Šablona | Cestopisy

Nevěděli jsme kam vyrazit do Rakouska na celodenní výlet. Jednou z vybíraných možností byl zámek Laxenburg a jeho zámecký park. Čím všechny účastníky nakonec výlet překvapil, že na něj všichni dodnes vzpomínají?

Zámek Laxenburg leží 15 km jižně od Vídně. Díky svojí blízkosti k zámku Schönbrunn se stal oblíbenou jarní a letní rezidencí císařské rodiny. Zámecký park se svými romantickými stavbami je podobný jako Lednicko-valtický areál.

Parkování

Hledání parkovacího místa v blízkosti zámku je složité. U zámku je parkoviště Laxenburg P1. Vzhledem k oblíbenosti výletního místa, je zde parkoviště obvykle již ráno plné. Proto neztrácejte čas a jeďte přímo na parkoviště Laxenburg P2, které je zdarma a je odkud strategicky výhodnější vstup do zámeckého parku. Nedaleko je totiž vstupní pokladna, kde jsou i toalety. Třetí možností je parkování na Laxenburg P3 u koupaliště Laxenburg a restaurace Flieger & Flieger. My jsme zde po projití parkem okruh uzavírali a přecházeli na parkoviště P2.

Historický park s romantickou atmosférou

Zamecký park Laxenburg je rozsáhlý parkový areál náležící k přilehlému zámku. Najdete zde například Modrý dvůr (Blauer Hof), Zelený letohrádek (Grünes Lusthaust) nebo Starý zámek, ve kterém se nachází filmový archív Rakouska. Hlavní romantickou stavbou je hrad Franzensburg obklopený vodní plochou. Celý komplex je považován za jednu z nejvýznamnějších památek zahradní architektury 18. a 19. století. Cisař František a z císařovna Alžběta, zvaná Sissi zde trávili své líbánky a největší událostí Laxenburgu bylo, že se zde narodil korunní princ Rudolf.

Hrad Franzensburg

Jedna z nejvýznamnějších památek neoklasicistní architektury. Císař František nechal vystavět tuto zahradní budovu ve staroněmeckém stylu a to mezi lety 1798 a 1801. Objekt byl od počátku navržen jako muzeum a reprezentativní stavba. Nejvíce nás všechny zaujalo, že do hradu můžete přijet přívozem, což bylo samo o sobě zážitkem. Expozice na hradě je věnována habsburské historii.

Restaurace Flieger & Flieger

Procházku parkem jsme zakončovali pozdějším obědem v restauraci Flieger & Flieger. Počítejte, že je vhodné si předem udělat rezervaci. My jsme rezervaci neměli a byl problém naší skupinu 8 lidí usadit. Naštěstí naše děti si poradily a obsadily stůl bez ohledu na personál, což někteří číšníci dost nelibě nesli a dávali nám to najevo arogantním pohozením příborů na náš stůl. Jeden z obsluhujících byl naštěstí Slovák a ten pak nám vysvětlil, že museli přesouvat další rezervaci. Nepochopitelné nicméně bylo, že to byl problém, jelikož v pozdější čas byla již restaurace poloprázdná.

Jelikož jsme měli hlad, tak jsme se nenechali otrávenou obsluhou odradit. Jídlo bylo dobré, ale vzhledem k hrané noblesnosti restaurace bych čekal trochu víc. Z restaurace jsme měli ještě další nezapomenutelný zážitek. Při rozjímání po jídle jsme zjistili, že nám již nějakou chvíli chybí jedno dítě. Nakonec bylo zamčené na toaletě, jelikož se tam zasekl zámek. Dcera mi vyčetla, že tam byla uvězněna poměrně dlouho.

Závěrem

Zámecký park Laxenburg je otevřený po celý rok a určitě nabízí výjimečné zážitky v každém ročnim období.

Skalní město Petra je symbolem Jordánska a zároveň jeho nejnavštěvovanější turistickou atrakcí. Každoročně ho navštíví milion turistů, které neodradí ani tříhodinová cesta z hlavního města Ammánu či o hodinu kratší cesta z Akaby u Rudého moře. Přestože návštěvníky čeká několik hodin chůze starověkým městem, vydané energie rozhodně nebudou litovat. Petra je takovým unikátem, že byla organizací New7Wonders zapsána na seznam sedmi novodobých divů světa.

Stavitelský um záhadných Nabatejců

V poušti ukrytá Petra leží uprostřed úchvatné přírodní scenérie tvořené načervenalými pískovcovými skalami. Výjimečnou lokalitu z ní ale učinil až člověk, respektive kmen Nabatejců, který do skal vytesal více než šest stovek nádherných hrobek určených majetným a vysoce postaveným členům společnosti. Sami Nabatejci jsou pro historiky velkou záhadou. Nezanechali po sobě žádné písemnosti, většinu informací je tak třeba čerpat z řeckých a římských pramenů.

Víme o nich, že byli úspěšní obchodníci a že spravovali karavanní stezku z Arabského poloostrova až do dnešní palestinské Gazy u Středozemního moře. Zároveň byli i obávanými piráty v Rudém moři a jejich loupeživé bandy přepadaly jiné obchodníky na pouštních stezkách. Uměli také skvěle hospodařit s vodou. Kromě vodovodů vybudovali i obrovské cisterny, které zachytávaly vodu v období silných dešťů či lokálních záplav a zároveň sloužily jako zásobárny vody v dlouhých suchých obdobích. Přestože pozůstatky několika nabatejských měst nalezneme například i v Izraeli, je podle historiků nejpravděpodobnější, že kmen přišel do oblasti Petry z území dnešní Saúdské Arábie.

Západní svět objevil Petru až v 19. století

Nabatejské město bylo začátkem 2. století včleněno do Římské říše, pod jejíž nadvládou dále prosperovalo. Z pramenů se též dovídáme, že Petra ve 12. století náležela krátce i křižákům, kteří v její blízkosti postavili hrad al-Wu’ayra. Tím kusé informace o středověké historii města končí a Petra zůstává na celá staletí tajemstvím místních beduínských kmenů. Západní svět se o ní dovídá až po roce 1812, kdy město navštívil švýcarský orientalista Johann Ludwig Burckhardt. Při svých cestách zaslechl příběhy o mrtvém městě, v němž by se měl nacházet hrob proroka Aarona. Díky znalosti arabštiny, muslimských tradic a za pomoci převleku za arabského cestovatele se mu podařilo získat důvěru místního průvodce, který ho do Petry zavedl. Díky zvědavosti, zarputilosti a odvaze švýcarského dobrodruha se tak světu odkryla jedinečná starověká památka světového významu.

Petra

Jordánsko

« ‹ z 40 › »

Nejvýznamnější hrobkou je Pokladnice

Nejžádanějším a také nejlépe dostupným turistickým lákadlem je Pokladnice (Al-Khazneh). Název získala od Beduínů, kteří věřili, že se uvnitř nacházejí poklady. Historici se přiklání k tomu, že jde pravděpodobně o hrobku nabatejského krále Areta IV. žijícího na přelomu našeho letopočtu. Čtyřicet metrů vysoká stavba je jednou z nejlépe propracovaných a dochovaných hrobek v celém areálu Petry, detailně zobrazuje bohy a mytologické postavy. Už samotný příchod k ní ve směru od hlavního vchodu působí záhadně až mysteriózně, návštěvníci prochází úzkou soutěskou zvanou Sík, když tu se před nimi zničehonic objeví útulné prostranství s ohromující stavbou.

Není náhodou, že tato lokace zaujala mnohé filmové štáby, které využily zdejší prostředí k natáčení svých snímků. Tím nejznámějším je bezesporu americký velkofilm Indiana Jones a Poslední křížová výprava z roku 1989. Pokladnice byla místem, kde byl uschován Svatý grál a na prostranství před ní sváděly boj o přežití takové hollywoodské hvězdy jako Harrison Ford nebo Sean Connery.

Na Petru si vyčleňte minimálně jeden den

Areál Petry je velmi rozlehlý, ve skalním městě byste mohli klidně strávit i několik dní. My jsme si vyčlenili na poznání tohoto fascinujícího komplexu pouze den a rozhodně jsme neviděli všechno. Hlavní stezka skalním městem vede směrem dolů od návštěvnického centra přes soutěsku Sík až k Pokladnici. Od ní se prochází Fasádní ulicí kolem zhruba čtyřiceti královských hrobek až k římskému divadlu pro sedm tisíc diváků. Na Fasádní ulici navazuje Kolonádní ulice, jež byla centrem starověkého města. Na jejím konci se nalézá torzo impozantního nabatejského chrámu známé místně jako Qasr Al Bint, které je jednou z mála samostatně stojících staveb v Petře.

Kousek od chrámu jsou dvě restaurace, kde můžete načerpat síly i řádně provětrat peněženku. Ceny jsou přemrštěné, což ale zkušeného cestovatele nepřekvapí a zásobí se předem. U restaurace Basin začíná strmé schodiště vzhůru ke Chrámu al-Deir, který je po Pokladnici druhou nejnavštěvovanější památkou Petry. Počítejte s tím, že výstup po schodech zabere asi čtyřicet minut, ale výsledek vaší snahy bude oceněn pohledem na fascinující stavbu s nejvyšší fasádou na území Petry. Většina turistů se vrací stejnou nebo mírně upravenou cestou zpět. Jestliže zvolíte tuto doporučenou zpáteční trasu, počítejte s tím, že ujdete minimálně dvanáct kilometrů.

Alternativní cestou nahlédnete do života beduínských rodin

Neradi se vracíme stejnou cestou, a proto jsme využili nabídku místního taxikáře, který nás po krátkém smlouvání o ceně odvezl na parkoviště u Malé Petry (Little Petra parking). Cestou jsme projížděli beduínskou vesnicí Al-Baydha, což byl opravdu netradiční zážitek. Ulicemi se místo aut proháněli chlapci na oslech, u některých domů byli ustájeni velbloudi. Příjemně nás překvapilo, jak si Beduíni dokázali uchovat svůj tradiční způsob života i v dnešním globalizovaném světě. Řidič nás zanechal na parkovišti, odkud jsme se vydali na asi šestikilometrovou stezku až ke Chrámu al-Deir. Bonusem zvolené cesty byla možnost nahlédnout do života beduínských pastevců, sledovat zblízka jejich stany, stáda i nedávno opuštěná jeskynní obydlí sloužící dnes jako stáje pro dobytek. Zároveň nám cesta nabídla i několik dechberoucích vyhlídek na podmanivou krajinu Šarských hor.

Jordan Pass musíte zakoupit ještě před odletem do Jordánska

Jestliže zůstanete v Jordánsku alespoň tři noci a zároveň máte ve svém itineráři návštěvu Petry, rozhodně si zakupte Jordan Pass. Stojí 70 JOD (jordánských dinárů) a jeho součástí je volný vstup do čtyřiceti památek v Jordánsku včetně Petry, pouštní oblasti Wadi Rum nebo antického Džaraše. Po příletu do země je navíc všem majitelům pasu odpuštěn vízový poplatek ve výši 40 JOD. Jen upozorním, že za jednodenní návštěvu Petry zaplatíte 50 JOD, takže nákup se skutečně vyplatí. Pokud plánujete v Petře strávit dva dny, lze zakoupit i Jordan pas za 75 JOD. Jordan Pass je ale nutno zakoupit online ještě před odletem, tak na to nezapomeňte.

Jordánsko Petra a v zimě? No jasně!

Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. V duchu tohoto moudra je dobré si do zimního Jordánska přibalit lehkou nepromokavou bundu a voděodolnou obuv. V polopouštní Petře vás celodenní lijáky skoro jistě nepřekvapí, i v nejdeštivějším měsíci lednu naprší jen osm milimetrů srážek. V severní části země a v okolí hlavního města jsou ale přeháňky častější, dlouhodobé lednové statistiky přisuzují Ammánu srážky okolo padesáti milimetrů. Zimní teploty jsou velmi příjemné, během dne se pohybují mezi deseti a patnácti stupni. Při naší návštěvě v polovině února jsme Petrou procházeli jen v mikinách, které jsme kolem poledne vyměnili za trika s krátkým rukávem. Nespornými výhodami zimní návštěvy Jordánska jsou nízké ceny letenek, široká nabídka ubytování a možnost vychutnat si krásy pouštního království v komorní atmosféře téměř bez turistů.

Bezpečná země při respektování pravidel

Jordánsko je jednou z nejstabilnějších a nejbezpečnějších zemí v oblasti Blízkého východu. Nejsou zde žádná ohniska nepokojů, desetiletí dlouhé spory a války s Izraelem ukončil podpis mírové smlouvy v roce 1994 za účasti amerického prezidenta Billa Clintona. Jordánsko si turistů považuje, neboť cestovní ruch přináší do státní pokladny nemalé příjmy. I policisté jsou k turistům přátelští, jejich hlídky jsou na silnicích skutečně vidět, a pokud zjistí, že jedete v autě z půjčovny, tak vás jen pozdraví a nekontrolují. I kriminalita je v zemi velmi nízká.

Na druhou stranu ale existují pravidla, která je nutno respektovat. Podobně jako v jiných muslimských zemích by se návštěvnice neměly oblékat vyzývavě, zakryté vlasy mít ale nemusí. Ženy cestující samostatně by měly být opatrné hlavně ve venkovských oblastech, kde mohou být vystaveny pokřikům či obtěžování ze strany mužů. Zároveň by se návštěvníci neměli pohybovat v tříkilometrovém pásu od syrských hranic, které některé cestovní pojišťovny pokládají za rizikovou oblast a neuhradí zde svým klientům případné škody. Naštěstí jsou všechna zajímavá místa v Jordánsku v západní části země a turisté si jejich návštěvu mohou vychutnat v klidu a bez obav.

« ‹ z 2 › »

Arboretum Trsteno je středomořské arboretum nacházející se v městečku Trsteno v jižním Chorvatsku, přesněji 19 kilometrů od Dubrovníku. Vyšší návštěvnost získalo arboretum v poslední době i díky tomu, že se zde natáčel seriál Hra o trůny – Game of Thrones. Není divu, že si filmaři vybrali toto místo, protože s vyhlídkami na moře to zde působí jako v starověkém středomoří.

Historie

Arboretum nechal postavit místní šlechtický rod Gucetic – Gozze někdy koncem 15. století. V té době získali od námořníků semínka a rostliny z jejich dalekých cest. Přesné datum zahájení arboreta není známo, ale existovalo již v roce 1492, kdy byl vybudován akvadukt o rozpětí 15 m k zavlažování arboreta, který se stále používá.

V roce 1962 bylo Arboretum Trsteno zapsáno do seznamu chráněných přírodních památek a dodnes ho spravuje ho Chorvatská akademie věd a umění.

Trsteno utrpělo rozsáhlé škody v roce 1991 při válce v původní Jugoslávii, kdy bylo arboretum značně poničeno včetně letního sídla a nejstarší části arboreta. Dále bylo arboretum těžce poškozeno v roce 2000 lesním požárem během sucha.

Trsteno

pohled z arboretum Trsteno

« ‹ z 46 › »

Parkování a vstupné

S parkováním v sezóně to může být složitější, jelikož oficiální parkoviště u vstupní brány je jen pro několik málo aut. Je zdarma. Pokud zde nenajdete místo tak musíte zaparkovat někde podél komunikace směřující níže k parku zvanému nový (byť je zchátralý) a fotbalovému hřišti a doufat, že nedostanete pokutu.

V roce 2023 bylo vstupné do arboreta 10 Euro pro dospělého a 7 Euro pro děti a studenty.

Co nás nejvíce v arboretu zaujalo

Nádhernou centrální stavbou arboreta je prastará vila, která sloužila jako venkovské sídlo šlechtické rodiny. Dále se v historických zahradách dochovalo deset klíčových zařízení, jako například pavilon, kaple, akvadukt, kašna, lis na olivy se sklady a kůlny.

Pěkné je také nově vybudované návštěvnické centrum, kde jsou toalety a lze si zde dát alespoň kafe z automatu. V sezóně je možná v provozu i kavárna, ale to jsme neměli možnost ověřit. Posezení je i s vyhlídkou na moře, takže zde doporučuji posedět.

Z rostlin a stromů nás zaujal například bambusový les, vzrostlé Agáve nebo krásné palmy. S impozantně navrženými prastarými vyhlídkami na širé moře nám arboretum zůstane v paměti navždy. Štíhlé a vysoké cypřiše navíc dotváří pohledy na pobřeží. Dokonalá atmosféra středomoří.

Co musíte v Trsteno ještě vidět

Původní velikost zahrad byla ještě větší než je nyní oplocené arboretum, kde se platí vstupné. Dobrodružnější je přilehlá a trochu chátrající část s názvem nový park, kde to má také své kouzlo. Vypadá to zde, jako by zde bylo vše zanecháno v původním znění, ale možná je to část, která byla poničená požáry. Určitě si jí také projděte stejně jako my.

A nezapomeňte, že chlouba celého Trstena jsou dva platany, které rostou mimo arboretum. V Trsteno jsou téměř u silnice (dubrovnické magistrály). Platany přežily všechny zdejší katastrofy bez poškození. Jsou staré přes 500 let a jsou jedinečnými exempláři svého druhu v Evropě, ne li na světě. Byly zasazeny u pramene, který jim zajistil možnost bujného růstu a také díky tomu jsou údajně až 60 m vysoké. Jejich kmeny mají průměr 5 m a obvod 12 metrů. Můžete se posadit na lavičky pod nimi a odpočinout si. Při tom můžete doufat, že na vás žádná obří větev nespadne.

« ‹ z 2 › »

Skalní Antilopí kaňon leží na samém severu amerického státu Arizona, hranice sousedního Utahu jsou doslova na dohled. Přestože je geologickým unikátem mimořádné hodnoty, nepatří mezi národní parky USA. Leží totiž v rezervaci Navajo Nation, kterou má pod svou správou indiánský kmen Navahů. Díky fascinujícím barvám a zvláštním tvarům patří k nejvíce fotogenickým místům jihozápadu USA.

Nejznámější slotový kaňon světa

Kaňony jsou označovány jako slotové (též štěrbinové), pokud jsou velmi úzké a zároveň hluboké. Úzké jsou často jen několik desítek centimetrů, zato hluboké bývají i několik desítek metrů. Tvoří se nejčastěji v pískovcových či vápencových skalách, které jsou pravidelně zaplavovány vodou z dešťových srážek. Tekoucí voda vytváří ve skalách štěrbiny, chodbičky a úzké průchody, jejichž hladké stěny vytvářejí dojem tekoucích skal. Širokou škálu neobvyklých odstínů červené a oranžové barvy způsobují oxidy železa, které se v různém množství usazují na povrchu pískovce. Jinak slotových kaňonů podobných tomu Antilopímu je v oblasti indiánské rezervace několik, většina z nich je však z bezpečnostních důvodů uzavřena.

Dopadající světlo vytváří magickou podívanou

Těžko by se o Antilopím kaňonu mluvilo v takových superlativech, pokud by nepřiložil ruku k dílu další pomocník, v tomto případě Slunce. Jeho paprsky dopadají do úzkých chodbiček kaňonu a rozehrávají v něm dechberoucí podívanou plnou světel a stínů. K nejkrásnější a nejpůsobivější hře barev dochází v dopoledních hodinách, kdy do kaňonu vstupuje nejvíce světla. Stěny a chodby skalního bludiště jsou nádherně nasvíceny odstíny červené, růžové a oranžové barvy. Právě v tento okamžik se návštěvníkům zjevují i jindy skrytá zákoutí kaňonu. O kouzelná dopolední představení je logicky největší zájem, lístky na ně se dříve vyprodají a jsou také o nějakých pár dolarů dražší. Ovšem ani v případě, že se na místo dostanete v jinou denní dobu, není potřeba si zoufat. I tak bude kaňon velmi hezky nasvícen a o krásné fotografie určitě nepřijdete.

Bleskové záplavy představují smrtelné nebezpečí

Pod návalem těch nejkrásnějších emocí, které průchod kaňonem u člověka zaručeně vyvolá, si návštěvníci ani neuvědomují, v jak nebezpečném místě se nacházejí. Indiánský kmen Navahů si byl nebezpečí dobře vědom, proto soutěsku pojmenoval „Tse bighanilini“, což v překladu znamená „voda protékající skalami“. Kaňon není vlastně nic jiného než vyschlé říční koryto, které se ale rychle naplní v případě bleskových záplav. Čarokrásné úzké chodbičky se dokážou v mžiku přeměnit ve smrtelnou past. Pokud tedy dorazíte ke kaňonu během krásného počasí bez mráčků a vstup do kaňonu bude z bezpečnostních důvodů uzavřen, neklepejte si na čelo ani nenadávejte na Indiány. To jen varovný systém Navahům oznámil, že desítky kilometrů proti proudu řeky vydatně prší a hrozí, že se korytem řeky prožene přílivová vlna. Nikdo přece nechce dopadnout jako jedenáct utonulých turistů v roce 1997. Nutno ale dodat, že tehdy ještě varovný systém nebyl plně funkční.

Dva Antilopí kaňony

Přestože se pro místo používá název Antilopí kaňon, jde vlastně o kaňony dva. Je víceméně jedno, který si k návštěvě vyberete. Ten horní je kratší (měří asi 400 m), bezbariérový a tudíž přístupnější. Navahové vás k němu dokonce dovezou autem. Nevýhodou je, že se vchází a vychází ve stejném místě. Je tak složitější najít potřebný klid k fotografování, neboť vás neustále míjí ostatní výpravy. Návštěva Dolního kaňonu je fyzicky náročnější. Nejenže je kaňon dvakrát delší, ale ještě se do něj vstupuje velmi prudkým schodištěm. Od pokladen je potřeba dojít ke vchodu pěšky. Opravdu bizarní a dobře ukrytý východ z kaňonu je umístěn v blízkosti pokladen. Celý okruh Dolním kaňonem, který jsme si k návštěvy vybrali my, měří asi dva kilometry.

Ochotní průvodci poradí s fotografováním

Nejdříve bych rád zmínil, že nosit s sebou na prohlídku stativy je zakázané. Po většinu času se návštěvníci pohybují velmi úzkým až stísněným prostorem, takže tento zákaz dává rozhodně smysl. Navíc zastávky na focení byly celkem krátké, spíše jsme fotili za pohybu. Průvodce nám na začátku poskytl krátké a názorné školení, jakým způsobem můžeme nafotit v kaňonu ty nejlepší snímky. Na svém iPhonu polopatě předvedl ideální nastavení pro aktuální světelné podmínky, které bylo přínosné pro všechny členy výpravy, tedy kromě mě a mého syna. Kvalitní fotodokumentaci z kaňonu tak zachraňovala dámská část naší výpravy. Manželka s digitální zrcadlovkou a dcera, která jako většina teenagerů západního světa propadla iPhone mánii. Díky skvělému a ochotnému průvodci, který nám několikrát během cesty nabídl společnou fotografii, máme několik úžasných snímků celé rodiny v místech, na která budeme ještě hodně dlouho vzpomínat. Antilopí kaňon je impozantním místem a dokladem toho, že příroda je mocnou čarodějkou.

« ‹ z 2 › »

Město Admont se nachází ve spolkové zemi Štýrsko v Rakousku. Leží v údolí řeky Enže. Admont je vstupní branou do krásného Národního parku Gesäuse.
Hlavním turistickým klenotem je zdejší benediktínský klášter, který se nachází přímo ve městě. Byl založen již v roce 1074. Signifikantní fotografie z jeho krásné barokní knihovny zdobí všechny turistické prospekty a tímto si získal klášter Admont i mojí pozornost. Bylo to již před mnoha lety, ale bohužel jsem ho vždy míjel a až v létě 2023 se mi ho podařilo navštívit.

Vstupné a parkování

Návštěvu jsme kulantně spojili s ubytováním v okolí Schladmingu, kde u vybraných ubytovatelů obdržíte zdarma Sommercard Schladming-Dachstein. S kartou je zdejší vstup zdarma. Jinak dospělí zaplatí 16,50 € a děti 6-15 let 10,50 €. Rodinné vstupné (2+2) stojí 40 Euro.

A jelikož byl klášter Admont umístěn cestou zpět k nám na Moravu, tak to byl takový nádherný stopover. Parkování zdarma je možné přímo za zdmi kláštera, na krásném velkém parkovišti s dostatkem míst.

V rámci jedné vstupenky, můžete projít Barokní knihovnu, Přírodovědné muzeum, Uměleckohistorické muzeum, Gotické muzeum, Umění od středověku po současnost a na konci prohlídky povinně projdete shopem se suvenýry mající značku zdejšího opatství.

klášter Admont

pohled na benediktýnský klášter z okna

« ‹ z 50 › »

Barokní knihovna

Je údajně největší klášterní knihovnou na světě, což se nám nechtělo moc věřit. Samotný sál knihovny je dlouhý 70 metrů a 14 metrů široký. V knihovně je totiž umístěno 70 000 knih, ale ve sbírkách je jich na 200 000. Byla vystavěna v 18. století v nádherném pozdně barokním stylu. Štukatérská výzdoba a fresky dodávají knihovně neobyčejnou noblesnost. Doporučuji nikam nespěchat, zdržte se co nejdéle, aby jste si vychutnali zdejší atmosféru.

Přírodovědné muzeum

Zdejší sbírky jsou impozantní. Nejvíce nás zaujaly sbírky zvířat, které muzeu věnoval Dr. Emil Holub (*1847 Holice – †1902 Vídeň), český lékař, cestovatel, etnolog a přírodovědec. Zvířata věnoval včetně mnoha jihoafrických hornin, vystavených ve zdejší mineralogické prezentaci. V roce 1872 zahájil sedmiletou cestu do Afriky, odkud shromáždil rozsáhlý zoologický a etnologický materiál, který představil veřejnosti v letech 1879/80 na velkolepých výstavách v Praze a Vídni. Všechny exponáty pak rozdal mnoha muzeím a školám.

V letech 1883-87 podnikl Holub svou druhou cestu a vrátil se pravděpodobně s největší sbírkou, jaká kdy byla z Afriky přivezena. O této cestě svědčí i několik zdejších exemplářů.

Z dalších sbírek byla pro mne určitě zajímavá kolekce motýlů. Údajně je zde až 250 000 exemplářů hmyzu.

Jako hodně zajímavou a neobvyklou jsem hodnotil sbírku odrůd ovoce z vosku, především jabloní a hrušní, kterou vytvořil Constantin Keller (*1778 Graz – †1864 Gröbming), učitel, duchovní, ovocnář a umělec.

Věnoval se ovocnářství a vysazoval školky v Mauternu a Gröbmingu, z nichž předal zemědělcům přes 800 šlechtěných stromů. Jako vynikající pomolog (odborník na pěstování ovoce) zastával funkci ředitele poboček Trofaiach a Gröbming „Štýrské zemědělské společnosti“. Za své zásluhy o zvelebení a rozvoj ovocnářství se stal členem několika zemědělských společností a pomologických spolků.

Závěrem

Areál kláštera je moc pěkným místem se zajímavou historií. Při návštěvě určitě prozkoumejte i jeho okolní parky a navštivte kostel Panny Marie a svatého Blažeje. Když budete zvídaví jako my, tak projdete i kolem klášterní kuchyně.

« ‹ z 2 › »

Jezero Altaussee se nachází v rakouských Alpách ve spolkové zemi Štýrsko, oblasti Solné komory – Salzkammergut. Na jeho břehu leží stejnojmenná malá obec, tedy také Altaussee. V turistických průvodcích je uvedeno, že se jedná o jedno z nejmalebnějších jezer. Díky jeho křišťálově čisté a průhledné vodě s tmavě modrým nádechem se mu také dříve říkávalo „dark blue inkwell“ neboli „tmavě modrý kalamář“.

Parkování

Záchytné placené parkoviště je v obci Altaussee, vzdálené asi 250 m od jezera. Doporučuji zde zaparkovat, jelikož je to perfektní výchozí bod. Pozor, v sezóně, zde nemusí být volno, jelikož parkoviště není moc velké. Cesta z parkoviště vede podél nových apartmánových domů k jezernímu odtoku. Následně dorazíte přímo k nádhernému fotogenickému hotelu Hotel Seevilla Altaussee.

Proč navštívit jezero Altaussee

Po jeho návštěvě můžeme říci, že se nejedná o jedno z nejkrásnějších jezer, ale z našeho pohledu o nejkrásnější. Jezero je totiž obklopené krásnou horskou krajinou a turista zde nalezne od každého něco. Vše je zde tak nějak malebnější než kdekoliv jinde.

Turistika

Kolem jezera vede krásná panoramatická Rundwanderweg, tedy okružní cesta. Svojí optimální délkou 7 km a pěknou přírodní cestou je zvládnutelná i pro rodiny s dětmi. Z jedné strany jezera jsou výhledy na horu Loser 1837 m.n.m, která se tyčí přímo nad jezerem a z druhé strany jezera se otevírají nádherné výhledy na Dachstein.

Lodní doprava

Kdo nechce absolvovat okružní cestu, tak může z obce Altaussee využít lodní dopravu tam i zpět nebo si pouze zkrátit pěší cestu na polovinu. Na konci jezera je totiž zastávka u jediného zdejšího domu Jagdhaus Seewiese, kde je i restaurace.

Koupání

V jezeře je možné se vykoupat. Zdejší přístupy k vodě nejsou naštěstí značené jako pláže ani v mapách google ani v mapách seznamu. Jsou skvěle ukryté lesním porostem a na malých romantických plážích najdete určitě soukromí. Doporučuji si nějaké takové místo u vody najít a zastavit se zde. S výhledem na horu Loser je koupání dechberoucím zážitkem. I když nevím, jestli mi nevzal dech i ten domácí řízek v bagetě. Jinak nejlepší plážičky hledejte dále od budovy Strandcafe Restaurant.

Zdejší zajímavosti

Jezero Altaussee je známé nejen pro svou scenérii, ale také pro své kulturní a historické významy. Pro fanoušky filmů je nutné uvést, že se zde natáčela část Jamese Bonda s názvem Spectre, ve kterém ztvárnil hlavní roli Daniel Craig. Štáb byl údajně ubytovaný v hotelu Seevilla Altaussee, lépe si vybrat určitě nemohli.

A aby bylo okolí skoro až Bondovsky zajímavější, tak během druhé světové války byly v blízkém solném dole ukryty umělecké sbírky, uloupené nacisty v okupované Evropě. Toto už není z žádného filmu, ale skutečnost. Našlo se zde přes 6500 takových děl včetně obrazů Rembrandta a českého vyšebrodského oltáře. Vyhození dolu do povětří se nacistům naštěstí nepovedlo, údajně díky statečným horníkům, kteří výbušniny odstranili.

Velká jízda pokračuje je pokračováním úspěšné knihy o jízdě na motorce po šesti kontinentech. Motorkářská legenda Igor Brezovar je cestovatel a také hrdina televizního seriálu Po jedné stopě. Muž bez předsudků se srdcem na pravém místě. Editorem knihy byla Zorka Horká.

Velká jízda pokračuje navazuje na velmi úspěšnou prvotinu slovinského cestovatele žijícího u nás, Igora Brezovara. V první knize Velká jízda začíná jsme se dočetli, jak u malého kluka žijícího v malebné slovinské vesnici Žužemberk vznikla touha cestovat, poznávat a objevovat svět. Pak jsme s ním procestovali kus Evropy, Afriku a Asii, poznávali život a zvyky lidí v exotických končinách… Velká jízda pokračuje navazuje životním příběhem již zkušeného cestovatele, který si plní sen procestovat svět, alespoň jeho „sjízdnou“ část.

V knize se společně s Igorem budeme brodit mongolskými řekami, utopíme motorku, projedeme se po transsibiřské magistrále a zúčastníme se jurta párty.

Dostaneme se do Japonska, budeme spát v parcích, ochutnáme mořské řasy, ryby a sashimi, projedeme se kolem hory Fuji a podíváme se do legendárního Nagana.

Po cestovatelské pauze po narození druhého dítěte se přesuneme do USA, Anchorage na Aljašce, a prožijeme americký sen, nádherné národní parky, Route 66, americké choppery a country muziku, jazz a blues.

Přes Mexiko budeme pokračovat Střední a Jižní Amerikou, kde žijí nejkrásnější ženy světa (Kolumbie), projedeme Ekvádor, Peru a vysokohorské silnice v Bolívii, kde potkáme indiánky v pestrobarevném oblečení s typickými kloboučky a děti pracující v uranových dolech. Vyspíme se na solném jezeře Ujuni a setkáme se s kmenem Uru na plovoucích ostrovech jezera Titicaca.

V Buenos Aires se budeme učit tančit tango a cestu kolem světa zakončíme v nejjižnějším městě na světě Ushuaia. Po Carretera Austral, nejkrásnější cestě v Patagonii, se pak zase vrátíme do Buenos Aires, odkud odletíme domů.

Tato kniha je věnována všem, jejichž vášeň je cestovat, i těm, kteří ji v sobě hledají. Jejím poselstvím je odhodit strach, vzbudit touhu poznávat, cestovat po světě a na vlastní oči zjistit, jak je pestrý, barevný a krásný.

Formát knihy: 170×240
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 348
Datum vydání: NOVINKA !! 4. 10. 2023
Běžná cena: 598 Kč
Cena přímo z nakladatelství JOTA: 478 Kč

Veselé historky z cest po Číně a Taiwanu. Tato kniha není klasický cestopis a nedočkáte se ani žádných bohatých popisů nejznámějších turistických destinací. Místo toho se připravte na pořádnou nálož komických příhod, které je možné zažít snad pouze na Dálném východě.

Ve více než sedmdesáti krátkých kapitolách přibližuje Dominika Sakmárová čtenáři situace, které prožila během pobytu v Číně a na Taiwanu, tehdy ještě jako studentka sinologie, a seznamuje ho s tamější realitou. Píše nejen o nesnadných pokusech začlenit se, ale zaznamenává i to, co prožila s jinými studenty, zahraničními i místními. Někteří z nich se pak společně s ní podívají i na východní Slovensko.

Humorné historky celou knihu odlehčují a dodávají jí na čtivosti. Glosovány jsou rovněž odlišnosti mezi evropskou a asijskou kulturou. Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi tak nemusí zajímat pouze zapálené cestovatele a nadšence do exotiky, ale i ty, co se nebojí učit novým věcem a mají rádi svižná vyprávění, jež nepostrádají nadhled.

Knihu doplňují ilustrace Michaely Ahonen.

Formát knihy: 160×230
Vazba: Pevná
Počet stran: 239
Datum vydání: NOVINKA !! 27. 9. 2023
Běžná cena: 438 Kč
Cena přímo z nakladatelství JOTA: 350 Kč

Strhující příběh průkopníka potápění psaný formou autobiografie. Kniha prvního českého akvanauta, vynálezce a konstruktéra ponorek Pavla Grosse.

Vyprávění začíná zážitky skupiny mladistvých romanticky založených kamarádů v dobách tvrdé totality padesátých až šedesátých let. Magický svět modrozelených hlubin zatopených kamenolomů je jejich společným náboženstvím a jejich primitivní začátky potápění rituálem. Tyto ničím nezatížené časy mladistvého poznávání světa se všemi jeho láskami, dobrodružnými a bláznivými prožitky pomalu přerůstají do vážnějších zájmů. Autor je již během svých studií posedlý myšlenkou, jak přizpůsobit člověka zase zpět tomu prostředí, ze kterého vzešel. Projektuje a staví podmořskou kabinu, ve které stráví osamocen na mořském dně dobrodružné tři dny a tři noci.

Události jsou přerušeny vpádem sovětských vojsk a pokračují autentickým vyprávěním o zážitcích autora ve světě posedlých vynálezců podmořských strojů, lovců korálů, oceánografů a námořních teroristů.

Pavel Gross alias Matto vypráví události tak, jak se skutečně staly. Příběhy, dialogy a legrácky v hospodě či u táborového ohně si není možné zcela přesně pamatovat, jsou nicméně zaznamenané ve stejném duchu a atmosféře, v jakých probíhaly – plné optimismu, bláznivých nápadů, ale i občasného zklamání a strachu.

Formát knihy: 160×230
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 368
Datum vydání: NOVINKA !! 26. 4. 2023
Běžná cena: 498 Kč
Cena přímo z nakladatelství JOTA: 398 Kč

Zeď nářků je po Chrámové hoře nejposvátnějším místem židovského víry a izraelského národa. Stojí ve svatém městě už dva tisíce let a denně k ní proudí davy Izraelců odříkat své zpěvy, nářky, modlitby či přání určená Hospodinovi. Je pro Izraelce připomínkou slavných i truchlivých časů židovského národa, zároveň je i symbolem novodobého státu a nezlomné naděje v lepší budoucnost. Zeď je se svým přilehlým náměstím výjimečným spirituálním místem, které jako magnet přitahuje návštěvníky z celého světa.

Pohnutý osud židovských svatyň na Chrámové hoře

Na místě dnešní Chrámové hory stály v minulosti dvě kolosální židovské svatyně, které bohužel postihl podobný osud. První chrám, který nechal podle bible vystavět král Šalomoun, byl zbořen v 6. století před naším letopočtem Babylóňany. Ten druhý, Herodův, byl strhnut a vypálen Římany v roce 70. Zničení Druhého chrámu znamenalo pro Židy katastrofu, stovky tisíc jich zemřely při obraně Jeruzaléma, další tisíce byly prodány do otroctví. Navíc jim římský císař zakázal vstup do postupně obnovovaného města. Z Druhého chrámu se nějakým zázrakem dochovala část jeho západní stěny, proto ji Izraelci nazývají jako Západní zeď, ale vžil se pro ni i název Kotel. Mimochodem, český výraz Zeď nářků je vžitým, ale nepřesným pojmenováním tohoto místa. Je převzat od Arabů, kteří místu dali název podle Židů chodících ke zdi oplakávat svůj zbořený chrám.

Zeď nářků

Jeruzalém - Zeď nářků

« ‹ z 32 › »

Synagoga pod širým nebem

Západní zeď se dostala pod plnou izraelskou správu teprve po vyhrané Šestidenní válce v roce 1967, v níž drtivě porazila všechny své arabské sousedy. Doslova ikonickou se stala fotografie tří dvacetiletých izraelských výsadkářů, kterým se podařilo během operace probojovat až ke Zdi a v němém úžasu sledují tohle jedinečné místo, o němž slyšeli jen z vyprávění. Protože byl prostor před zdí velmi stísněný, rozhodl Izrael okamžitě o drakonickém opatření a nechal zbourat 135 domů v tehdejší marocké čtvrti. Vedle Západní zdi tak vzniklo prostorné náměstí známé jako Western Wall Plaza, které je celé považováno za ortodoxní synagogu. O místo pečuje Nadace Západní zdi v čele s rabínem, která dbá o to, aby všechny modlitby byly v souladu s židovskými pravidly.

Diskriminační přístup směrem k ženám

V současné době je prostor před zdí rozdělen vysokým plotem na větší mužskou a menší ženskou část. Ženy se sice mohou před zdí modlit, ale musí tak činit pouze potichu a nesmí při tom používat modlitební atributy. Těmi jsou například modlitební šála (talit), kožené krabičky s biblickými pasážemi na pergamenu (tefilin) a pokrývka hlavy (kipa). S tímto pro některé „ponižujícím“ opatřením dlouhodobě nesouhlasí mnoho Izraelců doma i v zámoří. Z jejich popudu vznikl v roce 1988 spolek Ženy zdi, který za poslední desetiletí svedl několik právních bitev s izraelskou vládou. Ta v minulosti vymýšlela různá polovičatá řešení, ale ve finále vždy ustoupila ortodoxním stranám, které mají na dění v izraelské politice stále větší vliv.

Tunely pod Západní zdí

Západní zeď je opravdu působivým místem, ale její velikost objevíte teprve tehdy, když sestoupíte hluboko do podzemí k jejím tunelům. Většina téměř pět set metrů dlouhé zdi je totiž ukryta pod zemí, venkovní část, k níž míří většina turistů, má délku pouhých 60 metrů. Místy velmi úzké tunely jsou podepřeny mnoha oblouky a nachází se v nich schodiště, která spojovala starověké město s Chrámovou horou. Během více než hodinové prohlídky uvidí návštěvníci základy Chrámové hory, projdou kolem domů z druhého chrámového období a budou moci obdivovat několik starověkých cisteren nebo akvadukt. Tunely je možné navštívit každý den od neděle do čtvrtka, v pátek se tunely otvírají z důvodu blížícího se Šabatu jen dopoledne. Vstup s pokladnou je umístěn v severní části náměstí Západní zdi v těsné blízkosti mužské sekce. Z vlastní zkušenosti doporučuji, abyste si lístky během hlavní turistické sezóny zakoupili alespoň týden dopředu na webových stránkách Nadace Západní zdi (Western Wall Heritage Foundation).

Psaníčka ve zdi končí na Olivové hoře

Pozornému návštěvníkovi neujde, že v mezerách mezi velkými vápencovými kameny jsou umístěny papírky. Mnohým z věřících stačí odříkat 150 modliteb z Knihy žalmů, jiní smutní nad neblahým židovským osudem a někteří své modlitby či přání píší na papír a strkají je do spár mezi kameny. A protože žijeme ve 21. století a rádi věci řešíme online, je možné napsat svá přání i e-mailem třeba z Austrálie. Pracovníci nadace Západní zdi ve spolupráci s žáky náboženské školy přáníčka vytisknou a vloží je do puklin ve zdi. Zajímavé je, že psaníčka mohou vkládat a posílat lidé všech vyznání bez rozdílu. Dvakrát do roka probíhá čištění zdí, a to před jarním židovským svátkem Pesach a před začátkem nového židovského roku, který je pohyblivý a vychází většinou na září. A co se s přáníčky a modlitbami směřujícími k Bohu děje? Prostě jsou pod dohledem rabína Západní zdi pohřbeny na nedaleké Olivové hoře.

Bar Micva

Protože je místo před Západní zdí synagogou pod širým nebem, probíhají zde i některé náboženské obřady jako například Bar Micva. My jsme měli štěstí a stali jsme se svědky právě tohoto obřadu zasvěcení. Pro mladé třináctileté chlapce je tento rituál jedním z nejdůležitějších dní v životě. Z náboženského hlediska se stávají dospělými a plnoprávnými členy židovské komunity a jsou zavázáni plnit všechny náboženské povinnosti. Obřadu předchází několikaměsíční intenzivní studium, během něhož se chlapci kromě jiných povinností naučí přečíst text z Tóry předepsaným zpěvným způsobem. Po četbě Tóry děkuje otec chlapce Bohu za to, že už není odpovědný za činy svého syna. Následně si chlapec nasadí modlitební šálu talit a jsou mu připevněny modlitební řemínky tefilin, jenž spojují dvě kožené schránky s texty písma. Ty se používají při ranní modlitbě kromě Šabatu a svátků. První schránka se uváže na paži, což vyjadřuje ochotu sloužit svými činy Bohu, poté je obvázán prst na znamení zasnoubení Boha s Izraelem. Druhá schránka připevněná k čelu symbolizuje, že všechno své myšlení věnuje její nositel Bohu. Realita je ale taková, že po obřadu už si řemínky se schránkami muži běžně nenandávají, maximálně tak o svatbě. Samozřejmě to neplatí pro ortodoxní komunitu, pro které je nošení tefilinu denní rutinou. Z celého obřadu Bar Micva jsme měli velmi hezký dojem, šlo opravdu o velice netradiční slavnostní okamžik. Trochu nám ale bylo líto ženské části chlapcovy rodiny, která musela stát na židličkách v oddělené části a nakukovat přes plot.

Západní zeď a Chrámová hora jsou místem občasných incidentů a provokací

Nejposvátnějším místem je pro Židy Chrámová hora, kterou ale podle dohody spravuje jeruzalémská islámská nadace. Židé na ní mají sice umožněn přístup, modlit se tam ale nesmějí. Více než třináct století zde totiž stojí mešita al-Aksá, kterou na tomto místě postavili muslimové po ovládnutí města v polovině sedmého století. Islám navíc věří, že právě z těchto míst vstoupil Mohammed na nebesa a proto pokládá židovské modlitby na Chrámové hoře za znesvěcení místa. Muslimská správa nad horou, kde v hluboké minulosti stály obě židovské svatyně, je samozřejmě trnem v oku mnoha Izraelců. Jsou dodnes nazlobeni na své politiky, kteří po vítězné válce v roce 1967 podlehli tlaku západních mocností a vzdali se možnosti spravovat Chrámovou horu. Radikální křídla obou stran tak často vyvolávají provokace, jimiž dávají najevo svou frustraci. Palestinci tak v období ramadánu či po některých pátečních modlitbách házejí z Chrámové hory kameny na dole se modlící Židy, ortodoxní Židé se pro změnu i přes zákaz vydávají modlit na Chrámovou horu. Dá se zjednodušeně říci, že pokud se v Jeruzalémě něco semele, děje se to u Západní zdi, v blízkosti Chrámové hory nebo u Damašské brány. Většina incidentů naštěstí končí lehčími zraněními či zatýkáním a pořádek je velmi brzy obnoven. Turisté se ale nemusí ničeho obávat, neboť jsou v Jeruzalémě respektováni oběma stranami. A pokud se jako my připletete do strkanice mezi palestinskou mládeží a izraelskými vojáky, stačí odbočit do některé z mnoha bočních uliček a jít třeba obdivovat Chrám božího hrobu do výrazně poklidnější křesťanské části města.