Šablona | Cestopisy

Ač se to o Belgii příliš neví, je celá protkána sítí vodních kanálů. Není jich sice tolik jako v sousedním Nizozemsku ale přesto o mnoho více, než jsem předtím tušil. Kanály jsou intenzívně využívány pro nákladní dopravu která má více než stoletou tradici. Stavba systému kanálů a splavněných úseků řek nazvaná Canal du Centre probíhala v belgickém středním Valoňsku v letech 1882-1913. Tehdejší stavitelé se v této oblasti museli vypořádat s mimořádně obtížnou situací, na krátkém úseku kanálu bylo nutné překonat velké výškové převýšení. Rozdíl hladin řek Maas a Šelda zde činí téměř 75m. Aby lodě překonali tento rozdíl na dráze několika kilometrů, postavili stavitelé kanálu soustavu 2 zdymadel a 4 hydraulických lodních zdviží. Tyto jsou dnes zapsány na seznamu UNESCO a částečně fungují, pouze však jako turistická atrakce.

Postupem času se toto místo stalo úzkým hrdlem velké části vodních cest. Proplutí soustavou zdymadel trvalo i několik hodin a byla také omezena velikost a výtlak lodí, které tudy mohly proplouvat. Proto bylo v roce 1980 rozhodnuto o stavbě nové lodní zdviže. Stavba probíhala v letech 1982-2002 a patří mezi nejkolosálnější stavby svého druhu nejen v Belgii. Překonává totiž výškový rozdíl 73m najednou! Co se konstrukce týká, jedná se o dvě betonové vany s protizávažím o délce 112 a šířce 12 m, které fungují nezávisle na sobě. Výtah umožňuje přepravit lodi až o výtlaku 1350 tun. Přeprava lodi zespodu nahoru nebo naopak trvá pouhých 7 minut, celý proces včetně naplouvání, kotvení a vyplouvání trvá méně než 30 minut.

Strojovna výtahu vypadá jako malá elektrárna. Obrovské elektromotory, generátory a kilometry tlustých ocelových lan navinutých na velkých bubnech. Zdviž je unikátní v tom, že rekuperuje elektrickou energii při přepravě lodi shora dolů. Vyrobená elektrická energie je dodávána zpět do veřejné sítě. Co mne však nejvíce překvapilo, přeprava všech lodí je zdarma.
Pokud se zajímáte o techniku a ocitnete se v Belgii, rozhodně tuto stavbu navštivte. Za pár euro vstupného se vás ujme anglicky a francouzsky hovořící průvodce nebo průvodkyně a provede vás vnitřními zákoutími výtahu. Pokud budete mít štěstí, uvidíte ale hlavně uslyšíte zdviž v provozu. Obzvláště pokud se budete zrovna nacházet ve strojovně. Vzhledem k intenzitě dopravy byste však museli mít velkou smůlu, abyste zařízení neviděli pracovat.
V nejvyšším patře je videosál s prezentací a několik pohyblivých modelů, které vám objasní princip, jak to celé funguje. Vše si můžete sami vyzkoušet. Na podzim roku 2007, když jsem výtah s přáteli navštívil, zde byla ještě jedna expozice o dějinách Belgie, slavných osobnostech a o komiksech. Výstava mě zaujala téměř jako lodní zdviž samotná. Je automatizovaná, multimediální a interaktivní. Není to nudné procházení mezi vitrínami. Vše je neustále v pohybu a vždy napnutě očekáváte, co si pro vás přichystala další místnost. Pokud budete unavení, můžete si dát něco na zub v místním fast-foodu přímo v budově. Vaří zde dobře, levně a během oběda můžete pozorovat projíždějící lodě.
Za pozornost a obdiv stojí také architektonické ztvárnění a umístění stavby v okolní krajině. Také nedaleký průplavní most je jedinečný, myslím, že na světě není mnoho míst, kde je vodní kanál veden na mostě.

Celý areál naleznete nedaleko sjezdu 21 z dálnice A7 z Bruselu do Mons, hledejte směrovky Ascenseur de Strépy – Thieu www.canal-du-centre.be

Naše túra začala na parkovišti pod Popradským plesem, odkud jsme pokračovali, jako většina turistů, po asfaltce, tedy snazší cestě, vedoucí přímo k Popradskému plesu. Druhou cestou, která vede ze Štrbského plesa lesem po kamenité cestě typické pro Tatry, jsme šli již několikrát a nezvolili jsme ji, abychom šetřili síly pro další úseky. Cestou jsme navštívili Symbolický cintorín, o kterém jsem hodně slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Navíc nás k danému místu „lákalo“ zvonění tamější zvoničky, kde „domorodec“ propagoval cintorín prodejem informativního letáčku s možností nahlédnutí do kapličky. Tomu jsme jako správní turisté neodolali a zakoupili jsme to od něj s pocitem, že snad přispíváme na dobrou věc. Po zhlédnutí většiny pamětních desek turistů, kteří v Tatrách zaplatili životem, jsme pokračovali k již zmíněnému Popradskému plesu.

Po menší přestávce na svačinu s výhledem na pleso a protilehlé sedlo pod Ostrvou (1966 m n. m.), která ve mně evokuje vzpomínky na mou úplně první návštěvu Tater, jsme se vydali po modré do Mengusovské doliny. Na rozcestí jsme pokračovali po červené značce kolem Žabího potoka, kde už ubývaly kosodřeviny a poté kolem Žabích ples.

Nad nimi byl strmější výstup, kde jsme se zdrželi spíše kvůli pomalejším turistům v obousměrném úseku s řetězy. Poté jsme pohodlněji stoupali v očekávání, kdy už zahlédneme pověstnou Chatu pod Rysmi, známou pro mě pouze z obrázků a povídání. Při zahlédnutí dřevěné desky s nápisem Slobodné královstvo Rysy jsme už téměř nabyli pocitu dobytí vrcholu. Kromě této desky a brány z barevných praporků nás upoutala, dříve než jsme uviděli samotnou chatu, toaleta, která byla od chaty vzdálena kousek cesty úzkou pěšinkou, po které chodilo, v tu dobu, docela velké množství turistů, resp. turistek. Já sama jsem ji neměla potřebu vyzkoušet, tak bližší informace bohužel neposkytnu. Třeba příště. Do samotné Chaty pod Rysmi jsme sice vstoupili, ale při zjištění, že množství lidí uvnitř převyšuje její kapacitu a že není kam sednout a skoro ani stoupnout, jsme si uvnitř – u okýnka kousek od vchodu, koupili pohlednici na památku (za zcela běžnou cenu 10 Sk, takže žádná vysokohorská přirážka), venku si našli místečko na sednutí na skále a posvačili se spoustou dalších lidí přímo na příjemně hřejivém horském sluníčku. Protože mě při začátku túry, už v nižších polohách, začala bolet hlava, byla jsem přesvědčena, že ten den dojdu nejdále na tohle místo, tedy k chatě. Ale při zjištění, že na samotný vrchol je to už jen hodinka cesty, jsem si říkala, že tady to přece nevzdám. Nakonec to stálo opravdu za to, takový zážitek se mi rozhodně nenaskýtá často. Poslední úsek k vrcholu jsme šli skoro po čtyřech, přičemž se nám místy sesunuly menší kameny pod nohami. V průvodci je sice označen třetím stupněm obtížnosti, ale při tak malé škále mi to přijde méně objektivní ve srovnání s jinými úseky, také označenými trojkou. Ne po stránce námahy, ale nebezpečí. Nakonec jsme se dostali nahoru bez jakékoliv újmy a snažili se vychutnat si výhled. I to bylo náročné, protože ten samý den se k výstupu na Rysy odhodlalo velké množství turistů, takže tam byl téměř boj o místo. Samotný vrchol, kde se dá pohodlně postavit nebo posadit, aby byl dobrý výhled, není příliš prostorný. Přesto se nám podařilo udělat pár pěkných fotek i záběrů videa a celkový dojem z túry byl perfektní.

Co se týče zajímavostí, jde o nejvyšší vrchol Polské strany Tater a jeden z nejvyšších vrcholů Slovenských Tater (2499,6 m n. m.) bez doprovodu průvodce. Možná proto jde o často vyhledávaný cíl. Také jsem se dozvěděla, že Český štít, který se nachází v dohlednosti Rysů, se nejmenuje podle Čech, ale jde o chybný překlad původního názvu Ťažký – tedy těžko dostupný, což se v místním nářečí vyslovuje jako čažký.

Český Krumlov je jak říkají turistické informační materiály městem mnoha tváří. Najdete zde historické památky, spoustu muzeí, galerií, pouličních umělců, vodáků a také davy turistů. Po Praze se totiž jedná o turisticky nejnavštěvovanější místo ČR.

Památky Český Krumlov

Uznání se dostalo Českému Krumlovu již v roce 1992, kdy bylo město zapsáno do seznamu památek UNESCO. V historickém centru lze nalézt na tři sta památkově chráněných objektů. Turismus zde přímo kvete, pokud jej jak se již stalo mírně nepřibrzdí rozvodněná Vltava, nad kterou se zde dominantně tyčí zámecká věž se zámecko-hradním komplexem. Rozkvět celého města je spojen s vládou pánů z Rožmberka (1302-1602), kteří měli Český Krumlov jako sídelní město. Když se projdete po areálu zámku, odkud se nabízejí opravdu přenádherné výhledy na celé město, nesmíte opomenout navštívit zámeckou zahradu.

Ta byla na konci 17. století za panování rodu Eggenberků přebudována do barokní podoby a nabízí opravdový relax a pohodu. V areálu zahrady se nachází letohrádek Bellarie, před kterým je umístěno světoznámé otočné divadlo, kam můžete zajít na večerní představení.

V centru města se lze toulat historickými uličkami s krásnými zákoutími. Atmosféru dotváří řeka Vltava, která centrum obepíná. Také nespočet restaurací a kaváren vybízí k posezení třeba přímo u řeky nebo v ruchu uliček. Ceny jsou zde někde trochu vyšší, ale přesto zde lze najít i levné občerstvení. Jedno takové jsme objevili na náměstí Svornosti, kde je něco jako samoobslužný bufet s cukrárnou (mě připomínající dřívější úžasný mléčný bar v Brně, dnes ubohý Mekdonald).

V Krumlově můžete strávit spoustu času po galeriích a muzeích. Nejvíce uznávaná je galerie Egona Schieleho Art centrum věnovaná tomuto rakouskému výtvarníkovi, který v Českém Krumlově tvořil svá díla. Galerie ale ještě zahrnuje klasické umění 20. století řady světových i domácích umělců. Z dalších zajímavých galerií lze jmenovat galerii keramické tvorby, kultury, galerii Art U sv. Jošta, Regionální muzeum, muzeum loutek, muzeum útrpného práva s ukázkou mučících nástrojů, Wax muzeum neboli muzeum voskových figurín.

Mimo chození po muzeích můžete navštívit v Krumlově grafitový důl nebo si udělat výlet do hvězdárny Kleť, která patří k nejvýznamnějším světovým pracovištím. Poblíž Krumlova se nacházejí i dva cisterciácké kláštery Vyšší brod a Zlatá Koruna.

Pěknou túrou na Šumavě, může být výstup na horu Poledník neboli Mittagsberg, který je 1315 m.n.m. vysoký a na vrcholku se nalézá 37 metrů vysoká rozhledna, na kterou můžete vystoupat po 227 schodech.

Na Poledník se lze vydat z Prášil, Srní, Modravy nebo ze Slunečné, což je kousek před Prášily a je zde velké parkoviště odkud je ideální výchozí místo pro cestu na Poledník. Na Slunečné toho moc kromě zmíněného parkoviště nenajdete. Snad jen patrné pozůstatky po vojenské činnosti z let minulých.

V úvodu údajně 7,5 km dlouhé trasy ( takže se zpáteční cestou 15 km ) vede asfaltová silnice lemovaná náletovými dřevinami, které se zde uchytili až po roce 1989 a zakrývají ještě matně viditelný pozůstatek tankodromu. Úžasně tak zde lze pozorovat vegetaci, která s odstupem času pohltí a zamaskuje lidskou činnost. Zhruba v polovině trasy můžete odbočit na Prášilské jezero a o kousek si prodloužit túru. Druhá polovina cesty je již v režimu neustálého stoupání na vrchol. Cesta zdá se být nekonečná a převýšení je veliké, pro mne celkem „téměř” zničující. Na vrcholu hory je les poničený orkánem Kyril. Škody si možno přehledně zmapovat z nádherné rozhledny, která se zde na Poledníku nalézá jako opět vojenský pozůstatek.

Rozhledna není elektrifikována a vzhledem ke klimatickým podmínkám je otevřena pouze v době letní sezóny (červen – září). V květnu a říjnu je dle počasí jen o víkendech. Na Poledník je po cestě celkem málo turistických ukazatelů, ale není se co divit, za komunismu nebyl v mapách uveden vůbec nebo cesty k němu byly záměrně zkreslovány. Armáda totiž využívala Poledník ke sledování nepřátelského Německa, využívala se k tomu technika k odposlechu radiového provozu, kterou zde dnes můžeme vidět vystavenou v jednom z pater rozhledny. Poledník jakožto dřívější vojenská základna měl v tehdejší době, vzdušnou ochrannou letku vrtulníků, která měla základnu na nedalekém Zhůří (1140 m.n.m.).

Poledník se stal od roku 1998, slavnostním otevřením pro turisty po letech chátrání, jedním z nejnavštěvovanějších míst na Šumavě. Díky vybudovaným vojenským asfaltkám je tak vhodný i pro cyklistické výlety. S námahou zde však musíte počítat ať jdete pěšky či na kole.

Lákavou turistickou atrakcí Rožnova pod Radhoštěm, ale i celých Beskyd je skanzen Valašské muzeum v přírodě, které se nachází přímo ve městě Rožnov. Shlédnout zde můžete lidové stavby valašského regionu a způsob dřívějšího života.

Skanzen Valašské muzeum v přírodě

nachází se v centru Rožnova pod Radhoštěm, kousek od řeky Rožnovské Bečvy. Má celkem tři části prohlídky, které jsou tématicky rozděleny na Dřevěné městečko, Valašskou dědinu a Mlýnskou dolinu. U skanzenu je vybudováno obrovské zpoplatněné parkoviště, které má zvládnout nápor sezónních turistů. Pokud přijedete mimo sezónu nebo chytnete místo, tak lze parkovat zdarma podél silnice u skanzenu nebo opodál v ulicích města. Do skanzenu si lze zakoupit vstupné na všechny tři části prohlídky (bohužel platí jen jeden den), které je nejvýhodnější a časově zabere určitě celý den.

Dřevěné městečko

je nejstarším ze všech tří částí Rožnovského skanzenu. Otevřen byl roku 1925 a vznikl s cílem zachránit staré roubené domy z rožnovského náměstí, především budovy radnice a přenést je do městského parku. Areál prezentuje život malého venkovského města v období 19. a počátku 20. století. Celé Dřevěné městečko je ze všech je ze všech tří areálů asi nejmalebnější. V areálu lze vidět např. dřevěný kostel s malým symbolickým hřbitovem pro čestné občany Valašska, fojtství z Velkých Karlovic, radnici, poštovní úřad či hospůdky, kde se můžete stylově občerstvit nějakou valašskou specialitou jako například kyselem, haluškami či frgálem.

Valašská dědina

je nejrozsáhlejším areálem celého skanzenu a s budováním se započalo v roce 1962 a pokračuje se dodnes. Prostředky pro dnešní budování jsou z norských fondů. Celkový dojem má připomínat pravou valašskou vesnici se vším všudy. Vidět tak můžeme upravené zahrádky a domácí zvířata jako ovce, koně, osla který kouše, husy, kačeny atd. Pěkná mladá průvodkyně Vás i se sociální diferencovaností neboli rozvrstvením obyvatel dle majetku a postavení obyvatel od nejbohatších sedláků (fojt), středního horského zemědělce až po bezzemka, který měl dům, tedy pidi domeček s obytnou plochou 5,5 m a ještě postavený na zemědělsky méně hodnotné půdě na okraji obce.

V letech 1237-1239 se ve městě Jihlava a jeho okolí nacházejí bohatá ložiska stříbra, která mění osudy tohoto města na dlouhé časy. S přílivem horníků se začíná budovat celá Jihlava, město je povýšeno na královské a razí se zde mince. Jaké památky a co zajímavého najdeme ve městě dnes se pokusíme celkově popsat.

S těžbou stříbra a rozkvětem města bylo zapotřebí Jihlavu ochraňovat, proto zde vzniká opevnění. Historické hradby můžeme vidět i dnes, zachovalý tzv. hradební parkán je pásem hradeb rekonstruovaných dle barokní podoby ze 17.století v kterém se nachází park či dětská hřiště. Slouží tak k skvělému odpočinku či vycházce. Součástí hradeb je i Brána matky boží, která je jedinou zachovalou z původních pěti městských bran a pochází z druhé poloviny 13.století.

Pozdější gotická a renesanční nástavba dělá dnešních 24 metrů výšky věže, která má korunu zdobenou krásnou atikou. Na vrchol věže můžete vystoupat za symbolické vstupné a cestou nahoru se můžete zastavovat v jednotlivých patrech, kde na vás čeká počtení z dějin Jihlavy či původní hodinový mechanizmus. Na věži je pak nádherný prostor s krásnými pohledy na město.

Další zajímavostí jsou krásné a zdobené historické domy, které také samosebou souvisejí s růstem tohoto hornického města, které mělo převážně německé obyvatelstvo ( až údajných 90 % – z části židovské ). Pod měšťanskými domy vzniká unikátní podzemí jehož celková zjištěná délka činí 25 km. Chodby jsou budovány systematicky, některé mají účel odvodňovací a jiné spojovací. Jsou vytesány do několika úrovní pod povrch a nesloužili jen pro uschování potravin, piva a vína, ale i pro úkryt obyvatel. Přístupná je jen malá část podzemí se záhadnou tzv. svítící chodbou objevenou v roce 1978, která ve tmě fosforově svítí. Průvodcovské varianty příčiny svítících zdí jsou zděleny tři, a to prosakující fosfor z hornin, prosvítající kosti mrtvých mnichů a nebo světelkující nátěr, který používali nacisti ve svých bunkrech. Každopádně každá záhada láká turisty, zvlášť když ji spopularizoval pořad Na vlastní oči, který dal tomuto místu další nádech tajemna (nebo taky „reklamy“?), kdy reportér Standa Motl nocoval v podzemí u svítíci chodby a vzniklo údajné podezření na paranormální jevy, které se o tomhle podzemí tradují.

Možností vyhlídky na město je i z krásného gotického kostela svatého Jakuba, kam můžete vystoupat po 181 schodech. Kostel byl vysvěcen roku 1257 a úzký ochoz nahoře společně se zvonem, který vám velice příjemně zaduní u ucha, což s vámi může stejně jako se mnou solidně zacloumat. Z jihlavských kostelů je mimořádně zajímavý svým vzhledem kostelík sv.Ducha, který leží ve Smetanových sadech, kde si navíc lze odpočinout v pěkném městském parku. Hned vedle parčíku se nachází stará hokejová hala, kde hraje svá utkání Dukla Jihlava, klub s obrovskou tradicí a tituly mistra republiky.

Z dalších atrakcí v Jihlavě lze doporučit návštěvu nejrůznějších výstav a galerií. Zajít můžete do oblastní galerie Vysočiny, která sídlí ve dvou historických domech v centru města. Ve sbírkách lze shlédnout umělecká díla 19. a 20. století se spojitostí s Vysočinou. Dále můžete zajít do muzea Vysočiny založeného 1892, které sídlí taktéž ve dvou historicky cenných domech na náměstí v renesančním stylu. Zajímavou může být i expozice jednoho ze slavných světových dirigentů a skladatelů Gustava Mahlera (1860-1911), která sídlí v jeho domě a přibližuje jeho život a vztah k jeho rodnému kraji. Jeho tvorba je převážně spjata s Vídní, kam odešel studovat konzervatoř. Až do své smrti měl v Jihlavě domovské právo a na svůj rodný kraj nikdy nezapoměl. Dílem je považován za posledního velkého symfonika 19. století.

Jihlavu lze doporučit jako ideální místo k výletu či víkendovému pobytu. Městské památky v kombinaci se zdejší návštěvou ZOO Jihlava či koupaliště Vodní Ráj s celoročním provozem dělají dokonalý program pro každého. V okolí lze navštívit také spoustu zajímavých míst jako historickou Telč nebo hrad Roštejn.

Každý kdo navštíví Český ráj, tak určitě zavítá na zříceninu hradu Trosky, který leží na dvou vrcholcích čedičových vyvřelin. Jedna vyhlídková věž se nazývá Panna (57m) a druhá Baba (47m).
Známý německý cestovatel a přírodovědec Humboldt nazval celý útvar Trosek osmým divem světa.

Svým postavením je hrad viditelný z širokého okolí. Dva dominantní výběžky se stali symbolem Českého ráje a návštěvnost turistů během roku je zde opravdu velká. Byl založen roku 1380 Čeňkem z Vartenberka a mezi věžmi na obou výběžcích byly paláce spojené prostorem nádvoří. V tehdejší době muselo jít o velmi impozantní a těžce dobyvatelné hradní dílo. Na počátku 15. století byl majitelem Ota z Bergova a v letech 1424 nebo 1428 patrně odolal hrad husitskému pokusu o dobytí.

V roce 1467 ale Trosky dobyla vojska Jiřího z Poděbrad a od druhé poloviny 15.století již nebyly Trosky sídlem zdejšího panství (hlavním sídlem se stal hrad Kost). Střídá se zde několik majitelů. V období třicetileté války byl hrad obsazen a nakonec vypálen švédskými vojsky, díky čemuž se stal zříceninou.

Když na hrad Trosky dorazíte dnes po cca 300 metrovém stoupání asfaltovou silnicí od parkoviště, tak vás jistě překvapí strmost vyvřelých čedičových výběžků a výhled. Jak řekl v areálu hradu sklesle s trochou ironie jeden kolemjdoucí turista „To jsou opravdu Trosky“. Naštěstí je zde zbudován zpevněný ochoz a po nainstalovaných schodech se dostanete na obě věže, takže si můžete vychutnat různé výhledy na okolní opravdový ráj to na pohled. Z okolí lze pozorovat blízký vrch Kozákov nebo např. zámek Hrubou skálu. Ve velké dáli u Turnova jen trochu kazí dojem smogový mrak (ale možná je to přírodní opar). Každopádně až budete v Českém ráji nesmíte zapomenout se sem zastavit a rozhlédnout se na krásnou krajinu. V areálu se každoročně konají spousty doprovodných kulturních akcí, které obohacují zdejší návštěvu.

Hrad Rabí je největší hradní zříceninou v Čechách, díky velké délce jeho hradeb. Leží v oblasti řeky Otavy, která je vodácky hojně navštěvována. Tato část je nazývána díky společnému vodáckému projektu Otavská plavba a vede ze Sušice okolo Rabí přes Horažďovice, Strakonice do Písku.

Zříceninu ale nenavštěvují jen vodáci, čilý ruch zde panuje i díky poloze v předhůří Šumavy. První písemné zmínky se uvádějí z roku 1380, kdy měli hrad v držení
pánové z Rýzmberka. Nejznámější historkou z dob husitských válek je z druhého obléhání husity v letech 1421, kdy zde přišel o své druhé oko Jan Žižka z Trocnova. Dle pověsti jeho oko zasáhla tříska ze stromu, která se odlomila při zásahu výstřele z kuše.

Přesto byl hrad v té době husity dobyt. V 16. století začalo díky změnám majitelů Rabí pustnout a jeho zkázu dokonal kolem roku 1720 rozsáhlý požár.

Dnes je do areálu nádvoří vybíráno vstupné, zvlášť pak ještě k prohlídce. V areálu nádvoří toho moc k vidění není, pokud tedy nezvolíte prohlídku. Přístupná je jen bývalá hradní konírna, kde se konají výstavy a svatební obřady. Při prohlídce se dostanete alespoň na nejstarší část hradu, a to sice na 26 metrů vysokou obranou věž tzv. donjon s přilehlou hradbou. Pokud do areálu nepůjdete, můžete si na boční hradbu vylézt sami bez vstupného. Fotky zde lze pořídit také pěkné.

To v samotném městě Rabí je krásné náměstíčko s úchvatnými domy ve stylu jihočeského baroka. Jejich překrásné štíty dokonale kontrastují s oblohou. K dispozici jsou zde i hezké restaurace, všechny pěkně vedle sebe, a tak se můžete nechat zlákat vystavenými tabulemi na nějaké to nabízené meníčko. V krásných uličkách podhradí lze ještě navštívit malý židovský hřbitov.

Otevírací dobu a cenu vstupného si můžete zjistit na oficiálních stránkách Rabí

Pustevny jsou významným turistickým centrem s nadmořskou výškou 1024 m.n.m., kde můžete strávit dovolenou se sněhem, deštěm, mlhou či sluncem nebo sem dorazit na výlet z okolí. Pustevny lze označit za jedno z hlavních a nejznámějších míst Beskyd.

Toto místo je známé také vzhledem k poloze mezi známými horami Radhoštěm (1129 m.n.m.) a Tanečnicí (1084 m.n.m).

Na Pustevny se dostanete autem či busem z Prostřední Bečvy, odkud začíná nekonečné stoupání klikatící se silnicí. Další přístup je z Trojanovic sedačkovou lanovkou. V zimním období jsou k dispozici i zdejší vleky. Samotné středisko Pusteven tvoří dominantní domy Libušín a Maměnka z roku 1899 ve stylu lidové secese od architekta Dušana Jurkoviče, známého architekta lazeňských Luhačovic.

Z Pusteven se lze vydat po 9 km dlouhé naučné stezce Radegast s 10 poučnými zastaveními na hřeben Radhoště. V úvodu stezky je největší stoupání a po několika metrech je rozhledna Cyrilka ve stylu odpočinkového altánku s překrásným výhledem na okolní beskydské lesy a celé Pustevny.

Z naučných tabulí se dozvíte, že okolí celého masívu Radhoště, Čertova mlýna a Kněhyně je protkáno pseudokrasovými puklinovými jeskyněmi, které jsou mimo turistické trasy a vstup do nich je nebezpečný a hlavně zakázaný. A jak to tak obvykle bývá zakázané ovoce láká nejvíce, takže máte náladu odbočit ze stezky a vydat se hledat nějaký ten jeskynní vstup. Nejdelší pseudokrasová jeskyně Moravy s délkou chodeb 370 metrů je východně od rozhledny a jmenuje se taktéž jako rozhledna Cyrilka. Vyskytují se zde vzácné druhy chráněných netopýrů (vrápenec malý, netopýr ušatý a vodní ). Ke zdejším jeskyním se váží pověsti s bájnou existencí pohanské svatyně a o četných pokladech, které sem údajně schovali pohanští kněží. Jisté je jen jediné, že jeskyně využívali valašští pastevci jako dokonalé sklepy k uskladnění svých mléčných výrobků a jako úkryt před deštěm při pastvě ovcí nebo před nepřáteli.

V zhruba necelé polovině naučné stezky je umístěna žulová socha Radegasta, boha který byl dle pověsti ukryt v pohanské svatyni v nitru hory. Socha je replikou z roku 1998 dle originálního návrhu podoby Radegasta od Albína Poláška. Původní socha z roku 1930 byla převezena, kvůli povětrnostním vlivům na materiál. Albín Polášek však vytvořil sochy dvě a ta druhá určená pro jeho zahradu je dnes umístěna v pražské ZOO. Pokud se u sochy ocitnete za naprosto mlhavého počasí, tak na vás dýchne zdejší mystičnost tohoto pohanského boha slunce, války a vítězství. Připadáte si totiž jako by vám Radegast nepřál a slunce by už nemělo nikdy vyjít. Ale pokud si zde budete cokoliv přát, třeba vyjasnění a slunečno, tak se vám přání třeba splní. Oběti k naklonění si tohoto boha, jak se tu pradávno dělo, přinášet dnes již naštěstí nemusíte. Od sochy Radegasta můžete pokračovat, (pokud se vám tedy umoudří počasí) až na samý vrchol Radhoště (1129 m.n.m.), kde je oblíbené poutní místo s kaplí a sousoším sv. Cyrila a Metoděje a horským hotelem.

Zpátky na Pustevnách si můžete dát oběd, nejlépe nějakou zdejší valašskou specialitu v některé ze stylových roubených hospůdek.

V Århus, druhém největším městě Dánska s 300 000 obyvateli se nachází krásný skanzen Den Gemle By nazývaný též jednoduše Old Town neboli Staré město. Můžete zde poznat život obyčejných lidí žijících v dobách minulých století.

Den Gemle By je národním muzeem kulturní historie pod širým nebem a bylo otevřeno v roce 1914. Jeho zakladatelem je Peter Holm (1873-1950), který měl myšlenku sem přesunout původní historické domy z města Århus, které měli již v té době zaniknout. Od té chvíle se skanzen postupně rozrostl a z původních několika domů je dnes největším skanzenem městských domů na světě, který dal inspiraci pro vybudování skanzenů ve Finsku (Turku) a Norsku (Gamle Bergen).

Při vstupu do areálu skanzenu zjistíte, že v ulicích tohoto starého města panuje čilý ruch a je zde spousta turistů. Přesto zdejší malebné uličky ukrývají krásná zákoutí, kde lze nalézt trochu klidu. V celém městečku můžete vlézt do kteréhokoliv domu a celý jej prozkoumat. Navštívit můžete např. starodávnou lékárnu s okolními záhonky pro pěstování léčivých bylin nebo kovárnu či pekařství. V mnoha domech jsou dobově oblečení lidé, kteří vás obeznámí s tehdejšími řemesly a zvyky. Aby byla ukázka co nejvěrohodnější tak se běžně v domech topí, ochutnat můžete například i pečené placky.
Seznámit se zde můžete i s přechodem vaření na otevřeném ohni ke kamnovému, vznik tepaných kamen, které udělali průlom v kulinářství a přípravě jídel. Tím lze pozorovat i vznik nového nádobí.
V ulicích zase potkáte bubeníka, který informuje o dění, či koňský povoz. Zajímavý je i převoz přes vodu, který musíte pomocí lana svépomoci přeručkovat.

Dnes můžeme říci, že myšlenka Petera Holma vybudovat městský skanzen byla na tehdejší dobu vskutku geniální. Dnešní přiliv turistů je úctihodný. Marketing, ukázka dobových zvyklostí a tehdejšího života je v celém areálu dokonale propracována. Z návštěvy si tak jistě odnesete zajímavé ponaučení.

Otevírací dobu a pořádané akce si můžete zjistit na oficiálních stránkách Den Gamle By