Šablona | Cestopisy

Pokud máte rádi pohádky anebo pokud rádi mlsáte, je hejtmanství, které se nachází nedaleko Pardubic – města perníku, tím pravým místem k návštěvě. Stačí odbočit ze silnice spojující Ráby a Němčice do hlubokého lesa, po chvíli spatříte světýlko, které vás přivede až na mýtinu, kde stojí Perníková chaloupka. Ta je sídlem nejen Ježibaby, ale také celého Perníkového hejtmanství.

Pravdou však je, že ona chaloupka není tak úplně z perníku, ale je to vlastně lovecký zámeček z roku 1882, který nechal postavit baron Richard Drasche z Wartinberka. Po druhé světové válce byl lovecký zámeček barona Drascheho znárodněn a v jeho prostorách sídlilo učiliště pro zedníky, poté zámeček sloužil jako domov důchodců a později zde pak sídlil Ústav pro mentálně postiženou mládež. Na sklonku devadesátých let pak byl zchátralý zámeček vrácen v restituci. Dnes zde sídlí Muzeum perníku a pohádek spolu s informačním centrem Děda Vševěda. To vše provozuje se svou rodinou pan Luděk Šorm. Každého, kdo do Perníkové chaloupky zavítá, upoutá vůně perníku, která se line chodbami hned při vstupu.
Prohlídka zámečku začíná právě v perníkové vesničce zvané Perníkov. Kromě vesničky celé vyrobené z perníku pak zejména děti zaujmou pohádkové postavičky z perníku, místnosti pak uprostřed dominuje obrovská perníková chaloupka, která je unikátní tím, že je kompletně vybavena také interiérem vyrobeným z perníku.
Ačkoliv ve společnosti panuje silné povědomí, že tradice výroby perníku na Pardubicku je velmi stará, opak je pravdou. Do konce 19. století totiž nejsou prakticky doklady o tom, že by v Pardubicích byli perníkáři. Dochovala se pouze jediná zmínka k roku 1515, kdy městská kronika zmiňuje perníkáře, ale to bylo v době, kdy Pardubice prožívaly největší rozkvět. Tehdy tu perníkáři byli, ale pak zase z Pardubic zmizeli. Až teprve z první poloviny 19. století se dochovala známá věta „Zač je v Pardubicích perník“, kterou F.L.Čelakovský publikoval s poznámkou, že ta věta je mezi lidmi velmi rozšířená.
Rozvoj výroby a propagace perníku na Pardubicku nastaly až s průmyslovou výrobou na počátku 20. století.

Muzeum perníku

V Perníkové chaloupce není jen o perníku, ale také o pohádkách. V Perníkové chaloupce totiž naleznete sbírku knížek, která se věnuje pohádce O perníkové chaloupce z různých zemí světa. Ačkoliv je totiž tato pohádka známá doslova na celém světě, v každé zemi se vypráví trochu jinak. Třeba ve Španělsku děti neznají pohádku o perníkové chaloupce, mají tam pohádku o chaloupce z karamelu. V Itálii to je pak pohádka o domečku z čokolády, švédská verze se jmenuje Hans och Greta. Návštěvníci pak mohou obdivovat i chorvatskou verzi pohádky nebo verzi slovinskou, kde se píše, že chaloupka byla piškotová, slepená čokoládou. Holandská verze pohádky je zase zajímavá tím, že chaloupka byla složena z bonbónů a lízátek.

Poté, co se návštěvníci muzea seznámí s historií výroby perníku či s pohádkou O perníkové chaloupce, mohou se vydat do strašidelného hlubokého lesa a na vlastní kůži si vyzkoušet to, co prožívali Jeníček s Mařenkou. Návštěvníci tak procházejí potemnělým bludištěm se stromy, pavouky a pohádkovými postavičkami, mezi kterými nechybí vodník nebo například liška číhající na Budulínka.
Teprve po absolvování této strastiplné cesty mohou zaklepat na dveře, za kterými už čeká laskavá paní Ježibaba. Rázem ze strašidelného lesa vstoupí přímo doprostřed pekárny provoněné perníkem. Odtud tedy pochází ta libá vůně, která snad každého upoutá ihned po vkročení do Perníkové chaloupky. Místnosti kromě vůně perníku dominuje i krásná pec se zabudovanou elektrickou troubou. Zručná paní Ježibaba vtlačuje perníkové těsto do dřevěných forem nejrůznějších tvarů.
Prohlídka Muzea perníku pokračuje do místnosti zvané Medový ráj, kde je možné si zakoupit některý z nepřeberného množství perníčků.
Součástí Perníkové chaloupky v Rábech u Pardubic je také peklo, kde můžete navštívit čertovský párek manželů Furdových. Pokud přežijete návštěvu pekla, dostanete se do Ježíškova nebe. V místnosti laděné do modra se nachází nebeské lože, pod stropem létají andělé a z reproduktorů se zde linou tóny vánočních koled, klid a pohoda…
Zejména pro držitele jmen Jan a Marie je pak určena Síň slávy Jeníčků a Mařenek. Zde se nachází také Perníková matrika, do které mohou být zapsáni právě držitelé jmen Jan a Marie. Zatím však tuto možnost mají pouze jednou ročně při velkém setkání Jeníčků a Mařenek 6. července. Snahou však prý je, aby i matrika byla přístupná celoročně.

Perníková chaloupka se pro veřejnost zavírá pouze na několik dní po novém roce. Zavřeno je pouze od Tří králů do Hromnic. To proto, že probíhají instalace nových expozic. Jinak však můžete do Perníkové chaloupky zavítat celoročně. Kromě toho zde každoročně probíhá několik periodicky se opakujících akcí. Sezónu zahajuje slet čarodějnic 30. dubna, počátkem června se zde pak koná ve spolupráci se včelaři dětský den tzv. Medobraní, 6. července to je pak každoroční setkání Jeníčků a Mařenek, 28. září se pak každá rok koná Svatováclavská perníková tlačenice, kdy si mohou návštěvníci vyzkoušet techniku výroby perníku, o měsíc později je pak každoročně pro návštěvníky připravena sportovní akce Perníkiáda s překonáváním Velkých Říjnových Sportovních Rekordů a sezónu zakončuje 17. listopadu Den duchů, kdy jsou vítáni zejména návštěvníci v maskách a převlecích a tradiční předvánoční jarmark počátkem prosince.
Přijeďte tedy navštívit Perníkové hejtmanství v Perníkové chaloupce v Rábech pod Kunětickou horou !

Do Říma jsme dorazili v rámci našeho dvoutýdenního putování po Itálii. Již jsme se seznámili s Toskánskem (viz některý z předchozích cestopisů) a z Florencie jsme vyrazili po dálnici A1 na jih. Asi po 2 a půl hodinách jízdy jsme byli nedaleko Říma v místě, kde se dálnice rozděluje ve směru na Řím a na jakýsi východní okruh. V tomto místě, kde končil placený úsek dálnice, jsme se občerstvili a zanedlouho jsme najeli na dálniční okruh vedoucí okolo celého Říma. Tento dnes již šestiproudý silniční okruh nese označení G.R.A. Z něj jsme sjeli výjezdem 6 ve směru na Prima Porta a pokračovali směrem ke kempu Tiber Roma, který jsme měli již předem vyhlídnutý. Po ubytování v poměrně slušném kempu s dostatkem zeleně, který je vybaven bazénem, pizzerií, obchodem, ale především tekoucí teplou vodou ve sprchách, jsme si odpočinuli a v časných odpoledních hodinách se vypravili na prohlídku Říma a Vatikánu.
K zastávce vlaku Prima Porta, odkud jezdí příměstská doprava do města, jezdí pravidelná autobusová doprava od kempu zdarma. Celodenní jízdenka na městskou dopravu v Římě přijde na 4 €. V automatu jsme si tedy zakoupili tuto jízdenku a vyrazili příměstským vláčkem do centra. Zde ve stanici Flaminio jsme přestoupili na ŕímské metro.

Podle tradice byl Řím založen 21. dubna 753 př.n.l., kdy se stal Romulus prvním králem. Osídlení zde v tomto období potvrdily archeologické výzkumy. Město prosperovalo a svou podobu dostalo za římské republiky. Za období prvního císaře Augusta prožíval Řím období politické stability a rozkvětu umění. Roku 64 n.l. většina Řima vyhořela, ale již kolem roku 100 mělo město přes 1,5 miliónů obyvatel. Aktivním centrem města bylo Forum Romanum a v Koloseu se pořádaly gladiátorské zápasy. Řím byl hlavním městem světa do roku 330, kdy první křesťanský císař Konstantin přesunul hlavní město říše do Byzantia. V období 15. a 16. století probíhala přestavba Říma, pracovalo se na Sixtinské kapli, sv. Petru a dalších projektech. Po sjednocení Itálie v roce 1861 se tzv. papežský stát stal její součástí. V roce 1929 Musolini a Pius XI. Podepsali lateránské dohody, které daly papežovi plnou suverenitu nad současným Vatikánským Městem (Cittá del Vaticano). Tak vzniknul Vatikánský stát.

Naše cesta pokračovala z Flaminia metrem pouze dvě stanice na Octaviano San Pietro. Odtud je to již jen kousek do Vatikánu, který byl naším prvním cílem. Asi po deseti minutách jsme se ocitli na Náměstí svatého Petra – Piazza San Pietro. Půloblouky kolonád na náměstí působí velmi impozantně. Volnému pohybu po náměstí brání řady lavic a dřevěné ploty mezi jednotlivými sektory, které jsou pro bohoslužby připraveny. Ovál náměstí obklopují čtyři řady dórských sloupů a pilastrů. Středu dominuje Obelisco Vaticano. Na špici obelisku stojí ve výšce 41 metrů kříž, jenž obsahuje relikvii Kristova kříže.
Na náměstí se nachází také vatikánská pošta, kde je možné nejen zakoupit pohlednici, ale také vatikánské poštovní známky v hodnotě 0,60 € a přímo s vatikánským razítkem tak poslat pozdrav svým známým. Hned vedle pošty se nachází WC zcela zdarma, kde je možné se v případě potřeby i převléknout, jak jsme to učinili my, když jsme chtěli navštívit baziliku sv. Petra. Vstup do chrámu je sice bezplatný, ale každý musí projít bezpečnostními rámy a být oblečen do dlouhých kalhot a mít zakrytá ramena. Chrám svatého Petra je největší křesťanský kostel, jehož hlavní loď je dlouhá 219 metrů a tyčí se nad hrobem apoštola Petra. Baziliku nechal již v roce 320 zřídit císař Konstantin. Po více jak 1000 letech začal původní kostel chátrat a tak bylo rozhodnuto o novostavbě. Starý dóm byl stržen roku 1506. Dnešní dóm byl dokončen roku 1614. Zdarma jsou návštěvníkům k vidění podzemní prostory dómu, kde jsou pohřbeni papežové, k vidění je tak i náhrobek Jana Pavla II. Po shlédnutí podzemních prostor baziliky následuje prohlídka samotného interiéru kostela. Skvostů, které zde je možné spatřit je nepřeberné množství. Ti, kteří mají zájem spatřit Řím z ptačí perspektivy, mají možnost vyšplhat ke kopuli chrámu sv. Petra. Zde se za vstup již platí. Zcela jedinečný zážitek je také návštěva Sixtinské kaple. Její prohlídka je součástí prohlídky vatikánských muzeí. Z nedostatku času jsme si tuto možnost bohužel nechali ujít, takže nejsem schopen podat bližší informace.
Asi po dvou hodinách strávených ve Vatikánu naše kroky pokračovaly ulicí Via della Conciliazione k Andělskému hradu – Castel Sant’Angelo. Přímo před hradem se nachází turistické informační centrum, kde je možné zcela zdarma obdržet mapu Říma. Andělský hrad stojí na břehu řeky Tibery a je vlastně mohutnou pevností a její vlastnictví zajišťovalo přístup do Vatikánu.
Přes most Ponte Sant’Angelo jsme se ulicí Via dei Coronari dostali na náměstí Piazza Navona. Toto náměstí je neustále plné turistů. Ale nejen turisté zaplňují prostory tohoto náměstí. Především se zde nachází množství malířů, karikaturistů a dalších pouličních umělců. Turisté zde však obdivují také kašnu Fontana dei Fiumi, která symbolizuje čtyři řeky – Nil, Gangu, Dunaj a Rio de la Plata.
Po prohlídce náměstí jsme se pak vydali úzkými uličkami k Pantheonu. Tento chrám je dodnes asi nejvělkolepějším svědectvím antického stavitelství v Římě. Pantheon vybudoval v roce 27 př.n.l. konzul Marcus Agrippa a císař Hadrianus jej nechal nově dotvořit v letech 118 až 125. Papež Bonifác IV. z něj v roce 609 zřídil křesťanský kostel a díky tomu se zachoval v dobrém stavu do dnešních dnů. Okolo 16 sloupů, které nesou předsíň vstoupíme do grandiózního vnitřního prostoru. Kupole o průměru 43,3 metrů je největší na světě.
Naše prohlídka „věčného města“ pokračovala na náměstí Piazza Venezia, kde jsme se ocitli přímo před monumentálním památníkem Vittoriano. Tento monument připomíná krále Viktora Emanuela II. Po sousedním širokém schodišti jsme se ocitli před Palazzo Nuovo. Nad schodištěm se nachází jezdecká socha Marka Aurelia, jejíž originál se nachází uvnitř v paláci. Pokud projdeme průchodem za palác, naskytne se nám překrásný výhled na Foro Romano. Popravdě řečeno tento pohled mě tak uchvátil, že si dovoluji jej doporučit všem návštěvníkům Říma.
V prostoru od náměstí Piazza Venezia směrem ke Coloseu, což je úsek dlouhý přibližně 500 metrů, se nachází velká část nejstarších památek Říma. Hned naproti již zmiňovaného památníku Viktora Emanuela II. se tyčí Traianův sloup – Colonna di Traiano na paměť Traianova vítězství nad Dáky. Byl v něm ve zlaté urně uložen císařův popel. V okolí sloupu se nachází Foro di Traiano. Jednalo se o ohromný komplex přímo přes ulici sousedící s Forum Romanum. Císařská fora byla postavena mezi lety 42 př.n.l. a 112 n.l. Zde sídlily nejdůležitější římské instituce. Teprve až Mussolini narušil tato fora, když postavil silnici spojující Koloseum a Piazza Venezia, čímž byla velká část nejstarších památek Říma poničena. Nyní dochází k jejich obnovení i když již postavenou silnici asi nikdo nezbourá.
Pomalu se dostáváme ke slavnému Coloseu. Tento 48,5 metrů vysoký ovál prý pojmul až 50 tisíc návštěvníků. Aréna měla délku 78 metrů a šířku 46 metrů.
U Colosea jsme nasedli na metro a dojeli do stanice Spagnia. Další turistická atrakce se totiž nachází na nedalekém náměstí Piazza di Spagnia. Jedná se o nejznámnější římské schodiště zvané Španělské schody. Pod schodištěm se nachází napůl potopená loď kašny Fontana sella Barcaccia z roku 1629. Schody slouží jako odpočinek pro mnohé turisty.
Posledním místem, který jsme v Římě navštívili, byla slavná a turisty doslova obložená Fontana di Trevi. Nejedná se vlastně pouze o fontánu, ale o úžasné umělecké dílo s barokním sousoším, které představuje boha moří Oceana. Dvacet metrů široká a šestadvacet metrů dlouhá fontána, kde voda jakoby přetéká přes pobřežní krajinu tvořenou skalami na širé moře je opravdu úchvatným dílem.

V pozdních večerních hodinách se vracíme do kempu. Problémy však nastaly při cestě zpět do kempu. Jelikož po 22 hodině již nejezdila jedna trasa metra, trvala nám cesta zpět několika autobusovými linkami hodinu a půl.
Na druhý den jsme si po namáhavé prohlídce hlavního města Itálie „v poklusu“ trochu přispali, před polednem jsme sbalili stan a vydali se na cestu dále na jich směrem na Neapol a Pompeje. O tom však zase někdy příště.

Colmar byl ve středověku významné opevněné město. Dodnes si zachovalo mnoho ze svých starobylých kostelů i většinu svého středověkého centra. Hrázděné domy se pyšní barevnými střešními taškami. Uličky města s množstvím různobarevných domů působí jako pestré divadelní kulisy.

Colmar

Parkujeme v centru města a pokračujeme dále okolo nově vybudovaného náměstí s fontánou do centra města. Procházíme uličkami starého města a směrovky nás navádějí k informačnímu centru, kde jsme zdarma získali plán města. Vzhledem k tomu, že se město nachází nedaleko německých hranic, nachází se zde poměrně velké množství německých turistů. Na jedné z ulic si kupujeme Crepés se šunkou a sýrem a pomalu se po více jak hodině vracíme k autu. Opouštíme Colmar a míříme jen o několik desítek kilometrů dále na sever do Strasbourgu, tak trochu do hlavního města Evropské unie.

Štrasburk (Strassbourg)

Nejprve jsme uvažovali o tom, že se pokusíme najít ubytování a navštívíme ještě naposledy nějakou typickou francouzskou restauraci. Projíždíme městem a nejen že nenalézáme žádné směrovky na autokemp, ale navíc se ve městě trochu zamotáváme. Především probíhá velmi usilovně výstavba celých čtvrtí na zbořeništích jiných čtvrtí města, takže pohyb a orientace po městě je dost komplikovaná. Celou dobu pomalu popojíždíme v koloně, přejíždíme most přes řeku Rhein a najednou spatřujeme evropskou vlajku s nápisem Bundesrepublik Deutschland. Zcela nečekaně a bez varování jsme se ocitli v Německu. Okamžitě jsme zde objevili směrovky na autokemp. Dojeli jsme se tedy k němu podívat a nutno přiznat, že onen německý kemp vypadal pěkně. Nocleh by nás přišel asi na 22 €, ale především jsme si chtěli zajít do francouzské restaurace a zítra pak posléze nakoupit ve francouzském obchoďáku suvenýry domů. Proto jsme se rozhodli pro návrat zpět na francouzské území do Strasbourgu. Přejíždíme tedy přes most a jsme zpět ve Francii. Nejprve kupujeme benzín a poté míříme do centra města, kde jsme zaparkovali. Měníme plán a vydáváme se na prohlídku města. Ubytování počká. Vyrážíme do ulic a za chvíli se již ocitáme před chloubou celého města před katedrálou Notre-Dame. Katedrála byla budvována mezi 11. a 15. stoletím. Jediná dokončená věž je po rouenské druhá největší v zemi a je vysoká 142 metrů. Chrámová loď je 103 metrů dlouhá a 34 metrů vysoká. Samotný interiér kostela je nám již v této pokročilé době uzavřen, ale máme štěstí, protože ještě na poslední chvíli jako poslední návštěvníci stíháme vylézt na vyhlídku nad městem, odkud je jak později zjišťujeme naprosto fantastický výhled na město. Nejprve však musíme překonat 350 schodů, takže nahoře hluboce oddychujeme, ale pak se již pouze kocháme. Je odtud dokonce krásný výhled na všechny ty evropské instituce. Po dvaceti minutách jsme však vzhledem k tomu, že se věž ve 20:15 hodin zavírá, nuceni zase seběhnout dolů.

Procházíme se ještě starým městem a poohlížíme se po nějaké stylové francouzské restauraci. Tu po nějaké době bloudění ulicemi nalézáme a usedáme ke stolu. Ale co si vybrat? Je to docela problém, jelikož názvům pokrmů zde uvedeným vůbec nerozumíme. A to ani tehdy, když je jídelní lístek napsán francouzsky i anglicky. Přítelkyně se nakonec rozhodla pro typické francouzské menu o třech chodech, já jsem si vybral rybí menu. Mezi tím, než nám jídlo donesli, jsme se dohadovali, co že jsme si to vlastně objednali. To, co jsme dostali na stůl bylo opravdu překvapující. Rybí menu se ukázalo být skutečně dobrou volbou. Jako předkrm byl jakýsi tatarák z lososího masa. Druhým chodem byla „ryba z trhu“, jak bylo uvedeno v jídelním lístku. Třetím chodem byl koláč s ovocem. Překvapivé bylo typické francouzské menu. Prvním chodem byla v podstatě tlačenka s cibulí, druhým chodem bylo celé vepřové koleno se zelím a třetím chodem byl ovocný koláč. Tak mě napadlo, jak hodně mají Češi a Francouzi společného. Ještě jsme si dali kávu, zaplatili 52 € a vydali se pozdně večerním Strasbourgem k autu.

Autem jsme se ještě asi hodinu proháněli po Strasbourgu a okolí, abychom se poohlédli po nějakém Carrefouru, kde by jsme následný den ráno nakoupili všechny potřebné věci a suvenýry domů. Carrefour jsme nikde nenašli, tak jsme nepohrdli jiným velkým nákupním centrem, které se nachází na severním okraji města. Mimo jiného je součástí celého areálu hotel Formule 1. Chceme se tu zeptat na ubytování, ale jelikož je již po půlnoci, recepce je již zavřená a jedinou možností, jak se ubytovat je tudíž platební karta, kterou by jsme museli vložit do platebního terminálu, abychom si zaplatili pokoj. Vzhledem k bankovním poplatkům, které by nás tato transakce stála, jsme tuto alternativu zavrhli.
Takže nakonec zajíždíme na parkoviště před velkou prodejnou nábytku a zaleháme přímo v autě.

V Brně můžete navštívit řadu zajímavých míst, památek, atrakcí nebo můžete pro oddych zajít do zoo. Vycházka to tedy po pravdě není rekreační, brněnská zoo se totiž rozprostírá na zalesněném kopci Mniší hoře, takže pokud nevyužijete turistický vláček, tak se můžete při cestě do kopce lehce zadýchat.

První velká nevýhoda této zoo je parkoviště, které pojme sotva 20 aut, a v dnešní době je takříkajíc nepoužitelné. Novým plánem má být vybudování parkoviště poblíž Mniší hory, odkud by vedla lanovka přímo do zoo. Ale jelikož to v Brně znám, velkolepé projekty většinou končí na papíře nebo trvají 20 a více let. Takže pokud pomineme problémy s parkováním můžeme vyrazit do tohoto kopcovitého terénu zahrady. Výhodou je zdejší les, který celé prostředí zkrášluje.

První zastávkou, kterou nemůžete minout jsou Tygří skály, které jsou možná nejznámější atrakcí. Jsou zde stylově vybudovány výběhy pro tygry sumaterské a levharty cejlonské. Zde je i restaurace pro občerstvení s výhledem do těchto krásných výběhů se skálami, vodou a bujnou vegetaci, ve které se ukrývají a lenoší zdejší již zmiňované šelmy. Od tygřích skal si můžete zvolit jakoukoliv cestu, lepší je si vzít plánek tras, pokud zoo neznáte. Mohli by jste totiž lehce nějakou cestu s expozicemi vynechat.

Na samotném vrcholu kopce je umístěn výběh afrických zvířat. Jsou zde zebry, pakoně a žirafy. Pěknou atrakcí jsou bizoni ze Severní Ameriky vedle jejichž výběhu jsou postavená indiánská teepee nebo pavilon Tropické království soustřeďující vzácné druhy plazů. Část zoo je zde vyčleněna i pro děti, kde si můžou vyzkoušet jízdu na poníkovi či si pohladit některá domácí zvířata. Další část je věnována souboru expozic severské zvířeny Beringia, který je svým rozsahem dosti jedinečný. Můžete zde narazit na repliku srubu kanadských indiánů z kmene Haida odkud je výhled do krásného výběhu pro arktické vlky. Zdejší lesnaté prostředí tak evokuje dojem kousku kanadské přírody. Na vlčí výběh navazuje expozice s bobry. Letošním jarním lákadlem jsou nově narozená mláďata ledních medvědů.

Zoo Brno má jistě co nabídnout, ale určitě i co zlepšovat. Vždyť letos konečně nabízí zoo slevy na rodinné pasy. Bylo už na čase a tak s dětmi nebo bez nich určitě se do zdejší krásné kopcovité lesní zoo vydejte.

Francie je mezi českými turisty jakousi „popelkou“. A to i přes to, že tato jediná evropská země, která se nachází na severu i na jihu evropského kontinentu, má turistům rozhodně co nabídnout.
Své dvoutýdenní putování po Francii jsme začali na severozápadě země. Za deštivého počasí jsme přijeli do městečka METZ nedaleko německých hranic.

METZ

Parkování jsme nalezli v podzemním parkovišti v centru města, které je součástí rozsáhlého nákupního centra. Parkovali jsme zde necelé dvě hodiny a za tu dobu jsme zaplatili 2,8 €. Spíše než hledání volného místa na zaparkování v centru města, kde je parkování beztak placené, doporučujeme případným návštěvníkům Francie zaparkovat právě v podzemním parkovišti, které je přímo v centru města jako součást velkého centra s mnoha obchody, v sousedství s pěší zónou.
Řada ulic v centru města je pěší zónou. Nejprve jsme dorazili k honosné katedrále St. Etiénne. Ta byla vybudována mezi 13. a 16. stoletím. Vyznačuje se 42 metry vysokou chrámovou lodí a je tak třetí nejvyšší ve Francii. Osvětlena je úžasnými okny s původními středověkými skly. Katedrálu jsme si pozorně prohlédli i zevnitř, vstup je zdarma. Vzhledem k tomu, že se město nachází na soutoku řek Seille a Moselle, nachází se zde celá řada mostů a proto je město při troše představivosti možné přirovnat k Benátkám. Naše cesta nás dovedla k nejstaršímu francouzskému stálému divadlu na náměstí Komediantů, které zkrášluje překrásná fontána. Po necelých dvou hodinách v městě Metz naše cesta pokračovala směrem na Nancy, kde se na okraji města nachází autokemp Camping le Brabois. Zde jsme se ubytovali, abychom na druhý den absolvovali návštěvu dalších dvou francouzských měst.
Na druhý den jsme se probudili do deštivého rána. Vzhledem k tomu jsme se rozhodli již poměrně brzy – hned po osmé hodině – opustit autokemp a vyrazit na prohlídku města NANCY.

NANCY

Vjíždíme do města, déšť mezi tím ustal a obloha se začínala protrhávat. Projíždíme ulicemi a vzhledem k tomu, že je nedělní ráno, je město téměř zcela vylidněné. Parkujeme v jedné z postranních ulic nedaleko centra a vyrážíme do poměrně poklidného nedělního rána. Jak to vypadá, město zatím poklidně spí. Ani to nevypadá, že jsme v hlavním městě Lotrinska. Město vzniklo již ve 12. století kolem tvrze vévodů lotrinských. Změnou vzhledu však prošlo v 18. století, kdy bylo za vlády Stanislase Lesczynského, polského krále, dokonale přebudováno.

Chloubou města je především náměstí Place Stanislas, které bylo zařazeno organizací UNESCO na seznam památek světového kulturního dědictví. Náměstí nás hned od počátku uchvátilo zejména svou bílou dlažbou a obrovskou plochou. Uprostřed náměstí dominuje socha Stanislase obklopená několika paláci z 18. století, v rozích náměstí se pak nacházejí nádherné zdobené fontány s pozlaceným zábradlím a bránami z tepaného železa. Na náměstí se nachází celá řada restaurací a kaváren a tak je velká plocha náměstí je pokryta stolky a židličkami. Vkusnou branou, která napodobuje pařížský Vítězný oblouk vstupujeme směrem k vévodskému paláci. Za návštěvu ve městě pak kromě náměstí stojí zcela určitě obrovský park, který jak jsme se přesvědčili, slouží k relaxaci obyvatel města. Potkávali jsme zde totiž spoustu lidí, kteří zde běhali pro zdraví, nachází se zde upravené dětské hřiště, amfiteátr pro kulturní přestavení, vodní fontána, altánek, ale i hodiny postavené z květin.

Zatímco se počasí vylepšuje, opouštíme město Nancy a míříme do kraje šumivého moku – Champagne. Cesta z Nancy vede po neplacené dálnici, kde je téměř výhradně maximální rychlost jízdy stanovena na 90 či 110 km/h. Cestou zastavujeme u benzínové pumpy a mimo jiné si zde dáváme kafe. Presso s mlékem zde přišlo na 2 eura. Mezi tím silnice dálničního typu přechází v běžnou hlavní silnici. Až teprve posledních dvacet kilometrů před Remeší najíždíme na placenou dálnici a ta nás dovedla až do centra města. Ještě před tím jsme za dálnici zaplatili 2,2 eura.

REIMS

Parkujeme v centru Remeše nedaleko katedrály Notre-Dame. Je nedělní odpoledne, tak je zde parkování bezplatné. Hned naproti katedrále se nachází vinotéka nabízející především výrobek typický pro tento kraj – pravé šampaňské. Při pohledu na cenu za jednu sklenku tohoto moku jsme raději pokračovali dále ke katedrále. Ta je přístupná zcela zdarma. Celou si ji prohlédneme a její návštěva stojí opravdu za to.

Katedrála se začala stavět v roce 1211. Byla však poničena požárem, poté však byla navržena přímo pro korunovace, proto došlo k jejímu rozšíření. Rozhodně se tak nešetřilo na konstrukci ani na výzdobě. Katedrála, zejména její skleněné výplně utrpěly v průběhu druhé světové války. Proto jsou mnohé výplně nově vytvořené ve druhé polovině dvacátého století.
Zajímavostí katedrály je také skutečnost, že ačkoliv byla několikrát dostavována a přestavována, celá je postavena v gotickém slohu.
Přímo naproti chrámu se přes náměstí nachází obchůdek, kde si můžete nakoupit typický produkt oblasti šumivý sekt přímo ze Champagne. Obchůdek současně funguje i jako malá vinárnička, kde můžete přímo venku posedět při sklence šumivého moku pod širým nebem a vklidu sledovat krásy kostela.

Pokud máte zájem shlédnout korunovační klenoty, navštivte biskupský palác Calais du Tau hned v sousedství katedrály. Z druhé strany katedrály se pak nachází městské informační centrum, kde je bezplatně k dispozici plán města.
S plánem v ruce jsme pak vyrazili k nedalekému divadlu a po pěší zóně pak dále na náměstí Pl. Drouet d’Erlon, kde se nachází opravdu zajímavá fontána.

To je pravděpodobně poslední místo, které chceme v centru kraje Champagne vidět a odjíždíme směrem k hlavnímu městu Francie k Paříži. Návštěvě Paříže však bude věnováno celý jeden díl cestopisu…

My jsme se však na severozápad Francie ještě vrátili a sice na konci našeho putování po této zemi. O dva týdny později jsme totiž navštívili region Alsasko.
Jedním z navštívených měst je COLMAR, městečko téměř na hranici s Německem, co dokazuje i typická architektura brázděných domků, ale o tom zase příště.

Zajímavou památkou Pardubického kraje, která v posledních letech získává na atraktivitě, je zámek Nové Hrady nacházející se nedaleko Vysokého Mýta. Tento romantický rokokový zámek je tak trochu raritou, protože celý areál je nejen vzorně upraven a udržován, ale majitelem zámku není ani žádný šlechtický rod, ani žádný z ústavů památkové péče ani žádné muzeum.

Před deseti lety se majiteli zchátralého zámku s okolním areálem stali manželé Kučerovi tak, že si jej prostě koupili. Nové Hrady jsou zámkem relativně mladým. Jako jediný zámek u nás byly Nové Hrady postaveny v čistě rokokovém stylu. To je dáno tím, že stavitelem byl francouzský hrabě Harbuval de Chamaré, jehož rod přišel v polovině 18. století do Čech ve službách Habsburků přes Slezsko. Harbuval de Chamaré zakoupil nejprve potštejnské a poté i novohradské panství. Tehdy v Nových Hradech na vyvýšeném vrchu stál starý zámek, původně rodu Kostků z Postupic, který později sloužil jako hospodářská správa novohradského panství. Harbuval de Chamaré se v roce 1774 rozhodl, že tento původní zámek renovovat nebude, ale pro své sídlo si vybuduje zámek nový. Tak vznikl dnešní novohradský zámek. Ten na rozdíl od jiných památek nebyl nikdy přestavován, takže se zachoval v původní podobě dodnes.

Zámek byl v držení rodu Chamaré do roku 1905. Poté bylo novohradské panství prodáno do podnikatelských rukou, zámek často měnil majitele až do roku 1935, kdy jej koupili Bartoňové z Dobenína. Za druhé světové války by zámek obsazen německou armádou, kdy tu byly jednotky SS, později Hitler Jugend. Po válce pak byla ve východním křídle zámku umístěna měšťanská škola, která tu vydržela až do roku 1986, kdy byla z havarijních důvodů vystěhována. Druhou polovinu zámku obhospodařovali po roce 1948, kdy byl majetek zkonfiskován Bartoňům-Čerychům, památkáři. Vznikla tu expozice rokokového mobiliáře. V roce 1992 v rámci restitucí byl zámek Bartoňům-Čerychům navrácen. Ti však neměli chuť zámek opravovat a manželé Kučerovi jej koupili v roce 1997 ve značně zuboženém stavu, o rok později byla zahájena jeho rekonstrukce. V roce 2001 se zámek poprvé otevřel veřejnosti.

Celá rekonstrukce začala v roce 1998 opravami střech včetně krovů, protože teklo do hlavního sálu i do ostatních místností v západním křídle, vyměněna byla i všechna okna, protože řada z nich nešla otvírat a v přízemí dokonce již nebyla žádná okna. Pokračovalo se rekonstrukcí ústředního topení, elektřiny, ale i vybudováním počítačových sítí.
Výhodou Nových Hradů je, že zámek je celoročně obydlen a díky tomu v zimě vytápěn. Ročně se zde koná více než sto svateb, pořádají se tu koncerty, společenská či firemní setkání atd. Zázemím je pak zámecká restaurace, sezónní cukrárna, sál pro rautové hostiny, součástí je i malá galerie, kde se konají periodické výstavy, ve špýcharu bylo letos otevřeno první cyklistické muzeum v Čechách.
Dnes můžete na zámku navštívit expozici historického nábytku, která vznikla ve spolupráci s Umělecko-průmyslovým muzeem v Praze. Postupně se tak dotváří docela zajímavá expozice, která ukazuje vývoj bydlení od baroka až do dvacátého století.

Tak trochu raritou, kterou jiný zámek nenabízí, je, že návštěvníci můžou přímo nahlédnout do soukromí majitelů zámku a podívat se, jaké to je, žít na zámku. Takže lidé při prohlídce můžou nahlédnout byť je to přes provaz do jídelny, podívat se na kuchyň, shlédnout knihovnu, apartmán a jednu z koupelen majitelů zámku, kteří zde trvale žijí. To je zase něco, co tento zámek favorizuje i ve srovnání s daleko lépe vybavenými zámky, protože tento pocit tam návštěvník zažít nemůže.

Zámek se pyšní také prvním muzeem cyklistiky u nás. Jeho zakladatelem je pan Jiří Uhlíř, který se cyklistice věnuje doslova celý život. Výstava jízdních kol se nachází v prostorách barokního špýcharu v areálu zámku. Celá plocha čtyř podlaží, z nichž každé se rozkládá na ploše 300 metrů čtverečných, patří jízdním kolům, jejich historii, ale i doplňkům, literatuře o cyklistice či reklamním předmětům. První část muzea byla zpřístupněna loni 17. června, zbývající část expozice by se měla návštěvníkům otevřít letos na jaře a nabídne jízdní kola z celého světa. Jeden jediný exponát muzea cyklistiky je replikou, a sice je to hned první exponát nejstaršího předchůdce dnešního jízdního kola, kterým je Draisova dresína. Toto dřevěné kolo mělo ještě obě kola stejného průměru jako mají kola dnes a jeho zajímavostí bylo, že nebylo vybaveno šlapadly, jezdec se pohyboval dopředu odrážením nohama. Tímto vynálezem začíná historie jízdního kola v roce 1817. Všechny ostatní exponáty v muzeu jsou již originály.
Později okolo roku 1830 přišel francouzský mechanik Michaux s nápadem, že když se přední kolo opatří klikami, tak je pohyb jednodušší a neopráší se nohy. A kvůli ujeté vzdálenosti na jedno šlápnutí se poté začal zvětšovat průměr kol, až se došlo k vysokým kolům a to pak zase limitovala délka nohou. V roce 1870 pak bylo v anglickém Coventry vyvinuto celokovové jízdní kolo, které již mělo i kovové paprsky kol. U nás tato kola začala vyrábět firma Kohout na Smíchově, která od roku 1880 do roku 1890 vyrobila zřejmě do tisíce kusů, proto se u nás pro vysoká kola vžilo pojmenování Kohoutovka.
Již v té době existovaly legitimace, dnes bychom to nazvali řidičáky na kolo. Každý, kdo chtěl jezdit na jízdním kole, musel mít legitimaci k jízdě, k jejímuž získání bylo potřeba předvést jízdu na kole. Již tehdy měla kola svá čísla, něco na způsob dnešních registračních značek u aut a dokonce existovala pravidla pro jízdu na kole. V nich bylo například uvedeno, že za tmy nebo snížené viditelnosti musí cyklista zapálit lucernu nebo že každé jízdní kolo musí být vybaveno jasně znějícím zvonkem.
V prvním českém muzeu cyklistiky v Nových Hradech také naleznete jízdní kolo značky Laurin a Klement. Tato známá firma totiž vyráběla velocipedy Slavia, které se vyráběly ještě před tím, než byla zahájena výroba aut a motocyklů. V muzeu naleznete také jakýsi vojenský svět. Ve druhém poschodí se nachází první vyrobené skládací kolo,. Nebylo vyrobeno kvůli turistice, ale kvůli vojenství, byl to francouzský kapitán Gerárd, který v roce 1902 vymyslel první skládací jízdní kolo pro francouzské vojáky. V expozici se nalézá také jízdní kolo z druhé světové války, které mělo přihrádku na granáty nebo švýcarské vojenské kolo s přívěsným vozíkem. Zajímavostí jsou pak jízdní kola s motorovým pomocným pohonem. Návštěvníky pak zcela jistě zaujme jakýsi dobově zařízený obchůdek s jízdními koly a cyklistickými doplňky tak, jak asi vypadal v první polovině dvacátého století. Zajímavá je také replika dobové opravny jízdních kol. Tak trochu raritou jsou pak filmová kola. Nachází se zde například kolo, na kterém jede pan Svěrák ve Vratných lahvích, vedle stojí bílé kolo, které účinkuje v televizní reklamě na Poděbradku, v muzeu jsou i kola z filmu Obsluhoval jsem anglického krále.
Hned vedle se pak nachází cyklistický trenažér, na kterém se trénovalo za první republiky v Lucerně, kde bývaly závody na válcích. Na pódiu šlapalo na kolech přidělaných na válcích několik závodníků a na velkých tachometrech pak bylo možné přečíst ujetou vzdálenost.

Vypravte se tedy na Nové Hrady. Návštěva zámku, zahrady či stylové restaurace může být příjemným zpestřením pobytu třeba v Toulovcových maštalích. A jelikož se v regionu nachází celá řada značených cyklistických tras, příznivci jízdních kol by pak neměli opomenout navštívit první české muzeum cyklistiky. Za pozornost stojí také pískovcová rokoková křížová cesta lemující čtrnácti zastaveními od novohradského kostela původní přístupovou cestu ke gotickému hradu.
Samotný zámek v Nových Hradech je sice otevřen celoročně, v zimním období však pouze po předchozí domluvě. Sezóna na Nových Hradech začíná na počátku dubna, kdy je otevřeno pouze o víkendech, od června do září pak můžete Nové Hrady navštívit denně včetně pondělí mezi 10. a 16. hodinou. V říjnu vás pak rádi uvítají již pouze o víkendech.

Městečko, které leží 38 kilometrů severně od Sieny je nápadné již z dálky svými vysokými věžemi a připomíná tak americký Manhattan. Zaparkovat se nám podařilo na kraji městečka poblíž kruhového objezdu zcela zdarma. Odtud je to do středověkého San Gimmignana asi 10 minut pěšky.

SAN GIMMIGNANO

Celé město je uzavřeno ve středověkém opevnění a dovnitř jsme se dostali branou zvanou Porta San Giovanni. Okamžitě na nás dýchlo kouzlo středověku a celé městečko působí velmi malebně a romanticky.
Již jsme se zmínili o vysokých věžích, kterých je zde dnes třináct. Ty byly symbolem moci a bohatství zdejších středověkých rodů, které se předháněly, kdo postaví vyšší věž. Celkem jich zde bylo postaveno na 72. Nejprve jsme dorazili na náměstí Piazza della Cisterna, které je pojmenované po vodní nádrži, která zde kdysi stávala. Na přilehlém náměstí Piazza Duomo, jak již název napovídá, stojí katedrála a proti ní Palazzo del Podesta s věží Torre della Rognosa. V tomto paláci naleznete výstavu, ale i možnost vystoupit nahoru na věž, odkud je opravdu překrásný výhled nejen na celé středověké město, ale i na překrásné okolí toskánské zvlněné krajiny s množstvím přírody, pastvin, polí a lesů. Vystoupat na věž a prohlédnout si okolí z ptačí perspektivy stojí opravdu za to a to i za cenu 6 €, které je nutno zaplatit. Vedle paláce se nachází turistické informační centrum, kde je možné zdarma získat mapu města. Naše kroky pak pokračovaly dále ulicí Via San Matteo, kde je velké množství obchůdků s nejrůznějšími suvenýry. Došli jsme až k městské bráně na severním okraji města, odtud jsme se vrátili nazpět. Pokud při cestě nazpět těsně po průchodu náměstím Piazza della Cisterna odbočíme vpravo, dostaneme se po chvíli k muzeu vína, ale také tím získáme možnost prohlédnout si město z hradeb. Toto středověké městečko rozhodně stojí za návštěvu.

PIENZA

Naše cesta pokračovala zpět k neplacené dálnici směrem na Sienu. Sienu jsme však prozatím minuli pokračovali dále po silnici linoucí se překrásnou krajinou plnou kopců, strání, luk, ale i ovcí a překrásné přírody. Asi po čtyřiceti minutách jsme se ocitli nedaleko městečka Pienza.
Toto městečko se nachází uprostřed přírody. Městečko, kde žije 3000 obyvatel, je známé svou výrobou sýrů. A s těmi se zde setkáváme doslova na každém kroku.
Autem jsme dorazili nedaleko centra města, kde se dá bez problémů zdarma zaparkovat. Bránou Porta al Prato jsme vstoupili do centra města s množstvím obchůdků, jejichž velká část nabízí typický produkt tohoto kraje – sýry. Sýry zde zrají i několik let uchované v podzemí a vyrábějí se s nejrůznějšími příchutěmi.

Městečko je rodištěm papeže Pia II., od jehož jména byl odvozen název městečka. Centrem městečka je náměstí Piazza Pio II., kde se nachází dóm, ale i Palazzo Comunale, kde se nachází turistické informační centrum. Zde je možné zdarma získat mapku města. Prohlídka dómu je bezplatná, odtud jsme se vydali po městských hradbách, kam se dá pohodlně dostat přímo z prostoru na dómem. Odtud je nádherný výhled na okolní krajinu. Je možné si zde na chvíli odpočinout a jen se tak kochat překrásným výhledem. Tato cesta se jmenuje Via del Castello a zavedla nás až k další bráně, kterou je možné opustit centrum města. My jsme se však vydali ulicí Corso Rossellino zpět na náměstí Piazza Pio II. zpět k autu.
Z Pienzy jsme se vraceli zpět do Sieny, kterou jsme před několika hodinami pouze míjeli. Toto město je ze všech dnes navštívených největší, proto zde již je určitý problém s parkováním.

SIENA

Toto šedesáti tisícové město patří bezesporu mezi nejkouzelnější italská města. Středověké centrum je plné majestátních gotických staveb. Město se rozvoje dočkalo ve 12. až 15. století. Mezi Sienou a Florencií panovala po staletí velká řevnivost a rivalita, která vyvrcholila v letech 1555 až 1559, kdy Siena definitivně podlehla a stala se součástí Toskánska, kde je centrem Florencie.
Auto jsme zaparkovali poměrně daleko od centra města, které je položeno na kopci. Na druhou stranu se nám podařilo zaparkovat bezplatně. Ulicí Via Esterna di Fontebranda jsme se asi po dvaceti minutách chůze do kopce dostali do centra města. Zaujaly nás křivolaké úzké uličky, kterými se proplétaly autobusy městské dopravy.
Turistisky velmi atraktivním místem je náměstí Piazza del Campo. Na náměstí se nachází turistické informační centrum. Zajímavostí prostoru tohoto náměstí je skutečnost, že náměstí má tvar mušle a směrem k jihu se svažuje. Této skutečnosti využívají turisté, kteří posedávají po celé ploše náměstí směrem z kopce. Dominantou náměstí je Palazzo Publico a Torre del Mangia s výškou 88 metrů a vrcholem s bílým travertinovým cimbuřím. Nahoru je možné vystoupat po 400 schodech. Na náměstí se nachází také kašna Fonte Gaia z roku 1409.
Úzkými středověkými uličkami, kterých vede z náměstí hned jedenáct, jsme se proplétali, abychom došli až na Piazza del Duomo, kde se nachází Dóm. Je to jeden z velkolepých italských gotických chrámů. Stavba byla zahájena roku 1196, z větší části dokončena v roce 1215. Práce na kopuli však ještě pokračovaly. Poté se však ještě pokračovalo se změnami a zvětšování chrámu. Záměrem bylo vybudování největšího křesťanského chrámu. Tento velkolepý plán však byl překažen morovou epidemií. Fasáda dómu pochází z konce 14. století a je vytvořena z bílého, zeleného a červeného mramoru. Uvnitř chrámu se pak nachází unikátní mramorová podlaha s 56 inkrustovanými výjevy, na jejichž tvorbě pracovalo 180 let čtyřicet umělců.

Tím naše návštěva Toskánska skončila. Další den jsme již pokračovali dále na jih směrem na Řím, ale o tom až někdy příště…

Jednou z částí Českého ráje, jež je veden jako významný geopark UNESCO je Hruboskalsko. Jedná se o skalní město s impozantními skalními věžemi s výškou až 55 metrů. V této krásné části Českého ráje můžete navštívit hrad Valdštejn a zámek Hrubou skálu.

Díky zvětrávání zde můžeme vidět četné skalní rozsedliny a úchvatné tvary skal. Hruboskalsko se dělí na Dračí skály, Zámeckou rokli, Kapelníka, Maják a Údolíčka. Na skalních výběžcích můžete navíc navštívit architektonicky úžásné památky jako např. hrad Valdštejn či zámek Hrubou Skálu. Vhodným východiskem a hojně navštěvovaným místem Hruboskalska jsou Sedmihorky.

SEDMIHORKY

původně vodoléčebné a klimatické lázně otevřené v roce 1842, kam se později sjížděla intelektuální společnost, která zde zavedla pojem český ráj. Jedním z nich byl Jan Neruda. Sedmihorky dnes nabízejí celou řadu ubytování od původního lázeňského komplexu až po obrovský kemp. Hned nad Sedmihorkami při cestě na Valdštejn je mnoho skalních útvarů a rozsedlin, kde si můžete vyzkoušet slaňování jako jsme to udělali i my s dětmi s naší výpravy. Mezi skály se lze dostat i s kočárkem, pokud ale máte vhodné pomocníky na vytažení pomocí lana (ilustrační foto dole v galerii) Mezi skalami zde lze nalézt i místo s nádherným skalním oknem, kde bílý zlatící se písek a bílá skála úchvatně kontrastuje s nádherně modrým nebem a tmavě zelenými borovicemi. Jedná se o jedno z nejkrásnějších míst, které kde lze v naší zemi spatřit, nádherně fotogenické, vzdušné, okouzlující a romantické, navíc mimo hlavní turistické trasy.

VALDŠTEJN

trasou lze dorazit na původně rodový hrad pánů z Valdštejna založený koncem 13. století na třech pískovcových skalách. Rozkvět se může datovat od období získání panství Albrechtem z Valdštejna. Vybudována zde byla počátkem 18. století barokní kaple Jana Nepomuckého, která je zde dominantou a unikátní je zde i sochařská výzdoba vstupního kamenného mostu s 8 pískovcovými barokními sochami. V areálu hradu si lze projít i místnosti vytesané ve skále. V místnostech hradu si lze poslechnout výklad od vypravěčů zdejších dějin. Klasickou prohlídku zde proto nečekejte. Z Valdštejna lze putovat na zámek Hrubá skála. Příjemnou lesní cestou si můžete vychutnat rozmanité výhledy a vyhlídky, z nichž nejpozoruhodnější je seskupení skal Kapela se svým dominantním Kapelníkem. Cestou se můžete zastavit a odpočnout si v krásném arboretu Bukovina.

ARBORETUM BUKOVINA

bylo založeno v letech 1860 – 1962 majitelem zdejšího panství pánem z Aehrenthalu. Na ploše 2,73 ha zde roste celkem 407 chráněných památných stromů. V krásném lese lze vidět i rododendrony. V areálu se nachází malá čajovna k příjemnému posezení.

HRUBÁ SKÁLA

kousek od arboreta je již samotný zámek. Původní hrad ze 14.století je postavený na (jak jinak) obrovských pískovcových skalách. Původní hrad Valdštejnů byl přestavěn v 16.století rodem Smiřických na renesanční zámek. Později byl upravován barokně a konečnou novogotickou podobu získal od pánů z Aehrenthálu v polovině 19. století. Před vstupem do zámku je pseudogotický kostel sv. Josefa z roku 1812. Dnes v zámku prohlídku nečekejte, zámek slouží jako hotel a restaurace. Prohlédnout si však můžete krásné nádvoří s impozantním výhledem na Trosky.

Pokud máte rádi klid, krásnou přírodu, úžasné památky, sluníčko, dobré víno a sýry, tak návštěva Toskánska, jednoho z dvaceti regionů Itálie je rozhodně tou pravou volbou.
Toskánsko jsme navštívili hned na počátku našeho dvoutýdenního putování po Itálii na jaře roku 2005. Za shlédnutí stojí samozřejmě hlavní město regionu – Florencie. Do Florencie jsme přijeli vlakem z nedalekého městečka Prato, kde jsme byli ubytováni.
Nádraží ve Florencii se totiž nachází v samotném centru města a proto návštěva Florenci vlakem je poměrně strategická, protože nemáte problémy s parkováním a případně nějakou nutností hromadné dopravy, aby jste se dostali do centra.

FLORENCIE

Florencie – hlavní město Toskánska ležící na řece Arno, je dnes téměř půl miliónovým městem, jedním z nejnavštěvovanějších míst Itálie. Florencie je považována za kolébku renesance. S městem jsou nerozlučně spjata jména mnoha velkých umělců jako třeba Michelangelo, Botticelli, Alighieri, Boccacio či Petrarca a v tomto historickém městě je opravdu co obdivovat.

Naše procházka začíná hned u nádraží. Na náměstí Piazza Santa Maria Novella se nachází velmi nádherný a romantický stejnojmenný kostel. Byl postaven v letech 1246 až 1369. V gotickém interiéru stojí za shlédnutí pozoruhodná freska Nejsvětější Trojice. Ke kostelu přiléhá klášter se zajímavou křížovou chodbou. Naše cesta dále pokračovala typickými florencijskými uličkami na náměstí Piazza San Lorenzo. Zde se nachází velmi zajímavý kostel San Lorenzo, za jehož prohlídku se vybírá vstupné 2,5 €. Překrásný interiér kostela stojí za shlédnutí. Na náměstí v okolí kostela probíhají trhy.
Naše kroky dále vedly přímo na Piazza Duomo, kde se nachází snad nejobdivuhodnější památka Florencie. Je jí gotická katedrála Santa Maria del Fiore, která je čtvrtým největším kostelem v Evropě a je jakýmsi symbolem Florencie. Jeho oranžová kopule dosahuje výšky 106 metrů. Další významnou památkou, která se nachází hned v sousedství chrámu je románské babtisterium, které bylo postaveno v 11. a 12. století z bílého a zeleného mramoru. Uvnitř je možné spatřit mozaiky Posledního soudu z 13. století. Největší chloubou babtisteria jsou však jeho dveře.

Na náměstí Piazza di S.Groce, kde se nachází stejnojmenný chrám. Na schodech před ním jsme si vklu odpočinuli a přitom sledovali pouliční malíře, kteří náhle velmi rychle zbalili své nádobíčko ve chvíli, kdy se blížila policejní hlídka.
V útrobách kostela je pohřbena celá řada florentských osobností, například Michelangelo, Galileo a další. Kolem národní knihovny jsme se dostali na břeh řeky Fiume Arno. Přes most Ponte alle Grazie jsme přešli na druhý břeh a vydali se na cestu na náměstí Piazzale Michelangelo, které se nachází na kopci a spíše než klasickým náměstím je jakousi vyhlídkou a obrovským parkovištěm zároveň. Každopádně z Piazzale Michelangelo je překrásný výhled na celé město a úchvatné to je prý zejména v noci, kdy je město krásně nasvícené a odráží se v zrcadle řeky Arno. Každopádně toto místo stojí za návštěvu.
Když jsme se nabažili pohledem na město, vydali jsme se dolů z kopce a dorazili přímo k světoznámému mostu Ponte Vecchio. Tento nejstarší florentský most pochází z roku 1345. Má tři oblouky a zajímavý je především tím, že se přímo na mostě nachází řada obchůdků. Především se jedná o zlatnictví.

Nedaleko mostu se nachází palác Galeria degli Uffizi. V paláci se nachází největší italská galerie, která obsahuje opravdu umělecké poklady. Je zde řada obrazů od Michelangela a mnohé další skvosty. Hned v „sousedsetví“ se nachází náměstí Piazza di Signoria, náměstí vévodí kašna zasvěcená bohu moře – Neptunovi. Dominantou náměstí je palác Loggia della Signora. Pokud se rozhodnete navštívit výtvarná a sochařská díla, nacházející se uvnitř paláce, musíte počítat s důkladnou prohlídkou zavazadel. Palác lemují sochy připomínající významné události z dějin města.
Přes náměstí Piazza della Republica, kde se nachází řada restaurcí, se vracíme k nádraží a odjíždíme vlakem zpět do Prata.
Nicméně do Florencie jsme se ještě vypravili o dva dny později v pozdních večerních hodinách, kdy jsme obdivovali krásně nasvícené památky. Procházka noční Florencií stojí za to.

PRATO

Po tři dny a tři noci jsme byli ubytováni v městečku Prato, které leží 17 km severně od Florencie. Je centrem textilního průmyslu, jak je však vidno podle památek, má i bohatou historii.

Centrum města je obklopeno hradbami a my jsme jeho prohlídku započali na náměstí Piazza del Duomo, které je nedaleko vlakového nádraží. Zde se nachází Catedrala di Santa Stefano. Katedrála zaujme především pruhy zeleného a bílého mramoru, ze kterého je postavena. Neobvyklá je však kazatelna zvaná Pulpito della Sacra Cintola, která zcela neobvykle vystupuje venku na náměstí vpravo od vchodu. Počasí nám sice nepřálo, cele dopoledne doslova lilo jako z konve, ale procházky úzkými uličkami byly i přes to romantické.

Zaujalo mne, jak pohotoví jsou v nejen v Pratu, ale v celé Itálii černoši. Jen co začalo pršet, již se objevili na nejrůznějších místech a začali prodávat deštníky. Prato z toho nevyjímaje. Po chvíli jsme se ocitli na náměstí Piazza del Comune, kde se náhle ocitneme před palácem Palazzo Pretori. Dvě zajímavé památky se pak nacházejí na náměstí Piazza Santa Maria delle Carceri. Jedná se o chrám Santa Maria delle Carceri, který pochází z 15. století a dále pak Castello dell’Imperatore, který dal ve 13. století postavit římskoněmecký císař Fridrich II.
Na nedalekém náměstí Piazza Francesco d’Assisi se nachází další velmi zajímavý kostel, který stojí za návštěvu. Popravdě řečeno, my jsme se do tohoto kostela schovali před silným deštěm, který se nad Prátem zrovna strhnul.
Zajímavostí také je česká restaurace, která se v městečku nachází na náměstí Piazza Mercatale. Nese jméno Malá Strana a čepují zde Staropramen. Jak se nám podařilo zjistit, byl dle slov majitele restaurace poměrně velký problém přesvědčit nějaký český pivovar, aby do restaurace v takovémto italském městečku dodával své pivo. Po dlouhých jednáních se to nakonec podařilo a tak pokud v Itálii dostanete chuť na české pivo, zajeďte si do Prata. České je tu však jen to pivo. Jídla na jídelním lístku sice mají české názvy, ale s českou kuchyní nemají nic společného a tak zde naleznete lasagne Kutná Hora či pizzu Karlštejn.

PISA

V rámci cestování po Toskánsku jsme samozřejmě nemohli zapomenout na návštěvu Pisy se světoznámou šikmou věží.

Tam jsme přijeli po dálnici a auto zaparkovali nedaleko obchodního centra, které je od centra města, vzdálené asi 10 minut chůze.
Pisa se nachází na okraji nížiny na pobřeží Tyrhenského moře. Město bylo v minulosti jednou z nejvýznamnějších italských republik, jejíž politický vliv se uplatňoval v celém Středomoří. Roku 1284 byla Pisa poražena konkurenčním Janovem a od té doby nastal její úpadek.
Přirozeným centrem zájmu turistů je náměstí Piazza dei Maracoli, na němž jsou soustředěny čtyři nejvýznamnější památky. Ačkoliv hovoříme o náměstí, vzhledem spíš působí jako velká zatravněná náves. Všechny památky jsou z bílého mramoru a působí velice romanticky.
Symbolem města je samozřejmě šikmá věž, jejíž stavba započala roku 1173 a začala se naklánět ještě dříve, než bylo v roce 1274 dostavěno třetí podlaží. Přesto že má pouze třímetrové základy, bylo rozhodnuto, že bude dostavěna. Věž byla dokončena roku 1350, avšak náklon věže se neustále zvětšoval. Dnes odchylka dosahuje 5,5 metrů. V minulosti bylo provedeno zesílení základů a tak je dnes věž opět přístupná veřejnosti i když je počet návštěvníků omezen. Vstup na věž činí 15 €. Ale i v případě, že se nerozhodnete vystoupit na věž, můžete se v jejím okolí vyfotografovat nebo alespoň sledovat, kterak se mnozí snaží pózovat před fotoaparátem předstírajíce, že věž podpírají.
Nejstarší památkou na náměstí je dóm postavený v letech 1064 – 1118 v románsko – pisánském stylu. Interiér je rozdělen do pěti lodí a vyniká nádhernou výzdobou.
Třetí cennou památkou stojící na náměstí je kruhové románské babtistérium, jehož stavba započala roku 1152. Pro nedostatek financí se stavba protáhla na více jak sto let a tak byl interiér dokončen v gotickém stylu.
Čtvrtou památkou na náměstí je pak Posvátné pole – hřbitovní stavba z roku 1277. Na náměstí v v jeho okolí se nachází řada stánků se suvenýry, levné hodinky turistům vnucuje několik černochů.
Asi po dvou hodinách strávených v Pise, která má všechny významné památky soustředěné na jednom náměstí, jsme se vydali k autu a vyrazili zpět k dálnici.

LUCCA

Další zastávkou bylo nedaleké městečko Lucca. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti u okruhu okolo hradeb. Parkování po dobu dvou hodin je zde zdarma, delší parkovací doba je placená.
Město Lucca bylo založeno jako římská kolonie roku 180 př.n.l. Svobodným městským státem se stalo na počátku 12. století a svou svobodu si udrželo až do roku 1847.

Do města jsme vstoupili bránou Porta San Donato. Nedaleko tohoto místa se nachází jedno z informačních center, kde je možné zdarma obdržet mapu města. Informační centrum se nachází na Piazzale G. Verdi. Velmi zajímavá je procházka po hradbách, které obepínají celé město. Odtud je možné si město prohlédnout z ptačí perspektivy.
Od již zmiňovaného náměstí Piazza G, Verdi dojdeme na náměstí Piazza San Michele, na kterém se nachází nejobdivovanější stavba kostel San Michel in Foro. Vyniká bohatou výzdobou v toskánském románském stylu, která vznikala od roku 1070 do 14. století. Návštěva tohoto náměstí opravdu stojí za to.
Naše kroky dále vedly křivolakými uličkami k další zajímavé stavbě, kterou je věž zvaná Torre Guinigi. Z vrcholu věže je zajímavý výhled na město. Věž je zajímavá také tím, že na jejím vrcholu rostou stromy jako v nějaké zahradě.
Odtud jsme pokračovali úzkými křivolakými uličkami, kam proniká jen málo slunečního svitu na náměstí Piazza San Pietro Somaldi, kde jsme si prohlédli kostel, pokračovali jsme k chrámu San Frediano, který stojí na náměstí Piazza San Frediano. Za pozornost stojí především průčelí kostela s unikátní mozaikou ze 13. století.
Neobvyklé je nedaleké elipsovité náměstí Piazza Amfiteatro. Zajímavěji náměstí působí především při pohledu z ptačí perspektivy. Na náměstí kdysi stávalo římské divadlo.
Odtud jsme pokračovali po pěší zóně plné turistů, která nás vedla okolo hodinové věže Torre dele Ore a několika dalších chrámů až na prostorné náměstí Piazza Napoleone. Zde se nachází velký palác, kde je také informační centrum a veřejné WC. Po krátkém odpočinku jsme se vydali přes náměstí Piazza del Giglio na Piazza San Giovanni, kde můžeme obdivovat krásu kostela až na náměstí Piazza Martino, kde za prohlídku stojí Dóm. Zdarma je možno shlédnout i interiér opradu pozoruhodného kostela, který je zasvěcen sv. Martinovi a pochází z 11. století. Po následné přestavbě byl však dokončen až ve 14. století, ale průčelí zůstalo původní. Uvnitř kostela se pak nachází slavný dřevěný krucifix zvaný Volti Santo.

Odtud jsme se po městských hradbách vydali zpět k autu tak, abychom nepřekročili maximální možnou dobu parkování zdarma 2 hodin.

Třetí den strávený v Toskánsku jsme se rozhodli navštívit celkem tři zajímavá městečka: San Gimmignano, Pienzu a Sienu, která si popíšeme v dalším cestopisu.

Česká Třebová není jen známým železničním uzlem. Oblast ležící na Orlickoústecku má i svá poklidná zákoutí a turistická lákadla. Asi čtyři kilometry západně od České Třebové leží malebný kopec s ještě malebnějším údolím. Vrchol se jmenuje Kozlovský kopec a pod ním ležící obec Kozlov. Toto jméno je spojeno hlavně s malířem Maxem Švabinským.

Kozlovský kopec býval pro svou odlehlost zahalen rouškou jakési mystické tajuplnosti. Naši předci byli přesvědčeni, že uvnitř kopce je veliké jezero, jehož vody daly vznik vydatnému českotřebovskému prameni Vrbovka. Obyvatelé nedaleké vesničky Kozlov však měli jiný názor. Kdysi prý pramen ústil právě v Kozlově a jeho výtok dokonce stačil k pohonu pily. Občané České Třebové jim však tento dar záviděli natolik, že dle pověsti pramen svedli do jeho nynějšího místa. Kozlovští se tím však nechtěli smířit a proto pověřili zkušeného „havíře“, aby jim za nemalou odměnu svedl pramen zpět do obce. Hned se pustil do díla, vyměřoval, kopal, ale především se nechal štědře hostit od místních obyvatel. Tento „havíř“ však po čase zjistil, že pramen nelze přemístit a snažil se ze vsi vytratit. Kozlovští jej však hlídali doslova na každém kroku. Nakonec pozval svého hlídače do krčmy, kde jej na své útraty hostil. Když všeobecné veselí dosáhlo vrcholu, „havíř“ se potichu vytratil. Kozlovští tak definitivně přišli o dostatek vody.

Kozlov je poprvé vzpomenut v roce 1347 a obec je s Českou Třebovou spojena silničkou s Alejí Maxe Švabinského, která byla vybudována v roce 1924. Alej vysázel klavírista Karel Vejrech a tvoří ji převážně břízy a jeřáby.
Vybudováním silnice se do té doby nepřístupný Kozlovský kopec stal záhy hojně navštěvovaným místem přístupným nejen turistům, ale i motoristům.Vznikla tak myšlenka vybudování stálé turistické základny. V roce 1924 bylo dosaženo dohody a třebovští turisté získali pozemek na vrcholu Kozlovského kopce (601 m)o výměře 2,4 hektarů. Další záměry však nedovolil realizovat nedostatek finančních prostředků.
V roce 1929 však budovali pracovníci Vojenského zeměpisného ústavu v Praze triangulační síť. Pro jeden z bodů byl vybrán vrchol Kozlovského kopce. Po nedlouhém jednání došlo ke změně původního projektu a za přispění města byla postavena dřevěná rozhledna vysoká 29 metrů, jejíž vyhlídková plošina byla přístupná pomocí žebříků. Z rozhledny byl za příznivého počasí výhled na Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky i Králický Sněžník, viditelná byla i Kunětická hora u Pardubic.
Nedaleko rozhledny otevřel v roce 1933 Klub českých turistů chatu. Ta byla z velké části zbudována na základě finančních darů občanů města, které umožnily postavit skutečnou turistickou chatu s možností základního občerstvení. Poměrně velká návštěvnost přiměla členy odboru k rozšíření chaty, ke kterému došlo již v roce 1936 a od tohoto roku nese chata jméno Maxe Švabinského. Do současné podoby byla přestavěna v roce 1941.
Zatímco chata poměrně prosperovala, rozhledna byla pro naprostou zchátralost v padesátých letech odstraněna. V roce 2000 však využilo vedení města Česká Třebová záměru společnosti Radiomobil vybudovat na Kozlovském kopci věž o celkové výšce 55 metrů pro přenos signálu. Došlo ke vzájemné dohodě, na jejímž základě město financovalo montáž schodiště a zbudování vyhlídkové plošiny ve výšce 32 metrů. Z jejího vrcholu jsou možné daleké výhledy.

Pod vrcholem Kozlovského kopce se v malebném údolí nachází vesnička Kozlov, která je od roku 1989 integrovanou součástí České Třebové. Jméno obce pochází od příjmení Kozel podle zakladatele či vlastníka ve smyslu Kozlův majetek.
Při cestě do vsi míjí návštěvník starobylou šestibokou dřevěnou kapli P. Marie Zbraslavské. Ta byla postavena v roce 1753 s oltářem a obrazem P. Marie Zbraslavské. V roce 2004 byl do věže kaple umístěn nový zvon.
Není bez zajímavosti, že vesnici míjela tzv. „Černá stezka“, po níž bylo v dávných dobách možné nepozorovaně cestovat z Moravy až do Prahy, neboť se vyhýbala všem lidským sídlům. Stezka tak byla prý využívána k pašování zboží.
Kozlov však vstoupil do podvědomí zejména častými pobyty malíře Maxe Švabinského.
Pobyt Švabinského v Kozlově znamenal velký vliv na jeho tvorbu. Poprvé do této vesničky zavítal v roce 1895, kdy přijel za Eliškou Vejrychovou, se kterou se seznámil toho roku na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. Jejich vztah vyvrcholil svatbou. V Kozlově se novomanželé trávili svůj čas v bývalém domku rodiny Vejrychovy. V roce 1908 rodiče Ely Karel a Běla Vejrychovi domek rozšířili a sami se záhy přestěhovali opodál do tzv. Pecháčkova statku, který několik let před tím zakoupili.
Max Švabinský si tento kraj zamiloval a trávil zde prázdniny v letech 1896 – 1919. Zajížděl sem i v zimním období. Zdejší kraj mu byl inspirací pro mnohá díla. V letním období hostila chaloupka mnohdy významné hosty. Z těch nejznámějších je možné připomenout skladatele Bohuslava Martinů či spisovatelku Marii Majerovou.
V roce 1919 navštívil Švabinský Kozlov naposledy. Chaloupku nadále v letním období obývala Ela Švabinská. V období druhé světové války se zapojila do ilegálního komunistického odboje a 10. února 1943 byla v Praze zatčena a posléze se dostala do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde byla až do konce války. Po jejím úmrtí 10.srpna 1967 o chaloupku pečovala adoptivní dcera Maxe Švabinského paní Zuzana Švabinská.
Díky pobytu a tvorbě Maxe Švabinského v Kozlově se stala tato dosud zapadlá vesnička známou v uměleckých kruzích a životní a tvůrčí etapa Švabinského na Kozlově je nazývána Kozlovským obdobím.
Chaloupka čp. 50, která pochází z roku 1851, a kterou si tolik Švabinský oblíbil, byla prohlášena kulturní památkou.
Za zmínku zcela určitě stojí tzv. Pecháčkův statek z roku 1807, který od manželů Sitařových koupil v roce1900 Karel Vejrych, otec manželky Maxe Švabinského Ely. Dům je vyzdoben sgrafity „Zahradníčci“ od Rudolfa Vejrycha a „Žnečka“ od Maxe Švabinského. Statek je ve vlastnictví potomků Karla Vejrycha.