Šablona | Cestopisy

Ostrov Zakynthos nazývaný také Zante, je součástí Jónského souostroví a je jeho třetím největším ostrovem o rozloze 410 km2 s nejvyšším bodem Vrachionas (758m) a 45 000 obyvateli. Jméno Zakynthos pochází podle Zakhinta syna trojského krále Dardana. Jiná teorie tvrdí že je odvozeno od starořeckých slov za (mnoho) a kynthos (kopec) a poslední teorie hledá souvislost s řeckou podobou slova hyacint, který se na ostrově hojně divoce vyskytuje.

Doložená historie sahá až do období Homéra. V roce 1864 se Zakynthos vymanil z britského područí, odtud plyne i velmi velký počet britských turistů, kteří se zde chovají jako doma. Bohužel v roce 1953 bylo silné zemětřesení které zničilo prakticky celou infrastrukturu, to ale neznamená, že ostrov nemá co nabídnout.

V roce 2000 byl založen Zakynthos National Marine Park z důvodu ochrany želv Caretta caretta , které rok co rok připlouvají k ostrovu a kladou zde vajíčka na pláž, týká se to zátoky Laganas. Z tohoto důvodu jsou na vybraných plážích dobrovolní ochranáři, kteří vysvětlují turistům kde a kdy se mohou na pláži zdržovat a jak se chovat, omezení se týká možnosti pobytu na pláži jen pár metrů od moře, zákaz zapichování slunečníků, nebo omezení nočního chození na pláže, má to i své světlé stránky a to zákaz nočních letů letadel, protože přistávací dráha pro letadla se nachází jen pár metrů od pláže. Na přilehlém nepřístupném ostrůvku PELOUZO žije i malá kolonie středomořských tuleňů Monachus Monachus, kteří jsou tak plaší, že i když poplujete kolem ostrova je velmi malá šance, že tuleně spatříte.

Velmi známým místem je také pláž Navayio, jedná se po ostrově Santoriny snad o nejfotografovanější místo Řecka. Pláž se nachází z pevniny na nepřístupném místě a tak doporučuji se na ni podívat dvakrát a to jednou z pevniny, kde je krásná vyhlídka, která bere dech a podruhé z moře, kde pokud nebudete mít smůlu a nebudou velké vlny tak se na pláž podíváte i osobně a to po překonání pár desítek metrů moře mezi lodí a pláží. Pláž je známá díky vraku lodi, z dálky je to nádherný pohled, ale pokud se k vraku dostanete blíž, zjistíte, že se jedná o kovový vrak. Vrak se dostal na pláž díky pašerákům cigaret, kteří zde v roce 1982 ztroskotali, když utíkali před ochránci zákona. Moře je zde velmi nevyzpytatelné a nebezpečné, z toho důvodu i místní znalí námořníci připlouvají k pláži opravdu jen pokud je moře klidné.

Pokud ale plujete lodí kolem ostrova a u pláže Navayio jsou vlny, tak také není nic ztraceno a Kapitán lodi většinou zastaví na koupání u mořských jeskyní, kde to také stojí za to, když si můžete zaplavat do nádherných jeskyní. Na prohlídku lze také vyrazit samostatně se speciální lodí která proplouvá jeskyněmi a má skleněné dno, kterým se dá pozorovat podmořský život.

Dovolenou na ostrově Zakynthos lze strávit v poklidu u překrásných písčitých pláží s pozvolným přístupem do moře vhodné pro děti, nabízí také potápění, noční život v podobě nespočetného množství barů a taveren, možnost si samozřejmě půjčit motorku, auto a projet si ostrov, nebo lodí vyrazit na výlet. Trošku je specifický oproti většině ostatních řeckých ostrovů tím, že většina turistů pochází z Anglie a tak tomu i místní lidé uzpůsobili nabídku jídla a zábavy. Nemile vás turisté z Anglie mohou překvapit častou jízdou vlevo nebo jejich bizardním bujarým nočním životem.

Hrad Špilberk leží dominantně na kopci nad centrem Brna. Přístupný je krásnou pěší procházkou udržovaným lesoparkem. V Brně vždy ovlivňoval významně dění, ať to již byly novodobé spory o jeho využití či opravu. Celková rekonstrukce trvala mnoho let, proto se tato památka stala turisticky zcela zapomenutou.
Dnes je situace daleko lepší. Hrad se začíná návštěvnicky stále více prosazovat vzhledem k většímu turistickému ruchu v Brně a pořádanými kulturními programy. Špilberk nejen svojí zajímavou minulostí jistě upoutá každého.

Původní gotický hrad moravských markrabat z 13. století se postupně přeměnil na pevnost. Patrné jsou pozůstatky hradeb v širokém okolí kopce, které ochránili Brno před švédkými vojsky v letech 1643 a 1645. Možná by vše bylo jinak, (jak praví pověst) kdyby Švédové dle sázky do 12 hodin dobili hrad. Naštěstí chytří brňané zazvonili poledne již v jedenáct hodin a tak švédská vojska v domění, že to nestihla, dodržela daný slib a odtáhla jinam.

Špilberk sloužil později jako věznice. Uvězněn zde byl například proslulý vůdce pandurů Franz Trenck, který zde zemřel. Až do roku 1855 po dlouhou dobu rakouské monarchie se Špilberk stal nejobávanějším žalářem. Poté zde císař František Josef I buduje kasárny, ale cca za sto let je zde opět věznice.

Nepěkná historie však láká k dnešní „jen turistické“ prohlídce. Je zde k projití celá soustava hradebních chodeb tzv. kasemat, kde se věznili a týrali lidé. Ze zajímavostí na hradě se musí zmínit studna u které se musí zastavit každý. Byla neustále hloubena a v roce 1716 dosáhla její hloubka úctihodných 112 metrů. Dosahuje tedy na úroveň řeky Svratky. Na nádvoří hradu, hned vedle studny je umístěna pozoruhodná novodobá zvonkohra, která Vám zahraje v celou hodinu jednu ze svých 32 melodií. Tak si zde určitě počkejte.

Okolní hradní park nabízí mnoho krásných romantických výhledů na Brno a stává se tak velice vyhledávaným i v nočních hodinách. Kousek od hradu je na dalším výběžku další nádherně rekonstruovaný park Denisovy sady s druhou dominantou Brna katedrálou sv. Petra a Pavla zvaným Petrov.

Z každoročních akcí lze jmenovat letní Shakespearovské dny, které se konají v červenci. Za zmínku stojí i hojně navštěvovaný finálový ohňostroj Ignis Brunensis, který se vystřeluje právě z nádvoří hradu.

Otevírací dobu a cenu vstupného můžete zjistit na oficiálních stránkách
hradu Špilberk

V části Bílých Karpat na moravskoslovenském pomezí leží městečko Brumov-Bylnice nad kterým se tyčí hrad, který má díky své poloze zajímavý výhled, ale také zajímavé dějiny. Stráží totiž Vlárský průsmyk, který zajišťoval hradu Brumov vskutku velký význam již od pradávných dob. Z neobyčejně zajímavé a rozmanité historie lze jen těžko zmínit zajímavější období. Prokázané je již osídlení Kelty z 1 století př.n.l. Předpokládaná počáteční výstavba kamenného hradu by měla být pravděpodobně od moravského markraběte Vladislava Jindřicha (1197-1222) bratra českého krále Přemysla Otakara I. Ve 14. století zde byl i tehdejší moravský markrabě, pozdější král Karel IV. Hrad musel v různých obdobích neustále čelit nájezdům nepřátelských vojsk. Ze zajímavých nejpernějších dat lze zmínit 1644 – krvavé zlomení valašské rebelie, 1663 vpád Turků a Tatarů, Brumov vypálen, ubránil se pouze hrad, 1680-83 Thököllyho povstání vyplenilo Brumov, 1703-1710 nájezdy uherských rebelů tzv. kuruci. A to je jen výčet části dějin této po staletí neklidné oblasti plné bitev a krveprolití o strategické území a moc.

Nejdelšími majiteli byli Ilešháziové 1659-1835. Později hrad údajně několikrát čelil požárům, až úplně chátrá a stává se pro majitele zřejmě nepotřebným. Tak se jeho zbylé části patrně rozebírají jako stavební materiál.

V letech 1977-82 zde byl veden velký architektonický výzkum, který měl objasnit etapy osídlení tohoto místa a přestavby hradu. V té době se nedalo hovořit o nějakém hradu Brumov, spíše o zřícenině. Po výzkumu se zde měl totiž vytvořit areál pro kulturní akce, ale hrad ještě počátkem 90 let chátral a své podoby se po celkové rekonstrukci dočkal slavnostním zahájením v roce 2000. Od této doby sem nachází cestu stále více turistů, kteří si můžou prohlédnout prostory hradu se zajímavou expozicí architektonického výzkumu. Popsána je zde celá historie s doplňky brnění a erbů majitelů. Prohlídkovou trasu s průvodcem zde proto nečekejte. Výhled z věže hradu je do širokého Valašského království s remízkami švestek, trnek střídajících louky a karpatské hluboké lesy. Areál je obehnaný hradbami a ve spodní příchozí části slouží pro pořádání různých kulturních akcí. Kastelán hradu Vám může, stejně jako nám na rozloučenou, vystřelit na počest z děla.

Z tipů v okolí lze zmínit krásné městečko Valašské Klobouky s pěkným náměstím, kde se můžete velmi kvalitně a levně naobědvat nebo i něco nakoupit.

Otevírací dobu a cenu prohlídky si můžete zjistit na stránkách
hradu Brumov

Olymp je zkratka pro Olympské pohoří v mytologií známé místo kde vládce bohů Zeus spolu s 12 bohy sledoval ze štítů pohoří celé Řecko. Nachází se pouhých dvacet kilometru od moře, v roce 1981 ji vyhlásilo UNESCO za přírodní rezervaci, nachází se zde mnoho druhů rostlin a zvířat které lze spatřit pouze zde.

Na Olymp jsme se vydaly z Olympské riviery ze které je krásně vidět a tak láká i turisty kteří přijely trávit dovolenou jen u moře. Je to jedinečná možnost z nadmořské výšky 0 metrů (u moře) vystoupat v jeden den až do výšky 2917 metrů na nejvyšší horu Mytikas a vidět sníh.

Z rekreačních středisek u moře se pořádají fakultativní výlety na olymp, ale tuto možnost bych nedoporučoval, protože výlet spočívá v jízdě autobusem do vesničky Litochora ze které je sice krásný výhled na pohoří ale toť vše dál se nedostanete. Lepší a ne o moc dražší volba je si půjčit auto a vyrazit na vlastní pěst, takto jsme vyrazili i my, lze si samozřejmě půjčit i motorku, ale tady bych doporučoval silnější kubaturu, slabší skůtry na serpentiny vedoucí na odstavné parkoviště vhodné nejsou.

Po průjezdu vesničkou Litochora jsme se za chvíli dostaly ke vstupu do olympského národního parku, kde nás vybavily zdarma malou mapou s instrukcemi jak se chovat v parku zapsaly si naši SPZ počet cestujících a národnost. Evidenci vedou i z důvodů bezpečnosti, mnoho turistů výstup podceňuje a končí tragicky jak i dva čeští turisté, kteří při sestupu zabloudil a zemřely na podchlazení . Autem se dá vyjet do výšky 1200 metrů kde je malinké odstavné parkoviště Prionia odkud už musíte po vlastních, nebo si zaplatit výstup na mule.

Z Prionia trvá výstup do výšky 2.100 metrů k chatě A 1 asi 3 hodiny na samotný Mytikas dojdete za další tři hodiny výstupu. Samozřejmě není nutné vystoupat až na nejvyšší horu záleží na fyzické zdatnosti každého, i krátký výstup stojí za to. Doporučuji ale i na krátký výstup se dobře obléct na olympu není nejtepleji i v největších parnech a počasí ve větších výškách bývá zrádné.
Zajímavostí je, že po celou dobu našeho výstupu i sestupu jsme potkali snad jen 30 turistů co je oproti ostatním horám které jsme navštívily něco nevídaného a z těch 30 turistů bylo ještě ke všemu 10 čechů.

Ti kteří si udělají jen krátký výstup a zůstane jim dostatek času, doporučuji navštívit blízké městečko Dion, posvátné místo Makedoňanů založené v 5. stol. p. n. l. Velký rozkvět zde nastal v období vlády králů Filipa II. a jeho syna Alexandra Velikého. Konaly se zde všechny důležité kulturní slavnosti, Alexandr se nevydal na žádné tažení, aniž by nejdřív v Dionu neuspořádal velkolepou slavnost. Úpadek nastal až v době kdy bylo v celém Řecku zakázáno ctít olympské bohy a jedinou vírou se stalo křesťanství, zkázu dokonalo zemětřesení. Navštívit se tu dá muzeum, které velmi přehledně vypovídá o každodenním životě starověkých obyvatel, nebo velký archeologický areál, kde lze navštívit i divadlo ve kterém se hraje i dnes. Každý by měl poznat tato místa, která jsou součástí kulturního dědictví celé Evropy.

Je to ta část Paříže, která neoplývá luxusem, ani něčím monumentálním (snad s výjimkou Luxemburské zahrady, Sorbony, kostela Saint Michel). Je to čtvrť studentů, to nakonec naznačuje přítomnost většiny fakult jedné z nejstarších univerzit světa – Sorbony.

Je zvláštní, že tak blízko sebe jsou nejdražší a nejlevnější čtvrti města – Ile de la Cité a Quartier Latin (Latinská čtvrť).

Jako by jste se ocitly v jiném městě – panuje tu čilý ruch (ne snad , že by zbytek Paříže oplýval nějakým klidem) – takový, jaký si můžeme představit v biblickém Babyloně. Je tu směsice mladých lidí, cizinců všech ras a národností a každý do těch úzkých klikatých uliček vnáší svoji kulturu.

Takže tady stojí vedle francouzské craperie (palačinkárny) irská hospoda a řecká taverna, a hned vedle zase čínská restaurace a takových roztodivných kombinací je tady nepočítaně. Jako by tady Paříž ztratila svoji ohromující výstavnost a stala se karnevalovým rejem masek. Zcela pragmaticky radím všem – zajděte sem. Jak už jsem řekl dá se tady levně nakoupit něco domů (pokud ovšem nechcete něco od COCO CHANEL)
chanel ) a stejně tak dobře se tady dá najíst, nebo jen tak se flákat po ulicích.

Pro ty, kteří se chtějí líbat na lavičce nebo třeba okukovat milenecké páry nebo ranní běžce doporučuji návštěvu Lucemburské zahrady. Tady jako by rušná a neklidná latinská čtvrť ztratila svoji sílu, octne se za hradbou vzrostlých stromů, na pískových cestách kde panuje klid, nakonec ne nadarmo je to oblíbené místo setkávání milenců (psal to i Verlain, Balzac, Dumas mladší a celá plejáda jiných spisovatelských celebrit) tady z Vás spadne ten neklid a ruch a s chutí se usadíte na lavičce a nastavíte tvář slunci, v tom poklidu uslyšíte jak šumí stromy a zpívají ptáci, budete
vnímat jak opadá stres, a zahřívá se Vaše srdce nepopsatelnou radostí mlčenlivým plesáním a skvělým Sluncem, které zde vstoupí do duše i do těla. To nezažijete asi ani v Buloňském lesíku

(Parc de Boulogne) – tam se vyplatí zajít pokud toužíte po sexu – s neznámým, neznámou nebo třeba po adrenalinu z přepadení nebo jiných záludnostech velkoměsta. Já jsem ovšem radši do Buloňského lesíku nešel.
Ještě něco málo k tomu jídlu v Latinské čtvrti. Rozhodně se vyplatí si den naplánovat tak, aby jste zde večeřeli. Zvlášť pokud se rozhodnete žít alespoň chvilku jako běžní Pařížané, Ti totiž snídají v kavárně nebo doma, obědvají jen něco malého v kavárně (např. sendvič, kafe a trochu vína) a večeří, často, v restauraci, kde si dopřejí jídlo o několika chodech s vínem a tak.

V Latinské čtvrti se dá sehnat jakákoliv evropská kuchyně, většinou více nebo méně střižená francouzským stylem. Já jsem si zde dal např. v řecké restauraci žabí stehýnka, asi poprvé a naposledy v životě, těšil jsem se na ně jak malé dítě. Když je donesli na talířku, kamarádka prohlásila, že u nás v Makru se dají koupit jednou tak velké…No omáčka byla originální, ale maso- nic moc.

Podél pobřeží Seiny na Quasi des Grands Augustins je spousta obchůdku se suvenýry a je mnohem výhodnější nakupovat zde než např. na Montmartre nebo kdekoliv kde se shlukují cizinci. Na Boulvard de Saint Michel najdete spoustu obchůdků, kde se dá za slušné ceny nakoupit opravdu spousta užitečných dárků z Paříže a za ceny blížící se velkým hypermarketům na periferii.

Zámek leží přímo v centru Buchlovic a jedná se o velice vkusné sídlo. Budovy zámku jsou postaveny symetricky, dělají architektonicky vyvážený celek s propojením zdejšího krásného parku. K jakési atraktivitě přispívá červená drť na cestách, která kontrastuje s fasádou zámku a obohacuje tak celkový dojem z návštěvy.
O vkusnosti zámku Buchlovice nemůže být pochyb, vždyť byl postaven pro ženu, a to Eleonoru z Colonna-Felsu, jejím manželem Janem Dětřichem z Petřvaldu.
Eleonoře se totiž nelíbilo na jeho hradě Buchlov. Pocházela z Itálie a na hradě jí bylo chladno, proto jí movitý manžel postavil počátkem 18. století v Buchlovicích zámeček ve stylu barokní italské vily.

Do podoby zámku zasáhl ještě v dvacátých letech 20.století architekt Dominik Feye, který dal zámku dnešní tvář.

Prohlídka zámku je přiměřeně dlouhá, působivá a rozhodně jsou zde k vidění krásné, zdobené interiéry. V prohlídkové trase je veliký sál s kruhovým půdorysem, který je na tomto zámku velice známý a využívají jej někdy filmaři.

Současně s výstavbou zámku vznikl i nádherný park anglického typu, který je řešen terasovitým uspořádáním. V parku lze nalézt řadu zajímavých druhů stromů a keřů. Atraktivní dojem zámeckého parku dělají i zdejší početní pávi, kteří obohacují tento propracovaný architektonický celek. Pouze musíte dávat pozor na to kam šlapete, poněvadž obohacení je zde i jiné. Pávi zde chovají, a jsou zde k vidění i bílé formy těchto krásných opeřenců. Nejlepší období k návštěvě je květen, kdy probíhají paví námluvy, což je velice zajímavá podívaná.
Za zámkem vedle parku se nachází zahradnictví s několika skleníky, kde si můžete zakoupit rostliny na vaši zahradu. Pěstují se zde především různé druhy fuchsií, které jsou zde hlavní pěstěnou rostlinou. Pořádají se zde i výstavy.

Otevírací dobu a cenu prohlídky si můžete zjistit na oficiálních stránkách zámku – zámek buchlovice

Než jsem poprvé v životě navštívil město Paříž, byl jsem plný napětí a očekávání. Měl jsem nemalý strach z toho co mě tam čeká, protože jsem doprovázel dvě nezletilé neteře. Kamarádka právnička mi moudře poradila, abych nic nenechával náhodě a nechal si vystavit notářsky potvrzený průvodní list s plnou mocí k zastupování nezletilých.

Věděl jsem, že Paříž je město módy, muzeí, umělců, revolucionářů, autosalónů, kaváren a skvostné srchitektury, ale také město zlodějíčků a různých nebezpečných živlů. Taká proto je symbolem této evropské metropole loď, která se na Seině potácí a houpe nahoru a dolů, ale nikdy se nepotopí. K mému klidu také nepříspívala jazyková výbava, protože moje francouzština v té době nebyla nijak plnohodnotná, ne snad, že by nyní byla lepší :-). Také se mi pořád vynořovala noční můra v podobě stávky dopravního personálu pařížské hromadné dopravy, která zde jaksi patří k bontonu.

Přílet na letiště Charles de Gaule

Ve večerních hodinách jsme, po strastiplné cestě z Brna na pražskou Ruzyň a odtud letadlem ČSA, dorazili do Paříže. Letiště CDG (Charles de Gaule) již tou dobou působilo jako supermarket po zavírací době. V těch rozlehlých prostorách nebyli již téměř žádní cestující, za to se všude uklízelo a na každém kroku jsme potkávali personál převážně z arabského a černošského etnika. (Letiště CDG je elipsovitě uspořádaný mega komplex se čtyřmi terminály v němž je nesnadné se orientovat, byť jsou všude informační tabule, ale například středisko pro balení zavazadel -10€/kus –zde není označené, ale i přesto doporučuji vyhledat vstupní halu terminálu A, kde se nachází, není radno podceňovat riziko, že Vám někdo přibalí do zavazadla např. balíček drogy a pak si vychutnáte peripetie s policií)

Z letiště jsme cestovali do centra vlakem RER, je sice možné využít taxi nebo autobus, ale to by bylo podstatně dražší. Potěšující bylo, že jízdenku do centra jsme si opatřili na přístupu k nástupišti celkem bez problémů, stála 8,5€. Na nástupišti se mě ovšem zmocnila panika, protože vlaky nejezdily, polil mě studený pot – první noční můra se ztělesnila. Ve Francii není nezvyklé, že se nic včas nedozvíte, takže je pochopitelné, že jsem trnul hrůzou v představě, že personál MHD prostě stávkuje, ale nikdo to nesdělí, anebo sdělí, ale pouze francouzsky a to ještě v nekvalitním veřejném rozhlasu. Naštěstí se však gréve (stávka) nekonala. Spadl mi kámen ze srdce, když přijel vlak, který prohledali policisté se psy a na naše zvědavé dotazy odpověděli, že na trase došlo „pouze“ k pumovému útoku – to je taková drobnost, to se v Paříži stává… Koneckonců od nepokojů na podzim 2005, které se týkaly přistěhovalecké menšiny nebo většiny, se severní předměstí považuje za krajně rizikovou zónu. S bagáží jsme konečně nasedli do vlaku a vyrazili do centra.

Cestou se postupně vagóny začaly zaplňovat a to převážně araby, asiaty a černochy , tehdy jsem pochopil, že Paříž si zaslouží další přívlastek – město vpravdě kosmopolitní.
Asi ve 23hodin jsme konečně dorazili na Port D´Italie, kde sídlí jedna ze stovek poboček Hotelu Etap, který nám poskytl přístřeší. Pokoj do kterého jsme se na týden nastěhovali nebyl příliš velký, no popravdě byl spíš malý a neoplýval žádným zbytečným nábytkem, možná bych spíš mohl říct žádným…Ale bylo to čisté a příjemné ubytování, hodně jsem si oddechl když jsem kolem půl jedné zapadl do postele a dříve než jsem si stačil připravit nějaká slovíčka na další den jsem usnul jako špalek.

Cesta na Tour Eiffel

Kam jinam zamířit první den v Paříži než na Eiffelovku. Není to nic proti ničemu, ačkoliv se mi ráno nechtělo moc vstávat, ne snad že bych byl takový spáč, ale ten panáček, nebo spíš panák co jsem si dal před spaním mě docela uzemnil. Než se holky zkrášlily zašel jsem si na nádvoří hotelu na cigárko, pro jistotu jsem si dal hned dvě, protože všichni mí spolucestující jsou nekuřáci a já jsem si řekl, že si u kafé prostě nezapálím, abych se neztrapňoval. Takže ještě než jsme dorazili k patě Eiffelovky, jsme zapadli do jedné kavárničky poblíž stanice metra Bir Hakeim. Už před odjezdem z Brna jsme se dohodli, že atmosféru Paříže budeme nasávat všemi možnými způsoby a snídaně v kavárně k tomu zcela jistě patří. Takové čerstvé café créme a čerstvý croissant, který se Vám rozplývá na jazyku, vtiskne každému dni, a zvlášť takovému příjemně slunečnému jako byl ten náš, nenapodobitelnou známku kvality. Po téhle snídani se mě zmocnil opravdu silný pocit, že jsem si k Paříži našel ten správný vztah – cítil jsem se trochu jako „burjoise“ (buržoa –měšťan, bohatší vrstva).

Ten pocit mi sice dlouho nevydržel, protože již za rohem jsem spatřil monumentální velikost opravdové Eiffelky a to jsem se cítil malý a bezvýznamný, holt ti Francouzi umí pracovat s lidskou maličkostí, ale stálo to za to. Doporučuji si ráno přivstat, abyste se dostali na věž dříve než se sem nahrnou všichni ostatní turisté, otvírá se v deset a stojí to deset euro (do 3.patra). Jeví se mi jako rozumné řešení vystoupat výtahem do 3.patra, porozhlédnout se po Paříži, protože odtud si můžete opravdu krásně naplánovat co chcete vidět z blízka, a pak sjet do 2.patra a pak cestou schodmo sestoupat až dolů. Až se dostanete zase zpět na zem zajděte do parku Martova pole, kde si můžte posedět na lavičce nebo na trávě (vše je dovoleno) a můžete se kochat monumentem a přitom třeba obědvat v uctivé vzdálenosti od toho železného kolosu. V Paříži, stejně jako ve spoustě jiných světových metropolí se nad Vámi nikdo nebude pohoršovat když si na vzorný pažit sednete a budete odpočívat , vše po sobě samozřejmě musíte uklidit. Nedoporučuji nakupovat lákavé suvenýry nebo pohlednice na Eiffelovce, protože zde je opravdu hodně draho, vše co se nabízí v tourist shopech dostanete koupit kdekoliv v Paříži a není nic neobvyklého, že v Latinské čtvrti to koupíte za desetinu až polovinu ceny.

Lázeňské městečko Luhačovice leží na okraji Bílých karpat a Vizovických vrchů asi 20 kilometrů jihovýchodně od Zlína. Město se proslavilo a získalo na zájmu rekreantů a lázeňských hostů již před více než dvěma sty lety, kdy se začíná využívat místních pramenů k mnohým léčebným účelům.
Bylo zde v té době vystavěno množství domů, které koncem 19. století nestačili tak velkému zájmu hostů a proto zde začátkem 20. století vyrůstají nové ubytovací a lázeňské objekty. Hlavním strůjcem se stal MUDr. František Veselý a architekt Dušan Jurkovič, kteří vnesli lázním podobu, kterou můžeme při procházkách lázeňskou kolonádou obdivovat i nyní. Nejznámější je Jurkovičův dům na Lázeňském náměstí, který usiluje právem o zapsání do světového dědictví UNESCO, vzhledem k neobyčejnému architektonickému řešení budovy a interiéru lázeňského domu.

Dnešní Luhačovice nabízejí vedle mnohých lázeňských procedur i vyžití pro nelázeňské hosty. Pokud přijedete mimo hlavní sezónu tak počítejte se zdejším relativním klidem, poněvadž většina návštěvníků jsou penzisti a nabídka kulturního programu je jim někdy dost přizpůsobena. Luhačovice využívá právě v tuto dobu i hodně sportovních týmu a tak zde naopak můžete potkat mnoho sportovců na soustředěních. Proto zde byla na okraji Luhačovic vybudována i víceúčelová hala.

Ideálním programem ať v sezónu či mimo je každodenní pitný režim s obchůzkou všech zdejších pramenů, kterých je v Luhačovicích několik. Nejznámějším pramenem je Vincentka, který lze ochutnat ve vybudovaném pavilonu na kolonádě. Je podávana v teplé i studené formě.
Na kolonádě narazíte i na další dvě venkovní zřídla a to na pramen Dr. Šťastného a Ottovka. Ve městě u nového kostela leží pramen sv.Josefa a v pěkném parku na kopci nad tzv. Bílou čtvrtí leží další významný pramen Aloiska s výčepním altánkem, který je jedním z nejstarších.

Pokud mate rádi koupání, tak můžete vyrazit pěknou lesní pěší vycházkou podél říčky Šťavnice nebo zvané též Horní Olšava k Luhačovické přehradě, která je zasazena do pěkné okolní vegetace. Zajímavá provedením je hráz, která zachycuje vodu a chrání tak Luhačovice od záplav.

V Luhačovicích je samozřejmě velké množství restaurací, kaváren a cukráren, takže nemusíte popíjet jen zdejší minerální vody a můžete se kdekoliv za (myslím) hodně rozumné místní ceny dobře najíst a napít. K dobré atmosféře posezení u večeře či kávy, přispívá dobová architektura a všude přítomný nádech lázeňského prostředí.

Na návštěvu druhého nejnavštěvovanějšího místa v Řecku jsme se vydali z Olympské riviery z Nei Pori. Cestu jsme si zpříjemnili zastávkou ve městě Larisa. Město Larisa má zhruba 280000 obyvatel a zajímavostí je, že u města je jedna z největších leteckých základen v Evropě. Řecké letectvo je jedno z nejsilnějších v Evropě a to pro dlouhotrvající konflikt s Tureckem.
V Larise jsem se přesvědčil o tom, že zahrádky a taverny v turistických oblastech nejsou jen z důvodů výskytu turistů, ale že je to způsob života i ve vnitrozemí samotných Řeků.
Před Metheoramy jsme se zastavili ještě ve vesnici Kalambaka, která leží přímo pod kláštery a nachází se v ní spousta obchůdků s duchovními předměty. Pokud máte štěstí tak můžete být i svědky malování ikon.

Řecký název „Ta Meteora monastíria“ aneb ve vzduchu se vznášející kláštery. Jsou postaveny na skalních útesech vzniklých před 60 miliony let. Vystupují z nížiny až do výše 500 metrů, ten pohled je impozantní. Od 9. století se v těchto místech začali usazovat poustevníci, kteří bydleli v jeskyních. V 14. století byl založen první klášter na jedné z mnoha skalních věží, založil ho mnich Athanásios. Nakonec bylo založeno 24 klášterů, dochováno jich je 6 (Varlaam, Saint Stefano, Holy Trinity, Rusanou, Saint Nikolas, Anapafsas ) a přístupné jsou 4, nebo alespoň byly. Situace se může měnit podle potřeby církve. Kláštery vznikaly velmi pomalu a stálo to mnoho dřiny, některé se stavěly až 25 let. Není známo jakým způsobem se první poustevníci dostali na vrchol často kolmých útesů, jen se předpokládá, že zatloukli kolíky do puklin a materiál vytahovali ručně nahoru. Nebo můžeme věřit legendě, že jim pomáhali při stavbě draci. Ani když už kláštery byly postaveny, tak k nim nevedly cesty, ale veškeré potřeby mnichů a i samotné mnichy dopravovaly do klášterů pomocí košů, které vytahovali ručně nahoru. Lana košů se nevyměňovaly i když byly hodně opotřebované, ale vyměnily se až praskly. Občas se tak stalo, že některý mnich přitom zahynul. Mniši ale věřili, že se jedná u vůli Boží.

Ve většině klášterů už klášterní život skoro neprobíhá a v některých zbyl už jen jeden mnich, ostatní se uchýlili před turisty na poloostrov Athos, na který mají přístup jen mniši, nebo jen pár jedinců kterým církev udělí povolení, dokonce zde neplatí ani řecké zákony. Mnišský život je totiž předem daný a je rozdělen do tří 8 hodinových cyklů, první úsek tráví v modlitbách, druhý pracují a třetí úsek věnují odpočinku a rozjímání. Při návštěvě kláštera je potřeba mít zahalená ramena a kalhoty nebo sukni pod kolena, pokud tak nejste oděni, jako většina turistů v parném počasí, dostanete dlouhou sukni a šátek. Byl jsem svědkem velkého náporu turistů v jednom klášteře a tak zaměstnanci nestíhali dávat turistům potřebný oděv a pouštěli je jen tak, jak přišli.

V klášterech se nachází spousta vzácných církevních relikvií, předměty nesmírné historické a umělecké hodnoty, ostatky mnichů. V některých částech kláštera je zakázáno fotografovat, filmovat, telefonovat. Pro tyhle prohřešky můžete být i vykázáni z kláštera a to velmi hrubým způsobem. Z klášterů je velmi krásný výhled do okolí a na ostatní kláštery. Prostory klášterů a skalních útvarů využívají filmaři a to např. ve filmech Nekonečný příběh či James Bond, aj.

Při cestě zpět jsme z dálky viděli ve výšce šátky ve svatyni sv. Jiří. Šátků je údajně 56 a je jich tolik proto, že za vlády Turků kolem roku 1546, kdy Turci zabíjeli děti a znásilňovali ženy, se zde ukrývalo 56 žen se svými dětmi a když na ně přišli Turci, tak raději seskákali dolů s písní na rtech „svobodu nebo smrt“.

Nedaleko města Bytča, kousek od Žiliny se nachází Súľovské skaly nebo česky řečeno Sulovské skály. Je to oblast, kterou mají v oblibě lezci po skalách, ale je přístupná i běžným turistům. Jsou zde značené stezky a pohodlně se po nich dostanete až mezi skalní vrcholky, aníž by jste museli někde šplhat.
Oblast skalních útvarů se rozprostírá na relativně malém území, ale jejich koncentrace je velká. Sulovské skály jsou mimořádné tím, že vyrůstají z nížiny a tyčí se nad celým okolím. Je zde velké převýšení a proto i krásný výhled do několika malebných údolí.

Hlavní a nejatraktivnější místní túra vede pozvolným lesním stoupáním po zelené značce od vesničky Suľov až k vrcholkům skalisek. Zde nadchne nejvíce tzv. Gotická brána, což je 13 metrů vysoký lomený skalní oblouk. Cestou narazíte i na zříceninu Sulovského hradu (660 metrů n.m.), který byl umístěn na dokonalém místě s pěknou vyhlídkou, poněvadž dříve sloužil pro pozorování okolních cest. Hrad údajně zničilo zemětřesení v roce 1763 a k vidění je už jen několik zdí bývalého hradu. Dominantním vrcholem skal je útvar Brada (816 m.n.m.).

Dalším atraktivním místem je Hlbocký vodopád, který se nachází více v nížině. Přes vodopád můžete slézt po ocelových lanech nebo jej lze obejít stezkou. Okolí vodopádu je nejatraktivnější hlavně v jarních měsících, kdy zde protéká větší množství vody.

Sulovské skály se hodí navštívit v kterémkoliv ročním období. Nejvíce turistů je zde samozřejmě v letních měsících. Na jaře, kdy pučí stromy a probouzí se vegetace, je oblast možná atraktivnější. Ubytovat se můžete z několika stran skal, nejvíce zajímavý je ale přímo Suľov. Tato oblast Slovenska by zasloužila daleko větší turistickou propagaci, vzhledem k tomu, že řada lidí především v České republice tuto oblast vůbec nezná.