Šablona | Cestopisy

V rámci naší cesty po Itálii jsme si již prohlédli Řím a na druhý den jsme vyrazili z kempu Tiber Roma a najeli na dálniční okruh G.R.A. a dále na dálnici A1 na jih ve směru na Neapol. Tato šestiproudá dálnice je poměrně rychlá, protože vede rovinatou krajinou bez převýšení, tunelů a velkých zatáček. Jedinou věcí, na kterou je třeba upozornit je, že většina Italů zde jezdí v prostředním pruhu. Pro předjíždění používají jak pravý, tak levý pruh. Je nutné si na to dát pozor. Po více jako hodině jízdy jsme se ocitli před Neapolí a za další půlhodinu jsme již sjížděli z dálnice výjezdem na Pompeje.

Pompeje

Pozůstatky tohoto římského města patří k nejpůsobivějším místům Itálie. Město bylo zasypáno při výbuchu Vesuvu v roce 79 a zůstalo tak zakonzervováno do dnešních dnů. Cenné vnitřní vybavení a nástěnné malby byly převezeny do Archeologického muzea v Neapoli. Parkování je možné hned naproti každému ze vstupů do areálu. My jsme si vybrali vstup nejblíže centru novodobých Pompejí a také nejblíže pompejskému Amfiteátru. Za parkování se zde platí 1 € za hodinu. Vstupné do areálu Pompejí stojí 10 €. Každý návštěvník obdrží ke vstupence plánek areálu, který je celý střežen několika desítkami, možná i stovkami kamer. Orientovat se zde dá dle názvů ulic, ale mnohé ulice z areálu jsou zavřené. Zhruba uprostřed areálu se nachází občerstvení, prodejna suvenýrů a toalety. Jinak uvnitř žádné obchody nejsou. Za návštěvu zde stojí zejména Amfiteátr, některé z domů, kde jsou kupodivu zachovány nástěnné výmalby či dlažba na podlahách. Za prohlídku stojí také malé i velké divadlo, domy a zahrady nejrůznějších významných pompejských měšťanů, pekárny, restaurace či plavecký bazén. Prohlídka těch nejzajímavějších míst Pompejí zabere 3 – 4 hodiny.

Z Pompejí a pokračovali po dálnici ve směru na Salerno. Za Salernem se dálnice trochu zužuje, je zde omezená rychlost, ale zároveň již je jízda po ní bezplatná. Sjíždíme sjezdem na Battipagliu a pokračujeme dále po silnici číslo 18 na Paestum. Projíždíme asi půl hodiny městečky a vesnicemi více či méně v koloně. Orientovat se v obci Paestum není jednoduché, nicméně se zde nachází velké množství ubytovacích kapacit včetně autokempů, které jsou dobře značené. Za ubytování v jednom ne zrovna kvalitním kempu bez teplé vody jsme zaplatili 19 €.
Na druhý den vyjíždíme z kempu na prohlídku Paestumu. Zaparkovali jsme poblíž vchodu a vyrážíme na prohlídku.

Paestum

Na rozdíl od Pompejí, je krása Paestumu patrná již před vstupem do areálu. Tři obdivuhodně zachovalé dórské chrámy jsou zdaleka viditelné a již zdaleka lákají ke své návštěvě. Vstup do areálu stojí 4 €, pokud se odhodláte navštívit také archeologické muzeum, zaplatíte 6 €.
Paestum založili řečtí osadníci v 6 st. př. n. l. Později se z města stal důležitý přístav. Město však později postihovaly epidemie a další úpadky a postupně se vylidňovalo. Chrámy v bažině znovuobjevili v 18. století dělníci, kteří zde budovali silnici.
Ačkoliv Paestum není tak komplexně dochovaným místem jako Pompeje, prohlídka archeologicky odkrytých základů zdí domů a celých ulic doplněná nákresy představ, jak místo původně vypadalo rozhodně stojí za shlédnutí. Ze tří tyčících se dochovaných chrámů je Tempio di Nettuno, který pochází asi z roku 450 př.n.l., patří k nejdochovalejším řeckým chrámům vůbec. Chybí mu pouze část vnitřních zdí a střecha. Opodál stojí Bazilika, nejstarší dochovaná památka v Paestumu. Prohlídka areálu nám trvala necelé dvě hodiny. Areál je zapsán mezi památky světového dědictví UNESCO.

Na parkovišti jsme zaplatili 2,5 € a vyrážíme zpět k hlavní silnici směrem na Battipagliu.
V další části našeho putování po Itálii se vydáme do měst zapsaných do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a sice do města s obydlími vytesanými ve skále Matera a městečka s typickými obydlími trulli Alberobello.

Jedním z významných strážných hradů českého království byl hrad Kašperk, který založil roku 1356 sám velký Karel IV. Kašperk leží na Šumavě nedaleko města Kašperské hory a svým okouzlujícím dojmem zaujme každého návštěvníka. Schovaný v lesích čeká na návštěvu turistů, kteří jej každoročně v mohutných houfech dobývají.

Jako výchozí bod cesty na hrad je nejlepší využít zdejší parkoviště odkud vede lesní cesta, kterou zpočátku lemují zdejší krásné louky s remízkami stromů s pozdějším přechodem na cestu lesem. Jedná se o trasu po zelené značce cca asi přes jeden kilometr dlouhou od parkoviště pod vrcholkem jménem Žlíbek. Pohled na samotný hrad Kašperk se otevírá až u samého cíle cesty. Impozantně se tyčící první věž hradu s okolními lesy na holém kopci hory Ždánov (886 m.n.m.). V samotném hradu se nachází velké nádvoří kam je vstup zdarma a lze si zaplatit prohlídku s průvodcem, která provede návštěvníky do obou věží a s hodnotným výkladem získáte i nádherný výhled na okolní šumavské lesy. Jinak můžete obdivovat především architektonické řešení hradu, namísto očekávání nějakých zdobených interiérů.

Hrad byl založený jako stražný a to především kvůli zemské hranici s Bavorskem a snaze o ochranu obchodní tzv. zlaté stezky a pravděpodobně i kvůli nalezišti zlata na Šumavě. Jeho údajný původní název Karlsberg neboli Karlova hora byl zřejmě nakonec počeštěn na Kašperk. Zajímavostí je, že hrad měl statut královského, ale byl i s celým panstvím pronajímán tzv. zástavním držitelům. Prvním takovýmto držitelem byl kardinál Jan Očko z Vlašimi. V letech 1411 – 1454 přešel hrad do držení rodu Zmrzlíků, sympatizantům s husity, proto se v té době hradu vyhla válka. V druhé polovině 15. století získal hrad Kašperk rod Šternberků, který vybudoval na protilehlém kopci strážní pevnůstku jménem Pustý hrádek, z kterého můžeme dnes už vidět jen torzo. Dalším významným držitelem byl Jiří Lokšan, tajemník a místokancléř císaře Ferdinanda I, který potlačil pokus o stavovské povstání v roce 1547. Další poměrně velkou zajímavostí je, že když hrad ztrácel postupně svůj ochranný význam a chátral, tak jej v roce 1616 odkoupilo nedaleké město Kašperské hory, které je vlastníkem až do dnešních dnů.

Hrad Kašperk nebyl za celou svoji éru pravděpodobně nikdy dobyt, až v roce 2007 jej lehce zpustošil orkán Kyril, který poničil střechu nejvyšší věže. A tak namísto drancujících vojsk škodí hradu dnešní klimatické změny. Mé fotografie hradu jsou právě z doby poničené střechy. Dnes je již naštěstí střecha opravena. Na pokrývku byla využita štípaná šindel a hrad tak dostal opět zajímavější podobu. Otevírací dobu najdete přímo na oficiálních stránkách – hrad Kašperk

Do Paříže jsme dorazili jedno slunečné odpoledne autem po dálnici A4 od Remeše. Nejprve jsme hledali ubytování, které jsme měli vyhlídnuté v kempu Paris Est. Výhodou tohoto kempu by mělo být především to, že se nachází na západník okraji města nedaleko dálničního přivaděče, takže by mělo odpadnout dlouhé hledání a bloudění po pařížských silnicích.

V Paříži se dle dostupných informací nacházejí pouze dva autokempy. Ten druhý je nedaleko centra města v Boulognském lesíku.

Paříž je dnes jedním z nejobdivovanějších měst světa, kam ročně prý dle statistik zavítá až 20 miliónů návštěvníků. Ve vnitřním městě spolu s předměstími žije 12 miliónů lidí, což je 20 procent obyvatel celé Francie. Paříž se může chlubit nejhustší evropskou koncentrací obyvatel, dokonce i Londýn, Tokio i New York v tomto ohledu za Paříží zaostávají. V centrech těchto velkoměst totiž většinou sídlí banky a velké společnosti. Kdežto v Paříži bydlí lidé i přímo v centru města.
Na druhý den ráno jsme si přivstali, abychom toho co možná nejvíce shlédli z hlavního města Francie. Přímo od autokempu odjíždí každou půl hodinu autobus číslo 101 ke stanici pařížské příměstské dráhy RER.

Systém pařížské hromadné dopravy je velmi kvalitní a stabilní. Pařížské metro má celkem třináct tras a spojuje v podstatě celé město. Stanice metra se v centru nacházejí přibližně na každých dvou stech metrech. Trasy metra jsou označeny čísly, přehledné plánky tras jsou na každé stanici, v papírové podobě si je můžete zdarma vyzvednout v kancelářích na každé stanici. Trasy příměstských vlaků RER jsou značeny písmeny. My jsme nejprve jeli linkou A až na konečnou La Défense.

La Défense je zcela moderní čtvrť Paříže s mrakodrapy. Svůj název nese dle sochy stojící na centrálním náměstí symbolizující obranu (défense) Paříže v roce 1870. Kopec Défense byl původně pouze kopcem s tímto jediným památníkem. V roce 1954 se však městská rada dohodla, že Paříž potřebuje obchodně- administrativní centrum a vzhledem k tomu, že Paříž byla téměř celá památkově chráněna, volba padla právě na vrchol Défense. Zde tedy v následujících desetiletích vyrostla celá řada moderních prosklených budov a řada mrakodrapů. Celá čtvrť patří chodcům, auta jsou zde svedena pod zem. Již zmíněný památník z roku 1883 je tak jedinou historickou stavbou uprostřed moderní architektury. Největší prostor zaujímá mohutná pěší zóna, kterou kráčejí každodenně tisíce úředníků do práce, kteří ve své většině do práce jezdí metrem. Je to totiž nejrychlejší.
Ústřední stavbou čtvrti je kolosální Grande Arche. Tento monument byl dokončen v roce 1989 k 200. výročí Revoluce. Tato obrovská dutá krychle obložená sklem a mramorem je v jedné přímce s Vítězným obloukem, ale i s Óbelisque na Place de la Concorde či Pyramidou v Louvru.
Další dominantou této čtvrti je kulovitý Dóme IMAX s jedním z největších promítacích pláten na světě.
Odtud asi po hodině naše cesta pokračovala metrem k Arc de Triuph, tedy Vítěznému oblouku. Podchodem pod snad nejrušnější pařížskou křižovatkou se dostáváme k tomuto významnému francouzskému pietnímu místu. Zajímavostí je, že přímo z tohoto náměstí se paprskovitě rozbíhá dvanáct ulic. Oblouk je 50 metrů vysoký a na své fasádě má čtyři hlavní plastiky. Ty zobrazují vítězné bitvy z dob Revoluce roku 1789. Po zaplacení vstupného je možné shlédnout v muzeu krátké filmy o historii oblouku nebo se podívat do patra s panoramatickou vyhlídkou na Paříž.
Pod Vítězný oblouk byl v roce 1920 pohřben neznámý vojín. Každý den v 18:30 se v těchto místech koná pietní akt.

Dále jsme pokračovali po populární Champs-Elysées. Tato jedna z nejslavnějších tříd světa směřuje k Louvru a v něčem mi připomínala spíše pražské Václavské náměstí.
Asi po dvaceti minutách chůze jsme odbočili kolem paláců muzea přes most Alexandra III., o kterém se říká, že je nejkrásnějším mostem v Paříži. Zdobí jej sochy nymf, cherubínů a okřídlených koní. Jen tak pro informaci – v Paříži se nachází 35 mostů. Hned za mostem se již otevírá přes rozsáhlý trávník na palác Invalidovna, který je dnes luxusním hotelem. Kolem hotelu se dostáváme na Marsova pole a otevírá se nám tak úžasný pohled na dominantu celé Paříže – Eiffelovu věž.
Tato více jak tři sta metrů vysoká věž se tyčí na prostranství bývalého vojenského cvičiště a byla postavena v roce 1889 u příležitosti stého výročí Velké francouzské revoluce. Věž byla postavena třemi sty dělníky za necelé dva roky. Na stavbu bylo použito více jak 2,5 miliónů nýtů. Po nějakou dobu po svém dokončení byla věž nejvyšší stavbou na světě. Během jednoho roku provozu se vrátily veškeré náklady spojené s její výstavbou. Do prvního patra je možné se dostat po 360 schodech či některým ze tří výtahů umístěných ve třech ze čtyř pilířů věže. Musíte však počítat s tím, že si na vstupenky a následnou cestu nahoru vystojíte i několika hodinovou frontu. My jsme zde čekali asi hodinu. Výtahem se z přízemí dostanete přímo do druhého patra. Pokud máte zájem vidět Paříž opravdu z ptačí perspektivy, je možné přestoupit ve druhém patře na výtah do třetího patra. Nad sebou pak uvidíte pouze televizní antény. Pohled na město z výšky 300 metrů je opravdu impozantní. Vstupenka do třetího patra stojí 11 €. Nejvyšší patra Eiffelovy věže tvoří vlastně patra dvě. To níže položené je zasklené a jsou zde uvedeny všechna hlavní města a jejich směry včetně Prahy. O patro výše je již otevřený ochoz. Pokud sjedete výtahem níže do druhého patra, máte možnost navštívit dále několik obchodů se suvenýry či restauraci. V prvním patře Eiffelovy věže se pak dále nachází také expozice historie Eiffelovy věže či kinosál, kde je promítán film o vzniku této dominanty. Je zde i několik restaurací a pošta. Z výše uvedeného vyplývá, že návštěva Eiffelovky včetně front na vstupné a výtah zabere minimálně tři hodiny. Návštěva Eiffelovy věže rozhodně stojí za to. Výhled ze třetího patra věže je nádherný, Eiffelova věž nabízí však také řadu obchodů se suvenýry, občerstvení, restauraci či kinosál. Spolu s čekáním ve frontě si tudíž na návštěvu Eiffelovy věže vyhraďte alespoň tři hodiny.
Když jsme se vrátili opět nohama na pevnou zem, zamířili jsme k nejbližší stanici metra a vyrazili směrem k Moulin Rouge. Vystupujeme na stanici metra Blance a hned u východu z metra nás zaujme mlýn Moulin Rouge. Pokračujeme dále po ulici de Vpichy pokračujeme směrem k náměstí Pigalle. Cestou procházíme okolo celé řady erotických salónů a sexshopů. Náměstí Pigale bylo však pro nás zklamáním, protože zde kromě nijak nevýrazné fontány nic zajímavého není.

Popojíždíme jednu stanici metrem do stanice Abbesses, odkud vystupujeme do kopce na populární Montmartre, což je vlastně jediný kopec v Paříži. Nejen že je odtud nádherný výhled na město, ale nachází se zde také katedrála Sacré-Ceur. Ještě zbývá dodat, že je možné v případě potřeby se na vrchol Montmartre dostat také malou lanovkou, která je zmenšenou podobou petřínské lanovky. Tato lanová dráha je součástí pařížské městské dopravy, takže v případě, že máte celodenní jízdenku, můžete využít svezení se lanovkou. Bílá bazilika Sacré-Ceur rozhodně stojí za návštěvu. Vstup do kostela je bezplatný. V jejím okolí se nachází řada malířů a dalších umělců, kteří Vám mnohdy neodbytně nabízejí možnost zvěčnit Vás na papír či plátno. V okolí se dále nachází také celá řada restaurací a kaváren. Montmartre býval v minulosti pouze vískou uprostřed vinic a větrných mlýnů i když hlavní ulice již měla městský charakter. Nádherný výhled z vrcholu Montmartru na Paříž však lákal mnohé Pařížany k nedělním výletům a především umělce, kteří zde hledali inspiraci ke svým dílům. Součástí Montmartru byly již tehdy známé kabarety Moulin Rouge plné nevázané zábavy a revuálních tanečnic…
Z Montmartru jdeme zpět na stanici metra a odjíždíme do stanice Concorde. Tomu uprostřed vévodí přes 3000 let starý egyptský obelisk. Odtud je také pěkný výhled přes Champs-Elysées až na Vítězný oblouk.

Z náměstí Concorde pokračujeme do zahrady předcházející Louvru. Procházíme okolo fontán, upravených cest až k samotné světoznámé galerii. Procházíme zmenšenou podobou Vítězného oblouku až před prosklenou Pyramidu, novodobou dominantu Louvru. Pyramida slouží jako vstupní hala do všech expozic, ke kterým se dostanete podzemními chodbami. Louvre je největším palácovým komplexem Evropy, který vznikal po celá staletí. Jeho nejstarší částí je Cour carrée neboli Čtvercový dvůr, který dal na počátku 13. století vystavět k ochraně královského pokladu Filip II. August. V následujících staletích se palác rozrůstal, stálou královskou rezidencí se však nikdy nestal. Mezi lety 1680 a 1750 byl Louvre dokonce opuštěn a chátral, uvažovalo se dokonce o demolici některých jeho částí. Zabydlela se tu místní chudina. Teprve na konci 18. století se podařilo provést jeho rekonstrukci s otevřít zdejší muzeum.

Od Louvru přicházíme k břehu řeky Seiny a přes most Pont Nuef, který je i přes svůj název nejstarším mostem v Paříži se dostáváme až na ostrov Ile de la Cité a míříme ke katedrále Notre-Dame – chrámu Matky Boží. Tato katedrála byla vystavěna ve dvanáctém a třináctém století. Revoluce v 18. století pak však započala její chátrání. V devatenáctém století však započala její rekonstrukce, další významná rekonstrukce, která změnila kromě katedrály samotné i přilehlé náměstí, které se stalo pěší zónou, započala roku 1989 a dnes je katedrála opravdu chloubou Paříže.
Od katedrály jsme se pak ještě vydali směrem k modernímu kulturnímu centru Pompidue. Toto moderní kulturní a výstavní centrum spíše vypadá jako tovární hala a to jej právě dělá atraktivním.
Metrem pak ještě odjíždíme na náměstí Bastile, kde si prohlédneme obelisk a míříme na svým způsobem zajímavé náměstí Pl. des Vosges. Toto náměstí je upravené do podoby parku, ale především zaujme zcela jednotnou zástavbou okolo celého náměstí.

Toto je naše poslední místo, které jsme v Paříži navštívili. Sedáme na metro, přestupujeme na příměstský vlak RER a následně i na autobus do kempu, kam dorážíme po 21 hodině.
Na druhý den nás čeká návštěva Versailles, ale o tom zase snad někdy příště.

« ‹ z 2 › »

Pokud máte rádi pohádky anebo pokud rádi mlsáte, je hejtmanství, které se nachází nedaleko Pardubic – města perníku, tím pravým místem k návštěvě. Stačí odbočit ze silnice spojující Ráby a Němčice do hlubokého lesa, po chvíli spatříte světýlko, které vás přivede až na mýtinu, kde stojí Perníková chaloupka. Ta je sídlem nejen Ježibaby, ale také celého Perníkového hejtmanství.

Pravdou však je, že ona chaloupka není tak úplně z perníku, ale je to vlastně lovecký zámeček z roku 1882, který nechal postavit baron Richard Drasche z Wartinberka. Po druhé světové válce byl lovecký zámeček barona Drascheho znárodněn a v jeho prostorách sídlilo učiliště pro zedníky, poté zámeček sloužil jako domov důchodců a později zde pak sídlil Ústav pro mentálně postiženou mládež. Na sklonku devadesátých let pak byl zchátralý zámeček vrácen v restituci. Dnes zde sídlí Muzeum perníku a pohádek spolu s informačním centrem Děda Vševěda. To vše provozuje se svou rodinou pan Luděk Šorm. Každého, kdo do Perníkové chaloupky zavítá, upoutá vůně perníku, která se line chodbami hned při vstupu.
Prohlídka zámečku začíná právě v perníkové vesničce zvané Perníkov. Kromě vesničky celé vyrobené z perníku pak zejména děti zaujmou pohádkové postavičky z perníku, místnosti pak uprostřed dominuje obrovská perníková chaloupka, která je unikátní tím, že je kompletně vybavena také interiérem vyrobeným z perníku.
Ačkoliv ve společnosti panuje silné povědomí, že tradice výroby perníku na Pardubicku je velmi stará, opak je pravdou. Do konce 19. století totiž nejsou prakticky doklady o tom, že by v Pardubicích byli perníkáři. Dochovala se pouze jediná zmínka k roku 1515, kdy městská kronika zmiňuje perníkáře, ale to bylo v době, kdy Pardubice prožívaly největší rozkvět. Tehdy tu perníkáři byli, ale pak zase z Pardubic zmizeli. Až teprve z první poloviny 19. století se dochovala známá věta „Zač je v Pardubicích perník“, kterou F.L.Čelakovský publikoval s poznámkou, že ta věta je mezi lidmi velmi rozšířená.
Rozvoj výroby a propagace perníku na Pardubicku nastaly až s průmyslovou výrobou na počátku 20. století.

Muzeum perníku

V Perníkové chaloupce není jen o perníku, ale také o pohádkách. V Perníkové chaloupce totiž naleznete sbírku knížek, která se věnuje pohádce O perníkové chaloupce z různých zemí světa. Ačkoliv je totiž tato pohádka známá doslova na celém světě, v každé zemi se vypráví trochu jinak. Třeba ve Španělsku děti neznají pohádku o perníkové chaloupce, mají tam pohádku o chaloupce z karamelu. V Itálii to je pak pohádka o domečku z čokolády, švédská verze se jmenuje Hans och Greta. Návštěvníci pak mohou obdivovat i chorvatskou verzi pohádky nebo verzi slovinskou, kde se píše, že chaloupka byla piškotová, slepená čokoládou. Holandská verze pohádky je zase zajímavá tím, že chaloupka byla složena z bonbónů a lízátek.

Poté, co se návštěvníci muzea seznámí s historií výroby perníku či s pohádkou O perníkové chaloupce, mohou se vydat do strašidelného hlubokého lesa a na vlastní kůži si vyzkoušet to, co prožívali Jeníček s Mařenkou. Návštěvníci tak procházejí potemnělým bludištěm se stromy, pavouky a pohádkovými postavičkami, mezi kterými nechybí vodník nebo například liška číhající na Budulínka.
Teprve po absolvování této strastiplné cesty mohou zaklepat na dveře, za kterými už čeká laskavá paní Ježibaba. Rázem ze strašidelného lesa vstoupí přímo doprostřed pekárny provoněné perníkem. Odtud tedy pochází ta libá vůně, která snad každého upoutá ihned po vkročení do Perníkové chaloupky. Místnosti kromě vůně perníku dominuje i krásná pec se zabudovanou elektrickou troubou. Zručná paní Ježibaba vtlačuje perníkové těsto do dřevěných forem nejrůznějších tvarů.
Prohlídka Muzea perníku pokračuje do místnosti zvané Medový ráj, kde je možné si zakoupit některý z nepřeberného množství perníčků.
Součástí Perníkové chaloupky v Rábech u Pardubic je také peklo, kde můžete navštívit čertovský párek manželů Furdových. Pokud přežijete návštěvu pekla, dostanete se do Ježíškova nebe. V místnosti laděné do modra se nachází nebeské lože, pod stropem létají andělé a z reproduktorů se zde linou tóny vánočních koled, klid a pohoda…
Zejména pro držitele jmen Jan a Marie je pak určena Síň slávy Jeníčků a Mařenek. Zde se nachází také Perníková matrika, do které mohou být zapsáni právě držitelé jmen Jan a Marie. Zatím však tuto možnost mají pouze jednou ročně při velkém setkání Jeníčků a Mařenek 6. července. Snahou však prý je, aby i matrika byla přístupná celoročně.

Perníková chaloupka se pro veřejnost zavírá pouze na několik dní po novém roce. Zavřeno je pouze od Tří králů do Hromnic. To proto, že probíhají instalace nových expozic. Jinak však můžete do Perníkové chaloupky zavítat celoročně. Kromě toho zde každoročně probíhá několik periodicky se opakujících akcí. Sezónu zahajuje slet čarodějnic 30. dubna, počátkem června se zde pak koná ve spolupráci se včelaři dětský den tzv. Medobraní, 6. července to je pak každoroční setkání Jeníčků a Mařenek, 28. září se pak každá rok koná Svatováclavská perníková tlačenice, kdy si mohou návštěvníci vyzkoušet techniku výroby perníku, o měsíc později je pak každoročně pro návštěvníky připravena sportovní akce Perníkiáda s překonáváním Velkých Říjnových Sportovních Rekordů a sezónu zakončuje 17. listopadu Den duchů, kdy jsou vítáni zejména návštěvníci v maskách a převlecích a tradiční předvánoční jarmark počátkem prosince.
Přijeďte tedy navštívit Perníkové hejtmanství v Perníkové chaloupce v Rábech pod Kunětickou horou !

Do Říma jsme dorazili v rámci našeho dvoutýdenního putování po Itálii. Již jsme se seznámili s Toskánskem (viz některý z předchozích cestopisů) a z Florencie jsme vyrazili po dálnici A1 na jih. Asi po 2 a půl hodinách jízdy jsme byli nedaleko Říma v místě, kde se dálnice rozděluje ve směru na Řím a na jakýsi východní okruh. V tomto místě, kde končil placený úsek dálnice, jsme se občerstvili a zanedlouho jsme najeli na dálniční okruh vedoucí okolo celého Říma. Tento dnes již šestiproudý silniční okruh nese označení G.R.A. Z něj jsme sjeli výjezdem 6 ve směru na Prima Porta a pokračovali směrem ke kempu Tiber Roma, který jsme měli již předem vyhlídnutý. Po ubytování v poměrně slušném kempu s dostatkem zeleně, který je vybaven bazénem, pizzerií, obchodem, ale především tekoucí teplou vodou ve sprchách, jsme si odpočinuli a v časných odpoledních hodinách se vypravili na prohlídku Říma a Vatikánu.
K zastávce vlaku Prima Porta, odkud jezdí příměstská doprava do města, jezdí pravidelná autobusová doprava od kempu zdarma. Celodenní jízdenka na městskou dopravu v Římě přijde na 4 €. V automatu jsme si tedy zakoupili tuto jízdenku a vyrazili příměstským vláčkem do centra. Zde ve stanici Flaminio jsme přestoupili na ŕímské metro.

Podle tradice byl Řím založen 21. dubna 753 př.n.l., kdy se stal Romulus prvním králem. Osídlení zde v tomto období potvrdily archeologické výzkumy. Město prosperovalo a svou podobu dostalo za římské republiky. Za období prvního císaře Augusta prožíval Řím období politické stability a rozkvětu umění. Roku 64 n.l. většina Řima vyhořela, ale již kolem roku 100 mělo město přes 1,5 miliónů obyvatel. Aktivním centrem města bylo Forum Romanum a v Koloseu se pořádaly gladiátorské zápasy. Řím byl hlavním městem světa do roku 330, kdy první křesťanský císař Konstantin přesunul hlavní město říše do Byzantia. V období 15. a 16. století probíhala přestavba Říma, pracovalo se na Sixtinské kapli, sv. Petru a dalších projektech. Po sjednocení Itálie v roce 1861 se tzv. papežský stát stal její součástí. V roce 1929 Musolini a Pius XI. Podepsali lateránské dohody, které daly papežovi plnou suverenitu nad současným Vatikánským Městem (Cittá del Vaticano). Tak vzniknul Vatikánský stát.

Naše cesta pokračovala z Flaminia metrem pouze dvě stanice na Octaviano San Pietro. Odtud je to již jen kousek do Vatikánu, který byl naším prvním cílem. Asi po deseti minutách jsme se ocitli na Náměstí svatého Petra – Piazza San Pietro. Půloblouky kolonád na náměstí působí velmi impozantně. Volnému pohybu po náměstí brání řady lavic a dřevěné ploty mezi jednotlivými sektory, které jsou pro bohoslužby připraveny. Ovál náměstí obklopují čtyři řady dórských sloupů a pilastrů. Středu dominuje Obelisco Vaticano. Na špici obelisku stojí ve výšce 41 metrů kříž, jenž obsahuje relikvii Kristova kříže.
Na náměstí se nachází také vatikánská pošta, kde je možné nejen zakoupit pohlednici, ale také vatikánské poštovní známky v hodnotě 0,60 € a přímo s vatikánským razítkem tak poslat pozdrav svým známým. Hned vedle pošty se nachází WC zcela zdarma, kde je možné se v případě potřeby i převléknout, jak jsme to učinili my, když jsme chtěli navštívit baziliku sv. Petra. Vstup do chrámu je sice bezplatný, ale každý musí projít bezpečnostními rámy a být oblečen do dlouhých kalhot a mít zakrytá ramena. Chrám svatého Petra je největší křesťanský kostel, jehož hlavní loď je dlouhá 219 metrů a tyčí se nad hrobem apoštola Petra. Baziliku nechal již v roce 320 zřídit císař Konstantin. Po více jak 1000 letech začal původní kostel chátrat a tak bylo rozhodnuto o novostavbě. Starý dóm byl stržen roku 1506. Dnešní dóm byl dokončen roku 1614. Zdarma jsou návštěvníkům k vidění podzemní prostory dómu, kde jsou pohřbeni papežové, k vidění je tak i náhrobek Jana Pavla II. Po shlédnutí podzemních prostor baziliky následuje prohlídka samotného interiéru kostela. Skvostů, které zde je možné spatřit je nepřeberné množství. Ti, kteří mají zájem spatřit Řím z ptačí perspektivy, mají možnost vyšplhat ke kopuli chrámu sv. Petra. Zde se za vstup již platí. Zcela jedinečný zážitek je také návštěva Sixtinské kaple. Její prohlídka je součástí prohlídky vatikánských muzeí. Z nedostatku času jsme si tuto možnost bohužel nechali ujít, takže nejsem schopen podat bližší informace.
Asi po dvou hodinách strávených ve Vatikánu naše kroky pokračovaly ulicí Via della Conciliazione k Andělskému hradu – Castel Sant’Angelo. Přímo před hradem se nachází turistické informační centrum, kde je možné zcela zdarma obdržet mapu Říma. Andělský hrad stojí na břehu řeky Tibery a je vlastně mohutnou pevností a její vlastnictví zajišťovalo přístup do Vatikánu.
Přes most Ponte Sant’Angelo jsme se ulicí Via dei Coronari dostali na náměstí Piazza Navona. Toto náměstí je neustále plné turistů. Ale nejen turisté zaplňují prostory tohoto náměstí. Především se zde nachází množství malířů, karikaturistů a dalších pouličních umělců. Turisté zde však obdivují také kašnu Fontana dei Fiumi, která symbolizuje čtyři řeky – Nil, Gangu, Dunaj a Rio de la Plata.
Po prohlídce náměstí jsme se pak vydali úzkými uličkami k Pantheonu. Tento chrám je dodnes asi nejvělkolepějším svědectvím antického stavitelství v Římě. Pantheon vybudoval v roce 27 př.n.l. konzul Marcus Agrippa a císař Hadrianus jej nechal nově dotvořit v letech 118 až 125. Papež Bonifác IV. z něj v roce 609 zřídil křesťanský kostel a díky tomu se zachoval v dobrém stavu do dnešních dnů. Okolo 16 sloupů, které nesou předsíň vstoupíme do grandiózního vnitřního prostoru. Kupole o průměru 43,3 metrů je největší na světě.
Naše prohlídka „věčného města“ pokračovala na náměstí Piazza Venezia, kde jsme se ocitli přímo před monumentálním památníkem Vittoriano. Tento monument připomíná krále Viktora Emanuela II. Po sousedním širokém schodišti jsme se ocitli před Palazzo Nuovo. Nad schodištěm se nachází jezdecká socha Marka Aurelia, jejíž originál se nachází uvnitř v paláci. Pokud projdeme průchodem za palác, naskytne se nám překrásný výhled na Foro Romano. Popravdě řečeno tento pohled mě tak uchvátil, že si dovoluji jej doporučit všem návštěvníkům Říma.
V prostoru od náměstí Piazza Venezia směrem ke Coloseu, což je úsek dlouhý přibližně 500 metrů, se nachází velká část nejstarších památek Říma. Hned naproti již zmiňovaného památníku Viktora Emanuela II. se tyčí Traianův sloup – Colonna di Traiano na paměť Traianova vítězství nad Dáky. Byl v něm ve zlaté urně uložen císařův popel. V okolí sloupu se nachází Foro di Traiano. Jednalo se o ohromný komplex přímo přes ulici sousedící s Forum Romanum. Císařská fora byla postavena mezi lety 42 př.n.l. a 112 n.l. Zde sídlily nejdůležitější římské instituce. Teprve až Mussolini narušil tato fora, když postavil silnici spojující Koloseum a Piazza Venezia, čímž byla velká část nejstarších památek Říma poničena. Nyní dochází k jejich obnovení i když již postavenou silnici asi nikdo nezbourá.
Pomalu se dostáváme ke slavnému Coloseu. Tento 48,5 metrů vysoký ovál prý pojmul až 50 tisíc návštěvníků. Aréna měla délku 78 metrů a šířku 46 metrů.
U Colosea jsme nasedli na metro a dojeli do stanice Spagnia. Další turistická atrakce se totiž nachází na nedalekém náměstí Piazza di Spagnia. Jedná se o nejznámnější římské schodiště zvané Španělské schody. Pod schodištěm se nachází napůl potopená loď kašny Fontana sella Barcaccia z roku 1629. Schody slouží jako odpočinek pro mnohé turisty.
Posledním místem, který jsme v Římě navštívili, byla slavná a turisty doslova obložená Fontana di Trevi. Nejedná se vlastně pouze o fontánu, ale o úžasné umělecké dílo s barokním sousoším, které představuje boha moří Oceana. Dvacet metrů široká a šestadvacet metrů dlouhá fontána, kde voda jakoby přetéká přes pobřežní krajinu tvořenou skalami na širé moře je opravdu úchvatným dílem.

V pozdních večerních hodinách se vracíme do kempu. Problémy však nastaly při cestě zpět do kempu. Jelikož po 22 hodině již nejezdila jedna trasa metra, trvala nám cesta zpět několika autobusovými linkami hodinu a půl.
Na druhý den jsme si po namáhavé prohlídce hlavního města Itálie „v poklusu“ trochu přispali, před polednem jsme sbalili stan a vydali se na cestu dále na jich směrem na Neapol a Pompeje. O tom však zase někdy příště.

Colmar byl ve středověku významné opevněné město. Dodnes si zachovalo mnoho ze svých starobylých kostelů i většinu svého středověkého centra. Hrázděné domy se pyšní barevnými střešními taškami. Uličky města s množstvím různobarevných domů působí jako pestré divadelní kulisy.

Colmar

Parkujeme v centru města a pokračujeme dále okolo nově vybudovaného náměstí s fontánou do centra města. Procházíme uličkami starého města a směrovky nás navádějí k informačnímu centru, kde jsme zdarma získali plán města. Vzhledem k tomu, že se město nachází nedaleko německých hranic, nachází se zde poměrně velké množství německých turistů. Na jedné z ulic si kupujeme Crepés se šunkou a sýrem a pomalu se po více jak hodině vracíme k autu. Opouštíme Colmar a míříme jen o několik desítek kilometrů dále na sever do Strasbourgu, tak trochu do hlavního města Evropské unie.

Štrasburk (Strassbourg)

Nejprve jsme uvažovali o tom, že se pokusíme najít ubytování a navštívíme ještě naposledy nějakou typickou francouzskou restauraci. Projíždíme městem a nejen že nenalézáme žádné směrovky na autokemp, ale navíc se ve městě trochu zamotáváme. Především probíhá velmi usilovně výstavba celých čtvrtí na zbořeništích jiných čtvrtí města, takže pohyb a orientace po městě je dost komplikovaná. Celou dobu pomalu popojíždíme v koloně, přejíždíme most přes řeku Rhein a najednou spatřujeme evropskou vlajku s nápisem Bundesrepublik Deutschland. Zcela nečekaně a bez varování jsme se ocitli v Německu. Okamžitě jsme zde objevili směrovky na autokemp. Dojeli jsme se tedy k němu podívat a nutno přiznat, že onen německý kemp vypadal pěkně. Nocleh by nás přišel asi na 22 €, ale především jsme si chtěli zajít do francouzské restaurace a zítra pak posléze nakoupit ve francouzském obchoďáku suvenýry domů. Proto jsme se rozhodli pro návrat zpět na francouzské území do Strasbourgu. Přejíždíme tedy přes most a jsme zpět ve Francii. Nejprve kupujeme benzín a poté míříme do centra města, kde jsme zaparkovali. Měníme plán a vydáváme se na prohlídku města. Ubytování počká. Vyrážíme do ulic a za chvíli se již ocitáme před chloubou celého města před katedrálou Notre-Dame. Katedrála byla budvována mezi 11. a 15. stoletím. Jediná dokončená věž je po rouenské druhá největší v zemi a je vysoká 142 metrů. Chrámová loď je 103 metrů dlouhá a 34 metrů vysoká. Samotný interiér kostela je nám již v této pokročilé době uzavřen, ale máme štěstí, protože ještě na poslední chvíli jako poslední návštěvníci stíháme vylézt na vyhlídku nad městem, odkud je jak později zjišťujeme naprosto fantastický výhled na město. Nejprve však musíme překonat 350 schodů, takže nahoře hluboce oddychujeme, ale pak se již pouze kocháme. Je odtud dokonce krásný výhled na všechny ty evropské instituce. Po dvaceti minutách jsme však vzhledem k tomu, že se věž ve 20:15 hodin zavírá, nuceni zase seběhnout dolů.

Procházíme se ještě starým městem a poohlížíme se po nějaké stylové francouzské restauraci. Tu po nějaké době bloudění ulicemi nalézáme a usedáme ke stolu. Ale co si vybrat? Je to docela problém, jelikož názvům pokrmů zde uvedeným vůbec nerozumíme. A to ani tehdy, když je jídelní lístek napsán francouzsky i anglicky. Přítelkyně se nakonec rozhodla pro typické francouzské menu o třech chodech, já jsem si vybral rybí menu. Mezi tím, než nám jídlo donesli, jsme se dohadovali, co že jsme si to vlastně objednali. To, co jsme dostali na stůl bylo opravdu překvapující. Rybí menu se ukázalo být skutečně dobrou volbou. Jako předkrm byl jakýsi tatarák z lososího masa. Druhým chodem byla „ryba z trhu“, jak bylo uvedeno v jídelním lístku. Třetím chodem byl koláč s ovocem. Překvapivé bylo typické francouzské menu. Prvním chodem byla v podstatě tlačenka s cibulí, druhým chodem bylo celé vepřové koleno se zelím a třetím chodem byl ovocný koláč. Tak mě napadlo, jak hodně mají Češi a Francouzi společného. Ještě jsme si dali kávu, zaplatili 52 € a vydali se pozdně večerním Strasbourgem k autu.

Autem jsme se ještě asi hodinu proháněli po Strasbourgu a okolí, abychom se poohlédli po nějakém Carrefouru, kde by jsme následný den ráno nakoupili všechny potřebné věci a suvenýry domů. Carrefour jsme nikde nenašli, tak jsme nepohrdli jiným velkým nákupním centrem, které se nachází na severním okraji města. Mimo jiného je součástí celého areálu hotel Formule 1. Chceme se tu zeptat na ubytování, ale jelikož je již po půlnoci, recepce je již zavřená a jedinou možností, jak se ubytovat je tudíž platební karta, kterou by jsme museli vložit do platebního terminálu, abychom si zaplatili pokoj. Vzhledem k bankovním poplatkům, které by nás tato transakce stála, jsme tuto alternativu zavrhli.
Takže nakonec zajíždíme na parkoviště před velkou prodejnou nábytku a zaleháme přímo v autě.

V Brně můžete navštívit řadu zajímavých míst, památek, atrakcí nebo můžete pro oddych zajít do zoo. Vycházka to tedy po pravdě není rekreační, brněnská zoo se totiž rozprostírá na zalesněném kopci Mniší hoře, takže pokud nevyužijete turistický vláček, tak se můžete při cestě do kopce lehce zadýchat.

První velká nevýhoda této zoo je parkoviště, které pojme sotva 20 aut, a v dnešní době je takříkajíc nepoužitelné. Novým plánem má být vybudování parkoviště poblíž Mniší hory, odkud by vedla lanovka přímo do zoo. Ale jelikož to v Brně znám, velkolepé projekty většinou končí na papíře nebo trvají 20 a více let. Takže pokud pomineme problémy s parkováním můžeme vyrazit do tohoto kopcovitého terénu zahrady. Výhodou je zdejší les, který celé prostředí zkrášluje.

První zastávkou, kterou nemůžete minout jsou Tygří skály, které jsou možná nejznámější atrakcí. Jsou zde stylově vybudovány výběhy pro tygry sumaterské a levharty cejlonské. Zde je i restaurace pro občerstvení s výhledem do těchto krásných výběhů se skálami, vodou a bujnou vegetaci, ve které se ukrývají a lenoší zdejší již zmiňované šelmy. Od tygřích skal si můžete zvolit jakoukoliv cestu, lepší je si vzít plánek tras, pokud zoo neznáte. Mohli by jste totiž lehce nějakou cestu s expozicemi vynechat.

Na samotném vrcholu kopce je umístěn výběh afrických zvířat. Jsou zde zebry, pakoně a žirafy. Pěknou atrakcí jsou bizoni ze Severní Ameriky vedle jejichž výběhu jsou postavená indiánská teepee nebo pavilon Tropické království soustřeďující vzácné druhy plazů. Část zoo je zde vyčleněna i pro děti, kde si můžou vyzkoušet jízdu na poníkovi či si pohladit některá domácí zvířata. Další část je věnována souboru expozic severské zvířeny Beringia, který je svým rozsahem dosti jedinečný. Můžete zde narazit na repliku srubu kanadských indiánů z kmene Haida odkud je výhled do krásného výběhu pro arktické vlky. Zdejší lesnaté prostředí tak evokuje dojem kousku kanadské přírody. Na vlčí výběh navazuje expozice s bobry. Letošním jarním lákadlem jsou nově narozená mláďata ledních medvědů.

Zoo Brno má jistě co nabídnout, ale určitě i co zlepšovat. Vždyť letos konečně nabízí zoo slevy na rodinné pasy. Bylo už na čase a tak s dětmi nebo bez nich určitě se do zdejší krásné kopcovité lesní zoo vydejte.

Francie je mezi českými turisty jakousi „popelkou“. A to i přes to, že tato jediná evropská země, která se nachází na severu i na jihu evropského kontinentu, má turistům rozhodně co nabídnout.
Své dvoutýdenní putování po Francii jsme začali na severozápadě země. Za deštivého počasí jsme přijeli do městečka METZ nedaleko německých hranic.

METZ

Parkování jsme nalezli v podzemním parkovišti v centru města, které je součástí rozsáhlého nákupního centra. Parkovali jsme zde necelé dvě hodiny a za tu dobu jsme zaplatili 2,8 €. Spíše než hledání volného místa na zaparkování v centru města, kde je parkování beztak placené, doporučujeme případným návštěvníkům Francie zaparkovat právě v podzemním parkovišti, které je přímo v centru města jako součást velkého centra s mnoha obchody, v sousedství s pěší zónou.
Řada ulic v centru města je pěší zónou. Nejprve jsme dorazili k honosné katedrále St. Etiénne. Ta byla vybudována mezi 13. a 16. stoletím. Vyznačuje se 42 metry vysokou chrámovou lodí a je tak třetí nejvyšší ve Francii. Osvětlena je úžasnými okny s původními středověkými skly. Katedrálu jsme si pozorně prohlédli i zevnitř, vstup je zdarma. Vzhledem k tomu, že se město nachází na soutoku řek Seille a Moselle, nachází se zde celá řada mostů a proto je město při troše představivosti možné přirovnat k Benátkám. Naše cesta nás dovedla k nejstaršímu francouzskému stálému divadlu na náměstí Komediantů, které zkrášluje překrásná fontána. Po necelých dvou hodinách v městě Metz naše cesta pokračovala směrem na Nancy, kde se na okraji města nachází autokemp Camping le Brabois. Zde jsme se ubytovali, abychom na druhý den absolvovali návštěvu dalších dvou francouzských měst.
Na druhý den jsme se probudili do deštivého rána. Vzhledem k tomu jsme se rozhodli již poměrně brzy – hned po osmé hodině – opustit autokemp a vyrazit na prohlídku města NANCY.

NANCY

Vjíždíme do města, déšť mezi tím ustal a obloha se začínala protrhávat. Projíždíme ulicemi a vzhledem k tomu, že je nedělní ráno, je město téměř zcela vylidněné. Parkujeme v jedné z postranních ulic nedaleko centra a vyrážíme do poměrně poklidného nedělního rána. Jak to vypadá, město zatím poklidně spí. Ani to nevypadá, že jsme v hlavním městě Lotrinska. Město vzniklo již ve 12. století kolem tvrze vévodů lotrinských. Změnou vzhledu však prošlo v 18. století, kdy bylo za vlády Stanislase Lesczynského, polského krále, dokonale přebudováno.

Chloubou města je především náměstí Place Stanislas, které bylo zařazeno organizací UNESCO na seznam památek světového kulturního dědictví. Náměstí nás hned od počátku uchvátilo zejména svou bílou dlažbou a obrovskou plochou. Uprostřed náměstí dominuje socha Stanislase obklopená několika paláci z 18. století, v rozích náměstí se pak nacházejí nádherné zdobené fontány s pozlaceným zábradlím a bránami z tepaného železa. Na náměstí se nachází celá řada restaurací a kaváren a tak je velká plocha náměstí je pokryta stolky a židličkami. Vkusnou branou, která napodobuje pařížský Vítězný oblouk vstupujeme směrem k vévodskému paláci. Za návštěvu ve městě pak kromě náměstí stojí zcela určitě obrovský park, který jak jsme se přesvědčili, slouží k relaxaci obyvatel města. Potkávali jsme zde totiž spoustu lidí, kteří zde běhali pro zdraví, nachází se zde upravené dětské hřiště, amfiteátr pro kulturní přestavení, vodní fontána, altánek, ale i hodiny postavené z květin.

Zatímco se počasí vylepšuje, opouštíme město Nancy a míříme do kraje šumivého moku – Champagne. Cesta z Nancy vede po neplacené dálnici, kde je téměř výhradně maximální rychlost jízdy stanovena na 90 či 110 km/h. Cestou zastavujeme u benzínové pumpy a mimo jiné si zde dáváme kafe. Presso s mlékem zde přišlo na 2 eura. Mezi tím silnice dálničního typu přechází v běžnou hlavní silnici. Až teprve posledních dvacet kilometrů před Remeší najíždíme na placenou dálnici a ta nás dovedla až do centra města. Ještě před tím jsme za dálnici zaplatili 2,2 eura.

REIMS

Parkujeme v centru Remeše nedaleko katedrály Notre-Dame. Je nedělní odpoledne, tak je zde parkování bezplatné. Hned naproti katedrále se nachází vinotéka nabízející především výrobek typický pro tento kraj – pravé šampaňské. Při pohledu na cenu za jednu sklenku tohoto moku jsme raději pokračovali dále ke katedrále. Ta je přístupná zcela zdarma. Celou si ji prohlédneme a její návštěva stojí opravdu za to.

Katedrála se začala stavět v roce 1211. Byla však poničena požárem, poté však byla navržena přímo pro korunovace, proto došlo k jejímu rozšíření. Rozhodně se tak nešetřilo na konstrukci ani na výzdobě. Katedrála, zejména její skleněné výplně utrpěly v průběhu druhé světové války. Proto jsou mnohé výplně nově vytvořené ve druhé polovině dvacátého století.
Zajímavostí katedrály je také skutečnost, že ačkoliv byla několikrát dostavována a přestavována, celá je postavena v gotickém slohu.
Přímo naproti chrámu se přes náměstí nachází obchůdek, kde si můžete nakoupit typický produkt oblasti šumivý sekt přímo ze Champagne. Obchůdek současně funguje i jako malá vinárnička, kde můžete přímo venku posedět při sklence šumivého moku pod širým nebem a vklidu sledovat krásy kostela.

Pokud máte zájem shlédnout korunovační klenoty, navštivte biskupský palác Calais du Tau hned v sousedství katedrály. Z druhé strany katedrály se pak nachází městské informační centrum, kde je bezplatně k dispozici plán města.
S plánem v ruce jsme pak vyrazili k nedalekému divadlu a po pěší zóně pak dále na náměstí Pl. Drouet d’Erlon, kde se nachází opravdu zajímavá fontána.

To je pravděpodobně poslední místo, které chceme v centru kraje Champagne vidět a odjíždíme směrem k hlavnímu městu Francie k Paříži. Návštěvě Paříže však bude věnováno celý jeden díl cestopisu…

My jsme se však na severozápad Francie ještě vrátili a sice na konci našeho putování po této zemi. O dva týdny později jsme totiž navštívili region Alsasko.
Jedním z navštívených měst je COLMAR, městečko téměř na hranici s Německem, co dokazuje i typická architektura brázděných domků, ale o tom zase příště.

Zajímavou památkou Pardubického kraje, která v posledních letech získává na atraktivitě, je zámek Nové Hrady nacházející se nedaleko Vysokého Mýta. Tento romantický rokokový zámek je tak trochu raritou, protože celý areál je nejen vzorně upraven a udržován, ale majitelem zámku není ani žádný šlechtický rod, ani žádný z ústavů památkové péče ani žádné muzeum.

Před deseti lety se majiteli zchátralého zámku s okolním areálem stali manželé Kučerovi tak, že si jej prostě koupili. Nové Hrady jsou zámkem relativně mladým. Jako jediný zámek u nás byly Nové Hrady postaveny v čistě rokokovém stylu. To je dáno tím, že stavitelem byl francouzský hrabě Harbuval de Chamaré, jehož rod přišel v polovině 18. století do Čech ve službách Habsburků přes Slezsko. Harbuval de Chamaré zakoupil nejprve potštejnské a poté i novohradské panství. Tehdy v Nových Hradech na vyvýšeném vrchu stál starý zámek, původně rodu Kostků z Postupic, který později sloužil jako hospodářská správa novohradského panství. Harbuval de Chamaré se v roce 1774 rozhodl, že tento původní zámek renovovat nebude, ale pro své sídlo si vybuduje zámek nový. Tak vznikl dnešní novohradský zámek. Ten na rozdíl od jiných památek nebyl nikdy přestavován, takže se zachoval v původní podobě dodnes.

Zámek byl v držení rodu Chamaré do roku 1905. Poté bylo novohradské panství prodáno do podnikatelských rukou, zámek často měnil majitele až do roku 1935, kdy jej koupili Bartoňové z Dobenína. Za druhé světové války by zámek obsazen německou armádou, kdy tu byly jednotky SS, později Hitler Jugend. Po válce pak byla ve východním křídle zámku umístěna měšťanská škola, která tu vydržela až do roku 1986, kdy byla z havarijních důvodů vystěhována. Druhou polovinu zámku obhospodařovali po roce 1948, kdy byl majetek zkonfiskován Bartoňům-Čerychům, památkáři. Vznikla tu expozice rokokového mobiliáře. V roce 1992 v rámci restitucí byl zámek Bartoňům-Čerychům navrácen. Ti však neměli chuť zámek opravovat a manželé Kučerovi jej koupili v roce 1997 ve značně zuboženém stavu, o rok později byla zahájena jeho rekonstrukce. V roce 2001 se zámek poprvé otevřel veřejnosti.

Celá rekonstrukce začala v roce 1998 opravami střech včetně krovů, protože teklo do hlavního sálu i do ostatních místností v západním křídle, vyměněna byla i všechna okna, protože řada z nich nešla otvírat a v přízemí dokonce již nebyla žádná okna. Pokračovalo se rekonstrukcí ústředního topení, elektřiny, ale i vybudováním počítačových sítí.
Výhodou Nových Hradů je, že zámek je celoročně obydlen a díky tomu v zimě vytápěn. Ročně se zde koná více než sto svateb, pořádají se tu koncerty, společenská či firemní setkání atd. Zázemím je pak zámecká restaurace, sezónní cukrárna, sál pro rautové hostiny, součástí je i malá galerie, kde se konají periodické výstavy, ve špýcharu bylo letos otevřeno první cyklistické muzeum v Čechách.
Dnes můžete na zámku navštívit expozici historického nábytku, která vznikla ve spolupráci s Umělecko-průmyslovým muzeem v Praze. Postupně se tak dotváří docela zajímavá expozice, která ukazuje vývoj bydlení od baroka až do dvacátého století.

Tak trochu raritou, kterou jiný zámek nenabízí, je, že návštěvníci můžou přímo nahlédnout do soukromí majitelů zámku a podívat se, jaké to je, žít na zámku. Takže lidé při prohlídce můžou nahlédnout byť je to přes provaz do jídelny, podívat se na kuchyň, shlédnout knihovnu, apartmán a jednu z koupelen majitelů zámku, kteří zde trvale žijí. To je zase něco, co tento zámek favorizuje i ve srovnání s daleko lépe vybavenými zámky, protože tento pocit tam návštěvník zažít nemůže.

Zámek se pyšní také prvním muzeem cyklistiky u nás. Jeho zakladatelem je pan Jiří Uhlíř, který se cyklistice věnuje doslova celý život. Výstava jízdních kol se nachází v prostorách barokního špýcharu v areálu zámku. Celá plocha čtyř podlaží, z nichž každé se rozkládá na ploše 300 metrů čtverečných, patří jízdním kolům, jejich historii, ale i doplňkům, literatuře o cyklistice či reklamním předmětům. První část muzea byla zpřístupněna loni 17. června, zbývající část expozice by se měla návštěvníkům otevřít letos na jaře a nabídne jízdní kola z celého světa. Jeden jediný exponát muzea cyklistiky je replikou, a sice je to hned první exponát nejstaršího předchůdce dnešního jízdního kola, kterým je Draisova dresína. Toto dřevěné kolo mělo ještě obě kola stejného průměru jako mají kola dnes a jeho zajímavostí bylo, že nebylo vybaveno šlapadly, jezdec se pohyboval dopředu odrážením nohama. Tímto vynálezem začíná historie jízdního kola v roce 1817. Všechny ostatní exponáty v muzeu jsou již originály.
Později okolo roku 1830 přišel francouzský mechanik Michaux s nápadem, že když se přední kolo opatří klikami, tak je pohyb jednodušší a neopráší se nohy. A kvůli ujeté vzdálenosti na jedno šlápnutí se poté začal zvětšovat průměr kol, až se došlo k vysokým kolům a to pak zase limitovala délka nohou. V roce 1870 pak bylo v anglickém Coventry vyvinuto celokovové jízdní kolo, které již mělo i kovové paprsky kol. U nás tato kola začala vyrábět firma Kohout na Smíchově, která od roku 1880 do roku 1890 vyrobila zřejmě do tisíce kusů, proto se u nás pro vysoká kola vžilo pojmenování Kohoutovka.
Již v té době existovaly legitimace, dnes bychom to nazvali řidičáky na kolo. Každý, kdo chtěl jezdit na jízdním kole, musel mít legitimaci k jízdě, k jejímuž získání bylo potřeba předvést jízdu na kole. Již tehdy měla kola svá čísla, něco na způsob dnešních registračních značek u aut a dokonce existovala pravidla pro jízdu na kole. V nich bylo například uvedeno, že za tmy nebo snížené viditelnosti musí cyklista zapálit lucernu nebo že každé jízdní kolo musí být vybaveno jasně znějícím zvonkem.
V prvním českém muzeu cyklistiky v Nových Hradech také naleznete jízdní kolo značky Laurin a Klement. Tato známá firma totiž vyráběla velocipedy Slavia, které se vyráběly ještě před tím, než byla zahájena výroba aut a motocyklů. V muzeu naleznete také jakýsi vojenský svět. Ve druhém poschodí se nachází první vyrobené skládací kolo,. Nebylo vyrobeno kvůli turistice, ale kvůli vojenství, byl to francouzský kapitán Gerárd, který v roce 1902 vymyslel první skládací jízdní kolo pro francouzské vojáky. V expozici se nalézá také jízdní kolo z druhé světové války, které mělo přihrádku na granáty nebo švýcarské vojenské kolo s přívěsným vozíkem. Zajímavostí jsou pak jízdní kola s motorovým pomocným pohonem. Návštěvníky pak zcela jistě zaujme jakýsi dobově zařízený obchůdek s jízdními koly a cyklistickými doplňky tak, jak asi vypadal v první polovině dvacátého století. Zajímavá je také replika dobové opravny jízdních kol. Tak trochu raritou jsou pak filmová kola. Nachází se zde například kolo, na kterém jede pan Svěrák ve Vratných lahvích, vedle stojí bílé kolo, které účinkuje v televizní reklamě na Poděbradku, v muzeu jsou i kola z filmu Obsluhoval jsem anglického krále.
Hned vedle se pak nachází cyklistický trenažér, na kterém se trénovalo za první republiky v Lucerně, kde bývaly závody na válcích. Na pódiu šlapalo na kolech přidělaných na válcích několik závodníků a na velkých tachometrech pak bylo možné přečíst ujetou vzdálenost.

Vypravte se tedy na Nové Hrady. Návštěva zámku, zahrady či stylové restaurace může být příjemným zpestřením pobytu třeba v Toulovcových maštalích. A jelikož se v regionu nachází celá řada značených cyklistických tras, příznivci jízdních kol by pak neměli opomenout navštívit první české muzeum cyklistiky. Za pozornost stojí také pískovcová rokoková křížová cesta lemující čtrnácti zastaveními od novohradského kostela původní přístupovou cestu ke gotickému hradu.
Samotný zámek v Nových Hradech je sice otevřen celoročně, v zimním období však pouze po předchozí domluvě. Sezóna na Nových Hradech začíná na počátku dubna, kdy je otevřeno pouze o víkendech, od června do září pak můžete Nové Hrady navštívit denně včetně pondělí mezi 10. a 16. hodinou. V říjnu vás pak rádi uvítají již pouze o víkendech.

Městečko, které leží 38 kilometrů severně od Sieny je nápadné již z dálky svými vysokými věžemi a připomíná tak americký Manhattan. Zaparkovat se nám podařilo na kraji městečka poblíž kruhového objezdu zcela zdarma. Odtud je to do středověkého San Gimmignana asi 10 minut pěšky.

SAN GIMMIGNANO

Celé město je uzavřeno ve středověkém opevnění a dovnitř jsme se dostali branou zvanou Porta San Giovanni. Okamžitě na nás dýchlo kouzlo středověku a celé městečko působí velmi malebně a romanticky.
Již jsme se zmínili o vysokých věžích, kterých je zde dnes třináct. Ty byly symbolem moci a bohatství zdejších středověkých rodů, které se předháněly, kdo postaví vyšší věž. Celkem jich zde bylo postaveno na 72. Nejprve jsme dorazili na náměstí Piazza della Cisterna, které je pojmenované po vodní nádrži, která zde kdysi stávala. Na přilehlém náměstí Piazza Duomo, jak již název napovídá, stojí katedrála a proti ní Palazzo del Podesta s věží Torre della Rognosa. V tomto paláci naleznete výstavu, ale i možnost vystoupit nahoru na věž, odkud je opravdu překrásný výhled nejen na celé středověké město, ale i na překrásné okolí toskánské zvlněné krajiny s množstvím přírody, pastvin, polí a lesů. Vystoupat na věž a prohlédnout si okolí z ptačí perspektivy stojí opravdu za to a to i za cenu 6 €, které je nutno zaplatit. Vedle paláce se nachází turistické informační centrum, kde je možné zdarma získat mapu města. Naše kroky pak pokračovaly dále ulicí Via San Matteo, kde je velké množství obchůdků s nejrůznějšími suvenýry. Došli jsme až k městské bráně na severním okraji města, odtud jsme se vrátili nazpět. Pokud při cestě nazpět těsně po průchodu náměstím Piazza della Cisterna odbočíme vpravo, dostaneme se po chvíli k muzeu vína, ale také tím získáme možnost prohlédnout si město z hradeb. Toto středověké městečko rozhodně stojí za návštěvu.

PIENZA

Naše cesta pokračovala zpět k neplacené dálnici směrem na Sienu. Sienu jsme však prozatím minuli pokračovali dále po silnici linoucí se překrásnou krajinou plnou kopců, strání, luk, ale i ovcí a překrásné přírody. Asi po čtyřiceti minutách jsme se ocitli nedaleko městečka Pienza.
Toto městečko se nachází uprostřed přírody. Městečko, kde žije 3000 obyvatel, je známé svou výrobou sýrů. A s těmi se zde setkáváme doslova na každém kroku.
Autem jsme dorazili nedaleko centra města, kde se dá bez problémů zdarma zaparkovat. Bránou Porta al Prato jsme vstoupili do centra města s množstvím obchůdků, jejichž velká část nabízí typický produkt tohoto kraje – sýry. Sýry zde zrají i několik let uchované v podzemí a vyrábějí se s nejrůznějšími příchutěmi.

Městečko je rodištěm papeže Pia II., od jehož jména byl odvozen název městečka. Centrem městečka je náměstí Piazza Pio II., kde se nachází dóm, ale i Palazzo Comunale, kde se nachází turistické informační centrum. Zde je možné zdarma získat mapku města. Prohlídka dómu je bezplatná, odtud jsme se vydali po městských hradbách, kam se dá pohodlně dostat přímo z prostoru na dómem. Odtud je nádherný výhled na okolní krajinu. Je možné si zde na chvíli odpočinout a jen se tak kochat překrásným výhledem. Tato cesta se jmenuje Via del Castello a zavedla nás až k další bráně, kterou je možné opustit centrum města. My jsme se však vydali ulicí Corso Rossellino zpět na náměstí Piazza Pio II. zpět k autu.
Z Pienzy jsme se vraceli zpět do Sieny, kterou jsme před několika hodinami pouze míjeli. Toto město je ze všech dnes navštívených největší, proto zde již je určitý problém s parkováním.

SIENA

Toto šedesáti tisícové město patří bezesporu mezi nejkouzelnější italská města. Středověké centrum je plné majestátních gotických staveb. Město se rozvoje dočkalo ve 12. až 15. století. Mezi Sienou a Florencií panovala po staletí velká řevnivost a rivalita, která vyvrcholila v letech 1555 až 1559, kdy Siena definitivně podlehla a stala se součástí Toskánska, kde je centrem Florencie.
Auto jsme zaparkovali poměrně daleko od centra města, které je položeno na kopci. Na druhou stranu se nám podařilo zaparkovat bezplatně. Ulicí Via Esterna di Fontebranda jsme se asi po dvaceti minutách chůze do kopce dostali do centra města. Zaujaly nás křivolaké úzké uličky, kterými se proplétaly autobusy městské dopravy.
Turistisky velmi atraktivním místem je náměstí Piazza del Campo. Na náměstí se nachází turistické informační centrum. Zajímavostí prostoru tohoto náměstí je skutečnost, že náměstí má tvar mušle a směrem k jihu se svažuje. Této skutečnosti využívají turisté, kteří posedávají po celé ploše náměstí směrem z kopce. Dominantou náměstí je Palazzo Publico a Torre del Mangia s výškou 88 metrů a vrcholem s bílým travertinovým cimbuřím. Nahoru je možné vystoupat po 400 schodech. Na náměstí se nachází také kašna Fonte Gaia z roku 1409.
Úzkými středověkými uličkami, kterých vede z náměstí hned jedenáct, jsme se proplétali, abychom došli až na Piazza del Duomo, kde se nachází Dóm. Je to jeden z velkolepých italských gotických chrámů. Stavba byla zahájena roku 1196, z větší části dokončena v roce 1215. Práce na kopuli však ještě pokračovaly. Poté se však ještě pokračovalo se změnami a zvětšování chrámu. Záměrem bylo vybudování největšího křesťanského chrámu. Tento velkolepý plán však byl překažen morovou epidemií. Fasáda dómu pochází z konce 14. století a je vytvořena z bílého, zeleného a červeného mramoru. Uvnitř chrámu se pak nachází unikátní mramorová podlaha s 56 inkrustovanými výjevy, na jejichž tvorbě pracovalo 180 let čtyřicet umělců.

Tím naše návštěva Toskánska skončila. Další den jsme již pokračovali dále na jih směrem na Řím, ale o tom až někdy příště…