Archivy

Zoo Vyškov je spíše uváděna jako zoopark a je zaměřena především na chov domácíh a hospodářských zvířat z celého světa. Mimo to zde najdeme i několik druhů exotických zvířat. Je zde chováno na cca 80 druhů zvířat v celkovém počtu přes 400 kusů. V rámci vstupenky navštívíte i přilehlý Dinopark Vyškov.

Při plánování výletu jsem několik týdnů odolával nápadu vyrazit do ZOO Vyškov a přilehlého Dinoparku. V mém povědomí myšlenka malé zologické a nějací praještěři dinoparku mě moc nelákala. Faktem nakonec bylo, že mě nakonec návštěva nadchla, díky zajímavému pojetí expozice zoo s domácími zvířaty, což je ideální zvláště pokud cestujete jako my s nějakým dítětem. Dinopark byl nakonec také nečekaně zajímavý.

Zoopark Vyškov

K zahradě se dostanete pohodlně autem, před areálem je velké parkoviště na kterém může být i přesto problém zaparkovat. Návštěvníků je zde opravdu velké množství. Pštros To v dřívější době, konkrétně v roce 1990, došlo málem k zániku zdejší zoo. Od té doby je ale naštěstí zoo zvelebována a zvětšována. Hned po vstupu naleznete velké výběhy kde uvidíte např. velbloudy, pštrosy nebo zajímavé watussi. Pro posezení a odpočinek je zde altánek s výhlídkou. Z dalších expozicí je zde asi nejatraktivnější Lemur Kata. Pro mne velice působivé byly voliéry s různými plemeny slepic, kde jsme strávili spoustu času s jejich krmením. Pro někoho obyčejné slepice se tak zde stávají příjemnou atrakcí a svými překrásnými formami a druhy snad nenadchli jen nás. Další zdejší vyhlášenou atrakcí je Dvoreček naší babičky, který navozuje atmosféru původního selského dvora. Volně se pohybující ovce, kozy a drůbež si mohou návštěvníci nejen pohladit, ale i nakrmit. Pozor však na děti, občas jsou zvířata na zakoupené granule tak dotěrná, že vám mohou dítě obklíčit a celý sáček s jídlem si doslova vytrkat (já se například v tu chvíli věnoval focení). Po absolvování celé trasy máte v rámci vstupného zaplacen i vstup do Dinoparku, který se nachází na okraji Vyškova. Před zoo máte možnost nasednout do zdejšího Dino-expresu, který jezdí každou chvíli. Na výběr máte motorový vláček nebo autobus.

Dinopark Vyškov

Před Dinoparkem parkoviště není, vstup je tedy pouze zdejším zmiňovaným Dino-expresem. Pokud vám bude připadat vláček, který jezdí po frekventovaných ulicích Vyškova méně bezpečný zvolte raději autobus. Do areálu vjedete obří branou, která připomíná film Jurský park. Celý areál je na ploše 3 ha a procházka je lesem, kde můžete vidět na 30 ozvučených, statických ale i pohyblivých druhohorních ještěrů. Nečekané zvuky ještěrů v temném lese dělají místy děsivou atmosféru. V ceně vstupného můžete shlédnout ve zdejším malém 3D kině originální film o vzniku života a dinosaurů na zemi. Vzhledem k hlučné hudbě filmu a tématu nedoporučuji film pro malé děti. Běžně zde lze vidět rodiče s malými dětmi kteří moc nepřemýšlí a vystavují děti hluku a strašidelným scénám. Viděl jsem zde i větší děti, které se zde také hodně bali. Lepším zpestřením je zdejší dětské pískoviště ve formě paleontologického odkrývání kosterních pozůstatků.

Cestu zpět musíte opět absolvovat Dinoexpresem, který vás vysadí u zoo. Souhrně lze označit návštěvu obou expozic za velice pěkný celodenní výlet a jistě se vyplatí Vyškov navštívit.

V nejstarším Národním parku Bavorský les v Německu je krásná příroda vyvíjející se řadu let dle vlastních zákonů, které objevíte v Haus zur Wildnis, což je v podstatě interaktivní přírodní muzeum nacházející se uprostřed lesního zooparku na okraji městečka Ludwigsthalu. Tento malý zoopark je ukázkou především zdejších typicky lesních a hospodářských zvířat, které dá se říct patří do zdejší krajiny.  Vstup do lesního zooparku s Domem k divočině je zdarma, procházka je příjemná okružní, po zpevněných trasách. Do Ludwigsthalu se dostanete autem, u Domu k divočině je jak uvádějí prospekty malé parkoviště ( za poplatek 10 Euro na celý den nebo 6 Euro za půl dne), které ovšem ve skutečnosti není nejmenší, ale heslo turistických informačních kanceláří zní „vždy bez auta k Domu k divočině“ takže jasná volba má být zdejší vlaková doprava Waldbahn. pohled na Velhartický spojovací most Zážitek z cestování vlakem volíme i my. Výhodná je i pozice zastávky Ludwigsthal, která je přímo u lesního zooparku. Nutno podotknout, že cena jízdného není na německé straně nejlevnější, přesnou cenu vám nesdělím, poněvadž cestou do Německa jsme vyráželi z Železné Rudy českým vlakem, kde jsme platili jen jednu zastávku do Bayerisch Eisenstein, kde dál již máte platit německému průvodčímu, který ale českým vlakem neprochází. Na zpáteční cestě jsme nasedli do německého vlaku, kde je na jízdné automat. Než jsme pochopili co navolit tak jsme vystupovali (české návody nikde). Cestu jsme měli v podstatě zdarma tam i zpět takže jak zní motto „již vždy bez auta“. Od hraničního přechodu je to do Ludwigsthalu cca 15 km.

Vycházka začíná lesem okolo ohrad s pasoucími se Převalského koňmi a skotem. Dalšími lesními výběhy jsou ohrady rysů a vlků. Nad výběhem vlků se tyčí 20 metrů vysoká dřevěná rozhledna nabízející výhled na vrcholky stromů a na panorama Velkého Javora. O kousek dál je již samotný Haus zur Wildnis neboli Dům k divočině, kde je parádní zázemí pro odpočinek na půli trasy. Najdeme zde informační centrum a například dětský koutek a přebalovací box pro malé děti. Celý dům je především takovým muzeem, kde poznáte celou zdejší přírodu a její vývoj interaktivní formou s využitím vašich čichacích, sluchových, hmatacích a pozorovacích smyslů. Celá expozice je koncipována jako podzemní bludiště a nutno říci, že je asi tím nejatraktivnějším z celého výletu. K odpočinku je zde i restaurace s regionální kuchyní nebo obchod se suvenýry.

Haus zur Wildnis je ideálním výletem a zdejší expozice si nás získala i díky možnosti poslechu výkladu a popisků v českém jazyce, což nás mile potěšilo.

No Images found.

Po dnu stráveném v drsných horských podmínkách jsme se rozhodli, že si zasloužíme trošku luxusu. Směr cesty jsme proto obrátili ke skotské metropoli Glasgow, které bylo založené v roce 1175 od té doby vyrostlo v třetí největší město Spojeného království a největší město Skotska. Dále jsme navštívili Stirling a Edinburgh.   Počet obyvatel ve městě přesahuje číslo 688 tisíc a v aglomeraci Glasgow žije 1 749 154 obyvatel. I když je Glasgow největším a nejznámějším skotským městem, nejedná se o hlavní město, jak se dost lidí mylně domnívá.

Už cesta do Glasgow vám dává najevo, že se blížíte k místu, kde je tvořena většina skotské ekonomiky v průmyslu a finančnictví. Při pohledu na úroveň místní infrastruktury jsme tiše záviděli. Středem města jsme projeli po osmiproudé silnici (čtyři pruhy jeden směr) a málokdy jsme se někde zastavili na semaforech, protože místo křižovatek byly všude kruhové objezdy, které výrazně urychlovaly provoz.
Skotsko - EdinburghVyspělá infrastruktura napovídá o rázu celého města, které sice na první pohled funguje jako dobře naolejovaný stroj, ale město jako celek není svými památkami příliš atraktivní pro cestovatele. Glasgow má blíž ke kapitalismu moderní doby a historii zde můžete vidět spíše prostřednictvím mnoha muzeí a galerií, než přímo na budovách v ulicích, což zvláště pro nás Čechy zhýčkané magickou Prahou je velké mínus. Jedinou výjimkou je nejstarší gotická katedrála sv. Munga. Tato stavba rozhodně stojí za shlédnutí, bohužel v interiéru katedrály jsme pocítili lehké zklamání, když místo obvyklé klenby jsme se dívali pouze na dřevěné trámy.
I přesto nám poutníkům Glasgow poskytlo odpočinek po těžkém neúspěšném výstupu na Ben Nevis. Po návštěvě moderního města jsme zatoužili vidět něco jiného. Místo, kde je všudypřítomně vidět a cítit duch místa. Člověk se zde dozví něco o věcech dávno minulých. Prst na mapě proto skoro okamžitě padnul na nedaleké maloměsto Stirling.

Místo s pouhými čtyřiceti tisíci obyvateli, bylo v minulosti hlavním městem a srdcem Skotska a nyní je známo pro své historicko-turistické atrakce. Dominantou města je Stirlingský hrad, dodnes budící respekt a vypadající jako velký ochránce malého města. Velkým překvapením pro nás bylo, když jsme v uličkách města nalezli pravou českou hospodu s nápisem: „Pivo – aneb kde se pivo pije, tam se dobře žije“. Česká kultura se zkrátka neztratí ani v zemi zapřísáhlých pijanů whisky.

Již zmíněný duch místa Stirlingu je spojený se jménem skotského válečníka Williama Wallace, který bojoval jednu z hlavních válek o svobodu a nezávislost s Anglií. Dne 11. září roku 1297 tu proběhla bitva o Stirlingský most. Početně slabší Wallaceova armáda zde takticky zaútočila na Anglickou armádu při výstupu z mostu a pak jej takticky strhla. Těžké brnění anglických rytířů a zákony Isaaca Newtona zde udělaly své a velká část Angličanů se utopila. S takovou minulostí města není náhodou, že poblíž vyrostla krásná vyhlídková věž věnovaná památce skotského hrdiny. Uvnitř je umístěno Wallaceovo muzeum a vystaven je tu i jeho meč, který je dlouhý jako jeden dospělý muž.

spojení dvou lodních kanálů

Ještě okouzleni minulostí Stirlingu jsme dorazili na poslední místo naší cesty. Do hlavního města Skotska, Edinburghu. Den naší návštěvy jsme si nemohli načasovat lépe, protože právě ten den začínal velice populární mezinárodní festival. Jedná se o oslavu umění a stovky umělců na různých místech Edinburghu zde mají možnost ukázat co umí. Město bylo plné všelijakých muzikantů, zpěváků, komediantů nebo kejklířů, kteří přitahovali pozornost davů a pro nás turisty tvořili nezapomenutelnou atmosféru.
Hlavní město Skotska má 457 380 obyvatel a i když není největším městem v zemi, je v něm soustředěna veškerá státní správa. Od roku 2004 byl totiž zprovozněn skotský parlament, který je ve Skotsku velmi kontroverzní stavbou, pro svou modernost a hlavně skoro třikrát překročený plánovaný rozpočet. Od otevření parlamentu si Skoti mohou o svých záležitostech v zemi rozhodovat sami a londýnský parlament rozhoduje jen o problémech, které ovlivňují celou Velkou Británii. Tím ale došlo k paradoxní situaci, protože Skotsko má své poslance v Londýně, ale Anglie ve Skotsku nikoliv. Takže tím Skotové mají právo rozhodovat o věcech, které ovlivňují Anglii a Wales, ale skotských zákonech rozhodují jen oni sami.
Vrátíme se raději od politiky zpět k samotnému městu. Edinburgh je stejně jako Praha zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Dominantou města je hrad, který je postaven na skále vysoké 135m a kde si může běžný návštěvník prohlédnout skotské korunovační klenoty. Jaký je to rozdíl oproti Česku, kde jsou tyto státní relikvie prakticky nespatřitelné. Okolí hradu nabízí skvělý výhled po celém městě a pohledem z hradeb lze ocenit, jaký má celé město ucelený vzhled. Kamenné stavby v mírně odlišném duchu, ale dohromady působící celistvě, to je přesně typické pro skotskou architekturu.
Čas v příjemné atmosféře festivalu a edinburghských uliček zde utíkal velice rychle.

Zanedlouho jsme zjistili, že se chýlí k závěru nejenom den, ale i celé naše putování. Šest dní na cestách bylo vyvrcholení našeho nahlédnutí do skotské kultury. Osm týdnů v cizí zemi není krátký čas a Skotsko je zemí, která dokáže přirůst k srdci i za mnohem kratší dobu. Za sebe mohu říci, že skotská země je (až na počasí) krásná a skotská hrdost a nacionalismus začne být po čase člověku velmi sympatická. Vždyť celý život Skotů je založen na úctě a lásce ke své zemi, která jim lásku oplácí. A něco takového se cení. Je Skotsko skutečně nejlepší malá země? Vlastně na tom vůbec nezáleží, hlavní je, že pro Skoty určitě ano.

No Images found.

Na skalní vyvýšenině obtékané říčkou Ostružnou, se vypíná romantický hrad Velhartice. Leží v jednom z krásných pošumavských údolí, které se nachází na půli cesty mezi Klatovy a Sušicí. Samotná obec Velhartice je známa již z 12.století v jejímž okolí se dříve nacházela rýžoviště zlata a doly.

Příchod k hradu Velhartice je po rovinaté cestě, dominantní pohled na hrad je z údolí, které je orientováno na opačnou stranu. Od parkoviště u hradu se můžete navíc vydat naučnou stezkou, která vede památkovou zónou Velhartic do údolí říčky Ostružné, k přírodní rezervaci Borek a až k Werichově chatě. (pozn. herec Jan Werich byl vášnivý rybář a zdejší pstruhový potok mu vyhovoval. Pozemek v krásném údolí koupila údajně Werichova žena v roce 1938 za 27 000 korun od původního majitele, který zde měl mlýn a pilu).

pohled na Velhartický spojovací most

Před vstupem do hradu je před zdejšími hradbami palouk s překrásnými prastarými modříny. Tyto stromy zde byly vysázeny v době národního obrození. Musím podotknout, že podobně krásný modřínový háj jsem zatím nikde neviděl. Vedle hájku je malý skanzen cca snad třech starých domků. Vstup do samotného hradu překvapí. Celý hrad je ukázkou originálního českého gotického hradu s krásným uceleným renesančním zámeckým křídlem. Navíc mimořádně ceněným architektonickým prvkem je velký kamenný most, který nemá v hradních areálech střední Evropy obdobu. Jeho délka dosahuje na čtyřech lomených obloucích s nosnými pilíři 32 metrů a s výškou 10 metrů zaujme ihned pozornost.

Založení hradu se datuje mezi roky 1290-1310 kdy stavbu započal Bohumil z Budětic. Jedná se zde o rodové sídlo pánů z Velhartic, kteří zde vybudovali opravdu krásný hrad. Snad každému kdo je trochu literárně znalý se při názvu Velhartice vybaví jméno Bušek z Velhartic, *( „král Karel s Buškem z Velhartic zasedl k dubovému stolu, ti dva už pili mnohou číši spolu u šachové partie“ )* Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic byli oblíbenými komorníky a přáteli krále a císaře Karla IV. V roce 1390 přechází hrad Velhartice sňatkem v majetek Jana z Hradce. Jeho syn Menhart byl později nejvyšším purkrabím Království českého a jakožto odpůrce korunovace Jiřího z Poděbrad ukryl tajně cenné korunovační klenoty na hradě ve Velharticích. V 15. století byl významným držitelem panství Zdeněk Lev z Rožmitálu, který získal privilegia jako např. možnost těžit drahé kovy. Po třicetileté válce získává konfiskovaný hrad Martin de Hoeff Huerta, který byl císařským generálem a za jeho držení probíhá tvrdá rekatolizace obyvatel panství. V této době byl hrad rekonstruován a přestavěn. Ve východní části horního nádvoří vzniká nové pozdně renesanční zámecké křídlo.

Na prohlídku hradu máte možnost z dvou okruhů. Jednou z prohlídek je renesanční zámecké křídlo a druhou samotný gotický komplex, který nesmíte vynechat, poněvadž se dostanete do severního paláce tzv. reprezentativního Rajského domu odkud budete mít možnost se projít po zmiňovaném, krásném kamenném mostu, který spojuje palác s donjonem, což je předsunutá obranná obytná věž, kde prohlídka končí.

Na letišti v Edinburghu vítá návštěvníky nápis: „Skotsko – nejlepší malá země na světě.“ Tento nápis říká mnoho o severní části Spojeného království. Je to země superlativů, jakými místní usedlíci na adresu své země vůbec nešetří. Znak skotské vlajky (dva úhlopříčně zkřížené bílé pruhy na modrém podkladě) je vidět skoro všude a nacionalismus je tu běžný stejně jako krávy ležící v trávě.  Je tomu již pár století, kdy Skotsko vedlo s Anglií války o svou nezávislost. Skotský nacionalismus však s časem nevybledl a i když jsou vzájemné vztahy mezi Anglií a Skotskem více než dobré, v posledních skotských volbách vyhrála strana, která má ve svém volebním programu „snahu o odtržení se od Velké Británie“. Tedy každý kdo má v úmyslu tuto zem navštívit a zároveň nechce vzbudit empatie místních obyvatel by měl mít na paměti, že Skot není Brit.

Země o rozloze rovnající se České republice se poslední dobou výrazně dostala do podvědomí studentstva díky velké nabídce letních brigád. Není také divu, libra si stále drží ve světě svou cenu a pracovní pobyt není nijak komplikovaný pro členy EU. Mírným problémem je skotský přízvuk a dost slovíček, které jsou ryze skotské a s britskou angličtinou nemají vůbec nic společného. Některá nářečí jsou dokonce nesrozumitelná i samotným Britům. Jako příklad rozdílnosti mohu uvést slovíčko „burn“. Překlad z britské angličtiny je hořet, ale ve skotské angličtině „burn“ znamená potok. Jestli existují lidé, kteří si chtějí snížit sebevědomí v cizím jazyce, pak vřele doporučuji: popovídejte si se starým skotským farmářem.

Jedno z mnoha jezer v západním Skotsku

Nejčastější prací ve Skotsku je sbírání ovoce, ale druhů brigád je tu podstatně více, i když jsou převážně všechny zaměřeny na zemědělství, jakožto odvětví, které je po celé zemi silně rozvinuto. Já jsem byl jedním ze stovek studentů, kterým Skotsko poskytlo svůj prázdninový azyl. Sedm týdnů jsem společně s dalšími brigádníky z Česka strávil na polích, kde jsme ručně vytrhávali planý oves. Jakmile práce skončila, vypůjčili jsme si auto a vyrazili si vydělané peníze trošku užít. Náš první bod na mapě po sedmitýdenní robotě byl jasný. Destilerie Glenfiddich u města Dufftown, kde se pálí gurmány velmi vyhlášená whisky.

Tento malebný komplex uprostřed lesů je místem, kde se ročně otevřou stovky sudů jenom pro návštěvníky. Po celém okolí vzduch nasládle voní a jenom jeho dýchání člověka vábí k pití. Alkohol prostě tvoří duch tohoto turisticky velice oblíbeného místa. Zajímavá pro mne byla návštěva skladišť sudů. V těchto prostorách byla zakázaná jakákoliv manipulace s ohněm a dokonce i focení. Údajně proto, že vzduch byl až příliš nasycen výpary z alkoholu. Běžná whisky v sudu má totiž cca 70-80% alkoholu a po otevření se teprve ředí a lahvuje. Další překvapení pro mne bylo, že chuť whisky netvoří jen ječmen. Whisky po letech v sudu získá i esenci čerstvého dřeva, ze kterého byl sud vyroben. Po otevření sudu se proto nemůže naplnit znovu a místem zániku starých sudů se stává spalovna. Cena jedné lahve dvanáctileté whisky je 900Kč a s přibývajícími lety skladování cena úměrně narůstá.

Druhý den cesty jsme ještě s mírnou kocovinou z ochutnávek minulého dne a noci dorazili k jezeru Loch Ness. Okolí nejslavnějšího skotského místa bylo v obložení turistů. Osobně se nedivím slavné Nessie, že o sobě desítky let nedává vědět. Taky kdo by měl zájem vylézt z pohodlných hlubin jezera (se svými 230m je Loch Ness nejhlubším skotským jezerem), když se na březích nachází houfy zážitků-chtivých turistů. Většina Skotů kroutí hlavou nad popularitou tohoto místa. Každý Skot vám řekne, že jsou v jejich zemi mnohem krásnější místa, které stojí za to navštívit. Paradoxně tajemně mysteriózní atmosféra tvořená stovkami příběhů láká ročně tisíce turistů a celý region se tomu samozřejmě přizpůsobil. Hrad Urquhart u jezera Loch Ness Žádné místo ve Skotsku není připraveno na turisty (a hlavně na jejich peníze) tak dokonale jako zde. Není ovšem překvapením, že v prospektech o Loch Ness se nedočtete o „midges“. Toto anglické slůvko skrývá bolest, utrpení, bezmoc a je spojené se skotskými jezery. Ptáte se o čem to vlastně mluvím? Midges jsou zákeřné mušky velké ani ne milimetr, které nemají nic jiného na práci, než v hejnech útočit na bezbranné cestovatele. Kousnutí od jedné takové mušky překvapivě bolí a po minutovém náletu hejna midges dokážete na svém těle napočítat dvě desítky pupínků. Bojovat s nimi se dá jedině útěkem, protože žádné repelenty proti tomuto krvežíznivému hmyzu nefungují.

Dalším zářezem na mapě pro nás bylo město Fort William, v jehož okolí se mocně zvedá do oblak nejvyšší hora Velké Británie Ben Nevis. Obrovský masiv z vyvřelé žuly dosahuje výšky 1344m a až na vrchol se táhne zrekonstruovaná koňská stezka, která zpřístupňuje vrchol i nepříliš zdatným jedincům. I přesto se jedná o výstup náročný a s rychle měnícím se počasím, které je mimochodem typické pro celé Skotsko, se může stát i nebezpečným. V některých dnech Ben Nevis však návštěvníkům ukáže svou přívětivější tvář a nechá své svahy osvítit paprsky slunce. Z těch lze potom, přes vrcholky sousedních hor, vidět velkou část dech-beroucí skotské vysočiny. A komu se podařilo při dobrém počasí se dostat až na vrchol, mohl se pokochat pohledem do dálky až 190km. Naše expedice se na vrchol bohužel nedostala. Částečně to bylo způsobeno špatným počasím na vrcholu, ale hlavním důvodem byla silná trudomyslnost v týmu, kterou způsobil postarší pán s turistickými holemi. Tento „ďábelský děda“, jak byl po incidentu pojmenován, totiž v šíleném tempu předběhl naši skupinu, prokládaje svůj čin několika provokativními vtípky. Sportovní sebevědomí členů skupiny bylo totálně zdevastováno a vrcholové družstvo se vrátilo zpět do základního tábora.

V příštím cestopisném pokračování čekejte na naše putování po městech Glasgow, Stirlingu a Edinburghu.

 

Zajímavé kulturní památky sakrálního původu se nacházejí na Pardubicku. Jedná se o několik dřevěných roubených kostelíků a zvonic, které obvykle stojí v těsné blízkosti kostela a dokládají vysokou úroveň lidové tvořivosti řemeslníků na vesnicích. Zvonice měla často v minulosti ochranný charakter. Byla pozorovatelnou a místem, odkud se na útočníka házely kameny nebo lila horká smola.

V období husitství tyto zvonice přestaly vyhovovat obranným požadavkům a začaly se stavět zděné nebo polozděné. V 15. až 16. století s rozvojem zvonařství se její funkce změnila z obrany obce na místo, odkud byly ohlašovány církevní bohoslužby, časové údaje či třeba požáry. Pozdně gotická zvonice z konce 15. a začátku 16. století, jejíž typ přišel ze západních Čech, má obvykle šestiboký tvar. I přes to, že u dřevěných zvonic hrozilo daleko větší nebezpečí vzniku požáru, jejich obliba na venkově trvala. Důvodem byla pevná dřevěná konstrukce, která nesla zvon a staticky tak dobře zvládala jeho dynamiku. Také dřevo bylo stále dostupné.

Veliny

Ve Velinách nedaleko Holic se dochoval jedinečný roubený kostel s dřevěnou zvonicí, jehož první připomínka je ve 14. století. Byl vybudován v roce 1752 na místě starého dřevěného kostela. Areál kostela se zvonicí je veřejnosti volně přístupný.

roubený kostel ve Velinách

Kočí

Nedaleko Chrudimi se nachází další neméně výjimečná sakrální stavba. V obci Kočí je zvonice, která je přistavěná přímo ke kostelu. Do kostela a zvonice návštěvníci vstupují po dřevěném, osmnáct metrů dlouhém mostě z roku 1721, který tvoří osm oblouků. Slouží k překlenutí mokřiny. Tento způsob přístupu do kostela je jedinečný, nikde jinde v republice nemají dřevěný vchod. První písemný pramen, který by měl dokládat vznik kostela, pochází z konce 14. století. Část dochovaného zdiva a klenba, která zůstala nad kněžištěm, odpovídá podle historiků skutečně pozdně gotickým stavbám. Vnitřní výzdobu jednolodního gotického kostela krášlí renesanční a barokní náboženské výjevy. Hlavním výjevem ze 17. století je umučení svatého Bartoloměje, kterému je kostel zasvěcen.
V roce 1981 odkryli restaurátoři v kostele nad kněžištěm gotickou klenbu s původní barevnou výzdobou. Oltář, který dnes kostel zdobí, pochází z 19. století. Lavice pokrývá květinová výzdoba lidových tvůrců. Jedinečným způsobem navazuje ke kostelu ze západní strany dřevěná zvonice přistavěná ke stavbě v roce 1666. Zvonice má pětibokou základnu, na jejíž špičce ční osmiboký jehlan. Celou zvonici řemeslníci pokryli šindelem až k zemi, což je unikátní tesařská práce. Zvonice se zachovala v původním stavu. Celodřevěnou konstrukci spojili tesaři pomocí dřevěných kolíků. Ve zvonici bijí dva zvony: Bartoloměj z roku 1496 a Vavřinec z roku 1562.

Sezemice

Velmi neobvyklá zvonice se nachází v Sezemicích. Zvonice má osmiboký tvar a s výškou 12 metrů patří mezi největší zvonice v Čechách. Konstrukce zvonice je postavena pro tři zvony a věž je zakončena cibulovitou věžičkou. Vznikla pravděpodobně v 16. století.

Třebosice
Horní Ředice, Třebosice

Další dřevěné zvonice, které stojí za shlédnutí, se nacházejí v Horních Ředicích při kostele sv. Václava, což je obec ležící při silnici z Holic na Sezemice. Zajímavou dřevěnou zvonici má i kostel sv. Jiljí v pardubické čtvrti Pardubičky nebo zvonice Třebosického kostela Povýšení sv. Kříže. Obec Třebosice se nachází západně od Pardubic.

Podkarpatský kostelík v Dobříkově

V obci Dobříkov asi 6 km západně od města Choceň v okrese Ústí nad Orlicí se nachází dřevěný kostelík přenesený z Podkarpatské Rusi. Jedná se o lidovou roubenou dřevěnou stavbu s věží a střechou krytou šindelem. Jedná se o původně řeckokatolický kostelík Všech svatých z Podkarpatské Rusi, kde byl v roce 1669 postaven ve vesnici Velká Kopaň na Podkarpatské Rusi. Roku 1857 byl kostelík prodán za 255 zlatých a převezen do nedaleké obce Cholmovce u Sevljuše (dříve Homlovec) na hranicích s dnešním Rumunskem. Ve dvacátých letech 20. století došlo k zhoršení stavu kostelíka a ten přestal sloužit svému účelu. V roce 1930 značně poničený kostelík s neúplnou věží koupil za 16 000 tehdejších Kč senátor Václav Klofáč a nechal jej převést do Dobříkova, kde byl rekonstruován a v roce 1931 vysvěcen tehdejším patriarchou církve Československé husitské Gustavem A. Procházkou. Kostelík je jednolodní dřevěná stavba z ručně štípaných a dotesávaných trámů v byzantsko-gotickém slohu, dlouhá 15 m a široká 6 m. Člení se na otevřenou předsíň s dřevěnou arkádou před průčelím, obdélnou loď se zúženým patrem a užší pravoúhlý presbytář. Nad průčelím kostelíka se tyčí 17 m vysoká hranolová dřevěná věž s ochozem a vysokou jehlancovitou střechou. Střechy jsou kryté šindelem. Loď i presbytář mají segmentovou valenou klenbu. Mobiliář kostelíka pochází z Cholmovce a ikony jsou z rozebraného dřevěného kostelíka v Trsteniku na Podkarpatské Ukrajině.
Na spojovacím trámu hlavní lodi kostela je uvedeno datum vznuku kostela: „Sozdasja chram sej roku 1669 mca marta dnja 4“. Tepané dveře navrhla a zhotovila ve třicátých letech Masarykova odborná škola v Litomyšli. Vedle vchodu v předsíni jsou vyryta azbukou jména čtyřiceti kněží, kteří v kostele sloužili. První část kostela je tzv. babín, kde stávaly při pravoslavné mši ženy. Hlavní loď byla určena jen mužům. Součástí mobiliáře je rokokový ikonostas a velké množství pravoslavných ikon. Okna vyrobil sklářský ústav v Hradci Králové. Veškeré tkaniny jsou původní. Kostelík je výraznou dominantou obce a je zapsán do seznamu nemovitých kulturních památek. Je majetkem Církve československé husitské.

Jak se dnes parta šesti studentů dokáže vypravit na Srí Lanku? Není to zase nic tak zvláštního, protože svět je každým dnem čím dál menší. My jsme měli situaci ještě více zjednodušenou. Stačilo rozbít prasátko a pak nechat vše na našem zkušeném průvodci Jiřím, který ostrov Cejlon několikrát navštívil.Perla oceánu a Dubaj
Srí Lanka je již od pradávna známá básnickým názvem „perla oceánu“. Normální člověk by si toto přirovnání vysvětlil tvarem ostrova, který připomíná kapku. Ovšem člověk, který Srí Lanku navštívil, smysl těchto slov vnímá jinak. Ostrov Cejlon, ležící pár kilometrů od Indie, má totiž úžasné přírodní bohatství a lze na něm najít mnoho krásy. V zemi o poloviční rozloze než Česká republika lze najít hory (nejvyšší bod Srí Lanky je Pidurutalagala s výškou 2 524m. n. m.), džungli nebo kilometry dlouhé, člověkem a turismem nenarušené pláže. Jakmile toto turista uvidí, je pro něj celý ostrov jako překrásná a nedotčená perla.

Naše cesta začala ve Vídni odkud nás letadlo společnost Emirates dopravilo do Dubaje, jejíž letiště je považováno za leteckou křižovatkou mezi Evropou a Asií. Jelikož cesta trvala pět hodin a na palubě letadla byl alkohol zdarma, čas nám utekl v příjemné zábavě a do hlavního města Spojených Arabských Emirátů jsme se dostali v mírně podnapilém stavu. Vůdce naší výpravy náčelník Jiří se mírně připálil ohnivou vodou a jeho průvodcovské schopnosti tím dostaly úplně komický spád. Vrcholem byla scéna, kdy jsme na jeho doporučení nakoupili sedm kvalitních lahví alkoholu a pět kartonů cigaret v místním obchodu.
Sběračka čaje
O deset minut později, když proběhla platba kartou, nám v ruce zůstal jen účet s cifrou 800. Na pár minut nám na čele vyrašil pot při představě, že jsme utratili přes jedenáct tisíc korun, ještě než jsme přiletěli na Srí-lanku. Ale po chvíli jsme se měli chuť se do onoho proklatého obchodu zase vrátit, protože si náš veselý průvodce nevšiml, že konečná cena nebyla v dolarech, ale v dubajských dirhamech (dirham je asi 4.5 českých korun). Na dubajském letišti je jinak velice výhodné kupovat alkohol a cigarety, protože ceny se pohybují opravdu proklatě nízko.

Pevnost paranoického krále

Let z Dubaje do Kolomba, hlavního města Srí Lanky proběhl už méně zábavně. Protože jsme měli před sebou náročný den, raději jsme let strávili postupným střízlivěním. O nějaký čas později jsme v ranních hodinách dorazili. Změna času je zde o 3.5 hodiny, což nedělá tělu zase takový problém. První, kdo vás na letišti vítá, jsou úředníci. Při vstupu do země potřebujete vízum, jaké vám ale bez problémů udělí. Druhý člověk, který na nás čekal byl najatý řidič Rohan, který nás měl prvních pět dní vozit.
První zážitky ve srí lanském hlavním městě jsme viděli skrz sklo automobilu. V kolombských ulicích byly často k vidění vojenské jednotky a kontroly při výjezdu z letiště byly běžnou záležitostí. V celé zemi probíhá totiž spor mezi národnostně převažujícími sinhálci a menšinou Tamilů, kteří se chtějí osamostatnit. Právě teroristická organizace Tamilští tygři, která stojí za sérií útoků na policisty i civilisty způsobila mimo jiné i rapidní úbytek turismu. Zvláště severu Srí Lanky se turisté vyhýbají kvůli hrozbě únosů a jelikož Srí Lanská vláda s únosci zásadně nevyjednává. Problémy mezi Sinhálci a Tamily se za poslední desítky let vyhrotily. Sinhálci jsou původní obyvatelé Srí Lanky, vyznáním buddhisti a Tamilové, kteří na ostrov přišli později, když se snažili dobýt sever Cejlonu, jsou hinduisté. Stručně lze říci, že Tamilové se považují za utlačované a bojující za svá práva a vlastní zemi. Sinhálci zase berou Tamily za nepřizpůsobivé, kteří páchají škody Srí Lance a chtějí rozdělit jednotu státu.

Krásné pořeží na Cejlonu

Jakmile jsme vyjeli ven z města, začali jsme poprvé vnímat známky chudoby. Budovy a obchody byly velice prosté. Silnice byla plná lidí na kolech, které ale rozhodně nepoužívali kvůli sportu nebo lásce k ekologickému způsobu dopravy. Ohledně dopravy je nutno říci, že pro Evropana jsou nepoužitelné srí lanská auta. To, že se jezdí vlevo, ještě není tak hrozné. Hlavním problémem je srí lanský provoz. Pro nás, jakožto lidi ze západu, kteří jsou zvyklí na pevná pravidla, je provoz úplně chaotický. Předjíždí se tu skoro v každé situaci a běžně jsou k vidění okamžiky, kdy se na silnici míjí tři auta vedle sebe. Klakson se používá v každé situaci a krátké výstižné zatroubení zde slouží k informativnímu charakteru, než k ventilování agresivity jako u nás. Přesto je zde menší nehodovost než u nás, protože na Srí Lance se tolik nepreferuje rychlost, jako na našich silnicích. Maximální rychlost, kterou jsme cestovali byla 70km/h. Ve městech rychlost klesala o polovinu. Jednou jsme dokonce spatřili na ulici hlasitě houkající a troubící sanitku, jejíž rychlost byla asi třicet. Po pár hodinách cesty autem jsme se ubytovali v hotelu poblíž pevnosti Sigiria, což měla být naše první turistická zastávka. Sigiria byla sídlo na skále, která v rovinaté krajině působila jako náhodně pohozený obrovský kámen. Podle historických příběhů král Srí-lanky měl dva syny, z toho jeden byl jeho levoboček Kassapa. Kassapa zabil svého otce, převzal po něm trůn a svého nevlastního bratra Moggallána vyhostil ze země do Indie. Potom trpěl paranoidním strachem z toho, že se jeho bratr vrátí a bude se snažit pomstít otcovu smrt. Výsledkem chorobného strachu byla právě Sigiria, kde se Kassapa opevnil. Čas si krátil se svými konkubínami v bazénech zkonstruovaných na vrcholu pevnosti. Však jeho strach se nakonec ukázal jako oprávněný. Královský potomek se vrátil, dobyl pevnost a zabil levobočka.

Po návratu do hotelu jsme prohlásili: „Jdeme na pivo!“ A jak jsme řekli, tak se i stalo. Za celý večer jsme kompletně vypili zásoby piva a nad sklenkou whisky jsme asi o čtyři hodiny přetáhli zavírací dobu. Jakožto prakticky jediní lidé v hotelu, v zemi jaká se trápí nedostatkem turistů, jsme totiž mohli využívat těchto prominentních služeb. Nutno také říci, že hotely příliš nejsou zásobeny alkoholem, tedy zvláště na české poměry.

Pózující opice

Město Bohů Polonnaruwa

Ráno bylo kupodivu velmi příjemné. Vzduch v tropech totiž díky své vysoké vlhkosti urychluje hydrataci organismu a právě proto jsem se cítil plný energie. Prst na mapě tentokrát padl na historické město Polonnaruwa. Cestu jsme absolvovali částečně autem a částečně na slonu pod zkušeným dohledem. Po kymácejícím zážitku jsme ještě potkali několik slonů přímo na silnici, kde (snad záměrně) zdržovali provoz. Byli jsme ubezpečeni, že na Srí Lance se jedná o běžnou věc. Polonnaruwa je město na Srí Lance, které vzniklo v 11.století a v době svého rozkvětu o století později zde vznikly rozsáhlé zahrady, velké množství soch Buddhů, mnoho paláců i dalších staveb, které zde existují dodnes v relativně dobře zachovalém stavu. Neobvyklé bylo míšení buddhistických a hinduistických chrámů. Sochy hindských bohů byly k nalezení i v chrámech zasvěcených Buddhovi. Historická náboženská tolerance je pro Srí Lanku zvláště typická. Dokládá to například hora Adam’s Peak, kde se na vrcholku nachází „díra“ vypadající jako obrovský otisk chodidla. Buddhisté si myslí, že onen otisk patří Buddhovi, muslimové ho pokládají za Mohamedův, křesťané za Adamův a hinduisté za Krišnův. A jelikož je Česká republika z šedesáti procent ateistická, existuje vtip, že Češi ho pokládají za otisk plechovky od piva.
S průvodcem jsme si prohlédli město a déle jsme se zastavili u soch Buddhů vytesaných ve skále, abychom vedli mírně teologickou debatu. Buddhisté věří v reinkarnaci a zároveň v Buddhovo učení, který hlásal, že člověk dosáhne nadpozemského života zbavením se touhy. „Někteří lidé mají zvláštní chování. Když vám někteří lidé, třeba při jídle, připadají jako prasata, je to nejspíš tím, že v jejich předchozím životě jimi opravdu byli“, vysvětlil nám osobitým způsobem průvodce.
Ještě s myšlenkami ponořenými v duchovnu jsme navečer dojeli zpět do hotelu. V průběhu večera jsme si povídali s obsluhou v restauraci. Nepřekvapivá pro nás byla absence znalostí o nějakém Česku. Bylo ale zvláštní, že nemalé množství lidí si nedokázalo zařadit ani Evropu. Srí Lanští občané mají totiž státem zakázáno cestovat a odcestovat mohou pouze na pozvání. Srí Lanským druhým úředním jazykem je angličtina, jakožto pozůstatek z koloniálních dob a vláda se nejspíš bojí masivní migrace svých obyvatel, kteří by neměli příliš problém s jazykovou bariérou. Ovšem zvláště mladí lidé Evropu znají dobře a jejich společným snem je se tam jednou podívat.
V nočních hodinách jsme s kamarádem porušili doporučení zůstat v areálu hotelu a pomocí balíčku cigaret jsme uplatili hlídače, aby nás pustil ven. Bavili jsme se s vojáky se samopaly a dávali se do řeči s náhodnými kolemjdoucími. Mírně jsme se pohádali s řidičem rikši (místí taxi), který nás chtěl neodbytně svést. Odmítli jsme a později se dozvěděli, že běžná praxe řidičů je odvést turistu za město, okrást ho a následně ponechat jeho osudu. Měli jsme kliku.

Spousta koupajících slonů

Země kontrastů

Třetí den jsme se rozhodli navštívit město Kandy přibližně ve středu Srí Lanky. Po dvouhodinové cestě nás přivítalo na pohled krásné město zasazené mezi vysoké kopce a pokryté hustou džunglí. Kandy je položené více na severu Cejlonu a ovzduší bojů doléhá až sem. Chudoba je velmi výrazná. Stalo se nám několikrát, že nás lidé chytali za ruce a někam nás táhli. V lepším případě je důvodem obchod, v horším jsou turisté zatáhnuti do bočních uliček a zpátky odcházejí o váhu peněženky lehčí. Zprvu by se dalo říci, že Kandy příliš nestojí za návštěvu, ale to bychom se mýlili. Kandy je totiž centrem Buddhismu, protože v chrámu uprostřed města je umístěna slavná relikvie. Posvátný zub samotného Buddhy. O tento neobyčejný kus skloviny se vedly války, protože jeho důležitost je nesmírná. Buddhův zub je možné vidět jen při speciálních příležitostech a v místnosti, kde vyjde jednou v roce na světlo, je vždy stísněno přes pět set přihlížejících. Můžete mi věřit, že prostor opravdu není nijak rozsáhlý. Celý chrám je koncipován více v popisování historických událostí okolo zubu, než o Buddhovi a jeho učení samotném. Jenom to dokládá jak důležitý pro Buddhisty je.
Při výstupu z chrámu jsme potkali žebráka, ale ne jen tak ledajakého. Byl na kolenou a vypadal jakoby klečel. Jenomže při bližším pohledu jsme poznali, že klečí, protože má snad natřikrát zpřelámané nohy. Přesto se usmíval od ucha k uchu a natahoval k nám ruku, prosíce o peníze. Na Srí Lance existují skupiny, které v mládí unášejí z rodin děti, kterým zpřelámou nohy a pak je nechají žebrat u turisticky frekventovaných míst. Všechny peníze, které vyžebrá (a těch vzhledem k tomu jak vypadá není málo) si pak shrábnou pro sebe. Srí Lanka je země plná kontrastů a tento žebrák na pozadí překrásného chrámu byl pro nás jeden z nejsilnějších.
Ještě druhý den, když jsme vystupovali z auta v Pinnawela, jsme měli obraz onoho žebráka v živé paměti. Za pár minut byl ale ihned zapomenut, když jsme spatřili asi padesát slonů koupajících se v řece. Pinnawela je totiž místem, kde se lidé starají o sloní rodiny a zvláště o slony, kteří byli zraněni kvůli následkům války. Pokuste si představit stříbřitou řeku k jejíž hladině se kloní palmy, obzor lemovaný siluletami kopců a přímo uprostřed té krásy padesát těchto „drobečků“. Pokud jste si to dokázali náležitě představit, můžete mi věřit, že ani představy se na tomto místě nevyrovnají realitě. Na Srí Lance dnes žije kolem 2 500 slonů, oproti 12 000 před sto lety. Sloni jsou proto dnes zákonem chráněni, i když zvláště divocí sloni způsobují místním zemědělcům nemalé škody.

Česká vesnice

Srí Lanská česká vesnice

Postupně jsme naší cestou mířili na jih Srí Lanky. Okolní příroda se měnila neuvěřitelně rychle a každý den jsme se ocitli v úplně jiné krajině. Cejlon oplývá neuvěřitelně pestrou faunou. Tentokrát jsme měli možnost vidět kopcovinou krajinu, která ale nebyla pokryta obvyklou džunglí. Byli jsme v krajině čajových plantáží. Pěstování čaje zde zavedli Angličané a doteď můžete najít na balení nejlepších anglických čajů poznámku o zemi původu, Cejlonu. Srí Lanský čaj je nyní považován za nejlepší na světě, z toho nejznámější je cejlonská značka Dilmah. Čajové plantáže jsou zde na velmi prudkých svazích a sběračky čaje používají jako pomůcku krátkou hůlku, kterou zapíchnou do země a nohou se o ni zapřou. Vzhledem ke strmosti kopců zde průměrná sběračka musí předvádět každý den obdivuhodný výkon.
Na jihu Srí Lanky se nachází národní park Yala. S plochou 979 km2 je největší přírodní rezervací na Cejlonu. Pro turisty je zpřístupněná jenom desetina, ale i tak stojí návštěva za to. Vidět zvířata ve volné přírodě se rozhodně nedá srovnávat s návštěvou pavilonu opic v zoo. Park Yala byl značně zničen téměř před čtyřmi lety, když udeřila vlna Tsunami a vzala s sebou většinu státem chráněné džungle. Mnoho turistů a zaměstnanců při katastrofě zemřelo, ne však zvířata. Po odklízení následků Tsunami nebylo nalezeno velké množství mrtvých zvířat. Nějakým šestým smyslem nejspíš vycítili, že se blíží nebezpečí a ukryli se na výše položených místech.
Jižní Srí Lanka se po Tsunami stala terčem mezinárodní charitativní organizace Adra. Díky penězům, které vybrali v Česku, se postavila malá vesnice. U silnice vedoucí k více než dvou desítkám rodinným domům se nyní tyčí cedule s názvem „Czech village“. Bylo příjemné na vlastní oči vidět, že peníze zde skutečně pomohly a neskončily v cizí kapse, jak se velké množství Čechů při podobných sbírkách obává.

Džungle a my

Po pěti dnech strávených aktivní turistikou jsme se rozhodli zůstat chvíli na jednom místě. Dalších pět dní jsme zůstali v bungalowu, přímo u pláže omývané mohutnými vlnami Indického oceánu. Mimochodem pokud by existoval někdo, kdo by měl ambice zjistit, jak se cítí člověk v rotujícím bubnu pračky, pak vřele doporučuji, jděte si zaplavat do rozbouřeného oceánu. Jakmile vás dvakrát semele dvoumetrová vlna, budete mít jasnou představu. Jiné formy sportu byly ale více přívětivé.
Například běhání po pláži upínající se do dáli, kdy za celou dobu nepotkáte jiného turistu, bylo přímo kýčovité. Úžasní byli vždy místní rybáři, kteří většinu odpoledního času opravovali lodě. Jelikož na jihu Srí Lanky nejsou turisté příliš k vidění, vzbuzoval v nich pohled na bělocha pocit, že vidí něco netradičního. My, jakožto turisté, jsme se pro ně paradoxně sami stávali turistickou atrakcí.
Život poblíž džungle měl ale i jiné slasti. Po okolí stále běhali divocí psi, chodily hinduistickým náboženstvím chráněné krávy a občas bylo k vidění i pár varanů. Několikrát se nám stalo, že jsme po vzbuzení zjistili, že jsme celou noc spali s pavoukem velkým jako ruka (naštěstí nebyl jedovatý). Přesto pět dní, které jsme v bungalowu strávili, bylo nezapomenutelných a bez přítulného hmyzu by to vlastně ani nebylo ono. Navíc nám džungle ukázala i tu hezčí tvář, kdy jsme měli v noci možnost vidět desítky malých želv, jak se vyhrabávají z písku a lezou si to směrem k moři. Želví vejce jsou oblíbenou pochoutkou pro varany a velké množství vajec proto skončí jako varanní potrava. Občas ale je štěstí nakloněné k malým, ještě nenarozeným želvičkám. My jsme měli štěstí, že jsme mohli vidět tento zázrak želvího života na vlastní oči.
Zážitek s želvami bylo to poslední, co jsme na Srí Lance zažili a pak nás už čekala jen cesta z ráje. V sedadle letadla jsem pak rozjímal o tom, proč velké množství cestovatelů tvrdí o Srí Lance, že je zemí, která je nejvíce chytila za srdce. Myslím, že dnes je už chápu a sám se přidávám do jejich řad.

Na německé straně Šumavy v Bavorském lese se nachází celoročně hojně vyhledávaný turistický cíl. Je jím Velký Javor neboli Großer Arber, který je 1456 metrů vysoký a je největším vrcholem celého pohoří, který majestátně dominuje širokému okolí. V jeho blízkosti je několik dalších zajímavostí jako například Velké Javorové jezero.  Nejideálnější cesta je autem, pokud jedete z ČR tak z Železné rudy do Bayerisch Eisenstein (Bavorské Železné rudy) odkud je to k hoře již kousek (cca 5 km). Zaparkovat lze přímo pod horou, kde je záchytné parkoviště a za rozumnou cenu 2 Eura na den se zde dá příjemně parkovat (připomínám, že u Černého jezera v ČR je parkovné výrazně dražší). Zajímavým zjištěním je, že parkovací automaty mají solární panely a jsou poháněny sluneční energií.

Hned nad parkovištěm se nachází velké středisko s kabinkovou lanovou dráhou (kabinky pro 4 osoby) tzv. Arber-Bergbahn.V zimě je zde vyhledávané lyžařské středisko a v letních měsících zase lákají mnohé turistické trasy v okolí Javora. Výjezd lanovkou je ideálním zpestřením a určitě se vyplatí zaplatit 9,50 Eura za zpáteční jízdenku. Cesta lanovou dráhou nabízí krásné výhledy, které si můžete naplno vychutnat na horní stanici Bergbahnu.
pohled na Velký Javor z Železné Rudy Lanová dráha nevede až na samotný vrchol, takže od stanice musíte vystoupat po kamenité cestě k vrcholu. Vrchol hory tvoří čtyři skupiny skal, z nichž na hlavním vrcholku nalezneme dvě radarové kopule, což je mírně deprimující vzhledem k mé fobii ze zvýšeného elektro-magnetického pole. Cedulka v blízkosti radaru zde upozorňuje na zákaz pohybu lidí s kardiostimulátory, což vám trošku urychlí krok, takže si nakonec můžete v tomhle strmém kopci uhnat infarkt sami, bez pomoci radaru (tedy s pomocí varovné cedulky). Tyto dvě kruhové věže trošku kazí estetický dojem , ale co se dá dělat. Jinak zde můžete projít okružní cestou kolem všech čtyř skupin skal a nebo se vydat na delší túru. My sjíždíme lanovkou zpět a pokračujeme autem o pár kilometrů dál k Velkému Javorovému jezeru.

Velké Javorové jezero (Grosser Arbersee) – parkování je zde za stejnou cenu ( 2 Eura) jako u Velkého Javora. K jezeru je to od parkoviště snad jen 50 metrů. Jezero se nachází u paty Javorské jezerní stěny, která svou strmostí poskytuje ideální podmínky pro zbytek původního pralesa Bavorského lesa. Jezero je ledovcového původu a má 7,72 hektarů vodní plochy na které jsou zajímavé „plovoucí ostrovy“ v zadní části jezera, které přechází v rašeliniště. V přední části jezera se mohou návštěvníci plavit šlapadly, které si lze u zdejší chaty zapůjčit. Zajímavý by určitě byl názor českých ochránců Šumavy. Okolo celého Velkého Javorového jezera vede štěrkovitá cesta přecházející v lesní pěšinu a dřevěné rašelinové chodníčky. Například s kočárkem není možno celou trasu absolvovat, možno jen s náročným přenášením.

Souhrně lze říci, že zdejší oblast Bavorského lesa nazývaná Arberland je chráněnou oblastí již od roku 1939 a turistům má jistě co nabídnout. V porovnání s Šumavou je nutno zmínit jedno, že například turistické značení máme na daleko vyšší úrovni. Každopádně je dobré navštívit obě části tohoto překrásného nejlesnatějšího pohoří střední Evropy, které dnes již nikterak nerozdělují hranice států.

Vyrobila jsem pro vás malého průvodce městem Děčín. Moc se nám tam v létě líbilo, i když počasí nebylo nic moc. V průvodci naleznete to nejzajímavější z kulturních, přírodních a historických památek které lze v Děčíně shlédnout. Zajímavostí je zde opravdu mnoho a jistě je co navštívit.

Děčínský zámek

Původně gotický hrad Přemyslovců ležící na skalním ostrohu nad soutokem Labe a Ploučnice , v 16. stol. přestavěn na renesanční zámek, po r. 1669 byla provedena barokní přestavba a zbudována nová přijezdová cesta tzv. Dloouhá jízda. Součástí areálu zámku je barokní Růžová zahrada se sala terrenou z r. 1678. Současnou raně klasicistní podobu daly zámku úpravy kolem r. 1790. Od r. 1932 sloužil zámek jako kasárna. Zámecký areál je nejvýznamnější děčínskou památkou. Prohlídková trasa nabízí návštěvu reprezentativních prostor zámku.V opravené části zámku je možno navštívit prohlídkový okruh v reprezentativním křídle, expozici barokního umění, veduty Děčínska a zbrojnici. Je zde umístěn i okresní archiv.

Otevírací doba: leden–únor: čtvrtek–neděle 9:00–17:00, březen–červen: denně 9.00–17.00, červenec–srpen: denně 9:00–18:00, září–prosinec: denně 9:00–17:00.

Děčín

Růžová zahrada

Raně barokní ozdobná zahrada ze sedmdesátých let 17. stol. patří k nejhodnotnějším uměleckým památkám v Děčíně. Protáhlý prostor je vyhrazen zahradními stavbami – vznosným dvoupatrovým glorietem se schodišti, terasami a sala terrenou.

Řetězová lávka přes mlýnský náhon

Součástí romantických úprav zámeckých zahrad a parku bylo proražení zámecké skály v letech 1808-1810 a překlenutí výpustě ze Zámeckého mlýna řetězovou lávkou v roce 1831. Řetězová lávka patřila k prvním stavbám svého druhu v Čechách. Dnes je považována za technickou památku.

Pastýřská stěna

Proti zámecké skále se na levém břehu Labe zvedá pískovcový masiv Pastýřské stěny se svéráznou stavbou vyhlídkové restaurace, lesoparkem a zoologickou zahradou. Její výška od labského údolí je 160 m. Na vrcholu Pastýřské stěny bylo v roce 1892 zřízeno jednoduché pohostinství. Zájem turistů byl obrovský, a tak zde byla roku 1905 postavena kamenná restaurace napodobující středověký hrad s věží a s vyhlídkovým ochozem. Objekt byl v polovině 90. let opraven a od roku 1996 je chráněnou kulturní památkou. Výška věže je 18 m. Začíná zde několik turistických cest. Vyhlídkové terasy na vrcholu skály nabízejí okouzlující vyhlídky na město a řeku.

Zoologická zahrada a Rajské ostrovy (více se tomu budu věnovat v samostatném článku)

Byla založena v r. 1949. Patří k menším, ale díky svému umístění v lesním prostředí také k nejkrásnějším zoologickým zahradám.

Unikátní expozice situovaná ve 4 patrech nově zrekonstrukované budovy na Teplické ulici. Návštěvníci zoo mají vstup do expozice zdarma.

Děčín

Kostel povýšení sv. Kříže

Nádherná barokní stavba sálového kostela dostavěná r. 1691. S areálem zámku je tento bývalý zámecký kostel spojen krytou chodbou na pilířových arkádách, přistavěnou k severní zdi Dlouhé jízdy. Interiér chrámu zdobí barokní nástěnné malby od J. Kramolína. V kostele jsou několikrát do roka pořádány koncerty Děčínského symfonického orchestru a různých hostujících souborů.

Synagoga v Podmoklech

Při cestě na Pastýřskou stěnu, nedaleko Teplické ulice, stojí vysoká budova izraelitského božího domu, provedená v pseudoorientálním stylu s výraznými prvky secese. Vystavěla ji Podmokelská židovská obec v letech 1906-1907 ze sbírek pořádaných od r. 1892. Od roku 1996 patří synagoga opět židovské obci, je otevřena veřejnosti a stává se místem konání výstav a koncertů. Synagogu můžete navšítivt každý den od 8 do 14 hodin.

Plavecký areál Děčín

Moderní rekreačně sportovní komplex. Letní část – plavecké bazény 50 a 25 m, rekreační bazén, brouzdaliště a beach-volejbalové hřiště. Krytá část – plavecký bazén 25m, dětský výukový bazén, 3 tobogány, vodní hřib, divoká řeka, vířivky, dětská brouzdaliště, sauna, spinningová kola.

Přístaviště osobních lodí a restaurace „Paroloď“ a „U přístavu“

První labské parníky připlouvaly ze Saska a otáčely se u Děčína. K obsluze cestujících vznikaly v místech zastávek hostince. Obě dnes již historické budovy slouží po rekonstrukci opět k restauračním účelům. Tradiční jsou cesty výletní lodi z Děčína do Hřenska, případně dále do Saska.

Městské divadlo

Budova byla postavena r. 1901 jako varieté. Konaly se zde plesy, koncerty, divadelní předsavení a spolková shromáždění, krátce tu byl provozován kinematograf. V současné divadlení nabídce dominuje činohra a hudebně dramatické žánry. od roku 1995 prošla budova postupnou rekonstrukcí a dostavbou.

Oblastní muzeum v Děčíně

Sídlí v klasicistní podélné budově jejímž základem byl thunský lovecký dvůr z doby kolem r. 1735. V parku před budovou stojí dvojice barokních soch – sv. Jan Nepomucký a sv. Florián, roste zde mohutný exemplář exotického jinanu dvoulaločného. Probíhají zde stálé výstavy. Muzeum můžete navštívit denně mimo pondělí od 9 do 12 a od 13 do 17 hodin.

Děčín

Staroměstský most přes Ploučnici

Postavený v r. 1574 Valentinem Preusslerem, je významnou renesanční památkou. Od r. 1714 krášlí most sousoší českých zemských patronů sv. Václava, sv. Víta a sv. Jana Nepomuckého od Michala Josefa Brokoffa.

Kostel sv. Františka z Assisi

Jednolodní obdélná stavba, postavená ve stylu psedorománské baziliky roku 1858. Od roku 1958 se kostel honosí renesančním hlavním oltářem a vynikající dřevořezbářskou a figurální výzdobou.

Zámecký rybník

Je pozůstatekem soustavy navzájm propojených rybníků, které chránily město ve středověku. Dnes je domovem labutí.

Staroměstské chalupy

V době existence středověkého města na Mariánské louce vzniklo na území kolem Ploučnice jeho předměstí. Část tohoto osídlení si udržela kontinuitu pod názvem Staré město. Na přelomu 60. a 70. let 20. století došlo ke stržení větší části původní zástavby a k výstavbě panelového sídliště. Roubené domky ze 17.-19. století jsou chráněnou památkou lidového stavitelství.

Hladový kámen

Skalisko v řečišti Labe vystupující při nízkých vodních stavech nad hladinu řeky, což symbolizovalo velká sucha, neúrodu.

Mariánská louka

V druhé polovině 13. století založil král Přemysl Otakar II. jižně pod hradem město Děčín. Ve 14. století bylo založeno Vartenberky nové město severně od hradu a původní osídlení na Mariánské louce bylo postupně opuštěno. Dnes je tato lokalita cenným zdrojem informací o životě ranně středověkého města. Výsledky archeologických výzkumů jsou prezentovány stálou výstavou Město na louce v Oblastním muzeu v Děčíně.

V Kroměříži můžete navštívit kromě zámku a jeho Podzámecké zahrady i Květnou zahradu, která se nachází mimo hlavní centrum. Zahrada prezentuje unikátní autentickou podobu raně barokního evropského libosadu přecházející v pozdější typy francouzských zahrad typu Le Notra s mistrným skoučením dalších vlivů architektur.

Zaparkovat můžete kdekoliv kolem zahrady v ulicích staré zástavby nebo přímo před zahradou, kde je malé a tuším že placené parkoviště. Květnou zahradu založil v letech 1665 – 1675 kníže-biskup Karel II z Lichtensteina – Kastelkorna za hradbami tehdejšího města. Dříve zde byla neplodná půda a močál. Návrh od italského architekta Filiberta Luccheseho mistrně sloučil soudobé vlivy italskýcha a holandských zahrad ve velkoryse koncipovanou raně barokní zahradu, přecházející v pozdější typy francouzských zahrad typu Le Notra. Děčínská Růžová zahradaV Evropě se podobné typy tehdejších zahrad nedochovaly nebo z nich zbyly jen torza. V Květné zahradě se zachovaly i stavby s prvky architekta Giovanniho Pietra Tencally, který dílo Luccheseho dokončil. Nejkrásnější je galerie 244 metrů dlouhá s 46 otevřenými arkádami kde je umístěno 46 nik, antikou orientovaných soch a 46 bust na konzolách dle vzoru vily Pamphili z Říma.

Celý park je uspořádán a udržován v původní historické a slohové autenticitě. Vstup do zahrady vede přes čestný dvůr v empírovém slohu, který je obepjat vstupní budovou se dvěma skleníky z let 1840-1845. Při vstupu již dnes musíte zaplatit vstupné. Jak říká jeden místní „dříve jsme chodili do parku na rande zdarma“ což už dnes neplatí. Tedy na rande se sem jistě chodí, ale již se vstupenkou.

Centrální stavbou zahrady je rondelový letohrádek na osmiúhelníkovém půdorysu. Interiér je vyplněn štukovou výzdobou italských umělců Quirina Castelli a Carlo Borsy (1670-1674) a freskami Carpofora Tencally. Vdějinách zahradní architektury jde o jednu z nejcenějších světových centrálních staveb. Na již zmíněnou 244 metrů dlouhou galerii si lze po schodech vylézt. Se zhora se nabízejí krásné výhledy na květinovou úpravu zahrady. Pěkný výhled musí být i z motorového větroně, který létá nad námi (při náklonech letounu aby měl zřejmě lepší výhled, vynechává letadélku motor, což mě mírně znepokojilo – schoval jsem se pod arkády galerie)

I pokud nejste zrovna milovníci krásných zahrad a parků, tak se vám zde bude určitě líbit. Květná zahrada je od roku 1998 zahrnuta s komplexem zámku a jeho zahrad do Seznamu světových historických a přírodních dědictví UNESCO.

Back to top