Šablona | Cestopisy

Pokud máte rádi klid, krásnou přírodu, úžasné památky, sluníčko, dobré víno a sýry, tak návštěva Toskánska, jednoho z dvaceti regionů Itálie je rozhodně tou pravou volbou.
Toskánsko jsme navštívili hned na počátku našeho dvoutýdenního putování po Itálii na jaře roku 2005. Za shlédnutí stojí samozřejmě hlavní město regionu – Florencie. Do Florencie jsme přijeli vlakem z nedalekého městečka Prato, kde jsme byli ubytováni.
Nádraží ve Florencii se totiž nachází v samotném centru města a proto návštěva Florenci vlakem je poměrně strategická, protože nemáte problémy s parkováním a případně nějakou nutností hromadné dopravy, aby jste se dostali do centra.

FLORENCIE

Florencie – hlavní město Toskánska ležící na řece Arno, je dnes téměř půl miliónovým městem, jedním z nejnavštěvovanějších míst Itálie. Florencie je považována za kolébku renesance. S městem jsou nerozlučně spjata jména mnoha velkých umělců jako třeba Michelangelo, Botticelli, Alighieri, Boccacio či Petrarca a v tomto historickém městě je opravdu co obdivovat.

Naše procházka začíná hned u nádraží. Na náměstí Piazza Santa Maria Novella se nachází velmi nádherný a romantický stejnojmenný kostel. Byl postaven v letech 1246 až 1369. V gotickém interiéru stojí za shlédnutí pozoruhodná freska Nejsvětější Trojice. Ke kostelu přiléhá klášter se zajímavou křížovou chodbou. Naše cesta dále pokračovala typickými florencijskými uličkami na náměstí Piazza San Lorenzo. Zde se nachází velmi zajímavý kostel San Lorenzo, za jehož prohlídku se vybírá vstupné 2,5 €. Překrásný interiér kostela stojí za shlédnutí. Na náměstí v okolí kostela probíhají trhy.
Naše kroky dále vedly přímo na Piazza Duomo, kde se nachází snad nejobdivuhodnější památka Florencie. Je jí gotická katedrála Santa Maria del Fiore, která je čtvrtým největším kostelem v Evropě a je jakýmsi symbolem Florencie. Jeho oranžová kopule dosahuje výšky 106 metrů. Další významnou památkou, která se nachází hned v sousedství chrámu je románské babtisterium, které bylo postaveno v 11. a 12. století z bílého a zeleného mramoru. Uvnitř je možné spatřit mozaiky Posledního soudu z 13. století. Největší chloubou babtisteria jsou však jeho dveře.

Na náměstí Piazza di S.Groce, kde se nachází stejnojmenný chrám. Na schodech před ním jsme si vklu odpočinuli a přitom sledovali pouliční malíře, kteří náhle velmi rychle zbalili své nádobíčko ve chvíli, kdy se blížila policejní hlídka.
V útrobách kostela je pohřbena celá řada florentských osobností, například Michelangelo, Galileo a další. Kolem národní knihovny jsme se dostali na břeh řeky Fiume Arno. Přes most Ponte alle Grazie jsme přešli na druhý břeh a vydali se na cestu na náměstí Piazzale Michelangelo, které se nachází na kopci a spíše než klasickým náměstím je jakousi vyhlídkou a obrovským parkovištěm zároveň. Každopádně z Piazzale Michelangelo je překrásný výhled na celé město a úchvatné to je prý zejména v noci, kdy je město krásně nasvícené a odráží se v zrcadle řeky Arno. Každopádně toto místo stojí za návštěvu.
Když jsme se nabažili pohledem na město, vydali jsme se dolů z kopce a dorazili přímo k světoznámému mostu Ponte Vecchio. Tento nejstarší florentský most pochází z roku 1345. Má tři oblouky a zajímavý je především tím, že se přímo na mostě nachází řada obchůdků. Především se jedná o zlatnictví.

Nedaleko mostu se nachází palác Galeria degli Uffizi. V paláci se nachází největší italská galerie, která obsahuje opravdu umělecké poklady. Je zde řada obrazů od Michelangela a mnohé další skvosty. Hned v „sousedsetví“ se nachází náměstí Piazza di Signoria, náměstí vévodí kašna zasvěcená bohu moře – Neptunovi. Dominantou náměstí je palác Loggia della Signora. Pokud se rozhodnete navštívit výtvarná a sochařská díla, nacházející se uvnitř paláce, musíte počítat s důkladnou prohlídkou zavazadel. Palác lemují sochy připomínající významné události z dějin města.
Přes náměstí Piazza della Republica, kde se nachází řada restaurcí, se vracíme k nádraží a odjíždíme vlakem zpět do Prata.
Nicméně do Florencie jsme se ještě vypravili o dva dny později v pozdních večerních hodinách, kdy jsme obdivovali krásně nasvícené památky. Procházka noční Florencií stojí za to.

PRATO

Po tři dny a tři noci jsme byli ubytováni v městečku Prato, které leží 17 km severně od Florencie. Je centrem textilního průmyslu, jak je však vidno podle památek, má i bohatou historii.

Centrum města je obklopeno hradbami a my jsme jeho prohlídku započali na náměstí Piazza del Duomo, které je nedaleko vlakového nádraží. Zde se nachází Catedrala di Santa Stefano. Katedrála zaujme především pruhy zeleného a bílého mramoru, ze kterého je postavena. Neobvyklá je však kazatelna zvaná Pulpito della Sacra Cintola, která zcela neobvykle vystupuje venku na náměstí vpravo od vchodu. Počasí nám sice nepřálo, cele dopoledne doslova lilo jako z konve, ale procházky úzkými uličkami byly i přes to romantické.

Zaujalo mne, jak pohotoví jsou v nejen v Pratu, ale v celé Itálii černoši. Jen co začalo pršet, již se objevili na nejrůznějších místech a začali prodávat deštníky. Prato z toho nevyjímaje. Po chvíli jsme se ocitli na náměstí Piazza del Comune, kde se náhle ocitneme před palácem Palazzo Pretori. Dvě zajímavé památky se pak nacházejí na náměstí Piazza Santa Maria delle Carceri. Jedná se o chrám Santa Maria delle Carceri, který pochází z 15. století a dále pak Castello dell’Imperatore, který dal ve 13. století postavit římskoněmecký císař Fridrich II.
Na nedalekém náměstí Piazza Francesco d’Assisi se nachází další velmi zajímavý kostel, který stojí za návštěvu. Popravdě řečeno, my jsme se do tohoto kostela schovali před silným deštěm, který se nad Prátem zrovna strhnul.
Zajímavostí také je česká restaurace, která se v městečku nachází na náměstí Piazza Mercatale. Nese jméno Malá Strana a čepují zde Staropramen. Jak se nám podařilo zjistit, byl dle slov majitele restaurace poměrně velký problém přesvědčit nějaký český pivovar, aby do restaurace v takovémto italském městečku dodával své pivo. Po dlouhých jednáních se to nakonec podařilo a tak pokud v Itálii dostanete chuť na české pivo, zajeďte si do Prata. České je tu však jen to pivo. Jídla na jídelním lístku sice mají české názvy, ale s českou kuchyní nemají nic společného a tak zde naleznete lasagne Kutná Hora či pizzu Karlštejn.

PISA

V rámci cestování po Toskánsku jsme samozřejmě nemohli zapomenout na návštěvu Pisy se světoznámou šikmou věží.

Tam jsme přijeli po dálnici a auto zaparkovali nedaleko obchodního centra, které je od centra města, vzdálené asi 10 minut chůze.
Pisa se nachází na okraji nížiny na pobřeží Tyrhenského moře. Město bylo v minulosti jednou z nejvýznamnějších italských republik, jejíž politický vliv se uplatňoval v celém Středomoří. Roku 1284 byla Pisa poražena konkurenčním Janovem a od té doby nastal její úpadek.
Přirozeným centrem zájmu turistů je náměstí Piazza dei Maracoli, na němž jsou soustředěny čtyři nejvýznamnější památky. Ačkoliv hovoříme o náměstí, vzhledem spíš působí jako velká zatravněná náves. Všechny památky jsou z bílého mramoru a působí velice romanticky.
Symbolem města je samozřejmě šikmá věž, jejíž stavba započala roku 1173 a začala se naklánět ještě dříve, než bylo v roce 1274 dostavěno třetí podlaží. Přesto že má pouze třímetrové základy, bylo rozhodnuto, že bude dostavěna. Věž byla dokončena roku 1350, avšak náklon věže se neustále zvětšoval. Dnes odchylka dosahuje 5,5 metrů. V minulosti bylo provedeno zesílení základů a tak je dnes věž opět přístupná veřejnosti i když je počet návštěvníků omezen. Vstup na věž činí 15 €. Ale i v případě, že se nerozhodnete vystoupit na věž, můžete se v jejím okolí vyfotografovat nebo alespoň sledovat, kterak se mnozí snaží pózovat před fotoaparátem předstírajíce, že věž podpírají.
Nejstarší památkou na náměstí je dóm postavený v letech 1064 – 1118 v románsko – pisánském stylu. Interiér je rozdělen do pěti lodí a vyniká nádhernou výzdobou.
Třetí cennou památkou stojící na náměstí je kruhové románské babtistérium, jehož stavba započala roku 1152. Pro nedostatek financí se stavba protáhla na více jak sto let a tak byl interiér dokončen v gotickém stylu.
Čtvrtou památkou na náměstí je pak Posvátné pole – hřbitovní stavba z roku 1277. Na náměstí v v jeho okolí se nachází řada stánků se suvenýry, levné hodinky turistům vnucuje několik černochů.
Asi po dvou hodinách strávených v Pise, která má všechny významné památky soustředěné na jednom náměstí, jsme se vydali k autu a vyrazili zpět k dálnici.

LUCCA

Další zastávkou bylo nedaleké městečko Lucca. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti u okruhu okolo hradeb. Parkování po dobu dvou hodin je zde zdarma, delší parkovací doba je placená.
Město Lucca bylo založeno jako římská kolonie roku 180 př.n.l. Svobodným městským státem se stalo na počátku 12. století a svou svobodu si udrželo až do roku 1847.

Do města jsme vstoupili bránou Porta San Donato. Nedaleko tohoto místa se nachází jedno z informačních center, kde je možné zdarma obdržet mapu města. Informační centrum se nachází na Piazzale G. Verdi. Velmi zajímavá je procházka po hradbách, které obepínají celé město. Odtud je možné si město prohlédnout z ptačí perspektivy.
Od již zmiňovaného náměstí Piazza G, Verdi dojdeme na náměstí Piazza San Michele, na kterém se nachází nejobdivovanější stavba kostel San Michel in Foro. Vyniká bohatou výzdobou v toskánském románském stylu, která vznikala od roku 1070 do 14. století. Návštěva tohoto náměstí opravdu stojí za to.
Naše kroky dále vedly křivolakými uličkami k další zajímavé stavbě, kterou je věž zvaná Torre Guinigi. Z vrcholu věže je zajímavý výhled na město. Věž je zajímavá také tím, že na jejím vrcholu rostou stromy jako v nějaké zahradě.
Odtud jsme pokračovali úzkými křivolakými uličkami, kam proniká jen málo slunečního svitu na náměstí Piazza San Pietro Somaldi, kde jsme si prohlédli kostel, pokračovali jsme k chrámu San Frediano, který stojí na náměstí Piazza San Frediano. Za pozornost stojí především průčelí kostela s unikátní mozaikou ze 13. století.
Neobvyklé je nedaleké elipsovité náměstí Piazza Amfiteatro. Zajímavěji náměstí působí především při pohledu z ptačí perspektivy. Na náměstí kdysi stávalo římské divadlo.
Odtud jsme pokračovali po pěší zóně plné turistů, která nás vedla okolo hodinové věže Torre dele Ore a několika dalších chrámů až na prostorné náměstí Piazza Napoleone. Zde se nachází velký palác, kde je také informační centrum a veřejné WC. Po krátkém odpočinku jsme se vydali přes náměstí Piazza del Giglio na Piazza San Giovanni, kde můžeme obdivovat krásu kostela až na náměstí Piazza Martino, kde za prohlídku stojí Dóm. Zdarma je možno shlédnout i interiér opradu pozoruhodného kostela, který je zasvěcen sv. Martinovi a pochází z 11. století. Po následné přestavbě byl však dokončen až ve 14. století, ale průčelí zůstalo původní. Uvnitř kostela se pak nachází slavný dřevěný krucifix zvaný Volti Santo.

Odtud jsme se po městských hradbách vydali zpět k autu tak, abychom nepřekročili maximální možnou dobu parkování zdarma 2 hodin.

Třetí den strávený v Toskánsku jsme se rozhodli navštívit celkem tři zajímavá městečka: San Gimmignano, Pienzu a Sienu, která si popíšeme v dalším cestopisu.

Česká Třebová není jen známým železničním uzlem. Oblast ležící na Orlickoústecku má i svá poklidná zákoutí a turistická lákadla. Asi čtyři kilometry západně od České Třebové leží malebný kopec s ještě malebnějším údolím. Vrchol se jmenuje Kozlovský kopec a pod ním ležící obec Kozlov. Toto jméno je spojeno hlavně s malířem Maxem Švabinským.

Kozlovský kopec býval pro svou odlehlost zahalen rouškou jakési mystické tajuplnosti. Naši předci byli přesvědčeni, že uvnitř kopce je veliké jezero, jehož vody daly vznik vydatnému českotřebovskému prameni Vrbovka. Obyvatelé nedaleké vesničky Kozlov však měli jiný názor. Kdysi prý pramen ústil právě v Kozlově a jeho výtok dokonce stačil k pohonu pily. Občané České Třebové jim však tento dar záviděli natolik, že dle pověsti pramen svedli do jeho nynějšího místa. Kozlovští se tím však nechtěli smířit a proto pověřili zkušeného „havíře“, aby jim za nemalou odměnu svedl pramen zpět do obce. Hned se pustil do díla, vyměřoval, kopal, ale především se nechal štědře hostit od místních obyvatel. Tento „havíř“ však po čase zjistil, že pramen nelze přemístit a snažil se ze vsi vytratit. Kozlovští jej však hlídali doslova na každém kroku. Nakonec pozval svého hlídače do krčmy, kde jej na své útraty hostil. Když všeobecné veselí dosáhlo vrcholu, „havíř“ se potichu vytratil. Kozlovští tak definitivně přišli o dostatek vody.

Kozlov je poprvé vzpomenut v roce 1347 a obec je s Českou Třebovou spojena silničkou s Alejí Maxe Švabinského, která byla vybudována v roce 1924. Alej vysázel klavírista Karel Vejrech a tvoří ji převážně břízy a jeřáby.
Vybudováním silnice se do té doby nepřístupný Kozlovský kopec stal záhy hojně navštěvovaným místem přístupným nejen turistům, ale i motoristům.Vznikla tak myšlenka vybudování stálé turistické základny. V roce 1924 bylo dosaženo dohody a třebovští turisté získali pozemek na vrcholu Kozlovského kopce (601 m)o výměře 2,4 hektarů. Další záměry však nedovolil realizovat nedostatek finančních prostředků.
V roce 1929 však budovali pracovníci Vojenského zeměpisného ústavu v Praze triangulační síť. Pro jeden z bodů byl vybrán vrchol Kozlovského kopce. Po nedlouhém jednání došlo ke změně původního projektu a za přispění města byla postavena dřevěná rozhledna vysoká 29 metrů, jejíž vyhlídková plošina byla přístupná pomocí žebříků. Z rozhledny byl za příznivého počasí výhled na Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky i Králický Sněžník, viditelná byla i Kunětická hora u Pardubic.
Nedaleko rozhledny otevřel v roce 1933 Klub českých turistů chatu. Ta byla z velké části zbudována na základě finančních darů občanů města, které umožnily postavit skutečnou turistickou chatu s možností základního občerstvení. Poměrně velká návštěvnost přiměla členy odboru k rozšíření chaty, ke kterému došlo již v roce 1936 a od tohoto roku nese chata jméno Maxe Švabinského. Do současné podoby byla přestavěna v roce 1941.
Zatímco chata poměrně prosperovala, rozhledna byla pro naprostou zchátralost v padesátých letech odstraněna. V roce 2000 však využilo vedení města Česká Třebová záměru společnosti Radiomobil vybudovat na Kozlovském kopci věž o celkové výšce 55 metrů pro přenos signálu. Došlo ke vzájemné dohodě, na jejímž základě město financovalo montáž schodiště a zbudování vyhlídkové plošiny ve výšce 32 metrů. Z jejího vrcholu jsou možné daleké výhledy.

Pod vrcholem Kozlovského kopce se v malebném údolí nachází vesnička Kozlov, která je od roku 1989 integrovanou součástí České Třebové. Jméno obce pochází od příjmení Kozel podle zakladatele či vlastníka ve smyslu Kozlův majetek.
Při cestě do vsi míjí návštěvník starobylou šestibokou dřevěnou kapli P. Marie Zbraslavské. Ta byla postavena v roce 1753 s oltářem a obrazem P. Marie Zbraslavské. V roce 2004 byl do věže kaple umístěn nový zvon.
Není bez zajímavosti, že vesnici míjela tzv. „Černá stezka“, po níž bylo v dávných dobách možné nepozorovaně cestovat z Moravy až do Prahy, neboť se vyhýbala všem lidským sídlům. Stezka tak byla prý využívána k pašování zboží.
Kozlov však vstoupil do podvědomí zejména častými pobyty malíře Maxe Švabinského.
Pobyt Švabinského v Kozlově znamenal velký vliv na jeho tvorbu. Poprvé do této vesničky zavítal v roce 1895, kdy přijel za Eliškou Vejrychovou, se kterou se seznámil toho roku na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. Jejich vztah vyvrcholil svatbou. V Kozlově se novomanželé trávili svůj čas v bývalém domku rodiny Vejrychovy. V roce 1908 rodiče Ely Karel a Běla Vejrychovi domek rozšířili a sami se záhy přestěhovali opodál do tzv. Pecháčkova statku, který několik let před tím zakoupili.
Max Švabinský si tento kraj zamiloval a trávil zde prázdniny v letech 1896 – 1919. Zajížděl sem i v zimním období. Zdejší kraj mu byl inspirací pro mnohá díla. V letním období hostila chaloupka mnohdy významné hosty. Z těch nejznámějších je možné připomenout skladatele Bohuslava Martinů či spisovatelku Marii Majerovou.
V roce 1919 navštívil Švabinský Kozlov naposledy. Chaloupku nadále v letním období obývala Ela Švabinská. V období druhé světové války se zapojila do ilegálního komunistického odboje a 10. února 1943 byla v Praze zatčena a posléze se dostala do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde byla až do konce války. Po jejím úmrtí 10.srpna 1967 o chaloupku pečovala adoptivní dcera Maxe Švabinského paní Zuzana Švabinská.
Díky pobytu a tvorbě Maxe Švabinského v Kozlově se stala tato dosud zapadlá vesnička známou v uměleckých kruzích a životní a tvůrčí etapa Švabinského na Kozlově je nazývána Kozlovským obdobím.
Chaloupka čp. 50, která pochází z roku 1851, a kterou si tolik Švabinský oblíbil, byla prohlášena kulturní památkou.
Za zmínku zcela určitě stojí tzv. Pecháčkův statek z roku 1807, který od manželů Sitařových koupil v roce1900 Karel Vejrych, otec manželky Maxe Švabinského Ely. Dům je vyzdoben sgrafity „Zahradníčci“ od Rudolfa Vejrycha a „Žnečka“ od Maxe Švabinského. Statek je ve vlastnictví potomků Karla Vejrycha.

Ač se to o Belgii příliš neví, je celá protkána sítí vodních kanálů. Není jich sice tolik jako v sousedním Nizozemsku ale přesto o mnoho více, než jsem předtím tušil. Kanály jsou intenzívně využívány pro nákladní dopravu která má více než stoletou tradici. Stavba systému kanálů a splavněných úseků řek nazvaná Canal du Centre probíhala v belgickém středním Valoňsku v letech 1882-1913. Tehdejší stavitelé se v této oblasti museli vypořádat s mimořádně obtížnou situací, na krátkém úseku kanálu bylo nutné překonat velké výškové převýšení. Rozdíl hladin řek Maas a Šelda zde činí téměř 75m. Aby lodě překonali tento rozdíl na dráze několika kilometrů, postavili stavitelé kanálu soustavu 2 zdymadel a 4 hydraulických lodních zdviží. Tyto jsou dnes zapsány na seznamu UNESCO a částečně fungují, pouze však jako turistická atrakce.

Postupem času se toto místo stalo úzkým hrdlem velké části vodních cest. Proplutí soustavou zdymadel trvalo i několik hodin a byla také omezena velikost a výtlak lodí, které tudy mohly proplouvat. Proto bylo v roce 1980 rozhodnuto o stavbě nové lodní zdviže. Stavba probíhala v letech 1982-2002 a patří mezi nejkolosálnější stavby svého druhu nejen v Belgii. Překonává totiž výškový rozdíl 73m najednou! Co se konstrukce týká, jedná se o dvě betonové vany s protizávažím o délce 112 a šířce 12 m, které fungují nezávisle na sobě. Výtah umožňuje přepravit lodi až o výtlaku 1350 tun. Přeprava lodi zespodu nahoru nebo naopak trvá pouhých 7 minut, celý proces včetně naplouvání, kotvení a vyplouvání trvá méně než 30 minut.

Strojovna výtahu vypadá jako malá elektrárna. Obrovské elektromotory, generátory a kilometry tlustých ocelových lan navinutých na velkých bubnech. Zdviž je unikátní v tom, že rekuperuje elektrickou energii při přepravě lodi shora dolů. Vyrobená elektrická energie je dodávána zpět do veřejné sítě. Co mne však nejvíce překvapilo, přeprava všech lodí je zdarma.
Pokud se zajímáte o techniku a ocitnete se v Belgii, rozhodně tuto stavbu navštivte. Za pár euro vstupného se vás ujme anglicky a francouzsky hovořící průvodce nebo průvodkyně a provede vás vnitřními zákoutími výtahu. Pokud budete mít štěstí, uvidíte ale hlavně uslyšíte zdviž v provozu. Obzvláště pokud se budete zrovna nacházet ve strojovně. Vzhledem k intenzitě dopravy byste však museli mít velkou smůlu, abyste zařízení neviděli pracovat.
V nejvyšším patře je videosál s prezentací a několik pohyblivých modelů, které vám objasní princip, jak to celé funguje. Vše si můžete sami vyzkoušet. Na podzim roku 2007, když jsem výtah s přáteli navštívil, zde byla ještě jedna expozice o dějinách Belgie, slavných osobnostech a o komiksech. Výstava mě zaujala téměř jako lodní zdviž samotná. Je automatizovaná, multimediální a interaktivní. Není to nudné procházení mezi vitrínami. Vše je neustále v pohybu a vždy napnutě očekáváte, co si pro vás přichystala další místnost. Pokud budete unavení, můžete si dát něco na zub v místním fast-foodu přímo v budově. Vaří zde dobře, levně a během oběda můžete pozorovat projíždějící lodě.
Za pozornost a obdiv stojí také architektonické ztvárnění a umístění stavby v okolní krajině. Také nedaleký průplavní most je jedinečný, myslím, že na světě není mnoho míst, kde je vodní kanál veden na mostě.

Celý areál naleznete nedaleko sjezdu 21 z dálnice A7 z Bruselu do Mons, hledejte směrovky Ascenseur de Strépy – Thieu www.canal-du-centre.be

Naše túra začala na parkovišti pod Popradským plesem, odkud jsme pokračovali, jako většina turistů, po asfaltce, tedy snazší cestě, vedoucí přímo k Popradskému plesu. Druhou cestou, která vede ze Štrbského plesa lesem po kamenité cestě typické pro Tatry, jsme šli již několikrát a nezvolili jsme ji, abychom šetřili síly pro další úseky. Cestou jsme navštívili Symbolický cintorín, o kterém jsem hodně slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Navíc nás k danému místu „lákalo“ zvonění tamější zvoničky, kde „domorodec“ propagoval cintorín prodejem informativního letáčku s možností nahlédnutí do kapličky. Tomu jsme jako správní turisté neodolali a zakoupili jsme to od něj s pocitem, že snad přispíváme na dobrou věc. Po zhlédnutí většiny pamětních desek turistů, kteří v Tatrách zaplatili životem, jsme pokračovali k již zmíněnému Popradskému plesu.

Po menší přestávce na svačinu s výhledem na pleso a protilehlé sedlo pod Ostrvou (1966 m n. m.), která ve mně evokuje vzpomínky na mou úplně první návštěvu Tater, jsme se vydali po modré do Mengusovské doliny. Na rozcestí jsme pokračovali po červené značce kolem Žabího potoka, kde už ubývaly kosodřeviny a poté kolem Žabích ples.

Nad nimi byl strmější výstup, kde jsme se zdrželi spíše kvůli pomalejším turistům v obousměrném úseku s řetězy. Poté jsme pohodlněji stoupali v očekávání, kdy už zahlédneme pověstnou Chatu pod Rysmi, známou pro mě pouze z obrázků a povídání. Při zahlédnutí dřevěné desky s nápisem Slobodné královstvo Rysy jsme už téměř nabyli pocitu dobytí vrcholu. Kromě této desky a brány z barevných praporků nás upoutala, dříve než jsme uviděli samotnou chatu, toaleta, která byla od chaty vzdálena kousek cesty úzkou pěšinkou, po které chodilo, v tu dobu, docela velké množství turistů, resp. turistek. Já sama jsem ji neměla potřebu vyzkoušet, tak bližší informace bohužel neposkytnu. Třeba příště. Do samotné Chaty pod Rysmi jsme sice vstoupili, ale při zjištění, že množství lidí uvnitř převyšuje její kapacitu a že není kam sednout a skoro ani stoupnout, jsme si uvnitř – u okýnka kousek od vchodu, koupili pohlednici na památku (za zcela běžnou cenu 10 Sk, takže žádná vysokohorská přirážka), venku si našli místečko na sednutí na skále a posvačili se spoustou dalších lidí přímo na příjemně hřejivém horském sluníčku. Protože mě při začátku túry, už v nižších polohách, začala bolet hlava, byla jsem přesvědčena, že ten den dojdu nejdále na tohle místo, tedy k chatě. Ale při zjištění, že na samotný vrchol je to už jen hodinka cesty, jsem si říkala, že tady to přece nevzdám. Nakonec to stálo opravdu za to, takový zážitek se mi rozhodně nenaskýtá často. Poslední úsek k vrcholu jsme šli skoro po čtyřech, přičemž se nám místy sesunuly menší kameny pod nohami. V průvodci je sice označen třetím stupněm obtížnosti, ale při tak malé škále mi to přijde méně objektivní ve srovnání s jinými úseky, také označenými trojkou. Ne po stránce námahy, ale nebezpečí. Nakonec jsme se dostali nahoru bez jakékoliv újmy a snažili se vychutnat si výhled. I to bylo náročné, protože ten samý den se k výstupu na Rysy odhodlalo velké množství turistů, takže tam byl téměř boj o místo. Samotný vrchol, kde se dá pohodlně postavit nebo posadit, aby byl dobrý výhled, není příliš prostorný. Přesto se nám podařilo udělat pár pěkných fotek i záběrů videa a celkový dojem z túry byl perfektní.

Co se týče zajímavostí, jde o nejvyšší vrchol Polské strany Tater a jeden z nejvyšších vrcholů Slovenských Tater (2499,6 m n. m.) bez doprovodu průvodce. Možná proto jde o často vyhledávaný cíl. Také jsem se dozvěděla, že Český štít, který se nachází v dohlednosti Rysů, se nejmenuje podle Čech, ale jde o chybný překlad původního názvu Ťažký – tedy těžko dostupný, což se v místním nářečí vyslovuje jako čažký.

Český Krumlov je jak říkají turistické informační materiály městem mnoha tváří. Najdete zde historické památky, spoustu muzeí, galerií, pouličních umělců, vodáků a také davy turistů. Po Praze se totiž jedná o turisticky nejnavštěvovanější místo ČR.

Památky Český Krumlov

Uznání se dostalo Českému Krumlovu již v roce 1992, kdy bylo město zapsáno do seznamu památek UNESCO. V historickém centru lze nalézt na tři sta památkově chráněných objektů. Turismus zde přímo kvete, pokud jej jak se již stalo mírně nepřibrzdí rozvodněná Vltava, nad kterou se zde dominantně tyčí zámecká věž se zámecko-hradním komplexem. Rozkvět celého města je spojen s vládou pánů z Rožmberka (1302-1602), kteří měli Český Krumlov jako sídelní město. Když se projdete po areálu zámku, odkud se nabízejí opravdu přenádherné výhledy na celé město, nesmíte opomenout navštívit zámeckou zahradu.

Ta byla na konci 17. století za panování rodu Eggenberků přebudována do barokní podoby a nabízí opravdový relax a pohodu. V areálu zahrady se nachází letohrádek Bellarie, před kterým je umístěno světoznámé otočné divadlo, kam můžete zajít na večerní představení.

V centru města se lze toulat historickými uličkami s krásnými zákoutími. Atmosféru dotváří řeka Vltava, která centrum obepíná. Také nespočet restaurací a kaváren vybízí k posezení třeba přímo u řeky nebo v ruchu uliček. Ceny jsou zde někde trochu vyšší, ale přesto zde lze najít i levné občerstvení. Jedno takové jsme objevili na náměstí Svornosti, kde je něco jako samoobslužný bufet s cukrárnou (mě připomínající dřívější úžasný mléčný bar v Brně, dnes ubohý Mekdonald).

V Krumlově můžete strávit spoustu času po galeriích a muzeích. Nejvíce uznávaná je galerie Egona Schieleho Art centrum věnovaná tomuto rakouskému výtvarníkovi, který v Českém Krumlově tvořil svá díla. Galerie ale ještě zahrnuje klasické umění 20. století řady světových i domácích umělců. Z dalších zajímavých galerií lze jmenovat galerii keramické tvorby, kultury, galerii Art U sv. Jošta, Regionální muzeum, muzeum loutek, muzeum útrpného práva s ukázkou mučících nástrojů, Wax muzeum neboli muzeum voskových figurín.

Mimo chození po muzeích můžete navštívit v Krumlově grafitový důl nebo si udělat výlet do hvězdárny Kleť, která patří k nejvýznamnějším světovým pracovištím. Poblíž Krumlova se nacházejí i dva cisterciácké kláštery Vyšší brod a Zlatá Koruna.

Pěknou túrou na Šumavě, může být výstup na horu Poledník neboli Mittagsberg, který je 1315 m.n.m. vysoký a na vrcholku se nalézá 37 metrů vysoká rozhledna, na kterou můžete vystoupat po 227 schodech.

Na Poledník se lze vydat z Prášil, Srní, Modravy nebo ze Slunečné, což je kousek před Prášily a je zde velké parkoviště odkud je ideální výchozí místo pro cestu na Poledník. Na Slunečné toho moc kromě zmíněného parkoviště nenajdete. Snad jen patrné pozůstatky po vojenské činnosti z let minulých.

V úvodu údajně 7,5 km dlouhé trasy ( takže se zpáteční cestou 15 km ) vede asfaltová silnice lemovaná náletovými dřevinami, které se zde uchytili až po roce 1989 a zakrývají ještě matně viditelný pozůstatek tankodromu. Úžasně tak zde lze pozorovat vegetaci, která s odstupem času pohltí a zamaskuje lidskou činnost. Zhruba v polovině trasy můžete odbočit na Prášilské jezero a o kousek si prodloužit túru. Druhá polovina cesty je již v režimu neustálého stoupání na vrchol. Cesta zdá se být nekonečná a převýšení je veliké, pro mne celkem „téměř” zničující. Na vrcholu hory je les poničený orkánem Kyril. Škody si možno přehledně zmapovat z nádherné rozhledny, která se zde na Poledníku nalézá jako opět vojenský pozůstatek.

Rozhledna není elektrifikována a vzhledem ke klimatickým podmínkám je otevřena pouze v době letní sezóny (červen – září). V květnu a říjnu je dle počasí jen o víkendech. Na Poledník je po cestě celkem málo turistických ukazatelů, ale není se co divit, za komunismu nebyl v mapách uveden vůbec nebo cesty k němu byly záměrně zkreslovány. Armáda totiž využívala Poledník ke sledování nepřátelského Německa, využívala se k tomu technika k odposlechu radiového provozu, kterou zde dnes můžeme vidět vystavenou v jednom z pater rozhledny. Poledník jakožto dřívější vojenská základna měl v tehdejší době, vzdušnou ochrannou letku vrtulníků, která měla základnu na nedalekém Zhůří (1140 m.n.m.).

Poledník se stal od roku 1998, slavnostním otevřením pro turisty po letech chátrání, jedním z nejnavštěvovanějších míst na Šumavě. Díky vybudovaným vojenským asfaltkám je tak vhodný i pro cyklistické výlety. S námahou zde však musíte počítat ať jdete pěšky či na kole.

Lákavou turistickou atrakcí Rožnova pod Radhoštěm, ale i celých Beskyd je skanzen Valašské muzeum v přírodě, které se nachází přímo ve městě Rožnov. Shlédnout zde můžete lidové stavby valašského regionu a způsob dřívějšího života.

Skanzen Valašské muzeum v přírodě

nachází se v centru Rožnova pod Radhoštěm, kousek od řeky Rožnovské Bečvy. Má celkem tři části prohlídky, které jsou tématicky rozděleny na Dřevěné městečko, Valašskou dědinu a Mlýnskou dolinu. U skanzenu je vybudováno obrovské zpoplatněné parkoviště, které má zvládnout nápor sezónních turistů. Pokud přijedete mimo sezónu nebo chytnete místo, tak lze parkovat zdarma podél silnice u skanzenu nebo opodál v ulicích města. Do skanzenu si lze zakoupit vstupné na všechny tři části prohlídky (bohužel platí jen jeden den), které je nejvýhodnější a časově zabere určitě celý den.

Dřevěné městečko

je nejstarším ze všech tří částí Rožnovského skanzenu. Otevřen byl roku 1925 a vznikl s cílem zachránit staré roubené domy z rožnovského náměstí, především budovy radnice a přenést je do městského parku. Areál prezentuje život malého venkovského města v období 19. a počátku 20. století. Celé Dřevěné městečko je ze všech je ze všech tří areálů asi nejmalebnější. V areálu lze vidět např. dřevěný kostel s malým symbolickým hřbitovem pro čestné občany Valašska, fojtství z Velkých Karlovic, radnici, poštovní úřad či hospůdky, kde se můžete stylově občerstvit nějakou valašskou specialitou jako například kyselem, haluškami či frgálem.

Valašská dědina

je nejrozsáhlejším areálem celého skanzenu a s budováním se započalo v roce 1962 a pokračuje se dodnes. Prostředky pro dnešní budování jsou z norských fondů. Celkový dojem má připomínat pravou valašskou vesnici se vším všudy. Vidět tak můžeme upravené zahrádky a domácí zvířata jako ovce, koně, osla který kouše, husy, kačeny atd. Pěkná mladá průvodkyně Vás i se sociální diferencovaností neboli rozvrstvením obyvatel dle majetku a postavení obyvatel od nejbohatších sedláků (fojt), středního horského zemědělce až po bezzemka, který měl dům, tedy pidi domeček s obytnou plochou 5,5 m a ještě postavený na zemědělsky méně hodnotné půdě na okraji obce.

V letech 1237-1239 se ve městě Jihlava a jeho okolí nacházejí bohatá ložiska stříbra, která mění osudy tohoto města na dlouhé časy. S přílivem horníků se začíná budovat celá Jihlava, město je povýšeno na královské a razí se zde mince. Jaké památky a co zajímavého najdeme ve městě dnes se pokusíme celkově popsat.

S těžbou stříbra a rozkvětem města bylo zapotřebí Jihlavu ochraňovat, proto zde vzniká opevnění. Historické hradby můžeme vidět i dnes, zachovalý tzv. hradební parkán je pásem hradeb rekonstruovaných dle barokní podoby ze 17.století v kterém se nachází park či dětská hřiště. Slouží tak k skvělému odpočinku či vycházce. Součástí hradeb je i Brána matky boží, která je jedinou zachovalou z původních pěti městských bran a pochází z druhé poloviny 13.století.

Pozdější gotická a renesanční nástavba dělá dnešních 24 metrů výšky věže, která má korunu zdobenou krásnou atikou. Na vrchol věže můžete vystoupat za symbolické vstupné a cestou nahoru se můžete zastavovat v jednotlivých patrech, kde na vás čeká počtení z dějin Jihlavy či původní hodinový mechanizmus. Na věži je pak nádherný prostor s krásnými pohledy na město.

Další zajímavostí jsou krásné a zdobené historické domy, které také samosebou souvisejí s růstem tohoto hornického města, které mělo převážně německé obyvatelstvo ( až údajných 90 % – z části židovské ). Pod měšťanskými domy vzniká unikátní podzemí jehož celková zjištěná délka činí 25 km. Chodby jsou budovány systematicky, některé mají účel odvodňovací a jiné spojovací. Jsou vytesány do několika úrovní pod povrch a nesloužili jen pro uschování potravin, piva a vína, ale i pro úkryt obyvatel. Přístupná je jen malá část podzemí se záhadnou tzv. svítící chodbou objevenou v roce 1978, která ve tmě fosforově svítí. Průvodcovské varianty příčiny svítících zdí jsou zděleny tři, a to prosakující fosfor z hornin, prosvítající kosti mrtvých mnichů a nebo světelkující nátěr, který používali nacisti ve svých bunkrech. Každopádně každá záhada láká turisty, zvlášť když ji spopularizoval pořad Na vlastní oči, který dal tomuto místu další nádech tajemna (nebo taky „reklamy“?), kdy reportér Standa Motl nocoval v podzemí u svítíci chodby a vzniklo údajné podezření na paranormální jevy, které se o tomhle podzemí tradují.

Možností vyhlídky na město je i z krásného gotického kostela svatého Jakuba, kam můžete vystoupat po 181 schodech. Kostel byl vysvěcen roku 1257 a úzký ochoz nahoře společně se zvonem, který vám velice příjemně zaduní u ucha, což s vámi může stejně jako se mnou solidně zacloumat. Z jihlavských kostelů je mimořádně zajímavý svým vzhledem kostelík sv.Ducha, který leží ve Smetanových sadech, kde si navíc lze odpočinout v pěkném městském parku. Hned vedle parčíku se nachází stará hokejová hala, kde hraje svá utkání Dukla Jihlava, klub s obrovskou tradicí a tituly mistra republiky.

Z dalších atrakcí v Jihlavě lze doporučit návštěvu nejrůznějších výstav a galerií. Zajít můžete do oblastní galerie Vysočiny, která sídlí ve dvou historických domech v centru města. Ve sbírkách lze shlédnout umělecká díla 19. a 20. století se spojitostí s Vysočinou. Dále můžete zajít do muzea Vysočiny založeného 1892, které sídlí taktéž ve dvou historicky cenných domech na náměstí v renesančním stylu. Zajímavou může být i expozice jednoho ze slavných světových dirigentů a skladatelů Gustava Mahlera (1860-1911), která sídlí v jeho domě a přibližuje jeho život a vztah k jeho rodnému kraji. Jeho tvorba je převážně spjata s Vídní, kam odešel studovat konzervatoř. Až do své smrti měl v Jihlavě domovské právo a na svůj rodný kraj nikdy nezapoměl. Dílem je považován za posledního velkého symfonika 19. století.

Jihlavu lze doporučit jako ideální místo k výletu či víkendovému pobytu. Městské památky v kombinaci se zdejší návštěvou ZOO Jihlava či koupaliště Vodní Ráj s celoročním provozem dělají dokonalý program pro každého. V okolí lze navštívit také spoustu zajímavých míst jako historickou Telč nebo hrad Roštejn.

Každý kdo navštíví Český ráj, tak určitě zavítá na zříceninu hradu Trosky, který leží na dvou vrcholcích čedičových vyvřelin. Jedna vyhlídková věž se nazývá Panna (57m) a druhá Baba (47m).
Známý německý cestovatel a přírodovědec Humboldt nazval celý útvar Trosek osmým divem světa.

Svým postavením je hrad viditelný z širokého okolí. Dva dominantní výběžky se stali symbolem Českého ráje a návštěvnost turistů během roku je zde opravdu velká. Byl založen roku 1380 Čeňkem z Vartenberka a mezi věžmi na obou výběžcích byly paláce spojené prostorem nádvoří. V tehdejší době muselo jít o velmi impozantní a těžce dobyvatelné hradní dílo. Na počátku 15. století byl majitelem Ota z Bergova a v letech 1424 nebo 1428 patrně odolal hrad husitskému pokusu o dobytí.

V roce 1467 ale Trosky dobyla vojska Jiřího z Poděbrad a od druhé poloviny 15.století již nebyly Trosky sídlem zdejšího panství (hlavním sídlem se stal hrad Kost). Střídá se zde několik majitelů. V období třicetileté války byl hrad obsazen a nakonec vypálen švédskými vojsky, díky čemuž se stal zříceninou.

Když na hrad Trosky dorazíte dnes po cca 300 metrovém stoupání asfaltovou silnicí od parkoviště, tak vás jistě překvapí strmost vyvřelých čedičových výběžků a výhled. Jak řekl v areálu hradu sklesle s trochou ironie jeden kolemjdoucí turista „To jsou opravdu Trosky“. Naštěstí je zde zbudován zpevněný ochoz a po nainstalovaných schodech se dostanete na obě věže, takže si můžete vychutnat různé výhledy na okolní opravdový ráj to na pohled. Z okolí lze pozorovat blízký vrch Kozákov nebo např. zámek Hrubou skálu. Ve velké dáli u Turnova jen trochu kazí dojem smogový mrak (ale možná je to přírodní opar). Každopádně až budete v Českém ráji nesmíte zapomenout se sem zastavit a rozhlédnout se na krásnou krajinu. V areálu se každoročně konají spousty doprovodných kulturních akcí, které obohacují zdejší návštěvu.

Hrad Rabí je největší hradní zříceninou v Čechách, díky velké délce jeho hradeb. Leží v oblasti řeky Otavy, která je vodácky hojně navštěvována. Tato část je nazývána díky společnému vodáckému projektu Otavská plavba a vede ze Sušice okolo Rabí přes Horažďovice, Strakonice do Písku.

Zříceninu ale nenavštěvují jen vodáci, čilý ruch zde panuje i díky poloze v předhůří Šumavy. První písemné zmínky se uvádějí z roku 1380, kdy měli hrad v držení
pánové z Rýzmberka. Nejznámější historkou z dob husitských válek je z druhého obléhání husity v letech 1421, kdy zde přišel o své druhé oko Jan Žižka z Trocnova. Dle pověsti jeho oko zasáhla tříska ze stromu, která se odlomila při zásahu výstřele z kuše.

Přesto byl hrad v té době husity dobyt. V 16. století začalo díky změnám majitelů Rabí pustnout a jeho zkázu dokonal kolem roku 1720 rozsáhlý požár.

Dnes je do areálu nádvoří vybíráno vstupné, zvlášť pak ještě k prohlídce. V areálu nádvoří toho moc k vidění není, pokud tedy nezvolíte prohlídku. Přístupná je jen bývalá hradní konírna, kde se konají výstavy a svatební obřady. Při prohlídce se dostanete alespoň na nejstarší část hradu, a to sice na 26 metrů vysokou obranou věž tzv. donjon s přilehlou hradbou. Pokud do areálu nepůjdete, můžete si na boční hradbu vylézt sami bez vstupného. Fotky zde lze pořídit také pěkné.

To v samotném městě Rabí je krásné náměstíčko s úchvatnými domy ve stylu jihočeského baroka. Jejich překrásné štíty dokonale kontrastují s oblohou. K dispozici jsou zde i hezké restaurace, všechny pěkně vedle sebe, a tak se můžete nechat zlákat vystavenými tabulemi na nějaké to nabízené meníčko. V krásných uličkách podhradí lze ještě navštívit malý židovský hřbitov.

Otevírací dobu a cenu vstupného si můžete zjistit na oficiálních stránkách Rabí