Šablona | Cestopisy

Po Praze je Olomouc městem s nejstarší a nejrozsáhlejší městskou památkovou rezervací v České republice. Krásná historická náměstí s morovými sloupy a kašnami jsou obklopena rozlehlými parky. Olomouc je tak jedno z nejkrásnějších sídel střední Evropy. Napíšeme si něco o historii a co lze ve městě navštívit.

Samotné město leží na soutoku řeky Moravy a Bystřice. Je sídlem arcibiskupství a druhé nejstarší university. Když dorazíte autem po dálnici směrem od Brna a pojedete stále rovně; ocitnete se najednou přímo na Horním náměstí. Jediným problémem pak zůstává, že vjedete do památkové zóny kam je vjezd zakázán. Policisté jsou zde však ochotní a hned vám vysvětlí, že parkování zde není možné. Pokud vám to nevysvětlí hned na místě tak očekávejte v celku rychlou botičku na kole svého vozidla. V centru a okolí jsou všude zákazy vjezdu, navíc značení ulic nebo podrobnější ukazatele zde nehledejte. Na které ulici se vlastně nacházíte nepoznáte tak ani pěšmo, natož z auta. Chybějící směrovky v ulicích by návštěvník přežil, ale ani název ulice na samotných domech vám nedává moc šancí na zorientování.

Centrum města je tvořeno Horním a Dolním náměstím. Zde naleznete největší památky jako je sloup Nejsvětější Trojice, zapsaný v roce 2000 do seznamu UNESCO. Na náměstích je také mimořádný soubor kašen, patřících k národní kulturní památce. K prohlídce láká i Arcidiecézní muzeum, jediné svého druhu v České republice s tzv. dómským pokladem obsahujícím větší počet diamantů než pražský loretánský poklad. Arcidiecézní muzeum sídlí na Václavském náměstí v Přemyslovském paláci, kde dominantní dóm, katedrála sv.Václava vévodí svou velikostí celému městu. Katedrála sv. Václava se však také honosí nejvyššími věžemi na Moravě a kromě ní můžete ve městě navštívit i další sakrální památky. Poblíž Horního náměstí se nachází kostel sv. Mořice s vyhlídkovou věží na níž můžete vystoupat po 206 schodech do výšky 46 metrů. Z věže, postavené zřejmě jako hlásná, hlídající požáry ve městě je vidět na celé historické centrum i na nedaleký Svatý Kopeček. Další věží na kterou se dá vystoupat je 75 metrů vysoká vyhlídková věž umístěná v historické budově radnice z roku 1378. Zde je také krásný orloj, původní z konce 15. století zničen v roce 1945 a nynější nový se skleněnou mozaikou je od olomouckého malíře Karla Svolinského. Zabudovaná zvonkohra hraje tři hanácké lidové písně. Na náměstí republiky je kostel Panny Marie Sněžné s pěkně zdobeným vstupním portálem. Další duchovní budovou je je kaple sv. Jana Sarkandera a chrám sv. Michala na Žerotínově náměstí. Ve Wurmově ulici můžete ještě spatřit arcibiskupský palác, který je rezidencí olomouckých biskupů. Aby zde nebylo církevních památek málo, tak je v Olomouci ještě obrovský komplex Klášterní Hradisko sloužící v dnešní době jako vojenská nemocnice. V místech bývalého opevnění města se dnes nacházejí parky. V jednom můžete nalézt Botanickou zahradu a v druhém pavilony známé květinové výstavy Flora Olomouc s turisticky přístupnými sbírkovými skleníky.

Historické události Olomouce jsou velmi zajímavé a bohaté,proto si vypíšeme alespoň hlavní dějinné mylníky. Podle archeologických nálezů bylo území osídleno od poloviny 6. století slovany. V 8. a 9. století se založená osada rozrostla v centrum Velkomoravské říše. Roku 1020 získali Moravu Přemyslovci a Olomouc se stala sídlem údělného knížectví. V roce 1248 je Olomouc povýšena na královské město kdy dochází k přílivu německého obyvatelstva. V roce 1306 byl zavražděn, během tažení do Polska v domě kapitulního děkana Budislava, poslední Přemyslovec Václav III. Za vlády Lucemburků se stala Olomouc hlavním městem Moravy a od roku 1333 zde sídlil markrabě moravský, pozdější císař Karel IV. Ten zde nechal založit zemské desky, které byly roku 1641 převezeny z bezpečnostních důvodů do Brna. Olomouc tím přišla o postavení hlavního města Moravy. Během třicetileté války bylo město několikrát vypleněno švédy a osm let okupováno. V letech 1742-1758 byla Olomouc na příkaz Marie Terezie přeměněna v jednu z nejmodernějších barokních pevností, která měla chránit Vídeň proti Pruskému Slezsku. V roce 1758 již Olomouc marně obléhalo vojsko Fridricha I.

V roce 1777 bylo zdejší biskupství povýšeno na arcibiskupství, zrušení Olomouce jako pevnosti a zbourání hradeb bylo v roce 1876, tedy 118 let po jejich vystavení. V místech bývalého opevnění vznikl prostor pro již zmiňované městské parky.

Tip: Obvykle tipy na dobré restaurace nedávám, učiním tak vyjímku a ke stravování doporučím restauraci U Kejklíře umístěnou nad Horním náměstím v ulici Ztracená. Velice příznivé ceny v kombinaci s příjemným prostředím v centru města a skvělé jídlo. Možnost hotových jídel jako je Svíčková na smetaně či zdejší výborný Kejklířův guláš. Skvělý je i výběr z denních menu. A co na můj tip řeknou místní Olomoučáci?

Severovýchodně od města Ivančice leží v nadmořské výšce 451 metrů obec Hlína a rozhledna Vladimíra Menšíka otevřená v roce 2007. Krásný výhled do širokého okolí sem přivádějí každoročně spousty návštěvníků. Přírodní park Bobrava s meandrující stejnojmenou říčkou dokrášluje zdejší malebné okolí.

Velké množství je zde mezi návštěvníky cyklistů, kteří sem dorážejí i přes kopcovitý terén v hojných počtech. Pohodlně sem dorazíte i autem. Hlinská vrchovina je opravdu zajímavým výletním místem. Leží na trase turistických stezek v okolí s rozlehlým komplexem lesů patřících do Přírodního parku Bobrava. Vysoká nadmořská výška oproti okolí předurčovala od nepaměti toto místo k výhledům do okolí.

Proto zde stávala rozhledna již dříve, která byla v roce 1938 pro svůj špatný stav rozebrána. V roce 2007 zde byla otevřena zcela nová 22 metrů vysoká rozhledna nesoucí jméno herce Vladimíra Menšíka, který je zde spjat a připomenut nejen svému zdejšímu rodnému okolí, ale i každému z návštěvníků rozhledny. Již z povzdálí zaujme rozhledna svým architektonickým řešením. Konstrukce je z masivních dřevěných trámů přecházejících v kombinovanou kovovou horní část. Z rozhledny mohou být spatřeny za dobré viditelnosti údajně i Alpy. Každopádně vidět zde můžete také na Pálavské vrchy a určitě si všimnete nepříliš vzdálených chladících věží jaderné elektrárny Dukovany. Podobně s elektrárnou, dohledem na Alpy a okolními lesy je na tom šumavská „Klostermannova rozhledna .(Klostermannova rozhledna)“:[36-sumava-javornik-a-klostermannova-rozhledna.php] na vrcholu Javorníku. Ten je ale o dost vyšším vrcholkem.

Návštěvu rozhledny lze také spojit s pěší turistikou po Přírodním parku Bobrava a ideálním místem pro oběd může být nedaleký Hotel U Crlíků v Tetčicích, kde jsme si výborně pochutnali na zdejších kulinářských dobrotách. Restaurace je skvěle vybavena pro rodiny s dětmi. Zdejší dětské hřišťátko, uprostřed posezení na zahrádce, je pro děti a jejich „hlídače“ rodiče skvělým místem.

Na rozhlednu Vladimíra Menšíka je příjemné 10 Kč vstupné (děti do 6 let zdarma) a otevírací doba je:

DUBEN – ŘÍJEN: otevřeno soboty, neděle a svátky 10,00 – 17,00 hod.
LISTOPAD – BŘEZEN: otevřeno neděle 13,00 – 15,00 hod

V případě nepříznivého počasí (silný vítr, bouřka, vánice ) je rozhledna uzavřena!

Itálii jsme procestovali křížem krážem samo po „vlastní ose“. Zážitky z jednotlivých míst jsem popisoval v předchozích několika článcích na tomto webu. Nyní bych se rád v souhrnu o Itálii podělil s těmi, kteří plánují cestu vlastním autem do Itálie se zážitky s cestováním po této zemi.

Obyvatelstvo

Itálie se v posledních letech stala i zemí přistěhovalců. Nejpočetnější skupinou jsou Albánci, ale naleznete zde i hodně lidí černé pleti. Ty nalezneme především na ulicích jako ilegální pouliční prodejce nelegálně kopírovaných CD, za deště deštníků, růží či jiných suvenýrů. Jakmile však spatří blízkost policie, okamžitě mizí v davu. Na jihu je zase patrný velký počet romského obyvatelstva, což se zde projevuje vysokou kriminalitou.
Především je třeba si zvyknout na větší množství žebráků a bezdomovců v ulicích měst, než na kolik jsme zvyklí. Ti se objevují často i u silničních křižovatek nebo u míst výběru mýtného.

Cestování autem

Pokud se do Itálie vydáte autem, musíte si zvyknout, že cestování po Itálii je trochu odlišné od způsobu jízdy v Čechách. Především po italských městech jezdí velké množství skútrů, které nedodržují snad žádné dopravní předpisy s výjimkou povinnosti mít na hlavě přilbu. Budete si muset zvyknout, že skútry se po městě prohánějí a nerespektují jízdní pruhy, před křižovatkou si najedou před všechna auta, v Římě nerespektují ani semafory a najíždějí do křižovatek na červenou, nerespektují přechody pro chodce ani jednosměrky.
O něco lepší je situace ve Florencii, kde jsou na mnohých světelných křižovatkách namontovány kamery, které zaznamenají každé vozidlo či skútr, které do křižovatky vjede na červenou.
Ve velkých městech často na víceproudých silnicích chybí nakresleny jízdní pruhy. Jezdí vedle sebe prostě tolik aut, kolik se jich vejde, při přejíždění z pruhu do pruhu se zásadně nedává znamení o změně směru jízdy.
Před návštěvou Itálie jsem ve všech průvodcích četl o tom, že Italové jsou zvyklí zejména na jihu země neustále na sebe troubit. Přiznám se, že je sice pravdou, že se zde klakson používá více než u nás, nicméně to není tak hrozné jak se mnohde píše.

Dálnice

Jiné je cestování také na dálnicích. Především jsou italské dálnice zpoplatněny mýtným. V praxi to znamená, že směrové tabule vedoucí k nájezdu na dálnice, jsou značeny trochu jinak, než u nás. Směrové tabule navádějící k dálnici mají sice také zelenou barvu jako je tomu v Česku, ale jsou většinou označeny pouze nápisem Autostrade a někdy i číslem dálnice. Nikoliv však jakým směrem dálnice směřuje. Teprve až po průjezdu místem, kde si vyzvedneme lístek, kde je vyznačeno místo nájezdu na dálnici, se komunikace rozděluje a navádí nás na ten správný směr, kterým chceme jet. Dopravní značení na dálnici je pak naprosto perfektní. Výjezdy jsou značeny s dostatečným předstihem, informace o následujících výjezdech z dálnice jsou značeny na tabuli současně s označením aktuálního kilometru. Většinou jsou tyto tabule umístěny ve středním dělícím pásu.

Hustota provozu na italských silnicích je v severní části Itálie daleko vyšší, než je tomu u nás, naopak na jihu země jezdí aut naopak méně než u nás, silnice jsou zde poloprázdné.
Některé úseky dálnic jsou šestiproudé, každým směrem tři jízdní pruhy. Jedná se například o dálnici A4 Padova – Verona – Milano, A1 Bologna – Milano či Řím – Neapol. Zejména na této druhé zmiňované dálnici je zvykem, že většina aut jezdí v prostředním jízdním pruhu a předjíždí se jak zprava, tak zleva. Toto je nutné mít na paměti a při vracení do pravého jízdního pruhu se přesvědčit, zda vás nepodjíždí nějaké auto zprava.
Placení mýtného funguje v naprosté většině tak, že si na počátku placeného úseku vyzvednete u turniketu lístek, k zaplacení dochází při sjezdu z dálnice nebo na konci placeného úseku v hotovosti či platební kartou. Při vjezdu do místa výběru mýtného je třeba sledovat piktogramy, které svítí nad jednotlivými vjezdy do turniketů. Pokud zde svítí červený křížek, je tento turniket uzavřen, musíme si vybrat jiný. Hotovostní platbu lze uskutečnit dvěmi způsoby. Pokud nad mýtnou branou svítí piktogram natažené ruky a mincí, jedná se o přepážku s obsluhou. Pokud nad mýtnou branou svítí symbol mincí bez natažené ruky, jedná se o automatickou platbu. V tomto případě vložíte do štěrbiny lístek, který jste si vyzvedli na začátku placeného úseku, na displeji se rozsvítí částka a vložíte bankovku, do jakéhosi koše nasypete případně mince a automat Vám vrátí nazpět.
Dále pak existují turnikety určené k bezhotovostní platbě. Ty jsou označeny symbolem platební karty. Další možností je platba pomocí tzv. VIACARD. To jsou předplacené karty určené speciálně pro platbu za použití italských dálnic. Zakoupit se dají například i v Česku v pobočkách Autoturistu.
Další a Italy poměrně hojmě používanou možností platby za použití dálnic je tzv. TELEPASS. Jedná se o automatickou platbu mýtného.
Existují však také dálniční úseky, kde platíte hned na počátku placeného úseku. Jedná se například o úsek dálnice A3 z Neapole přes Pompeje do Salerma. Zde zaplatíte hned při vjezdu na dálnici, při sjezdu z dálnice pak již nejsou žátné mýtné brány.

Pohonné hmoty

Co se pohonných hmot týče, tak nejčastěji používaný benzín označovaný u nás jako Natural 95, je v Itálii označován jako Senza Pb a jeho cena se v průběhu roku mění, ale v uplynulé letní sezóně se pohybovala okolo 1,3 € za litr. Hustota benzínových čerpadel je poměrně velká, zejména pak na dálnicích. Obecně je ale tato hustota čerpacích stanic srovnatelná s naším územím.

Jízda městem

Mimo dálnice je dopravní značení poněkud horší. Popravdě řečeno bez navigátora s mapou na klíně v podobě spolujezdce by se po Itálii asi těžko cestovalo. V Itálii je totiž zvykem umisťovat směrové tabule až přímo ve výjezdu z hlavní silnice nebo za křižovatkou. Zpočátku nám to způsobovalo problémy, později jsme si na to zvykli. Na druhou stranu je nutno uznat, že se Italové chovají daleko ohleduplněji v případě potřeby přejet z jednoho jízdního pruhu do druhého a to i přímo v křižovatce. Když jste například v pravém jízdním pruhu, není v Itálii velký problém se na několika málo metrech dostat přes prostřední jízdní pruh do levého. Podotýkám, že například v Praze je tento problém daleko větší. Pražáci přepouští své místo v jízdním pruhu někomu jinému jen velmi neochotně…

Ceny

Asi nikoho nepřekvapí, když si zde přečte, že ceny v Itálii jsou vyšší než v Česku. Pokud však nakupujete potraviny ve velkých obchodních řetězcích, není to tak hrozné. Zde je poměrně početně zastoupena síť levných supermarketů Lidl nebo Penny market. Nakupovat v těchto dvou obchodních řetězcích je poměrně levné podobně, jako je tomu v Česku. Bagetu zde nakoupíte přibližně za 0,5 €, chleba přibližně za 1 €. Balík šesti lahví balené vody přijde na 1 až 2 €.
Ceny pohlednic se pohybují v rozmezí od 0,2 do 0,5 € za kus, zmrzlinu v Itálii koupíte ta 1,5 € nebo ale také za 2,5 €. Většinou se cena liší velikostí kornoutku a tím i množství zmrzliny. Nicméně italská zmrzlina se rozhodně nedá srovnávat s tím, co se prodává u nás a rozhodně stojí za to ji vyzkoušet.

Stravování

Nabídka stravovacích kapacit je zde poměrně dostatečná, přibližně taková, na jakou jsme zvyklí z Čech. Pro nás středoevropany však může být občas problém vyznat se v některých jídlech uvedených na jídelním lístku. Největší je samozřejmě nabídka pizz. Jejich druhů je takové množství, že často ani nevíte, jakou vybrat a to třeba i z důvodu, že mnohdy netušíte, co která ingredience znamená. Pokud je však u pizzy napsáno, že obsahuje funghi, tak to znamená, že je s houbami. Pokud je pizza Capricciosa, tak potom se jedná o pizzu s olivami, houbami, mozzarelou a šunkou vařenou nebo syrovou. Ceny pizz se v italských restauracích pohybují od 5 do 7 €.
Zajímavé jsou také tzv. calzone, což je vlastně pizza ve tvaru dlouhého štrůdlu. Někdy může být ten štrůdl opravdu dlouhý. Jinak je italský jídelníček bohatý na těstoviny či dary moře. Vyplatí se rozhodně ochutnat lasagne, což jsou velmi výborné zapečené těstoviny s bešamelovou omáčkou. V italském jídelníčku však můžete ochutnat také například sušená rajčata nakládaná v oleji nebo dokonce marmeládu z rajčat.

Ubytování

Nabídka ubytovacích kapacit, zejména pak kempů, je velmi rozdílná. Bez problémů naleznete autokemp v turisticky atraktivních lokalitách. V některých místech Itálie však může být sehnání ubytování problémem.
Ceny ubytování v kempu jsou velmi rozdílné. Poměrně velký rozdíl je zde podle období, kdy Itálii navštívíte. Nejvyšší ceny jsou v srpnu a třeba pouze třetinouvou cenu zaplatíte na přelomu května a června. Nejdraží ubytování je asi v oblasti Říma, nejlevnější oblastí je Lago di Garda. Zde jsme v polovině června za ubytování pro dvě osoby, stan a auto zaplatili 15 €, za ubytování na okraji Říma jsme o několik dní později zaplatili 27 €.

Jezero Laka leží v nadmořské výšce 1096 m n. m. a je nejvýše položeným šumavských jezerem. Je také nejmenší a svým způsobem i nejmalebnějším s plovoucími ostrovy a slatinovými břehy. Túra vedoucí od Nové Hůrky k jezeru Laka je troufám si říci jednou z nejkrásnějších na Šumavě.

Výchozím bodem je osada Nová Hůrka, kde se dá pohodlně zaparkovat, popřípadě dorazit autobusem. Do 90 let zde byla vojenská osádka pohraničních jednotek, takže se sem turisté dříve nedostali. To však neplatilo v 30.letech 20.století, kdy byla Hůrka oblíbeným místem turistů z Čech a Německa. Vesnice Hůrka (dříve Hurkenthal) se sestávala z osad Nová Hůrka, Stará Hůrka a Hůrka. Stará Hůrka a Hůrka byly v průběhu 50.let srovnány československou armádou se zemí v podobě vojenského cvičení. Z bývalé hřbitovní kaple a hrobky rodiny Abele, která zde vše vybudovala, zbyly jen ruiny.

První část trasy k jezeru Laka vede od Nové Hůrky odkud po pár kilometrech krásné asfaltové cesty lemované starými stromy s divokými včelami a loukami přecházejících ve zdejší hluboké lesy dorazíte k ruinám Staré Hůrky (1015 m.n.m.), kterou nám prozrazují malé kopky zbytků staveb, které jsou již porostlé bujnou vegetací a náletovými dřevinami. Jediný zde zůstal kostelík obklopen dřívějším zpustošením po odsunu původního německého obyvatelstva (1946-1948) do oblasti Bavorského lesa. Na tomto místě si zhruba v polovině cesty k jezeru Laka příjemně odpočinete a zamyslíte se nad zarostlými ruinami a náznaky dřívějších cest, prozrazujících osázení stromů do alejí. Kde se asi nacházel proslulý hotel Zum Lacka-See? Jak to zde muselo vypadat v době rozkvětu a turistické sezóny? Na Hůrce je však nejzajímavější, že byla světrově známou sklárnou s výrobou litých zrcadel. Tyto v té době unikátní zrcadla se vyvážela do celé Evropy i zámoří. Založení osady se datuje na rok 1732 pod názvem „česká hut“ (Böhmischhütten). Sklárny přestaly být postupně od roku 1852 pro tehdejších 558 obyvatel obživou. V tomto roce prodala rodina Abelů Hůrku knížatům Hohenzollern ze Sigmaringenu. Hlavní pracovní náplní se zde stalo dřevorubectví. Zajímavé zde také bylo, že obyvatelé panství Hůrka žili na Králováckém území a mohli proto o sobě rozhodovat sami. Každý majitel skláren na Králováckém území byl totiž povinnen zajistit svým zaměstnancům bydlení a pozemky nezbytně nutné pro obživu. Obyvatelé dostali obvykle pro svoji potřebu kus louky na pasení jedné až dvou krav a pole na pěstování brambor, lnu a ovsa. V těchto horských podmínkách to nebylo jistě lehké se uživit a přežít zde.

Po odpočinku u Staré Hůrky se další část trasy odehrává již z části v lesním prostředí s postupným stoupáním k samotnému jezeru Laka. V části kopcovitého stoupání musíte odbočit do prava odkud je to k hladině pohádkového jezera cca 400 metrů. Na odbočení upozorňuji, poněvadž rovně po cestě je vstup v období hájení Tetřevů zakázán a navíc zde dorazíte skoro až na německou stranu Šumavy, tak jako dvě zúčastněné turistky z naší výpravy ( na které jsme čekali, než dorazí zpět z Německa, hodinu v příjemném prostředí jezera Laka).

Jezero Laka – má rozlohu 2,8 ha a je nejvýše položené jezero Šumavy (1096 m. n. m.) a je ledovcového původu s plovoucími ostrovy a slatinovými břehy obklopenými horskými lesy. Okolí je dějištěm románu Karla Klostermanna Skláři. Hladina jezera byla v minulém století o 1,7m zvýšena umělou hrází a vody jezera se využívalo k pohonu strojů ve sklárnách v Nové a Staré Hůrce.

Oblast Králicka je typická množstvím dělostřeleckých tvrzí, které byly budovány jako součást rozsáhlého systému opevnění ve třicátých letech minulého století. Výstavba opevnění byla součástí přípravy čs. armády na obranu republiky ve druhé polovině třicátých let minulého století. Byla to odezva na zhoršující se mezinárodní situaci.

V souvislosti s přípravou výstavby opevnění vznikly názory v kruzích generálního štábu armády i v kruzích politiků, že výhodnější bude postavit tankové a moderní dělostřelecké divize a zároveň vybudovat silné letectvo a těmito prostředky v případě ohrožení zasáhnout na ohrožených místech hranice státu proti útoku nepřítele. Naproti tomu hlavní důvod, proč budovat stálé opevnění, byly početní stavy armády. V prostoru Labe – Odra byl tehdy nepřítel schopen nasadit do útoku 30 – 35 divizí, naproti tomu by naše armáda musela k uhájení této linie postavit 25 – 30 divizí. Početní stav armády v té době takovou silou nedisponoval. Vybudováním stálého opevnění v uvedeném úseku by armáda na obranu území potřebovala o půl miliónu vojáků méně a tito mohli být použiti k obraně na jiných ohrožených místech.
Na jaře roku 1935 zde bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) v čele s generálem Husárkem.

Abychom si představili důležitost úseku obrany na Králicku (Kladský výběžek), je zde skutečnost, že právě zde byly postaveny čtyři stavebně dokončené dělostřelecké tvrze –Hůrka, Bouda, Adam a Hanička. Dalších pět dělostřeleckých tvrzí bylo rozestavěno (Orel, Šibenice, Skutina, Dobrošov a Babí). Zde celý úsek hranice v délce 45 km by klasicky musely hájit čtyři divize polní armády – tedy zhruba 60 tisíc vojáků. Tu je vidět nesporná výhoda stálého opevnění. Na obranu uvedeného úseku by stačilo 3 200 mužů v první linii.
Objekty LO byly obsazeny dalšími zhruba 4 000 muži. Za linií těžkého opevnění se budovalo souvislé pásmo lehkých objektů vz. 37 (řopíků) jako první záchytné pásmo. Úkolem těchto objektů, obsazovaných jednotkami polní armády, bylo zadržení nepřítele, který by pronikl linií těžkého opevnění.
Těžké opevnění mělo přehrazovat jen pro obranu nejdůležitější směry především na severní a jižní hranici Československa, lehké opevnění vyrůstalo podél celých hranic Čech, Moravy, Slezska, na jižním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Roku 1938 se stala staveništěm prakticky celá naše země. Plán předpokládal výstavbu 16 tisíc lehkých a téměř 1300 objektů těžkého opevnění. Výstavba měla být podle plánů dokončena roku 1951. Práce byly přerušeny v roce 1938 přijetím mnichovského diktátu. Do té doby bylo vybudováno přes 10 tisíc lehkých a 263 těžkých objektů.

V roce 1990 byla veřejnosti zpřístupněna dělostřelecká tvrz Bouda na Králicku. Ta byla roku 1995 vyhlášena Ministerstvem kultury ČR kulturní památkou.
Pevnost Bouda je jedním z pěti stavebně dokončených čs. tvrzí a jako jediná z nich je dnes v téměř původní podobě přístupná veřejnosti. Tvoří ji pět objektů (srubů) postavených v největším stupni odolnosti. Stropy a stěny orientované směrem k nepříteli jsou tvořeny železobetonovou vrstvou o síle 3,5 metrů. Sruby jsou spolu v podzemí propojeny systémem chodeb a sálů. V době mobilizace v září 1938 ještě nebyla plně dokončena její vnitřní výbava, mimo jiné chyběla i otočná a výsuvná dělostřelecká věž s dvojčetem 10 cm houfnic, vybavení strojovny a filtrovny. Přesto zde v době mobilizace tvořilo osádku tvrze Bouda 119 vojáků.

Výstavba tvrze – byla zahájena 1. října 1936 a stavba byla dokončena za neuvěřitelných 24 měsíců. Podle období výstavby zde pracovalo 250 až 800 dělníků, stavbu prováděla firma ing. Zdenko Kruliš z Prahy. Celkové náklady na její výstavbu dosáhly 28,5 miliónů tehdejších korun.
V ceně však není započítána cena za cement, ocelovou výztuž, vnitřní instalace a výzbroj.
Návštěvníci do tvrze Bouda vcházejí vchodovým objektem, který byl vybudován na odvrácené straně kopce Bouda tak, aby nebylo možné ze strany nepřítele jej pozorovat ani ohrozit palbou. Vchod totiž sloužil pro zásobování tvrze. Nebylo počítáno s tím, že by se tudíž tento vchodový objekt významněji zapojil do boje.

Samotný vjezd měla uzavírat masivní čtyřdílná mřížová vrata a poté dvoje silnostěnná ocelová vrata opatřená střílnami. Oboje vrata byla po dotažení do těsnění v zárubni plynotěsná a prostor mezi nimi se nazýval přetlakový uzávěr. Šlo o přechodový úsek chodby důležitý v systému ventilace vzduchu, kde by v případě zamoření automobilů bojovými látkami byla prováděna jejich očista. Ani jedna vrata se do roku 1938 však u vchodového objektu nepodařilo osadit. Za druhými vraty se nachází překladiště, kde se náklad překládal na vozíky úzkorozchodné dráhy o rozchodu 600 mm, které jej rozvážely po celém podzemí.
Tvrz měla svou elektrárnu, kde měly být osazeny 3 dieselagregáty o výkonu 80 kW. Elektrárna však měla být dobudována až na jaře roku 1939, takže osádka v září 1938 používala petrolejové lampy a částečně i elektrický rozvod ze staveniště.
Tvrz měla být vybavena i vlastní zásobárnou vody či sklady munice, které byly opatřeny vodními clonami a sprchami v případě exploze. V září 1938 se zde nacházel více jak milión kusů kulometných nábojů ráže 7,92 mm. Dále se v podzemí nacházely kasárna, ošetřovna, ale i šachta se schodištěm a výtahem do pěchotního srubu K – S 24 „Libuše“.
Vzhledem k neprůchodnému terénu pro tanky neměl žádný objekt tvrze Bouda výzbroj protitankových zbraní. Nacházely se zde pouze lehké a těžké kulomety, pouze objekt K – S 22 „Horymír“ měl být vybaven otočnou a výsuvnou dělovou věží. V roce 1938 byly před dokončením ve Škodových závodech v Plzni dva exempláře tohoto složitého zařízení. Věž měla hmotnost 440 tun a byla vybavena dvojčetem houfnic ráže 10 cm a dostřelem 11 950 metrů. Palbou tak mohla pokrýt celé králické údolí.
Jelikož se dále hřeben kopce svažuje, musela být z důvodu dodržení minimální stanovené bezpečnostní výšky 16 metrů skalního nadloží nad chodbou další část podzemí snížena. Při cestě k pěchotním srubům K – S 21 a K – S 23 je tedy nutno sestoupit po 74 schodech do vyrovnávací šachty.

Tvrz Bouda byla vybudována na stejnojmenném kopci v lesním masivu nad obcemi Těchonín, Lichkov a Dolní Boříkovice. Nejschůdnější cesta k tvrzi vede po 3 kilometrovém úseku značené turistické cesty ze Suchého vrchu. Provozovatelem pevnosti je Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s.

Při svém dvoutýdenním putování po Francii jsme se konečně dostali až na samý jih Francie do tolik opěvovaného kraje Provence. Do kraje dobrého jídla, vína a sluníčka.
Projíždíme malými vesničkami. V některých z nich snad kvůli tomu, že byla neděle, probíhaly právě místní trhy. Prodíráme se davy lidí i aut, krokem popojíždíme v koloně a dostáváme se do vesničky nazvané Fontaine du Vaucluse.

Fontaine du Vaucluse

Projíždíme celým městečkem, než dorazíme na placené parkoviště. Obsluze u vjezdu zaplatíme 3 € a jdeme do města, které je romanticky položené v horách přímo na říčce, která poháněla a dodnes pohání mlýny. Dochovalo se tu tak několik mlýnských kol a dokonce vodní papírna, kterou je možné dokonce navštívit a seznámit se s jejím principem. Procházíme kolem mnohých stánků s nejrůznějším sortimentem, mezi kterým nechybí především levandule, jako typická rostlina, která se v kraji Provence pěstuje.
Pokračujeme dále za městečko asi 300 metrů k pramenu řeky Sorgue, která vyvěrá v zimě a na jaře z hlubokého podzemí až 300 metrů tmavě zelené tůně.
Jak je uvedeno i přímo cestou k pramenu, toto nádherné místo inspirovalo Petrarcu, který v těchto místech složil mimo jiné mnoho ze svých sonetů Lauře.
Asi po dvou hodinách strávených v těchto místech se vracíme opět k autu a odjíždíme dále.

Projíždíme krajem Provence a opravdu nás fascinuje ta spousta sadů se stromy obalenými krásnými červenými třešněmi. Přijíždíme do městečka Coustellet a zde nás zaujalo muzeum levandule. Okolo nalézáme malé pole plné modrých levandulí. Jelikož je však krátce po poledni, je muzeum zrovna v tu chvíli zavřeno. Do čtrnácti hodin, kdy se muzeum opět otevírá, čekat nechceme a pokračujeme dále. Asi po půl hodině jízdy po klikatých silničkách přijíždíme do jedné horské vesničky, která byla postavená přímo na skále a zaujala nás již při svém příjezdu.

Gordes

Přijíždíme na parkoviště, kde platíme okamžitě 3 € a vydáváme se do města. Gordes je historické městečko rozprostírající se v kopcích Provence uprostřed vápencového pohoří Lubéron. Vesnice je postavena přímo na skále, takže je odsud překrásný výhled do celého kraje. Nahoře na nejvyšším místě obce se nachází hrad, kde se nachází výstava současného francouzského umění. Procházíme se poklidným městečkem a kocháme se výhledem.

Village des Bories

Po necelé hodině opouštíme Gordes a jedeme k nedaleké vesnici Village des Bories. Tato vesnička je natolik ukrytá, že do těchto míst nevede ani kvalitní zpevněná silnice. Dostáváme se sem po úzké cestě, kde by se dvě auta spolu vyhýbala jen velmi těžko. Proto je silnice jednosměrná, opačným směrem je cesta vedena trochu jinudy. Parkování u vesnice je naprosto divoké a nijak neorganizované na volných prostranstvích přímo na skále. Celá vesnice je však obehnána specifickou kamennou zdí a vstup do skanzenu je zpoplatněn. Platíme tedy 5,5 € za každého z nás a vstupujeme dovnitř.
Je to vlastně skanzen obydlí vybudovaných na neolitických principech, z nichž některá byla soudě dle údajů uvedených v jakémsi muzeu ve skanzenu obydlena ještě na sklonku šedesátých let dvacátého století. Dozvídáme se zde také to, jakým způsobem se zde žilo i to, jak probíhala rekonstrukce těchto opravdu zvláštních staveb. Domy jsou zde postaveny jako skládačka z kamenů poslepovaných spolu snad pouze blátem. Stavby byly většinou bez oken a představa bydlení zde mi přijde naprosto neskutečná.
Celá vesnice, kterou volně procházíme a kde můžeme do všech staveb nahlédnout, mi připomíná italské město Alberobello v Itálii, což byla podobná obydlí kmene trulli.
V kamenné vesnici strávíme asi hodinu a vracíme se k autu.

Nyní nás čeká poměrně dlouhá cesta krajem Provence po vedlejších silničkách. Bez zdatné navigátorky a podrobného autoatlasu by jsme se velmi těžko dostávali směrem ke kaňonu řeky Verdon, konkrétně k jezeru Lac de Ste Croix, kde se chceme ubytovat. O tom však ale zase někdy příště…

V zámeckém parku Schönbrunnu můžete navštívit spousty atrakcí. Velmi zajímavé jsou dva historické skleníky Palmenhaus – Palmový dům a Wüstenhaus – Pouštní dům. Obě krásné expozice jsme navštívili v rámci kombinované vstupenky se zdejší zologickou zahradou. Palmenhaus jsme navštívili po prohlídce zdejší nádherné ZOO, která nám zabrala nejvíce času a vzhledem ke kombinované vstupence a jednodenní návštěvě Vídně jsme měli na Palmenhaus již omezený čas.

Palmenhaus

Při vstupu nás však čekalo nemilé překvapení. Pán nás již nechtěl vpustit dovnitř, poněvadž se zde připravovala vernisáž výstavy nějakých obrazů. Při tom do konce otevírací doby zbývalo ještě spoustu času. Přesvědčili jsme ho, aby nás pustil a měli jsme tudíž jen chvíli na celou prohlídku. V palmovém domě jsou rostliny z pralesů všech kontinentů. Budova je 113 metrů široká, 28 metrů vysoká a byla postavena v letech 1881-1882 dle projektu Franze Xaviera Segenschmidta. Konstrukce je ze železa a skla. Je vsazena nenápadně a vkusně do zámeckého parku. Po návštěvě tropického pavilonu v ZOO, který je obrovský a atraktivnější o volně létající ptactvo, nám již expozice nepřipadala natolik zajímavá. Přesto je však z botanického a architektonického hlediska návštěva zážitkem.

Wüstenhaus

Je dům pouště podobné konstrukce jako palmový dům a nachází se naproti. Na jeho prohlídku nám zbylo díky vernisáži v Palmenhausu více času, což bylo dobře, protože expozice je impozantní a zaujala nás všechny. Budova je s historickými slunečními hodinami z roku 1904. Můžete zde shlédnout ukázky přírodního prostředí v pouštních oblastech Afriky, Austrálie, Asie a Ameriky. Unikátní je sbírka velkých a starých kaktusů vystavených ze Státní botanické zahrady. V tomto pouštním prostředí jsou zajímaví volně se pohybující holoubci vlnkovatí, kteří zde nenápadně poskakují a poletují kolem vás. Z pouštního domu lze vyjít i na venkovní prohlídku, kde si odpočinete od zdejšího pouštního horka.

Jednotlivý vstup je 4 Euro do každého ze skleníků zvlášť, s Vienna card je to 3,30 Euro a kombinovaná vstupenka i se zoo vyjde na 16 Euro a s Vienna card na 13 Euro.

Pražský hrad budovali čeští panovníci více než tisíc let a svojí rozlohou a členitostí se stal největším a nejvýznamějším českým hradním komplexem. Co nabízí Pražský hrad dnešním turistům a co je jeho kouzlo? Na to jsem se přijel do Prahy podívat. V areálu naleznete také chrám sv. Víta, Zlatou uličku, kostel sv. Jiří a ukryté korunovační klenoty.

Naši cestu jsme absolvovali převážně metrem, takže s parkováním tentokráte neporadím. Výstup na hrad jsme šli pěšmo od Karlova mostu.

Musím konstatovat, že od mé poslední návštěvy Prahy (počátkem 90.let) se centrum výrazně změnilo. Spousty turistů, restaurací, viditelné investice do oprav památek a rozvoj turistických atrakcí.

Při vstupu do samotného areálu hradu projdete kolem nehybné hradní stráže, která se každou hodinu střídá za tradičního rituálu. V poledne je střídání stráží nejatraktivnější a probíhá s doprovodem hudby. Vstupní brána je tzv. Matyášova z roku 1614 za níž je již rozlehlý areál s několika nádvořími. Z druhého nádvoří se dostanete kolem raně barokní fontány průchodem až k chrámu sv. Víta. Zde můžete navštívit chrám nebo starý královský palác. V královském paláci je atraktivní reprezentační Vladislavský sál, zaujímající celé druhé patro. Tento sál je 62 metrů dlouhý s 13 metry výšky. Postavit jej dal Vladislav Jagellonský a sloužil k volbě králů a prezidentů republiky. Dříve zde probíhaly i rytířské turnaje.

Chrám sv. Víta – Samotný chrám sv. Víta je turisticky nejatraktivnější stavbou. Svoji stavební monumentálností a slavnou historií zaujme. Jsou zde totiž uloženy české korunovační klenoty a odpočívají zde navěky čeští králové. V podzemí chrámu sv.Víta sejdete až k základům prastaré rotundy i románské baziliky. Rotundu zde nechal postavit kníže Václav, vnuk knížete Bořivoje, který tak pokračoval v šíření křesťanství započatého 9. stoletím. Samotný kníže Václav zde později nalezl hrob jakožto svatořečený. Kolem roku 1060 za vlády knížete Spytihněva byla rotunda nahrazena bazilikou. V podzemí tak projdete východní částí krypty sv. Kosmy a Damiána až ke královské hrobce, kde se přesně uprostřed nad vámi objeví vyobrazení z bílého mramoru všech, kteří jsou zde pochováni. Ferdinand I. s manželkou Annou Jagellonskou, Rudolf II. či Karel IV. a mnozí další.

Tehdejší bazilika se v 11. století korunovací krále Vratislava stává korunovačním kostelem Přemyslovců a nabývá na duchovním centru českého státu. Největší změny se dostává s. Vítu s obdobím vlády Lucemburků, kteří nahradili dosud vládnoucí rod Přemyslovců. Jan Lucemburský sňatkem s Eliškou Přemyslovnou získává český trůn. Pražské biskupství získalo povýšení na arcibiskupství a téhož roku byl položen základní kámen pro novou velkolepou gotickou katedrálu. Stavbou byl pověřen francouzský architekt Matyáš z Arrasu, který dílo nedokončil a po 8 letech práce zemřel. Za pokračovatele si král Karel IV. vybral Petra Parléře, který věnoval stavbě celý svůj život, přesto koncem 14. století stavbu nedokončil. S vypuknutím husitských válek došlo k přerušení prací a k chátrání chrámu. Po mnoho století docházelo k obnovování prací a k definitivnímu vysvěcení katedrály došlo dne 28.9.1929, tedy 1000 let od smrti sv.Václava.

Korunovační klenoty – jsou symbolem české státnosti a pro návštěvníka jsou zpřístupněny k vidění jen ojediněle. Tento poklad českého národa je ukryt v korunní komoře nad Zlatou bránou v sousedství svatováclavské kaple chrámu sv. Víta. Železné dveře jsou opatřeny sedmi zámky od kterých mají klíče nejvýznamější představitelé vlády a církve. Pokud by jste chtěli poklad získat, musíte si obstarat klíč od prezidenta, předsedy vlády, pražského arcibiskupa, svatovítské kapituly, předsedy poslanecké sněmovny, senátu a primátora. Korunovační klenoty obsahují královskou korunu, žezlo, meč, zlaté jablko a ostatkový korunovační kříž. Korunu nechal zhotovit Karel IV. již v době svého působení moravského markraběte. Později nechal korunu osázet ještě vzácnějšími drahokamy, které se mu podařilo získat. Celá koruna je z dvaadvacetikarátového zlata a váží 2,5 kg, zdobí ji 94 drahokamů a 20 perel. Z drahokamů zde naleznete smaragdy, rubíny, spinely a safíry, z nichž chrpově modrý je údajně nejcenější a ve světě vzácný. Safíry a rubíny pocházejí snad ze Srí Lanky a spinely se smaragdy z Afganistánu. Klenoty se však všechny z původní doby nedochovaly. Jablko a žezlo pochází z doby vládnutí Rudolfa II a Svatováclavský meč pravděpodobně také není autentický.

Kostel sv.Jiří – Na Pražském hradě stojí za zmíňku i nenápadný a myslím že opomíjený románský kostel sv. Jiří, jehož vznik je datován do roku 920 za vlády knížete Vratislava. Při tomto kostele byl založen v roce 973 i nejstarší český klášter benediktinek a to zásluhou princezny Mlady.
Byla to dcera knížete Boleslava I., která dosáhla v Římě velkého uznání samostatnosti české církve. Dnešní románská podoba kostela s hlavní apsidou a dvěma věžemi pochází z přestavby po ničivém požáru v roce 1142.

Z přestaveb celého areálu hradu je nejvýznamější proměna za vlády Karla IV., který tak pokračoval v budování odkazu Přemyslovců. Další velkou středověkou přestavbu učinil Vladislav Jagellonský na přelomu 15. a 16. století. Počátkem 16. století vybudoval Ferdinand I Habsburský královskou zahradu za Jelením příkopem a nechal zde postavit Královský letohrádek. Po bitvě na Bílé hoře 1620 opustili Habsburkové Prahu a vladařským sídlem se stala Vídeň. Nová přestavba nastala až v druhé polovině 18. století, za vlády Marie Terezie, kdy získal zanedbaný hrad podobu známou do dnešních dnů.

Na prozkoumání celého hradu je potřeba opravdu spoustu času. Veškeré zahrady a zákoutí jsem neměl možnost prozkoumat. Navštívili jsme ještě malebnou Zlatou uličku, která je zbytkem drobné zástavby Pražského hradu. Bydlela zde hradní čeleď, hradní střelci a údajně snad zlatníci (z 16. století je doložen název „Zlatnická ulička“). Domky byly obývány až do druhé světové války. Dále jsme zavítali na výstavu v areálu čtvrtého nádvoří 1000 let zlata Inků. Cestou zpět je zajímavé řešení Svatováclavské vinice s posezením a nově vysázeným vinohradem. Zde tak můžete vidět krásné panorama historické Prahy.

Snad každý člověk má ve svém srdci uschované místo, kam se rád vrací. V mém případě jsou to rybníky zaplněné jižní Čechy s pohádkově vypadajícími zámky, jejichž krásu jsem obdivoval již jako malé dítě během častých rodinných výletů. Rožmberk nad Vltavou je ideálním místem pro dovolenou.

Přestože jižní Čechy nabízí stovky zajímavých turistických cílů, většinou citlivě zasazených do zdejší malebné krajiny, mě osobně nejvíce zaujaly oblasti nesoucí stopy mocné šlechtické větve Rožmberků. Tito pokrokově uvažující velmoži totiž citlivým způsobem zasáhli do původní nehostinné bažinaté krajiny způsobem, který je dodnes hoden obdivu. Na svém dvoře zaměstnávali velmi zdatné stavitele rybníků, díky nimž vznikla velmi rozsáhlá a ucelená rybniční soustava na Třeboňsku i v dalších koutech jižních Čech. Hranice rožmberských panství se během několika staletí natolik rozrostly, že svou rozlohou významně předčily državy ostatních panských rodů v Čechách.

Rožmberkové, jejichž rodovým znakem byla všeobecně známá červená pětilistá růže se zlatým středem na stříbrném poli, hráli významnou roli v české domácí i zahraniční politice. Po dlouhá léta členové rodu zastávali významné funkce u českého královského či říšského císařského dvora. Většina lidí si pány z Rožmberka spojuje se jejich rodovým sídlem v Českém Krumlově, popřípadě s Třeboní, kterou si za své sídlo po nuceném prodeji českokrumlovského panství vybral poslední žijící potomek v rodové linii Petr Vok. Historie rožmberského rodu se však nezačala psát ani v Českém Krumlově ani v Třeboni, nýbrž asi 25 km jižně od Českého Krumlova, v dnešním městečku Rožmberk nad Vltavou.

Hrad Rožmberk

Zdejší hrad Rožmberk je poprvé zmiňován pod názvem Rosenberg již v roce 1250 za vlády českého krále Václava I. a jeho zakladatelem byl s největší pravděpodobností Vok I. z Rožmberka (1220 – 1262). V podhradí vzniklo také brzy poddanské městečko. Hrad se stal správním i hospodářským centrem panství, jehož část věnoval Vok z Rožmberka nově založenému cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě, jehož mniši se posléze stali duchovními strážci Rožmberků. Po vymření pánů z Krumlova roku 1302 převzal celý majetek spřízněné rodové větve Jindřich I., který přesunul rodové sídlo z Rožmberka do Krumlova.

K výraznější stavební činnosti na hradě dochází až v období panování posledních Rožmberků Viléma a Petra Voka, kteří stojí za úpravami interiérů ve stylu italské renesance. Za velkorysé manýristické úpravy vděčí hrad synovci posledních Rožmberků Janu Zrinskému, který zde v roce 1612 předčasně zemřel. Hrad se následně dle rožmberské závěti dostal na krátkou dobu do majetku Švamberků, kterým byl po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován a darován francouzskému veliteli císařských vojsk Karlu Bonaventurovi Buquoyovi. V držení šlechtického rodu Buquoyů byl hrad až do roku 1945. Ze všech majitelů tohoto rodu na sebe upoutal pozornost vášnivý sběratel uměleckých předmětů Jiří Jan Jindřich Buquoy (1814 – 1883), který přebudoval zámek na rodové muzeum v duchu romantického cítění.

Když přijíždíte do Rožmberka nad Vltavou od Českého Krumlova po silnici kopírující tok řeky Vltavy, tak se vám několik kilometrů před obcí na krátký okamžik objeví kouzelná silueta bělavého hradu a za okamžik zmizí. Další pohled, již daleko více impozantnější, se vám naskytne až při vjezdu do obce. Tato zajímavost je způsobena velkým meandrem Vltavy před Rožmberkem nad Vltavou.
Hrad Rožmberk se skládá z pozůstatků horního hradu založeného ve 13. století, který připomíná pouze gotická věž Jakobínka, a z mladšího dolního hradu, zbudovaného ve 14. století a později upravovaného v 16., 17. a 19. století. Bývalé rožmberské časy připomíná právě gotická věž Jakobínka a samozřejmě renesanční sgrafitová výzdoba vnějších fasád dolního hradu. Při pohledu z obce turisty zcela jistě zaujme vysoká hranolovitá věž zakončená novogotickým cimbuřím. Nejoblíbenějším místem pro pořizování fotografií je most přes Vltavu v centru městečka.
Prohlídku hradu si rozhodně nenechte ujít. Já osobně jsem navštívil hrad několikrát, nejvíce mě však nadchla kostýmovaná představení, která hrad každoročně pořádá v hlavní turistické sezóně. Při těchto představeních znovu ožívají slavné postavy rožmberských dějin. Hradebními chodbami tiše a pomalu prochází i malým dětem známá Bílá paní Perchta z Rožmberka, v komnatách promlouvají k návštěvníkům poslední Rožmberkové Vilém a Petr Vok, většinou nechybí ani oddaný rožmberský kronikář Václav Březan či rožmberský regent a slavný stavitel rybníků Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Místa na noční představení je nutno si dopředu objednat, pravidelně totiž bývají s předstihem vyprodána. Kromě nočních prohlídek nabízí hrad i další bohatý turistický program jako např. koncerty, šermířské souboje a další akce. Více informací o samotném hradu a konaných akcích naleznete na – hrad Rožmberk

Rožmberk nad Vltavou

Městečko Rožmberk nabízí dostatečnou kapacitu ubytovacích a stravovacích služeb. Vyšší ceny ubytování jsou ovlivněny jednak blízkostí rakouských hranic, ale i obrovským zájmem turistů o toto místo. V centru městečka se nachází několik penziónů, hotelů a restaurací. Těm z vás, kterým nevadí jednoduché ubytování, doporučuji Rekreační zařízení České pošty , které má jedinečné umístění. Sídlí totiž v bývalých hospodářských budovách přímo naproti hradu Rožmberk, které místní nazývají jako nový zámek. Rekreační zařízení nabízí dvou i více lůžkové pokoje, některé i s vlastním sociálním zařízením. Navíc si ve zdejší jídelně můžete připlatit jakoukoli stravu během dne. Ubytovaní hosté mohou využít možnosti zaparkování vozu až nahoře před ubytovnou v blízkosti vchodu do hradu. Ostatní turisté musí zanechat auto dole v obci a vydat se ke hradu strmým, asi stometrovým kopcem, zakončeným několika schody.

Rožmberk nad Vltavou je ideálním místem pro výlety do okolí. V blízkosti neopomeňte navštívit Český Krumlov, který nabízí jedinečné historické jádro a zámecký komplex významně poznamenaný architekturou ve stylu italské renesance. O zapsání města na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO se zasloužil svými stavebními aktivitami právě šlechtický rod pánů z Rožmberka.
V blízkém Vyšším Brodě stojí za návštěvu cisterciácký klášter s rožmberskou hrobkou a poštovní muzeum.. To sídlí v historické budově bývalého opatství, která leží vedle kláštera a je v ní umístěna stálá expozice dějin pošty od 16. století. Asi 4 km od Vyššího Brodu směrem na Lipno se nachází Čertova stěna, jedna z nejznámějších a nejnavštěvovanějších skalních lokalit v jižních Čechách. Na rozloze přibližně 10 ha se nad hlubokým údolím Vltavy rozprostírá divoký skalní sráz posetý chaoticky nakupenými žulovými balvany. Před prohlídkou auto zanecháte na značeném odstavném parkovišti, opatrně přejdete silnici a asi po sto metrech dorazíte k vyhlídce. Za zmínku stojí, že právě Rožmberk na Vltavou je jedním z hlavních míst děje Smetanovy opery „Čertova stěna“ na text Elišky Krásnohorské.
Zajímavým zpestřením pro celou rodinu může být návštěva bobové dráhy na Lipně, koupání v Lipenské přehradě či v areálu místního krytého akvaparku. Nevšedním zážitkem za malý poplatek se pro návštěvníky Lipenska může rovněž stát plavba přívozem mezi Frymburkem a Přední Výtoní. Cena za jednosměrnou cestu je 70 Kč za auto s řidičem, 30 Kč zaplatí cykloturisté a 10 Kč dospělé osoby.

Oblast Lipenska a Českokrumlovska se dá rovněž velice pěkně poznávat z lodi či raftu při sjíždění Vltavy. Většina vodáků začíná svoji pouť po zákrutech řeky v blízkém Vyšším Brodě. V těsné blízkosti Rožmberka nad Vltavou je vyhlášený vodácký kemp, odkud se v hlavní sezóně každý večer vydávají desítky milovníků tohoto vodního sportu do místních restaurací a také na již zmíněné noční prohlídky místního hradu.

Přestože se historie slavného jihočeského rodu uzavřela před téměř čtyřmi staletími, na čitelné stopy po úspěšném vladaření těchto velmožů zde i dnes narazíte na každém kroku.
Vydejte se proto do Rožmberka nad Vltavou a podívejte se do míst, odkud vzešel šlechtický rod pánů „z Růže“, rod velmožů, který se výraznou měrou zapsal do dějin kouzelné jihozápadní části naší země.

Při svých putováních po Francii jsme se dostali až na samotný jih země. Po náročném dni a prohlídce oblasti plné plameňáků v přírodní rezervaci Camarque jsme pokračovali směrem na Avignon. Navštívili jsme římský akvadukt Pont du Gard a samotné město Avignon s impozantním papežským palácem a proslulým avignonským mostem.

Pont du Gard

Ještě než dorazíme do Avignonu, odbočíme směrem k další významné památce – římskému akvaduktu Pont du Gard. Až před devatenáctou hodinou přijíždíme na velké centrální parkoviště. Hned u vjezdu jsme získali parkovací lístek a přicházíme ke komplexu, který je informačním centrem, muzeem, restaurací či promenádou současně. V informačním centru získáme mapu. Možnosti prohlédnout si muzeum či shlédnout film o historii této překrásné památky využít nemůžeme vzhledem k poměrně pokročilé době. Pokračujeme tedy ještě dalších dvě stě metrů a otevírá se nám překrásný výhled na unikátní památku z doby Římanů.
Posláním akvaduktu, který je dodnes funkční, bylo zásobování města Nimes a okolí vodou. Ta byla přiváděna z pramene od Úzes, vzdáleného zhruba 48 kilometrů, systémem akvaduktů, příkopů a tunelů vyhloubených do tvrdé skály. Celkový spád činil 17 metrů a technické dovednosti potřebné k uskutečnění tohoto projektu, byly ohromující, protože spád byl velmi pozvolný, zhruba 34 cm na 1 kilometr.

Akvadukt se svými třemi ohromnými patry oblouků stojí dodnes téměř neporušený a překlenující řeku Gard. Její břehy jsou obklopeny koupajícími se a opalujícími lidmi, takže návštěva tohoto místa opravdu stojí za to. Dolní patro oblouků akvaduktu má šest. prostřední 11 a vrchní patro 35 arkád. Most je dlouhý 275 metrů a v nejširší části široký 3 metry. Stavba mostu probíhala za pomocí důmyslného systému kladek, kdy byly až několik tun těžké kvádry kladeny až s milimetrovou přesností. Není bez zajímavosti, že dřevěné lešení se opíralo o kvádry vyčnívající z konstrukce mostu, které jsou dodnes viditelné.
Pomalu se vracíme zpět na parkoviště. V automatu zaplatíme 5 € za parkování a odjíždíme směrem k Avignonu.

Zanedlouho vjíždíme do města a hledáme směrovky na nějaký vhodný autokemp. Neustále se motáme městem, ale stále sledujeme směrové tabule a asi po deseti minutách přijíždíme k prvnímu autokempu. Jeho cena nás však nezaujala a tak pokračujeme dále. Po dalších pěti minutách přijíždíme k autokempu Camping de Leux Rhone, kde by nás jedna noc přišla na 8,36 €. Autokemp sice nepůsobí tak dokonale jako ty předchozí, dokonce někteří obyvatelé kempu vypadají spíše jako bezdomovci. To však nic nemění na tom, že jsme se rozhodli v kempu přenocovat. Jak jsme totiž zjistili, majitel kempu zde již nebyl a nebyl zde ani nikdo jiný, komu by jsme se tu ohlásili a případný pobyt zaplatili. I z toho důvodu jsme se rozhodli pro nocleh v autě, abychom mohli ráno co nejdříve nenápadně vypadnout.
Ještě před tím jsme se však poprvé v průběhu našeho pobytu ve Francii potkali Čecha. Nejednalo se však o žádného turistu, ale pouličního žongléra, který si v Avignonu přivydělává nějaké to euro.
Okolo 22 hodiny jsme zalezli do auta a šli spát.

Ráno se probouzíme okolo sedmé hodiny, sluníčko na obloze dává tušit, že se počasí opět vydaří a ještě před osmou hodinou opouštíme kemp bez jakéhokoliv placení.

Avignon

Přijíždíme do Avignonu a hledáme nějaké vhodné parkování. Bohužel jsme přehlédli bezplatné parkoviště a proto míříme k podzemnímu parkovišti přímo pod Papežským palácem, na které nás navádějí značky.

Zaparkovali jsme auto a na povrch jsme vylezli přímo před Papežským palácem, který se spolu se středověkým středem města zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO. Je krátce před půl devátou a tak je město naprosto prázdné. Procházíme náměstím a vcházíme do zahrady nazvané Rocher des Doms. Odtud je překrásný výhled nejen na město a řeku Rhone, ale především na proslulý avignonský most, který končí uprostřed řeky. Tento most ze 12. století byl v 17. století výrazně poničen, když jej zčásti odnesla řeka. Z původních 22 mostních oblouků se dodnes zachovaly pouze čtyři.
Své vrcholné období prožíval Avignon ne 14. století, kdy zde mělo své sídlo několik papežů. V té době prý ve Francii nebylo žádného jiného města, které by bylo tak veselé, v němž se šlo z jedné slavnosti do druhé. Avignon má dodnes jedny z nejzachovalejších hradeb v Evropě. Ve skutečnosti však účelem těchto hradeb nebyla obrana města, ale spíše vytyčení městské hranice. Hradby totiž nejsou nikterak mohutné a vysoké.
Vracíme se zpět na náměstí a opět si prohlížíme nádheru a ohromnou vznešenost celého Papežského paláce. Ve skutečnosti se jedná o dva paláce, jejichž základy byly položeny v roce 1334. Interiér je po drancování za Revoluce nezvykle prázdný. Přesto je možné palác navštívit a celý si jej prohlédnout.
Hned vedle paláce se nachází poměrně prostá románská katedrála Notre-Dame-des-Doms. Její gotická dostavba a další změny nepůsobí nijak rušivě, zaujme však pozalecná olověná Madona tyčící se na vrcholku věže. Touláme se uličkami starého města. Blíží se desátá hodina a město začíná pozvolna ožívat. My jsme však s prohlídkou města skončili opět na placeném parkovišti pod Papežským palácem. Za dvě hodiny parkování jsme zaplatili 3 € a odjíždíme prozkoumávat francouzský venkov kraje Provance.
O tom ale však zase někdy příště…