Šablona | Cestopisy

Pražský hrad budovali čeští panovníci více než tisíc let a svojí rozlohou a členitostí se stal největším a nejvýznamějším českým hradním komplexem. Co nabízí Pražský hrad dnešním turistům a co je jeho kouzlo? Na to jsem se přijel do Prahy podívat. V areálu naleznete také chrám sv. Víta, Zlatou uličku, kostel sv. Jiří a ukryté korunovační klenoty.

Naši cestu jsme absolvovali převážně metrem, takže s parkováním tentokráte neporadím. Výstup na hrad jsme šli pěšmo od Karlova mostu.

Musím konstatovat, že od mé poslední návštěvy Prahy (počátkem 90.let) se centrum výrazně změnilo. Spousty turistů, restaurací, viditelné investice do oprav památek a rozvoj turistických atrakcí.

Při vstupu do samotného areálu hradu projdete kolem nehybné hradní stráže, která se každou hodinu střídá za tradičního rituálu. V poledne je střídání stráží nejatraktivnější a probíhá s doprovodem hudby. Vstupní brána je tzv. Matyášova z roku 1614 za níž je již rozlehlý areál s několika nádvořími. Z druhého nádvoří se dostanete kolem raně barokní fontány průchodem až k chrámu sv. Víta. Zde můžete navštívit chrám nebo starý královský palác. V královském paláci je atraktivní reprezentační Vladislavský sál, zaujímající celé druhé patro. Tento sál je 62 metrů dlouhý s 13 metry výšky. Postavit jej dal Vladislav Jagellonský a sloužil k volbě králů a prezidentů republiky. Dříve zde probíhaly i rytířské turnaje.

Chrám sv. Víta – Samotný chrám sv. Víta je turisticky nejatraktivnější stavbou. Svoji stavební monumentálností a slavnou historií zaujme. Jsou zde totiž uloženy české korunovační klenoty a odpočívají zde navěky čeští králové. V podzemí chrámu sv.Víta sejdete až k základům prastaré rotundy i románské baziliky. Rotundu zde nechal postavit kníže Václav, vnuk knížete Bořivoje, který tak pokračoval v šíření křesťanství započatého 9. stoletím. Samotný kníže Václav zde později nalezl hrob jakožto svatořečený. Kolem roku 1060 za vlády knížete Spytihněva byla rotunda nahrazena bazilikou. V podzemí tak projdete východní částí krypty sv. Kosmy a Damiána až ke královské hrobce, kde se přesně uprostřed nad vámi objeví vyobrazení z bílého mramoru všech, kteří jsou zde pochováni. Ferdinand I. s manželkou Annou Jagellonskou, Rudolf II. či Karel IV. a mnozí další.

Tehdejší bazilika se v 11. století korunovací krále Vratislava stává korunovačním kostelem Přemyslovců a nabývá na duchovním centru českého státu. Největší změny se dostává s. Vítu s obdobím vlády Lucemburků, kteří nahradili dosud vládnoucí rod Přemyslovců. Jan Lucemburský sňatkem s Eliškou Přemyslovnou získává český trůn. Pražské biskupství získalo povýšení na arcibiskupství a téhož roku byl položen základní kámen pro novou velkolepou gotickou katedrálu. Stavbou byl pověřen francouzský architekt Matyáš z Arrasu, který dílo nedokončil a po 8 letech práce zemřel. Za pokračovatele si král Karel IV. vybral Petra Parléře, který věnoval stavbě celý svůj život, přesto koncem 14. století stavbu nedokončil. S vypuknutím husitských válek došlo k přerušení prací a k chátrání chrámu. Po mnoho století docházelo k obnovování prací a k definitivnímu vysvěcení katedrály došlo dne 28.9.1929, tedy 1000 let od smrti sv.Václava.

Korunovační klenoty – jsou symbolem české státnosti a pro návštěvníka jsou zpřístupněny k vidění jen ojediněle. Tento poklad českého národa je ukryt v korunní komoře nad Zlatou bránou v sousedství svatováclavské kaple chrámu sv. Víta. Železné dveře jsou opatřeny sedmi zámky od kterých mají klíče nejvýznamější představitelé vlády a církve. Pokud by jste chtěli poklad získat, musíte si obstarat klíč od prezidenta, předsedy vlády, pražského arcibiskupa, svatovítské kapituly, předsedy poslanecké sněmovny, senátu a primátora. Korunovační klenoty obsahují královskou korunu, žezlo, meč, zlaté jablko a ostatkový korunovační kříž. Korunu nechal zhotovit Karel IV. již v době svého působení moravského markraběte. Později nechal korunu osázet ještě vzácnějšími drahokamy, které se mu podařilo získat. Celá koruna je z dvaadvacetikarátového zlata a váží 2,5 kg, zdobí ji 94 drahokamů a 20 perel. Z drahokamů zde naleznete smaragdy, rubíny, spinely a safíry, z nichž chrpově modrý je údajně nejcenější a ve světě vzácný. Safíry a rubíny pocházejí snad ze Srí Lanky a spinely se smaragdy z Afganistánu. Klenoty se však všechny z původní doby nedochovaly. Jablko a žezlo pochází z doby vládnutí Rudolfa II a Svatováclavský meč pravděpodobně také není autentický.

Kostel sv.Jiří – Na Pražském hradě stojí za zmíňku i nenápadný a myslím že opomíjený románský kostel sv. Jiří, jehož vznik je datován do roku 920 za vlády knížete Vratislava. Při tomto kostele byl založen v roce 973 i nejstarší český klášter benediktinek a to zásluhou princezny Mlady.
Byla to dcera knížete Boleslava I., která dosáhla v Římě velkého uznání samostatnosti české církve. Dnešní románská podoba kostela s hlavní apsidou a dvěma věžemi pochází z přestavby po ničivém požáru v roce 1142.

Z přestaveb celého areálu hradu je nejvýznamější proměna za vlády Karla IV., který tak pokračoval v budování odkazu Přemyslovců. Další velkou středověkou přestavbu učinil Vladislav Jagellonský na přelomu 15. a 16. století. Počátkem 16. století vybudoval Ferdinand I Habsburský královskou zahradu za Jelením příkopem a nechal zde postavit Královský letohrádek. Po bitvě na Bílé hoře 1620 opustili Habsburkové Prahu a vladařským sídlem se stala Vídeň. Nová přestavba nastala až v druhé polovině 18. století, za vlády Marie Terezie, kdy získal zanedbaný hrad podobu známou do dnešních dnů.

Na prozkoumání celého hradu je potřeba opravdu spoustu času. Veškeré zahrady a zákoutí jsem neměl možnost prozkoumat. Navštívili jsme ještě malebnou Zlatou uličku, která je zbytkem drobné zástavby Pražského hradu. Bydlela zde hradní čeleď, hradní střelci a údajně snad zlatníci (z 16. století je doložen název „Zlatnická ulička“). Domky byly obývány až do druhé světové války. Dále jsme zavítali na výstavu v areálu čtvrtého nádvoří 1000 let zlata Inků. Cestou zpět je zajímavé řešení Svatováclavské vinice s posezením a nově vysázeným vinohradem. Zde tak můžete vidět krásné panorama historické Prahy.

Snad každý člověk má ve svém srdci uschované místo, kam se rád vrací. V mém případě jsou to rybníky zaplněné jižní Čechy s pohádkově vypadajícími zámky, jejichž krásu jsem obdivoval již jako malé dítě během častých rodinných výletů. Rožmberk nad Vltavou je ideálním místem pro dovolenou.

Přestože jižní Čechy nabízí stovky zajímavých turistických cílů, většinou citlivě zasazených do zdejší malebné krajiny, mě osobně nejvíce zaujaly oblasti nesoucí stopy mocné šlechtické větve Rožmberků. Tito pokrokově uvažující velmoži totiž citlivým způsobem zasáhli do původní nehostinné bažinaté krajiny způsobem, který je dodnes hoden obdivu. Na svém dvoře zaměstnávali velmi zdatné stavitele rybníků, díky nimž vznikla velmi rozsáhlá a ucelená rybniční soustava na Třeboňsku i v dalších koutech jižních Čech. Hranice rožmberských panství se během několika staletí natolik rozrostly, že svou rozlohou významně předčily državy ostatních panských rodů v Čechách.

Rožmberkové, jejichž rodovým znakem byla všeobecně známá červená pětilistá růže se zlatým středem na stříbrném poli, hráli významnou roli v české domácí i zahraniční politice. Po dlouhá léta členové rodu zastávali významné funkce u českého královského či říšského císařského dvora. Většina lidí si pány z Rožmberka spojuje se jejich rodovým sídlem v Českém Krumlově, popřípadě s Třeboní, kterou si za své sídlo po nuceném prodeji českokrumlovského panství vybral poslední žijící potomek v rodové linii Petr Vok. Historie rožmberského rodu se však nezačala psát ani v Českém Krumlově ani v Třeboni, nýbrž asi 25 km jižně od Českého Krumlova, v dnešním městečku Rožmberk nad Vltavou.

Hrad Rožmberk

Zdejší hrad Rožmberk je poprvé zmiňován pod názvem Rosenberg již v roce 1250 za vlády českého krále Václava I. a jeho zakladatelem byl s největší pravděpodobností Vok I. z Rožmberka (1220 – 1262). V podhradí vzniklo také brzy poddanské městečko. Hrad se stal správním i hospodářským centrem panství, jehož část věnoval Vok z Rožmberka nově založenému cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě, jehož mniši se posléze stali duchovními strážci Rožmberků. Po vymření pánů z Krumlova roku 1302 převzal celý majetek spřízněné rodové větve Jindřich I., který přesunul rodové sídlo z Rožmberka do Krumlova.

K výraznější stavební činnosti na hradě dochází až v období panování posledních Rožmberků Viléma a Petra Voka, kteří stojí za úpravami interiérů ve stylu italské renesance. Za velkorysé manýristické úpravy vděčí hrad synovci posledních Rožmberků Janu Zrinskému, který zde v roce 1612 předčasně zemřel. Hrad se následně dle rožmberské závěti dostal na krátkou dobu do majetku Švamberků, kterým byl po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován a darován francouzskému veliteli císařských vojsk Karlu Bonaventurovi Buquoyovi. V držení šlechtického rodu Buquoyů byl hrad až do roku 1945. Ze všech majitelů tohoto rodu na sebe upoutal pozornost vášnivý sběratel uměleckých předmětů Jiří Jan Jindřich Buquoy (1814 – 1883), který přebudoval zámek na rodové muzeum v duchu romantického cítění.

Když přijíždíte do Rožmberka nad Vltavou od Českého Krumlova po silnici kopírující tok řeky Vltavy, tak se vám několik kilometrů před obcí na krátký okamžik objeví kouzelná silueta bělavého hradu a za okamžik zmizí. Další pohled, již daleko více impozantnější, se vám naskytne až při vjezdu do obce. Tato zajímavost je způsobena velkým meandrem Vltavy před Rožmberkem nad Vltavou.
Hrad Rožmberk se skládá z pozůstatků horního hradu založeného ve 13. století, který připomíná pouze gotická věž Jakobínka, a z mladšího dolního hradu, zbudovaného ve 14. století a později upravovaného v 16., 17. a 19. století. Bývalé rožmberské časy připomíná právě gotická věž Jakobínka a samozřejmě renesanční sgrafitová výzdoba vnějších fasád dolního hradu. Při pohledu z obce turisty zcela jistě zaujme vysoká hranolovitá věž zakončená novogotickým cimbuřím. Nejoblíbenějším místem pro pořizování fotografií je most přes Vltavu v centru městečka.
Prohlídku hradu si rozhodně nenechte ujít. Já osobně jsem navštívil hrad několikrát, nejvíce mě však nadchla kostýmovaná představení, která hrad každoročně pořádá v hlavní turistické sezóně. Při těchto představeních znovu ožívají slavné postavy rožmberských dějin. Hradebními chodbami tiše a pomalu prochází i malým dětem známá Bílá paní Perchta z Rožmberka, v komnatách promlouvají k návštěvníkům poslední Rožmberkové Vilém a Petr Vok, většinou nechybí ani oddaný rožmberský kronikář Václav Březan či rožmberský regent a slavný stavitel rybníků Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Místa na noční představení je nutno si dopředu objednat, pravidelně totiž bývají s předstihem vyprodána. Kromě nočních prohlídek nabízí hrad i další bohatý turistický program jako např. koncerty, šermířské souboje a další akce. Více informací o samotném hradu a konaných akcích naleznete na – hrad Rožmberk

Rožmberk nad Vltavou

Městečko Rožmberk nabízí dostatečnou kapacitu ubytovacích a stravovacích služeb. Vyšší ceny ubytování jsou ovlivněny jednak blízkostí rakouských hranic, ale i obrovským zájmem turistů o toto místo. V centru městečka se nachází několik penziónů, hotelů a restaurací. Těm z vás, kterým nevadí jednoduché ubytování, doporučuji Rekreační zařízení České pošty , které má jedinečné umístění. Sídlí totiž v bývalých hospodářských budovách přímo naproti hradu Rožmberk, které místní nazývají jako nový zámek. Rekreační zařízení nabízí dvou i více lůžkové pokoje, některé i s vlastním sociálním zařízením. Navíc si ve zdejší jídelně můžete připlatit jakoukoli stravu během dne. Ubytovaní hosté mohou využít možnosti zaparkování vozu až nahoře před ubytovnou v blízkosti vchodu do hradu. Ostatní turisté musí zanechat auto dole v obci a vydat se ke hradu strmým, asi stometrovým kopcem, zakončeným několika schody.

Rožmberk nad Vltavou je ideálním místem pro výlety do okolí. V blízkosti neopomeňte navštívit Český Krumlov, který nabízí jedinečné historické jádro a zámecký komplex významně poznamenaný architekturou ve stylu italské renesance. O zapsání města na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO se zasloužil svými stavebními aktivitami právě šlechtický rod pánů z Rožmberka.
V blízkém Vyšším Brodě stojí za návštěvu cisterciácký klášter s rožmberskou hrobkou a poštovní muzeum.. To sídlí v historické budově bývalého opatství, která leží vedle kláštera a je v ní umístěna stálá expozice dějin pošty od 16. století. Asi 4 km od Vyššího Brodu směrem na Lipno se nachází Čertova stěna, jedna z nejznámějších a nejnavštěvovanějších skalních lokalit v jižních Čechách. Na rozloze přibližně 10 ha se nad hlubokým údolím Vltavy rozprostírá divoký skalní sráz posetý chaoticky nakupenými žulovými balvany. Před prohlídkou auto zanecháte na značeném odstavném parkovišti, opatrně přejdete silnici a asi po sto metrech dorazíte k vyhlídce. Za zmínku stojí, že právě Rožmberk na Vltavou je jedním z hlavních míst děje Smetanovy opery „Čertova stěna“ na text Elišky Krásnohorské.
Zajímavým zpestřením pro celou rodinu může být návštěva bobové dráhy na Lipně, koupání v Lipenské přehradě či v areálu místního krytého akvaparku. Nevšedním zážitkem za malý poplatek se pro návštěvníky Lipenska může rovněž stát plavba přívozem mezi Frymburkem a Přední Výtoní. Cena za jednosměrnou cestu je 70 Kč za auto s řidičem, 30 Kč zaplatí cykloturisté a 10 Kč dospělé osoby.

Oblast Lipenska a Českokrumlovska se dá rovněž velice pěkně poznávat z lodi či raftu při sjíždění Vltavy. Většina vodáků začíná svoji pouť po zákrutech řeky v blízkém Vyšším Brodě. V těsné blízkosti Rožmberka nad Vltavou je vyhlášený vodácký kemp, odkud se v hlavní sezóně každý večer vydávají desítky milovníků tohoto vodního sportu do místních restaurací a také na již zmíněné noční prohlídky místního hradu.

Přestože se historie slavného jihočeského rodu uzavřela před téměř čtyřmi staletími, na čitelné stopy po úspěšném vladaření těchto velmožů zde i dnes narazíte na každém kroku.
Vydejte se proto do Rožmberka nad Vltavou a podívejte se do míst, odkud vzešel šlechtický rod pánů „z Růže“, rod velmožů, který se výraznou měrou zapsal do dějin kouzelné jihozápadní části naší země.

Při svých putováních po Francii jsme se dostali až na samotný jih země. Po náročném dni a prohlídce oblasti plné plameňáků v přírodní rezervaci Camarque jsme pokračovali směrem na Avignon. Navštívili jsme římský akvadukt Pont du Gard a samotné město Avignon s impozantním papežským palácem a proslulým avignonským mostem.

Pont du Gard

Ještě než dorazíme do Avignonu, odbočíme směrem k další významné památce – římskému akvaduktu Pont du Gard. Až před devatenáctou hodinou přijíždíme na velké centrální parkoviště. Hned u vjezdu jsme získali parkovací lístek a přicházíme ke komplexu, který je informačním centrem, muzeem, restaurací či promenádou současně. V informačním centru získáme mapu. Možnosti prohlédnout si muzeum či shlédnout film o historii této překrásné památky využít nemůžeme vzhledem k poměrně pokročilé době. Pokračujeme tedy ještě dalších dvě stě metrů a otevírá se nám překrásný výhled na unikátní památku z doby Římanů.
Posláním akvaduktu, který je dodnes funkční, bylo zásobování města Nimes a okolí vodou. Ta byla přiváděna z pramene od Úzes, vzdáleného zhruba 48 kilometrů, systémem akvaduktů, příkopů a tunelů vyhloubených do tvrdé skály. Celkový spád činil 17 metrů a technické dovednosti potřebné k uskutečnění tohoto projektu, byly ohromující, protože spád byl velmi pozvolný, zhruba 34 cm na 1 kilometr.

Akvadukt se svými třemi ohromnými patry oblouků stojí dodnes téměř neporušený a překlenující řeku Gard. Její břehy jsou obklopeny koupajícími se a opalujícími lidmi, takže návštěva tohoto místa opravdu stojí za to. Dolní patro oblouků akvaduktu má šest. prostřední 11 a vrchní patro 35 arkád. Most je dlouhý 275 metrů a v nejširší části široký 3 metry. Stavba mostu probíhala za pomocí důmyslného systému kladek, kdy byly až několik tun těžké kvádry kladeny až s milimetrovou přesností. Není bez zajímavosti, že dřevěné lešení se opíralo o kvádry vyčnívající z konstrukce mostu, které jsou dodnes viditelné.
Pomalu se vracíme zpět na parkoviště. V automatu zaplatíme 5 € za parkování a odjíždíme směrem k Avignonu.

Zanedlouho vjíždíme do města a hledáme směrovky na nějaký vhodný autokemp. Neustále se motáme městem, ale stále sledujeme směrové tabule a asi po deseti minutách přijíždíme k prvnímu autokempu. Jeho cena nás však nezaujala a tak pokračujeme dále. Po dalších pěti minutách přijíždíme k autokempu Camping de Leux Rhone, kde by nás jedna noc přišla na 8,36 €. Autokemp sice nepůsobí tak dokonale jako ty předchozí, dokonce někteří obyvatelé kempu vypadají spíše jako bezdomovci. To však nic nemění na tom, že jsme se rozhodli v kempu přenocovat. Jak jsme totiž zjistili, majitel kempu zde již nebyl a nebyl zde ani nikdo jiný, komu by jsme se tu ohlásili a případný pobyt zaplatili. I z toho důvodu jsme se rozhodli pro nocleh v autě, abychom mohli ráno co nejdříve nenápadně vypadnout.
Ještě před tím jsme se však poprvé v průběhu našeho pobytu ve Francii potkali Čecha. Nejednalo se však o žádného turistu, ale pouličního žongléra, který si v Avignonu přivydělává nějaké to euro.
Okolo 22 hodiny jsme zalezli do auta a šli spát.

Ráno se probouzíme okolo sedmé hodiny, sluníčko na obloze dává tušit, že se počasí opět vydaří a ještě před osmou hodinou opouštíme kemp bez jakéhokoliv placení.

Avignon

Přijíždíme do Avignonu a hledáme nějaké vhodné parkování. Bohužel jsme přehlédli bezplatné parkoviště a proto míříme k podzemnímu parkovišti přímo pod Papežským palácem, na které nás navádějí značky.

Zaparkovali jsme auto a na povrch jsme vylezli přímo před Papežským palácem, který se spolu se středověkým středem města zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO. Je krátce před půl devátou a tak je město naprosto prázdné. Procházíme náměstím a vcházíme do zahrady nazvané Rocher des Doms. Odtud je překrásný výhled nejen na město a řeku Rhone, ale především na proslulý avignonský most, který končí uprostřed řeky. Tento most ze 12. století byl v 17. století výrazně poničen, když jej zčásti odnesla řeka. Z původních 22 mostních oblouků se dodnes zachovaly pouze čtyři.
Své vrcholné období prožíval Avignon ne 14. století, kdy zde mělo své sídlo několik papežů. V té době prý ve Francii nebylo žádného jiného města, které by bylo tak veselé, v němž se šlo z jedné slavnosti do druhé. Avignon má dodnes jedny z nejzachovalejších hradeb v Evropě. Ve skutečnosti však účelem těchto hradeb nebyla obrana města, ale spíše vytyčení městské hranice. Hradby totiž nejsou nikterak mohutné a vysoké.
Vracíme se zpět na náměstí a opět si prohlížíme nádheru a ohromnou vznešenost celého Papežského paláce. Ve skutečnosti se jedná o dva paláce, jejichž základy byly položeny v roce 1334. Interiér je po drancování za Revoluce nezvykle prázdný. Přesto je možné palác navštívit a celý si jej prohlédnout.
Hned vedle paláce se nachází poměrně prostá románská katedrála Notre-Dame-des-Doms. Její gotická dostavba a další změny nepůsobí nijak rušivě, zaujme však pozalecná olověná Madona tyčící se na vrcholku věže. Touláme se uličkami starého města. Blíží se desátá hodina a město začíná pozvolna ožívat. My jsme však s prohlídkou města skončili opět na placeném parkovišti pod Papežským palácem. Za dvě hodiny parkování jsme zaplatili 3 € a odjíždíme prozkoumávat francouzský venkov kraje Provance.
O tom ale však zase někdy příště…

Dominantou vyšehradské skály je chrám sv. Petra a Pavla u nějž se nachází vyšehradský hřbitov kam směřují spousty turistů. Jsou zde pohřbené osobnosti nejvýznamějších představitelů českého kulturního a politického života. Zimní strohost přírody a duch hřbitova dělají tajuplnou atmosféru.

Nádherný chrám sv. Petra a Pavla založil kolem roku 1070 kníže Vratislav II. Údajně prý sám přinesl do základů kostela dvanáct nůší kamení. Chtěl bych vidět dnešního představitele českého národa, jak při některé z dnešních staveb učiní taktéž. Samotný chrám byl několikrát přestavěn a jeho dnešní podoba je novogotická z roku 1885. Největší přestavbou prošel kostel v době vlády Karla IV. Kdy zde vznikl rozsáhlý komplex. Jednalo se patrně o největší stavbu tehdejší Prahy. V období husitských válek byl v roce 1420 celý komplex poničen. V 16.století proběhla renesanční přestavba a na počátku 18. století barokní. Na té se údajně podílel takový mistr, jako byl Giovanni Santini. V bazilice se nacházela panovnická krypta, kde našli místo svého posledního odpočinku panovníci přemyslovského rodu. V chrámu se za prohlídku dnes platí. Pozoruhodné jsou kostelní dveře s motivy českého lva, znaky kapituly a moravské orlice. Uvnitř můžete spatřit oltář ze slinoveckého mramoru. Nejcenějším skvostem je zde považován gotický obraz dešťové madony, který je kopií (originál je umístěn v Národní galerii). Namalován byl kolem 14. století a kdysi se k němu konala procesí za odvrácení sucha.

Určitě si také všiměte stromu rozprostírajícího svou korunu před vchodem do chrámu. Jedná se o jasan ztepilý, který dle písemné zmíňky pamatuje novogotickou přestavbu z roku 1885. Vedle chrámu se nachází hlavní vstup na hřbitov. Myšlenku udělat na tomto místě národní hřbitov měl spolek českých vlastenců Svatobor. My jsme vešli vchodem bočním od děkanství, kde nás přivítal prvním náhrobkem Jan Neruda. Prvního zde však pochovali v roce 1861 Václava Hanku, vlastence a autora Zelenohorského a Královedvorského rukopisu. Kousek vedle hrobu Nerudy je pochována Božena Němcová 1862. Dále zde nacházíme malíře Maxe Švabinského, skladatele Bedřicha Smetanu a mnohé další. Ze zajímavých náhrobků mne zaujal například Vlasta Burian či malíř Mikoláš Aleš. Kolem hřbitovních zdí jsou hrobky, jejichž autorem se stal architekt Antonín Wiehl, který se inspiroval italskými hřbitovy Campo Santo (Svaté pole). Hlavní monumentální národní hrobkou se stal v letech 1889-1893 Slavín. Jsou zde pochováni spisovatelé Julius Zeyer, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický, sochař Josef Václav Myslbek, malíři Alfons Mucha, Václav Špála, Vojtěch Hynais, operní pěvkyně Ema Destinnová nebo vynálezce František Křižík a spousty dalších.

V období téměř 250 let bylo na Vyšehradě pohřbeno kolem 600 osobností českého národa a místo se tak stalo i přehlídkou sochařských děl. Hřbitov opouštíme a jsme spokojeni s fotografováním, Nápis na Slavíně „ač zemřeli, ještě mluví“ může být pro mnohé i na tak deprimujícím místě jako je hřbitov povzbuzením – povzbuzením něco dokázat a ulehnout si na místo věčného odpočinku vedle mnohých českých mistrů.

Není žádným tajemstvím, že Pardubický kraj je pevně spjat s koňmi. V sídelním městě se každoročně koná nejtěžší překážkový dostih na kontinentě, Slatiňany se pyšní hipologickým muzeem a chovem koní, v Kladrubech nad Labem se pak nachází jeden z nejstarších hřebčínů na světě s jedinečností zaměření na koně pro zápřah.

Chov koní na Pardubicku má mnohasetletou tradici. K významným chovatelům koní v první polovině 16. století patřil v Kladrubech nad Labem šlechtický rod Pernštejnů. V roce 1560 od nich odkoupili pardubické panství a kladrubskou oboru čeští stavové a darovali je Maxmiliánu II. V roce 1579 povýšil císař Rudolf II. hřebčín v Kladrubech na hřebčín dvorní. Od té doby až do roku 1918 dodával hřebčín koně do Prahy nebo do Vídně.
Již císař Maxmilián II. sem dovezl v roce 1560 španělské koně, čímž položil základy dnešnímu známému a uznávanému chovu koní v Kladrubech. Pro svůj častý zdejší pobyt si nechal císař postavit zámek, o němž je první zpráva z roku 1588 v urbáři pardubického panství. Jednopatrový zámek byl vybudován v renesančním slohu a v půdorysu připomínal písmeno L. K zámecké budově byl přistavěn i kostel, tvořící se zámeckou budovou jeden celek. Zámek sloužil především k ubytovávání hostů, o čemž svědčí i velké množství pokojů, dvě kuchyně, komory a sklepy. Vedle zámku byly vystavěny správní a provozní budovy – dům správce hřebčína, jízdárna a nezbytná kovářská dílna. V majetku císařské rodiny zůstal hřebčín se zámkem až do konce habsburské monarchie v roce 1918.

Původně byli starokladrubští koně chováni v různých barevných variantách, od počátku 19. století v barvě bílé a černé. Bělouši byli využíváni pro ceremoniální účely dvora, vraníci sloužili vysokým církevním hodnostářům.
O rozvoj chovu starokladrubských koní se významně zasloužil otec Marie Terezie Karel VI., který mimo jiné nechal postavit reprezentativní budovu Vysoké španělské jezdecké školy ve Vídni.
Zakladatelem starokladrubských běloušů je vraník Pepoli (1764). V současné době je na celém světě asi 1 300 běloušů i vraníků starokladrubského plemene. Koně Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem jsou v současné době chováni v Kladrubech samotných, kde jsou umístěni zejména bělouši, vraníci se pak nacházejí v hřebčíně ve Slatiňanech. Celkem se jich na obou místech nachází 620. Ostatní koně starokladrubského plemene jsou u soukromých majitelů v Čechách i v cizině.

Kladrubský hřebčín

Má otevřené dveře pro návštěvníky, pro které je připraven prohlídkový okruh, v jehož rámci si prohlédnou zejména stáje s možností návštěvy zámku či kočárovny. Po předchozí domluvě je pak možné zajezdit si na koni či se nechat povozit v kočáře.
Hřebčín v průběhu roku pořádá celou škálu zajímavých akcí pro odbornou, ale i širokou veřejnost. Zaměstnanci jsou každoročně organizátory asi čtyřiceti akcí a účastníky dalších šedesáti. Nejatraktivnější jsou závody spřežení, v dubnu každoročně probíhá tzv. Rudolfův pohár. Jedná se o třídenní akci, kdy první dva dny patří drezúře na nádvoří, další maratónu, poslední den pak parkuru spřežení na kolbišti.
Unikátem jsou mezinárodní závody spřežení. V republice jsou pouze dva takovéto závody se zahraniční účastí, jedny probíhají každoročně právě v Kladrubech nad Labem.
U veřejnosti velmi oblíbenou akcí je „Den koní“, který se koná vždy na konci května. Jedná se o seznámení s činností hřebčína a dovednostmi koní doplněné například o barokní akademii, která probíhá v dobových kostýmech za doprovodu stylové hudby.

Kladrubský hřebčín se spolu s výběhy nachází na ploše 200 hektarů a v současné době se hovoří o šanci na zápis tohoto jednoho z nejstarších z hřebčínů na světě na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO.
Hřebčín v Kladrubech nad Labem rozhodně stojí za návštěvu !

V Zoo Hodonín můžete nalézt spoustu exotických zvířat, jako například ve volné přírodě vyhynulého lva berberského. Areál je příjemným místem pro celodenní výlet. Rozloha zahrady na okraji zdejších lužních lesů činí 7,5 ha na kterých můžete spatřit na 150 druhů zvířat v celkovém počtu 500 kusů.

K Zoo Hodonín je vybudováno parkoviště ležící kousek cesty parkem od samotného vstupu. Před vstupem do zologické zahrady parkoviště není, respektive zde je snad jen 8 parkovacích míst. Záchytné parkoviště jsme nemohli najít, nakonec parkujeme jen kousek od něj (100 m) a to u nové sportovní haly.

V celku nenápadný a malý je vstup do zahrady. Hned za ním leží pěkný pavilon opic, kde můžete spatřit např. pár šimpanzů, gibony běloruké, lemury vari či tamaríny. Vedle pavilonu opic jsou výběhy pro zebry, které si můžete při troše štěstí i pohladit.
V Zoo Hodonín je nejatraktivnějším pavilon šelem, který se nachází v centrální části zahrady. Ze zajímavých vyhlídek, jako je např. zdejší střecha budovy, zde můžete spatřit pár lvů berberských, kteří se již ve volné přírodě nevyskytují, či krásného jaguára.

Za delší zdržení stojí pavilon exotických ptáků, který nás zaujal především tukanem obrovským. Tukani to jsou nádherní pestrobarevní ptáci u nichž jsme vydrželi celkem dlouho. Zdejší pýchou je také jejich odchov z roku 2005, první v rámci českých a slovenských zahrad. Dalším vzácným z mnoha druhů papoušků je ara zelený.

Mezi expozicemi nalezneme i pavilon akvárií, kde je k vidění fauna jezer Tanganika a Malawi. Dále jsou zde želvy nádherné, piraně a kajmani hladkočelí. V nejkrásnějším mořském korálovém akváriu můžete obdivovat sasanky, kaníčky a klauny. Dojem na každého příchozího samozřejmě dělají žraloci černoploutví.

Návštěva Zoo Hodonín je velice příjemným zážitkem. Za procházku stojí i samotné centrum Hodonína. Masarykovo náměstí s impozantně opravenou radnicí a nádhernými vodními fontánky před ní. Zde se také připomínají největší historické události Hodonína, které jsou vytesané na památných deskách umístěných v dlažbě podél fontány. Jedním z největších obyvatel je zde zmíněn T.G.Masaryk, který se stal prvním československým prezidentem. Na připomínku nejslavnějšího rodáka je zde všude pamatováno.

Na svých cestách po Francii jsme okouzleni zámky v údolí řeky Loiry putovali dále na jih. Většinu trasy jsme jeli po dálnicích, takže cesta rychle ubíhala. Výjezdem číslo 54 jsme dálnici opoustili a po vedlejších silnicích jsme mířili do vesničky zvané Rocamadour. Zde na jihozápadě Francie jsme ještě navštívili Carcassonne a Camargue.

Rocamadour

Ačkoliv jsme jeli po vedlejších silnicích, značení na tuto zajímavou obec nechybělo. Přímo v centru městečka je informační centrum, kde je možné získat zdarma jednoduchý plánek města. Jak jsme záhy zjistili, ta historická vesnice, kvůli které jsme do těchto míst zavítali, se nachází ještě asi o kilometr dále. Z dnešní vesnice jsou však starý Rocamadour s pevností na skále dobře viditelné.
Máme tedy dvě možnosti: Buďto se vydáme dolů do vesnice a do pevnosti si to budeme muset vyšlápnout po schodech a nebo se vydáme autem k pevnosti a pak budeme muset naopak šlapat pěšky do vesnice a pak zpět do pevnosti na kopec. Zvítězila první varianta. Vydali jsme se tedy dále a zaparkovali jsme zdarma přímo u vstupní brány do starého města. Vstupujeme do malebných uliček, kde jako kdyby se čas zastavil.

Vesnice získala na věhlasu po 12. století poté, co zde byly nalezeny ostatky mužského těla, o kterých se věřilo, že patří Zacheáši, manželi sv. Veroniky, který byl překřtěn na sv. Amadoura. Proto se sem začali scházet poutníci z nejrůznějších míst.
Velmi navštěvovaná je dnes svatyně Černé Madony v kapli nahoře v pevnosti. Projít si samotnou pevnost je nejen bezplatné, ale i velmi zajímavým zážitkem, jelikož je pevnost přilepena přímo na skálu a celé to působí velmi nezvykle. Samotná socha Černé Madony pochází pravděpodobně z 12. století.
Po devatenácté hodině přicházíme zpět k autu a rozhodujeme se, zda se ubytovat v některém z kempů v nové části obce Rocamadour nebo pokračovat ještě dále. Zamířili jsme ještě kousek na jih k městečku Cahors, kde jsme objevili ukazatele navádějící nás k autokempu Quercy Vacances, kde jsme nalezli ubytování.

Na druhý den ráno vstáváme před osmou hodinou a o hodinu později již vyrážíme za slunečného počasí dále na jih. Zanedlouho najíždíme na dálnici a pokračujeme směrem na Toulouse a dále na Carcassonne.

Carcassonne

A právě Carcassonne je naší další zastávkou.
Vjíždíme do města a parkujeme v centru města. Jelikož je sobotní poledne, je zde parkování již bezplatné. Nejprve jsme se vydali navštívit trhy, které ve městě zrovna v sobotu dopoledne probíhaly. Zboží zde však nebylo příliš odlišné od zboží, které je možné koupit u nás v běžných vietnamských tržištích. Pouze s tou výjimkou, že prodávajícími nebyli Vietnamci, ale Arabové.
Pokračovali jsme dále na náměstí zvané Place Carnot, kde tou dobou probíhaly ovocné a zeleninové trhy. Ty na nás zanechaly již lepší dojem. Podařilo se nám nakoupit rajčata a broskve za velmi slušné ceny. Zastavili jsme se ještě v pekárně pro bagetu a croisant a zašli jsme i do informačního centra. Vrátili jsme se zpět k autu a pokračovali dále přes most k samotnému historickému Carcassonne a jeho pevnosti.

Město Carcassonne má vlastně dvě centra. Novější, které jsme navštívili v první fázi a teprve dále od dálnice je vzdálené historické centrum města, samotný Chateau Cintal.
Impozantní jsou zejména dvojité hradby pevnosti s věžičkami. Carcassonne je dnes nejpůsobivější středověkou citadelou v Evropě. Jádro města tvoří Chateau Cintal z 12. století. Je možné se projít po hradbách kolem středověkého opevnění. Jsou zde zachovany strážní věže či otvory pro lití oleje a vrhání kamenů na dobyvatele. Uprostřed středověkého města uzavřeného v pevnosti se nachází románsko-gotická katedrála St. Nazaire s nádhernými vitrážemi a kamennou deskou ze 13. století, na které je vyobrazeno obléhání Carcassonne v roce 1209.
V jedné z uliček jsme si koupili pravou francouzskou zmrzlinu a po 14 hodině zamířili k autu.
Opět sedáme do auta a hledáme výjezd z města směrem na dálnici a pokračujeme směrem na jih k moři. U Narbonne se odděluje dálnice směrem na Barcelonu. Směrové tabule s kilometrovníky BARCELONE 230 km zní hodně lákavě. Nenecháme se však zvyklat a pokračujeme po dálnici směrem na Lyon. Dálnice je to šestiproudá a poměrně hodně frekventovaná. Je to jeden z nejdůležitějších francouzských a evropských dálničních tahů. Jezdí tudy kamiony ze Španělska směrem do Německa, Polska, pobaltských republik nebo dále přes Itálii do Chorvatska, Slovinska nebo dokonce Turecka. Kousek za městem Montpelier z dálnice sjíždíme a míříme směrem k národnímu parku Camargue. Překvapuje nás velmi silný vítr, který zde u jižního pobřeží vane. Způsobuje určité problémy při řízení, ale vše zvládáme bez větších komplikací.

Camargue

Jedeme podél planin či jezer. Žádné plameňáky, kvůli kterým sem jedeme, však zatím nevidíme. Přijíždíme přímo do centra národního parku městečka Santa Meries de la Mer. Zde se nachází informační centrum, kde získáváme nejen mapu, ale i mnohé zajímavé informace.

Camarque je jedinečný fenomén, vlastně něco mezi pevninou a mořem. Původně rozvětvená delta řeky Rhony měla kdysi až sedm prstů, které neustále měnily své pozice. Vodní hladina nově vznikala a zanikala stejně tak jako souš. Půda v deltě však byla velmi úrodná a tak se lidé v minulosti snažili území vysušit. Říční delta tak má nyní pouze tři vodní prsty. Následkem hlubokých změn způsobených člověkem však došlo ke změně fungování biosystému v oblasti a docházelo naopak k zasolování území. Vznikala tak odsolovací jezírka a četné pobřežní hráze, které chrání území před mořskou vodou. Dnes je tato nížinatá krajina zčásti přírodní rezervací, zčásti odvodněným územím, které slouží k pěstování rýže. Tato oblast je nejrozsáhlejším místem, kde se pěstuje rýže v Evropě.
Tento jedinečný ekosystém je domovem velkého množství divoké zvěře, zejména pak mnoha druhů obojživelníků a vodního ptactva, především pak plameňáků. V mokřadech se kromě toho pěstují různé druhy rýže.
Na pastvinách se zde dle průvodců mají pást stáda bílých koní. My jsme zde však žádná stáda koní neviděli. Viděli jsme pouze poměrně dost rančů a stájí, kde je možné si koně pronajmout na projížďku. My jsme se rozhodli si tuto nádhernou scenérii projet autem. Měli jsme štěstí na několik hejn plameňáků, které jsme mohli přibližně z desíti metrové vzdálenosti uctivě sledovat. Vždy jsme autem popojížděli od mokřadu k mokřadu a podobně jako ostatní turisté jsme zastavovali u krajnice a kochali se pohledem na úžasnou scenérii.
Kromě projížďky parku koňmo či autem je tu ještě jedna možnost. Na západním okraji městečka Santa Maria de la Mer je malý přístav, ze kterého odplouvají několikrát denně výletní lodě po řece proti proudu do vnitrozemí, kde v průběhu půl druhé hodiny máte možnost shlédnout divoké koně, buvoly či plameňáky.
My jsme však této romantické příležitosti nevyužili a pokračovali jsme směrem na Avignon.
O tom však ale v další části cestopisu.

Skanzen Veselý Kopec náleží k Souboru lidových staveb a řemesel Vysočina, jehož součástí jsou kromě skanzenu i nedaleká osada Svobodné Hamry a Betlém v Hlinsku. Skanzen najdete asi 8 km západně od Hlinska na hranicích krajů Pardubického a Vysočiny, přičemž administrativně náleží Pardubicku, konkrétně potom Chrudimsku.

První expozice skanzenu byly zpřístupněny již v roce 1972. Celý komplex nabízí převážně roubené usedlosti volně rozptýlené v původním krajinném prostředí nad úvalem řeky Chrudimky. Skanzen dokumentuje život a způsob hospodaření drobných rolníků od poloviny 19. do poloviny 20. století v oblasti Žďárských vrchů a Železných hor. Výstavba skanzenu, do něhož byly všechny stavby postupně přeneseny (kromě soukromého objektu č.p.4 „u Pilných“), vyžadovala jistě mnoho stavitelského umu, pečlivosti a trpělivosti.
Návštěva skanzenu je návratem do „starých časů“, který pohladí na duši a potěší snad každého. Tatínkové se jistě pozastaví u vodní pily z Dolní Sloupnice, vodního mlýna z Oldřetic, sekernické dílny rodiny Vondráčkových z Dachova či venkovní expozice zemědělské techniky, která je umístěna v usedlosti z Mokré Lhoty. Maminky jistě neopomenou shlédnout varnu povidel z Klešic u Heřmanova Městce nebo usedlost z Lezníku, která připomíná mimo jiné i domácké tkalcování a způsob přípravy pokrmů na otevřeném ohni. Děti budou obdivovat maringotku slavné loutkařské rodiny Kopeckých, dobové včelíny a určitě se rádi podívají na pasoucí se hospodářská zvířata.
My jsme navštívili Veselý Kopec již několikrát. Tento rok jsme si k návštěvě vybrali návštěvnický program věnovaný vánočnímu období, který se koná každoročně první týden v prosinci a vždy vyvrcholí slavnostním jarmarkem. Všechny lidové stavby se svými expozicemi tomuto svátku plně přizpůsobily. Zblízka jsme si v roubenkách prohlédli vánoční výzdobu, od průvodkyň vyslechli zajímavý výklad o tom, jak se v této oblasti žilo během adventu a hlavně jsme mohli pozorovat při práci zručné lidové výrobce, kteří se dodnes věnují již téměř zapomenutým řemeslům. Asi nejvíce jsme obdivovali dráteníka a řezbáře.

Skanzen každoročně zahajuje svoji návštěvnickou sezónu připomenutím lidových obyčejů provázející jarní svátky Velikonoce. Kromě dlouhodobých výstav nabízí během roku i několik návštěvnických lahůdek, kterými jsou tématicky zaměřené programy těšící se pravidelně vysoké návštěvnosti. Ty se věnují například prezentaci lidových obyčejů, ukázkám tradičních řemesel či dalším aktivitám spojeným se životem zdejších obyvatel.

I na rok 2009 si skanzen pro návštěvníky připravil zajímavé tématické programy. V únoru se Veselým kopcem prožene Masopustní průvod, po dubnové oslavě Velikonoc se zde v květnu zaměří na bylinky v lidové kuchyni, v červenci se můžete těšit na tradiční Veselokopecký jarmark. Srpen nabídne ukázky tradičních způsobů hospodaření a vedení domácnosti, začátek září bude patřit pravému vesnickému Posvícení. Příležitost ochutnat tradiční bramborová jídla a dovědět se vše o pěstování brambor budete mít během Bramborové soboty v říjnu. Přelom listopadu a prosince již tradičně patří oslavám Vánoc. Co říkáte, nezní to lákavě? Na Veselém Kopci se zkrátka pořád něco děje a to je dobře.

Pro mne osobně je návštěva Veselého Kopce vždy důvodem k zamyšlení. Dnes již není mnoho míst, kde je možno v téměř autentickém prostředí zavzpomínat na to, jak se asi žilo našim předkům v klimaticky drsném prostředí severovýchodní části Českomoravské vrchoviny. Zdejší rolníci jistě nepoznali nic jiného než každodenní dřinu a odříkání, často celý svůj život prožili v nepředstavitelné chudobě a mnohokrát museli čelit krutým ranám osudu. Možná i proto si svůj život snažili co nejvíce zpestřit maličkými radostmi, jako například dodržováním a oslavou těch několika málo lidových tradic a zvyků.

Přijeďte si na Veselý Kopec zavzpomínat s celou rodinou a rozhodně nebudete litovat. Parkoviště je umístěno v bezprostřední blízkosti skanzenu (poplatek 30 Kč/den). Občerstvit se můžete přímo v areálu ve stylové roubence „Na Vejměnku“ nebo vedle parkoviště v restauraci „U kováře Matěje“. Podrobné informace o Souboru lidových staveb Vysočina (otevírací doba, vstupné, tématické programy, kontakty apod.) najdete na webových stránkách – muzeum v přírodě vysočina.

Vyšehrad je místem, které je spojováno s nejstaršími dějinami našeho národa nejen historickými událostmi, ale i starými lidovými pověstmi. Doměnka místa vyvýšené skály nad Vltavou se starobylým hřbitovem je velice chudobná. Co všechno na Vyšehradu najdeme si podrobně popíšeme.Dozvíte se např. o chrámu sv. Petra a Pavla, rotundě sv.Martina, vyšehradském hřbitově se Slavínem a mnoha dalších zdejších památkách.

Na Vyšehrad dorazíte nejlépe metrem. Ze stanice metra je to od hotelu Corinthia kolem Kongresového centra zhruba 400 metrů. Druhou možností je vyjít z pražských čtvrtí Pankrác a Podolí. Vstupní branou se nám stala jihovýchodní Táborská – brána barokního stylu, která stojí uprostřed pevnostních zdí. Vznikla v letech 1655-1656 po stavbě citadely v roce 1653, kdy nové opevnění nahradilo již přežitý systém středověké obrany. Celý areál je tedy dávnou pevností jejíž význam byl jako strážný bod jižní strany pražské aglomerace. Po vstupu se ocitnete u bývalé historické brány Špička z doby Karla IV, kde dnes sídlí informační centrum s možností posezením u občestvení a krbem s útulným teplem.
Brána Špička vznikla v polovině 14. století a byla zbořena v polovině 80. let 17. století při budování barokní pevnosti. Na pozůstatky brány navazuje 140 metrů dlouhá původní dochovaná středověká hradba. Hned vedle Špičky najdeme budovu Jedličkova ústavu, sloužící již řadu let tělesně postiženým lidem. Do samotného jádra opevnění Vyšehradu vstoupíte Leopoldovou branou – byla postavena v letech 1653-1672 zřejmě dle návrhu známého architekta Carla Luranga. V roce 1840 zde vznikl mechanizmus spouštěcích vrat pomocí kladek.

Další již ne opevňovací stavbou je románská rotunda sv.Martina – ta mě velice zaujala, zřejmě i svým stářím z druhé poloviny 11. století. Kolem se původně rozkládal hřbitov. V roce 1420 byla poškozena za husitských válek. Během třicetileté války došlo k přeměně významu rotundy v prachárnu a v roce 1757 byla rotunda opět poškozena při obléhání Prahy pruskými vojsky. V této době uvízla dělová koule ve zdi rotundy, která je zde dodnes. To jsem v době návštěvy netušil, takže jsem ji nehledal. Do původní podoby byla rotunda obnovena v letech 1878-1880 dle návrhu architekta Antonína Bauma.

Cestou vlevo od rotundy sv. Martina se rozprostírá řada kanovnických domů se zahradami a vyšehradská kapitula, která mezi 11. a 14. stoletím platila za mocnou církevní instituci. Po husitských válkách již nikdy své postavení nezískala zpět. Za kapitulním dvorem se naproti novému děkanství KU rozprostírají Karlachovy sady. Byly založené roku 1889 z podnětu probošta Mikuláše Karlacha, který sem nechal postavit kamennou sochu sv. Jana Nepomuckého.

V této době byl na místě bývalé strážnice instalován i Čertův sloup – jedná se respektive o sloupy tři, jejichž původ a význam není zcela jednoznačně prokázán. Dále zde nalezneme budovu starého děkanství, kde jsou pozůstatky baziliky sv. Vavřince. Naproti se rozprostírá park se čtyřmi sousošími od Josefa Václava Myslbeka inspirované českými pověstmi. Jsou to pískovcová sousoší Lumír a Píseň, Ctirad a Šárka, Záboj a Slavoj, Libuše a Přemysl. Monumentálnost vyobrazení těchto postav je viditelná již z povzdálí. Jedná se však o kopie zničených Myslbekových soch, které byly umístěny na jednom z pražských mostů a poničeny bombardováním v roce 1945. V těchto místech stávala původně barokní zbrojnice postavená v letech 1656-1659. V roce 1927 vyhořela a udělala tak místo pro dnešní park. Z parku se lze dostat na vyhlídku na skále, odkud se otevírá nádherný pohled na řeku Vltavu a její pražské okolí. Pod skalou jezdí tramvaje do vytesaného 30 metrů dlouhého tunelu, nad kterým se tyčí tzv. Libušina lázeň, což je část středověké hlásky neboli strážní věže hlídající vodní cestu. S kněžnou Libuší je zde spjato velké množství pověstí, z nichž jedna praví, že z místa Libušiny lázně shazovala kněžna své milence do řeky. Jiná všeobecně nejznámější pověst je O Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi, který zachránil svého pána hrdinným skokem ze skály. V parku u vyhlídky je malá budova galerie Vyšehrad, která je pozůstatkem strážní věže. Zde se konají výstavy výtvarného umění. O kousek dál se nachází vstup do gotického sklepa s poutavou expozicí o Vyšehradu, kam jsme zavítali i my. K vidění jsou zde např. archelogické nálezy z období tzv. Řívnáčské kultury a historické proměny celého Vyšehradu. Zajímavým exponátem je i tzv. Vyšehradský kodex. U gotického sklepa a galerie Vyšehrad můžete spatřit obrysy bývalého královského paláce, který si několikrát zvolili čeští panovníci jako své sídlo.

Při odchodu jsme prošli tzv. Cihelnou branou – vybudovanou v letech 1841-1842. Z Cihelné brány vedou úzké chodby hradbami tzv. kasematy. Mají délku necelý kilometr a dnes je v nich umístěna expozice. V sále kasematů zvaném Gorlice jsou umístěny některé originální sochy z Karlova mostu.

O dominantě Vyšehradu, chrámu sv. Petra a Pavla s přilehlým hřbitovem osobností českých dějin bude následující cestopis, kde podrobně prozkoumáme různá zákoutí hřbitova a samotný Slavín. Obsáhlost historických událostí a architektonické proměny Vyšehradu mne velice zaujaly, tak jistě stojí za to, o nich napsat obsáhlejší povídání.

Jako Fénix z popela…
Toto okřídlené úsloví by bylo možno použít o pozoruhodné renovaci významné církevní památky města Králíky – kostela a kláštera na Hoře Matky Boží v Dolní Hedči, který je dnes místem častých výletů i náboženských poutí. Vrchol kopce totiž nabízí krásný výhled na masiv Králického Sněžníku.

Ještě v době třicetileté války byla hora, na níž dnes stojí tato význačná barokní památka východních Čech, pustá (760 m nadmořské výšky). Říkalo se jí proto Lysá hora. V období po vestfálském míru (1648) jsou však již doložena dětská mariánská procesí na horu, jichž se účastnil i pozdější hradecký biskup Tobiáš Jan Becker, rodák z Králík. Už tenkrát si vytyčil cíl postavit později na Lysé hoře kostel. V době, kdy byl T. Becker kanovníkem u sv. Víta v Praze, připomněl mu králický farář P. Schielmann jeho dětský slib. Becker získal souhlas tehdejšího biskupa v Hradci Králové Jana F.K.Talmberga a roku 1696 se dal do stavby barokního chrámu Nanebevzetí Panny Marie a ambitů. Stavba trvala jen 4 roky. 21. srpna 1700 byl kostel posvěcen. Nad hlavním oltářem byl jako tzv. Milostný obraz vystaven v kopii obraz Madony z chrámu Santa Maria Maggiore v Římě. Podle Beckerova přání se Lysá hora začala nazývat Horou Matky Boží (německy Muttergottesberg). Již v roce Beckerova nástupu do biskupského úřadu byl položen základní kámen ke stavbě kláštera. Ten byl dostavěn roku 1710, v roce Beckerova úmrtí. Za duchovní správce poutního místa ustavil biskup Becker servity. Roku 1706 bylo postaveno podél aleje, která vede od hlavního vchodu dolů do města, 8 barokních kaplí. Roku 1710 byla na nádvoří poutníků postavena kaple se Svatými schody, napodobeninou schodiště z hradu Antonia v sídle římského místodržitele Piláta Pontského v Jeruzalémě, po němž vystupoval zbičovaný Kristus. Věřící poutníci po nich i dnes vystupují po kolenou.

Roku 1883 tu byli servité vystřídáni řeholníky kongregace redemptoristů sv. Alfonse z Liguori. Roku 1901 byl zakoupen pro službu poutníkům Poutní dům. Ten byl v roce 1938 zaplněn vojáky hlídkujícími na hranicích a dozírajícími na stavbu pohraničních betonových pevností. Po odtržení tzv. Sudet od ČSR byl Poutní dům přeměněn na kasárna německé Schutzpolizei. V roce 1943 hostil Poutní dům matky a děti z rozbombardovaného Hamburku. Od února 1945 tu bylo internováno 400 anglických zajatců hlídaných 40 Němci. 5. května 1945 byli zajatci odvezeni a 10. května i sem přišla Rudá armáda. V roce 1946 – po odsunu německých redemptoristů – přišli sem jejich čeští spolubratři, kteří tu žili až do roku 1950. Toho roku v noci z 13. na 14. dubna byl klášter proměněn na sběrné místo a vězení asi 400 řeholníků ze zrušených českých, moravských a slovenských klášterů (komunistická tzv. akce K). Řeholníci pracovali v lesích, na polích státního velkostatku a u hospodářského zvířectva, staří a nemocní pletli koše v Poutním domě. Tento režim zde trval až do roku 1960, kdy 12. října sem byly převezeny na dožití staré a nemocné sestry františkánky kongregace Neposkvrněné Panny Marie, to vše pod patronací postátněné České katolické charity. Památkově cenný areál za komunistického režimu chátral a byl také úmyslně devastován. V době tzv. Pražského jara 1968 byl kostel na nátlak veřejnosti znovu zpřístupněn. Od roku 1970 se začalo s jeho opravami, v osmdesátých letech dostal novou omítku, bylo opraveno barokní schodiště před hlavním vchodem, pořízeny dva nové zvony a posvěceny nové varhany. Již roku 1972 byl areál prohlášen za kulturní památku. Po roce 1989 znovu ožil, duchovními správci objektu jsou opět redemptoristé.

Na vrchol Hory Matky Boží se dostanete buďto autem z Králík nebo pěšky podél osmi zastavení Křížové cesty, která až na vrchol vede z Králík a je lemována alejí stromů. Návštěva kláštera Hedeč je vhodným výletem pro nedělní odpoledne, návštěvníci mohou navštívit klášter i ony pověstně Svaté schody, po kterých se chodí po kolenou.