Naše túra začala na parkovišti pod Popradským plesem, odkud jsme pokračovali, jako většina turistů, po asfaltce, tedy snazší cestě, vedoucí přímo k Popradskému plesu. Druhou cestou, která vede ze Štrbského plesa lesem po kamenité cestě typické pro Tatry, jsme šli již několikrát a nezvolili jsme ji, abychom šetřili síly pro další úseky. Cestou jsme navštívili Symbolický cintorín, o kterém jsem hodně slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Navíc nás k danému místu „lákalo“ zvonění tamější zvoničky, kde „domorodec“ propagoval cintorín prodejem informativního letáčku s možností nahlédnutí do kapličky. Tomu jsme jako správní turisté neodolali a zakoupili jsme to od něj s pocitem, že snad přispíváme na dobrou věc. Po zhlédnutí většiny pamětních desek turistů, kteří v Tatrách zaplatili životem, jsme pokračovali k již zmíněnému Popradskému plesu.
Po menší přestávce na svačinu s výhledem na pleso a protilehlé sedlo pod Ostrvou (1966 m n. m.), která ve mně evokuje vzpomínky na mou úplně první návštěvu Tater, jsme se vydali po modré do Mengusovské doliny. Na rozcestí jsme pokračovali po červené značce kolem Žabího potoka, kde už ubývaly kosodřeviny a poté kolem Žabích ples.
Nad nimi byl strmější výstup, kde jsme se zdrželi spíše kvůli pomalejším turistům v obousměrném úseku s řetězy. Poté jsme pohodlněji stoupali v očekávání, kdy už zahlédneme pověstnou Chatu pod Rysmi, známou pro mě pouze z obrázků a povídání. Při zahlédnutí dřevěné desky s nápisem Slobodné královstvo Rysy jsme už téměř nabyli pocitu dobytí vrcholu. Kromě této desky a brány z barevných praporků nás upoutala, dříve než jsme uviděli samotnou chatu, toaleta, která byla od chaty vzdálena kousek cesty úzkou pěšinkou, po které chodilo, v tu dobu, docela velké množství turistů, resp. turistek. Já sama jsem ji neměla potřebu vyzkoušet, tak bližší informace bohužel neposkytnu. Třeba příště. Do samotné Chaty pod Rysmi jsme sice vstoupili, ale při zjištění, že množství lidí uvnitř převyšuje její kapacitu a že není kam sednout a skoro ani stoupnout, jsme si uvnitř – u okýnka kousek od vchodu, koupili pohlednici na památku (za zcela běžnou cenu 10 Sk, takže žádná vysokohorská přirážka), venku si našli místečko na sednutí na skále a posvačili se spoustou dalších lidí přímo na příjemně hřejivém horském sluníčku. Protože mě při začátku túry, už v nižších polohách, začala bolet hlava, byla jsem přesvědčena, že ten den dojdu nejdále na tohle místo, tedy k chatě. Ale při zjištění, že na samotný vrchol je to už jen hodinka cesty, jsem si říkala, že tady to přece nevzdám. Nakonec to stálo opravdu za to, takový zážitek se mi rozhodně nenaskýtá často. Poslední úsek k vrcholu jsme šli skoro po čtyřech, přičemž se nám místy sesunuly menší kameny pod nohami. V průvodci je sice označen třetím stupněm obtížnosti, ale při tak malé škále mi to přijde méně objektivní ve srovnání s jinými úseky, také označenými trojkou. Ne po stránce námahy, ale nebezpečí. Nakonec jsme se dostali nahoru bez jakékoliv újmy a snažili se vychutnat si výhled. I to bylo náročné, protože ten samý den se k výstupu na Rysy odhodlalo velké množství turistů, takže tam byl téměř boj o místo. Samotný vrchol, kde se dá pohodlně postavit nebo posadit, aby byl dobrý výhled, není příliš prostorný. Přesto se nám podařilo udělat pár pěkných fotek i záběrů videa a celkový dojem z túry byl perfektní.
Co se týče zajímavostí, jde o nejvyšší vrchol Polské strany Tater a jeden z nejvyšších vrcholů Slovenských Tater (2499,6 m n. m.) bez doprovodu průvodce. Možná proto jde o často vyhledávaný cíl. Také jsem se dozvěděla, že Český štít, který se nachází v dohlednosti Rysů, se nejmenuje podle Čech, ale jde o chybný překlad původního názvu Ťažký – tedy těžko dostupný, což se v místním nářečí vyslovuje jako čažký.
