Archivy

Do Kežmarku jsme původně ani nechtěli jet. Vyrazili jsme si do Vysokých Tater. Ten den tam zrovna byly požáry, ale my jsme o nich nevěděli. Když jsme se blížili k Tatrám (Dolní Smokovec), krajina vypadala dost zničeně. Veškeré stromy byly popadané, v dálce byl vidět dým. No jak na konci světa.   Přijeli jsme na jedno z prvních parkovišť v Horním Smokovci a nestačili jsme se divit. Parkovné 180,- Sk/na 1 hodinu, a to jsme ještě nebyli nahoře. Pán nám řekl, že nahoru musíme mít průvodce, což znamenalo další peníze, takže jsme to vzdali a koukli do mapy, kam by se dalo jet. Vybrali jsme Kežmarok.

Kežmarok nás mile překvapil. Krásné čisté městečko, šli jsme procházkou městem a nakonec jsme navštívili místní hrad. Opět jsme byli nadšení, protože paní průvodkyně byla velmi vtipná a milá. Vraceli jsme se zpět přes město a navštívili další památky a nakonec jsme se zastavili do malé restaurace na pozdní oběd. Samozřejmě jsem si dala halušky s brynzou. Ty jsem si dávala všude a byly výborné :-P.

Kežmarok

Ze začátku vypadal výlet jako úplný debakl, ale nakonec se moc vyvedl. V Kežmarku se dá strávit celý den a nebudete toho litovat.

Něco o historii.
Kežmarok je město se 17 500 obyvateli, leží na severu území Slovenské republiky v malebném prostředí Spiše pod velehorami Vysoké Tatry v nadmořské výšce 626 m. Město vzniklo sloučením více osad původního slovanského obyvatelstva s osadou německých přistěhovalců. První písemná zmínka o městě je z roku 1251. Kežmarok získal městská práva r.1269. V 15. století přibyla městu další privilegium – právo dvou výročních trhů, právo meče, právo používat erb atd. V souvislosti s výhodnou polohou města vedli skrz něho důležité obchodní cesty směřující z Orientu na sever Evropy. V 15. – 19. století pracovalo ve městě celkem 40 cechů a tím patřilo mezi první čtyři města na Slovensku. Bohaté tradice má školství, kultura a folklór. V městě studovalo a působilo mnoho významných spisovatelů, umělců a vědců Slovenska, kteří byli známi v celé Evropě. Na tradici lidových řemesel je založená významná akce města – Evropské lidové řemeslo (EĽRO), které se už od r.1991 uskutečňuje stále každý druhý červencový víkend.

Celkem sedm století existence města se odrazilo v jeho architektuře, která obsahuje každý stavební sloh – románsky, gotický, renesanční a barokový. Zvláštností města je urbanistické řešení náměstí vidlicového tvaru ve středu s radnicí, ukončené městským zámkem. Kežmarok je jednou z významných městských památkových rezervací Slovenska a může se pochlubit množstvím historických památek (hrad, kostely, staré měšťanské domy apod.), z kterých nejvýznamnější jsou dvě národní kulturní památky – dřevěný evangelický artikulární kostel z r. 1717 a evangelické lýceum z r.1775. Římskokatolickému kostelu sv.Kříže z r.1498 byl papežem v r.1998 udělený titul Basilica minor.

Nesmíte vynechat návštěvu gotického hradu. Prohlídka je velmi zajímavá, mě osobně se velmi líbila. Hlavně proto, že jsme procházeli jednotlivými pokoji a každý byl věnován jiné historické expozici. Např. dobová lékárna,… Na konci prohlídky vás určitě zaujme zajímavý obraz, na kterém jsou vyobrazeni dobyvatelé Tatranských štítů. Nachází se zde muzeum zbraní a archeologie. Z vyhlídkové věže vám učaruje pohled na Lomnický štít. Pokud budete mít cestu na Slovensko, nechejte se zlákat kouzelným městečkem pod Lomnickým štítem :-).

No Images found.

Botanická zahrada Liberec je nejstarší v České republice, překročila 110 let věku. Neustále se mění a vyvíjí, to znamená, že každou návštěvu v různá roční období budete určitě mile překvapeni. Můžete se kochat všemožnými rostlinami ve venkovní části nebo navštívit pavilony.

Poprvé jsem v Botanické zahradě byla asi v osmi letech a od té doby se téměř od základů změnila a to k lepšímu. Nyní je to přehledně rozdělené do expozic podle druhu rostlin, místa kde se vyskytují. Jednou z největších atrakcí je mimo jiné Akvárium. Vstupuje se obloukem, kde nad vámi, pod vámi i vedle vás plavou ryby. Prostě paráda! V akváriích je mnoho mořských i sladkovodních ryb a rostlin. Vše je působivě uspořádáno a zážitek ještě umocňuje bublání vody a zajímavé osvětlení.

Expozice Australis je také fascinující. Jakoby jste se na malý moment ocitli u protinožců. Cihlově zbarvená půda, seskupení kamenů, vonící eukalyptus a další rostliny vytváří řídký buš v dobře prosvětleném pavilonu.

Jedna z krásných ukázek v botanické zahradě

Pavilon Masožravých rostlin je také úchvatný. Je zde mnoho rozmanitých rostlin. Několik z vystavených druhů masožravých rostlin také patří mezi nejohroženější druhy světa.

Neotropis (americké tropy) – aranžmá pavilonu znázorňuje tropický deštný les, druhově nejbohatší biom, charakteristický pro rovníkovou zónu. Je plný lián, epifytů, rostlin s obřími listy čili megafyly i doslova strakatých pestrolistých bylin ze stinného podrostu. Zde naleznete nejmohutnější leknínovitou rostlinu světa Viktorii královskou. Její listy unesou malé dítě. V dalších pavilonech naleznete *Katusy* a *Sukulenty*, opět dobře vypadající expozice.

Paleotropis – tropy asijské džungle a rovníkové Afriky zde jsou charakteristickými rostlinami bambusy (včetně největšího jejich druhu), banánovníky (včetně obřího, zvaného Fehi), neobyčejné odrůdy ibišků, pandany, šplhavé palma Calamus ciliaris, ozdobné dračince v malebné pestrolisté skupině.

Aridní Afrika, Madagaskar – vlivem pohybu kontinentů v dávné geohistorii se stalo, že Madagaskar má květenu zřetelně odlišnou od afrického kontinentu, protože se k němu přiblížil relativně nedávno. Společným rysem je velký rozsah suchých neboli aridních území, tedy pouští a polopouští. Moc zájímavé aranžmá.

Květnice – pro mě asi nejzajímavější kout. Pavilon okrasných rostlin. Hlavním objektem je scenérie, tvořená rybníčkem s barevnými kapry koio.

Pravěk – spojení rostlinných druhů vytvořené v tomto pavilonu v přírodě neexistuje, je obrazem dávné geohistorie. Celek působí podobně fantastickým dojmem jako proslulé rekonstrukce pravěkých scenérií od Zdeňka Buriana a jeho vědeckých spolupracovníků.

Orchideje a Bonsaje moc pěkné expozice. Orchideje vás okouzlí svou pestrostí tvarů a barev. Jsou skutečně nádherné stejně jako bonsaje.

Venkovní expozice jsou rovněž úchvatné a krásně naaranžované. Strávili jsme tam hodně času, je to na celodenní výlet. Nafotili jsme spoustu fotek, vyberu jen pár nejzajímavějších. Doporučuji vám zahradu navštívit, jen to nedělejte jako mi uprostřed léta, protože v některých pavilonech se prostě nedá vydržet, jaké je tam vlhko a vedro

Otvírací doba:

Květen až září 9.00 – 19.00, !pozor pondělí zavřeno!

Alberobello

V našem putování po Itálii jsme dorazili až na samotný jih země. Po návštěvě římských chrámů v Paestumu na západním pobřeží jsme zamířili v horkém letním dni napříč vnitrozemím na východ do oblasti Puglie. Potěšující bylo, že dálnice na jihu země jsou neplacené, takže cesta obstojně probíhala. Po absolvování průjezdů několika mosty a tunely, kdy jsme auta potkávali pouze sporadicky, jsme navštívili město Matera.

 Matera

Matera evokuje chudou rolnickou kulturu, která od prehistorických dob začala hloubit zdejší proslulá skalní obydlí. Tato skalní obydlí jsou tak úchvatná, že město je na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Ještě dlouho po druhé světové válce prý lidé v těchto jeskynních domech žili a to mnohdy v jedné místnosti i se zvířectvem. Zdejší pověstné sassi – obydlí z tufového kamene, napůl postavené, napůl vytesané ve skále, byly domovem obyvatel Matery ještě do 50. let 20. století.
Matera
Auto jsme zaparkovali nedaleko centra města zcela bezplatně. Po celém městě je vytvořena série několika turistických tras vzájemně barevně odlišených.
Po městě jsou rozmístěny tabule s mapou města, kde jsou tyto trasy vyznačeny. Přesto však není vůbec těžké v křivolakých uličkách zabloudit. Pokud se vůbec o systému schodišť proplétajícím se mezi domy napůl vytesanými ve skále dá mluvit jako o ulicích. V mnohých takovýchto domcích se nacházejí prodejny se suvenýry, takže není problém do nich nahlédnout.
Za návštěvu stojí materský dóm na náměstí Piazza dei Duomo, odkud je překrásný výhled. Podobné výhledy na město postavené na skále se nám však naskytají na několika dalších místech města.
Odpoledne kolem 16 hodiny odjíždíme z Matery a pokračujeme směrem na Taranto. Před Tarantem vidíme přístav, krásný je výhled na moře. Jinak však je to město plné průmyslu.
Pokračujeme zvlněnou italskou krajinou po vedlejších silnicích do oblasti s typickými stavbami ve stylu truli. Silnici lemují kamenné zídky ale také vinice. Je to typická vinařská oblast. Sjíždíme z kopců k Fasanu, kde se nám otevírá nádherný pohled na moře, tentokrát již na východním pobřeží Itálie, tedy na pobřeží Jaderského moře. Po chvíli vjíždíme do městečka Torre Cane di Fasano. Nalézáme zde kemp Le Dune. Je to asi nejlépe vybavený kemp na našich toulkách po Itálii. Všude je čisto, kemp má svůj bazén, bar, útulnou pizzerii, v ceně je teplá voda, čisté jsou i toalety a sprchy, kemp má vlastní upravovanou pláž. Jeden nocleh v kempu nás přišel na 22 € (2 osoby, auto, stan).
Ráno vyrážíme okolo desáté hodiny do městečka Alberobello, které je centrem oblasti, pro kterou je typické obydlí truli.

 Alberobello

Městečko, které díky svým typickým obydlím trulli rozhodně stojí za návštěvu. Díky tomu je město zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Město Alberobello leží v překrásném úrodném kraji plném vinic a dobrého vína. Historie staveb trulli, pojmenovaných podle řeckého výrazu trullos – kupole, sahá až k hrobkám mykénských vládců. Původní obydlí trulli mají jen jednu místnost a čtvercový půdorys. Jejich silné stěny se zvedají do výše 1,5 metrů a na kamenných nosnících je pak uložen vrstvený kužel střechy.
Auto jsme zaparkovali přímo v centru městečka na náměstí. Parkování je všude placené, pro parkování je nutné si zakoupit parkovací karty, které se prodávají v několika obchůdcích a připomínají spíše stírací losy než parkovací karty.
Projít městečko trulli netrvá dlouho, velmi pohodlně se návštěva dá stihnout za jedinou hodinu. Během té doby se můžeme toulat uličkami lemovanými domky se špičatou střechou a v některých z nich se seznámit například s tím, jak takové stavby vznikají nebo ochutnat některé z nepřeberného množství likérů a vín zde nabízených. Postupně tak můžeme dojít až k dómu na náměstí Piazza Lippolos.

Po prohlídce městečka s řadou křivolakých uliček a obchůdků se suvenýry opouštíme tento velmi zajímavý kraj a po více jak týden trvajícím putování na jih začínáme svůj směr stáčet k severu. O tom však až v dalším pokračování…

No Images found.

Versailles

Za chladného, ale slunečného počasí vyrážíme ráno z kempu a napojujeme se na silniční průtah Paříží, abychom zamířili směrem na Versailles. Průjezd, kterého jsme se obávali, byl nakonec bezproblémový. Značení na Versailles bylo kvalitní, takže jsme zanedlouho dorazili do Versailles, kam nám to trvalo necelou hodinu jízdy.
Zaparkovali jsme v ulici přímo u zámku. Do parkovacího automatu jsme nasázeli 2,2 euro přesně na dvě hodiny parkování a vyrazili směrem k zámku.

Zámecké nádvoří se v době naší návštěvy rekonstruovalo, proto jsme se raději hned vydali do zahrad. Zahrady ve Versailles jsou opravdu unikátní a rozhodně stojí za návštěvu. Vstup do parku je bezplatný a pohybovat po něm je možné buďto pěšky nebo zde existuje možnost pronajmout si elektromobil či vlastně jakési vozítko, které se pravděpodobně používá více na golfových hřištích. Cena za pronájem takovéhoto vozítka činí 28 € za hodinu.
Versailles
Zámecký areál vzdálený 17 kilometrů od Paříže se rozhodnul postavit v roce 1661 Ludvík XIV. Realizací celého díla pověřil král architekty La Vaua a Mansarta, interiérového architekta Le Bruna a zahradního architekta Le Notra. Trvalo celkem 50 let, než byl skvostný zámek dokončen. Král se svým dvorem, který čítal pět později až dvacet tisíc lidí, se sem však nastěhoval již v roce 1682. Versailles se stalo politickým srdcem Francie do roku 1789, kdy revoluční dav vtrhnul do paláce a Ludvíka XVI. odvezl do zajetí v Paříži.

Zámek byl vybudován kolem původního loveckého zámečku Ludvíka XIII.
Jádro zámku má půdorys ve tvaru písmene U. Středem zámku byla králova ložnice s okny vedoucími do čtvercového dvora (Mramorové nádvoří), kam se scházela francouzská šlechta ke královu rannímu „lever“ (vstávání). Do královy ložnice se procházelo přes bohatě zdobené ložnice.
Nejprostornější místností zámku byl v Zrcadlový sál v zadní části zámku ve směru do zahrady, který roku 1678 postavil Mansart. Je 79 m dlouhý, překlenutý klenbou s bohatou malířskou výzdobou. Okna na jedné straně odpovídají zrcadlům na stěně protější.
Fasáda zámku obrácená do nádvoří má typické prvky architektury počátku 17. stol.: střídání cihel a otesaného kamene a špičaté střechy, nádvoří se sochami, kde se konala divadelní představení. Úplně odlišně působí fasáda obrácená do zahrady. První poschodí člení pilastry a rytmicky vystupující portiky, nejvyšší poschodí je s malými polokruhovitými okny.
Okolní zahrady jsou vybudovány na ploše 815 hektarů, kde byla vybudována zahrada se sochami, fontánami, okrasnou a zeleninovou zahradou. Ústředním prvkem je vodní nádrž neboli také Velký kanál s Apollónovou fontánou, která znázorňuje koňské spřežení vynořující se z vody a mířící směrem k zámku. Velký kanál je možné využít i pro relaxaci v podobě projížďky loďkou. Za pozornost rozhodně stojí také množství živých plotů, soch či menších fontán.
Návštěvu Versailles si naplánujte spíše na letní měsíce. Pokud se sem totiž vypravíte před začátkem června, jako jsme tak učinili my, nebudete si moct vychutnat krásu všech fontán v provozu.
Ačkoliv jsme si nestihli celou zahradu dostatečně prohlédnout, vypršel již po dvou hodinách čas, na který jsme měli zaplacené parkování. Proto jsme byli v poledne nuceni se vrátit zpět k autu.
Naše cesta pokračovala směrem dále na západ do oblasti nádherné Bretaně s divokým skalnatým pobřežím, ale také s mnohými úžasnými památkami, mezi které patří například klášter Mont Saint Michel. Ale o tom v dalším pokračování cestopisu…

Pokud zavítáte do Svitav, neopomeňte navštívit tamní Městské muzeum a galerii a především pak expozici představující historii praní a pracích strojů. Svitavy měly do roku 1989 muzeum dělnického hnutí. V roce 1990 se muzeu naskytla možnost získat od sběratele pět starých dřevěných praček. A tak byl položen základ této unikání expozici.

Jak nám dále sdělila ředitelka muzea Mgr. Blanka Čuhelová, muzeum v současné době vlastní na 140 různých typů praček a 40 valch, které se podařilo nashromáždit mimo jiné i prostřednictvím inzerátů.
Expozice instalovaná v půdních prostorách muzea v září 2000 je největší muzejní sbírkou tohoto druhu u nás. Národní technické muzeum má přes padesát praček, Technické muzeum v Brně jich má asi čtyřicet.

Nejstarší pračky ve svitavském muzeu pocházejí z konce 19. století. Expozice začíná pohledem na nejstarší dochované zmínky o praní ve starověkém Egyptě, Sumeru a antickém Římě, kde existovaly první velkoprádelny. Prací prostředky se tam vyráběly z nejrůznějších materiálů, například z kostí či moči, proto provázel takovéto prádelny velký zápach. Nejstarší způsob praní byl na řece, kde se prádlo nejprve plácalo plácačkami, později se objevily valchy. Výroba nejstarších dřevěných praček byla především záležitostí stolařů, klasičtí výrobci praček tehdy neexistovali. Jeden z exponátů V době necek a valchy byl velmi oblíbenou pomůckou tzv. klikyhák. Byl zavěšen v neckách a pomáhal ke ždímání prádla.
Od valchy je již blízko k pračce, protože první pračky – kejvačky pracují na principu valchy. Těleso takové pračky mělo půlválcový tvar, ve kterém se kývavě pohybovala valcha podobného tvaru. Jejich velkou nevýhodou bylo silné mechanické opotřebení prádla. O něco vývojově mladší pračky jsou ty s tak zvaným pracím křížem. Byly dokonalejší než pračky valchové, ale měly tytéž nevýhody jako jejich předchůdkyně. Prádlo sice vypraly lépe, ale poškozovaly jej mechanickým opotřebením. Typickým výrobcem tohoto typu praček na našem území byla společnost Rak a Hobza, vyrábějící pračky Ideál.
Dalším typem praček zastoupeným ve svitavském muzeu je bubnová pračka společnosti John z Vídně. Prádlo umístěné v otáčivém bubnu se máchalo v roztoku vody a mýdla a špína byla odstraňována pomocí systému zarážek. Jejich nevýhoda spočívala v malé účinnosti, která se musela nahrazovat delší dobou praní. Tento typ praček se vyráběl na počátku 20. století. U tak zvaných praček práčových se prací roztok uváděl do pohybu i s prádlem pomocí práče, což bylo žebrované těleso různých tvarů, které se pohybovalo otáčivě sem a tam v úhlu 90° nebo 120° v pevně stojící prací nádobě. U prádla docházelo k mechanickému opotřebení, díky přímému kontaktu s práčem. Revolucí ve vývoji praček byla elektrická energie. Jednu z prvních elektrických praček vyrobil již v roce 1906 Američan Alva Fischer.
Pračkou, která rozhodně stojí za pozornost, je pračka s odstředivkou, kterou vyráběli v ČKD Praha od roku 1932. Prádlo se vypralo v bubnu, po sešlápnutí pedálu došlo k vyzvednutí bubnu s prádlem, voda zůstala dole, buben se roztočil a odstředil vodu.
Mezi světovými válkami pračky vyráběla celá řada firem. Ceny praček však bývaly vysoké. Problémy způsobovaly i vibrace praček. Jelikož v minulosti neexistovaly silentbloky (gumové podložky na odtlumení chvění), bývalo zvykem, že se pračky pevně šroubovaly k podlaze.
Dalšími pračkami, které se vyráběly, byly pračky vibrační, které se ponořily do škopku s prádlem. Jejich nevýhodou bylo, že špína, která se z prádla uvolňovala, se mohla usazovat zpět na tkaninu, protože zde nedocházelo k žádnému pohybu prádla ani pracího roztoku. Vlastnímu praní musela předcházet vyvářka. Exponát vibrační pračky je z roku 1959 a pochází z tehdejšího Sovětského svazu.
První automatické pračky v tehdejším Československu se začaly vyrábět až v roce 1957 firmou Romo Fulnek. Ani exponát této pračky v muzeu nechybí.
Přesto se ještě v padesátých letech dvacátého století současně vyráběly také valchové pračky na ruční pohon společnosti Ideal s názvem Triumf. Tyto pračky našly uplatnění především v místech, kde tehdy ještě nebyla elektřina, zejména na horách či samotách.
Vířivé pračky se u nás vyráběly se dvěma soustavami, buď s vířičem kruhovým nebo šroubovým. Ten měl za úkol rozvířit prací roztok, do něhož se poté vkládalo špinavé prádlo.

Kromě expozice praní byla ve vstupní síni svitavského muzea v roce 2000 instalována divácky zajímavá expozice o historii Svitav. Vzhledem k veřejně přístupným prostorám zde nemohly být vystaveny žádné originály, ale jejich fotokopie jsou zdařilou náhradou. Zájemci o historii města se mohou na 16 panelech dočíst vše podstatné a shlédnout zákoutí města, z nichž mnohá již neexistují. K tomuto účelu byly využity rozsáhlé sbírky fotografií a pohlednic z archivu muzea a pohlednice ze soukromé sbírky paní Miroslavy Samkové.

Když uslyšíte o městě Holešov, jistě se Vám vybaví všeobecně známé židovské památky, ale to že má Holešov zámek a střed města že patří mezi městské památkové zóny ví málokdo. Pokud budete mít cestu kolem Holešova tak určitě stojí za pozornost se na zdejší památky podívat a projít si je.

Při projížděním Holešova nemůžete minout zámek, který má své kouzlo, ale momentálně zde probíhá rekonstrukce, která by jej měla zprovoznit do roku 2009. Zámek byl založen roku 1650, kdy se stal majitelem Jan Rottal, který koupil panství od rodu Lobkoviců. Dnes jsou ůdajně zachovány původní bohté štukatury a stropní malby s mytologickými náměty. Jinak do zámku se dostanete jen pokud budete mít štěstí třeba na nějakou svatbu, zachována je pro svatební obřad Salla Terrana, kam jsem se dostal nenápadně se svatebčany (tedy za přispění místní hodné zámecké paní). Jinak za procházku stojí zámecký park, který je koncipován se značnou symetrií. Vodní plochy mají po okrajích břehů osazeny aleje stromů. V zadní části parku je pak nespočet stromů jabloní.

V samotném centru Holešova se nachází na náměstí Dr. E. Beneše, které je pěkně opraveno a dělá svými historickými domy dojem. U náměstí je kostel Nanebevzetí P. Marie vedle nějž je 7 metrů vysoký morový sloup. Na náměstí je infocentrum, avšak chybí zde nějaká restaurace k občerstvení. Kousek za náměstím lze navštívit i známé židovské památky, jakým je židovský hřbitov ze druhé poloviny 15. století s 1500 náhrobky, z nichž nejvýznamější hrobka je rabína Sabbataje ben Meir ha-Kohena zvaného Šach – tehdejšího nejvýznamějšího židovského obyvatele. Další památkou nedaleko centra je stará židovská synagoga tzv. Šachova vystavěná v roce 1560 na místě původní starší dřevěné svatyně.

Závěrem lze říci, že je Holešov vhodný pro krátkou návštěvu a prohlédnutí. Takže pokud budete mít cestu přes Holešov, tak se tam určitě podívejte.

V rámci naší cesty po Itálii jsme si již prohlédli Řím a na druhý den jsme vyrazili z kempu Tiber Roma a najeli na dálniční okruh G.R.A. a dále na dálnici A1 na jih ve směru na Neapol. Tato šestiproudá dálnice je poměrně rychlá, protože vede rovinatou krajinou bez převýšení, tunelů a velkých zatáček.  Jedinou věcí, na kterou je třeba upozornit je, že většina Italů zde jezdí v prostředním pruhu. Pro předjíždění používají jak pravý, tak levý pruh. Je nutné si na to dát pozor. Po více jako hodině jízdy jsme se ocitli před Neapolí a za další půlhodinu jsme již sjížděli z dálnice výjezdem na Pompeje.

Pompeje

Pozůstatky tohoto římského města patří k nejpůsobivějším místům Itálie. Město bylo zasypáno při výbuchu Vesuvu v roce 79 a zůstalo tak zakonzervováno do dnešních dnů. Cenné vnitřní vybavení a nástěnné malby byly převezeny do Archeologického muzea v Neapoli. Parkování je možné hned naproti každému ze vstupů do areálu. My jsme si vybrali vstup nejblíže centru novodobých Pompejí a také nejblíže pompejskému Amfiteátru. Za parkování se zde platí 1 € za hodinu. Vstupné do areálu Pompejí stojí 10 €. Každý návštěvník obdrží ke vstupence plánek areálu, který je celý střežen několika desítkami, možná i stovkami kamer. Orientovat se zde dá dle názvů ulic, ale mnohé ulice z areálu jsou zavřené. Zhruba uprostřed areálu se nachází občerstvení, prodejna suvenýrů a toalety. Jinak uvnitř žádné obchody nejsou. Za návštěvu zde stojí zejména Amfiteátr, některé z domů, kde jsou kupodivu zachovány nástěnné výmalby či dlažba na podlahách. Za prohlídku stojí také malé i velké divadlo, domy a zahrady nejrůznějších významných pompejských měšťanů, pekárny, restaurace či plavecký bazén. Prohlídka těch nejzajímavějších míst Pompejí zabere 3 – 4 hodiny.

Paestum

Z Pompejí a pokračovali po dálnici ve směru na Salerno. Za Salernem se dálnice trochu zužuje, je zde omezená rychlost, ale zároveň již je jízda po ní bezplatná. Sjíždíme sjezdem na Battipagliu a pokračujeme dále po silnici číslo 18 na Paestum. Projíždíme asi půl hodiny městečky a vesnicemi více či méně v koloně. Orientovat se v obci Paestum není jednoduché, nicméně se zde nachází velké množství ubytovacích kapacit včetně autokempů, které jsou dobře značené. Za ubytování v jednom ne zrovna kvalitním kempu bez teplé vody jsme zaplatili 19 €.
Na druhý den vyjíždíme z kempu na prohlídku Paestumu. Zaparkovali jsme poblíž vchodu a vyrážíme na prohlídku.

Paestum

Na rozdíl od Pompejí, je krása Paestumu patrná již před vstupem do areálu. Tři obdivuhodně zachovalé dórské chrámy jsou zdaleka viditelné a již zdaleka lákají ke své návštěvě. Vstup do areálu stojí 4 €, pokud se odhodláte navštívit také archeologické muzeum, zaplatíte 6 €.
Paestum založili řečtí osadníci v 6 st. př. n. l. Později se z města stal důležitý přístav. Město však později postihovaly epidemie a další úpadky a postupně se vylidňovalo. Chrámy v bažině znovuobjevili v 18. století dělníci, kteří zde budovali silnici.
Ačkoliv Paestum není tak komplexně dochovaným místem jako Pompeje, prohlídka archeologicky odkrytých základů zdí domů a celých ulic doplněná nákresy představ, jak místo původně vypadalo rozhodně stojí za shlédnutí. Ze tří tyčících se dochovaných chrámů je Tempio di Nettuno, který pochází asi z roku 450 př.n.l., patří k nejdochovalejším řeckým chrámům vůbec. Chybí mu pouze část vnitřních zdí a střecha. Opodál stojí Bazilika, nejstarší dochovaná památka v Paestumu. Prohlídka areálu nám trvala necelé dvě hodiny. Areál je zapsán mezi památky světového dědictví UNESCO.

Na parkovišti jsme zaplatili 2,5 € a vyrážíme zpět k hlavní silnici směrem na Battipagliu.
V další části našeho putování po Itálii se vydáme do měst zapsaných do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a sice do města s obydlími vytesanými ve skále Matera a městečka s typickými obydlími trulli Alberobello.

Jedním z významných strážných hradů českého království byl hrad Kašperk, který založil roku 1356 sám velký Karel IV. Kašperk leží na Šumavě nedaleko města Kašperské hory a svým okouzlujícím dojmem zaujme každého návštěvníka. Schovaný v lesích čeká na návštěvu turistů, kteří jej každoročně v mohutných houfech dobývají.

Jako výchozí bod cesty na hrad je nejlepší využít zdejší parkoviště odkud vede lesní cesta, kterou zpočátku lemují zdejší krásné louky s remízkami stromů s pozdějším přechodem na cestu lesem. Jedná se o trasu po zelené značce cca asi přes jeden kilometr dlouhou od parkoviště pod vrcholkem jménem Žlíbek. Pohled na samotný hrad Kašperk se otevírá až u samého cíle cesty. Impozantně se tyčící první věž hradu s okolními lesy na holém kopci hory Ždánov (886 m.n.m.). V samotném hradu se nachází velké nádvoří kam je vstup zdarma a lze si zaplatit prohlídku s průvodcem, která provede návštěvníky do obou věží a s hodnotným výkladem získáte i nádherný výhled na okolní šumavské lesy. Jinak můžete obdivovat především architektonické řešení hradu, namísto očekávání nějakých zdobených interiérů.

Hrad Kašperk

Hrad byl založený jako stražný a to především kvůli zemské hranici s Bavorskem a snaze o ochranu obchodní tzv. zlaté stezky a pravděpodobně i kvůli nalezišti zlata na Šumavě. Jeho údajný původní název Karlsberg neboli Karlova hora byl zřejmě nakonec počeštěn na Kašperk. Zajímavostí je, že hrad měl statut královského, ale byl i s celým panstvím pronajímán tzv. zástavním držitelům. Prvním takovýmto držitelem byl kardinál Jan Očko z Vlašimi. V letech 1411 – 1454 přešel hrad do držení rodu Zmrzlíků, sympatizantům s husity, proto se v té době hradu vyhla válka. V druhé polovině 15. století získal hrad Kašperk rod Šternberků, který vybudoval na protilehlém kopci strážní pevnůstku jménem Pustý hrádek, z kterého můžeme dnes už vidět jen torzo. Dalším významným držitelem byl Jiří Lokšan, tajemník a místokancléř císaře Ferdinanda I, který potlačil pokus o stavovské povstání v roce 1547. Další poměrně velkou zajímavostí je, že když hrad ztrácel postupně svůj ochranný význam a chátral, tak jej v roce 1616 odkoupilo nedaleké město Kašperské hory, které je vlastníkem až do dnešních dnů.

Hrad Kašperk nebyl za celou svoji éru pravděpodobně nikdy dobyt, až v roce 2007 jej lehce zpustošil orkán Kyril, který poničil střechu nejvyšší věže. A tak namísto drancujících vojsk škodí hradu dnešní klimatické změny. Mé fotografie hradu jsou právě z doby poničené střechy. Dnes je již naštěstí střecha opravena. Na pokrývku byla využita štípaná šindel a hrad tak dostal opět zajímavější podobu. Otevírací dobu najdete přímo na oficiálních stránkách – hrad Kašperk

Do Paříže jsme dorazili jedno slunečné odpoledne autem po dálnici A4 od Remeše. Nejprve jsme hledali ubytování, které jsme měli vyhlídnuté v kempu Paris Est. Výhodou tohoto kempu by mělo být především to, že se nachází na západník okraji města nedaleko dálničního přivaděče, takže by mělo odpadnout dlouhé hledání a bloudění po pařížských silnicích.

V Paříži se dle dostupných informací nacházejí pouze dva autokempy. Ten druhý je nedaleko centra města v Boulognském lesíku.

Paříž je dnes jedním z nejobdivovanějších měst světa, kam ročně prý dle statistik zavítá až 20 miliónů návštěvníků. Ve vnitřním městě spolu s předměstími žije 12 miliónů lidí, což je 20 procent obyvatel celé Francie. Paříž se může chlubit nejhustší evropskou koncentrací obyvatel, dokonce i Londýn, Tokio i New York v tomto ohledu za Paříží zaostávají. V centrech těchto velkoměst totiž většinou sídlí banky a velké společnosti. Kdežto v Paříži bydlí lidé i přímo v centru města.
Na druhý den ráno jsme si přivstali, abychom toho co možná nejvíce shlédli z hlavního města Francie. Přímo od autokempu odjíždí každou půl hodinu autobus číslo 101 ke stanici pařížské příměstské dráhy RER.

Systém pařížské hromadné dopravy je velmi kvalitní a stabilní. Pařížské metro má celkem třináct tras a spojuje v podstatě celé město. Stanice metra se v centru nacházejí přibližně na každých dvou stech metrech. Trasy metra jsou označeny čísly, přehledné plánky tras jsou na každé stanici, v papírové podobě si je můžete zdarma vyzvednout v kancelářích na každé stanici. Trasy příměstských vlaků RER jsou značeny písmeny. My jsme nejprve jeli linkou A až na konečnou La Défense.

Paříž - Grande Arche

La Défense je zcela moderní čtvrť Paříže s mrakodrapy. Svůj název nese dle sochy stojící na centrálním náměstí symbolizující obranu (défense) Paříže v roce 1870. Kopec Défense byl původně pouze kopcem s tímto jediným památníkem. V roce 1954 se však městská rada dohodla, že Paříž potřebuje obchodně- administrativní centrum a vzhledem k tomu, že Paříž byla téměř celá památkově chráněna, volba padla právě na vrchol Défense. Zde tedy v následujících desetiletích vyrostla celá řada moderních prosklených budov a řada mrakodrapů. Celá čtvrť patří chodcům, auta jsou zde svedena pod zem. Již zmíněný památník z roku 1883 je tak jedinou historickou stavbou uprostřed moderní architektury. Největší prostor zaujímá mohutná pěší zóna, kterou kráčejí každodenně tisíce úředníků do práce, kteří ve své většině do práce jezdí metrem. Je to totiž nejrychlejší.
Ústřední stavbou čtvrti je kolosální Grande Arche. Tento monument byl dokončen v roce 1989 k 200. výročí Revoluce. Tato obrovská dutá krychle obložená sklem a mramorem je v jedné přímce s Vítězným obloukem, ale i s Óbelisque na Place de la Concorde či Pyramidou v Louvru.
Další dominantou této čtvrti je kulovitý Dóme IMAX s jedním z největších promítacích pláten na světě.
Odtud asi po hodině naše cesta pokračovala metrem k Arc de Triuph, tedy Vítěznému oblouku. Podchodem pod snad nejrušnější pařížskou křižovatkou se dostáváme k tomuto významnému francouzskému pietnímu místu. Zajímavostí je, že přímo z tohoto náměstí se paprskovitě rozbíhá dvanáct ulic. Oblouk je 50 metrů vysoký a na své fasádě má čtyři hlavní plastiky. Ty zobrazují vítězné bitvy z dob Revoluce roku 1789. Po zaplacení vstupného je možné shlédnout v muzeu krátké filmy o historii oblouku nebo se podívat do patra s panoramatickou vyhlídkou na Paříž.
Pod Vítězný oblouk byl v roce 1920 pohřben neznámý vojín. Každý den v 18:30 se v těchto místech koná pietní akt.

Paříž - Eiffelova věž

Dále jsme pokračovali po populární Champs-Elysées. Tato jedna z nejslavnějších tříd světa směřuje k Louvru a v něčem mi připomínala spíše pražské Václavské náměstí.
Asi po dvaceti minutách chůze jsme odbočili kolem paláců muzea přes most Alexandra III., o kterém se říká, že je nejkrásnějším mostem v Paříži. Zdobí jej sochy nymf, cherubínů a okřídlených koní. Jen tak pro informaci – v Paříži se nachází 35 mostů. Hned za mostem se již otevírá přes rozsáhlý trávník na palác Invalidovna, který je dnes luxusním hotelem. Kolem hotelu se dostáváme na Marsova pole a otevírá se nám tak úžasný pohled na dominantu celé Paříže – Eiffelovu věž.
Tato více jak tři sta metrů vysoká věž se tyčí na prostranství bývalého vojenského cvičiště a byla postavena v roce 1889 u příležitosti stého výročí Velké francouzské revoluce. Věž byla postavena třemi sty dělníky za necelé dva roky. Na stavbu bylo použito více jak 2,5 miliónů nýtů. Po nějakou dobu po svém dokončení byla věž nejvyšší stavbou na světě. Během jednoho roku provozu se vrátily veškeré náklady spojené s její výstavbou. Do prvního patra je možné se dostat po 360 schodech či některým ze tří výtahů umístěných ve třech ze čtyř pilířů věže. Musíte však počítat s tím, že si na vstupenky a následnou cestu nahoru vystojíte i několika hodinovou frontu. My jsme zde čekali asi hodinu. Výtahem se z přízemí dostanete přímo do druhého patra. Pokud máte zájem vidět Paříž opravdu z ptačí perspektivy, je možné přestoupit ve druhém patře na výtah do třetího patra. Nad sebou pak uvidíte pouze televizní antény. Pohled na město z výšky 300 metrů je opravdu impozantní. Vstupenka do třetího patra stojí 11 €. Nejvyšší patra Eiffelovy věže tvoří vlastně patra dvě. To níže položené je zasklené a jsou zde uvedeny všechna hlavní města a jejich směry včetně Prahy. O patro výše je již otevřený ochoz. Pokud sjedete výtahem níže do druhého patra, máte možnost navštívit dále několik obchodů se suvenýry či restauraci. V prvním patře Eiffelovy věže se pak dále nachází také expozice historie Eiffelovy věže či kinosál, kde je promítán film o vzniku této dominanty. Je zde i několik restaurací a pošta. Z výše uvedeného vyplývá, že návštěva Eiffelovky včetně front na vstupné a výtah zabere minimálně tři hodiny. Návštěva Eiffelovy věže rozhodně stojí za to. Výhled ze třetího patra věže je nádherný, Eiffelova věž nabízí však také řadu obchodů se suvenýry, občerstvení, restauraci či kinosál. Spolu s čekáním ve frontě si tudíž na návštěvu Eiffelovy věže vyhraďte alespoň tři hodiny.
Když jsme se vrátili opět nohama na pevnou zem, zamířili jsme k nejbližší stanici metra a vyrazili směrem k Moulin Rouge. Vystupujeme na stanici metra Blance a hned u východu z metra nás zaujme mlýn Moulin Rouge. Pokračujeme dále po ulici de Vpichy pokračujeme směrem k náměstí Pigalle. Cestou procházíme okolo celé řady erotických salónů a sexshopů. Náměstí Pigale bylo však pro nás zklamáním, protože zde kromě nijak nevýrazné fontány nic zajímavého není.

Paříž - Sacre-Ceur

Popojíždíme jednu stanici metrem do stanice Abbesses, odkud vystupujeme do kopce na populární Montmartre, což je vlastně jediný kopec v Paříži. Nejen že je odtud nádherný výhled na město, ale nachází se zde také katedrála Sacré-Ceur. Ještě zbývá dodat, že je možné v případě potřeby se na vrchol Montmartre dostat také malou lanovkou, která je zmenšenou podobou petřínské lanovky. Tato lanová dráha je součástí pařížské městské dopravy, takže v případě, že máte celodenní jízdenku, můžete využít svezení se lanovkou. Bílá bazilika Sacré-Ceur rozhodně stojí za návštěvu. Vstup do kostela je bezplatný. V jejím okolí se nachází řada malířů a dalších umělců, kteří Vám mnohdy neodbytně nabízejí možnost zvěčnit Vás na papír či plátno. V okolí se dále nachází také celá řada restaurací a kaváren. Montmartre býval v minulosti pouze vískou uprostřed vinic a větrných mlýnů i když hlavní ulice již měla městský charakter. Nádherný výhled z vrcholu Montmartru na Paříž však lákal mnohé Pařížany k nedělním výletům a především umělce, kteří zde hledali inspiraci ke svým dílům. Součástí Montmartru byly již tehdy známé kabarety Moulin Rouge plné nevázané zábavy a revuálních tanečnic…
Z Montmartru jdeme zpět na stanici metra a odjíždíme do stanice Concorde. Tomu uprostřed vévodí přes 3000 let starý egyptský obelisk. Odtud je také pěkný výhled přes Champs-Elysées až na Vítězný oblouk.

Z náměstí Concorde pokračujeme do zahrady předcházející Louvru. Procházíme okolo fontán, upravených cest až k samotné světoznámé galerii. Procházíme zmenšenou podobou Vítězného oblouku až před prosklenou Pyramidu, novodobou dominantu Louvru. Pyramida slouží jako vstupní hala do všech expozic, ke kterým se dostanete podzemními chodbami. Louvre je největším palácovým komplexem Evropy, který vznikal po celá staletí. Jeho nejstarší částí je Cour carrée neboli Čtvercový dvůr, který dal na počátku 13. století vystavět k ochraně královského pokladu Filip II. August. V následujících staletích se palác rozrůstal, stálou královskou rezidencí se však nikdy nestal. Mezi lety 1680 a 1750 byl Louvre dokonce opuštěn a chátral, uvažovalo se dokonce o demolici některých jeho částí. Zabydlela se tu místní chudina. Teprve na konci 18. století se podařilo provést jeho rekonstrukci s otevřít zdejší muzeum.

Od Louvru přicházíme k břehu řeky Seiny a přes most Pont Nuef, který je i přes svůj název nejstarším mostem v Paříži se dostáváme až na ostrov Ile de la Cité a míříme ke katedrále Notre-Dame – chrámu Matky Boží. Tato katedrála byla vystavěna ve dvanáctém a třináctém století. Revoluce v 18. století pak však započala její chátrání. V devatenáctém století však započala její rekonstrukce, další významná rekonstrukce, která změnila kromě katedrály samotné i přilehlé náměstí, které se stalo pěší zónou, započala roku 1989 a dnes je katedrála opravdu chloubou Paříže.
Od katedrály jsme se pak ještě vydali směrem k modernímu kulturnímu centru Pompidue. Toto moderní kulturní a výstavní centrum spíše vypadá jako tovární hala a to jej právě dělá atraktivním.
Metrem pak ještě odjíždíme na náměstí Bastile, kde si prohlédneme obelisk a míříme na svým způsobem zajímavé náměstí Pl. des Vosges. Toto náměstí je upravené do podoby parku, ale především zaujme zcela jednotnou zástavbou okolo celého náměstí.

Toto je naše poslední místo, které jsme v Paříži navštívili. Sedáme na metro, přestupujeme na příměstský vlak RER a následně i na autobus do kempu, kam dorážíme po 21 hodině.
Na druhý den nás čeká návštěva Versailles, ale o tom zase snad někdy příště.

« z 2 »

Pokud máte rádi pohádky anebo pokud rádi mlsáte, je hejtmanství, které se nachází nedaleko Pardubic – města perníku, tím pravým místem k návštěvě. Stačí odbočit ze silnice spojující Ráby a Němčice do hlubokého lesa, po chvíli spatříte světýlko, které vás přivede až na mýtinu, kde stojí Perníková chaloupka. Ta je sídlem nejen Ježibaby, ale také celého Perníkového hejtmanství.

Pravdou však je, že ona chaloupka není tak úplně z perníku, ale je to vlastně lovecký zámeček z roku 1882, který nechal postavit baron Richard Drasche z Wartinberka. Po druhé světové válce byl lovecký zámeček barona Drascheho znárodněn a v jeho prostorách sídlilo učiliště pro zedníky, poté zámeček sloužil jako domov důchodců a později zde pak sídlil Ústav pro mentálně postiženou mládež. Na sklonku devadesátých let pak byl zchátralý zámeček vrácen v restituci. Dnes zde sídlí Muzeum perníku a pohádek spolu s informačním centrem Děda Vševěda. To vše provozuje se svou rodinou pan Luděk Šorm. Každého, kdo do Perníkové chaloupky zavítá, upoutá vůně perníku, která se line chodbami hned při vstupu. Perníkář
Prohlídka zámečku začíná právě v perníkové vesničce zvané Perníkov. Kromě vesničky celé vyrobené z perníku pak zejména děti zaujmou pohádkové postavičky z perníku, místnosti pak uprostřed dominuje obrovská perníková chaloupka, která je unikátní tím, že je kompletně vybavena také interiérem vyrobeným z perníku.
Ačkoliv ve společnosti panuje silné povědomí, že tradice výroby perníku na Pardubicku je velmi stará, opak je pravdou. Do konce 19. století totiž nejsou prakticky doklady o tom, že by v Pardubicích byli perníkáři. Dochovala se pouze jediná zmínka k roku 1515, kdy městská kronika zmiňuje perníkáře, ale to bylo v době, kdy Pardubice prožívaly největší rozkvět. Tehdy tu perníkáři byli, ale pak zase z Pardubic zmizeli. Až teprve z první poloviny 19. století se dochovala známá věta „Zač je v Pardubicích perník“, kterou F.L.Čelakovský publikoval s poznámkou, že ta věta je mezi lidmi velmi rozšířená.
Rozvoj výroby a propagace perníku na Pardubicku nastaly až s průmyslovou výrobou na počátku 20. století.

Muzeum perníku

V Perníkové chaloupce není jen o perníku, ale také o pohádkách. V Perníkové chaloupce totiž naleznete sbírku knížek, která se věnuje pohádce O perníkové chaloupce z různých zemí světa. Ačkoliv je totiž tato pohádka známá doslova na celém světě, v každé zemi se vypráví trochu jinak. Třeba ve Španělsku děti neznají pohádku o perníkové chaloupce, mají tam pohádku o chaloupce z karamelu. V Itálii to je pak pohádka o domečku z čokolády, švédská verze se jmenuje Hans och Greta. Návštěvníci pak mohou obdivovat i chorvatskou verzi pohádky nebo verzi slovinskou, kde se píše, že chaloupka byla piškotová, slepená čokoládou. Holandská verze pohádky je zase zajímavá tím, že chaloupka byla složena z bonbónů a lízátek.

Poté, co se návštěvníci muzea seznámí s historií výroby perníku či s pohádkou O perníkové chaloupce, mohou se vydat do strašidelného hlubokého lesa a na vlastní kůži si vyzkoušet to, co prožívali Jeníček s Mařenkou. Návštěvníci tak procházejí potemnělým bludištěm se stromy, pavouky a pohádkovými postavičkami, mezi kterými nechybí vodník nebo například liška číhající na Budulínka.
Teprve po absolvování této strastiplné cesty mohou zaklepat na dveře, za kterými už čeká laskavá paní Ježibaba. Rázem ze strašidelného lesa vstoupí přímo doprostřed pekárny provoněné perníkem. Odtud tedy pochází ta libá vůně, která snad každého upoutá ihned po vkročení do Perníkové chaloupky. Místnosti kromě vůně perníku dominuje i krásná pec se zabudovanou elektrickou troubou. Zručná paní Ježibaba vtlačuje perníkové těsto do dřevěných forem nejrůznějších tvarů.
Prohlídka Muzea perníku pokračuje do místnosti zvané Medový ráj, kde je možné si zakoupit některý z nepřeberného množství perníčků.
Součástí Perníkové chaloupky v Rábech u Pardubic je také peklo, kde můžete navštívit čertovský párek manželů Furdových. Pokud přežijete návštěvu pekla, dostanete se do Ježíškova nebe. V místnosti laděné do modra se nachází nebeské lože, pod stropem létají andělé a z reproduktorů se zde linou tóny vánočních koled, klid a pohoda…
Zejména pro držitele jmen Jan a Marie je pak určena Síň slávy Jeníčků a Mařenek. Zde se nachází také Perníková matrika, do které mohou být zapsáni právě držitelé jmen Jan a Marie. Zatím však tuto možnost mají pouze jednou ročně při velkém setkání Jeníčků a Mařenek 6. července. Snahou však prý je, aby i matrika byla přístupná celoročně.

Perníková chaloupka se pro veřejnost zavírá pouze na několik dní po novém roce. Zavřeno je pouze od Tří králů do Hromnic. To proto, že probíhají instalace nových expozic. Jinak však můžete do Perníkové chaloupky zavítat celoročně. Kromě toho zde každoročně probíhá několik periodicky se opakujících akcí. Sezónu zahajuje slet čarodějnic 30. dubna, počátkem června se zde pak koná ve spolupráci se včelaři dětský den tzv. Medobraní, 6. července to je pak každoroční setkání Jeníčků a Mařenek, 28. září se pak každá rok koná Svatováclavská perníková tlačenice, kdy si mohou návštěvníci vyzkoušet techniku výroby perníku, o měsíc později je pak každoročně pro návštěvníky připravena sportovní akce Perníkiáda s překonáváním Velkých Říjnových Sportovních Rekordů a sezónu zakončuje 17. listopadu Den duchů, kdy jsou vítáni zejména návštěvníci v maskách a převlecích a tradiční předvánoční jarmark počátkem prosince.
Přijeďte tedy navštívit Perníkové hejtmanství v Perníkové chaloupce v Rábech pod Kunětickou horou !

Back to top