Archivy

V putování po Francii jsme se vydali do vnitrozemí, kde byly naším cílem zámky v údolí řeky Loiry. Řeka Loira je nejdelší francouzskou řekou, která hrála významnou roli v dějinách země. V jejím údolí vyrostly zámky, jež sloužily panovníkům k obraně před nepřáteli, ale také jako místo odpočinku, bujarých radovánek a milostných pletek.

Zámek Villandry

Naší první zastávkou v údolí řeky Loiry je překrásný zámek Villandry. Jeho největší chloubou je opravdu úžasná zahrada.  Ta je uvedena do původního stavu v renesančním stylu ze 16. století s květinami, zeleninou a bylinami vysázených do nejrůznějších geometrických obrazců.
Před méně než sto lety byl tento zámek zarostlý lesním porostem. Zahrady se dnes nacházejí ve třech úrovních a jsou propojeny stinnými pergolami a fontánami.
Na horní terase je vodní zahrada, ve které je obrovská nádrž. Pod ní je zeleninová zahrada s ovocnými stromy a bylinami uspořádanými do geometrických tvarů. Obrazce pak tvoří zejména barevné kompozice zeleniny a koření. A tak zde nalezneme různé druhy salátů, zelí a kapusty, ředkvičky, šťovík či pažitku, barevně zahradu doplňují jahody, rajčata či papriky a popínavé fazole či hrách. Na jižní terase je okrasná zahrada věnovaná lásce, jejíž květinové záhony uspořádané v geometrických útvarech znázorňují plameny, motýly, srdce a dýky, symbolizující různé podoby lásky. Zde dominují zejména kosatce, levandule, rozmarýn a zejména pak růže, které lemují přesně rozmístěné pergoly
Vstupné do zahrady činí 5,5 € a návštěvu zahrady zámku Villandry mohu pouze doporučit.
Po více jak dvou hodinách opouštíme Villandry a pokračujeme přes město Tours k zámku Chenonceau.

zámek Chenonceau
Zámek Chenonceau

I zde je podobně jako u zámku Villandry parkování na parkovišti před zámkem bezplatné. Vstupné však platíme okamžitě ještě před vchodem do zámecké zahrady. Vstupné do zámku a zahrady stojí 9 €. Zámek je otevřen do 19:30 a tak máme hodinu a půl na prohlídku zahrady i zajímavých interiérů zámku.
Chenonceau je druhým nejnavštěvovanějším francouzským zámkem hned po Versailles. Původně tu stávalo nevelké opevněné sídlo. Teprve v šestnáctém století započalo postupné přebudování. Na mohutných pilířích, které původně nesly mlýn, začala vznikat téměř čtvercová budova s okrouhlými věžemi na nárožích. Výstavba byla dokončena v roce 1621.
Říká se, že zámek je možná nejromantičtější ve Francii.
K nádvoří zámku vede platanová alej. Vpravo je hlavní věž ze 13. století se zdobeným renesančním vchodem. Komnaty zámku jsou okázale vybaveny malovanými stropy, velkolepými krby, gobeliny či mnoha obrazy. Za pozornost rozhodně stojí rozsáhlá zámecká kuchyně, která nabízí mimo jiné celou řadu kuchyňského náčiní a nářadí a množství krásně vyleštěného měděného nádobí.
Cestou zpět k autu ještě procházíme naprosto úžasnou okrasnou a ovocnou zahradou.
Na parkovišti sedáme do auta a při odjezdu ještě zahlédneme množství obytných automobilů a karavanů, které zde parkují a chystají se na nocování. My mezi tím odjíždíme dále podél Loiry malebnými a upravenými vesničkami. Snažíme se někde nakoupit něco k jídlu a přibrzdit u nějaké stylové restaurace na večeři. Nakonec po dvacáté hodině přijíždíme do obce Montrichard, kde navštěvujeme místní supermarket, ale také restauraci, abychom ochutnali některou z místních specialit.
Popravdě řečeno vyznat se ve francouzském jídelním lístku není nijak jednoduché, takže nakonec přinesené jídlo je jakýmsi malým překvapením. Jako předkrm máme nějaký ovčí sýr se zálivkou, hlavní chod tvoří nějaký steak s rýží a nakonec máme ovocný koláč.
Po dvaadvacáté hodině odjíždíme dále do obce Mesland, kde by měl být autokemp. Tam také přijíždíme okolo třiadvacáté hodiny. Všude je již ticho, nikde nikdo, přesto zůstala brána do kempu otevřená. Najdeme si tedy vhodné místo. Ani nerozbalujeme stan a přespíme v autě. Autokemp se jmenuje Parc Val de Loire. Na internetu jej můžete najít na adrese www.parcduvaldeloire.com . Ubytování pro dvě osoby, stan a auto by mělo přijít na 16,3 €. My jsme však do kempu přijeli pozdě večer a odjeli brzy ráno, takže jsme zde přespali bezplatně.

Ráno se probouzíme poměrně časně, okolo sedmé hodiny, do slunečného dne. Autokemp opouštíme bez povšimnutí před osmou hodinou a míříme k nedalekému zámku Chaumont.

zámek ChaumontZámek Chaumont

Parkujeme hned vedle zámeckého parku, kam míříme s něčím k snědku, abychom se zde nasnídali. V parku se nachází řada nejrůznějších stromů, je odsud výhled nejen na zámek, ale také přímo do údolí Loiry. Zámek Chaumont je totiž jedním z mála, který je na kopci.
Vzhledem k tomu, že je poměrně časně a zámek otevírá své brány až v 10 hodin, odjíždíme dále směrem k jednomu z nejvyhledávanějších zámků Chambord.

Zámek Chambord

Parkování na centrálním parkovišti u zámku je bezplatné, bezplatně lze navštívit také okolní park a zámek tak obdivovat alespoň zvenčí. Vstupné do zámku činí 8,5 € a veškeré prostory zámku si každý návštěvník prochází sám svým tempem. Je zde však možnost využít služeb průvodce či zapůjčení jakýchsi audiotelefonků, kde si můžeme celý výklad vyslechnout.
Chambord je největší ze zámků na Loiře. Uvnitř se ukrývá 440 komnat a 85 schodišť, na střechách se tyčí 365 komínů – jeden krb pro každý den v roce.
S budováním tohoto zámku bylo započato po roce 1519. Na jeho stavbě pracovalo celých 25 let téměř 2000 řemeslníků a zedníků. Hlavní schodiště stoupá hlavní věží nahoru až do věže s lucernou. Je postaveno jako dvojitá spirála a bylo vybudováno zřejmě dle návrhu Leonarda da Vinchiho.
Komnaty toto schodiště obklopují ze čtyřech stran. Nejobdivuhodnější je však střecha. Nachází se zde množství věží a vížek, je zde i několik střešních teras, které nabízejí výhled do širokého okolí.
Zámek byl v minulosti obklopen až 5 000 hektary zahrad s loveckými oborami a rybníky, které protínaly paprsky alejí vedoucích k šesti branám po obvodu. To vše měla chránit zeď v délce 32 kilometrů. Zámek obklopovala síť vodních kanálů a příkopů, kvůli nimž byl dokonce vypracován projekt na odklon toku řeky Loiry. Nakonec se však zahrady před zámkem musely spokojit s vodami blízké říčky Cosson. V průběhu pozdějších let však byla podstatná část vodních příkopů zasypána a tak dnes turisté obdivují jen zlomek krásy zámku a jeho zahrad.
Při prohlídce mají návštěvníci možnost shlédnout půlhodinový film o vzniku zámku, procházka jednotlivými komnatami chvílemi připomíná slušné bludiště. Návštěva jednoho z nejkrásnějších i nejvýstřednějších zámků však rozhodně stojí za to.

Po prohlídce zámku jsme již zamířili k parkovišti a vydali se směrem na jih, údolí řeky Loiry po dvoudenním putování opouštíme.

No Images found.

Růžová zahrada je jednou z nejcennějších uměleckých památek v Děčíně. Je také dokladem někdejší slávy zdejších zámeckých zahrad, ale i místem podmanivých vyhlídek do krajiny labského údolí a Českého středohoří. Název Růžová zahrada se vžil až poté, co zde bylo koncem 19. století založeno rosarium.

Poloha na skalní terase nad městem dodává této okrasné zahradě specifickou atmosféru malebného, klidného a útulného prostředí a současně zvýrazňuje účinek její architektury. Však takový také byl záměr stavebníka Maxmiliána hraběte Thun-Hohensteina, který ji dal zřídit v sedmdesátých letech 17. století v rámci přeměny zámeckého areálu v reprezentační rodové sídlo, odpovídající životnímu stylu barokních velmožů a vysokému společenskému postavení rodu Thunů. Komorní prostor, pojednaný ve stylu italského giardinetta, dodnes svědčí o barokním mistrovství zahradní architektury. Název Růžová zahrada se vžil až poté, co zde bylo koncem 19. století založeno rosarium (thunské růže získaly proslulost po celé habsburské monarchii).

Děčínská Růžová zahrada

Založení okrasné zahrady bylo součástí velkorysé urbanistické koncepce, která změnila prostor východní části zámecké ostrožny, jehož osou se stala roku 1672 vybudovaná nová přístupová komunikace do zámku – Dlouhá jízda. V návaznosti na její kompozici byly symetricky uspořádány skalní terasy podél jejích zdí: severní terasa pro okrasnou zahradu, jižní pro jízdárnu. Budovy sala terreny a jízdárny byly stavebně napojeny a architektonicky jednotně řešeny spolu s Horní branou Dlouhé jízdy uprostřed mezi nimi.

Obzvláště citlivou pozornost věnoval Maxmilián hrabě Thun kompozičním prvkům a umělecké výzdobě zahrady. Její protáhlý prostor vymezily na západě sala terrena, vyzdobená nástěnnými malbami, a na východě pak gloriet nesoucí soubor soch mytologických božstev a alegorií. S rozměrnou hmotou glorietu, který zahradě vévodí, účinně kontrastuje intimní parter.

Průčelí sala terreny, postavené roku 1672, dominují tři vysoké arkády. Zdi a strop vyzdobil freskami v r. 1678 G. Bragaglio, pocházející z Bologne. Ústředním námětem, odvážně vkomponovaným do klenby, se stal oblíbený Faëthónův příběh z řecké mytologie: v doprovodu slunečního vozu Héliova hrdého syna jsou v popředí zvýraznění sedící Apollón s labutí a Aurora odkrývající drapérii. Ostatní plochy klenby a stěn pokrývá iluzívní malba s architektonickými a sochařskými náměty, která dosahuje výrazného plastického účinku. Její součástí je i deset převážně thunských znaků. Fresky byly v minulosti několikrát restaurovány, dnes jsou zabezpečeny proti pronikání vlhkosti a čekají na renovaci.
Děčínská Růžová zahrada

Vznosný dvoupatrový gloriet (belvedér) se schodišti a terasami byl v r. 2000 rekonstruován. Stavba ukrývá vstup do kryté chodby přistavěné k severní zdi Dlouhé jízdy a spojující prostor zámku s kostelem Povýšení sv. Kříže. Gloriet korunují sochy dvou zápasníků, balustrádu horní terasy zdobí sedm ženských skulptur: bohyně Flóra, ceres, Venuše, Pomona a tři alegorie. Zábradlí schodiště nese kamenné vázy a monumentální sochy sedících lvů – štítonošů se znakovými kartušemi Maxmiliána hraběte Thuna a jeho tří manželek.

Kamennou zahradní zeď se zábradlím z balustrů ozdobily sochy Chrónose, Pallas Athény a Héfaista a dále edikuly pojaté jako kapličky se střední otevřenou arkádou umožňující průhled do krajiny.
Většina sochařských děl v Růžové zahradě prochází z dílny děčínských sochařů a řezbářů Kitzingerů, kteří pro hraběte pracovali hlavně v osmdesátých letech 17. stol. Některé z těchto soch se dnes nacházejí v sala terreně.

Další zámecké zahrady založené v baroku se rozkládaly jednak severně pod ostrožnou (reprezentační společenská zahrada byla v klasicismu přeměněna v park), jednak na jižním svahu ostrožny, kde se nacházela aranžérie a četné skleníky pro tropické a subtropické rostliny. Po r. 1830 byl na jižní zahradu napojen park, nově zřízený na Mariánské louce (nyní je tam koupaliště).

Růžová zahrada je přístupná buď z Dlouhé jízdy nebo serpentinovými parkovými cestami po severním úbočí zámecké ostrožny, vycházejícími z ulic Zámecké a Křížové. V létě se zde konají podvečerní koncerty komorní hudby. Podle mě je to jedna z nejkrásnějších památek ve městě Děčíně, kterou nesmíte vynechat.

Otevřeno je v měsících květnu až září od 10.00 do 18.00 hod. Plné vstupné je 30 Kč, pro děti, důchodce a studenty 15 Kč.

Naše dvoutýdenní cesta po Itálii se pomalu chýlí ke svému konci. Po návštěvě Benátek ráno vyrážíme přes Mestre a dále pak po dálnici na Padovu a Veronu. Dálnice je šestiproudá, provoz je zde živý. Ve Veroně sjíždíme z dálnice a těšíme se na prohlídku města. Verona je druhým nejvýznamnějším městem Benátska.

Verona

Leží na úpatí horské skupiny Monte Lessini při řece Adiži. Zaparkovat auto se nám podařilo téměř v centru města a to sice v podzemním parkovišti, které bylo značeno směrem pro Amfiteátr a nachází se na ulici Via M. Benetegodi. Parkování zde přišlo přibližně na 1 € za hodinu.
Bránou procházíme do centra města na náměstí Piazza Brá, kde se nachází nejvýznamnější památka města, kterou je Amfiteatro Arena. Ten připomíná římské Coloseum. Na rozdíl od Colosea je však veronská Aréna živá, protože zde probíhají koncerty či opery. Aréna byla dokončena roku 30 n.l. a vešlo se do ní okolo 20 tisíc lidí. Verona Původně se zde konaly gladiátorské zápasy, býčí zápasy, ale i divadelní a operní představení. Na náměstí se dále nachází městská radnice Palazo Minicipale, ale i řada restaurací. Naše procházka pokračovala ulicí Via Stella, která je pěší zónou z řadou obchůdků. Dostáváme se na náměstí Piazza delle Erbe, kde je řada stánků se suvenýry, ale také kašna Fontana di Madonna Verona z roku 1368. Na severním okraji náměstí se nachází barokní palác Palazzo Maffei. Před palácem se tyčí vysoký sloup s benátským lvem.

Verona je však především dějištěm románu Williama Shakespeara Romeo a Julie a tak snad všichni turisté zavítají ke Casa di Giulietta – Juliin dům. Na malém dvorku je zde možné obdivovat proslulý balkón, ale i sochu Julie. Pravé Juliino ňadro je dosti oblýskané. Je to tím, že dle pověsti prý každý, kdo si sáhne na Juliino ňadro, bude mít štěstí v lásce. Celý dvorek je zaplněn i množstvím milostných vzkazů, které zde turisté zanechávají. Poté jsme se vydali pěší zónou zpět na náměstí Piazza Brá a zde odbočujeme vpravo a dostáváme se k hradu Castelvechio ze 14. století. Skládá se z vlastní pevnosti a rezidence rodu Scaligeriů. Odtud se vracíme zpět k autu a po více jak dvou hodinách opouštíme. Z Verony najíždíme opět na dálnici a jedeme směrem Peschieru. Těsně za Veronou je však velká dopravní zácpa kvůli nehodě a tak z dálnice sjíždíme dříve, platíme 1,1 € a jedeme po normální silnici směřující na Brésciu, z ní odbočujeme směrem na městečko Sirmione.

Sirmione

Sirmione je unikátní středověké městečko na poloostrově vbíhajícím do největšího italského jezera Lago di Garda. Poloha městečka je skutečně jedinečná a do starého města vedl původně padací most. Do města procházíme okolo hradu Scaligerů, který byl založen roku 1250 a byl obrannou stavbou obklopenou vodním příkopem. Za hradem se nachází úzké středověké uličky lemované obchůdky a restauracemi, kde se pohybuje pouze minimum aut.
Na špici ostrova stojí za shlédnutí Grotte di Catullo – Catullovy jeskyně. Jedná se o zříceniny jedné obrovské starořímské vily. Zde se nachází archeologické muzeum a údajně je odtud úchvatný výhled nejen na působivé zbytky vily, ale i na celé jezero. Nám bohužel toto spatřit nebylo umožněno, protože v den naší návštěvy zaměstnanci tohoto muzea stávkovali.

Odjíždíme ze Sirmione a vracíme se směreman a Peschieru a nedaleký autokemp Gasparina, kde jsme nocovali již první noc v Itálii. Za nocleh pro dva lidi, auto a stan zaplatili 15 €. Součástí kempu je pizzerie, obchod, ale i bazén. Na teplou vodu ve sprše se kupují žetony za 0,5 €. Čeká nás již pouze cesta domů.

 

Hukvaldy jsou malebnou vesnicí v Moravskoslezském kraji a jsou rodným místem velkého hudebního skladatele Leoše Janáčka. Místní dominantou je vedle skladatele nad Hukvaldy se tyčící hrad s impozantní oborou, ve které se nachází spousty muflonů a daňků.

Při příjezdu do Hukvald lze zaparkovat na velkém záchytném parkovišti, odkud je nejideálnější začátek cesty. Hned na náměstí je první informační tabule, která nás informuje o naučné stezce Hradní vrch dlouhé 2 km. Vede odtud přes oborní bránu po asfaltové cestě, až ke zřícenině hradu a zpět lesním chodníčkem. Kousek od vstupu do obory je informační centrum sídlící v rodném domě Leoše Janáčka. S tímto hudebním skladatelem je tady spjato úplně vše. Třeba v jednom hostinci si můžete sednout ke stolu, kde Leoš Janáček rád sedával a na památku si odnést tištěný pamětní list, že jste zde usedli také. Pamětní listinu nemám, poněvadž jsem z nevědomosti navštívil jiný hostinec, což mě dodnes mrzí.

Liška Bystrouška

Leoš Janáček – byl skladatel jež svým významem přesáhl hranice států i kontinentů. Narodil se v roce 1854 jako deváté ze třinácti dětí. Od dětství se setkával s hudbou, jeho dědeček i otec hudbu vyučovali. V 11 letech odešel do klášterní školy na Starém Brně. Později byl v Brně jmenován ředitelem varhanické školy. Jeho hudba byla tak originální, že vzbuzovala odpor konzervativců a např. opera Její pastorkyňa čekala na provedení 12 let v Praze. Na konci života se dočkal konečně pochopení a jeho díla se stala slavná. V roce 1921 si Janáček koupil domek v Hukvaldech, kde trávil dost času. V roce 1928 zemřel v Ostravě. V domě, který si koupil je dnes umístěna expozice s původním vybavením.

Vstup k hradu tedy vede přes Hukvaldskou oboru, která vznikla roku 1566. Tehdejší držitel Hukvald biskup Vilém Prusínovský z Víckova dostal od císaře Maxmiliána darem 20 daňků a tak pro ně dal ohradit kus lesa. Tato obora tak patří k nejstarším v ČR. V letech 1730-1736 byla obora ohrazena kamennou zdí a její dnešní rozloha je 457 ha. Cesta oborou je krásným zážitkem, zvláště pak v podzimním období. Staré bučiny u hradního vrchu dosahují věku 190-240 let a při asfaltové cestě zde narazíte na další přírodní zajímavost a to skupinku 7 buků lesních ( Fagus Sylvatica ). Tyto stromy jsou vyhlášeny za památné, z důvodu estetického působení mohutně vyvinutých kořenových systémů, které jsou vlivem eroze ve strmém svahu obnažené a každého procházejícího ihned zaujmou. Délka obnažených kořenů dosahuje 8 metrů a stáří těchto sedmi stromů je odhadováno na 150 let.

Na konci naučné stezky a vrcholku kopce lze již vstoupit do samotného hradu, který je jedním z našich nejstarších a nejrozlehlejších hradních komplexů. Byl založen roku 1240 Arnoldem z Hückeswagenu, který byl bohatým šlechticem ve službách Přemysla Otakara I. Arnoldův syn však hrad Hukvaldy prodal olomouckým biskupům. Po skončení válek v 18.století ztrácí na významu a v podhradí se rozrůstá nová obec Hukvaldy. Samotný hrad nebyl nikdy vojensky dobyt a v roce 1762 jej poničil požár. V areálu hradu, který má několik zajímavých zákoutí díky své rozlehlosti, se můžete pěkně projít a prolézt si hradby. Po novodobých železných schodech vsazených do původního zdiva semůžete dostat na věž odkud jsou krásné výhledy do okolí.

Po sestoupení zpět do Hukvald jsme se vydali prohlédnout dům kde bydlel Janáček, odkud je to jen kousek k expozici Exotic pana Milana Javorského, který ve své garáži vystavuje motýlí sbírky ke kterým vám učiní i výklad. Nedaleko je zase Tropic Hukvaldy, z jehož návštěvy jsme byli odrazeni několika místními a určitě jsme udělali dobře, že jsme prohlídku vynechali.

Protože máme dvě malé děti, je otázka výběru dovolené vždy určitým kompromisem mezi dětskými potřebami a naší cestovatelskou touhou poznávat nová místa. Již dlouho jsme toužili navštívit italský ostrov Sicílii. Vybrali jsme si město Cefalú, kde lze nalézt atmosféru středověkého města pro rodiče a teplé moře pro jejich děti.

K jeho návštěvě nám dosud bránila vysoká cena zájezdu, neboť nejlevnější letecký zájezd na Sicílii s plnou penzí pro čtyřčlennou rodinu by vyšel o prázdninách přes české cestovní kanceláře (dále jen CK) se všemi příplatky asi na 70 tis. Kč. Protože nás již unavuje sedět u katalogů a neustále hledat malé číslice oznamující výši povinných příplatků, poohlíželi jsme se především po nabídkách německých a britských touroperátorů. Ty totiž ve většině svých destinací nabízejí možnost i nákupu ubytování se stravou bez dopravy, často umožňují nástup více dnů v týdnu, díky většímu objemu klientů mají u hotelů vyjednané lepší ceny a nabízí speciální slevy pro rodiny s dětmi (běžně 2 děti do 6 let zdarma s nárokem na všechny služby).

Když slovenský lowcost dopravce Sky Europe doprodával letenky z Bratislavy do Catanie, nezaváhali jsme. Za čtyři zpáteční letenky včetně všech poplatků a tax jsme zaplatili 9 tis. Kč a ubytování si zajistili přes významnou německou cestovní kancelář. Za týden ubytování ve tříhvězdičkovém hotelu s plnou penzí vzdáleného asi 1 km od centra historicky proslaveného města Cefalú (čti „čefalú) jsme zaplatili 850 eur. Cena se nám zdála velmi přijatelná, neboť v italských hotelech je nejdražší ubytování právě první tři srpnové týdny, kdy se na dovolenou rozjede většina Italů. Kdo by se rozhodl navštívit hotel začátkem července tak ušetří asi třetinu nákladů.Vzhledem ke vzdálenosti Catanie od místa pobytu (170 km) jsme si rezervovali vůz a těšili se na dovolenou.

Cefalú

Po příletu nás trošku překvapila cesta autobusem z letadla, při níž se řidič bravurně vyhýbal popadaným zavazadlům na letištní ploše. Těch našich jsme se naštěstí dočkali asi po hodině čekání v příletové hale. V asi sto metrů vzdálené půjčovně Europcaru jsme si vyzvedli vůz a vydali se po nezpoplatněné dálnici A19 směrem do vnitrozemí, která se asi po sto kilometrech postupně zvedá směrem k severnímu pobřeží. Zde A19 pokračuje směrem na Palermo, my se však v tomto místě vydali východním směrem po dálnici A20 (směr Messina) , kde jsme asi po 15 km sjeli na Cefalú. Zaplatili jsme přijatelných osmdesát centů mýtné a po chvilce jsme se objevili před hotelem.

Při nástupu na ubytování a předání ubytovacího poukazu na nás recepční začala mluvit lámanou němčinou a evidentně si oddychla, když jsme jí nabídli jako dorozumívací řeč angličtinu. Čtyřlůžkový pokoj s orientací na mořskou stranu byl neuvěřitelně prostorný. Po vstupu na balkon se nám navíc naskytl úchvatný pohled na město, jemuž dominuje obrovská skála „Rocca di Cefalú“ a normanská katedrála.

Název města byl původně Kephaloidion, což je odvozenina z řeckého „Kefale“ znamenajícího „hlavu“, kterou svým tvarem zdánlivě připomíná skála „Rocca“ nad městem. Právě archeologické nálezy lidských sídlišť v jeskyních této skály dokazují osídlení místa již v před érou starověkého Řecka, s nímž zdejší obyvatelé v pozdější době udržovali úzké obchodní kontakty. Po římské, byzantské a muslimské éře se ke slovu dostávají v 11. stol. Normané, s nimiž přichází období slávy a rozkvětu. Cefalú se stalo významným přístavem i sídelním městem biskupů. Právě Normané stojí za vybudováním největší stavby města – románské katedrály, k jejíž výstavbě dal impuls král Rogger II. v roce 1140. Žádné jiné významné období slávy již město nezažilo, a proto zde již nedošlo k žádným významným zásahům do architektury města.

Cefalú

Návštěva Cefalú je pro středoevropana nevšedním zážitkem. Přestože město zdálky působí poklidným dojmem, opak je pravdou. Při vstupu do jeho historické části se mění v pulzující centrum. Kromě velmi dlouhé odpolední siesty (mezi 12:30 – 16:30 hodinou) si zde připadáte jako v mraveništi. Tomuto přirovnání nahrává půdorys města, jenž zůstal od středověku nezměněn a který je tvořen rozsáhlou sítí úzkých nepravidelných uliček. Když se na chvíli zastavíte, spatříte neuvěřitelné hemžení hlasitě diskutujících a hodně gestikulujících lidí, menších aut a především skútrů, kterých kolem vás za hodinu projedou stovky.

Nejvíce rušnou ulicí a tepnou historické části je ulice „Corso Ruggiero“. Právě na ní naleznete jedno ze dvou městských informačních center („Informazioni“) a zároveň vád dovede k malému náměstí, na němž leží nejstarší normanská katedrála na Sicílii, které zde říkají „Duomo“ (Dóm). Na první pohled ohromuje románským portálem a dvěma obrovskými čtyřbokými věžemi. Vstup do katedrály je zdarma, pouze je vyžadováno vhodné oblečení, především pak od žen. Když tuto podmínku nesplňujete, ochotně vám u vstupu zdarma zapůjčí různé doplňky k oblečení.

Na ulici „Vitt. Emanuelle“, která navazuje na pobřežní promenádu, naleznete kromě druhého informačního centra další z klenotů zdejší architektury – středověkou prádelnu „Lavatoio Medievale“ vybudovanou arabskými staviteli. Místní ženy zde prý prali prádlo ještě před několika desítkami let. Pokud máte zájem vidět výrobky antického řemeslného umění, navštivte muzeum Mandralisca na stejnojmenné ulici.

Obrovskou výzvou pro mne bylo vylézt na skálu „Rocca“. Právě nejvyšší vrchol (270 m) totiž umožní jedinečný panoramatický výhled na město a jeho okolí. Jediný možný přístup je po schodech začínajících nedaleko náměstí „Piazza Garibaldi“, které turisty dovedou k obrovské kované bráně, která se „prý“ (podle zaměstnanců informačního centra) každé ráno v devět hodin otevírá a po čtvrté hodině odpoledne uzamyká. Při mém příchodu okolo desáté jsem tam zastihnul skupinu čekajících Italů a malou skupinku právě odcházejících Japonců. Po půl hodině čekání se dostavil evidentně podrážděný muž s klíči, který vysvětloval, že bránu má odemykat jeho kolega, který nezvedá telefon. Ničemu jsem se nedivil a vyrazil. Výstup mne zaujal velkým množstvím zajímavých staveb a krásných výhledů do okolí. Postupně jsem viděl dochovanou římskou zásobárnu vody („Cisterna“), kostelík sv. Anny („Chiesa di S. Anna“) a nad ním nejvýznamnější stavbu této skály – megalitickou svatyni Dianin chrám („Tempio di Diana“) z 9. stol. př. n. l., která je dokladem prehistorické etapy sídla. Od této stavby již nastává prudké stoupání beze stínu k vrcholu po kamenitoštěrkové nezpevněné cestě a odměnou v cíli je pohled na zříceninu původní pevnosti („Il Castello“). Po cestě zpět stojí za návštěvu ještě špatně značená vyhlídka na historické centrum, na níž se jde směrem dolů od kostelíka sv. Anny.

Cefalú

Pokud budete přijíždět do Cefalú vozem, připravte se na totální chaos a obrňte se trpělivostí. Městem jsme většinou projížděli v kolonách, občas se nám motorkáři na skútru jemně dotkli zrcátek či boku auta, ale téměř vždy se omluvili. Nikdy se nespoléhejte na to, že jste na hlavní silnici a zapomeňte na pravidlo pravé ruky. Kdo je odvážnější, ten dřív jede. Máte-li auto z půjčovny, ujistěte se dopředu, že je dobře pojištěno. Jednoduché to není ani s parkováním. Auto můžete zanechat na několikapatrovém parkovišti v ulici „Via Verga“ v blízkosti vlakového nádraží, nebo na ulici „Via A. Moro“začínají přímo před nádražím, odkud je to do centra již velmi blízko. Povolené parkování je vždy označeno modrou čárou a platí se poplatek 80 centů za hodinu. V době odpolední siesty a po osmé večer je parkování zdarma. Policisté ve městě neměli podle nás nic jiného na práci, než vybírat pokuty za špatné parkování a objednávat odtahy vozidel. Místním dokážou cokoli odpustit a živě s nimi diskutují, pro „přespolní“ ale stejná pravidla neplatí.

Kromě mnoha památek nabízí město i krásné písčité a oblázkové pláže, které i v srpnu nebyly přeplněné. Největší je městská pláž začínají přímo v centru města a pokračující směrem na západ k hotelové zóně lemované promenádou, která končí až u schodů k hotelu Santa Lucía e Le Sabbie D’Oro, v němž jsme byli ubytováni.

Máte-li děti, rozhodně je vezměte s sebou. Sicilané je zbožňují a pro „bambini“ udělají opravdu všechno. Naše děti na ulicích neustále někdo obdivoval a hladil, hotelový personál jim neustále podstrojoval. V restauraci pobíhalo mezi stoly spousta dětí, číšníci se jim nejen ochotně vyhýbali, ale ještě se na ně usmívali a diskutovali s nimi. Naše děti i my jsme byli nadšeni a na Sicílii se určitě vrátíme. CIA E LE SABBIE D’ORO

Ve svém putování po Francii jsme dorazili až do nejzápadnějšího bodu naší cesty – do oblasti Bretaně. Předešlého dne jsme již navštívili úžasný klášter Mont Saint Michel a za války zcela zničené a poté opět nově postavené město Saint Malo či nedaleký skalnatý útes Cap Fréhel. Nyní pokračujeme za slunečného dne dále na západ do města Morlaix.

Morlaix

Toto město se vyznačuje zejména obrovským železničním viaduktem z roku 1863 tyčícím se nad samotným centrem města. Nedaleko hlavního náměstí se nám podařilo přímo u malého přístavu zaparkovat zcela zdarma. Viadukt jsme měli přímo na dohled, tak jsme se k němu hned vypravili.
Prohlídka města netrvala dlouho a tak jsme se za necelou hodinu vydali opět dále.
Tentokrát jsme zamířili bretaňským výběžkem přímo na jih středem samotné Bretaně mimo dálniční síť. Poznali jsme tak typické bretaňské kamenné domky, ale i podmanivou přírodu. Za slunečného počasí jsme za necelou hodinku dorazili do města Quimper.

Quimper

Opět se nám podařilo zaparkovat zdarma nedaleko centra města, značky na parkoviště označené jako GRATUIT nás na něj přímo navedly.
Vyrazili jsme do centra nejstaršího města Bretaně. Král Gradlon založil Quimper poté, co povodeň zaplavila jeho město Ys. Město je kulturním centrem Bretaně proslulé svým hrnčířským zbožím. Quimperem protéká řeka, kterou překlenuje řada pěších mostků.
Bretonci jsou v této části země hrdí na svůj jazyk, takže zajímavostí je jediná škola, která učí pouze bretonštinu. Quimper ožívá v srpnu, kdy se zde koná tradiční festival „Festival de Cornouaille“. Quimper
Pokud do Quimperu přijíždíte osobním autem, můžete v centru města na několika parkovištích poblíž náměstí parkovat zdarma. Pokud však máte obytný vůz, je situace jiná. V tomto případě budete totiž nuceni zanechat vozidlo dále od centra města.
Tomuto nádhernému starobylému městu dominuje ohromná gotická katedrála Saint-Corentin ze 13. století s chrámovou lodí umístěnou neobvykle šikmo od kůru. Katedrála se pyšní překrásným růžovým stropem se žlutými žebry.
Okolo náměstí se nachází celá řada zajímavých domků s obchůdky. Při cestě z náměstí do kopce zpět k parkovišti jsme ještě navštívili malou botanickou zahradu, kde nechyběly palmy ani banánovníky.
Za návštěvu ještě stojí Muzeum výtvarného umění, které je kousek od katedrály, ale vzhledem k pokročilé době jsme návštěvu muzea oželeli.
Krátce po osmnácté hodině jsme již byli v autě a studovali v autoatlasu cestu do kempu.
Východ a západ slunce je oproti našim středoevropským zvyklostem zhruba o hodinu posunut a stmívat se tu tudíž začíná na počátku června až po dvaadvacáté hodině. Proto jsme měli dostatek času na vyhledání toho nejvhodnějšího autokempu. Jelikož bude další naší zastávkou oblast okolo obce Carnac, vydali jsme se po neplacené dálnici na východ a u města Auray jsme pokračovali směrem k pobřeží k městečku Carnac. Na jejím okraji jsme uprostřed lesa narazili na autokemp Moulin de Kermaux, který je krásně udržovaný. Všude jsou totiž krásné živé ploty, stříhané keře, jako v nějaké botanické zahradě. Za jednu noc jsme zde zaplatili 14,9 €, postavili jsme stan, uvařili něco k jídlu a šli spát.
Ráno jsme kemp opustili po deváté hodině. Naše cesta však netrvala dlouho. Asi po dvou kilometrech jsme přibrzdili u jedné přírodní zajímavosti.

Carnac – Menhiry

Menhiry, které se nacházejí především v okolí obce Carnac, jsou tisíce kamenných mohyl a chodbových hrobů vytesaných z tvrdé žuly a uspořádaných do různých seskupení tajemnou neolitickou civilizací. CarnacJak a nebo proč, se s určitostí dodnes neví. Z těchto všech staveb jsou pak vytvořeny nejúžasnější kamenné kruhy a řady v Carnacu. Vzhledem k tomu, že kameny byly pravděpodobně postaveny už v době 5 000 let před naším letopočtem, jsou mnohé z nich starší než proslulý Stonehenge a v dnešní době jsou považovány za nejvýznamnější prehistorické naleziště v Evropě. Některé z těchto kamenných řad mohly být původně až 4 kilometry dlouhé a sestávaly z tisíce menhirů. Stavba takovéhoto rozsahu musela být pro civilizaci, která ji budovala, zcela nepochybně nesmírně důležitá. Archeologové všeobecně upřednostňují teorii, že tyto stavby tvořily jakousi astronomickou observatoř.
Přímo poblíž Carnacu je jakési informační centrum pro celou oblast, které je současně i muzeem, kde návštěvníci získají informaci o celé oblasti, je zde možné zakoupit také některé suvenýry.
Samotná pole plná menhirů jsou dnes oplocena, jelikož v minulosti docházelo k rozkrádání kamenů. Kamenů bývalo v minulosti dokonce 15 tisíc, dnes je jich okolo deseti tisíc.
Po více jak hodině odjíždíme přímo do městečka Carnac, kde bylo naším cílem místo zvané Tumulus Saint-Michel, neuvěřitelně staré pohřebiště založené asi 4 tisíce let před naším letopočtem. Na vršku u malé kapličky s výhledem na moře je orientační tabule s popisem celého okolí.

Krátce před polednem již opouštíme oblast Carnacu a také Bretaně a míříme k dálnici a dále pak směrem na východ. Pokračujeme přes Nantes, Angers a Tours k údolí řeky Loiry, kde máme v úmyslu navštívit některé z několika desítek zámků. Které se v údolí řeky Loiry nacházejí. Ale o tom až zase příště…

Přestože jeskynních obydlí najdete v jižním Španělsku relativně mnoho, nikde jinde jich neobjevíte tolik na jednom místě jako ve městě Guadix (20 tis. obyv.), vzdáleného asi 60 km od Granady. Přestože se ve městě nachází historiky velmi ceněná renesanční katedrála, jsou hlavním lákadlem pro turisty zdejší jeskynní příbytky.

Radnice města na svých webových stránkách uvádí, že v jeskynních příbytcích, kterých se tu nachází více než dva tisíce, žije trvale asi polovina obyvatel města.

V málo odolném pískovci vybudované jeskyně existovaly ve městě již v období římské nadvlády nad poloostrovem, v 16. století je pak postupně začali obydlovat Moriskové (Arabové muslimského vyznání), kteří se mylně domnívali, že zde najdou klid po násilně provedené rekatolizaci země.

Guadix

Návštěva jeskynního města je opravdu nevšedním zážitkem. Klidně se můžete projít mezi komínky, které rostou přímo z hlíny, nebo se jen tak toulat po spletitém labyrintu zdejších cest. Pravděpodobně vás někdo pozve k návštěvě svého obydlí. Neodmítejte. Někteří obyvatelé se chtějí pouze pochlubit a postačí jim vaše slova obdivu, jiní nabízejí prohlídku za poplatek (většinou 2 eura), který snad nikoho neurazí. Procházka mezi obydlími je plná paradoxů vycházejících často z rozdílné ekonomické situace jednotlivých rodin. Potkáte zde velmi skromně oblečené děti jdoucí s koníkem na pastvu i jejich souseda přijíždějícího v luxusním zahraničním voze.

Možná někoho napadne otázka, proč jsou zdejší jeskyně dodnes obydleny. Podle místních obyvatel je to praktické, neboť v těchto příbytcích se drží celoročně konstantní teplota okolo 18 stupňů. Neopominutelným důvodem je však i obrovský návštěvnický „boom“, který Guadix v posledních letech zažívá. Na příjezd turistů zareagovali zdejší obyvatelé nejen rozsáhlou rekonstrukcí zdejších obydlí, ale i zvýšeným zájmem o výstavbu nových hotelů, penziónů i apartmánů v tomto „jeskynním“ stylu. Pro zdejší obyvatele se podnikání v cestovním ruchu stalo vítanou příležitostí k zajištění obživy. Španělské království dlouhodobě vede pomyslný žebříček nezaměstnanosti mezi státy EU a právě vnitrozemí Andaluzie patří v tomto ohledu k těm nejvíce ohroženým oblastem země.

Guadix je dnes jakýmsi živým skanzenem a vzácným příkladem kladného vztahu obyvatel ke své historii a svým předkům. Návštěva Guadixu a jeho jeskyní vám určitě příjemně zpestří váš pobyt v jižním Španělsku. A rozhodně nezapomeňte navštívit Jeskynní muzeum lidových zvyků (Cueva Museo de Costumbres Populares) na náměstí Hermita Nueva, kde uvidíte, jak se žilo v jeskynních v různých historických etapách.

Guardix

Dopravní spojení do Granady z ČR

Prozatím neexistuje pravidelné letecké spojení mezi Granadou a ČR. Nejlevněji s přestupem se do Granady dostanete s irským lowcost dopravcem Ryanair – z Brna přes Londýn a z Prahy přes britské letiště East Midlands nebo německý Frankfurt nad Mohanem. Zpáteční letenku s poplatky lze sehnat s časovým předstihem i pod čtyři tisíce Kč. Protože však jde o let s nízkonákladovou společností, doporučuji zvolit let s dostatečným časem na mezipřestání. V případě, že navazující let nestihnete (zpoždění letu apod.), ztrácíte nárok na vrácení peněz a následují let si musíte znovu zaplatit. Od května do října se můžete dostat z Prahy přímou linkou do Málagy (asi 180 km od Guadixu) nebo Alicante (asi 330 km) a to se společností Sky Europe.

Spojení z Granady do Guadixu

Do Guadixu se z Granady dostanete autobusem i vlakem. Cesta oběma dopravními prostředky trvá asi hodinu. Autobusové spojení zajišťuje soukromá společnost Autedia Maestra, jejíž spoje vyjíždí několikrát denně z hlavního granadského nádraží. Cena za jednosměrnou jízdenku je asi 6 eur.

Rada na závěr

Pokud cestujete alespoň ve dvojici, rozhodně využijte nabídku pronájmu automobilu. Vzhledem k obrovské konkurenci jsou ceny této služby ve Španělsku velmi levné a navíc vám většina půjčoven povolí auto vrátit v jiném středisku. Tak např. týdenní pronájem vozu Renault Clio 4dv. s kompletním krytím pojistných událostí (nehoda, krádež, vandalismus) vás nebude stát více než 5 tisíc Kč, což je na Evropu velmi slušná cena. Nutností je však embosovaná platební karta, španělské autopůjčovny (až na výjimky) nepřijímají hotovost. Což takhle doletět si z Prahy do Alicante, projet si východní část Andaluzie a z Malagy se vrátit zpět do Prahy? V případě, že budete zvažovat cestu do této oblasti, navštivte určitě oficiální turistický portál Andaluzie.

Ještěd patří nejen k jedné z nejvýznamnějších dominant Severních Čech, ale je i symbolem města rozprostírajícího se pod ním. V Liberci jsem žila 15 let než jsem se odstěhovala do Brna. Do hor jsem chodívala velmi často a ráda se s vámi podělím o zkušenosti, které jsem po letech nasbírala.

Nejprve něco o geologii a historii Ještědu.

Pamatuji si, že když jsem byla malá, tatík mi vyprávěl, že Ještěd je vyhaslá sopka a neví se, kdy znovu ožije. Nebojte, jen nás strašil. Je to fáma a mnozí lidé se opravdu domnívají, že vznikl sopečnou činností. Ve skutečnosti je Ještěd tvrdým křemencovým sukem, vypreparovaným z okolních měkčích fylitů, vápenců a břidlic. Křemence najdeme všude v okolí Ještědu. Jsou světlé barvy, složené téměř výhradně z křemene, k němuž se přidružuje trochu drobně šupinkovitého muskovitu. Větší zrna křemene mívají modravý nádech. Ojediněle jsou v křemencích pukliny, v nichž vznikly nádherné křišťály červené barvy. Odtud název Červených skal na jihozápadním svahu Ještědu, kde jsou tyto krystaly zachovány. Ve středověku je zde sbírali italští hledači drahokamů, zůstaly po nich krátké štoly. V jedné z nich, na západním svahu Ještědu, měl podle pověsti bydlet duch Ještědu, obdoba krkonošského Krakonoše. Na téže straně se v křemencových skalách na puklinách vytvořily dvě pěkné skalní brány. Na severovýchodních svazích Ještědu jsou významné vápenky a vápencové lomy. Nachází se zde i několik jeskyň. Nejznámější je Hanychovská jeskyně o délce 136 metrů. Ještěd Ve vápencovém lomu nad Padouchovem naleznete jeskyni Liščí díru. Měří asi 35 metrů a má silně zvětralou krasovou výzdobu. Jeskyní vede dlouhá, asi dvacetimetrová puklinová chodba, která byla dříve podzemním potokem. Největší je Západní jeskyně na Vápenném u Jítravy. Jeskyně je rozdělená do dvou částí – Staré (objevené v r. 1958) a Nové (objevené v r. 1962). Ty byly v roce 1976 spojeny vyražením nového vchodu a krátké štoly. Celková délka obou jeskyní je 280 metrů a denivelace 25 metrů. Obě jeskyně se slučují do spleti úzkých puklinových chodeb, které se v několika místech rozšiřují v prostorné dómy. Krápníková výzdoba je jedinečná. Nejpozoruhodnějšími formami jsou průsvitné až čiré stalaktity, které v jeskyni tvoří husté, mohutné trsy. Stěny na několika místech pokrývá sintrová kůra. Všechny jeskyně jsou bohužel nepřístupné, poněvadž slouží jako zimoviště netopýrů. Další horninou je křídový pískovec. Pestrou skupinu skal je Havraní návrší, ale častěji se však setkáváme s jednotlivými skalami, např. Havran nebo Vraní skála. Přímo v Jítravském sedle se tyčí Bílé skály = Sloní skály.

Historie

První český doklad názvu Ještěd je z roku 1545 v Sedláčkově knize Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy. O Ještědu se zmiňuje i zápis z roku 1592 v nejstarší soudní knize, uložené v okresním archívu v Liberci. Pozdější prameny užívají kromě názvu Ještěd též lidové podoby Ještěr či Ježek. Jedna z dalších písemných zmínek o Ještědu je datována na rok 1737, kdy podle kronikáře Johanna Cazla Rohna byl poprvé na vrcholovém skalisku vztyčen kamnený kříž, první z řady křížů na Ještědu. Po jeho vzoru byly na vrcholu Ještědu stavěny další kříže, které však již byly dřevěné.
Nepominutelnou památkou je Rohanský pamětní kámen obeliskového tvaru, který byl vztyčen na počest návštěvy knížete Rohana v roce 1828.

V roce 1868 manželé Haslerovi vystavěli první částečně kamennou chatu a pojmenovali ji po knížeti Rohanovi. Pro velký zájem návštěvníků o horu Ještěd přistavěl Horský spolek k chatě manželů Haslerových prostornou verandu asi pro 200 osob. To povzbudilo návštěvnost a v roce 1876 byla vystavěna první rozhledna. Roku 1889 musela být stržena a na jejím místě byla vybudována rozhledna nová. Tato rozhledna s 8 metrů vysokou věží byla zakončena plošinou pro 20 osob.

Na přelomu století zařízení na vrcholu již nevyhovovala a Horský spolek zadal projekt i realizaci libereckému staviteli Schäferovi, který stavbu provedl za pouhých 6 měsíců od položení základního kamene. Slavnostní otevření nové dominanty Ještědu se konalo 13. ledna 1907.
Mohutná kamenná budova s 23 metry vysokou věží, uzpůsobenou jako rozhledna, měla 23 hostinských pokojů, noclehárnu, společenskou místnost i rozsáhlou verandu.
Tato jedinečná stavba s bohatou historií ukončila svůj provoz požárem 31. 1. 1963.

Stavba nového objektu, který by se stal dominantou Ještědu, byla zahájena v roce 1965, po demolici vyhořelého objektu. Pozor! Letos slaví 35 let! Projekt věže, který navrhli architekt Karel Hubáček a statik Zdeněk Patrman, pochází z let 1963-1966. Stavba proběhla v letech 1966-1973. Odvahou své konstrukce i architektonického výrazu získala věž brzy pozornost nejen domácího, ale i zahraničního publika. V roce 1969 za ni architekt Hubáček získal mimořádnou prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů.Tvar budovy – hyperboloid – byl zvolen kvůli na vrcholu panujícím povětrnostním podmínkám. Díky tomuto tvaru hotel dokonale navazuje na svahy hory a opticky tak horu dokončuje.
Na výšku měří budova 94 metrů. Její nosnou konstrukcí je dvojice železobetonových soustředných válců zakotvených v základové desce uložené v křemencovém podloží. Vnitřní sloup má výšku 41 metrů a průměr 4,4 metru, na jeho vrcholu začíná anténní stožár. Vnější válec má výšku 22,5 metru a průměr 12,5 metru. Uvnitř sloupů se nacházejí schodiště a výtahy a jsou na nich ukotveny ocelové konstrukce jednotlivých podlaží. Anténa vysílače má výšku 17 metrů.
V nejnižších dvou patrech je technické zázemí stavby: strojovna a provozní místnosti. Nad nimi se nachází vyhlídková terasa se vstupy do restaurace a hotelu. Vstupní hala, bufet, restaurace a hotelové místnosti zabírají čtveřici poschodí – ta mají plášť z hliníkových desek se speciálním povrchem proti vlivům povětrnosti, pod tímto pláštěm je ocelová konstrukce a izolační výplně. Další čtyři patra jsou určena spojovací technice. Tato část je zakryta průhlednými deskami nesenými lany ze skelných vláken tvarovanými tak, aby zachovávaly tvar stavby.
Stavba byla ukončena 21. 9. 1973 a tím byl započat i provoz restaurace a hotelu.

Ještěd

Pověsti

Pověst o krejčíkovi

Nejvýraznější skálou na samotném vrcholu Ještědu je zdaleka viditelný křemencový Krejčík, v minulosti někdy také nazývaný Hrbáč. Zachovalo se dokonce i několik verzí pověsti, která objasňuje, proč kámen získal toto neobvyklé jméno.
Jednoho dne se vydal chudý krejčík z Osečné do Liberce za obchodem. Bylo to v létě a slunce krutě připalovalo. Krejčík byl z namáhavé cesty Ještědskými horami a vedrem natolik unaven, že kdesi uprostřed lesa usedl pod mohutný strom a vzápětí usnul. Vzbudily jej však podivné hlasy. Krejčík otevřel oči a ustrnul. Nedaleko něj se dohadovali dva obři s pekelníkem. Čert jim zadal podivný úkol, obři pro něj měli do kohoutího zakokrhání postavit horu, ze které by mohl pohodlně pozorovat široké okolí. Obři slíbili a scéna rázem zmizela, všichni tři byli titam. Krejčík si usmyslil, že pekelné dílo překazí.
V noci vystoupil na nedokončenou horu, ukryl se a čekal. Když spatřil blížící se obry, napodobil kohoutí zakokrhání. Obři se zalekli čertovy zloby nad nedokončeným dílem a upustili poslední náruč kamení. Největší kámen spadl přesně do místa, kde se ukrýval nebohý krejčík. Skála se mu tak stala největším náhrobním kamenem.

Čerti na Ještědu a Ještědský duch

Podle známých pověstí žili na Ještědu tři ďáblové ve smrduté křemencové jeskyni; lidé se jich báli a na horu raději příliš nevystupovali. Až jednou přijel v krátkém zimním dni do Podještědí neznámý jezdec, kterému se nakonec podařilo ještědské ďábly přelstít. Nebál se prý a jako vůbec první smrtelník vstoupil do jejich kamenného doupěte. Pekelníci jej zprvu chtěli ubít, ale po krátké honičce si získal jejich pozornost vybídnutím k měření sil. Navrhl jim, že pojede příští noci na svém černém koni od Ještědu směrem k Bezdězu a čerti za ním budou stavět černou zeď deset loktů širokou a stejně tak vysokou. Pakliže jej nedostihnou do prvního ranního zakokrhání, stane se jediným pánem kraje na obou stranách Ještědu on, v opačném případě připadne jeho duše peklu. Ďáblové se nechali zlákat a – jak již to v podobných případech bývá – prohráli. V kterési vsi na cestě k Bezdězu měl jezdec zakokrhat, a tím vzbudit ostatní kohouty, kteří svým hlasem předčasně přivítali nový den. Čerti pak se vztekem ještědskou jeskyňku opustili.

Turistika

A už se konečně dostávám k tomu, po čem prahnete aneb jak se na Ještěd vlastně dostanete ;-). Můžete zvolit pěší nebo pojedeme lanovkou, na kole, autem. Vyberte si podle zájmu z několika předložených výletů a nebudete litovat.

Nejlepší výchozí bod pro výlety je na konečné zastávce v Horním Hanychově. Pro pěší je asi nejkratší cesta po modré (pokud nechcete jít přímo pod lanovnkou). Je to jedna z nejstarších výstupových cest, a podle mě i nejkrásnějších. Překonáte převýšení zhruba 460 výškových metrů. Cesta vede sice kousek po silnici, ale pak se stáčí do lesa kolem staré sáňkařské dráhy (byla vybudována v letech 1909–1911) a Vířivých kamenů. Svým členitým charakterem a ostrými hroty vzdáleně připomínající alpské štíty (nesou jména – Matterhorn, Breithorn, Lyskamm atd.). V okolí vrcholu se na rozloze 121 hektarů rozprostírá přírodní památka Terasy Ještědu, vyhlášená v roce 1995 a od roku 2001 zpřístupněná naučnou stezkou. Zde se nalézá mnoho izolovaných skal, suťových polí, mrazových srázů a tzv. kryoplanačních teras. Pár metrů pod vrcholem Ještědu pokračuje cesta opět po silnici. Nabídne se vám spousta krásných výhledů na Liberecko. Tato trasa je určena pouze pro pěší.

Pokud si budete chtít trasu prodloužit, můžete u Mariiny studánky odbočit a vydat se po žluté na Tetřeví sedlo a odtud po červené přes Výpřež na Ještěd (název Výpřež pochází z dob, kdy byl náklad přepravován koňskými potahy. V tomto sedle byla totiž vypřahána pomocná koňská spřežení, která pomáhala zdolat namáhavé stoupání). U Tetřevího sedla si můžete opět udělat malou odbočku po červené na Dánské kameny. Cesta vede pohodlnou lesní silničkou. Jsou to mohutné kvarcitové skalní zdi se samostatnou věží. Kameny slouží jaké přírodní nezabezpečená vyhlídka do oblasti Černé hory, Dlouhé hory a Velkého Vápenného.

Z Horního Hanychova se můžete vydat i opačnou stranou po červené k rekreačnímu středisku Pláně pod Ještědem, odtud cesta pokračuje na Ještědku a dále na Ještěd. Tato trasa vede lesem a je docela příjemná, až asi na jeden strmější výstup. Jestliže zvolíte zelenou, dovede vás k Hanychovské jeskyni.

Z Ještědu se můžete dostat ještě jednou trasou po červené. Půjdete z vrcholu tentokrát k mohyle letců, kteří zde zahynuli 20. srpna 1948 při letu z Prahy do Liberce. Vinou špatné navigace v husté mlze narazili přímo do svahu Ještědu. Dodnes zde můžeme vidět kusy letounu. Pak lze pokračovat po žluté směr Pláně pod Ještědem po naučné stezce. Určitě vás zaujmou Tetřeví skály a mimo jiné tu na jaře roste medvědí česnek. Variant je mnoho, záleží na vás, kterou si vyberete.

Pro lepší orientaci se mrkněte do fotogalerie, nahrála jsem tam i turistickou mapku.

Dalším způsobem, který ocení hlavně maminky s dětmi nebo ti, co neradi chodí je lanovka.
Lanovka slouží veřejnosti od r. 1933, v letech 1971 – 75 byla modernizována. Kyvadlově zde jezdí dvě kabinky, každá pro 35 cestujících. Jízda trvá 4 minuty a překonáme převýšení 400m.
Také docela pěkný zážitek, ale na můj vkus trochu krátký.

Vrchol Ještědu je mimořádným vyhlídkovým místem a kultovním místem Liberečáků. Za ideálního počasí lze spatřit Žákovu horu na Českomoravské vysočině či Klínovec v Krušných horách, ale i Žižkovskou věž v Praze, Říp, Milešovku, stolové hory v Česko-saském Švýcarsku, Lužické hory s vrcholem Lužanem, Žitavské hory, velkou část Horní Lužice, západní část Dolního Slezska v Polsku, nejvyšší vrcholy Jizerských hor, Krkonoše, Český ráj s troskami, hrad Bezděz. Nejzajímavější výhled z Ještědu je ve dnech podzimní a jarní rovnodennosti (23. září a 21. března), kdy slunce vychází v šest hodin ráno přímo za Sněžkou, která ve vycházejícím slunci působí jako černý trojúhelník s rudozlatým okrajem. Hodně záleží, jaké je počasí. Někdy také není vidět vůbec nic :-P.

Doporučuji vám občerstvení s sebou, protože ceny jsou zde s vysokohorskou přirážkou. Dále nezapomeňte nějakou pokrývku hlavy. I když půjdete brzy z jara, tak se tu klidně můžete pěkně spálit. Takže hlavně děti namažte ochranným krémem s vysokým UV faktorem. Na Ještědu bývá větrno, proto si sebou vezměte i teplé oblečení. Ještěd a okolí vás určitě okouzlí, čerstvý vzdoušek pročistí plíce a procházka po horách pohladí po duši.

A ještě jedna novinka:

Od 1. 5. 2008 je na Ještědu zahájen letní provoz čtyřsedačkové lanové dráhy na Skalku. Jezdí až do půlky října od pátku do neděle a o svátcích. Během letních prázdnin pak bude v provozu denně.
Jezdit bude od 08:30 do 18:00 hodin v půlhodinových intervalech. Lanovku na Skalku mohou využívat jak pěší turisté, tak cyklisté.
Pro návštěvníky je připravena i celá řada dalších aktivit a služeb: sjezdy na kolech, návštěva nového bikeparku nebo dětského parku, půjčovny kol, mycí linky pro kola, servis a občerstvení, čtyřkolky, terénní koloběžky a hole pro nordic walking. Čtyřsedačková lanovka na Skalku je dlouhá 1430 metrů a převýšení 351 metrů zdolá za pět a půl minuty. Za hodinu přepraví 2400 osob. Její dolní stanice je nejen v bezprostřední blízkosti parkoviště, ale také konečné stanice tramvaje. To usnadní přístup turistům, kteří přicestují městskou dopravou. K Černému vrchu, kam dřív jezdila lanovka, se pak dostanou pohodlně po hřebeni. Navíc se jim přitom otevře krásný výhled do kraje.

No Images found.

V kraji Vysočina se nachází spousta zajímavých a turisticky „opomíjených míst“, ovšem město Telč s jedinečně zachovaným architektonickým komplexem je známé snad každému čechovi od narození, i když ne každý toto město navštívil. Tato městská památková rezervace je zapsána od roku 1992 v UNESCO.

Při projíždění Telčí hlavní Slavatovskou ulicí se nabízí k dispozici velké záchytné parkoviště. Malá část parkoviště, blíže hlavní silnici není zpoplatněna, což u společného vjezdu kde se vybírá poplatek není na první pohled patrné. Dále možno parkovat v ulici Svatoanenská odkud se lze dostat hned na náměstí Telče. Z prvního zmíněného parkoviště lze vejít do zámeckého parku, který působí dokonalým dojmem a dotváří jej Ulický rybník, který společně s Štěpnickým rybníkem obepínají celý historický střed Telče. Samotný park je ideálním k odpočinku a leží hned za renesančním zámkem, který vyúsťuje do zdejšího nejznámějšího a památkově ceněného náměstí Zachariáše z Hradce s historickými domy. Z klidného parku se tak lze ocitnout přímo v centru Telče.

Krásný pohled na Telč

Město Telč bylo založeno neznámo kdy, nejstarší dochovaná písemná zmíňkaje až z období let 1333-35. Od roku 1339 vlastnil město rod pánů z Hradce, jehož zásluhou, konkrétně zásluhou Zachariáše se město z původně vodní pevnosti s gotickým hradem změnilo v kouzelné renesanční. Počátkem 17. století získává město Telč do vlastnictví další významný rod Slavatů a od 60.let 18.století až do roku 1945 patří Telč rodu Podstatských Lichtensteinů. V roce 1992 byla Telč a jeho městská památková rezervace zapsána na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, díky čemuž je také cílem mnoha návštěvníků z celého světa.

Na náměstí se nacházejí krásně udržované domy s podloubími, kde lze nalézt spoustu obchůdků či restaurací. Je zde i radnice, kde lze navštívit informační centrum. Náměstí zkrášluje velký Mariánský sloup, kašny a barokní sochy, které umocňují celkový dojem. U zámku se nachází kostel sv.Jakuba, který v roce 1386 vyhořel a jeho dnešní podoba pochází z poloviny 15.století. U kostela je zajímavá křížová chodba. Dalším kostelem poblíž sv. Jakuba je kostel Jménem Ježíš z roku 1679, který je v barokním stylu a údajně atypická je orientace kostela boční fasádou směrem do náměstí, což si ale v daný okamžik návštěvy neuvědomíte.

Na druhém konci náměstí se nachází kostel sv. Ducha, který je zase pro změnu gotický s vyhlídkovou věží 49 metrů vysokou pocházející pravděpodobně z 1.poloviny 13.století. Je tak nejstarší dochovanou stavební památkou a na vyhlídku si můžete vylézt za symbolický poplatek. Výhled je však omezen plexisklovými okny, před kterými jsou nataženy sítě. Takže malé zklamání, ale vůči bezpečnosti musím pochválit. Uličkami z krásného náměstí můžete dojít až k Ulickému rybníku, kde byla vybudována dřevěná tzv. Belpská lávka, která byla postavena roku 1998 a je darem švýcarského města Belp na znamení společného přátelství obou měst. Z lávky se nabízejí překrásné výhledy na panorama města s dominantními kostely. Jedná se o nesmírně fotogenické místo. Celkově lze říci, že Telč kombinuje od každé památky a zajímavosti něco v dokonalé harmonii a s propojením zámek, kostely, historické domy, park, rybníky utváří památkovou rezervaci, která je skutečně skvostem.

Nikterak nevelké Toledo (asi 74 tis. obyv.) leží 65 km jihozápadně od Madridu. Je nejenom správním střediskem stejnojmenné provincie, ale i hlavním městem celé autonomní oblasti Kastilie – La Mancha. Bystrý čtenář klasické literatury jistě zpozorní, neboť právě v tomto zapomenutém koutu Španělska…

… ve sluncem vyprahlé náhorní plošině Mesetě, sváděl svůj marný „boj s větrnými mlýny“ Cervantesův „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“, aby tak získal srdce své vysněné Dulciney.

První dojmy z Toleda

Vraťme se ale k samotnému městu, jehož krása každého turistu hned po příjezdu jistě ohromí. Město leží na žulovém pahorku a je ze tří stran obklopené krásným meandrem poklidně tekoucí řeky Tajo, která zde, na svém středním toku, vůbec nepůsobí dojmem nejdelší řeky celého Iberského poloostrova. Již zdálky lze zpozorovat dvě nejvýznamnější dominanty města – pevnost Alcázar a katedrálu. Při následné procházce Toledem člověk velmi rychle nabývá pocitu, že není v moderním městě, ale v nějakém muzeu architektury. Na světě není mnoho míst, kde lze na relativně malém prostoru vidět římské, maurské (arabské), židovské a křesťanské památky. A tak můžeme ve městě najít kromě velkého množství katolických kostelů a katedrály i synagogy a mešity. Historická jedinečnost Toleda byla deklarována v roce 1986 zápisem na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Toledo

Toledo židovské

Na přelomu 4.-5. stol. přichází na území Španělska Vizigótové, kteří učiní z Toleda hlavní centrum své říše. Zcela jistě již v této době je ve městě usazena židovská komunita, která je s městem spojována po dalších téměř osm set let. Přestože byli Židé v Toledu velmi početnou skupinou, stáli vždy na okraji společnosti. Jejich pronásledování začalo již za Vizigótů a pokračovalo po celá staletí i za následných vládců města až po definitivní vyhnání na konci 15. století. Zlatým věkem Židů v Toledu tak zůstalo 13. stol., kdy vzdělaný křesťanský král Alfons X. souhlasil s jejich zastoupením ve své vyhlášené Překladatelské škole. Židovskou epochu připomínají synagogy „Santa María la Blanca“ (12. stol.), později přebudovaná na kostel a synagoga „del Tránsito“ (14. stol.). Obě najdeme v Židovské čtvrti „Judería“ v západní části historického centra.

Toledo muslimské

Dnešní podobu vtiskli Toledu Arabové (ve Španělsku nazývaní Maurové), kteří přišli do města v roce 711. Právě arabské stavitelství se vyznačuje velkým množstvím spletitých, úzkých a kroutících se uliček, kterých si turisté v Toledu dosyta užijí. Arabskou nadvládu připomínají např. vstupní brány do města – „Alcántara“ a „Bisagra“, dále pak mešity „Cristo de la Luz“ (10.stol.) a „las Tornerías“ (11. stol.).

Toledo křesťanské

Křesťanská nadvláda nad městem započala po dobytí Toleda vojskem Alfonse VI. v roce 1085. Právě tento panovník dal pokyn k vybudování pevnosti Alcázar. Její základy stojí na nejvyšším bodě města, kde již předtím stálo římské tábořiště, následně pak sídlo Vizigótských králů i pevnost „Al-Qasr“, kterou nechali postavit maurští vládci. Pevnost nechal pro své potřeby přebudovat později i Carlos I., který učinil z Toleda roku 1519 hlavní sídlo královského dvora. Jeho syn Filip II. však dal krátce nato přednost Madridu. Dnes sídlí v pevnosti Vojenské muzeum a Ústřední knihovna autonomní oblasti Kastilie – La Macha.
Další významnou stavbou je gotická katedrála (13. stol.), jejíž základy byly položeny již vizigótským králem Recaredem I. v 6. století. Jde o ohromnou stavbu, jejíž délka je 140 a šířka 130 metrů. Tato pětilodní katedrála má 22 bočních kaplí a v jejím nitru se mimo jiné nachází muzeum s obrazy slavných malířů (Goya, El Greco, Velásquez, Tizian a další).

Toledo

Toledo mudejarské

Toledo je kolébkou nádherného mudejarského slohu, který ve městě můžeme obdivovat téměř všude, neboť zde tento sloh zcela dominuje. Najdeme ho na palácích, kostelech, klášterech, muzeích, obou synagogách i jednotlivých domech. Jde o jedinečný sloh muslimských stavitelů, kteří po dobytí města začali pracovat pro křesťanské vládce. Velmi náročné umění maurských stavitelů se však z Toleda nevytratilo. Všechny mudejarské stavby jsou v tomto stylu restaurovány a dokonce vznikají i nové. Jako příklad novostavby může posloužit budova hlavního nádraží „Estación de Ferrocarril“ v neomudejarském slohu.

Toledo El Greca

Krétský rodák Domenico Theotocopulos (1541-1614), známý uměleckému světu pod jménem El Greco, přichází do Toleda z Říma roku 1577 a usadí se tady až do konce života. Většinu děl najdeme v jeho muzeu „Museo del Greco“ v židovské čtvrti (např. Pohled na Toledo, Kristus a dvanáct apoštolů, Slzy sv. Petra). Jeho nejslavnější a nejvíce ceněný obraz „Pohřeb hraběte Orgaze“ se však nachází v kostele sv. Tomáše. El Greco se řadí díky svým celosvětově uznávaným dílům mezi nejvýznamnější malíře Španělska a manýrismu vůbec.

Praktické informace

Cesta do Toleda z ČR
Do Toleda se nejlépe dostanete z Madridu. Vzhledem ke značné vzdálenosti španělské metropole (vzdušná vzdálenost z Prahy je 1775 km) je nejlepší zvolit cestu letadlem, která trvá necelé 3 hodiny. V současné době létá do Madridu nejlevněji český nízkonákladový dopravce Smartwings. Letenku s poplatky koupíte u této společnosti přes internet za méně než 2500 Kč, musíte si ji však rezervovat a zaplatit několik měsíců dopředu. V opačném případě jsou ceny letenek výrazně vyšší. Výhodné ceny nabízí společnost Click4Sky, kterou založil český dopravce ČSA za účelem doprodeje volných míst na svých pravidelných linkách. Klient za cestu do Madridu a zpět zaplatí fixní cenu 3980 Kč (vč. všech poplatků a tax) a zároveň je mu poskytován úplný servis na palubě včetně občerstvení apod.. Přímé letecké spojení do Madridu zajišťuje kromě již zmíněného ČSA i španělský národní přepravce Iberia s cenami letenek okolo 5 tisíc korun (vč. všech poplatků a tax).

Toledo

Příjezd z Madridu
Bus: z Madridského autobusového nádraží – JIH (Estación sur de autobuses/Méndez Álvaro) jezdí spoje společnosti „Continental“ od rána do noci každou půlhodinu. Více informací naleznete na www.continental-auto.es. Přímý spoj jede vzdálenost 71 km asi hodinu a jednosměrná jízdenka stojí 4,25 euro. Z nádraží trvá cesta do centra asi 20 minut. Lze využít autobus MHD.
Vlak: z Madridského nádraží „Atocha“ jezdí denně několik spojů. Rychlovlaky AVE jedou tuto vzdálenost pouhých 30 minut. Za vysoký komfort a rychlost přepravy však cestující zaplatí 8,30 euro. Vyhledat spoje lze na www.renfe.es. Cesta do centra trvá asi 45 minut. Rovněž lze využít autobus MHD.

Informační centra
Jedno z informačních center je umístěno hned za vstupní branou do města (Puerta Nueva de Bisagra) ve směru od autobusového i vlakového nádraží, druhá se nachází přímo v budově radnice na náměstí „Plaza del Ayuntamiento“.

Kdy Toledo navštívit
Protože v centrálním Španělsku panuje kontinentální klima typické vysokými teplotními rozdíly mezi létem a zimou, je optimální navštívit město v jarních a podzimních měsících. Já sám jsem zvolil k návštěvě červenec a bylo nesnesitelné horko, přes den teplota neklesla pod 35 stupňů.. V zimě se naopak teploty většinou pohybují slabě nad nulou, ničím výjimečným však nejsou ani mrazy.

Stravování v Toledu
Přijedete-li do města v pracovní den, určitě si objednejte „menú del día“, které se skládá z předkrmu, dvou hlavních jídel, dezertu a nápoje. Pro nejlepší ceny okolo 8 euro však musíte do restaurací v postranních uličkách. Mezi místní speciality patří např. „Venado con setas“
(Jelení maso na houbách) , nebo „Perdices estofadas a la toledana“ (Dušená koroptev).

Back to top