Archivy

V našem putování po Itálii jsme se z jižní a poté i střední Itálie vrátili zpět na sever. Naším cílem jsou totiž Benátky, které se rozkládají na 118 ostrůvcích spojených 400 mosty které odděluje 115 kanálů, na kterých panuje čilý dopravní ruch gondol. Za slunečného červnového počasí přijíždíme po dálnici od Perugie.

Čím více se přibližujeme k Bologni, provoz se stále více zahušťuje. Pokračujeme po dálnici dále na Padovu a Mestre. Dálniční okruh kolem Mestre je bezplatný, dálnice je zde šestiproudá i když jízdní pruhy nejsou moc široké. Pravý jízdní pruh je zcela ucpán auty, které zde stojí v koloně na odbočení ve směru na Benátky. My však tuto odbočku míjíme a pokračujeme okolo Jesola, objíždíme celý poloostrov až na Punta Sabbioni. Tento úsek z Mestre nám trvá necelou hodinu, protože je zde hodně obcí, několik semaforů a poměrně hustý provoz. Přijíždíme do Punta Sabbioni, odkud jezdí pravidelná lodní doprava do Benátek. Autokemp Miramare, který jsem se vybrali je zcela ideální pro cestu do Benátek. Nachází se asi 300 metrů od přístavu, ze kterého odplouvají lodě. Nutno však dodat, že kemp není vhodný pro ty, kteří do těchto míst přijeli za koupáním. Kemp Miramare nemá totiž zrovna moc pěknou pláž, na velkou pláž je to asi půlhodina pěšky. Jelikož je naším cílem návštěva Benátek, rozhodli jsme se v tomto kempu zůstat dvě noci.
Ráno vyrážíme před devátou hodinou do přístaviště lodí, abychom se vydali do Benátek.

Benátky

 Benátky

Jsou zcela jedinečným městem. Na 118 ostrůvcích spojených 400 mosty se rozkládají stavby. Ostrovy odděluje 115 kanálů, na kterých panuje čilý dopravní ruch gondol, výletních lodí, ale i mnohých motorových člunů.
Vznik města se datuje do doby, kdy byla země vystavena ničivým nájezdům barbarských kmenů po rozpadu římské říše. Před nájezdy utekly také obyvatelé kraje Venetia, a to na ostrovy v pobřežní laguně, kde byli výborně chráněni, neboť dobyvatelé neměli dostatek lodí, na kterých by mohli uprchlíky pronásledovat. Okolo roku 810 začalo na ostrovech vznikat město, roku 827 zde bylo založeno biskupství.
Do Benátek jsme se dostali lodí z přístavu Punta Sabbioni. Zpáteční jízdenka do Benátek stojí 6 €. Je možné si zakoupit také jízdenku s platností 24 hodin a možností přestupovat libovolně na všechny linky benátské lodní městské dopravy, které jsou zde paradoxně nazývány autobusy. Největší hustota dopravy je na kanálu Canale Grande. Lodě neboli autobusy mají čísla tak, jako jakákoliv jiná hromadná doprava. Zastávky jsou podél celého kanálu, zde se nacházejí i plány tras linek. Pro přepravu po Benátkách lze zvolit také vodní taxi. Stanoviště taxi-lodí je po městě také dostatek a je to další vhodný způsob dopravy po Benátkách. Pokud se nechcete přepravovat pěšky, máte ještě jednu možnost – projet se jednou z mnohých gondol. Benátská doprava je jednou z největších zvláštností tohoto města.
Kromě vodní dopravy zde žádná jiná neexistuje a tak jsou Benátky snad jediným italským městem, kde na ulicích nepotkáte skútry ani auta. Autem je možné se do Benátek dostat z Mestre přes dálniční most pouze do blízkosti náměstí Piazzale Roma, kde se nachází velké několikapodlažní placené parkoviště. Zde je nutné auto zanechat. Dál do Benátek není možné po silnici pokračovat. Podobně je tomu, když se do Benátek vypravíte vlakem. Poblíž již výše zmiňovaného parkoviště je nádraží, ale i autobusové nádraží, kde končí všechny autobusové linky. Dále se dá jít pouze pěšky či se plavit lodí.
Jak již bylo uvedeno, do Benátek jsme připluli lodí z Punta Sabbioni. Plavba trvala asi 45 minut a ocitli jsme se téměř v srdci Benátek, asi 200 metrů od náměstí sv. Marka, hned před mostem Vzdechů – Ponte dei Sospiri. Dle pověsti most dostal své jméno na základě toho, že přes něj byli voděni vězni. Most totiž ústí do věznice a je veřejnosti nepřístupný.

Benátky

Náměstí svatého Marka jsme však nejprve pouze obešli, rozhodli jsme se totiž, že si jej podrobně prohlédneme odpoledne při zpáteční cestě. Nejprve jsme navštívili informační centrum, které se nachází na západní straně náměstí pod podloubím. Zde je možné sehnat podrobnou mapu města za 2,5 €. Nutno však dodat, že speciálně v Benátkách se podrobná mapa obzvláště hodí, protože najít tu správnou cestu kvůli kanálům a mostům by mohlo být bez mapy trochu obtížné.
Naše další cesta pokračovala do baru na snídani. Mohu vřele doporučit ochutnat v Itálii kromě pizzy či špaget také některou z typických italských káv, jako například kafe late a k tomu například brjož, který u nás známe pod názvem croasan, ale v dopoledních hodinách je v italských barech k dostání s daleko lepší chutí, čerstvě upečený a teplý plněný například marmeládou. Nutno však dodat, že tuto pochoutku lze například v Perugii koupit za necelé euro, v Benátkách za dvojnásobnou cenu.
Po snídani jsme se vydali uličkami ke kostelu Santa Maria Formosa, který se nachází na stejnojmenném náměstí. Jeho zajímavostí je, že má dvě hlavní fasády. Jedna je obrácená směrem k náměstí, druhá směrem ke kanálu. Zajímavou památkou je i dominikánský chrám Santi Giovanni e Paolo. V tomto chrámu se nachází hrobky asi 25 benátských dóžat.
Poté jsme již zamířili ke slavnému mostu Ponte di Rialto, který byl jako první kamenný v Benátkách postaven roku 1592. Most je vyzdoben množstvím obchůdků s nejrůznějšími suvenýry. Most však zároveň poskytuje úchvatný pohled na Velký kanál. Rozhodně stojí za to sledovat živý lodní provoz na kanálu, kde se vedle tzv. autobusů prohánějí motorové čluny policie či například čluny ambulance s modrým majákem. Při troše štěstí je možné spatřit i popelářské čluny či čluny vozící stavební materiál. Po opačném břehu mostu jsme se vydali po nábřeží, kde se nachází řada restaurací.
Kolem kostela Chiesa di Tolentini jsme dorazili snad do jediného parku ve městě, kde jsme si ve stínu v klidu odpočinuli. Park Giardini Papadopoli se nachází nedaleko Piazzale Roma a současně tak i vlakového nádraží. Po odpočinku a chvilce sledování toho cvrkotu na přestupní stanici z pozemní dopravy na vodní, jsme se vydali dále a to sice směrem k nedalekému benátskému přístavu. Podél pobřeží jsme šli směrem na Punta della Dogana, kde se nachází kostel Chiesa di Santa Maria della Salute. Ze schodů před kostelem je krásný výhled na náměstí sv. Marka.
Benátky
Po chvíli odpočinku jsme se vydali zpět k místu, kde naše procházka městem započala. Přes most Ponte dell Accademia jsme zamířili na náměstí sv. Marka. Zde jsme prošli kolem velkého množství holubů. I této skutečnosti dokáží prodejci v Benátkách využít a nabízet turistům za jedno euro krmení pro holuby, které jsou pro většinu turistů velkou atrakcí, přiznám se však, že pro mne nebyl pocit náměstí plného holubů zrovna moc příjemný. Prohlédli jsme si interiér chrámu sv. Marka, kam byl vstup zdarma, bylo však nutné mít zakrytá ramena a kolena, navíc bylo zakázáno do chrámu jít se zavazadly. Ta je nutné si odložit v nedaleké úschovně zavazadel.
Poté jsme se rozhodli prohlédnout si město z ptačí perspektivy. Za 6 € jsme zakoupili vstupenku a výtahem jsme se ve chvíli ocitli na vrcholu vyhlídkové věže Campanile di San Marco. Odsud je překrásný výhled na Benátky, náměstí sv. Marka, ale i okolní ostrovy, který byl zcela unikátní a rozhodně návštěva věže rozhodně stojí za to a mohu ji každému doporučit.
Bohužel v lešení byla zahalena věž Torre dell’Orologi, která pochází z konce 15. století. Hodiny na vrcholu věže byly původně vyrobeny pro potřeby mořeplavců. Podle legendy však v důvodu, aby nebyla nikde vyrobena kopie těchto hodin, byly jejich autorovi vypíchnuty oči.

Tím naše návštěva Benátek končí. Nasedáme na loď a odjíždíme zpět do Punta Sabbioni. Přespíme a naším dalším cílem bude město Verona, rodiště Julie z románu Williama Shakespeara. O tom až zase příště…

« z 2 »

Do nejzápadnější oblasti Francie – do Bretaně jsme dorazili poté, co jsme se rozloučili s okolím Paříže. Cesta z Versailles po dálnici ubíhala rychle, provoz na dálnici byl minimální. Příjemným zjištěním také bylo, že použití dálnic v oblasti Bretaně je bezplatné. Navštívili jsme klášter Mont Saint Michel, město Saint Malo a mys Cap Frehel.

Klášter Mont Saint Michel

V odpoledních hodinách jsme dorazili na parkoviště přímo před klášterem Mont Saint Michel. Tento klášter leží přímo na rozhraní Normandie a Bretaně. Toto místo spojuje s pevninou pouze silnice, která jako jediná zůstává při přílivu nad mořskou hladinou. Nebo respektive alespoň většinou. Jak jsme se dočetli v průvodci, přibližně třikrát ročně se pod vodou ocitne i tato silnice. Nicméně parkoviště, které je umístěno i něco níže než tato silnice, je při přílivu zaplaveno. Za parkování jsme zaplatili jednotnou taxu 4 € a vydali jsme se na prohlídku jednoho z nejkrásnějších míst Francie. Klášter postavený na skále jsme navštívili v době odlivu. V této oblasti je charakteristické, že v době odlivu voda ustupuje až několik desítek kilometrů od pevniny. Saint Malo Proto byl Mont Saint Michel v době naší návštěvy jakýmsi ostrovem uprostřed nekonečného množství písku a bláta. Moře bylo zcela v nedohlednu. Mnozí této skutečnosti využívají a procházejí se po dně moře. Nejprve jsme si prohlédli samotné městečko, poté jsme vydali přímo do kláštera. Vstupné činí 8,5 € za osobu, ale prohlídka není rozhodně nezajímavá. Otevřely se nám nejen mnohá místa kláštera, ale i zajímavé výhledy do okolí a moře, které zde v tuto chvíli jaksi nebylo. Prohlídka kláštera je naprosto individuální bez jakéhokoliv průvodce.

První stavba se na skále Saint Michel objevila již v osmém století. V desátém století na tomto ostrově založil Richard I., vévoda normandský, benediktinské opatství, které bylo postupně obklopeno klášterními budovami, které byly po staletí rozšiřovány, přestavovány či bourány. Klášter prosperoval a již ve dvanáctém století se stal nejvíce prosperujícím klášterem ve Francii. Ačkoliv je dnes místo obklopené davy turistů, stále zde plyne klášterní život. Pokud se rozhodnete pro prohlídku kláštera, nenavštívíte pouze řadu nádherných prostor, ale také několik míst či vyhlídek, ze kterých je nádherný rozhled do okolí. Pokud se rozhodnete ušetřit na vstupném, budete ochuzeni o nádherné výhledy do okolí.
Před devatenáctou hodinou se vracíme zpět k autu. Mezi tím se již všude objevily nápisy, že příliv přijde po 21 hodině, tudíž by se auta, která zůstanou na parkovišti mohly ocitnout v nebezpečí.

Opouštíme tedy Mont Saint Michel a snažíme se najít možnost ubytování. Naše cesta směřuje k městu Saint Maló, které by mělo být zítra naší další zastávkou. Ještě na okraji města Saint-Malo jsme nalezli směrovku na autokemp. Jednalo se o Camping dela Fontaine. Ten se stal naším místem noclehu. Vzhledem k tomu, že se Bretaň nachází v zeměpisné šířce podobné Velké Británii, kde je čas o hodinu posunut, je zde zcela zřetelně patrný časový posun oproti našemu území. Proto zde na přelomu května a června docházelo k západu slunce až po 22 hodině a ještě ve 22:30 bylo teprve šero. Této skutečnosti s hodinovým posunem západu slunce můžete využít při plánování výletů v této oblasti.
Ráno jsme si sbalili a kemp opustili po deváté hodině. Jeli jsme směrem do centra Saint-Malo.

Cap Frehel

Saint Malo

Zaparkovali jsme v přístavu, kde je velké placené parkoviště. Město se nachází na skalnatém výběžku a je v podstatě nedobytnou pevností. Celé staré město obehnané hradbami je tak úchvatné a autentické, že se ani nechce věřit, že po bombardování během druhé světové války muselo být celé město kámen po kameni znovu vybudováno. Chvíli jsme se toulali městem, poté jsme si město i výhled na moře prohlédli z hradeb, abychom navštívili i jednu poklidnou typickou francouzskou kavárničku. Asi po dvou hodinách jsme se vrátili zpět k autu. Za parkování jsme zaplatili přibližně 1 € za každou hodinu a vydali se podél pobřeží dále na západ.

Cap Fréhel

Naší další zastávkou byl jeden z nejkrásnějších severních výběžků v Bretani. Je to mys Cap Fréhel. Zde je možné sledovat blankytně modré moře omýlající skaliska. Obdivovat je možné také maják, který má prý dosah světel až 110 kilometrů a pochutnat si na některé místní specialitě v místní restauraci.
Mys se nachází na nejsevernějším výběžku malého poloostrova v severní Bretani na pobřeží Cota d’Emeraude (Smaragdové pobřeží).
Pokud přijíždíte na mys osobním autem, můžete zaparkovat až na samotném mysu poblíž majáku. Pokud však jste majiteli obytného vozu, budete nuceni z bezpečnostních důvodů své auto ponechat zaparkované asi 100 metrů před samotným mysem.

Pokračujeme dále na západ po dálnicích, které jsou v oblasti Bretaně neplacené a míříme do města Morlaix a dále pak do unikátní oblasti carnackých menhirů, ale o tom až v příštím povídání…

No Images found.

Zoologická zahrada v Liberci je nejstarší v České republice. Najdete ji nedaleko centra Liberce v údolí Jizerského potoka. Rozkládá se na ploše 13 ha a chová asi 170 druhů zvířat z celého světa. Její vznik se traduje již od roku 1907, kdy byla Ornitologickým spolkem založena malá zoologická zahrada.

Chloubou Liberecké ZOO jsou bílí tygři původem z Indie. Základem chovu byl samec odchycený v přírodě roku 1961 a původně chovaný v soukromém zooparku maharádži Réwy. Řadí se do poddruhu tygra indického (bengálského). Dle bílých tygrů je pojmenován i liberecký hokejový klub. Další vzácné druhy, kterými se může zoo pochlubit jsou: mláďata takina čínského, oslů somálských, orlů kamčatských, orlosupů bradatých nebo krokodýla čelnatého a pár varanů mangrovových.

Do Zoo se dostanete tramvajemi č. 2 nebo 3 směr Lidové sady (zastávka Botanická). Když vystoupíte, tak po pravé straně uvidíte hotel U jezírka a hned za ním je malá restaurace, kde točí výborné kvasnicové pivo – Vozkovu jedenáctku. Pokud pojedete autem můžete zaparkovat v těsné blízkosti vchodu do zoo (za hotelem Jezírko). Samozřejmě počítejte s tím, že budete muset zaplatit parkovné.

Buvol v zoo Liberec

Jakmile zaplatíte prohlédněte si důkladně informační tabuli, která visí u vchodu. Jsou tam rozvrhy krmení a výcvik lachtanů, slonů a tučňáků. Lachtany si nikdy nenechám ujít. Jako většina zahrad , se i liberecká zoo rozprostírá na kopci, ale díky dobrému uspořádání se cesta ubírá hlavně z kopce a potom víceméně po rovince. Mezi nejatraktivnější expozice patří výběhy pro šimpance, paviány, lachtany. Velmi pěkné jsou pavilony opic a šelem. Ale podle mého názoru je nejúchvatnější pavilon tropů.

Pro děti je v dolní části vybudován dětský koutek (je tu vždy plno :-D). Jezdí zde i turistický vláček. Uvnitř zoo naleznete i spoustu stánků s občerstvením a suvenýry, venkovní posezení i poznávací trasy. Téměř každý víkend jsou zde uspořádány akce pro veřejnost. Tak neváhejte! Liberecká zoo vám jistě nabídne zážitky, které v žádné naší zoo nenajdete.

Otvírací doba:
Duben-říjen: 8-18, listopad-březen: 8-17.

 

Už od mala když jsme jako děti hrávali pexeso s obrázky hradů, jsem tento hrad chtěla navštívit. Bohužel na Slovensko jsme nejezdili a z Liberce to bylo hooodně daleko, Spišský hrad se totiž nachází až v Prešovském kraji, takže jsem se musela smířit s tím, že ho možná uvidím někdy v dospělosti.  Den „D“ nastal. Nemohla jsem dospat a i když to pro nás byla zajížďka, táhlo nás to k hradu jako magnet. Manžel byl určitě rád, že nemusí další den na túru po Slovenském ráji.
Cestou jsme míjeli město Levoča a bylo nám docela líto, že nemáme více času, protože ta by si určitě zasloužila blíže prozkoumat. Přijeli jsme do Spišského Podhradie. S parkováním nebyli problémy. My jsme zaparkovali blízko náměstí přímo v městečku a vydali se na hrad. Pokud chcete, můžete zaparkovat přímo pod hradem, ale připravíte se o příjemnou procházku a hlavně o pěší výstup. Hrad není na žádném strmém kopci, takže když nebudete spěchat, zvládnou to v klidu i malé děti.

Pohled na Spišský hrad

Hrad se nachází v nadmořské výšce 634 m nm. Patří mezi památky Unesco a jedním z největších hradních komplexů ve střední Evropě. Byla jsem naprosto nadšená. Zaplatili jsme si prohlídku z průvodcem (100 Sk). Viděli jsme celý hrad, kapli, muzeum zbraní, mučírnu. Nejhezčí na tom je, že prohlídku trávíte téměř celou pod širým nebem. Měli jsem krásné počasí, průvodkyně byla milá a vtipná. No prostě paráda. Z hradu je krásný výhled na Spišské Podhradie, jsou vidět např. Vysoké Tatry, Slovenský ráj, atd. Strávili jsme tam skoro celý den. Ve městě jsme si skočili na krátký oběd a jeli jsme příjemně vyčerpaní do Dedinek, kde jsme byli ubytovaní.

Všem moc doporučuji si tam zajít, je to jeden z mnoha nezapomenutelných zážitků. Vždycky když si prohlížím fotky, opět mi srdíčko poskočí radostí.

Jedna z nejnavštěvovanějších tras na Šumavě vede k Černému jezeru a vodopádu Bílá strž, který je jediným vodopádem na Šumavě. Cesta je po asfaltové silnici a s krajinou okolních lesů patří k velice příjemným výletům. Co zajímavého zde můžete shlédnout si podrobně popíšeme.

Nejlepším výchozím bodem je parkoviště na Špičáckém sedle, kde zaplatíte 100 Kč za automobil na celý den, což je lehce deprimující vzhledem k ceně 2 Eura na den v Německu. Po překousnutí zjištění, že je v ČR dražší parkovné jak v Německu se můžete věnovat naplno okolní přírodě. Jednou z prvních zastavení na trase je informační tabule o železničním tunelu Špičák, který prochází v hloubce 180 metrů pod místem kde právě stojíte a byl vybudován jako dvoukolejný v letech 1874-1877 na trati Plzeň-Klatovy-Železná Ruda a spojuje stanice Hojsova Stráž 735 m.n.m. a Špičák 835 m.n.m. Velikou zajímavostí je, že ražba tunelu probíhala z obou stran současně a byla prováděna tehdejší nejmodernější technologií za použití dynamitu, kterého zde bylo spotřebováno na 90 000 kg. Na celé stavbě pracovalo v období Rakouska-Uherska více než tisíc dělníků, převážně z Bosny, Dalmácie a Itálie. Celkové náklady na ražbu tunelu dosáhly 1,8 miliónu zlatých (3,6 mil. korun) a po svém dokončení se stal největším tunelem v bývalém Rakousku-Uhersku, jehož délka dosáhla 1744 metrů.

Vodopád Bílá strž

Dalším zastavením je pozůstatek po jedli bělokoré, tzv. Komárkovy jedle (pojmenované dle zdejšího významného lesmistra), která měla stáří 350 let a v roce 1983 ji zničil zásah blesku.

Až se blížíte k Černému jezeru tak informační tabule uvádí, že na kopci nad vámi byla vybudována v letech 1929-30 první přečerpávací elektrárna v republice. Elektrárna využívá vody Černého jezera, která je převáděna potrubím o průměru 80 cm do vyrovnávací komory. Odtud se voda pouští 274 metrovým spádem do elektrárny v údolí kde turbína dává do sítě 1,5 MW při průtoku 700 litrů vody za sekundu. Hladina tak v jezeře za hodinu provozu klesne o 1 cm. Turbína je pouštěna jen v energetických špičkách.

Černé jezero

Je ledovcového původu a jeho vznik lze datovat do čtvrtohor kdy byly vrcholky šumavských hor pokryty menšími svahovými ledovci, které po ústupu dali vzniknout všem jezerům na Šumavě. Černé jezero je z nich největším s rozlohou 18,4 ha a největší svoji hloubkou 39,8 metrů. Za to je však nejníže položené 1008 m.n.m. ze všech ostatních zdejších ledovcových jezer. Od Černého jezera můžete zvolit další trasu a vydat se k Čertovu jezeru, kam již nevede asfaltová silnice. Nebo můžete pokračovat jako my k přírodní rezervaci Bílá strž.

Bílá strž

Je území o velikosti 79 ha vyhlášené roku 1972 národní přírodní rezervací, jehož hlavní atrakcí je 13 metrů vysoký vodopád na Bílém potoku. Vodopád je jediným Šumavským a nachází se v nadmořské výšce 965 m.n.m. K bezprostřední blízkosti vodopádu se však nedá dostat, takže vodopád lze pozorovat jen z vyhlídky vybudované vedle něj na bočním svahu.

Celá trasa se dá obejít na Špičácké sedlo pod vrcholem hory Ostrý okolo Hojsovy strže, což je kilometry náročnější a vhodnější spíše pro cyklisty nebo se můžete k parkovišti vrátit stejnou cestou jakou jste přišli. Celkový počet kilometrů této trasy k vodopádu a zpět je cca 17 kilometrů.

Z krásného Alberobella v Puglii jsme krátce po poledni v našem putování po Itálii pokračovali podél pobřeží Jaderského moře na sever. Přes Bari jsme jeli po dálnici A14 směrem k poloostrovu Gargano, který je rájem turistů a tak snad i proto jsme jej pouze objeli a zanedlouho se nám otevíraly úžasné pohledy z dálnice na mořské pobřeží a blankytně modrou vodu.

Tentokrát jsme na silnici strávili velkou část dne, v podvečerních hodinách jsme se rozhodli najít kemp v městečku Vasto, které leží na Palmové riviéře, tedy v oblasti severně od poloostrova Gargano.
Hned na okraji městečka se nachází kemp Il Pioppeto, kde jsme za noc zaplatili 20 €. Kemp je vybaven skromně, sociální zařízení nejsou valná, nachází se zde malý supermarket. Přímo u kempu je však písčitá pláž a tak jsme se tu i vykoupali v moři.
Na druhý den jsme pokračovali ve svém putování na sever Itálie. Tentokrát jsme se již odpoutali od mořského pobřeží. Naším cílem totiž bylo město Assisi v kraji Umbria, což je poměrně hornatá část Itálie. To jsme poznali na vlastní kůži, když jsme byli nuceni zdolat několik serpentýn, než jsme se ocitli na okraji města.

Assisi

 Assisi

Město je nejvýznamnějším italským poutním místem, které si stále zachovává svou přirozenou krásu. Ve městě, které je obklopeno horami, žije na 25 tisíc obyvatel. Roku 1182 se ve městě narodil svatý František a jeho duch je zde dodnes patrný.
Auto jsme zaparkovali nedaleko centra města na samotném vrcholu kopce, kde se nachází velké placené parkoviště na náměstí Piazza Matteotti. Hodina parkování zde přišla na necelé 1 €.
Odtud je to jen kousek na náměstí Piazza San Rufino, kde se nachází stejnojmenný kostel. Kostel zajímavého vzhledu byl dokončen roku 1228 a je přístupný zdarma s výjimkou podzemních prostor a krypty s ostatky svatého Rufína. Přístup do těchto míst je zpoplatněn.
Od katedrály se cestou z kopce dostaneme až na náměstí Piazza del Comune, kde se mimo jiné nachází turistické informační centrum, kde zdarma obdržíte mapu města. Na náměstí stojí za shlédnutí nejen kašna, ale i Tempio di Minerva, chrám s dochovanými antickými sloupy. Na náměstí se nachází celá řada dalších paláců, za shlédnutí stojí Palazo del Capitano.
Několika cestami je možné se z náměstí dostat k hlavní památce, kam směřují snad všichni návštěvníci města. Touto vyhledávanou památkou je Basilica di San Francesco. Nejedná se však o jeden kostel, ale hned kostely dva. Nevím, zda se tato rarita nachází ještě někde jinde na světě, ale je vskutku impozantní navštívit dva zcela odlišné chrámy ve dvou patrech nad sebou a ještě kryptu o patro níže. A proč dva kostely? Dolní kostel slouží jako pohřebiště a poutní kostel, v horním kostele se slouží mše a bohoslužby pro občany Assisi. Pod klenbami dolního kostela si budete připadat jako pod noční oblohou, horní kostel je naopak naplněn světlem. V již zmiňované kryptě jsou pak zpřístupněny o patro níže ostatky svatého Františka. Tento unikátní chrám rozhodně stojí za návštěvu a přístup do těchto míst je zdarma. Nutné je však mít zakrytá ramena a kolena.
Asi po necelých dvou hodinách strávených v Assisi se vracíme zpět k autu. Hledáme ubytování a kousek za městem jsme narazili na směrovku, která nás navedla ke kempu. Kemp byl pohodlný a dobře vybavený s tekoucí teplou vodou a bazénem.

Na druhý den ráno jsme se vydali do dalšího zajímavého města – Perúgie.

Perugie

 Perugia

Hlavní město Umbrie se 150 tisíci obyvateli se rozkládá na kopci nad Valle Umbra a v okolních údolích. Město má bohaté umělecké a kulturní tradice. Město je také domovem nejznámějšího druhu baci, což je báječná čokoláda s lískovými oříšky.
Parkování ve městě je organizováno několika podzemními či nadzemními patrovými garážemi. Směry a jejich obsazenost jsou zobrazovány dopravními značkami, takže si stačí vybrat některé z parkovišť v centru města a dopravní značky vás navedou přímo na parkoviště. Cena za parkování se pohybuje okolo 1 € za hodinu. Přímo v samotném centru je parkovacích míst minimum. Důvodem je také skutečnost, že centrum města se nachází na kopci. A doprava do centra města je zde zcela nezvyklá. Přímo z podzemního parkoviště se do historického centra města dostanete sérií eskalátorů, které do centra města vedou hned ze tří směrů. My jsme auto zaparkovali v podzemním parkovišti na náměstí Piazza Partigiani. Odtud vede nejdelší série eskalátorů, která nás dovezla až na náměstí Piazza Italia.
Právě z náměstí Piazza Italia vede pěší zóna Corso Vannucci. Tou jsme prošli přes náměstí Piazza della Republica, kterou lemuje řada restaurací. Na konci pěší zóny se nachází náměstí Piazza IV. Novembre. Na tomto náměstí naleznete turistické informační centrum, kde je zdarma k dispozici mapa města.
Náměstí však dominuje hned několik zajímavých památek. Jednou z nich je Catedrale di San Lorenzo. Ačkoliv základní kámen ke katedrále byl položen v roce 1345, stavba chrámu započala až v 15. století. Před chrámem pak zaujme kašna Fontana Maggiore. Jedná se o nejvýznamnější středověkou kašnu Itálie. Třípatrová kašna obsahuje reliéfy, na kterých jsou popsány dějiny Perugie, ale i dějiny lidstva. Představují se zde věda, umění, můžeme se zde poučit o běhu světa a života.
Nejpozoruhodnější památkou na náměstí je však Palazzo dei Priori z konce 13. století v němž sídlí radnice, ale také galerie se sbírkou obrazů. Budova se původně otevírala hlavním průčelím k chrámu. Postupně byla však rozšiřována a přistavována.
Za návštěvu stojí i vedlejší uličky města a pochutnat si v některé restauraci na dobré kávě.

Sedáme do auta a pokračujeme dále na sever, naším cílem jsou světoznámé Benátky. Ale o tom až někdy příště…

Pokud vás zajímají stará řemesla, z nichž mnohé dnes již známe pouze z vyprávění, určitě neopomeňte navštívit Muzeum řemesel v Letohradě. Muzeum bylo otevřeno v květnu roku 2000 a nachází se v prostorách bývalé sýpky z roku 1550, která do současné kamenné podoby byla přestavěna v roce 1750.

Historie muzea se však začala psát již v roce 1996, kdy místní podnikatel Pavel Tacl hodlal zakoupit budovu sousedící se sýpkou. Tato koupě však byla tehdy podmíněna současným nákupem celého areálu včetně sýpky. Muzeum je neustále doplňováno exponáty, které jsou získávány především od bývalých řemeslníků a živnostníků. Takto bylo například získáno paramentářství z nedalekého Jablonného nad Orlicí. Jak se nám podařilo zjistit, paramenty byly chrámové výšivky a rodina Neškudlů byla v tomto oboru známá jako jediná v Evropě. Podobně bylo získáno vše, co souvisí s kartáčnictvím. Celý soubor strojů a nástrojů kartáčníka muzeum získalo z nedalekého Jablonného nad Orlicí především od pana Kvapila. Muzeu se podařilo získat také velice zajímavou brusku na české granáty, která je přes dvě stě let stará a není zřejmé, jestli je někde v republice nějaká podobná.

Muzeum řemesel v Letohradě

Ačkoliv je již nyní letohradské muzeum největším muzeem svého druhu v republice, čekají další exponáty v depozitáři na to, až rozšíří prostory muzea. Do jednoho patra je soustředěno vše, co souvisí s výrobou potravin, v dalším návštěvníci naleznou řemeslné práce, jedno patro je věnováno všemu, co souvisí s životem obce: Velkému zájmu se těší sto let stará hospoda nebo přes sto let staré hasičské vybavení. Své místo již z depořitáře nalezla např. mechanická dílna, kam se přestěhovali dílny truhláře, koláře, šindeláře, bednáře, zámečníka, klempíře, kováře, expozice jsou obohaceny o expozici měchaře a o pilnici, která se otevírá tento měsíc a kde budou umístěny tři nové katry. Samostatný prostor je již věnován i modelu historické školní třídy.

Při prohlídce muzea návštěvník narazí na celou řadu zajímavých exponátů, které stojí za zmínku. Zajímavý je například lis na lněný olej z Moravského Karlova od bývalého sudetského živnostníka. Hned vedle se nachází klepačka na čištění lněného semene. Unikátem je také celodřevená pumpa na hašení požáru z roku 1847 z obce Sebuč u Jaroměře. Není bez zajímavosti, že tato pumpa pochází z doby, kdy ještě neexistovaly hasičské sbory. Města byla tvořena dřevěnými domy s doškovými střechami, které byly velmi náchylné na rychlé šíření požáru. Každá obec se tak snažila mít prostředky, aby byla schopna požárům čelit. Tato stříkačka sloužila k tomu, aby se dostříklo někam nahoru. Vše fungovalo tak, že řetěz lidí nosil vodu do džberu a dva lidé pak pumpovali.
Unikátním souborem je i sestava strojů na plnění vody oxidem uhličitým, z čehož vznikal sifon, který se plnil do lahví. Celé to pochází to z Rychnova nad Kněžnou od pana Lorence. Jeho dědicové stroje muzeu nabídli jako dar.

Školní třída

Divácky atraktivní je pak již zmiňovaná sto let stará hospoda, kde je řada zajímavých věcí, které jsou dnes již málo k vidění. Je to například celodřevěná lednička, kam se dávaly lahve s pivem a s vrchu se tam vkládal kus kry ledu, zajímavý je také lis na karty, které se po celovečerním hraní zprohýbaly a tak se daly na noc do lisu, aby byly druhý den zase rovné.
Pak tu jsou plničky a špuntovačky lahví nebo také svícnové lustry zhruba ze 16. století. Jsou zde k vidění i hrací zařízení, jako gramofon, flašinet či orchestrion. V depozitáři se nachází i hrací skříňka, která prochází opravou, aby bylo možné ukázat, co v hospodách kdysi vlastně hrálo.
Zajímavý je také sto let starý zmenšený model tehdy moderního Orlického mlýna, který pro demonstraci zhotovila pardubická firma Prokop a syn. Takto firma prezentovala, jak bude mlýn vypadat.
Muzeum má ve svých expozicích také jeden ze dvou dochovaných výučních listů preclíkáře ze 16. století. Opodál je pak postavena maketa pece na chleba, která pochází z Jamného nad Orlicí. Zajímavá je také historie předmětů, které souvisejí s výrobou bonbónů. V expozici se nacházejí tzv. kopýtka neboli tvarovky na tvarování bonbónů. Ty mají zajímavou historii, když se je do muzea podařilo získat darem od člověka z Košic. Předměty ale pocházejí od jeho příbuzných z obce Písečná, která je asi 4 km od Letohradu.

Muzeum vlastní také poměrně rozsáhlou expozici knihařství a knihtisku.
Pozornosti návštěvníků muzea se těší také expozice představující koloniální obchod, jak vypadal asi před sto lety. Lidé už dnes téměř neznají, jakým způsobem probíhaly v dřívějších dobách prodej tekutin, které byly podobně jako petrolej sloužící ke svícení přečerpávány do přinesených nádob.
Muzeum řemesel se pyšní také jednou z nejstarších mechanických praček, které byly v Evropě vyvinuty. Je to tzv. francouzská pračka, která pochází z jedné rodiny z Prahy, kde byla uschovaná na půdě více než sto let. Na své rozšíření na dvojnásobek čeká expozice mandlů, z nichž je jeden dlouhý více než tři metry. Jsou to stroje, které málokdo může někde vidět.
Pohromadě se tu nachází více truhlářských řemesel, kde je zastoupen bednář, šindelář, řezbář, truhlař a tesař. I tyto expozice budou rozšířeny a zpřehledněny.
Velkému zájmu zejména dětských návštěvníků se těší řemeslný skanzen, který vznikl na objednávku muzea. Vyrobil ho Kamil Anders z Třebechovic pod Orebem a po vzoru vyřezávaných mechanických betlémů ukazuje, jak některé řemeslné práce vznikaly. Tento skanzen vznikal téměř tři roky a patří k nejoblíbenějším místům v muzeu.

Ve výše uvedeném textu jsme vám představili jen malý zlomek toho, co lze nalézt v Muzeu řemesel ve Společenském centru Nový Dvůr ve Letohradě. Muzeum můžete navštívit denně mezi 9. a 17. hodinou, v zimním období od listopadu do března pouze ve všední dny mezi 9. a 16. hodinou.

No Images found.

Pokud se vypravíte na výlet z Ústí nad Orlicí do Letohradu, otevře se Vám v jednom místě nad levým břehem Tiché Orlice nádherný výhled na zříceninu hradu Lanšperk. Hrad Lanšperk byl postaven za vlády krále Přemysla Otakara II. ve 13. století. Jeho význam byl zejména kolonizační.

Ačkoliv se majitelé hradu měnili, po několik staletí zůstal hrad zbožím královským. Často se stával zástavním majetkem. Hrad byl prvně zmiňován v písemných pramenech roku 1285 a je označován jako tzv. hrad plášťový, tedy hrad, který neměl věž a hlavní tíhu obrany zajišťovala obvodová hradba. V Čechách se plášťové hrady příliš nevyskytují, početnější jsou spíše na Moravě. Samotný plášť hradu byl obehnán na východní a severovýchodní straně dvojicí hlubokých příkopů vylámaných v opukové skále.
V polovině 15. století za vlády Jiříka z Poděbrad pak došlo k přestavbě hradu. Důvodem mělo být jeho značné poškození při obléhání a byla tu také snaha o zlepšení již nevyhovující obrany. K velkým změnám došlo v západní části hradu, kde vyrostl dvouprostorový palác, čímž se obytné prostory téměř zdvojnásobily.

Pohled na Lanšperk

V šestnáctém století však byl již vojenský význam hradu minimální a hrad nesplňoval ani požadavky dobového komfortu. Obýván byl prokazatelně ještě v roce 1577, v roce 1588 byla vyhotovena kupní smlouva, kdy hrad získal do své vlastní držby Adam Hrzán z Harasova. Při podkladech ke kupní smlouvě bylo provedeno ocenění majetku , kde je mimo jiné uvedeno, že „na Lanšperku jest pokojů nemálo, které by se na malý náklad zase spraviti mohly“. Znamená to tedy, že stav hradu nebyl sice ideální, ale ještě obyvatelný. K žádným opravám však již nedošlo a roku 1622 byl již hrad označen jako pustý a mění se nezadržitelně ve zříceninu.

První spolek usilující o záchranu hradu Lanšperka vznikl na počátku 40. let minulého století. V období druhé světové války docházelo pouze ke zpevňování zdiva, to pokračovalo ještě krátce po skončení války. Současný Sbor pro záchranu hradu Lanšperka vznikl v roce 1992. V uplynulých letech došlo k vyspravení zdiva hradeb, v současné době probíhají práce přímo v hradním paláci. Z prostředků Regionu Orlicko-Třebovsko se podařilo získat v rámci budované cyklostezky finanční prostředky, za něž bylo provedeno nasvícení celého hradu a také stavba malé vyhlídky. Vyhlídková plošina byla postavena velmi citlivě jako demontovatelné lešení. Její konstrukce nikterak převyšuje současnou výšku hradu.

Do budoucna pak Lanšperk, kromě nádherného výhledu do okolí, nabídne také prezentaci ukázek archeologických nálezů na místě či občerstvení s ubytováním a minimuzeem v dnes k tomuto účelu ještě nepřizpůsobené restauraci Na Podhradí. Celé okolí Ústí nad Orlicí protíná nyní hned několik nově vybudovaných cyklistických stezek. V současné době spojuje Ústí nad Orlicí a Letohrad cyklostezka v délce 15 km., další nová cyklostezka spojuje Ústí nad Orlicí a Choceň a také Ústí nad Orlicí do Českou Třebovou. Součástí projektu výstavby sítě nových cyklostezek v malebném podhůří Orlických hor byla také turistická ubytovna v Cakli s jedenácti lůžky, kde nechybí další turistické zázemí a možnost sportovního vyžití. Takže pokud jste vyznavači cyklistiky, vypravte se do okolí Ústí nad Orlicí.

Slovenský ráj

V létě jsme naplánovali dovolenou do Slovenského ráje, ubytování v soukromí a abychom se mohli blízko vykoupat. Vybrali jsme vesničku Dedinky. Jeli jsme přes Prievidzu, Bánsku Bystrici a Brezno. Když jsme projížděli Nízkými Tatrami, tak jsme byli nadšení. Vesničku jsme našli a ani jsme nikde nebloudili.

Obec se nachází v Hnilecké dolině při březích vodní nádrže Palcmanská Maša. Vznikla v roce 1933 sloučením obcí Imrichovce a Štefánovce. Ubytování stálo 300 Sk/1 noc pro dvě osoby. Měli jsme možnost si sami vařit nebo chodit do restaurací. Ceny byly vyšší než jsme očekávali, ale vzhledem k tomu že ve vesnici byly jen dvě, tak to bylo pochopitelné. Až na místě jsme zjistili, že Dedinky nejsou úplně dobrý výchozí bod pro výpravy do Slovenského ráje. Museli jsme vždycky najet asi 15 km, abychom se dostali do střediska Podliesok. Alespoň že jsme měli blízko koupání.

Slovenský ráj - trasa po žebřících

Na první výšlap jsme vyrazili do Zejmarské rokliny. Museli jsme vyjít asi 3 km kopec, mimochodem pěkně prudký. Lilo z nás jako z konve. Dorazili jsme na Geravy, obloukem jsme šli přes Prední a Zadní Hýl a už jsme byli u cíle. Jinak lidičky pozor, většina tras jsou jednosměrky!!! Zejmarská roklina je zpřístupněná těsnina v jižní části Slovenského ráje vytvořená tokem, který ztéká z planiny Geravy. Potok, který přes ni protéká, ústí do Hnilce pod osadou Mlynky-Bielé Vody. Jeho hlavním zdrojem je vydatný pramen Zejmarská studňa. Potok vytváří několikastupňovou soustavu vodopádů pojmenovanou na počest kpt.Jána Nálepky (hrdina z bojů v Rusku v čase 2. světové války), který působil v osadě Bielé Vody jako učitel. Roklinu zpřístupnili členové Horské služby v roce 1963.
Byla to fantazie, už jsem se nemohla dočkat na další túry. A to jsem později zjistila, že to byl hodně slabý odvar toho, co nás teprve čekalo.

Jako další trasu Slovenského ráje jsme si vybrali asi tu nejznámější – Suchá Belá. Museli jsme ale nejprve dojet do turistického střediska v západní části Slovenského ráje v údolí Velké Bielé vody – Podliesok. Bez problému jsme zaparkovali, zaplatili vstupné 30 Sk, které zahrnuje i úrazové pojištění a hurá za dobrodružstvím. Suchá Belá je jedna z nejromantičtějších roklin. Voda protékající přes ni pramení na severním okraji planiny Glac. Její tok od sebe odděluje masív Ptačího hrbu a Rumanové. Příjemné bylo, že se cesta postupně stávala složitější a náročnější. Nejprve jsme si v pohodičce kráčeli suchým korytem říčky, pak začalo přibývat klacků, kamení. Zdolali jsme spoustu převýšení, leze se většinou po železných žebřících. Občas se nějaký kýval, takže o vzrušení bylo postaráno ažaž. Nebo super byly žebříky ze dřeva, které byly mokré a klouzalo to po nich. Voda vytvářela krásné vodopády a jelikož se jde celá trasa lesem, tak se to dá zvládnout i v horkém létě. Jen to chce s sebou dostatek pití a nějakou tu svačinku. Myslím, že trasu zvládnou i větší děti. Jenom holčičky (někdy i chlapečci), co se drží maminky za ruku, ty tam prosím vás neberte, protože když se někdo zasekne na žebříku, tak zablokuje cestu ostatním. Já jsem tím byla naprosto okouzlená. Pořád jsem si myslela, že to bude jako v Českém ráji u nás. Nedá se to vůbec srovnávat. Je to jako míchat hrušky a jablka dohromady. Když to shrnu: nádherná „divoká“ příroda, čerstvý vzdoušek a jak zpívá Habera „výberové ticho“. Super aktivní relax.

DOBŠÍNSKÁ LEDOVÁ JESKYNĚ

Okres: Rožňava

Kraj: Košický

Délka prohlídkové trasy: 515 m

Nachází se v Spišsko-gemerském krase, v Národní přírodní rezervaci Stratená na území Národního parku Slovenský raj. Vytvořená je v strednětriasových vápencích bývalým ponorným tokem Hnilce v třech vývojových úrovních. Dosahuje délky 1483 m. Ledová výplň se vyskytuje ve formě podlahového ledu, ledopádů, ledových stalagmitů a sloupů. Objem ledu je 110100 m3, největší hloubka 26,5 m. Charakterem zalednění patří mezi najvýznamnější ledové jeskyně na světě, co v Evropě zvýrazňuje její poloha mimo alpské oblasti. V jeskyni se žije 12 druhů netopýrů. Otvor do jeskyně byl známý od nepaměti. Samotná jeskyně byla objevená v roku 1870. Zpřístupnila se už v roku 1871. Od roku 1887 byla první elektricky osvětlenou jeskyní v tehdejším Uhersku.

Bohužel vám nemohu říct, jestli to vůbec stojí za to. Vstupné je totiž dost drahé (nyní už 200 Sk/dospělí, děti od 6ti let 100 Sk) a v porovnání s ostatními jeskyněmi na Slovensku (např. Gombasecká, Ochtinská aragonitová), je tam toho k vidění docela málo. Každopádně je to přírodní unikát zapsaný v památkách Unesco. Nezapomeňte si vzít teplé oblečení, protože je tam fakt zima.

Stratená kostelík

Stratená je vesnička vedle Dedinek. Tuhle cestu jsem šla sama, protože manžel se spálil, když jsme se koupali na přehradě. Tak zůstal doma a odpočíval.
Šla jsem po vyznačené trase kolem koryta řeky. Je to území s hlubokými dolinami a vysokými horskými hřbety, pokryté lesními porosty rostoucími i na těch nejextrémnějších stanovištích. Hlavně tam skoro vůbec nikdo nebyl. Stratená je původně hutnická obec, ve které roku 1723 postavili Csákyovci vysoké pece (později je odkoupili Coburgovci). Poslední pec pracovala ještě roku 1927. V římsko-katolickém kostele je plastika z dílny mistra Pavla z Levoče.
Byla to spíše taková klidná procházka, kterou zvládnou i malé děti, pokud jsou zvyklé chodit. Stratenský kaňon, je spíš jen kaňonek v porovnání s ostatními, ale cesta je příjemná a pohodová.
Další trasu jsme šli opět ze střediska Podlesok. Naplánovali jsme trasu přes Prielom Hornádu, Kláštorisko a Malý a Velký Kyseľ.

Tohle už byla o dost náročnější trasa. Řeka byla docela dost rozvodněná a když jsem ji přecházela po těch železných žebřících, tak mi zrovna do zpěvu nebylo. Taky se nám stalo, že jsme chvilku zůstali viset nad řekou, protože před námi se nějaký pán zasekl (mimochodem pořádné chlapisko). Pak jsme raději trošku zrychlili, aby nás nezdržoval. Pár informací o Prielomu Hornádu: je přibližně 16 km dlouhý úsek horního toku řeky Hornád od ústí Velké Bielé vody po Smižany. Hornád zde vytvořil kaňonovité údolí, břehy kterého spadají z bočních hřebenů a vrchů místy s více než 300 m výškovým rozdílem. Díky své turistické historii má Prielom Hornádu zvláštní postavení mezi přírodními hodnotami Slovenského ráje. Na této stezce je zabudovaných 7 kovových mostíků a lávek, přibližně 320 m řetězů v exponovaných skalních stěnách, 140 stoupaček a přibližně 70 m dřevěných lávek. My jsme to neprošli komplet celé, protože jsme odbočili na Kláštorisko. Na Kláštorisku se nacházejí moc pěkně rekonstruované ruiny kartuziánského kláštera z přelomu 13. a 14. století. Tady jsme se naobjedvali a vyrazili na Kyseľ. Už jsme byli sice unavení, ale tohle opravdu stálo za to. Tady si teprve člověk uvědomí, jak je maličký. Je to roklina na východním okraji planiny Glac, mezi hřebeny Pircu a Čertovy sihotě. Na délce přibližně 1,5 km má spád asi 180 m. Je to opravdu „krpál“. Na rozcestí v Kyseli se dělí na Velký, Malý a Vyšný Kyseľ. Ve dnech 16.-17.7.1976 vypukl u ústí rokliny do Bielého potoka požár, který postupně zachvátil celou stranu na levém břehu Kysela (svah Pirca). Požáru podlehlo více než 30 ha lesa. Z toho důvodu se až do odvolání průchod roklinou zakazuje pro mimořádné nebezpečí padání kamení a shořených stromů. Z bezpečnostních důvodů demontovali žebříky a veřejnosti je přístupná jen náhradní trasa, která vede požárem nezasáhnutou částí (přístupná část), Malý a Velký Kyseľ.

Toto byla naše poslední trasa. Jinak se dá vyrazit ještě na Velký Sokol, Sokolí dolinu, Piecky a Biely Potok. Když teď zpětně píši článek, vzpomínám si na tu nádheru a vím, že se tam určitě ještě vrátím. Ale až nám malá trochu povyroste. Vřele doporučuji všem vášnivým turistům, je potřeba zdržet se nejméně jeden týden, aby jste viděli vše! Určitě budete nadšení.

Do Podzámecké zahrady v Kroměříži jsme se dostali naprosto neplánovaně. Původně jsme jeli na chatičku, ale naší vesničkou se jela rallye Vyškov a zakázali nám vjezd. Šest hodin jsme měli čas než silnici zase uvolní, tak jsme se rozhodli jet do blízké Kroměříže. Pro malou jsem naštěstí měla všechno v autě a tak jsme vyrazili.
V Kroměříži už jsme byli asi před čtyřmi roky. Městečko se nám moc líbilo. Tehdy jsme navštívili Podzámeckou zahadu, arcibiskupský zámek, biskupskou mincovnu odtud jsme šli pěšky centrem města kolem kostela sv. Marie a kostela sv. Mořice do Květné zahrady. Nestihli jsme spoustu dalších zajímavostí, ale to určitě brzy napravíme.

Nyní jsme měli namířeno jen do Podzámecké zahrady. Malá by zatím v klidu nezvládla prohlídky ostatních pamětihodností. Opět jsme byli překvapení, jak je město čisťounké a uspořádané. Alespoň když to porovnáme z Brnem, tak je to nebe a dudy. Malou jsem si dala do šátku, aby mohla spinkat.

První zastávku jsme si udělali v podzámčí. Je tam malé posezeníčko pod stromy, občerstvili jsme se a šli se podívat o kousek dále. Byly tam voliéry s ptáky a opicemi. Největší atrakcí pro nás ale v tuto chvíli byl páv, který se snažil namluvit si pávici. Předvedl se v plné parádě, ale pávice jako pravá dáme nehnula brvou a dál si zobala travičku. Snažil se upoutat její pozornost tím, že když měl rozevřený ocas do vějíře, tak s ním třásl. Vydávalo to takový zajímavý zvuk, jako když chrastí kosti.

Podzámecká zahrada v Kroměříži

Dál jsme hledali klidné místo kde nikdo není, abychom mohli pustit Bambulu (je to domácí králík, aby to nezavádělo ke spekulacím – poznámka šéfredaktora – Carlose). Chudinka byl přes hodinu v přepravce, tak aby se taky protáhl a občerstvil. Bambulkovi se tam moooc líbilo. Malinko jsem se bála, aby nám neutekl, ale opět nás nezklamal, protože nejdále od nás byl asi 10 metrů a pak hned mazal zpátky.

Pak jsme šli přes most, který vedl přes skoro vyschlou řeku. Tam na nás čekala další podívaná. Na labutě taky lezlo jaro. Pán co se tam stará o zvířátka nám ovšem řekl, že jsou to dva labuťáci. Jeden labuťák měl silně navrch a k našemu zklamání nešlo o lásku, ale o souboj. Silnější labuťák toho druhého štípal do krku a mlátil do něj křídly. Nakonec ho ošetřovatel musel chytit a odtáhnout kamsi pryč.

Pro mě nejhezčí zážitek byl u domácí zoo. Všude tu volně pobíhala zvířátka. Zakrslí králíčci, kouhoutci, slepice, labutě a divoké kachny. Chvilku jsme si užívali dění na dvorečku, kde byla malá labuťátka. Když najednou jsem si všimla, jak dva kohouti prošli skrz plot na chodník a začal zápas. Chvilku se naparovali a skákali na sebe. Pak přiběhla perlička a koukala na ně přes plot. Říkala jsem si, že je dost zavalitá na to, aby prošla skrz plůtek a že nahoru asi nevyletí. Ale omyl! S neuvěřitelnou lehkostí vyletěla na plůtek a sledovala kohoutí zápasy jako rozhodčí. Náhle mezi kohouty vběhla a začala jednoho štípat a pak i toho druhého. Oba dva je rozehnala, takže kohoutci pelášili zpátky na dvorek a chtěli pokračovat v zápasení tam, jenže perlička nenechala nic náhodě a upalovala za nima, až si milí kohoutci snažili zachránit vlastní krky než aby se starali o toho druhého. Perličky určitě doporučuji na udržení pořádku na dvorku, asi nemají rády násilí :-D. Jak jsme se tak bavili, ohlédnu se a asi metr od nás stál divoký kačer s kačenou a vůbec se nás nebáli. U dvorečka je ještě velký výběh, kde je oslík, kozy a daněk (asi) s laněmi. Zvířátka byla strašně krotká, asi jsou zvyklá na krmení. Klidně stála u plotu a člověk si je mohl pohladit.

Ještě jsme se procházeli po parku, ale bohužel nám začalo docela hustě pršet, takže dál už jsme nepokračovali. Každopádně jsme byli opět plni zážitků a vůbec nám nevadilo, že jsme nestihli všechno nebo lépe prošli jsme tak jednu čtvrtinu. V létě se totiž chystáme jet znovu. Těším se až to tam všecko pokvete.

Back to top