Šablona | Cestopisy

Pokud se vypravíte na výlet z Ústí nad Orlicí do Letohradu, otevře se Vám v jednom místě nad levým břehem Tiché Orlice nádherný výhled na zříceninu hradu Lanšperk. Hrad Lanšperk byl postaven za vlády krále Přemysla Otakara II. ve 13. století. Jeho význam byl zejména kolonizační.

Ačkoliv se majitelé hradu měnili, po několik staletí zůstal hrad zbožím královským. Často se stával zástavním majetkem. Hrad byl prvně zmiňován v písemných pramenech roku 1285 a je označován jako tzv. hrad plášťový, tedy hrad, který neměl věž a hlavní tíhu obrany zajišťovala obvodová hradba. V Čechách se plášťové hrady příliš nevyskytují, početnější jsou spíše na Moravě. Samotný plášť hradu byl obehnán na východní a severovýchodní straně dvojicí hlubokých příkopů vylámaných v opukové skále.
V polovině 15. století za vlády Jiříka z Poděbrad pak došlo k přestavbě hradu. Důvodem mělo být jeho značné poškození při obléhání a byla tu také snaha o zlepšení již nevyhovující obrany. K velkým změnám došlo v západní části hradu, kde vyrostl dvouprostorový palác, čímž se obytné prostory téměř zdvojnásobily.

V šestnáctém století však byl již vojenský význam hradu minimální a hrad nesplňoval ani požadavky dobového komfortu. Obýván byl prokazatelně ještě v roce 1577, v roce 1588 byla vyhotovena kupní smlouva, kdy hrad získal do své vlastní držby Adam Hrzán z Harasova. Při podkladech ke kupní smlouvě bylo provedeno ocenění majetku , kde je mimo jiné uvedeno, že „na Lanšperku jest pokojů nemálo, které by se na malý náklad zase spraviti mohly“. Znamená to tedy, že stav hradu nebyl sice ideální, ale ještě obyvatelný. K žádným opravám však již nedošlo a roku 1622 byl již hrad označen jako pustý a mění se nezadržitelně ve zříceninu.

První spolek usilující o záchranu hradu Lanšperka vznikl na počátku 40. let minulého století. V období druhé světové války docházelo pouze ke zpevňování zdiva, to pokračovalo ještě krátce po skončení války. Současný Sbor pro záchranu hradu Lanšperka vznikl v roce 1992. V uplynulých letech došlo k vyspravení zdiva hradeb, v současné době probíhají práce přímo v hradním paláci. Z prostředků Regionu Orlicko-Třebovsko se podařilo získat v rámci budované cyklostezky finanční prostředky, za něž bylo provedeno nasvícení celého hradu a také stavba malé vyhlídky. Vyhlídková plošina byla postavena velmi citlivě jako demontovatelné lešení. Její konstrukce nikterak převyšuje současnou výšku hradu.

Do budoucna pak Lanšperk, kromě nádherného výhledu do okolí, nabídne také prezentaci ukázek archeologických nálezů na místě či občerstvení s ubytováním a minimuzeem v dnes k tomuto účelu ještě nepřizpůsobené restauraci Na Podhradí. Celé okolí Ústí nad Orlicí protíná nyní hned několik nově vybudovaných cyklistických stezek. V současné době spojuje Ústí nad Orlicí a Letohrad cyklostezka v délce 15 km., další nová cyklostezka spojuje Ústí nad Orlicí a Choceň a také Ústí nad Orlicí do Českou Třebovou. Součástí projektu výstavby sítě nových cyklostezek v malebném podhůří Orlických hor byla také turistická ubytovna v Cakli s jedenácti lůžky, kde nechybí další turistické zázemí a možnost sportovního vyžití. Takže pokud jste vyznavači cyklistiky, vypravte se do okolí Ústí nad Orlicí.

Slovenský ráj

V létě jsme naplánovali dovolenou do Slovenského ráje, ubytování v soukromí a abychom se mohli blízko vykoupat. Vybrali jsme vesničku Dedinky. Jeli jsme přes Prievidzu, Bánsku Bystrici a Brezno. Když jsme projížděli Nízkými Tatrami, tak jsme byli nadšení. Vesničku jsme našli a ani jsme nikde nebloudili.

Obec se nachází v Hnilecké dolině při březích vodní nádrže Palcmanská Maša. Vznikla v roce 1933 sloučením obcí Imrichovce a Štefánovce. Ubytování stálo 300 Sk/1 noc pro dvě osoby. Měli jsme možnost si sami vařit nebo chodit do restaurací. Ceny byly vyšší než jsme očekávali, ale vzhledem k tomu že ve vesnici byly jen dvě, tak to bylo pochopitelné. Až na místě jsme zjistili, že Dedinky nejsou úplně dobrý výchozí bod pro výpravy do Slovenského ráje. Museli jsme vždycky najet asi 15 km, abychom se dostali do střediska Podliesok. Alespoň že jsme měli blízko koupání.

Na první výšlap jsme vyrazili do Zejmarské rokliny. Museli jsme vyjít asi 3 km kopec, mimochodem pěkně prudký. Lilo z nás jako z konve. Dorazili jsme na Geravy, obloukem jsme šli přes Prední a Zadní Hýl a už jsme byli u cíle. Jinak lidičky pozor, většina tras jsou jednosměrky!!! Zejmarská roklina je zpřístupněná těsnina v jižní části Slovenského ráje vytvořená tokem, který ztéká z planiny Geravy. Potok, který přes ni protéká, ústí do Hnilce pod osadou Mlynky-Bielé Vody. Jeho hlavním zdrojem je vydatný pramen Zejmarská studňa. Potok vytváří několikastupňovou soustavu vodopádů pojmenovanou na počest kpt.Jána Nálepky (hrdina z bojů v Rusku v čase 2. světové války), který působil v osadě Bielé Vody jako učitel. Roklinu zpřístupnili členové Horské služby v roce 1963.
Byla to fantazie, už jsem se nemohla dočkat na další túry. A to jsem později zjistila, že to byl hodně slabý odvar toho, co nás teprve čekalo.

Jako další trasu Slovenského ráje jsme si vybrali asi tu nejznámější – Suchá Belá. Museli jsme ale nejprve dojet do turistického střediska v západní části Slovenského ráje v údolí Velké Bielé vody – Podliesok. Bez problému jsme zaparkovali, zaplatili vstupné 30 Sk, které zahrnuje i úrazové pojištění a hurá za dobrodružstvím. Suchá Belá je jedna z nejromantičtějších roklin. Voda protékající přes ni pramení na severním okraji planiny Glac. Její tok od sebe odděluje masív Ptačího hrbu a Rumanové. Příjemné bylo, že se cesta postupně stávala složitější a náročnější. Nejprve jsme si v pohodičce kráčeli suchým korytem říčky, pak začalo přibývat klacků, kamení. Zdolali jsme spoustu převýšení, leze se většinou po železných žebřících. Občas se nějaký kýval, takže o vzrušení bylo postaráno ažaž. Nebo super byly žebříky ze dřeva, které byly mokré a klouzalo to po nich. Voda vytvářela krásné vodopády a jelikož se jde celá trasa lesem, tak se to dá zvládnout i v horkém létě. Jen to chce s sebou dostatek pití a nějakou tu svačinku. Myslím, že trasu zvládnou i větší děti. Jenom holčičky (někdy i chlapečci), co se drží maminky za ruku, ty tam prosím vás neberte, protože když se někdo zasekne na žebříku, tak zablokuje cestu ostatním. Já jsem tím byla naprosto okouzlená. Pořád jsem si myslela, že to bude jako v Českém ráji u nás. Nedá se to vůbec srovnávat. Je to jako míchat hrušky a jablka dohromady. Když to shrnu: nádherná „divoká“ příroda, čerstvý vzdoušek a jak zpívá Habera „výberové ticho“. Super aktivní relax.

DOBŠÍNSKÁ LEDOVÁ JESKYNĚ

Okres: Rožňava

Kraj: Košický

Délka prohlídkové trasy: 515 m

Nachází se v Spišsko-gemerském krase, v Národní přírodní rezervaci Stratená na území Národního parku Slovenský raj. Vytvořená je v strednětriasových vápencích bývalým ponorným tokem Hnilce v třech vývojových úrovních. Dosahuje délky 1483 m. Ledová výplň se vyskytuje ve formě podlahového ledu, ledopádů, ledových stalagmitů a sloupů. Objem ledu je 110100 m3, největší hloubka 26,5 m. Charakterem zalednění patří mezi najvýznamnější ledové jeskyně na světě, co v Evropě zvýrazňuje její poloha mimo alpské oblasti. V jeskyni se žije 12 druhů netopýrů. Otvor do jeskyně byl známý od nepaměti. Samotná jeskyně byla objevená v roku 1870. Zpřístupnila se už v roku 1871. Od roku 1887 byla první elektricky osvětlenou jeskyní v tehdejším Uhersku.

Bohužel vám nemohu říct, jestli to vůbec stojí za to. Vstupné je totiž dost drahé (nyní už 200 Sk/dospělí, děti od 6ti let 100 Sk) a v porovnání s ostatními jeskyněmi na Slovensku (např. Gombasecká, Ochtinská aragonitová), je tam toho k vidění docela málo. Každopádně je to přírodní unikát zapsaný v památkách Unesco. Nezapomeňte si vzít teplé oblečení, protože je tam fakt zima.

Stratená je vesnička vedle Dedinek. Tuhle cestu jsem šla sama, protože manžel se spálil, když jsme se koupali na přehradě. Tak zůstal doma a odpočíval.
Šla jsem po vyznačené trase kolem koryta řeky. Je to území s hlubokými dolinami a vysokými horskými hřbety, pokryté lesními porosty rostoucími i na těch nejextrémnějších stanovištích. Hlavně tam skoro vůbec nikdo nebyl. Stratená je původně hutnická obec, ve které roku 1723 postavili Csákyovci vysoké pece (později je odkoupili Coburgovci). Poslední pec pracovala ještě roku 1927. V římsko-katolickém kostele je plastika z dílny mistra Pavla z Levoče.
Byla to spíše taková klidná procházka, kterou zvládnou i malé děti, pokud jsou zvyklé chodit. Stratenský kaňon, je spíš jen kaňonek v porovnání s ostatními, ale cesta je příjemná a pohodová.
Další trasu jsme šli opět ze střediska Podlesok. Naplánovali jsme trasu přes Prielom Hornádu, Kláštorisko a Malý a Velký Kyseľ.

Tohle už byla o dost náročnější trasa. Řeka byla docela dost rozvodněná a když jsem ji přecházela po těch železných žebřících, tak mi zrovna do zpěvu nebylo. Taky se nám stalo, že jsme chvilku zůstali viset nad řekou, protože před námi se nějaký pán zasekl (mimochodem pořádné chlapisko). Pak jsme raději trošku zrychlili, aby nás nezdržoval. Pár informací o Prielomu Hornádu: je přibližně 16 km dlouhý úsek horního toku řeky Hornád od ústí Velké Bielé vody po Smižany. Hornád zde vytvořil kaňonovité údolí, břehy kterého spadají z bočních hřebenů a vrchů místy s více než 300 m výškovým rozdílem. Díky své turistické historii má Prielom Hornádu zvláštní postavení mezi přírodními hodnotami Slovenského ráje. Na této stezce je zabudovaných 7 kovových mostíků a lávek, přibližně 320 m řetězů v exponovaných skalních stěnách, 140 stoupaček a přibližně 70 m dřevěných lávek. My jsme to neprošli komplet celé, protože jsme odbočili na Kláštorisko. Na Kláštorisku se nacházejí moc pěkně rekonstruované ruiny kartuziánského kláštera z přelomu 13. a 14. století. Tady jsme se naobjedvali a vyrazili na Kyseľ. Už jsme byli sice unavení, ale tohle opravdu stálo za to. Tady si teprve člověk uvědomí, jak je maličký. Je to roklina na východním okraji planiny Glac, mezi hřebeny Pircu a Čertovy sihotě. Na délce přibližně 1,5 km má spád asi 180 m. Je to opravdu „krpál“. Na rozcestí v Kyseli se dělí na Velký, Malý a Vyšný Kyseľ. Ve dnech 16.-17.7.1976 vypukl u ústí rokliny do Bielého potoka požár, který postupně zachvátil celou stranu na levém břehu Kysela (svah Pirca). Požáru podlehlo více než 30 ha lesa. Z toho důvodu se až do odvolání průchod roklinou zakazuje pro mimořádné nebezpečí padání kamení a shořených stromů. Z bezpečnostních důvodů demontovali žebříky a veřejnosti je přístupná jen náhradní trasa, která vede požárem nezasáhnutou částí (přístupná část), Malý a Velký Kyseľ.

Toto byla naše poslední trasa. Jinak se dá vyrazit ještě na Velký Sokol, Sokolí dolinu, Piecky a Biely Potok. Když teď zpětně píši článek, vzpomínám si na tu nádheru a vím, že se tam určitě ještě vrátím. Ale až nám malá trochu povyroste. Vřele doporučuji všem vášnivým turistům, je potřeba zdržet se nejméně jeden týden, aby jste viděli vše! Určitě budete nadšení.

Do Podzámecké zahrady v Kroměříži jsme se dostali naprosto neplánovaně. Původně jsme jeli na chatičku, ale naší vesničkou se jela rallye Vyškov a zakázali nám vjezd. Šest hodin jsme měli čas než silnici zase uvolní, tak jsme se rozhodli jet do blízké Kroměříže. Pro malou jsem naštěstí měla všechno v autě a tak jsme vyrazili.
V Kroměříži už jsme byli asi před čtyřmi roky. Městečko se nám moc líbilo. Tehdy jsme navštívili Podzámeckou zahadu, arcibiskupský zámek, biskupskou mincovnu odtud jsme šli pěšky centrem města kolem kostela sv. Marie a kostela sv. Mořice do Květné zahrady. Nestihli jsme spoustu dalších zajímavostí, ale to určitě brzy napravíme.

Nyní jsme měli namířeno jen do Podzámecké zahrady. Malá by zatím v klidu nezvládla prohlídky ostatních pamětihodností. Opět jsme byli překvapení, jak je město čisťounké a uspořádané. Alespoň když to porovnáme z Brnem, tak je to nebe a dudy. Malou jsem si dala do šátku, aby mohla spinkat.

První zastávku jsme si udělali v podzámčí. Je tam malé posezeníčko pod stromy, občerstvili jsme se a šli se podívat o kousek dále. Byly tam voliéry s ptáky a opicemi. Největší atrakcí pro nás ale v tuto chvíli byl páv, který se snažil namluvit si pávici. Předvedl se v plné parádě, ale pávice jako pravá dáme nehnula brvou a dál si zobala travičku. Snažil se upoutat její pozornost tím, že když měl rozevřený ocas do vějíře, tak s ním třásl. Vydávalo to takový zajímavý zvuk, jako když chrastí kosti.

Dál jsme hledali klidné místo kde nikdo není, abychom mohli pustit Bambulu (je to domácí králík, aby to nezavádělo ke spekulacím – poznámka šéfredaktora – Carlose). Chudinka byl přes hodinu v přepravce, tak aby se taky protáhl a občerstvil. Bambulkovi se tam moooc líbilo. Malinko jsem se bála, aby nám neutekl, ale opět nás nezklamal, protože nejdále od nás byl asi 10 metrů a pak hned mazal zpátky.

Pak jsme šli přes most, který vedl přes skoro vyschlou řeku. Tam na nás čekala další podívaná. Na labutě taky lezlo jaro. Pán co se tam stará o zvířátka nám ovšem řekl, že jsou to dva labuťáci. Jeden labuťák měl silně navrch a k našemu zklamání nešlo o lásku, ale o souboj. Silnější labuťák toho druhého štípal do krku a mlátil do něj křídly. Nakonec ho ošetřovatel musel chytit a odtáhnout kamsi pryč.

Pro mě nejhezčí zážitek byl u domácí zoo. Všude tu volně pobíhala zvířátka. Zakrslí králíčci, kouhoutci, slepice, labutě a divoké kachny. Chvilku jsme si užívali dění na dvorečku, kde byla malá labuťátka. Když najednou jsem si všimla, jak dva kohouti prošli skrz plot na chodník a začal zápas. Chvilku se naparovali a skákali na sebe. Pak přiběhla perlička a koukala na ně přes plot. Říkala jsem si, že je dost zavalitá na to, aby prošla skrz plůtek a že nahoru asi nevyletí. Ale omyl! S neuvěřitelnou lehkostí vyletěla na plůtek a sledovala kohoutí zápasy jako rozhodčí. Náhle mezi kohouty vběhla a začala jednoho štípat a pak i toho druhého. Oba dva je rozehnala, takže kohoutci pelášili zpátky na dvorek a chtěli pokračovat v zápasení tam, jenže perlička nenechala nic náhodě a upalovala za nima, až si milí kohoutci snažili zachránit vlastní krky než aby se starali o toho druhého. Perličky určitě doporučuji na udržení pořádku na dvorku, asi nemají rády násilí :-D. Jak jsme se tak bavili, ohlédnu se a asi metr od nás stál divoký kačer s kačenou a vůbec se nás nebáli. U dvorečka je ještě velký výběh, kde je oslík, kozy a daněk (asi) s laněmi. Zvířátka byla strašně krotká, asi jsou zvyklá na krmení. Klidně stála u plotu a člověk si je mohl pohladit.

Ještě jsme se procházeli po parku, ale bohužel nám začalo docela hustě pršet, takže dál už jsme nepokračovali. Každopádně jsme byli opět plni zážitků a vůbec nám nevadilo, že jsme nestihli všechno nebo lépe prošli jsme tak jednu čtvrtinu. V létě se totiž chystáme jet znovu. Těším se až to tam všecko pokvete.

Pokud hledáte na výlet zoo světové třídy blízko ČR, tak ve Vídni v zámeckém parku Schönbrunnu se nachází nejstarší existující zoologická zahrada na světě s jedinou zachovalou barokní menažerií. Projít se tak můžete po stopách Marie Terezie a ostatních Habsburků, kteří v zámeckém parku vytvořili spoustu zajímavostí.

Zdejší park se zvířaty založil v roce 1752 císař František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie, aby sem mohl přivést své šlechtické hosty a jednoduše řečeno se ukázat, co všechno jeho letní rezidence Schönbrunn skýtá. Od těchto dob už uplynulo spoustu času a tak dnešní zoo vkusně a nenásilně kombinuje barokní menežérie s nejmodernějšími pavilony pro zvířata. Z historických zajímavostí lze zmínit, že v roce 1906 se zde narodilo první slůně v zajetí, což bylo raritou, poněvadž to bylo do té doby považováno za nemožné.

Autem do Vídně a parkování

Pokud vám nevadí 4 souběžné pruhy automobilového provozu a vydáte se autem do Vídně, tak musíte počítat s problémy s parkováním. Přímo před Schönbrunnem je záchytné parkoviště, kde stojí hodina stání 3,5 Eura což nemusíte chtít akceptovat. Turistická centrála Vídně nabádá navštěvníky na garáže Park & Ride, z kterých se dostanete pohodlně na MHD a za parkovné zaplatíte 2,7 Euro na celý den, což je přijatelné. Pokud ale cestujete třeba s dětmi tak se vám nebude chtít po náročné cestě ještě vozit MHD, která taky ještě navíc něco stojí. Naše zkušenost je rozdílná. Po hledání alternativ parkování individuálně dvou aut se jedno vrací zpět na placené před Schönbrunn (platí 24 Euro) což vzhledem k času a problémy se zorientovat ve Vídni lze brát nakonec jako výhru. Druhé vozidlo náhodně natrefí na parkování v rodinné zástavbě v ulici Gaßmannstrasse. hned za parkem Schönbrunnu, kde možno stát zdarma a volné místo zde jistě najdete. ( Ještě vysvětlím pojem nahodného nálezu parkoviště – se svým autem jsem se nadobro ztratil v provozu velkoměsta a díky špatnému odbočení se přede mnou objevilo toto skvělé parkovací místečko). Doufám, že až přidedu do Vídně příště, tak že zde nebudou stát samí češi a najdu parkovací místo nebo že si zdejší návod nepřečte nějaký vídeňský záškodník a místa nezpoplatní.

Od parkování v ulici Gaßmannstrasse je to cca 300 metrů k bočnímu vstupu do Schönbrunnského parku, kterým dorazíte k věhlasné Gloriette, odkud je výhled na celý zámecký palác a Vídeň zde máte jako na dlani. Pod kopcem vedle je již samotná zámecká zoo.

Co uvidíte v Zoo Schönbrunn

Zoo Schönbrunn mi na mapce parku připadala maličká, avšak zdání klame. Vstupné činí 12 euro a pokud máte dostatek času tak si můžete koupit kombinovaný tiket za 16 euro a ještě navštívit palmový a pouštní dům v parku zámku. Do zoo jsou dva vstupy a je dobré si vzít zdejší mapku areálu, aby jste nic nevynechali. Velkým lákadlem zoo jsou zdejší medvídci panda, kteří se jen lenošně povalují jedíc občas bambusové výhonky. Z medvídků jsou zde k vidění i nádherní australští koalové. Mimo překrásné pandy a koaly je nutno zmínit expozice afrických zvířat, které jsou druhově dosti obsáhlé. Nejdete zde ubikace nosorožců, hrochů, žiraf, slonů, ale i gepardů a lvů. Mimořádným zážitkem jsou expozice kam vstoupíte přímo ke zvířatům, jako například velké ptačí voliéry, kde kolem vás prolétají barevní pěvci a papoušci nejrůznějších druhů. Celá expozice je navíc vhodně doplněna rostlinami takže si připadáte jak ve volné přírodě. Nejhonosnější je tropický pavilon, což je obrovský skleník s expozicí pralesa, kde se můžete pohybovat v jednotlivých výškových úrovních lesa a volně pozorovat ptactvo či kaloňe, kteří nehnutě spí u stropu. Ve skalních výklencích možno navštívit další místnosti jako např. jeskyni kde je naprostá tma, jen tiše ševolící křídla netopýrů vám občas zavadí o vlasy (příjemný zážitek, nutno absolvovat!). Další pavilon, který nelze nezmínit je mořského světa, kde obří akvária s korálovými útesy vypadají velice kouzelně.

V Schönbrunnské zoo dělají vše pro spokojenost návštěvníků a nabízejí zde dokonce noční prohlídky s průvodcem a přístrojem pro noční vidění , což může být zajímavé. Takovou prohlídku je nutné si předem rezervovat a maximální počet účastníků je 20 osob. Každopádně tato zoo je jednou z nejlepších a nejmodernějších na světě a navštívit jí buď ve dne nebo v noci znamená odnést si spoustu zážitků, dojmů a poznání.

Do Kežmarku jsme původně ani nechtěli jet. Vyrazili jsme si do Vysokých Tater. Ten den tam zrovna byly požáry, ale my jsme o nich nevěděli. Když jsme se blížili k Tatrám (Dolní Smokovec), krajina vypadala dost zničeně. Veškeré stromy byly popadané, v dálce byl vidět dým. No jak na konci světa. Přijeli jsme na jedno z prvních parkovišť v Horním Smokovci a nestačili jsme se divit. Parkovné 180,- Sk/na 1 hodinu, a to jsme ještě nebyli nahoře. Pán nám řekl, že nahoru musíme mít průvodce, což znamenalo další peníze, takže jsme to vzdali a koukli do mapy, kam by se dalo jet. Vybrali jsme Kežmarok.

Kežmarok nás mile překvapil. Krásné čisté městečko, šli jsme procházkou městem a nakonec jsme navštívili místní hrad. Opět jsme byli nadšení, protože paní průvodkyně byla velmi vtipná a milá. Vraceli jsme se zpět přes město a navštívili další památky a nakonec jsme se zastavili do malé restaurace na pozdní oběd. Samozřejmě jsem si dala halušky s brynzou. Ty jsem si dávala všude a byly výborné :-P.

Ze začátku vypadal výlet jako úplný debakl, ale nakonec se moc vyvedl. V Kežmarku se dá strávit celý den a nebudete toho litovat.

Něco o historii.
Kežmarok je město se 17 500 obyvateli, leží na severu území Slovenské republiky v malebném prostředí Spiše pod velehorami Vysoké Tatry v nadmořské výšce 626 m. Město vzniklo sloučením více osad původního slovanského obyvatelstva s osadou německých přistěhovalců. První písemná zmínka o městě je z roku 1251. Kežmarok získal městská práva r.1269. V 15. století přibyla městu další privilegium – právo dvou výročních trhů, právo meče, právo používat erb atd. V souvislosti s výhodnou polohou města vedli skrz něho důležité obchodní cesty směřující z Orientu na sever Evropy. V 15. – 19. století pracovalo ve městě celkem 40 cechů a tím patřilo mezi první čtyři města na Slovensku. Bohaté tradice má školství, kultura a folklór. V městě studovalo a působilo mnoho významných spisovatelů, umělců a vědců Slovenska, kteří byli známi v celé Evropě. Na tradici lidových řemesel je založená významná akce města – Evropské lidové řemeslo (EĽRO), které se už od r.1991 uskutečňuje stále každý druhý červencový víkend.

Celkem sedm století existence města se odrazilo v jeho architektuře, která obsahuje každý stavební sloh – románsky, gotický, renesanční a barokový. Zvláštností města je urbanistické řešení náměstí vidlicového tvaru ve středu s radnicí, ukončené městským zámkem. Kežmarok je jednou z významných městských památkových rezervací Slovenska a může se pochlubit množstvím historických památek (hrad, kostely, staré měšťanské domy apod.), z kterých nejvýznamnější jsou dvě národní kulturní památky – dřevěný evangelický artikulární kostel z r. 1717 a evangelické lýceum z r.1775. Římskokatolickému kostelu sv.Kříže z r.1498 byl papežem v r.1998 udělený titul Basilica minor.

Nesmíte vynechat návštěvu gotického hradu. Prohlídka je velmi zajímavá, mě osobně se velmi líbila. Hlavně proto, že jsme procházeli jednotlivými pokoji a každý byl věnován jiné historické expozici. Např. dobová lékárna,… Na konci prohlídky vás určitě zaujme zajímavý obraz, na kterém jsou vyobrazeni dobyvatelé Tatranských štítů. Nachází se zde muzeum zbraní a archeologie. Z vyhlídkové věže vám učaruje pohled na Lomnický štít. Pokud budete mít cestu na Slovensko, nechejte se zlákat kouzelným městečkem pod Lomnickým štítem :-).

Botanická zahrada Liberec je nejstarší v České republice, překročila 110 let věku. Neustále se mění a vyvíjí, to znamená, že každou návštěvu v různá roční období budete určitě mile překvapeni. Můžete se kochat všemožnými rostlinami ve venkovní části nebo navštívit pavilony.

Poprvé jsem v Botanické zahradě byla asi v osmi letech a od té doby se téměř od základů změnila a to k lepšímu. Nyní je to přehledně rozdělené do expozic podle druhu rostlin, místa kde se vyskytují. Jednou z největších atrakcí je mimo jiné Akvárium. Vstupuje se obloukem, kde nad vámi, pod vámi i vedle vás plavou ryby. Prostě paráda! V akváriích je mnoho mořských i sladkovodních ryb a rostlin. Vše je působivě uspořádáno a zážitek ještě umocňuje bublání vody a zajímavé osvětlení.

Expozice Australis je také fascinující. Jakoby jste se na malý moment ocitli u protinožců. Cihlově zbarvená půda, seskupení kamenů, vonící eukalyptus a další rostliny vytváří řídký buš v dobře prosvětleném pavilonu.

Pavilon Masožravých rostlin je také úchvatný. Je zde mnoho rozmanitých rostlin. Několik z vystavených druhů masožravých rostlin také patří mezi nejohroženější druhy světa.

Neotropis (americké tropy) – aranžmá pavilonu znázorňuje tropický deštný les, druhově nejbohatší biom, charakteristický pro rovníkovou zónu. Je plný lián, epifytů, rostlin s obřími listy čili megafyly i doslova strakatých pestrolistých bylin ze stinného podrostu. Zde naleznete nejmohutnější leknínovitou rostlinu světa Viktorii královskou. Její listy unesou malé dítě. V dalších pavilonech naleznete *Katusy* a *Sukulenty*, opět dobře vypadající expozice.

Paleotropis – tropy asijské džungle a rovníkové Afriky zde jsou charakteristickými rostlinami bambusy (včetně největšího jejich druhu), banánovníky (včetně obřího, zvaného Fehi), neobyčejné odrůdy ibišků, pandany, šplhavé palma Calamus ciliaris, ozdobné dračince v malebné pestrolisté skupině.

Aridní Afrika, Madagaskar – vlivem pohybu kontinentů v dávné geohistorii se stalo, že Madagaskar má květenu zřetelně odlišnou od afrického kontinentu, protože se k němu přiblížil relativně nedávno. Společným rysem je velký rozsah suchých neboli aridních území, tedy pouští a polopouští. Moc zájímavé aranžmá.

Květnice – pro mě asi nejzajímavější kout. Pavilon okrasných rostlin. Hlavním objektem je scenérie, tvořená rybníčkem s barevnými kapry koio.

Pravěk – spojení rostlinných druhů vytvořené v tomto pavilonu v přírodě neexistuje, je obrazem dávné geohistorie. Celek působí podobně fantastickým dojmem jako proslulé rekonstrukce pravěkých scenérií od Zdeňka Buriana a jeho vědeckých spolupracovníků.

Orchideje a Bonsaje moc pěkné expozice. Orchideje vás okouzlí svou pestrostí tvarů a barev. Jsou skutečně nádherné stejně jako bonsaje.

Venkovní expozice jsou rovněž úchvatné a krásně naaranžované. Strávili jsme tam hodně času, je to na celodenní výlet. Nafotili jsme spoustu fotek, vyberu jen pár nejzajímavějších. Doporučuji vám zahradu navštívit, jen to nedělejte jako mi uprostřed léta, protože v některých pavilonech se prostě nedá vydržet, jaké je tam vlhko a vedro

Otvírací doba:

Květen až září 9.00 – 19.00, !pozor pondělí zavřeno!

Alberobello

V našem putování po Itálii jsme dorazili až na samotný jih země. Po návštěvě římských chrámů v Paestumu na západním pobřeží jsme zamířili v horkém letním dni napříč vnitrozemím na východ do oblasti Puglie. Potěšující bylo, že dálnice na jihu země jsou neplacené, takže cesta obstojně probíhala. Po absolvování průjezdů několika mosty a tunely, kdy jsme auta potkávali pouze sporadicky, jsme navštívili město Matera.

Matera

Matera evokuje chudou rolnickou kulturu, která od prehistorických dob začala hloubit zdejší proslulá skalní obydlí. Tato skalní obydlí jsou tak úchvatná, že město je na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Ještě dlouho po druhé světové válce prý lidé v těchto jeskynních domech žili a to mnohdy v jedné místnosti i se zvířectvem. Zdejší pověstné sassi – obydlí z tufového kamene, napůl postavené, napůl vytesané ve skále, byly domovem obyvatel Matery ještě do 50. let 20. století.
Matera
Auto jsme zaparkovali nedaleko centra města zcela bezplatně. Po celém městě je vytvořena série několika turistických tras vzájemně barevně odlišených.
Po městě jsou rozmístěny tabule s mapou města, kde jsou tyto trasy vyznačeny. Přesto však není vůbec těžké v křivolakých uličkách zabloudit. Pokud se vůbec o systému schodišť proplétajícím se mezi domy napůl vytesanými ve skále dá mluvit jako o ulicích. V mnohých takovýchto domcích se nacházejí prodejny se suvenýry, takže není problém do nich nahlédnout.
Za návštěvu stojí materský dóm na náměstí Piazza dei Duomo, odkud je překrásný výhled. Podobné výhledy na město postavené na skále se nám však naskytají na několika dalších místech města.
Odpoledne kolem 16 hodiny odjíždíme z Matery a pokračujeme směrem na Taranto. Před Tarantem vidíme přístav, krásný je výhled na moře. Jinak však je to město plné průmyslu.
Pokračujeme zvlněnou italskou krajinou po vedlejších silnicích do oblasti s typickými stavbami ve stylu truli. Silnici lemují kamenné zídky ale také vinice. Je to typická vinařská oblast. Sjíždíme z kopců k Fasanu, kde se nám otevírá nádherný pohled na moře, tentokrát již na východním pobřeží Itálie, tedy na pobřeží Jaderského moře. Po chvíli vjíždíme do městečka Torre Cane di Fasano. Nalézáme zde kemp Le Dune. Je to asi nejlépe vybavený kemp na našich toulkách po Itálii. Všude je čisto, kemp má svůj bazén, bar, útulnou pizzerii, v ceně je teplá voda, čisté jsou i toalety a sprchy, kemp má vlastní upravovanou pláž. Jeden nocleh v kempu nás přišel na 22 € (2 osoby, auto, stan).
Ráno vyrážíme okolo desáté hodiny do městečka Alberobello, které je centrem oblasti, pro kterou je typické obydlí truli.

Alberobello

Městečko, které díky svým typickým obydlím trulli rozhodně stojí za návštěvu. Díky tomu je město zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Město Alberobello leží v překrásném úrodném kraji plném vinic a dobrého vína. Historie staveb trulli, pojmenovaných podle řeckého výrazu trullos – kupole, sahá až k hrobkám mykénských vládců. Původní obydlí trulli mají jen jednu místnost a čtvercový půdorys. Jejich silné stěny se zvedají do výše 1,5 metrů a na kamenných nosnících je pak uložen vrstvený kužel střechy.
Auto jsme zaparkovali přímo v centru městečka na náměstí. Parkování je všude placené, pro parkování je nutné si zakoupit parkovací karty, které se prodávají v několika obchůdcích a připomínají spíše stírací losy než parkovací karty.
Projít městečko trulli netrvá dlouho, velmi pohodlně se návštěva dá stihnout za jedinou hodinu. Během té doby se můžeme toulat uličkami lemovanými domky se špičatou střechou a v některých z nich se seznámit například s tím, jak takové stavby vznikají nebo ochutnat některé z nepřeberného množství likérů a vín zde nabízených. Postupně tak můžeme dojít až k dómu na náměstí Piazza Lippolos.

Po prohlídce městečka s řadou křivolakých uliček a obchůdků se suvenýry opouštíme tento velmi zajímavý kraj a po více jak týden trvajícím putování na jih začínáme svůj směr stáčet k severu. O tom však až v dalším pokračování…

Za chladného, ale slunečného počasí vyrážíme ráno z kempu a napojujeme se na silniční průtah Paříží, abychom zamířili směrem na Versailles. Průjezd, kterého jsme se obávali, byl nakonec bezproblémový. Značení na Versailles bylo kvalitní, takže jsme zanedlouho dorazili do Versailles, kam nám to trvalo necelou hodinu jízdy.
Zaparkovali jsme v ulici přímo u zámku. Do parkovacího automatu jsme nasázeli 2,2 euro přesně na dvě hodiny parkování a vyrazili směrem k zámku.

Zámecké nádvoří se v době naší návštěvy rekonstruovalo, proto jsme se raději hned vydali do zahrad. Zahrady ve Versailles jsou opravdu unikátní a rozhodně stojí za návštěvu. Vstup do parku je bezplatný a pohybovat po něm je možné buďto pěšky nebo zde existuje možnost pronajmout si elektromobil či vlastně jakési vozítko, které se pravděpodobně používá více na golfových hřištích. Cena za pronájem takovéhoto vozítka činí 28 € za hodinu.

Zámecký areál vzdálený 17 kilometrů od Paříže se rozhodnul postavit v roce 1661 Ludvík XIV. Realizací celého díla pověřil král architekty La Vaua a Mansarta, interiérového architekta Le Bruna a zahradního architekta Le Notra. Trvalo celkem 50 let, než byl skvostný zámek dokončen. Král se svým dvorem, který čítal pět později až dvacet tisíc lidí, se sem však nastěhoval již v roce 1682. Versailles se stalo politickým srdcem Francie do roku 1789, kdy revoluční dav vtrhnul do paláce a Ludvíka XVI. odvezl do zajetí v Paříži.

Zámek byl vybudován kolem původního loveckého zámečku Ludvíka XIII.
Jádro zámku má půdorys ve tvaru písmene U. Středem zámku byla králova ložnice s okny vedoucími do čtvercového dvora (Mramorové nádvoří), kam se scházela francouzská šlechta ke královu rannímu „lever“ (vstávání). Do královy ložnice se procházelo přes bohatě zdobené ložnice.
Nejprostornější místností zámku byl v Zrcadlový sál v zadní části zámku ve směru do zahrady, který roku 1678 postavil Mansart. Je 79 m dlouhý, překlenutý klenbou s bohatou malířskou výzdobou. Okna na jedné straně odpovídají zrcadlům na stěně protější.
Fasáda zámku obrácená do nádvoří má typické prvky architektury počátku 17. stol.: střídání cihel a otesaného kamene a špičaté střechy, nádvoří se sochami, kde se konala divadelní představení. Úplně odlišně působí fasáda obrácená do zahrady. První poschodí člení pilastry a rytmicky vystupující portiky, nejvyšší poschodí je s malými polokruhovitými okny.
Okolní zahrady jsou vybudovány na ploše 815 hektarů, kde byla vybudována zahrada se sochami, fontánami, okrasnou a zeleninovou zahradou. Ústředním prvkem je vodní nádrž neboli také Velký kanál s Apollónovou fontánou, která znázorňuje koňské spřežení vynořující se z vody a mířící směrem k zámku. Velký kanál je možné využít i pro relaxaci v podobě projížďky loďkou. Za pozornost rozhodně stojí také množství živých plotů, soch či menších fontán.
Návštěvu Versailles si naplánujte spíše na letní měsíce. Pokud se sem totiž vypravíte před začátkem června, jako jsme tak učinili my, nebudete si moct vychutnat krásu všech fontán v provozu.
Ačkoliv jsme si nestihli celou zahradu dostatečně prohlédnout, vypršel již po dvou hodinách čas, na který jsme měli zaplacené parkování. Proto jsme byli v poledne nuceni se vrátit zpět k autu.
Naše cesta pokračovala směrem dále na západ do oblasti nádherné Bretaně s divokým skalnatým pobřežím, ale také s mnohými úžasnými památkami, mezi které patří například klášter Mont Saint Michel. Ale o tom v dalším pokračování cestopisu…

Pokud zavítáte do Svitav, neopomeňte navštívit tamní Městské muzeum a galerii a především pak expozici představující historii praní a pracích strojů. Svitavy měly do roku 1989 muzeum dělnického hnutí. V roce 1990 se muzeu naskytla možnost získat od sběratele pět starých dřevěných praček. A tak byl položen základ této unikání expozici.

Jak nám dále sdělila ředitelka muzea Mgr. Blanka Čuhelová, muzeum v současné době vlastní na 140 různých typů praček a 40 valch, které se podařilo nashromáždit mimo jiné i prostřednictvím inzerátů.
Expozice instalovaná v půdních prostorách muzea v září 2000 je největší muzejní sbírkou tohoto druhu u nás. Národní technické muzeum má přes padesát praček, Technické muzeum v Brně jich má asi čtyřicet.

Nejstarší pračky ve svitavském muzeu pocházejí z konce 19. století. Expozice začíná pohledem na nejstarší dochované zmínky o praní ve starověkém Egyptě, Sumeru a antickém Římě, kde existovaly první velkoprádelny. Prací prostředky se tam vyráběly z nejrůznějších materiálů, například z kostí či moči, proto provázel takovéto prádelny velký zápach. Nejstarší způsob praní byl na řece, kde se prádlo nejprve plácalo plácačkami, později se objevily valchy. Výroba nejstarších dřevěných praček byla především záležitostí stolařů, klasičtí výrobci praček tehdy neexistovali. V době necek a valchy byl velmi oblíbenou pomůckou tzv. klikyhák. Byl zavěšen v neckách a pomáhal ke ždímání prádla.
Od valchy je již blízko k pračce, protože první pračky – kejvačky pracují na principu valchy. Těleso takové pračky mělo půlválcový tvar, ve kterém se kývavě pohybovala valcha podobného tvaru. Jejich velkou nevýhodou bylo silné mechanické opotřebení prádla. O něco vývojově mladší pračky jsou ty s tak zvaným pracím křížem. Byly dokonalejší než pračky valchové, ale měly tytéž nevýhody jako jejich předchůdkyně. Prádlo sice vypraly lépe, ale poškozovaly jej mechanickým opotřebením. Typickým výrobcem tohoto typu praček na našem území byla společnost Rak a Hobza, vyrábějící pračky Ideál.
Dalším typem praček zastoupeným ve svitavském muzeu je bubnová pračka společnosti John z Vídně. Prádlo umístěné v otáčivém bubnu se máchalo v roztoku vody a mýdla a špína byla odstraňována pomocí systému zarážek. Jejich nevýhoda spočívala v malé účinnosti, která se musela nahrazovat delší dobou praní. Tento typ praček se vyráběl na počátku 20. století. U tak zvaných praček práčových se prací roztok uváděl do pohybu i s prádlem pomocí práče, což bylo žebrované těleso různých tvarů, které se pohybovalo otáčivě sem a tam v úhlu 90° nebo 120° v pevně stojící prací nádobě. U prádla docházelo k mechanickému opotřebení, díky přímému kontaktu s práčem. Revolucí ve vývoji praček byla elektrická energie. Jednu z prvních elektrických praček vyrobil již v roce 1906 Američan Alva Fischer.
Pračkou, která rozhodně stojí za pozornost, je pračka s odstředivkou, kterou vyráběli v ČKD Praha od roku 1932. Prádlo se vypralo v bubnu, po sešlápnutí pedálu došlo k vyzvednutí bubnu s prádlem, voda zůstala dole, buben se roztočil a odstředil vodu.
Mezi světovými válkami pračky vyráběla celá řada firem. Ceny praček však bývaly vysoké. Problémy způsobovaly i vibrace praček. Jelikož v minulosti neexistovaly silentbloky (gumové podložky na odtlumení chvění), bývalo zvykem, že se pračky pevně šroubovaly k podlaze.
Dalšími pračkami, které se vyráběly, byly pračky vibrační, které se ponořily do škopku s prádlem. Jejich nevýhodou bylo, že špína, která se z prádla uvolňovala, se mohla usazovat zpět na tkaninu, protože zde nedocházelo k žádnému pohybu prádla ani pracího roztoku. Vlastnímu praní musela předcházet vyvářka. Exponát vibrační pračky je z roku 1959 a pochází z tehdejšího Sovětského svazu.
První automatické pračky v tehdejším Československu se začaly vyrábět až v roce 1957 firmou Romo Fulnek. Ani exponát této pračky v muzeu nechybí.
Přesto se ještě v padesátých letech dvacátého století současně vyráběly také valchové pračky na ruční pohon společnosti Ideal s názvem Triumf. Tyto pračky našly uplatnění především v místech, kde tehdy ještě nebyla elektřina, zejména na horách či samotách.
Vířivé pračky se u nás vyráběly se dvěma soustavami, buď s vířičem kruhovým nebo šroubovým. Ten měl za úkol rozvířit prací roztok, do něhož se poté vkládalo špinavé prádlo.

Kromě expozice praní byla ve vstupní síni svitavského muzea v roce 2000 instalována divácky zajímavá expozice o historii Svitav. Vzhledem k veřejně přístupným prostorám zde nemohly být vystaveny žádné originály, ale jejich fotokopie jsou zdařilou náhradou. Zájemci o historii města se mohou na 16 panelech dočíst vše podstatné a shlédnout zákoutí města, z nichž mnohá již neexistují. K tomuto účelu byly využity rozsáhlé sbírky fotografií a pohlednic z archivu muzea a pohlednice ze soukromé sbírky paní Miroslavy Samkové.

Když uslyšíte o městě Holešov, jistě se Vám vybaví všeobecně známé židovské památky, ale to že má Holešov zámek a střed města že patří mezi městské památkové zóny ví málokdo. Pokud budete mít cestu kolem Holešova tak určitě stojí za pozornost se na zdejší památky podívat a projít si je.

Při projížděním Holešova nemůžete minout zámek, který má své kouzlo, ale momentálně zde probíhá rekonstrukce, která by jej měla zprovoznit do roku 2009. Zámek byl založen roku 1650, kdy se stal majitelem Jan Rottal, který koupil panství od rodu Lobkoviců. Dnes jsou ůdajně zachovány původní bohté štukatury a stropní malby s mytologickými náměty. Jinak do zámku se dostanete jen pokud budete mít štěstí třeba na nějakou svatbu, zachována je pro svatební obřad Salla Terrana, kam jsem se dostal nenápadně se svatebčany (tedy za přispění místní hodné zámecké paní). Jinak za procházku stojí zámecký park, který je koncipován se značnou symetrií. Vodní plochy mají po okrajích břehů osazeny aleje stromů. V zadní části parku je pak nespočet stromů jabloní.

V samotném centru Holešova se nachází na náměstí Dr. E. Beneše, které je pěkně opraveno a dělá svými historickými domy dojem. U náměstí je kostel Nanebevzetí P. Marie vedle nějž je 7 metrů vysoký morový sloup. Na náměstí je infocentrum, avšak chybí zde nějaká restaurace k občerstvení. Kousek za náměstím lze navštívit i známé židovské památky, jakým je židovský hřbitov ze druhé poloviny 15. století s 1500 náhrobky, z nichž nejvýznamější hrobka je rabína Sabbataje ben Meir ha-Kohena zvaného Šach – tehdejšího nejvýznamějšího židovského obyvatele. Další památkou nedaleko centra je stará židovská synagoga tzv. Šachova vystavěná v roce 1560 na místě původní starší dřevěné svatyně.

Závěrem lze říci, že je Holešov vhodný pro krátkou návštěvu a prohlédnutí. Takže pokud budete mít cestu přes Holešov, tak se tam určitě podívejte.