen ze zahraniční, ale i pro samotné Řeky, kteří využívají apartmány jako své chaty u moře, nebo se z vnitrozemí o víkendu s celou rodinou vydají na pláž. Od běžných zahraničních turistů jsou krásně poznat, na pláži mají židličky, stoly, lehátka spoustu slunečníků, jídla a hlasitě se baví . Pláž je tu široká písčitá, samozřejmostí jsou vodní sporty, plážový volejbal a jiné sportovní aktivity.
Hrad
V Nei Pori najdeme spoustu taveren a barů, ale pokud někdo vyhledává rušný noční život bude muset do 5km vzdáleného městečka Platanomas buď romantickou, ale namáhavou cestou po pláži nebo po asfaltové silnici. Nejpohodlnější cesta je ale turistickým vláčkem. Vláček Vás nejen zaveze do městečka, ale také Vás vyveze až ke krásné zřícenině hradu. Hrad byl dostavěn v roce 1208, některé jeho dodnes zachovalé části lze datovat až do šestého století. Byl důležitým střediskem, který ovládal vstup do Thermaikoského zálivu a tím do celé Makedonie. Bránili a dobývali ho Byzantinci, Frankové, Turci, Benátčané i Řekové. Jen zřídka byl hrad pokořen. Turci ho opustili v roce 1913 po téměř 600 letech držení.

Na Olympské riviéře si přijde každý na své, dovolenou může prožít jak povalováním na pláži, užíváním si nočního života nebo jako my cestováním. V dostupném okolí najdeme Olympský národní park, archeologický park v Dionu, Soluň (Thessaloniki), kláštery Metheory, ale o těch zase příště.

Nádherné hlavní město Norska, kde sídlí správní orgány, král a kolem 500 000 obyvatel. Oslo je na břehu Oslofjordu a s rozlohou 453 km² se řadí mezi největší hlavní města Evropy. S nadsázkou se říká, že je to velká vesnice, asi vzhledem k rozloze, počtu obyvatel a typickým severským domům na periferiích.

Samozřejmě v centru má Oslo své historické jádro, dřevěné domky tady nehledejte. Tím je především dlouhá třída Karl Johans s královským palácem (stavěn 1823-1848) na konci, kde je možno vidět střídání stráží. Okolím paláce je udržovaný park, který utváří pěkný dojem této rezidence krále. Dále lze v centru města narazit na zajímavé budovy jako například na místní universitu z roku 1811 s plastickou výzdobou štítu nebo na národní divadlo v klasicistním stylu se sálem pro 3400 osob. Frognerův park Zajímavá je i místní radnice z let 1933-50, která musela být určitě v té době raritou, vzhledem k architektonickému modernímu pojetí. Má dvě věže, z nichž jedna má obrovské hodiny s minutovou ručičkou dlouhou údajně 5,7 metru..

Na hlavní třídě zaujme parčík s uspořádanou květinovou výzdobou, rybníčkem zvaným Spikersuppa a ostrůvkem uprostřed. V zimním období se zde uprostřed města bruslí. Mnoho budov ve městě je takto zkrášleno okolní údržbou, parkem či mnohými sochami.

Město je totiž spjato se sochařem Gustavem Vigelandem (1869-1943), který vystudoval ve Francii a Itálii. Jeho hlavní práce byla pro toto město a největší díla lze nalézt ve Frogner parken (Frognerův park). Ten má 850 metrů dlouhou hlavní třídu s květinovou výzdobou růží, letniček a soch téměř po celé délce. Třída vyúsťuje nejvyšším místem, kde je umístěna sloupová socha nazvaná Strom života se 121 vzájemně propletenými postavami. Tato socha byla tesána 16 let z žulového bloku z Iddefjordu a je ze stejného materiálu jako ostatních 36 postav okolo sloupu, které mají zobrazovat jednotlivé fáze života. Je zde i část soch, které jsou z bronzu. Zajímavostí je, že kompletního osázení parku sochami se Gustav Vigeland nedožil.

V Oslo lze mimo centrum navštívit muzea Fram a Kon-Tiki, která leží vedle sebe přímo u břehu moře a jsou turisticky velmi vyhledávaná. Muzeum Fram je trochu zajímavější. Je zde umístěna loď (Fram) polárníků Nansena, Sverdrupa a Amundsena, kterou můžete kompletně prozkoumat a podívat se na dřívější originální výbavu a prostory polárníků, Amundsen na jižním pólu - dobová fotografiekteří loď využívali v různých časových obdobích. Hlavně pozor na snížené dveřní otvory v lodi, aby jste neměli obraženou hlavu, protože použitá ocel je opravdu tvrdá.

To v muzeu Kon-Tiki lze vidět vory Thora Hayerdahla RA I a RA II, známého norského mořeplavce a vše spjaté s jeho výpravami, kterými dokazoval prehistorickou migraci obyvatel mezi kontinenty. Z expedice dlouhé 4300 mil na balzovém raftu Kon-Tiki je zde vystavena soška známého Oskara za nej dokumentární film, kterou byl oceněn v roce 1951.

Známou čtvrtí je v Oslo především pro sportovce Holmenkolen se skokanským můstkem, kde se každoročně koná světový pohár ve skocích na lyžích. V doletu můstku je v letních měsících voda, prostě takové zvláštní koupaliště. Na Holmenkolenu jsou velice drahé pozemky, protože domy na tomhle kopci mají znamenitý výhled na Oslofjord. Nachází se zde i muzeum lyžování, kde je zobrazena tradice lyžování z dob až před 4000 lety a olympijská historie.

Z Osla vyrážejí denně trajekty především do Dánska a Německa a určitě si plavbu nenechte ujít. Stojí to za to, hlavně když je rozbouřené moře a ještě jste viděli památník obětí tragédie lodi Estonia.

Jinak název Oslo je údajně odvozeno od slova Os – staro norsky bůh a slova Lund což je háj. Myslím, že toto označení město hodnotně naplňuje.
Nahlédnout do Osla hlavního města Norska můžete v našem přiloženém videoprůvodci. „Stahuj videoprůvodce Oslo.avi“:[http://www.cestopisy.net/?docs=1&file=5]

Lednický areál nabízí k návštěvě několik historických, přírodních a kulturních zajímavostí. Vybrat si můžete od okázalého zámku s přilehlým skleníkem a francouzským parkem, přes projížďku na loďkách po vodních cestách. Dalším zážitkem je vystoupení ukázky dravců nebo stálá výstava mořských a sladkovodních akvárií.
Zámek Lednice a celý areál byl prohlášen v roce 1996 za kulturní dědictví UNESCO. V letech 1846-1858 byl přestaven ve stylu anglické novogotiky a je spjat s rodem Lichtenštejnů, kteří jej vlastnili po mnoho století. Nejzajímavější je v zámku vstupní hala, jíž vévodí vyřezávané dřevěné schodiště a obrovský, 690 kg vážící mosazný lustr, který má 116 ramen na svíčky. Dále je zajímavá např. komnata s africkými trofejemi nebo salónek s mořskými orly. z vystoupení Seiferos
K zámku patří i přilehlý skleník s množstvím tropických a subtropických rostlin, zpestřující celou návštěvu. Je nejstarší v Evropě a má litinovou konstrukci. (92 metrů dlouhý, 13 široký a 10 metrů vysoký).

Okolí zámku má velmi pěkně udržovaný park ve francouzském stylu s množstvím vysázených okrasných letniček a nejrůznějších květin. Park se rozprostírá na velké rozloze a v jeho areálu vznikly během konce 18. století romantické stavby. Nejznámější je mešita s minaretem (rozhledna v maurském slohu s 302 schody a 62 metrů vysoká), chrám Tří grácií, Apollónův chrám a také Dianin chrám (Rendez-vous) v podobě římského vítězného oblouku. Dále se v parku nachází Janův hrad neboli Janohrad, který byl navržen ve stylu umělé zříceniny a býval využíván jako lovecký. K Janohradu můžete využít plavbu motorovou loďkou po vodních cestách, během níž si v klidu můžete prohlédnout část areálu parku. U Janohradu se nachází obdivuhodné torzo suchého stromu, kde se v roce 1977 točil film Osada Havranů s Jiřím Bartoškou. Zdejší cesty parkem jsou vhodné i pro cyklisty.

V areálu zámku můžete zajít i na stálou výstavu mořských a sladkovodních akvárií Malawi, která je umístěna v barokní části bývalých koníren z let 1688-1696. Expozice je na ploše 360m2 o celkové kapacitě 40 000 litrů vody. Je zde možno zhlédnout téměř celý vodní svět. V jednotlivých nádržích lze vidět faunu největších afrických jezer Malawi a Tanganjika, jihoamerické sumce nebo dravé piraně.

Dalším velkým lákadlem je vystoupení dvou společností Seiferos a Zayferus s ukázkou dravců a jejich letů. Jedna skupina sídlí v zámeckém parku a druhá nedaleko zámku. Jsou téměř kousek od sebe a jedná se o rozkmotřené strany, takže soutěží o prestiž a každého návštěvníka. Proto běžte na obě vystoupení a zhodnoťte je, protože každý z aktérů samozřejmě tvrdí, že je lepší. Letové ukázky dravců jsou nezapomenutelným zážitkem.

V rámci velké návštěvnosti nejen z Čech, ale i z blízkého Rakouska, je v Lednickém okolí celá řada ubytovacích zařízení a restaurací, ze kterých si jistě vyberete.

Kodaň

Dánské království je nejstarší na světě a rozprostírá se na rovinatém území. Když si údajně stoupnete na pivní bedýnku, tak uvidíte na druhý konec země. To napovídá, že je v zemi oblíbené pivo. Třetina obyvatel žije v hlavním městě Kodaňi, ležícím na ostrově Sjaeland, který je jedním z největších ze 483 ostrovů, na kterých se Dánsko rozprostírá.

Kodaň je městem turistů, ale i nebývalého klidu a velmi nízké kriminality. Symbolem města je bronzová socha malé mořské víly, která se nachází v přístavní části. Socha byla vytvořena roku 1913 na přání majitele pivovaru Carlsberg a nese název z pohádky H. Ch. Andersena.

Je údajně nejfotografovanější ženou, kterou každoročně navštíví milion turistů, takže je občas problém se s ní vyfotit. Již několikrát byla bohužel poškozena a dokonce i vhozena do vody.

Jinak je zde ovšem klid. V centru města musíte navštívit starodávný přístav Nyhavn, kde můžete nasednout na okružní vyhlídkovou plavbu po kanálech města. Pokud jste s dítětem a máte kočárek, tak si jej můžete zanechat v přístavu, kde jich je volně spousta, aníž by jste se museli bát, že vám ho někdo ukradne než se z plavby vrátíte. Z lodi například uvidíte novou budovu opery a městské knihovny, ale i historické ulice.

U přístavu Nyhavn se nachází nejdelší pěší zóna v Evropě, která se skládá z pěti ulic souhrnně nazývaných Strøget, o délce 2 kilometry. Je zde množství obchodů, kaváren a neuvěřitelné putování lidí. Během dne zde údajně projde až 80 000 lidí. Touto pěší zónou se dostanete i k dalšímu symbolu Kodaně, zábavnímu parku Tivoli, který je z roku 1843 a kde se nachází muzeum voskových figurin Madam Tussot.

V Kodani je se nachází také starý pivovar Carlsberg, kde máte možnost prohlídky. K vidění je zde od historie vaření piva až po nahlédnutí do současné výroby. Vše je stylově zasazeno do dobové atmosféry. Vidět můžete i veškeré lahve s etiketami, které kdy pivovar vyrobil. V ceně vstupného máte i dva lístky na ochutnávku zdejších výrobků, které můžete uplatnit na dvou restauračních zastávkách po trase prohlídky, což přispívá ke zkvalitnění zážitků, obzvlášť když vám někdo z výpravy dá další nápojové lístky.

V Českém ráji a nedalekém okolí se nachází spousta zajímavostí a památek, které stojí za to shlédnout. Zde se vám pokusím přiblížit ta místa, která jsem navštívil. V Turnově, největším městě tohoto regionu se nachází zámek Hrubý Rohozec. Původní hrad stejného jména byl založen ve 13. století…

Do 17. století sloužil jako rodové sídlo Vartemberků a Krajířů z Krajku. Po bitvě na Bílé hoře se zámku zmocnil Albrecht z Valdštějna, který jej po pěti letech postoupil svému plukovníkovi Mikuláši Des Fours. A od této chvíle je historie zámku těsně spjata s tímto rodem. V expozici naleznete historický nábytek, obrazy, zbraně, cenné české sklo a porcelán. Ostatně jako na všech zámcích. Zajímavější však je sledovat vývoj bytového interiéru a módy v posledních čtyřech stoletích až do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn a původní majitelé vystěhováni.

Další místo, které nelze při putování Českým rájem minout, je Malá Skála. V této vesnici se nachází velký a strmý pískovcový útes, který hrozivě ční nad řekou. Kdysi na tomto útesu stával strážní hrad Vranov. Hrad byl založen Heníkem z Valdštejna v první polovině 15. století. Ale už na začátku 16. století se uvádí jako pustý. Včetně předhradí měl na délku téměř 400 m a v současné době je považován za nejdelší a nejkomplikovanější skalní hrad v České republice. [* images/cesky_raj/vlacek.jpg .(Výletní vláček Malá Skála – Klokočí) <]
Současnou podobu dostal v první polovině 19. století, kdy panství koupil textilní podnikatel František Zachariáš Römisch. Ten dal ve zříceninách i blízkém okolí umístit romantické pomníky jako vzpomínku na význačné spisovatele, básníky, české panovníky a vojevůdce. Celé bývalé hradiště nazval Pantheon. Určitě si zajděte na vyhlídku jménem Zahrádka, která ční 60 m nad hladinu řeky. Doporučuji to však pouze těm, kteří se nebojí výšek a jsou ochotni cestou absolvovat několik akrobatických kousků. Ne, není to zas tak hrozné, ale nechytejte se chatrného rezavého zábradlí, které má výletníky chránit od pádu do hlubin. V lepším případě vám část zábradlí zůstane v ruce. Jedinečný výhled na údolí řeky Jizery ale za tuto cestu stojí.

Dalším výletem, který můžete podniknout z Malé Skály, je výlet na hrad Frýdštejn. Dostanete se tam po Vranovském hřebeni po červeně značené stezce. Hrad se majestátně tyčí na strmé skále a vypadá jako z pohádky. Jeho dominantou je mohutná válcová věž o průměru devět metrů, která je nyní opravená a zpřístupněna. Jedinou jeho vadou je to, že za návštěvu se vybírá vstupné, přestože uvnitř uvidíte pouze kamenné zdi. Sami jsme se přesvědčili, že do hradu se jinudy než vstupní brankou nedostanete.

Nedaleko Besedic se nachází skalní města Chléviště a Kalich.
Jedná se o 5 km dlouhý okruh značený žlutou turistickou značkou. Dostanete se k němu po červené značce z Malé skály nebo Besedic, ze kterých je to opravdu kousek. Záleží na vás, kterým směrem si okruh projdete. My jsme začali Chlévištěm. Název vznikl podle toho, že sem za dob válečných nájezdů vesničané ukrývali svůj dobytek, aby jej ochránili před procházejícími vojsky. Za jeskyní Matěje Krocínovského se ocitnete u Hořákovy a Husníkovy vyhlídky, které patří k nejkrásnějším na Maloskalsku. Je z nich neopakovatelný výhled do údolí Jizery a na Vranovský hřeben. Za jasného počasí je vidět Ještěd, Ralsko nebo Velký a Malý Bezděz.

Druhé skalní město Kalich začíná vyhlídkou Českých bratří a stejnojmenným oltářem mezi mohutnými pískovcovými stěnami. Modlitebna sloužila k tajným bohoslužbám českých bratří v období protireformace. Modlitebnu jsme dlouho hledali, nakonec jsme ji identifikovali podle kresby kalicha, která se úplně ztrácí mezi vrstvami novodobých nápisů a kreseb. Z rozcestí odbočuje zelená spojka na hrad Zbirohy. V určité roční době můžete tuto cestu také využít ke sběru a konzumaci borůvek, kterých je v okolních lesích spousta. Stezka pak dále pokračuje bludišti Hrubým a Malým Kostelem až k vyhlídce Vysoká skála, odkud je pěkný pohled na Hamštejnský hřeben a nejvyšší horu Českého ráje – Kozákov (744 m n. m.). Ke Kozákovu musím zmínit, že na jeho vrcholku naleznete nejen restauraci a prodej suvenýrů, ale hlavně zdaleka viditelný vysílač, který slouží jako rozhledna. Výhled z nejvyššího patra rozhledny je výtečný.
Dále po cestě naleznete dvě osamělé skalní věže – menší z nich se jmenuje Hodánka a větší je Tyršova skála s reliéfem zakladatele Sokola. Pokud ze stezky odbočíte, (jedná se samozřejmě o značenou odbočku), dorazíte na čedičovou skálu, které se říká Masarykova vyhlídka. Z ní se vám naskytne úžasný pohled na Suché skály a při dobré viditelnosti spatříte hřbety západních Krkonoš.

Budete li mít po prohlídce skalních měst dost sil, doporučuji ještě navštívit zříceninu hradu Zbirohy. Na zříceninu se dostanete po zelené značce od Chléviště. Hrad byl založen v první polovině 14. století rodem Markvarticů, ale již roku 1442 byly Zbirohy rozbořeny, aby se nestaly útočištěm loupeživých feudálů. Dnes již Zbirohy téměř nenajdete pod nánosem okolní bujné vegetace. Z hradu se dochovaly pouze obytné místnosti pod severní zdí a základy obranné věže. Pokud hrad navštívíte, napište mi, co se nachází v temné díře, která vede z největší podzemní místnosti. Tenkrát jsme neměli baterku a nikdo neměl odvahu lézt do chodby poslepu.

V Českém ráji je opravdu krásně, každý si tam najde něco, co ho zaujme. Ať to jsou bizarní pískovcové skály, krásná příroda nebo historické památky. Pokud máte děti, určitě se také projeďte vyhlídkovým výletním vláčkem. Ten jede po trase Malá Skála – Suché Skály – Besedice – Loučky – Klokočí a zpět. Jízda jedním směrem trvá asi 45 minut a stojí za to. Cestou jste od řidiče upozorňováni na všechny zajímavosti, které cestou potkáváte. A nakonec ještě jeden tip: nezapomeňte se stavit v Besedicích na výborné černé pivo nebo na zmrzlinu. Místní hospůdku se zahrádkou nemůžete minout, výletní vláček zastavuje přímo u ní.

Back to top