Šablona | Cestopisy

Hrad Bouzov je již z povzdálí impozantně se tyčící, majestátný a vyhledávaný turistický cíl Olomouckého kraje a jeho regionu Litovelska. Hrad se rozprostírá uprostřed lesů nad obcí Bouzov. Je jedním z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších hradů u nás a je národní kulturní památkou.

Při příjezdu autem je u areálu hradu Bouzov vybudováno velké parkoviště. Zde lze za poplatek zaparkovat. Cesta k hradu vede parkem z něhož se dostanete branou k předsazenému opevnění v kterém je umístěna pokladna. Zde si můžete zakoupit prohlídkový okruh v podstatě buď velký nebo malý. V určitém období lze zakoupit i tématické okruhy. Zvláštní vstupné je na vyhlídkovou věž hradu.

Z historických událostí lze uvést, že hrad byl patrně založen počátkem 14. století kdy byl jeho prvním známým držitelem Búz z Búzova v letech 1317-1339. V krátkých obdobích se v držení hradu střídali Páni z Vildenberka s moravským markrabětem Joštem, který v roce 1396 přenechal panství svému přívrženci Heraltovi z Kunštátu. Tímto se hradu ujal významný rod Pánů z Kunštátu, vlastnící hrad s kratšími přetržkami až do konce 15. století. Jako rodný hrad je přisuzován českému králi Jiřímu z Poděbrad, postoupivšího své panství kolem roku 1442 svému stoupenci Zdeňku Kostkovi z Postupic. Do roku 1696, kdy celé panství kupuje Řád německých rytířů, se v držení hradu střídali mnohé další české a moravské rody. Majetkem řádu zůstal hrad do roku 1939 kdy byl spolu s dalším jeho majetkem konfiskován a předán pod správu do Berlína. Po 2. světové válce byl konfiskován opět a byl ve správě Národní kulturní komise. Od roku 1994 je ve správě státní příspěvkové organizace.

Dnešní podobu však získal hrad až po rozsáhlé přestavbě v letech 1895-1910. Přestavba je dílem Georga von Hauberissera na základě požadavků tehdejšího velmistra řádu německých rytířů arcivévody Evžena Habsburského. Zajímavostí je financování přestavby z vlastních finančních prostředků arcivévody. Dbáno bylo na historickou věrohodnost a slohový soulad, s ohledem na již tehdy plánované zpřístupnění veřejnosti. Některé prvky zde byly záměrně zachovány, příkladem může být původní „rádobyvodovod“ v chodbě, kde byla voda nalévána do zásobníku a znečištěná opět vynášena služebnictvem. Z prohlídky lze zmínit zajímavý sál pro dnešní slavnostní události. Ze sálu se vstupuje do místnosti, kde měli být dříve pasováni rytíři do řádu, k čemuž zde však nikdy nedošlo. Samotné interiéry jsou plně zařízeny, převážně ze sbírek majetku Evžena Habsburského a částečně ze sbírek Německého řádu. Prohlídka tak působí dokonale a hrad s dvěma padacími mosty, klenoucími se nad hradním příkopem okouzlí svoji romantickou podobou nejednoho návštěvníka. Zalíbení zde našli také filmaři a hrad můžete spatřit ve spoustě filmů a především pohádek. Jen těžko by jste hledali krásnější hrad.

Svět miniatur Miniuni Ostrava, v moravskoslezské metropoli je zcela jistě výborným tipem k návštěvě pro ty z vás, kteří se chystáte objevovat Ostravsko. Nachází se v samotném centru města v areálu výstaviště Černá louka a působí velmi ucelený dojmem. Shlédnout zde můžete celou řadu světových staveb.

Plán postavit v Ostravě městečko ministaveb se datuje do roku 2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie. Plán začal být úspěšně realizován o rok později. Budování miniaturních modelů významných budov evropských měst se ujala akciová společnost Ostravské výstavy a dobrá věc se podařila. Postupně našlo v areálu Miniuni místo 34 vybraných staveb, jejichž opravdu vydařené modely jsou zmenšeny v měřítku 1:25. Později byly tyto stavby ještě doplněny o Sedm divů světa.

Celý minisvět působí velmi uceleně, skládá se z malé vnitřní části a velké venkovní. Právě ta druhá je turisticky nejzajímavější a nejvíce obdivovanou. Modeláři přistoupili ke své práci promyšleně a s rozvahou. Městečko je plné klikatých cestiček a stavby jsou obklopeny bohatou a zdařilou parkovou úpravou. Celý areál křižuje železniční trať se zahradními vláčky a nechybí zde ani model nádraží Ostrava – Střed, na němž se zcela jistě projevil v kladném smyslu místní patriotismus. Dalším zajímavým zpestřením prohlídky je soustava několika jezírek, v jednom z nich pluje loď Stefan Bathory.

A na jaké modely se návštěvník může těšit? Začnu modely, které jsou součástí stavebních celků zapsaných na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. K těmto architektonickým skvostům patří takové stavby jako Staroměstská radnice, renesanční budova Krakovské tržnice, Šikmá věž v Pise, aténská Akropolis, Cheopsova pyramida, větrné mlýny v holandském Kinderdijku a středověkým dojmem působící Rybářská bašta v Budapešti. I když se bašta tváří jako historická pevnost sloužící k obranným účelům, není tomu tak. Práce na ní byly totiž dokončeny až v roce 1902.

Z ostatních neméně zajímavých modelů bych ještě zmínil londýnský Big Ben, Královský hrad ve Varšavě, Eiffelovu věž, Slezskou univerzitu v nedalekých Katovicích či Michalskou bránu v Bratislavě. Protože patřím mezi obdivovatele katalánského architekta Antoni Gaudího, potěšil mne asi nejvíce jeho letní dům El Capricho, který je směsicí modernistického a neomudéjarského slohu. Skutečný dům stojí v severošpanělské autonomní oblasti Kantábrie.

Chvályhodným nápadem autorů městečka je trvale zde umístit i modely Sedmi divů světa. Návštěvníci se jistě rádi projdou kolem těchto starověkých staveb a určitě si zábavnou formou zopakují něco málo z učiva dějepisu. Moc se nám líbily hlavně modely staveb helénské civilizace – Maják na ostrově Faros a Mauzoleum v Halikarnassu.

Pro nejmenší děti jsou v areálu k dispozici hřiště v indiánském stylu s prolézačkami a skluzavkou. Největším zážitkem pro našeho malého syna však byly jednoznačně zahradní vláčky křižující celý Svět miniatur. O tom, že na děti zde opravdu myslí svědčí i to, že zde pro ně od jara do podzimu pořádají velké množství tématických akcí, na nichž samozřejmě nechybí zajímavé aktivity a soutěže. Po nasycení duše běžte nasytit i tělo do restaurace „U Eiffelovky“ ležící hned vedle Miniuni. Mimochodem, ochutnali jsme zde špagety „Carbonara“ a byly vynikající.

V historickém centru Olomouce můžeme obdivovat téměř na každém kroku soubor kašen patřících k národní kulturní památce. Inspirací pro názvy a zdobení překrásných olomouckých kašen se staly příběhy z antické mytologie. Celkem jich zde naleznete sedm a u každé z nich si skvěle odpočinete.

Největší pozornost na Horním náměstí zaujíma sloup Nejsvětější Trojice, ale bez okolních kašen by bylo jeho okolí hodně strohé. Na samotném Horním náměstí najdeme hned tři kašny. A to Caesarovu, Herkulovu a Arionovu.

Caesarova kašna

vytvořil jí v roce 1752 Václav Render (tvůrce Nejsvětější Trojice) na žádost městské rady. Měla zhmotnit pověst o založení Olomouce římským vojevůdcem Gaiem Juliem Caesarem. Sochařské ztvárnění jezdce na koni je velmi povedené.

Herkulova kašna

autorem je Michael Mandík společně s realizátorem kamenických prací Václavem Schulerem. Původně stála v místech sloupu Nejsvětější Trojice odkud byla posunuta v roce 1716 v rámci Horního náměstí o několik desítek metrů opodál. Přemístění realizoval údajně ze svých prostředků Václav Render. Zajímavé je, že si na místo sloupu vybral právě již obsazené. Posuďte sami, zda-li udělal správně. Rozhodně by nebyl sloup na místě dnešní Herkulovy kašny viditelný z tolika stran náměstí.

Arionova kašna

je velmi pěkně koncipovaná a se svým nízkým ochozem vyzívá kolemjdoucí k posezení a odpočinku. Povedené sousoší želviček a delfína zaujme. Byla vybudována jako náhrada za původní starší barokní kašnu. Motiv Ariona s delfínem, byl použit znovu. Vybudování této kašny bylo plánováno už od 18.století a až v září 2002 byla slavnostně předvedena veřejnosti z italské dílny sochaře Ivana Theimera. Město přišla na 20 milionů korun. Myslím, že do centra Olomouce zapadá dobře a plní funkci odpočinku u chrlící vody třeba s dětmi. Ostatní historické kašny mají vyšší stěny a děti na vodu dobře nevidí. Jedinou vadou na kráse jsou přítomní holubi, pro které je zde voda díky hladině po okraj také přístupná.

Na dolním náměstí se nacházejí další dvě kašny – Jupiterova a Neptunova. Je zde také morový sloup.

Neptunova kašna

je z roku 1683 a autorem je Michael Mandík. Je považována za nejstarší ze všech olomouckých kašen.

Jupiterova kašna

je z let 1734-1735 a vytvořil jí Václav Render spolu se zednickým mistrem Janem Jakubem Kniebandlem. Sochař Filip Sattler pak vytvořil sousoší Jupitera s orlem. Původně zde byla umístěna socha sv. Floriána. Ta byla převezena roku 1735 do městského dvora ve Skrbeni, kde je do dnešní doby.

Na dalším z náměstích, a to na Náměstí Republiky stojí další z kašen, kašna Tritonů.

Kašna Tritonů

je z roku 1709 a tvůrcem je neznámý autor. Předlohou byla autorovi obdobná kašna v Římě. Původní místo kašny bylo u ústí Ostružnické a Ztracené ulice do Denisovy ulice.

Merkurova kašna

se nachází v ulici 8. května. Podstavec je z dílny Václava Rendera a sochařská výzdoba od Filipa Sattlera.

Turistický průvodce i foto napovídají, že nejkrásnější jsou kašny v noci, kdy ožívají nasvícením nemajícím široko daleko srovnání. Bohužel v noční době jsem v centru Olomouce nebyl, ale mohu potvrdit, že i v denní dobu mají to správné kouzlo.

Většina lidí má Žďár nad Sázavou spojen s místním strojírenským podnikem Žďas, milovníci architektury zase vědí o zdejším poutním kostele sv. Jana Nepomuckého, zapsaném na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Pro pěší i pro ty na kolech jsou pravým rájem nedaleké Žďárské vrchy proslavené lyžařským závodem „Zlatá lyže“. Málokdo však ví, že v okolí Žďáru nad Sázavou lze nalézt i jiné zajímavé turistické cíle, které jistě potěší dospělé i děti. V tomto textu bych vám rád představil neobvyklé sochy a zahradní železnici v blízkosti města.

Autorem sedmi betonových soch, které jsou vhodně zasazeny do kouzelného prostředí chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, je žďárský malíř, sochař a cestovatel Michal Olšiak. Plastiky tohoto mladého umělce najdeme kromě České republiky i v jiných evropských státech, např. v Německu či Itálii. Olšiak postupně během několika let začlenil do krajiny sochy Mamuta, Koně s povozem, Hamroně, Mamlase, Raka, Hrocha a Sovu.

Při hledání Mamuta, Koně a Hamroně se musíte vydat do Hamrů nad Sázavou. Mamut je umístěn u Rozštípené skály na levém břehu řeky Sázavy. Nejlépe se k němu dostanete od penzionu v Najdku, kde zanecháte auto a vydáte se přes lávku příjemnou procházkou po asi 500 metrů dlouhé lesní cestě.
Kůň s povozem se nachází přímo v Hamrech u hlavní silnice č.19 spojující Žďár nad Sázavou a Přibyslav. Hned vedle Koně se rozprostírají stáje a koňské výběhy zdejšího statku.
Hamroně jsme málem minuli, nebýt našeho pětiletého syna, který si na rozdíl od nás sochy všiml z jedoucího automobilu. Tuto bytost představující abstraktní spojení žáby a šneka objevíte, pokud vyjedete ze Žďáru směrem na Hamry a po 100 metrech, těsně před čerpací stanicí, zabočíte doprava. Při sjíždění z kopce směrem k Hamrům sochu spatříte po pravé straně.

Největší problémy nás čekaly při hledání nejstarší sochy nazvané Mamlas. Překvapilo nás, že o ní nevěděli ani někteří obyvatelé Žďáru. Pokud se chcete dostat k soše co nejblíže autem, vydejte se z centra Santiniho ulicí směrem na Ždírec nad Doubravou. Po pravé straně budete míjet hradební zeď a hned za zúženým kamenným mostem odbočíte doleva a pojedete pořád do kopce po zpevněné komunikaci až k zemědělské usedlosti Starý dvůr. Před ní zanechte vůz a vydejte se po cestě až k malému lesíku, který poskytl útočiště tomuto zvláštnímu výtvoru. Cesta vám nezabere více jak 15 minut chůze a je z ní krásný pohled na Zelenou horu s již zmíněným kostelem sv. Jana Nepomuckého.

Zbylé tři sochy již najdete ve větší vzdálenosti od města. Sousoší hrochů našlo své místo v obci Škrdlovice, vzdálené asi 10 km severně od Žďáru. A hrocha zde objevíte jednoduše „U hrocha“, což je název místního penzionu s restaurací. Vlastně jde o hrochy dva, kteří si hrají a skotačí v kašně. Za Rakem ve slušivém klobouku se vydejte kam jinam než do Račína, kde odpočívá na břehu místního rybníčku. Za poslední sochou Sovy musíte do chatové osady Yukon, která se nachází mezi Medlovským rybníkem a rybníkem Sykovec v katastru obce Tři Studně (asi 12 km SV od Žďáru). Sova je zde uschována mezi chatami rekreačního střediska tak důkladně, že o ní nevěděli ani někteří hosté zdejší osady. Najdete jí na dohled od restaurace Na Stezce.

Názory na skulptury Michala Olšiaka mohou být různé, rozhodně jim však nelze upřít dostatek vtipu a nápaditosti. Mně osobně se zdají zajímavé a připadá mi, že vhodně doplňují své okolí, které tvoří jedinečná a kouzelná příroda CHKO Žďárské vrchy. Putování po sochách na Žďársku, ať již pěšky, na kole či autem, určitě nadchne nejen vás, ale hlavně vaše děti. Ty naše objevování soch velmi bavilo a na všechny „betonové skvosty“ se strašně moc těšili.

A chcete-li dětem udělat ještě větší radost, navštivte s nimi zahradní železnici Saloon expres v Polničce, která je vzdálena jen 3 km od Žďáru. Železnice je skutečným dětským rájem. Na děti zde čeká kromě projížďky skutečným vláčkem po 300 m dlouhém okruhu s tunelem i velké množství dalších atrakcí, např. projížďka na aku-člunech v jezírku, na čtyřkolkách či skákání v nafukovacím hradu. Zatímco se děti budou velmi dobře bavit, mohou se rodiče občerstvit v místní restauraci Vagon, zřízené ve skutečném vagonu.

Zvládnout s dětmi návštěvu všech soch i zahradní železnici v Polničce během jediného dne pro vás bude asi nadlidský úkol. Což takhle strávit na turisty neprávem opomíjeném Žďársku více dní?

Po Praze je Olomouc městem s nejstarší a nejrozsáhlejší městskou památkovou rezervací v České republice. Krásná historická náměstí s morovými sloupy a kašnami jsou obklopena rozlehlými parky. Olomouc je tak jedno z nejkrásnějších sídel střední Evropy. Napíšeme si něco o historii a co lze ve městě navštívit.

Samotné město leží na soutoku řeky Moravy a Bystřice. Je sídlem arcibiskupství a druhé nejstarší university. Když dorazíte autem po dálnici směrem od Brna a pojedete stále rovně; ocitnete se najednou přímo na Horním náměstí. Jediným problémem pak zůstává, že vjedete do památkové zóny kam je vjezd zakázán. Policisté jsou zde však ochotní a hned vám vysvětlí, že parkování zde není možné. Pokud vám to nevysvětlí hned na místě tak očekávejte v celku rychlou botičku na kole svého vozidla. V centru a okolí jsou všude zákazy vjezdu, navíc značení ulic nebo podrobnější ukazatele zde nehledejte. Na které ulici se vlastně nacházíte nepoznáte tak ani pěšmo, natož z auta. Chybějící směrovky v ulicích by návštěvník přežil, ale ani název ulice na samotných domech vám nedává moc šancí na zorientování.

Centrum města je tvořeno Horním a Dolním náměstím. Zde naleznete největší památky jako je sloup Nejsvětější Trojice, zapsaný v roce 2000 do seznamu UNESCO. Na náměstích je také mimořádný soubor kašen, patřících k národní kulturní památce. K prohlídce láká i Arcidiecézní muzeum, jediné svého druhu v České republice s tzv. dómským pokladem obsahujícím větší počet diamantů než pražský loretánský poklad. Arcidiecézní muzeum sídlí na Václavském náměstí v Přemyslovském paláci, kde dominantní dóm, katedrála sv.Václava vévodí svou velikostí celému městu. Katedrála sv. Václava se však také honosí nejvyššími věžemi na Moravě a kromě ní můžete ve městě navštívit i další sakrální památky. Poblíž Horního náměstí se nachází kostel sv. Mořice s vyhlídkovou věží na níž můžete vystoupat po 206 schodech do výšky 46 metrů. Z věže, postavené zřejmě jako hlásná, hlídající požáry ve městě je vidět na celé historické centrum i na nedaleký Svatý Kopeček. Další věží na kterou se dá vystoupat je 75 metrů vysoká vyhlídková věž umístěná v historické budově radnice z roku 1378. Zde je také krásný orloj, původní z konce 15. století zničen v roce 1945 a nynější nový se skleněnou mozaikou je od olomouckého malíře Karla Svolinského. Zabudovaná zvonkohra hraje tři hanácké lidové písně. Na náměstí republiky je kostel Panny Marie Sněžné s pěkně zdobeným vstupním portálem. Další duchovní budovou je je kaple sv. Jana Sarkandera a chrám sv. Michala na Žerotínově náměstí. Ve Wurmově ulici můžete ještě spatřit arcibiskupský palác, který je rezidencí olomouckých biskupů. Aby zde nebylo církevních památek málo, tak je v Olomouci ještě obrovský komplex Klášterní Hradisko sloužící v dnešní době jako vojenská nemocnice. V místech bývalého opevnění města se dnes nacházejí parky. V jednom můžete nalézt Botanickou zahradu a v druhém pavilony známé květinové výstavy Flora Olomouc s turisticky přístupnými sbírkovými skleníky.

Historické události Olomouce jsou velmi zajímavé a bohaté,proto si vypíšeme alespoň hlavní dějinné mylníky. Podle archeologických nálezů bylo území osídleno od poloviny 6. století slovany. V 8. a 9. století se založená osada rozrostla v centrum Velkomoravské říše. Roku 1020 získali Moravu Přemyslovci a Olomouc se stala sídlem údělného knížectví. V roce 1248 je Olomouc povýšena na královské město kdy dochází k přílivu německého obyvatelstva. V roce 1306 byl zavražděn, během tažení do Polska v domě kapitulního děkana Budislava, poslední Přemyslovec Václav III. Za vlády Lucemburků se stala Olomouc hlavním městem Moravy a od roku 1333 zde sídlil markrabě moravský, pozdější císař Karel IV. Ten zde nechal založit zemské desky, které byly roku 1641 převezeny z bezpečnostních důvodů do Brna. Olomouc tím přišla o postavení hlavního města Moravy. Během třicetileté války bylo město několikrát vypleněno švédy a osm let okupováno. V letech 1742-1758 byla Olomouc na příkaz Marie Terezie přeměněna v jednu z nejmodernějších barokních pevností, která měla chránit Vídeň proti Pruskému Slezsku. V roce 1758 již Olomouc marně obléhalo vojsko Fridricha I.

V roce 1777 bylo zdejší biskupství povýšeno na arcibiskupství, zrušení Olomouce jako pevnosti a zbourání hradeb bylo v roce 1876, tedy 118 let po jejich vystavení. V místech bývalého opevnění vznikl prostor pro již zmiňované městské parky.

Tip: Obvykle tipy na dobré restaurace nedávám, učiním tak vyjímku a ke stravování doporučím restauraci U Kejklíře umístěnou nad Horním náměstím v ulici Ztracená. Velice příznivé ceny v kombinaci s příjemným prostředím v centru města a skvělé jídlo. Možnost hotových jídel jako je Svíčková na smetaně či zdejší výborný Kejklířův guláš. Skvělý je i výběr z denních menu. A co na můj tip řeknou místní Olomoučáci?

Severovýchodně od města Ivančice leží v nadmořské výšce 451 metrů obec Hlína a rozhledna Vladimíra Menšíka otevřená v roce 2007. Krásný výhled do širokého okolí sem přivádějí každoročně spousty návštěvníků. Přírodní park Bobrava s meandrující stejnojmenou říčkou dokrášluje zdejší malebné okolí.

Velké množství je zde mezi návštěvníky cyklistů, kteří sem dorážejí i přes kopcovitý terén v hojných počtech. Pohodlně sem dorazíte i autem. Hlinská vrchovina je opravdu zajímavým výletním místem. Leží na trase turistických stezek v okolí s rozlehlým komplexem lesů patřících do Přírodního parku Bobrava. Vysoká nadmořská výška oproti okolí předurčovala od nepaměti toto místo k výhledům do okolí.

Proto zde stávala rozhledna již dříve, která byla v roce 1938 pro svůj špatný stav rozebrána. V roce 2007 zde byla otevřena zcela nová 22 metrů vysoká rozhledna nesoucí jméno herce Vladimíra Menšíka, který je zde spjat a připomenut nejen svému zdejšímu rodnému okolí, ale i každému z návštěvníků rozhledny. Již z povzdálí zaujme rozhledna svým architektonickým řešením. Konstrukce je z masivních dřevěných trámů přecházejících v kombinovanou kovovou horní část. Z rozhledny mohou být spatřeny za dobré viditelnosti údajně i Alpy. Každopádně vidět zde můžete také na Pálavské vrchy a určitě si všimnete nepříliš vzdálených chladících věží jaderné elektrárny Dukovany. Podobně s elektrárnou, dohledem na Alpy a okolními lesy je na tom šumavská „Klostermannova rozhledna .(Klostermannova rozhledna)“:[36-sumava-javornik-a-klostermannova-rozhledna.php] na vrcholu Javorníku. Ten je ale o dost vyšším vrcholkem.

Návštěvu rozhledny lze také spojit s pěší turistikou po Přírodním parku Bobrava a ideálním místem pro oběd může být nedaleký Hotel U Crlíků v Tetčicích, kde jsme si výborně pochutnali na zdejších kulinářských dobrotách. Restaurace je skvěle vybavena pro rodiny s dětmi. Zdejší dětské hřišťátko, uprostřed posezení na zahrádce, je pro děti a jejich „hlídače“ rodiče skvělým místem.

Na rozhlednu Vladimíra Menšíka je příjemné 10 Kč vstupné (děti do 6 let zdarma) a otevírací doba je:

DUBEN – ŘÍJEN: otevřeno soboty, neděle a svátky 10,00 – 17,00 hod.
LISTOPAD – BŘEZEN: otevřeno neděle 13,00 – 15,00 hod

V případě nepříznivého počasí (silný vítr, bouřka, vánice ) je rozhledna uzavřena!

Itálii jsme procestovali křížem krážem samo po „vlastní ose“. Zážitky z jednotlivých míst jsem popisoval v předchozích několika článcích na tomto webu. Nyní bych se rád v souhrnu o Itálii podělil s těmi, kteří plánují cestu vlastním autem do Itálie se zážitky s cestováním po této zemi.

Obyvatelstvo

Itálie se v posledních letech stala i zemí přistěhovalců. Nejpočetnější skupinou jsou Albánci, ale naleznete zde i hodně lidí černé pleti. Ty nalezneme především na ulicích jako ilegální pouliční prodejce nelegálně kopírovaných CD, za deště deštníků, růží či jiných suvenýrů. Jakmile však spatří blízkost policie, okamžitě mizí v davu. Na jihu je zase patrný velký počet romského obyvatelstva, což se zde projevuje vysokou kriminalitou.
Především je třeba si zvyknout na větší množství žebráků a bezdomovců v ulicích měst, než na kolik jsme zvyklí. Ti se objevují často i u silničních křižovatek nebo u míst výběru mýtného.

Cestování autem

Pokud se do Itálie vydáte autem, musíte si zvyknout, že cestování po Itálii je trochu odlišné od způsobu jízdy v Čechách. Především po italských městech jezdí velké množství skútrů, které nedodržují snad žádné dopravní předpisy s výjimkou povinnosti mít na hlavě přilbu. Budete si muset zvyknout, že skútry se po městě prohánějí a nerespektují jízdní pruhy, před křižovatkou si najedou před všechna auta, v Římě nerespektují ani semafory a najíždějí do křižovatek na červenou, nerespektují přechody pro chodce ani jednosměrky.
O něco lepší je situace ve Florencii, kde jsou na mnohých světelných křižovatkách namontovány kamery, které zaznamenají každé vozidlo či skútr, které do křižovatky vjede na červenou.
Ve velkých městech často na víceproudých silnicích chybí nakresleny jízdní pruhy. Jezdí vedle sebe prostě tolik aut, kolik se jich vejde, při přejíždění z pruhu do pruhu se zásadně nedává znamení o změně směru jízdy.
Před návštěvou Itálie jsem ve všech průvodcích četl o tom, že Italové jsou zvyklí zejména na jihu země neustále na sebe troubit. Přiznám se, že je sice pravdou, že se zde klakson používá více než u nás, nicméně to není tak hrozné jak se mnohde píše.

Dálnice

Jiné je cestování také na dálnicích. Především jsou italské dálnice zpoplatněny mýtným. V praxi to znamená, že směrové tabule vedoucí k nájezdu na dálnice, jsou značeny trochu jinak, než u nás. Směrové tabule navádějící k dálnici mají sice také zelenou barvu jako je tomu v Česku, ale jsou většinou označeny pouze nápisem Autostrade a někdy i číslem dálnice. Nikoliv však jakým směrem dálnice směřuje. Teprve až po průjezdu místem, kde si vyzvedneme lístek, kde je vyznačeno místo nájezdu na dálnici, se komunikace rozděluje a navádí nás na ten správný směr, kterým chceme jet. Dopravní značení na dálnici je pak naprosto perfektní. Výjezdy jsou značeny s dostatečným předstihem, informace o následujících výjezdech z dálnice jsou značeny na tabuli současně s označením aktuálního kilometru. Většinou jsou tyto tabule umístěny ve středním dělícím pásu.

Hustota provozu na italských silnicích je v severní části Itálie daleko vyšší, než je tomu u nás, naopak na jihu země jezdí aut naopak méně než u nás, silnice jsou zde poloprázdné.
Některé úseky dálnic jsou šestiproudé, každým směrem tři jízdní pruhy. Jedná se například o dálnici A4 Padova – Verona – Milano, A1 Bologna – Milano či Řím – Neapol. Zejména na této druhé zmiňované dálnici je zvykem, že většina aut jezdí v prostředním jízdním pruhu a předjíždí se jak zprava, tak zleva. Toto je nutné mít na paměti a při vracení do pravého jízdního pruhu se přesvědčit, zda vás nepodjíždí nějaké auto zprava.
Placení mýtného funguje v naprosté většině tak, že si na počátku placeného úseku vyzvednete u turniketu lístek, k zaplacení dochází při sjezdu z dálnice nebo na konci placeného úseku v hotovosti či platební kartou. Při vjezdu do místa výběru mýtného je třeba sledovat piktogramy, které svítí nad jednotlivými vjezdy do turniketů. Pokud zde svítí červený křížek, je tento turniket uzavřen, musíme si vybrat jiný. Hotovostní platbu lze uskutečnit dvěmi způsoby. Pokud nad mýtnou branou svítí piktogram natažené ruky a mincí, jedná se o přepážku s obsluhou. Pokud nad mýtnou branou svítí symbol mincí bez natažené ruky, jedná se o automatickou platbu. V tomto případě vložíte do štěrbiny lístek, který jste si vyzvedli na začátku placeného úseku, na displeji se rozsvítí částka a vložíte bankovku, do jakéhosi koše nasypete případně mince a automat Vám vrátí nazpět.
Dále pak existují turnikety určené k bezhotovostní platbě. Ty jsou označeny symbolem platební karty. Další možností je platba pomocí tzv. VIACARD. To jsou předplacené karty určené speciálně pro platbu za použití italských dálnic. Zakoupit se dají například i v Česku v pobočkách Autoturistu.
Další a Italy poměrně hojmě používanou možností platby za použití dálnic je tzv. TELEPASS. Jedná se o automatickou platbu mýtného.
Existují však také dálniční úseky, kde platíte hned na počátku placeného úseku. Jedná se například o úsek dálnice A3 z Neapole přes Pompeje do Salerma. Zde zaplatíte hned při vjezdu na dálnici, při sjezdu z dálnice pak již nejsou žátné mýtné brány.

Pohonné hmoty

Co se pohonných hmot týče, tak nejčastěji používaný benzín označovaný u nás jako Natural 95, je v Itálii označován jako Senza Pb a jeho cena se v průběhu roku mění, ale v uplynulé letní sezóně se pohybovala okolo 1,3 € za litr. Hustota benzínových čerpadel je poměrně velká, zejména pak na dálnicích. Obecně je ale tato hustota čerpacích stanic srovnatelná s naším územím.

Jízda městem

Mimo dálnice je dopravní značení poněkud horší. Popravdě řečeno bez navigátora s mapou na klíně v podobě spolujezdce by se po Itálii asi těžko cestovalo. V Itálii je totiž zvykem umisťovat směrové tabule až přímo ve výjezdu z hlavní silnice nebo za křižovatkou. Zpočátku nám to způsobovalo problémy, později jsme si na to zvykli. Na druhou stranu je nutno uznat, že se Italové chovají daleko ohleduplněji v případě potřeby přejet z jednoho jízdního pruhu do druhého a to i přímo v křižovatce. Když jste například v pravém jízdním pruhu, není v Itálii velký problém se na několika málo metrech dostat přes prostřední jízdní pruh do levého. Podotýkám, že například v Praze je tento problém daleko větší. Pražáci přepouští své místo v jízdním pruhu někomu jinému jen velmi neochotně…

Ceny

Asi nikoho nepřekvapí, když si zde přečte, že ceny v Itálii jsou vyšší než v Česku. Pokud však nakupujete potraviny ve velkých obchodních řetězcích, není to tak hrozné. Zde je poměrně početně zastoupena síť levných supermarketů Lidl nebo Penny market. Nakupovat v těchto dvou obchodních řetězcích je poměrně levné podobně, jako je tomu v Česku. Bagetu zde nakoupíte přibližně za 0,5 €, chleba přibližně za 1 €. Balík šesti lahví balené vody přijde na 1 až 2 €.
Ceny pohlednic se pohybují v rozmezí od 0,2 do 0,5 € za kus, zmrzlinu v Itálii koupíte ta 1,5 € nebo ale také za 2,5 €. Většinou se cena liší velikostí kornoutku a tím i množství zmrzliny. Nicméně italská zmrzlina se rozhodně nedá srovnávat s tím, co se prodává u nás a rozhodně stojí za to ji vyzkoušet.

Stravování

Nabídka stravovacích kapacit je zde poměrně dostatečná, přibližně taková, na jakou jsme zvyklí z Čech. Pro nás středoevropany však může být občas problém vyznat se v některých jídlech uvedených na jídelním lístku. Největší je samozřejmě nabídka pizz. Jejich druhů je takové množství, že často ani nevíte, jakou vybrat a to třeba i z důvodu, že mnohdy netušíte, co která ingredience znamená. Pokud je však u pizzy napsáno, že obsahuje funghi, tak to znamená, že je s houbami. Pokud je pizza Capricciosa, tak potom se jedná o pizzu s olivami, houbami, mozzarelou a šunkou vařenou nebo syrovou. Ceny pizz se v italských restauracích pohybují od 5 do 7 €.
Zajímavé jsou také tzv. calzone, což je vlastně pizza ve tvaru dlouhého štrůdlu. Někdy může být ten štrůdl opravdu dlouhý. Jinak je italský jídelníček bohatý na těstoviny či dary moře. Vyplatí se rozhodně ochutnat lasagne, což jsou velmi výborné zapečené těstoviny s bešamelovou omáčkou. V italském jídelníčku však můžete ochutnat také například sušená rajčata nakládaná v oleji nebo dokonce marmeládu z rajčat.

Ubytování

Nabídka ubytovacích kapacit, zejména pak kempů, je velmi rozdílná. Bez problémů naleznete autokemp v turisticky atraktivních lokalitách. V některých místech Itálie však může být sehnání ubytování problémem.
Ceny ubytování v kempu jsou velmi rozdílné. Poměrně velký rozdíl je zde podle období, kdy Itálii navštívíte. Nejvyšší ceny jsou v srpnu a třeba pouze třetinouvou cenu zaplatíte na přelomu května a června. Nejdraží ubytování je asi v oblasti Říma, nejlevnější oblastí je Lago di Garda. Zde jsme v polovině června za ubytování pro dvě osoby, stan a auto zaplatili 15 €, za ubytování na okraji Říma jsme o několik dní později zaplatili 27 €.

Jezero Laka leží v nadmořské výšce 1096 m n. m. a je nejvýše položeným šumavských jezerem. Je také nejmenší a svým způsobem i nejmalebnějším s plovoucími ostrovy a slatinovými břehy. Túra vedoucí od Nové Hůrky k jezeru Laka je troufám si říci jednou z nejkrásnějších na Šumavě.

Výchozím bodem je osada Nová Hůrka, kde se dá pohodlně zaparkovat, popřípadě dorazit autobusem. Do 90 let zde byla vojenská osádka pohraničních jednotek, takže se sem turisté dříve nedostali. To však neplatilo v 30.letech 20.století, kdy byla Hůrka oblíbeným místem turistů z Čech a Německa. Vesnice Hůrka (dříve Hurkenthal) se sestávala z osad Nová Hůrka, Stará Hůrka a Hůrka. Stará Hůrka a Hůrka byly v průběhu 50.let srovnány československou armádou se zemí v podobě vojenského cvičení. Z bývalé hřbitovní kaple a hrobky rodiny Abele, která zde vše vybudovala, zbyly jen ruiny.

První část trasy k jezeru Laka vede od Nové Hůrky odkud po pár kilometrech krásné asfaltové cesty lemované starými stromy s divokými včelami a loukami přecházejících ve zdejší hluboké lesy dorazíte k ruinám Staré Hůrky (1015 m.n.m.), kterou nám prozrazují malé kopky zbytků staveb, které jsou již porostlé bujnou vegetací a náletovými dřevinami. Jediný zde zůstal kostelík obklopen dřívějším zpustošením po odsunu původního německého obyvatelstva (1946-1948) do oblasti Bavorského lesa. Na tomto místě si zhruba v polovině cesty k jezeru Laka příjemně odpočinete a zamyslíte se nad zarostlými ruinami a náznaky dřívějších cest, prozrazujících osázení stromů do alejí. Kde se asi nacházel proslulý hotel Zum Lacka-See? Jak to zde muselo vypadat v době rozkvětu a turistické sezóny? Na Hůrce je však nejzajímavější, že byla světrově známou sklárnou s výrobou litých zrcadel. Tyto v té době unikátní zrcadla se vyvážela do celé Evropy i zámoří. Založení osady se datuje na rok 1732 pod názvem „česká hut“ (Böhmischhütten). Sklárny přestaly být postupně od roku 1852 pro tehdejších 558 obyvatel obživou. V tomto roce prodala rodina Abelů Hůrku knížatům Hohenzollern ze Sigmaringenu. Hlavní pracovní náplní se zde stalo dřevorubectví. Zajímavé zde také bylo, že obyvatelé panství Hůrka žili na Králováckém území a mohli proto o sobě rozhodovat sami. Každý majitel skláren na Králováckém území byl totiž povinnen zajistit svým zaměstnancům bydlení a pozemky nezbytně nutné pro obživu. Obyvatelé dostali obvykle pro svoji potřebu kus louky na pasení jedné až dvou krav a pole na pěstování brambor, lnu a ovsa. V těchto horských podmínkách to nebylo jistě lehké se uživit a přežít zde.

Po odpočinku u Staré Hůrky se další část trasy odehrává již z části v lesním prostředí s postupným stoupáním k samotnému jezeru Laka. V části kopcovitého stoupání musíte odbočit do prava odkud je to k hladině pohádkového jezera cca 400 metrů. Na odbočení upozorňuji, poněvadž rovně po cestě je vstup v období hájení Tetřevů zakázán a navíc zde dorazíte skoro až na německou stranu Šumavy, tak jako dvě zúčastněné turistky z naší výpravy ( na které jsme čekali, než dorazí zpět z Německa, hodinu v příjemném prostředí jezera Laka).

Jezero Laka – má rozlohu 2,8 ha a je nejvýše položené jezero Šumavy (1096 m. n. m.) a je ledovcového původu s plovoucími ostrovy a slatinovými břehy obklopenými horskými lesy. Okolí je dějištěm románu Karla Klostermanna Skláři. Hladina jezera byla v minulém století o 1,7m zvýšena umělou hrází a vody jezera se využívalo k pohonu strojů ve sklárnách v Nové a Staré Hůrce.

Oblast Králicka je typická množstvím dělostřeleckých tvrzí, které byly budovány jako součást rozsáhlého systému opevnění ve třicátých letech minulého století. Výstavba opevnění byla součástí přípravy čs. armády na obranu republiky ve druhé polovině třicátých let minulého století. Byla to odezva na zhoršující se mezinárodní situaci.

V souvislosti s přípravou výstavby opevnění vznikly názory v kruzích generálního štábu armády i v kruzích politiků, že výhodnější bude postavit tankové a moderní dělostřelecké divize a zároveň vybudovat silné letectvo a těmito prostředky v případě ohrožení zasáhnout na ohrožených místech hranice státu proti útoku nepřítele. Naproti tomu hlavní důvod, proč budovat stálé opevnění, byly početní stavy armády. V prostoru Labe – Odra byl tehdy nepřítel schopen nasadit do útoku 30 – 35 divizí, naproti tomu by naše armáda musela k uhájení této linie postavit 25 – 30 divizí. Početní stav armády v té době takovou silou nedisponoval. Vybudováním stálého opevnění v uvedeném úseku by armáda na obranu území potřebovala o půl miliónu vojáků méně a tito mohli být použiti k obraně na jiných ohrožených místech.
Na jaře roku 1935 zde bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) v čele s generálem Husárkem.

Abychom si představili důležitost úseku obrany na Králicku (Kladský výběžek), je zde skutečnost, že právě zde byly postaveny čtyři stavebně dokončené dělostřelecké tvrze –Hůrka, Bouda, Adam a Hanička. Dalších pět dělostřeleckých tvrzí bylo rozestavěno (Orel, Šibenice, Skutina, Dobrošov a Babí). Zde celý úsek hranice v délce 45 km by klasicky musely hájit čtyři divize polní armády – tedy zhruba 60 tisíc vojáků. Tu je vidět nesporná výhoda stálého opevnění. Na obranu uvedeného úseku by stačilo 3 200 mužů v první linii.
Objekty LO byly obsazeny dalšími zhruba 4 000 muži. Za linií těžkého opevnění se budovalo souvislé pásmo lehkých objektů vz. 37 (řopíků) jako první záchytné pásmo. Úkolem těchto objektů, obsazovaných jednotkami polní armády, bylo zadržení nepřítele, který by pronikl linií těžkého opevnění.
Těžké opevnění mělo přehrazovat jen pro obranu nejdůležitější směry především na severní a jižní hranici Československa, lehké opevnění vyrůstalo podél celých hranic Čech, Moravy, Slezska, na jižním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Roku 1938 se stala staveništěm prakticky celá naše země. Plán předpokládal výstavbu 16 tisíc lehkých a téměř 1300 objektů těžkého opevnění. Výstavba měla být podle plánů dokončena roku 1951. Práce byly přerušeny v roce 1938 přijetím mnichovského diktátu. Do té doby bylo vybudováno přes 10 tisíc lehkých a 263 těžkých objektů.

V roce 1990 byla veřejnosti zpřístupněna dělostřelecká tvrz Bouda na Králicku. Ta byla roku 1995 vyhlášena Ministerstvem kultury ČR kulturní památkou.
Pevnost Bouda je jedním z pěti stavebně dokončených čs. tvrzí a jako jediná z nich je dnes v téměř původní podobě přístupná veřejnosti. Tvoří ji pět objektů (srubů) postavených v největším stupni odolnosti. Stropy a stěny orientované směrem k nepříteli jsou tvořeny železobetonovou vrstvou o síle 3,5 metrů. Sruby jsou spolu v podzemí propojeny systémem chodeb a sálů. V době mobilizace v září 1938 ještě nebyla plně dokončena její vnitřní výbava, mimo jiné chyběla i otočná a výsuvná dělostřelecká věž s dvojčetem 10 cm houfnic, vybavení strojovny a filtrovny. Přesto zde v době mobilizace tvořilo osádku tvrze Bouda 119 vojáků.

Výstavba tvrze – byla zahájena 1. října 1936 a stavba byla dokončena za neuvěřitelných 24 měsíců. Podle období výstavby zde pracovalo 250 až 800 dělníků, stavbu prováděla firma ing. Zdenko Kruliš z Prahy. Celkové náklady na její výstavbu dosáhly 28,5 miliónů tehdejších korun.
V ceně však není započítána cena za cement, ocelovou výztuž, vnitřní instalace a výzbroj.
Návštěvníci do tvrze Bouda vcházejí vchodovým objektem, který byl vybudován na odvrácené straně kopce Bouda tak, aby nebylo možné ze strany nepřítele jej pozorovat ani ohrozit palbou. Vchod totiž sloužil pro zásobování tvrze. Nebylo počítáno s tím, že by se tudíž tento vchodový objekt významněji zapojil do boje.

Samotný vjezd měla uzavírat masivní čtyřdílná mřížová vrata a poté dvoje silnostěnná ocelová vrata opatřená střílnami. Oboje vrata byla po dotažení do těsnění v zárubni plynotěsná a prostor mezi nimi se nazýval přetlakový uzávěr. Šlo o přechodový úsek chodby důležitý v systému ventilace vzduchu, kde by v případě zamoření automobilů bojovými látkami byla prováděna jejich očista. Ani jedna vrata se do roku 1938 však u vchodového objektu nepodařilo osadit. Za druhými vraty se nachází překladiště, kde se náklad překládal na vozíky úzkorozchodné dráhy o rozchodu 600 mm, které jej rozvážely po celém podzemí.
Tvrz měla svou elektrárnu, kde měly být osazeny 3 dieselagregáty o výkonu 80 kW. Elektrárna však měla být dobudována až na jaře roku 1939, takže osádka v září 1938 používala petrolejové lampy a částečně i elektrický rozvod ze staveniště.
Tvrz měla být vybavena i vlastní zásobárnou vody či sklady munice, které byly opatřeny vodními clonami a sprchami v případě exploze. V září 1938 se zde nacházel více jak milión kusů kulometných nábojů ráže 7,92 mm. Dále se v podzemí nacházely kasárna, ošetřovna, ale i šachta se schodištěm a výtahem do pěchotního srubu K – S 24 „Libuše“.
Vzhledem k neprůchodnému terénu pro tanky neměl žádný objekt tvrze Bouda výzbroj protitankových zbraní. Nacházely se zde pouze lehké a těžké kulomety, pouze objekt K – S 22 „Horymír“ měl být vybaven otočnou a výsuvnou dělovou věží. V roce 1938 byly před dokončením ve Škodových závodech v Plzni dva exempláře tohoto složitého zařízení. Věž měla hmotnost 440 tun a byla vybavena dvojčetem houfnic ráže 10 cm a dostřelem 11 950 metrů. Palbou tak mohla pokrýt celé králické údolí.
Jelikož se dále hřeben kopce svažuje, musela být z důvodu dodržení minimální stanovené bezpečnostní výšky 16 metrů skalního nadloží nad chodbou další část podzemí snížena. Při cestě k pěchotním srubům K – S 21 a K – S 23 je tedy nutno sestoupit po 74 schodech do vyrovnávací šachty.

Tvrz Bouda byla vybudována na stejnojmenném kopci v lesním masivu nad obcemi Těchonín, Lichkov a Dolní Boříkovice. Nejschůdnější cesta k tvrzi vede po 3 kilometrovém úseku značené turistické cesty ze Suchého vrchu. Provozovatelem pevnosti je Společnost přátel čs. opevnění, o.p.s.

Při svém dvoutýdenním putování po Francii jsme se konečně dostali až na samý jih Francie do tolik opěvovaného kraje Provence. Do kraje dobrého jídla, vína a sluníčka.
Projíždíme malými vesničkami. V některých z nich snad kvůli tomu, že byla neděle, probíhaly právě místní trhy. Prodíráme se davy lidí i aut, krokem popojíždíme v koloně a dostáváme se do vesničky nazvané Fontaine du Vaucluse.

Fontaine du Vaucluse

Projíždíme celým městečkem, než dorazíme na placené parkoviště. Obsluze u vjezdu zaplatíme 3 € a jdeme do města, které je romanticky položené v horách přímo na říčce, která poháněla a dodnes pohání mlýny. Dochovalo se tu tak několik mlýnských kol a dokonce vodní papírna, kterou je možné dokonce navštívit a seznámit se s jejím principem. Procházíme kolem mnohých stánků s nejrůznějším sortimentem, mezi kterým nechybí především levandule, jako typická rostlina, která se v kraji Provence pěstuje.
Pokračujeme dále za městečko asi 300 metrů k pramenu řeky Sorgue, která vyvěrá v zimě a na jaře z hlubokého podzemí až 300 metrů tmavě zelené tůně.
Jak je uvedeno i přímo cestou k pramenu, toto nádherné místo inspirovalo Petrarcu, který v těchto místech složil mimo jiné mnoho ze svých sonetů Lauře.
Asi po dvou hodinách strávených v těchto místech se vracíme opět k autu a odjíždíme dále.

Projíždíme krajem Provence a opravdu nás fascinuje ta spousta sadů se stromy obalenými krásnými červenými třešněmi. Přijíždíme do městečka Coustellet a zde nás zaujalo muzeum levandule. Okolo nalézáme malé pole plné modrých levandulí. Jelikož je však krátce po poledni, je muzeum zrovna v tu chvíli zavřeno. Do čtrnácti hodin, kdy se muzeum opět otevírá, čekat nechceme a pokračujeme dále. Asi po půl hodině jízdy po klikatých silničkách přijíždíme do jedné horské vesničky, která byla postavená přímo na skále a zaujala nás již při svém příjezdu.

Gordes

Přijíždíme na parkoviště, kde platíme okamžitě 3 € a vydáváme se do města. Gordes je historické městečko rozprostírající se v kopcích Provence uprostřed vápencového pohoří Lubéron. Vesnice je postavena přímo na skále, takže je odsud překrásný výhled do celého kraje. Nahoře na nejvyšším místě obce se nachází hrad, kde se nachází výstava současného francouzského umění. Procházíme se poklidným městečkem a kocháme se výhledem.

Village des Bories

Po necelé hodině opouštíme Gordes a jedeme k nedaleké vesnici Village des Bories. Tato vesnička je natolik ukrytá, že do těchto míst nevede ani kvalitní zpevněná silnice. Dostáváme se sem po úzké cestě, kde by se dvě auta spolu vyhýbala jen velmi těžko. Proto je silnice jednosměrná, opačným směrem je cesta vedena trochu jinudy. Parkování u vesnice je naprosto divoké a nijak neorganizované na volných prostranstvích přímo na skále. Celá vesnice je však obehnána specifickou kamennou zdí a vstup do skanzenu je zpoplatněn. Platíme tedy 5,5 € za každého z nás a vstupujeme dovnitř.
Je to vlastně skanzen obydlí vybudovaných na neolitických principech, z nichž některá byla soudě dle údajů uvedených v jakémsi muzeu ve skanzenu obydlena ještě na sklonku šedesátých let dvacátého století. Dozvídáme se zde také to, jakým způsobem se zde žilo i to, jak probíhala rekonstrukce těchto opravdu zvláštních staveb. Domy jsou zde postaveny jako skládačka z kamenů poslepovaných spolu snad pouze blátem. Stavby byly většinou bez oken a představa bydlení zde mi přijde naprosto neskutečná.
Celá vesnice, kterou volně procházíme a kde můžeme do všech staveb nahlédnout, mi připomíná italské město Alberobello v Itálii, což byla podobná obydlí kmene trulli.
V kamenné vesnici strávíme asi hodinu a vracíme se k autu.

Nyní nás čeká poměrně dlouhá cesta krajem Provence po vedlejších silničkách. Bez zdatné navigátorky a podrobného autoatlasu by jsme se velmi těžko dostávali směrem ke kaňonu řeky Verdon, konkrétně k jezeru Lac de Ste Croix, kde se chceme ubytovat. O tom však ale zase někdy příště…