Archivy

Skotsko bylo starými Římany nazýváno po latinsku Kaledonie. Jméno, stále některými lidmi užívané, bylo geology použito pro název velké geologické události, která dala za vznik mimo jiné právě Skotsku. Kaledonskému vrásnění. Díky němu lze v severní části Velké Británie najít spoustu rozmanitých přírodních krás. A ty jsme hodlali objevovat. Před 400 miliony let…

Před 400 miliony let byl svět rozdělen, dnes již zaniklým, Iapetuským oceánem. Skotsko, Skandinávie a Severní Amerika byly jedním kontinentem a na druhé straně oceánu ležela původní Anglie a zbytek severní Evropy. Kontinenty se k sobě nebezpečně přibližovaly, až došlo ke kolizi, jaká dala za vznik Kaledonskému vrásnění. To smíchalo Skotsko, jako puzzle, ze šesti různých kousků země s odlišnou geologií. Celek je proto velice pestrý a turista, projíždějící Skotskem, je vždy ohromen, jak rychle se okolo něj mění výraz krajiny. Skotská země se po jejím vzniku následně spojila s Anglií a vznikla tak Velká Británie.
Možná kvůli geologické odlišnosti Skotska od Anglie, je i tolik odlišností mezi národy, které obě země obývají. Oboustranná averze, způsobená staletími starými spory, křivdami a válkami, je dodnes stále silná. Zatímco obě země navenek fungují v politické spolupráci v rámci Velké Británie, vnitřně je sužují spory. Navíc názory hlásající nezávislost Skotska nabývají v posledních letech na síle.

Pohled na město Inverness

Brána do západního Skotska

Každý, kdo jede ze severo-východu na západ Skotska, nemine město Inverness. Město se 70 000 obyvateli je správním centrem části Skotska jménem Highlands (Skotská vysočina). V poslední době získalo přídomek nejvíce rostoucího města v celé Británii. Také je známé pro čistý anglický přízvuk, což je, vzhledem k paletě různých skotských dialektů, u Skotů skoro věc nevídaná.
Město, jehož vzhledu dominuje hrad z 12.století a protékající řeka Ness, leží nedaleko slavného jezera Loch Ness. Jezero dosahuje hloubky 300m a má objem přibližně se rovnající součtu objemů všech ostatních jezer v Británii. Jezero vzniklo před 10 000 lety díky posunu ledovců. Starý původ jezera společně s jeho hloubkou pravděpodobně způsobily, že se začaly šířit zvěsti o dinosaurovi jménem Nessie, který žije v jeho hlubinách. Výpovědi očitých svědků se nikdy nepotvrdily, však přinesly Loch Ness takovou popularitu, jakou se nemůže chlubit ani Bajkal, nejhlubší jezero na světě (1680m).
Poblíž jezera jsme se rozhodli strávit první noc. Abychom zažili něco neobvyklého, rozhodli jsme po celou naši cestu stanovat mimo síť skotských kempů. Stany jsme tedy improvizovaně postavili v lese na křižovatce turistických stezek. Společnost nám dělal jen Francouz středního věku, který spal na stejném místě v jeho dodávce. Pro jeho nemluvnost jsme mu vymysleli přezdívku vrah. Ta se nakonec ukázala jako neopodstatněná, protože jsme se všichni ráno probudili živí a zdraví.

Pohled na západní část Glen Affric

Nejkrásnější údolí

Ve vzdálenosti asi 20km od Loch Ness leží malebné údolí Glen Affric. Na relativně krátkém úseku silnice dojde, k již zmíněné, rychlé proměně krajiny. Člověku až připadá, že se tak stane jako mávnutím kouzelného proutku. Často je popisováno superlativem nejkrásnější údolí ve Skotsku. Až tisíc metrů vysoké kopce porostlé stromy a lišejníky tu obklopují jezero Affric. V údolí lze nalézt pozůstatky starých kaledonských lesů formovaných na konci Doby ledové. Do dnešní doby se jich zde dochovalo pouze 1% původní rozlohy a jsou dnes domovem divoké zvěře, hlavně zdejší velké populace jelenů lesních.
Život v tomto údolí by se mohl na první pohled zdát skoro rájem, ale úplně to tak nebylo a není. Od 15. – 19. století bylo údolí obýváno hrstkou farmářů závislých na nepříliš úrodné půdě. V 18.století přišla změna v podobě zavedení těžby borového lesa, vytváření mýtin pro chov ovcí a lovu vysoké zvěře. Život lidí se zlepšil, ale bylo to na úkor přírody. V roce 1951 proto přijala Glen Affric do svého ochranného vlivu organizace National Trust for Scotland (NTS) a začala krajinu chránit a restaurovat.
Turisté si dnes mohou údolí prohlédnout z pěší stezky. Problém jen nastává v deštivých období, kdy je stezka plná vody a občas se změní i v potok. Chůze se tak poté stává poněkud obtížnější, přesto ale neubírá nic na kráse celého údolí, naopak mu přidává nádech divočiny.

Railway to heaven

Města Inverness a Kyle of Lochalsh na západě spojuje zajímavá železnice the Kyle Line. Je totiž považována za jednu z nejvíce scenerických a malebných železnic na světě. Jelikož vedle ní je po většinu její délky i silnice, rozhodli jsme si ji „projet autem“. Skotská vysočina, kterou protíná, byla stejně působivá jako železnice sama. Ta byla otevřena v roce 1897 a okolní terén donutil inženýry postavit 29 mostů a odstranit 31 sekcí skály. Průměrná cena na jednu míli (1míle = 1.6km) byla 20 000liber.
Navečer jsme dorazili do vesnice Plockton poblíž ostrovu Skye. Přístavní vesnička je položená v zátoce obklopená kopci a je přímo ukázkou malebnosti. Protože okolní skaliska tříští mořské vlny, jsou domy bez jakéhokoliv nebezpečí postaveny jen pár metrů od moře bez jakýchkoli bariér. Plockton má pouze 378 obyvatel, kteří ale dokáží přímo bravurně těžit z turistického ruchu. Vesnice je proto plná hotelů, restaurací, hospod a jiné občanské vybavenosti vydělávající na turistech. My jsme veškeré nabídky ubytování ignorovali a nadrzo, ale bez problémů, si postavili stany na přilehlé louce.

Okolí ostrova Skye

„Okřídlený“ ostrov Skye

V ranních hodinách jsme se vydali směrem k nedalekému ostrovu Skye. Skye je druhý největší ostrov Skotska a s pevninou ho spojuje velmi kontroverzní železo-betonový most ve tvaru oblouku. Byl dokončen v roce 1995 s překročením původního patnácti milionového rozpočtu o dalších deset milionů liber. Vláda proto zavedla mýto 11.4liber pro průjezd tam a zpět. Silniční spojení tím získalo přídomek nejdražší v Evropě. Mýto se stalo terčem velkých protestů. Někteří místní lidé se ho snažili záměrně ignorovat a přitom jich asi 500 bylo policií zatčeno. Mýto se posléze stalo velkým skotským politickým tématem, až v roce 2004 došlo k jeho zrušení.
Ostrov Skye vznikl sopečnou činností a převládající horninou je tu žula. Největší město je přístav Portree s 2000 obyvateli. Celá jedna třetina ostrovanů tu hovoří skotskou gaelštinou, jazykem pocházejícím ze starších dob, který byl později nahrazován angličtinou. Na silnicích tu proto běžně uvidíte dvoujazyčné ukazatele. Aby člověk poznal ty pravé krásy ostrova Skye (původní název ostrova lze z gaelštiny přeložit jako „okřídlený“), tak se rozhodně vyplatí si ho projet celý. Silnice jsou mnohdy úzké a nedá se jet příliš rychle. To ovšem vůbec nevadí, protože výhled z nich řidiči úplně bere dech a ten by stejně nebyl schopen rychlé jízdy. Z mořské hladiny tu vystupují majestátní žulové masivy, které strmě přecházejí až v 900m vysoká pohoří. V podobné krajině u nejsevernějšího cípu ostrova jsou posazeny ruiny hradu Duntulm. Celek pak působí až kýčovitým dojmem.
Jakmile jsme plni zážitků opustili ostrov, vydali jsme se jižní cestou vedoucí okolo hradu Eilean Donan (známý z filmu Highlander) a procházející údolím Shiel, které nám velmi připomínalo Alpy. Rozmanitost skotské geologie na nás opět zapůsobila. Navečer jsme rozbili stany na louce poblíž silnice a v pozdních hodinách jsme zjistili, že se úplnou náhodou nacházíme na kravských pastvinách. Naštěstí si nás krávy nevšímali a my jsme strávili sice bezesnou, ale zároveň i bezproblémovou noc.

poloostrov Knoydart

Poslední divoké místo v Británii

Jižně od ostrova Skye se nachází poloostrov Knoydart. Mezi cestovateli se mu říká poslední divoké místo ve Spojeném království, protože slovo, které je nejvíce spojováno s tímto místem, je odlehlost. Na poloostrov vede pouze jedna slepá cesta, která končí na jeho začátku a odtud je každý návštěvník donucen jít po svých. Už ona zmíněná silnice má nádech divokosti. S šířkou pouze pro jeden automobil se klikatí přes louky, skály, potoky anebo jste po chvíli donuceni odhánět neústupné Highlands cows (česky Skotský náhorní skot) neboli jednoduchým jazykem řečené „chlupaté krávy“. Po hodině a půl v autě silnice najednou končí u malého parkoviště. U něj je i recesistické placení parkovného, tedy malá kasička obsahující sklenici do zavařeniny, do které by měl každý návštěvník hodit půl libry.
Po zaplacení jsme si dali batohy na záda a vyšli na túru. V Knoydartu nežije moc lidí. Největší vesnice (asi z pěti celkově) se jmenuje Inverie se 100 dospělými obyvateli. Ve vesnici je pošta, základní škola, ubytování pro případné turisty a hlavně nejodlehlejší hospoda v Británii. Jediné dopravní spojení je zajištěno lodí, která přijíždí třikrát týdně. Obyvatelé poloostrova jsou pyšní na své soužití s přírodou. Například elektřina se zde získává z vodní elektrárny a v případě její opravy jsou připraveny nouzové dieselové generátory proudu.
Dostat se do vesnice Inverie bylo bohužel nad naše časové možnosti. Nutnost pěší chůze zde totiž logicky dává vzdálenostem na mapě úplně jiný rozměr. Cesta vedla podél jezera Duich obklopeného strmými svahy hor a byla proto velmi mokrá. My po první půlhodině pochodu litovali, že nemáme sebou holinky. Když jsme po třech hodinách potkali turistu s mapou na krku, byli jsme překvapeni, jak malou vzdálenost jsme vzhledem k rozloze celého ostrova urazili. Přesto přírodní scenérie nedotčené člověkem byly přímo úžasné a Knoydart byl nejspíš to nejzajímavější, co jsme v celém Skotsku viděli.

Most Harryho Pottera

V poslední den jsme přijeli do města Fort William. Poblíž města je Glenfinnan Viaduct, most zasazený v kopcovité krajině, známý svým účinkováním ve filmech o Harrym Potterovi. Hollywoodské filmy jsou ale jen třešnička na dortu. Most je především úctyhodné inženýrské dílo. Je připisováno Siru Robertovi McAlpinovi, inženýru, který stvořil most s 21 oblouky pouze z čistého betonu bez jakékoliv výztuže. Stavba se proslavila, dostala se i na skotské bankovky a dokonce o ní koluje i pár pověstí. Podle jedné z nich, při betonáži mostního pilíře, spadnul dovnitř tažný kůň s povozem i s řidičem, když vykládali náklad čerstvého betonu. Oba byli následně v cementové směsi pohřbeni. Pozdější vědecké průzkumy mýtus ovšem nepotvrdily, naopak zjistily, že se incident odehrál na jiném skotském mostu, jen s tím rozdílem, že řidič přežil. Most byl dokončen v roce 1901 a dodnes je součástí železniční sítě Skotska. Navíc na něm pravidelně jezdí parní vlak, který láká hlavně fanoušky čarodějnické ságy spisovatelky Rowlingové.

Výstup na Ben Nevis

Hora, která má hlavu v oblacích

Jak čas pokročil přiblížil se závěrečný moment naší výpravy, kvůli kterému jsme se vůbec ocitli u Fort Williamu. Ben Nevis. Tento obrovský žulový masiv je s výškou 1344m největší horou Britských ostrovů. S vrcholovými ambicemi jsme navštívili informační centrum, kde ovšem pro nás neměli dobré zprávy. „Na vrcholu je vítr o rychlosti 120km/h a očekáváme 6cm srážek. Výstup na vrchol vám nemůžu doporučit“, řekla nám místní pracovnice centra. Doslovný překlad původního názvu hory z původního skotského jazyka zní „hora, která má hlavu v oblacích“ a tento název ji zcela věrně vystihuje. Na vrcholu Ben Nevisu je průměrně 261 bouřek ročně a spadne tam 4 350mm srážek (pro srovnání, v Praze je cca 540mm).
I přes špatné zprávy jsme se rozhodli výstup alespoň zkusit. Vzali jsme si potřebné oblečení a vyrazili vstříc vrcholu. Zpočátku jsme nečekali, že se dostaneme daleko. Po chvíli jsme se ale chytli zkušeného páru horalů a ve dvou třetinách kopce jsme potkali muže vedoucího asi desetiletou rozesmátou dceru, jaký nám tvrdil, že se právě vrací z vrcholu. V tu chvíli jsme věděli, že tam budeme i my. Po dvou a půl hodinách výstupu jsme se opilým krokem, způsobeným kvůli opravdu silnému větru, dopotáceli na vrchol. Výhled byl přímo božský. Na vrcholu byly zbytky budovy hvězdárny a nouzový přístřešek pro turisty zachycené špatným počasím. Ten byl, bohužel pro nás, naprosto přeplněný, protože z druhé strany se nebezpečně blížila bouře, před kterou nás varovala milá paní dole.
Nejnebezpečnější úsek sestupu jsme naštěstí zvládli ještě za sucha. Pak na nás bouře udeřila. Kapky vody, nesené obrovskou silou větru, nás bodaly do obličeje jako jehly. Kameny se staly velmi kluzkými, ale nakonec jsme se kompletně promočení dostali zpátky dolů s pocitem vítězství a falešné jedinečnosti. Až později jsme totiž zjistili, že dobývání Ben Nevisu má velikou tradici. Jako oficiálně první člověk byl nahoře v roce 1771 James Robertson. Od té doby jej navštívily snad stovky či tisíce dalších lidí. V roce 1911 nahoru dojel, po několika dnech vlastními silami, tehdejší automobil. V roce 1981 studenti z Glasgow donesli na vrchol z recese manželskou postel. Nahoře byl i muž s trakařem, kočár tažený koněm a existují nepotvrzené zvěsti, že i muž s piánem, který hrál nahoře skotskou internacionálu.
Po náročném výstupu nás čekala už jen cesta zpět na severo – východ, kde jsme přebývali. Ve Skotsku jsem byl na cestách už podruhé, přesto jsem odjel domů s úplně novými zážitky a hlavně s pocitem, že je ve Skotsku pořád tolik krásných míst, kde jsem ještě nebyl a že by trvalo snad měsíc či dva, abych jej poznal celé. Nejúžasnější věc na Kaledonii je totiž její, snad až nekončící, pestrost. Pestrost přitahující jako magnet, která v lidské paměti zůstává po dlouhou dobu, i když člověk skotskou zemi už dávno opustil.

Fotografie: Jiří Havelka – Zdroj: en.wikipedia.org

No Images found.

Podle prastaré pověsti tam, kde je dnes město, bývalo jezero a uprostřed něho kvetl nádherný lotosový květ. Hinduistický bůh Manjushri se jednou rozmáchl mečem, rozťal horu a jezerní voda odtekla. Na tom místě je dnes hlavní město Nepálu Káthmándú (KTM). Počet obyvatel se přibližuje milionu.  Nevárská kultura je až ze 17.století a lze zde vidět mnoho památek. Území dnešního Nepálu bylo dříve rozděleno na více než 50 samostatných království s vlastní měnou, armádou a vládnoucím rodem. V 18.století vtrhli do Nepálu Číňané a pokořili ho na 120 let . Potom byl Nepál dlouho v izolaci a žádní cizinci neměli do země přístup. V roce1989 byl velký masakr na Durbarském náměstí (snad až 10 000 mrtvých).
Až v roce 1990 se Nepál stává demokratickou zemí a ve volbách zvítězila Kongresová strana.

Kathmandu

Konstituční monarchie

Dnes se však po posledních volbách dostali k moci komunisté s maoisty.
Přes 90% obyvatelstva je nějak věřících. Největší část patří k hinduismu nebo buddhismu. Jsou zde však i katolické kostely a muslimská mešita. Náboženství zde existují vedle sebe v klidu a míru. Nepál je a byl centrem kultury a jsou zde různé vlivy z Tibetu, Číny a Indie. Nepálské náboženství je plné bohů a démonů, tito jsou pak zobrazeni, vyryti nebo vytesáni a potkáme je na každém kroku. Umělecká řemesla zde byla dovedena na vysokou úroveň.
Nepál trpí silnými zemětřeseními a velká část Káthmándú KTM včetně památek byla silně poškozena.

Přílet a ubytování

Na mezinárodní letiště „Tribhuvan Airport“ v KTM létá několik mezinárodních společností. Jednou jsem letěl z Dillí a nezapomenu na nádhernou siluetu Himálaje v druhé polovině cesty. Z letiště naprostá většina turistů pak zamíří do centra (Thamel), zde pak lze nalézt plno hotýlků v různých cenových relacích. Cena za noc je od 2-3 dolarů výše. Od 10ti dolarů je již pokoj s klimatizací.

Kathmandu - doprava

Doprava ve městě

Všude v KTM nás překvapí velké množství aut a motocyklů. Oblíbenou značkou je indická TATA. Uvidíte v malinkém autě často i více jak 8 lidí. Jelikož auta a motorky nemají katalyzátory a jezdí jich obrovské množství -odpoledne pak KTM zažívá pravidelně dopravní kolaps. Fronty u několika benzínek v hlavním městě jsou pak často několikahodinové. KTM mě vždy však připadlo bezpečné a to i v nočních hodinách.
Při nákupech je třeba smlouvat. Zejména doprava (taxi nebo rikša – poháněna člověkem, ..) lze usmlouvat zlomek původní ceny.

Sociální poměry a jak se chovat

Na obrázcích si nelze nevšimnout, poněkud svérázné, elektrifikace hlavního města,
neuvěřitelné spleti drátů od nichž vedou podomácku vyrobené přípojky k jednotlivým domům. Jako i jinde v Asii – kdo potřebuje proud vezme žebřík a připojí se. Ve velké části země a zejména v horách však el. proud rozhodně nečekejte. Další zajímavostí je bambusové lešení a to i na těch nejvyšších a nejluxusnějších stavbách.
S vodou a kanalizací je však v KTM dodnes velký problém. Doporučuje se vodu si kupovat balenou a neriskovat zdravotní problémy. Tepelně upravené jídlo si lze však většinou bez většího rizika v Thamelu dát kdekoli. Národním jídlem je dhalbhat (luštěniny+zelenina+rýže). Často si lze zdarma přidat tolik kolik sníte. Prostí Nepálci jedí pouze pravou rukou, levá je považována za nečistou.
Kathmandu - sítě
V Thámelu je jedna nebo dvě restaurace, kde po sobě zanechávají „stopy“ horolezecké expedice (viz foto). Doporučuji navštívit i když jsou dražší. Někteří hostitelé pak zkouší na turisty trik s připočítáváním “taxi“. Pokud se ohradíte, že nic takového v Nepálu není uzákoněno, tak cenu zase sníží. Drogy – návštěvník se zcela jistě setká s prodavači hašiše, marihuany a dalších drog. I když obchod s drogami je oficiálně ilegální tak mě nabízel drogy dokonce celník na letišti.

Zdejší sporty a svátky

Národní sport v Nepálu je „kabadi“. Nám známá hra z dětství kdy musíte na jedno nadechnutí se dostat na půlku soupeře a nedat se přitom chytit.
Zajímavý je i nepálský svátek „Velikonoce- holi“, svátek barev, který je koncem února. Při této taškařici se lidé navzájem polévají a matlají barvou. Děti a mládež rádi po turistech háží sáčky s barvou. Mě se to stalo hned první den po příletu, když jsem byl v Nepálu poprvé. S kamarádem jsme vůbec nevěděli co se to děje a byli jsme za chvíli zmatláni jako indiáni. Mysleli jsem si chvíli, že asi nemají rádi cizince. Některé turistky ze západu to pak docela obrečeli. Jejich asi drahý oděv byl nenávratně takto „přebarven“ a zničen. Tentýž den si mi pak ještě přihodilo, že mi mladá maminka „odevzdala“ své několikaměsiční dítě s tím, že ho nemůže již dále uživit a s prosbou ať se o něj dobře starám odcházela pryč. Dítě jsem raději vrátil jelikož jsme chtěli podniknout několik treků do velehor.

Fotografie :
Bambusové lešení, el. Rozvody,
Památky : Durban MArg,Golden Temple(Zlatá střecha) snad až ze 12.století., Pátán, Bhaktapur, Monkey Temple (Swayambunath), Velký buddhistický chrám Boudhanath.

« z 2 »

V Salcburku je řada míst spojených s Mozartem. Havní atrakcí jsou ale dva domy kde bydlel. Zde jsou umístěny expozice. Ty ukazují jeho život, geniálnost jeho tvorby a předměty jimiž byl obklopen. V obou muzeích se můžete zaposlouchat do tónů jeho hudby.

Mozartův rodný dům

V tomto domě žila Mozartova rodina 26 let od roku 1747 – 1773. Dům se nachází na zdejší hlavní ulici centra, jíž je Getreidegasse. Rodina Mozarta obývala třetí patro domu patřícího Johannu Lorenzovi Hagenauerovi (1712 – 1792), známému salcburském obchodníkovi s potravinami a lahůdkami.
pohled na rodný dům
Hagenauer byl přítelem rodiny. Velkou zajímavostí pro mne je, že muzeum v Mozartově rodném domě bylo otevřeno již v roce 1880. Do dnešních dnů se stalo nejnavštěvovanější Salcburskou pamětihodností. K nejslavnějším exponátům patří Mozartovi dětské housle, jeho koncertní housle, clavichord, či kladívkový klavír. Mozartův notový zápis vytvořen i v jeho osmi letech je také zajímavý, stejně jako sál převrácený svět, jež je jednou z místností rozložených do tří pater muzea. V podlaze svítí světýlka jako noční hvězdná obloha a na stropě je model Salcburku z Mozartovy doby. Na stěnách jsou pak zavěšeny měděné rytiny salcburských kostelů. Význam lze chápat jako schopnost vidět věci jinak a zároveň může naznačovat trochu odtažitý vztah skladatele ke svému rodnému městu.

Mozartův dům neboli Wochenhaus

Tento dům se nachází na druhé straně řeky Salzach, na náměstíčku Makartplatz 8. V tomto domě žil Mozart v letech 1773 – 1780. Expozice v tomto domě je také velice zajímavá a vystaveny jsou zde taktéž vzácné předměty a dokumenty. Celá rodina se sem přestěhovala v roce 1773 a například Mozartova sestra zde žila až do svého sňatku roku 1784 a Mozartův otec Leopold až do své smrti v roce 1787.
Při prohlídce expozice nás zaujala mapa Evropy s trasou, jíž absolvoval Mozart jakožto skladatel a zázračný genius tehdejší hudební scény. V době, kdy koňské spřežení byla nejrychlejším dopravním prostředkem, je až s podivem, kolik míst Mozart navštívil. Letopočty u měst jsou také zajímavé k porovnávání. Z českých a moravských měst to byla Olomouc, Brno a Praha. V muzeu je kvalitní audio posluchárna i místnost s dokumentární videoprojekcí o Mozartově životě a tvorbě. Zajímavostí je, že v roce 1944 byl dům zasažen bombou při jednom z náletu spojenců. Ze dvou třetin byl zničen a na zničené straně byly vybudovány kanceláře. Od roku 1955 však nadace Mozarteum spravovala nepoškozenou část tomu se známým „Sálem tanečního mistra“. Část neoriginálního domu, kde byly kanceláře se strhla roku 1994 a poté započala rekonstrukce domu podle původních plánů. Dnes se tak můžete projít po domě stejně jako dříve Wolfgang Amadeus Mozart.

Návštěva Madridu byla vždycky mým snem. Přestože jsem různé oblasti španělského pobřeží navštívil již mnohokrát, Madrid mi vždy unikal. Hlavním důvodem byla obrovská vzdálenost od Prahy (2500 km). Zároveň mne k cestě odrazoval i kontinentální typ podnebí, kterému jsou obyvatelé města vystaveni.  Madrid je od moře vzdálen několik stovek kilometrů a poloha daleko od moře a vyšší nadmořská výška města ležícího uprostřed náhorní plošiny zvané Meseta (600 – 650 m n.m.) přímo předurčují obyvatelům Madridu velmi horká léta a na španělské poměry velmi drsné zimy. Já jsem si k návštěvě vybral horké léto.

Při příletu do Madridu okolo půlnoci avizoval pilot teplotu 28 stupňů. Byl to pro mne opravdový šok, neboť v Praze v tu dobu začínal teplotně nevydařený červenec s nejvyššími denními teplotami okolo 20 stupňů (a o noci ani nemluvím). Po bezpečném přenocování na lavici madridského letiště Barajas, kdy kolem mne každých deset minut procházeli ozbrojení policisté, jsem se vydal metrem na ubytování do centra metropole. Madridské metro, jehož vozy poprvé vjely na koleje v roce 1919, má v současné době na jedenácti linkách téměř 300 stanic a celková délka kolejí dosahuje úctyhodných 283 km. Turisté přilétající do města jistě ocení, že linka metra číslo 8 vede právě až na místní letiště. Kéž bychom se u nás v Praze dočkali v brzké době něčeho podobného. Plány už údajně pražský magistrát má, ale asi to ještě několik let potrvá.

V dnešním Madridu žije 3,2 milionu obyvatel, městská aglomerace však dosahuje počtu přes 5 milionů. Přestože jde o jedno z největších velkoměst Evropy, má vzhledem ke své velikosti překvapivě málo historických památek. Madrid je moderní, dynamicky pulzující metropolí, která návštěvníky nadchne především svou jedinečnou atmosférou, lidovostí, živelností a otevřeností vůči zahraničním turistům. V Madridu máte pocit, že se tam pořád něco děje, může vám připadat, že obyvatelé města „madrileños“ snad nikdy nespí. V ulicích je pořád velké množství lidí, nejvíce však ve večerních a nočních hodinách, kdy si místní vycházejí posedět s přáteli. Noční posezení v hospůdkách a barech je takovým místním folklórem stejně jako líbání se na ulici, kterého budete všude svědky. Podobně jako v jiných oblastech země je tu zvykem políbit ze slušnosti své známé. Je to něco podobného jako říci u nás ahoj, nic víc to pro Španěly neznamená, takže se vyvarujte případných zbytečných nadějí.

 Madrid

Je městem kultury, jsou zde desítky galerií, divadel a muzeí. A především jedno z nich má obrovský světový věhlas a míří k němu snad každý, kdo směřuje za výtvarným uměním. Jde o slavnou obrazárnu Prado (Museo del Prado), které nabízí originální skvosty takových španělských mistrů jakými byli Goya, El Greco, Velázquez, Ribera, Zurbarán či Murillo. Vlámskou školu zastupují např. Van der Weyden a H. Bosch, italskou zase Tizian, Botticelli a Raffael. Obrazů jsou zde stovky a odborníkům jednodenní návštěva asi stačit nebude. Základní vstupné stojí 8 euro, po šesté hodině večerní je však vstup zdarma, ale pouze do uzavření muzea ve 20 hodin, v červenci a srpnu je otevírací doba ještě o dvě hodiny prodloužena. Více informací o obrazárně naleznete na webových stránkách www.museodelprado.es, které jsou i v angličtině. Pokud vám porce výtvarných děl nebude stačit, v blízkosti se nachází další dvě muzea. Prvním je muzeum Thyssen-Bornemisza, které nabízí více než 700 děl evropského i světového malířství od 13. do 20. století a druhým Národní centrum umění královny Sofie (Centro Nacional de Arte-Reina Sofía), které je zaměřeno na současné španělské umění prezentované díly Picassa, Dalího či Miróa.

Hlavním náměstím Madridu je Puerta del Sol, v překladu Brána slunce, která zde stála do 16. století a byla jedním z přístupových míst do města. Za svůj název vděčila své východní orientaci a ranním slunečním paprskům, které ji údajně nádherně osvěcovali. Na náměstí najdete symbol metropole, kterým je socha medvěda pochutnávajícího si na bobulích stromu planiky obecné. Na jedné z budov si nelze nevšimnout velkého nápisu Tío Pepe. Jde o reklamu významného španělského výrobce sherry, která připomíná, že tento nápoj, i když má anglický název, se vyrábí v okolí jihošpanělského města Jerez de la Frontera. Na náměstí Puerta del Sol je také vyznačen nultý kilometr španělských silnic a dálnic. O významnosti místa pro obyvatele Madridu svědčí i to, že se zde křižují tři linky metra a končí zde velké množství linek městských autobusů. Na tomto místě již tradičně obyvatelé Madridu vítají nový rok, kdy při odbíjení půlnoci sní při každém úderu jednu kuličku hroznového vína.

Plaza Mayor je název dalšího z proslavených madridských náměstí. Má tvar obdélníku s rozměry 120 x 90 metrů a vypadá velmi upraveně a o poznání klidněji než náměstí Sol. Původně dřevěné náměstí třikrát shořelo, než bylo v 18. století kompletně přestavěno do dnešní podoby. Právě v těchto místech se psala historie města, konaly se zde býčí zápasy, královské korunovace i popravy, kterým přihlíželo až 50 tisíc diváků. Zajímavostí je, že k třípatrovým domům s vysokým podloubím lze vstoupit až osmi průchody.

V blízkosti Plaza Mayor se nachází neogotická katedrála La Almudena, jejíž stavba trvala více než 100 let a byla dokončena v roce 1993. Naproti ní je umístěn monumentální Královský palác (Palacio Real), jehož velkolepost ohromí každého turistu, už jen třeba tím, že je desetkrát větší než londýnský Buckinghamský palác. Královský palác je dnes pouze muzeem a občasným reprezentativním sídlem pro oficiální státní návštěvy. Překrásné a elegantní jsou i zahrady přiléhající k paláci – Maurský park (Campo del Moro) a Sabatiniho zahrady (Jardines de Sabatini).

Málokdo ví, že Madrid má velké množství velmi pečlivě udržovaných parků, kromě dvou výše zmíněných bych ještě připomenul park oddychu Retiro (Parque del Retiro) poblíž muzea Prado. Dostanete se k němu nejlépe ze stanic metra Retiro (trasa č.2) nebo Ibiza (trasa č.9). Rozlohou největší park se nachází v západní části města a nese jméno Casa de Campo a přístup k němu umožňují hned tři stanice metra trasy 10 (Lago, Batán, Casa de Campo). V blízkosti mezinárodního letiště Barajas, u stanice metra Campo de las Naciones (Park národů), se nachází stejnojmenný park, jehož nejhezčí částí je asi Zahrada tří kultur (Jardín de las Tres Culturas). Jsou zde představeny kultury, které nejvíce ovlivnily španělskou historii – arabská, židovská a křesťanská. Máte-li například v Madridu jen delší mezipřistání, neváhejte. Zanechte zavazadla v úschovně na letišti a vydejte se dvě zastávky metrem k parku.

Okolí Madridu

Pokud budete trávit ve městě více času, využijte vynikající polohu Madridu v centru země k jednodenním výletům. V rychlosti zmíním jen ta místa, která vybrala organizace UNESCO na svůj seznam památek.
Začnu královským palácem a klášterem El Escorial, k němuž nejlepší spojení nabízí příměstský vlak linky C8 (C znamená zkratku příměstských vlaků nazývaných Cercanías). Cesta trvá asi hodinu a majestátní stavba se před vámi objeví asi po půl hodině chůze od vlakového nádraží.
Jen půl hodina příměstskými vlaky linek C2 a C7 dělí Madrid od slavného univerzitního města Alcalá de Henares s pěkným historickým jádrem. Mimochodem, město je rodištěm spisovatele Miguela Cervantese a právě proto zde stojí na hlavním náměstí jeho pomník. V centru města vás zaujmou desítky čapích hnízd, pro středoevropana je to věc skutku nevídaná.
Kulturní krajinu ve městě Aranjuez zapsala organizace UNESCO na svůj seznam teprve nedávno (2001) a ocenila tak citlivé zásahy místních obyvatel do zdejší krajiny, která je jinak velmi intenzivně zemědělsky a průmyslově využívána. Linka C3 příměstského vlaku odjíždí každých 15 minut a cesta trvá asi 40 minut.
Asi 65 km jihozápadně od Madridu se nachází město Toledo, jež návštěvníky láká neopakovatelnou atmosférou. Najdete zde stavby židovské, římské, arabské, mudéjarské i křesťanské architektury. Cesta vlakem i autobusem trvá asi hodinu.

Za pohádkovým zámkem a římským akvaduktem se vydejte do Segovie, ležící asi 100 km severozápadně od Madridu. Vlaky odjíždí každé dvě hodiny, autobusy jezdí v půlhodinových intervalech.
Dvě hodiny autobusem od Madridu (a 2,5 hodiny vlakem) leží město Salamanca, které bylo zapsáno na seznam UNESCO díky svému zachovanému historickému jádru.

V Madridu i v jeho okolí se nachází obrovské množství zajímavých míst k návštěvě, které však tento cestopis nemůže obsáhnout. Já jsem popsal pouze ta nejvýznamnější místa, která byste při vašem pobytu neměli vynechat. Kouzlo, půvab a hlavně zdejší atmosféru musíte prostě zažít a vychutnat sami. Radujte a bavte se v Madridu a hlavně si po návratu ponechte pár dnů volna na dospání, protože madridské noci jsou dlouhé.

kaňon Piva

Sveti Stefan je ostrovním klenotem pobřeží Černé Hory a každý, i když Černou horu nenavštívil jej zná z fotografií. To pohoří Lovćen se nachází poblíž pobřeží a pohoří Durmitor je zase přírodním klenotem zapsaným do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Všechny tyto místa si přiblížíme a popíšeme.Sveti Stefan – malebný ostrov

Tento klenot pobřeží Černé Hory spojuje s pevninou úzký most, je to ostrov obklopený čistými písečnými plážemi a červenými střechami místních domků. Zajímavé je, že ostrov je majetkem jednoho člověka a celé toto úchvatné dílo je hotel. V době naší návštěvy byl v rekonstrukci, připravován pro návrat minulých časů pro bohatou klientelu, hvězdy filmového a hudebního nebe. Prostě pro světovou smetánku. Určitě doporučuji vykoupání pod některým ze slunečníku na čistě udržované pláži s výhledem na Sveti Stefan. A také posedět v jedné z příjemných restaurací přímo naproti ostrovu s výhledem na
tento klenot pobřeží, např. Famelja Kentera, nebo Drago s chutnou kuchyní a příjemným
personálem.

Sveti Stefan

Okolí Sveteho Stefanu – Petrovac

Kousek jižně od Svetiho Stefanu je město s neuvěřitelným historickým centrem a úžasnými plážemi. V sezóně velice zalidněné, proto bych návštěvu města doporučovala jindy, ale to nejde, toto místa nemůžete minout. Toto centrum města je prosyceno vůněmi. Zajímavá je kousek za městem také oblázková pláž Buljarica se sice ne moc udržovaným kempem, ale dlouhá tak, že na jejím konci budete úplně sami. My jsme si užívali její rozlehlosti těsně před deštěm a poté se v dešti koupali. Neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás velice překvapila a nabila novou energií.

Lovćen

Pohoří Lovćen jakoby vyrůstalo přímo z moře. Tyčí se totiž blízko pobřeží, nedaleko Kotoru (Boky Kotorské). Do hor v Černé Hoře, to znamená Lovćen. Toto pohoří není co do rozlohy veliké, ale každý Černohorec jej zná a každému vřele doporučí jeho návštěvu. Vždyť tohoto pohoří dalo název celé zemi.
Nejvyšší vrchol je majestátní Štirovnik. Jeden z výletů by Vám určitě neměl uniknout a to hora Jezerski vrh s mramorovou sochou a mauzoleem panovníka Petera II Petrovišče Njegoše. Za samotným památníkem po zdolání asi 460 schodů projděte po prohlídce do zadní části a vyjděte východem na úžasnou vyhlídku, kdy si budete připadat jako v nebi nebo na konci světa. Památník je opravdu majestátní, ale výhled do okolí je stejně úchvatný jako tato stavba na konci světa:)
Obdivovat v pohoří Lovćen můžeme také množství propastí, kotlin a jiných vápencových útvarů či jen prostě smočit nohy v Lovcenském jezeře ve výšce 1620 metrů.

Jedny z nejkrásnějších hor na světě – Durmitor

Žabljak

Vůbec nepřeháním, když jsme poprvé uviděli úchvatné scenérie tohoto překrásného pohoří. Říkali jsme si, že jsme neviděli nic krásnějšího. Matka příroda se na tomto místě neuvěřitelně vyřádila a vy budete nasávat krásu a klid tohoto místa pořád a pořád a pořád nebudete mít dost.. Doporučuji cestu přes Podgorici (hlavní město Černé Hory) přes Kolašin okolo řeky Tary, kde na Vás čekají úžasné výhledy na její kaňon, až do Žabljaku – na okraj pohoří Durmitor. Tyto hory jsou minimálně na týden horské turistiky, ale Vám bude prozatím, než se sem jednou vrátíte, stačit cesta na kole či autem po kvalitní cestě mezi vrcholky do Boričje. Směrem z Durmitoru se pak cesta trochu zhorší, ale je v pohodě průjezdná až k úžasnému klesání do kaňonu řeky Pivy. U řeky je pak možnost zůstat také alespoň den, je tu krásná příroda a koupání. Kaňon řeky Tary, který se zařezává do okolních kopců a skal, je jedním z nejkrásnějších v Evropě a nejen to, je i nejhlubší v Evropě. Jeho maximální hloubka je 1300m, což je jen o 200m méně než
coloradský Grand Canyon. K řece Taře patří i výlety na raftu, které v okolí řeky nabízí mnoho agentur. Sjezd řeky patří prý k jednomu z nejlepších na světě.
Cestou Vás čeká i scénérie v podobě výhledu a přejezdu mostu Lazara Jaukoviće, který ho
navrhl a postavil. Nyní se přesouváme do Žabljaku. Jsme na vrcholcích hor a krajina se najednou celá změnila. Ze začátku nás obklopuje rovná travnatá krajina plná malých stád krav a koní a místních domků s nádechem kůč slovenských bačů, čím více se blížíme ke středu vysokohorského města, udivuje nás bizardnost nových staveb za účelem ubytovat turisty. Takové je i centrum Žabljaku , hodně lidí stánků, turistů, ale kousek za městem po silničce směrem na Sovin Kuk jste opět sami a obklopeni horami, jejich majestátností a klidem. Po chvíli se dostáváme na začátek pohoří Durmitor. Zadržte dech, jste v jednom z nejkrásnějších míst na zemi.

Durmitor

Durmitor

Na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou se rozkládá Durmitor. Je to přírodní klenot zapsaný do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. V létě můžete podnikat zajímavé výlety pěšky, na kole či autem, nebo se v zimě zrelaxovat při lyžování na jeho strmých svazích. Pohoří s nejvyšší horou Bobotov Kuk (2523m.n.m.) je porostlé nízkými stromy, klečí, mechem a lišejníkem a poseté balvany takže se můžete neustále kochat výhledem do okolí. Durmitor je tvořen vápencem, který vytváří množství proláklin, jeskyní a dalších krasových útvarů. Narazíte zde také na vysokohorská jezera, která jsou tvořena po dešti vodou, která vyvěrá z proláklin skal. Nejznámější z nich je Černé jezero. Dá se v něm dokonce i koupat, jeho voda je zde totiž příjemně teplá.
Ke kaňonu řeky Pivy sjíždíte serpentýnami vytesanými přímo do skály. Zastavte si na výhled na kaňon s řekou tak modrou jako čistá obloha, jako jarní modřínky. Kopce, které vyrůstají přímo z řeky jako klobouky položené na zrcadle. S řekou čistou jako pitná voda z kohoutku bez chlóru:)

Černá Hora je plná překvapivých míst a každé z těch míst je jiné. Jiná příroda, jiná barva vody, jiné výhledy a jiná panorama. Překvapivá, nádherná země…
Další ze zajímavých míst v Černé Hoře jsou určitě:
– Bar a jeho okolí (Stari Grad)
– Cetinje – Rijeka Crnojevića – Virpazar
– Stará Maslina v Baru
– Ulcijn
– Kotor a Boka Kotorská
– Budva
– a mnoho dalšího…

« z 3 »

Hrad Hohenwerfen sedí na vrcholu skály oddělené od okolí ze všech stran údolími. Leží 40 kilometrů jižně od Salzburgu a z povzdálí upoutá pozornost každého projíždějícího v údolí divoké řeky Salzach u města Werfen. Pohledem z údolí upoutá stejně jako pohledem z jeho ochozů do širokého okolí.   Před hradem je vybudováno parkoviště, na kterém nemusíte platit. Hrad je na vysokém skalním ostrohu takže od parkoviště vede nahoru pozemní lanovka. Na vstup do areálu hradu a prohlídku se vztahuje Salzburgerland card, jen výjezd nahoru od parkoviště si musíte zaplatit (cca 1,5 Eura nahoru a zpět ). Vstupné bez karty je jinak 10,50 €. Ještě můžete na hrad vyjít pěšky druhou stranou od Werfenu, kde je také vstupní brána.

hrad Hohenwerfen

Na hradě se nachází hodně zajímavých zákoutí a expozic. V rámci vstupného tak lze projít tři doprovodné expozice, z nichž jedna navazuje na zdejší tradici sokolnictví a ukazuje její vývoj. Klasická expozice provede návštěvníky po celém hradě a jeho ochozech. K dispozici je průvodkyně a pro cizojazyčné návštěvníky ještě audio průvodce v mnoha jazycích. Na rozdíl od hradu Hohensalzburg zde mají českého.

Historie hradu

Vznik hradu je spojen s lety 1077 kdy vrcholí boj o investituru – tedy obecně v boji o právo obsazovat církevních úřady a podřízenost – nadřízenost mezi papežem a císařem. Vybudovat dva hrady se rozhodl arcibiskup Gebhard von Helfenstein jež byl v boji o investituru nakloněn na stranu papeže a podílel se také na vzdorocísaře Rudolfa Švábského. Hrad tak vznikl jako obranný a měl také velký význam na obchodní stezce vedoucí údolím Salzachu. Dobudování však nebylo arcibiskupu Gebhardovi dopřáno, poněvadž po zahájení stavby musel ze Salcburska uprchnout na 9 let do exilu v Sasku.

hrad Hohenwerfen

Odtud se vrátil právě na nedostavěný hrad Werfen, kde za krátký čas zemřel. Stavbu tedy dokončil až arcibiskup Konrád I von Abenberg. Ten měl ale podobný osud, kdy po přiklonění se na papežovu stranu musel také na rovných 10 let do exilu v Sasku. Dokončení se tak hrad dočkal až po jeho návratu kdy dalších 25 let vládl arcibiskupskému úřadu. Hrad byl jednou v historii dobyt a vypálen, a to v letech 1525 až 26 za německé selské války. Obnovu hradu započal arcibiskup Matthäus Lang von Wellenburg. Podobu jakou má hrad téměř do dnešních dnů, získal až při přestavbě v druhé polovině šestnáctého století. To udělal Johann Jakob von Khuen-Belasy z hradu moderní pevnost italského typu. Po strádání hradu a chátrání ho v srpnu 1898 získal arcivévoda Evžen Rakouský, kdy začal být znovu trvale obýván. Arcivévoda zde nechal umístit své umělecké sbírky a sbírky zbraní. V roce 1931 zde však vypukl požár, jež zničil velkou část paláce. Po prodeji svých sbírek a z vyplacené pojistky nechal arcivévoda hrad opravit. V roce 1938 musel arcivévoda nakonec hrad prodat Salcburské župě. Za druhé světové války sloužil hrad i jako školicí centrum NSDAP. Do roku 1945 zde bylo přes 40 let výcvikové středisko salcburského četnictva. Od roku 1987 je zpřístupněn areál hradu veřejnosti.

hrad Hohenwerfen

Hrad je znám pamětníkům válečných filmů, kdy se objevil v roce 1968 ve filmu Where Eagles Dare s českým názvem Kam orli nelétají, s herci Richardem Burtonem a Clint Eastwoodem. Z okruhu k prohlídce zaujme vězení a mučírny, pětipatrová zbrojnice s ukázkami zbraní a výstup na vrchol zvonice odkud se nabízejí překrásné výhledy. Průvodkyně vám í zazvoní na 4412 kilogramů těžký zvon odlitý roku 1586. Na druhém předhradí neboli zemském sokolím dvoře můžete vidět každodenní letové ukázky dravců. I mimo představení si tak můžete prohlédnout řadu odpočívajících dravců. V klidu jsme si zde poseděli a zhlédli skoro celé představení.

Sokolnické muzeum

Na hlavní věži Wallerturm je umístěno sokolnické muzeum. Zde ukazuje tradici lovu za použití dravců, jež je stará kolem čtyřech tisíc let. V přízemí najdete expozici ze střední Asie (Kazachstánu, Mongolska) Arábie a Ruska. Ve střední Asii je sokolnictví provozováno hlavně orlem skalním k lovu lišek a vlků. To v Orientu se využívají k sokolovití dravci k lovu stepních zajíců a malých krocanů. V prvním patře muzea je znázorněn vývoj sokolnictví ve střední Evropě. Do Evropy se dostal v období křižáckých válek ve třetím století. Největšího rozmachu se dožilo ve středověku. Již z této doby pochází knižní dílo císaře Fridricha II – De Arte venandi cum avibus neboli Umění lovu za pomoci dravců.

Návštěvu hradu nesmíte rozhodně opomenout, spojit ji můžete například při cestě do jižních krajů Evropy. Werfen se totiž nachází poblíž dálnice vedoucí od Salcburku na jih. A pokud zde trávíte dovolenou tak můžete spojit návštěvu hradu se známou ledovou jeskyní Eisriesenwelt Werfen.

Když se rozhodnete navštívit Černou Horu (Monte Negro, Crna Gora), budete od některých lidí slyšet Balkán, odpadky, bývalá Jugoslávie, apod.. Můžete jim věřit, ale to není vůbec tato země. V tomto cestopisu Vám nepředstavím ani zdaleka všechny krásy této země, ale ukážu Vám několik úžasných míst jakým je například Skadarské jezero.  Černá Hora je nádherná, romantická, dramatická, přátelská země plná úchvatných scenérií hor, kouzelných kaňonů s řekami v barvě azurové a tyrkysové, čistého moře s vrcholky okolních kopců a hor, které končí až na březích moře. Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů, bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území. Nebudu Vás zahrnovat historickými údaji, i když právě historie ovlivnila tuto zemi nejvíce. Hrdost místních obyvatel se formovala právě historií země a Černohorci jsou právem hrdí na své Njegoše (Petar II. Petrović Njegoš státník a spisovatel).

Černá hora

Cestování

Cestovat po Černé Hoře můžete vlakem (hlavní a vlastně jediná černohorská trať začíná v Baru a pokračuje přes Bělehrad až do Nového Sadu), autobusem (mezi velkými městy bývalé Jugoslávie – Dubrovníkem, Sarajevem, Bělehradem, Mostarem a dále západní Evropou a Tureckem je zavedena autobusová síť). Po celé Černé Hoře pak autobusy jezdí i přes většinu přímořských měst, např. Herceg Novi, Kotor, Bar, Ulcinj). Samozřejmě se dá cestovat i letadlem, a také na kole. Nejpohodlnější od jara do podzimu je samozřejmě automobil a to z toho důvodu, že silnice jsou v tomto období zcela sjízdné a většina v docela dobrém stavu. I Durmitor (národní park, velkolepé scenérie pohoří) můžete projet v jeho jedné z nádherných částí právě autem a zastavit si, kde potřebujete. Samozřejmě, že menší cesty jsou jako ve všech těchto zemích úzké a vyhýbání se protijedoucím autům je na oboustranné domluvě. Ale Černohorci mají ve vyhýbání velikou praxi a ve většině případů Vám uhnou sami. Slušné je samozřejmě poděkovat. V tomto malém cestopisu Vám nepředstavím ani zdaleka všechny krásy této země, ale ukážu Vám několik úžasných míst, kterými se můžete pohodlně kochat během 14-denní dovolené a to i s využitím mořských pláží a tzv. válení u moře.

Černá hora - Skadarské jezero

Ubytování

Ubytování v Černé Hoře je stejně jednoduché sehnat jako v každé podobné zemi. Předem přes internet nebo přímo na místě v informačním středisku nebo turistické kanceláři. Samozřejmě i okolo silnic postává či posedává mnoho místních s cedulemi SOBE (pokoje), ale ne vždy jsou jejich sliby pravdivé. Já doporučuji ubytování někde v okolí moře a přímořského letoviska. Mezi Budvou a Ulcinjem je mnoho možností. My sami jsme byli ubytováni v soukromí v rybářské vesničce Utjeha. Apartmán byl nový, s balkónem a výhledem na moře. Majitelé byli velice příjemní a ochotní, a i když většina Černohorců neumí
jiný jazyk než vlastní, domluvíte se. Většina ubytování má i vlastní plac na koupání v moři, my jsme měli betonové desky na skalách, nebo možnost oblázkové Male plaze či hlavní pláž vesnice. Každý si vybere. Stravování je na Vás, v každé i malé vesnici je v sezóně nějaký stánek se vším k životu potřebným a většinou i jeden s ovocem a zeleninou. Ve městech už najdete i hypermarkety a samoobsluhy, restaurace, banky, pošty, apod. V dnešní době už je také v každém větším městě i nejméně jeden bankomat, čemuž do nedávna tak nebylo.

První výlet – Skadarské jezero.

Největší balkánské jezero, Skadarské, má tvar delfína a rozlohu 40 000 hektarů. 391 km2 samotné jezero. Je jedno z největším jezer v Evropě. Krásná cesta s neuvěřitelnými výhledy je z Baru přes Tudemili do Virpazaru. Tato stará cesta směrem na Podgorici vede přes vrcholky místních kopců a před Virpazarem se Vám Skadarské jezero ukáže v celé své rozlehlé kráse. Skadarské jezero je národní park nejzajímavější svým povrchem pokrytým kvetoucími lekníny a 270 druhy ptáků. Jedná se o největší ptačí rezervaci v Evropě, kde jsou poslední známá evropská hnízdiště Pelikána kadeřavého a Ibise černého a samozřejmě o jednu z turisticky nejatraktivnějších lokalit v Černé Hoře. Je náhoda vidět pelikána když nevyjedete brzy ráno za svítání, kdy samice loví ryby a krmí svá mláďata. Vyjižďky po jezeře Vám zajistí místní v okolí jezera ve Virpazaru, nebo přes most ve Vranjini. Stačí
jen vystoupit z auta a už Vás někdo osloví s možností projížďky. Cena za tuto velmi příjemnou zastávku je od 20 do 30 EUR za loďku i s průvodcem na 1 hodinu.

Černá hora - Skadarské jezero

Pobřeží Skadarského jezera

Po obvodu celého Skadarského jezera může zvídavý návštěvník najít a samozřejmě navštívit množství pravoslavných kostelů a jiných kulturních památek. Po projížďce po hladině jezera (ženy si odvezou jeden leknín, kdy ho pohotový průvodce jakoby
vyjímečně pro Vás utrhne), se můžete najíst v jedné z restaurací ve Virpazaru, doporučuji místní specialitu telecí steak s bramborovým salátem či rybí polévku, nebo přímo za mostem, který vede jako hlavní tah přes Skadarské jezero s restaurací stejného názvu, tam Vás čeká spíše grilovaná klasika, jinak jídlo moc chutné nebylo.

Ze Skadarského jezera do Murići

Od Skadarského jezera zpět přes Virpazar směrem na Ulcijn uhněte asi v polovině trasy dolů k moři. Vede tam strmá vedlejší silnice, která klesá do ospalé vesnice Murići kolem mešity. Murići leží přímo u jižního okraje jezera lemovaná ostrůvky a náhernou scenérií s ostrovy a s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a klášterem Starčevo, nebo ostrov Beška s dalšími kostely. V Murići je velice pěkný a čistý kemp, možnost ubytování v dřevěných chatkách a restaurace přímo u jezera. Doporučuji místní specialitu Uzený kapr. Z jedné porce v této restauraci se nají i se salátem dvě osoby. Poté určitě využijte procházku po okolí a na nejjižnějším cípu Murići, když bude dostatek vody, je úžasné koupání v průzračně čisté vodě s romantickým výhledem na okolní ostrovy. Z Murići se pořádají i výlety lodí na okolní ostrovy a po jezeře až do Virpazaru. Ale i bez vyjížďky po jezeře je toto místo klidné a příjemné k malé zastávce a nasání atmosféry či pozorování ptáků, kteří tady hnízdí po celém břehu. My jsme při naší návštěvě neměli moc štěstí, ale i kachny, vrabci, vrány a jeřáby přispěli k okouzlení zvláštní atmosférou tohoto místa.

« z 2 »

Putování po městech Nizozemí – Amsterdam, Den Haag, Delft a Rotterdam. „Jeden člověk, jedno auto, jeden stan.“ Tyto slova jsem říkal každý večer v nizozemských kempech, když jsem se přihlašoval na recepci. Vždy, když jsem je vyslovil, si mě dotyčný okamžitě zařadil do skupiny lidí cestovatel-samotář.  Samotář určitě nejsem, ale občas se v životě vyskytne období, kdy člověk má potřebu být chvíli jen sám na sebe, změnit prostředí, urovnat si myšlenky a tak trošku i překvapit „toho druhého v zrcadle“. Právě kvůli tomuto jsem se jednoho večera ocitnul sám na amsterdamském letišti Shiphole. Za zády jsem nechal vše, co jsem znal a před sebou jsem měl jenom neznámo.
Vesnice Urk, která byla dříve ostrovem
Nizozemí je malé, ale osobité. I lidé méně znalí zeměpisu jsou vám schopni vyjmenovat základní typická slova pro tuto zemi. Větrný mlýn, tulipán, sýr a dřevák. Někteří další přidají i kanál, kolo a „podmořskou“ výšku. Občas jsem se musel zamýšlet nad tím, jak mohlo, na tak malém kousku světa zvaném Evropa, vzniknout tolik národnostních a kulturních odlišností. Právě kvůli osobitosti je Nizozemsko silným podnětem pro podobné úvahy.
Hned v úvodu jsem zjistil, že Nizozemsko je nesprávně označováno jako Holandsko. Holandsko je název středo-západní části státu a celá země se nazývá Netherland. Název Nizozemí získala podle krajinného profilu, jaký se nachází ze dvou třetin pod hladinou moře. S pocitem, že alespoň vím název místa kde se zrovna nacházím, jsem si na letišti půjčil auto a pak přespal v kempu na okraji Amsterdamu. Má příští zastávka byla jasná.

Město romantiky a zakázaného ovoce

Ráno na mě hlavní město Amsterdam nebylo příliš přívětivé. Málem jsem už platil více než 25 euro za celodenní parkování, než jsem úplnou náhodou našel mnohem levnější místo. Parkování v Amsterdamu totiž stojí nekřesťanské peníze a vyplatí se najít jedno z mála záchytných parkovišť Park + Ride, kde vám k parkovnému dají dokonce lístek na tramvaj. Po cestě do centra jsem pochopil důvod. Amsterdam má sice drahé parkovné, ale na druhou stranu má rozsáhlou síť cyklostezek a hromadné dopravy. Výsledkem je zdravé město, kde nejsou k vidění žádné zácpy a lidé na ulici nedýchají každý den ze vzduchu olovo.

Nejznámější amsterdamský most Magere Brug

První věc, jaká v Amsterdamu zaujme běžného turistu, je obrovské množství kol. Kola, velmi podobná dámským, jsou zde doslova na každém rohu. K vidění jsou běžně kola poházená na ulici, speciální parkoviště na kola (dokonce i železobetonová několikapodlažní jako pro auta), speciální lodě pro převoz kol atd. Měl jsem to štěstí, že jsem dokonce viděl loď s hydraulickým ramenem, jak vybírá staré zrezlé bicykly ze sítě vodních kanálů. V Amsterdamu jsou kola všude, i ve vodě.
Spletence vodních kanálů, starých budov, zdvihacích mostů, houseboatů a lodí působí velmi romantickým a uklidňujícím dojmem. Amsterdam je svým urbanismem natolik originální, že mě nenapadalo žádné srovnání s jinými evropskými městy. Obzvlášť zvláštní kouzlo má Amsterdam při pohledu z lodě. Celková délka kanálů se pohybuje okolo 80km a jejich hloubka mezi 2-3metry. Voda je prostě hlavním médiem tohoto místa. Pokud vynecháme architekturu, je patrné, jak jsou nizozemští občané tolerantní a otevření k cizím kulturám a věcem, které jsou v jiných zemích tabu. Národnostně je Amsterdam velmi pestrý a ne nadarmo si získal přídomek kosmopolitní. Po ulicích jsou vidět proslavené coffeeshopy, kde lze legálně kouřit marihuanu a hašiš, kluby pro lesbičky nebo gaye, dokonce i prostituce je tu legální.
Každou noc se z Amsterdamu stává úplně jiné město. Zaplní se hospody, zmíněné cofeeshopy a taneční kluby (ne náhodou slavná jména taneční hudby jako DJ Tiësto nebo Armin van Buuren pochází právě odtud). Pokud přijedete ve správné datum, můžete navíc zažít koncert pod širým nebem obklopeni krásou města. Část převážně mužských návštěvníků v noci zamíří do The Red Light District (Ulice červených neonů). Prostituce v přístavním městě má velkou tradici, po staletí si tu totiž námořníci ukájeli své touhy. Město proti tomu bojovalo všemožnou legislativou a represemi, až nakonec zjistilo, že je mnohem efektivnější ji povolit. Vznikla Ulice červených neonů, kde dívky všech barev a velikostí stojí v červeně prosvětlených výlohách a procházející zákazníci si mohou vybírat podobně jako v supermarketu. Místo se stalo populární turistickou atrakcí. Prostitutky v Amsterdamu dnes mají pracovní smlouvy a odvádějí daně. Město se tím zbavilo palčivého problému a naopak si tím získalo mezinárodní výjimečnost, díky níž na legalizaci prostituce vydělává miliony euro ročně.

Hráz Afsluitdijk

Krajina popírající Aristotela

Další ráno jsem odjel z periferie Amsterdamu na sever, což je zemědělská část země. Nizozemí má fascinující krajinu. Když se otočíte kolem dokola, horizont v dáli vidíte jako geometricky dokonalou přímku. Krajina je tak rovná, že by tu člověk uvěřil už staletí přežitým teoriím, že planeta Země je deska. Sami Holanďané říkají: „Bůh stvořil svět, ale Nizozemci stvořili Nizozemsko.“ Něco na tom bude. Lidé si doslova vydobyli svou zem v dlouholeté bitvě s mořem využitím hrází, přehrad a umělých vodních toků. Vodní inženýrství je tu velice vyvinuté. Každá píď jejich země obsahuje stopu lidského zásahu. Stejně jako město Amsterdam, je i nizozemská krajina protkaná sítí umělých zavlažovacích kanálů. Na polích perfektních obdélníkových tvarů ohraničených příkopy s vodou, je možné poté zahlédnout líně se válející krávy nebo ovce. Vzhledem k tomu, že 70% nizozemského zemědělství se zaměřuje na živočišnou výrobu, je to velice pravděpodobné.
V zemi, která je na patnáctém místě na světě v hustotě zalidnění, je skvělá silniční síť. Silnice jsou v dobrém stavu a orientace díky inteligentnímu značení nedělá problém. Běžné jsou zdvihací mosty, a to i na dálnicích. Řidiči jsou zde ukáznění a tolerance obyvatel se tu projevuje také při silničním provozu. Navíc tu policisté povolují 0.5 promile alkoholu v krvi, tedy po třech slabších pivech jste právně schopen řízení. Po asfaltu jsem se dopravil do městečka Edam, kde se vyrábí známý sýr Eidam.
Hned poblíž je další přístavní městečko Volendam, kde poprvé vidím pracující větrný mlýn konstruovaný pro přečerpávání vody. Ne nadarmo se Nizozemsku říká země větrných mlýnů, jsou poměrně časté. Jejich počet je ale zanedbatelný vzhledem k počtu jejich modernizovaných bratrů – větrných elektráren. V posledních letech mají firmy, vyrábějící tyto stavby, v Nizozemí hotové žně. Dělají se tu po stovkách a za poslední desetiletí v některých částech silně zakořenily a výrazně změnily krajinný vzhled.

Země inženýra Cornelise Lelyho

Při pohledu na mapu Nizozemí, každého jistě prvně zaujme zvláštní dlouhý úzký útvar na severu připomínající jakousi bariéru. Místo, nazvané krkolomným výrazem Afsluitdijk, je životním dílem geniálního inženýra Lelyho. Umělá hráz o délce 32km oddělující moře, je účinný způsob, jak se Nizozemsko chrání proti rozbouřenému živlu a jak snižuje riziko záplav, když se většina země nachází v minusové nadmořské výšce. Navíc hráz zajišťuje i silniční spojení, protože je na jejím povrchu vybudována čtyřproudá dálnice. Asociace amerických stavebních inženýrů zařadila projekt Aifslutdijk na seznam sedmi největších divů techniky po bok Empire State Building nebo Golden Gate Bridge.
Přístavní město Rotterdam
Cesta ke splnění Lelyho vize však nebyla jednoduchá. Projekt byl řadu let označován za nereálný. Až když se Cornelis Lely stal ministrem dopravy a sever země v roce 1916 zpustošily silné záplavy, se celá myšlenka se dala do pohybu. Realizace trvala desetiletí. Na hrázi pracovalo padesát tisíc dělníků a pomocí dvěstěpadesáti lodí přemístili desítky miliónů m3 zeminy z mořského dna. Sám Cornelis Lely se dokončení svého díla nedočkal. Zemřel v roce 1929 tedy 4 roky před koncem prací.
Po dokončení hráze se velká čerpadla dala do pohybu a došlo ke snížení hladiny, nyní již ohraničené, části moře. Ustupující voda pak obnažila novou zemi. Vznikla část Nizozemí nazvaná Flevoland. Vše ve Flevolandu je proto nové. Největší město Almere s 180 000 obyvateli začalo vznikat v roce 1976 a dnes se je přezdívané Městem moderní architektury, protože v celé zástavbě pochopitelně nenajdete žádnou historickou budovu. Historické jádro naleznete pouze ve vesnici Urk, a to pouze proto, že ležela původně na ostrově. Po ústupu hladiny se ze samostatného ostrova stala „pouhá“ součást pevniny.

Cestovatelská Svatá trojice

Jižně od Amsterdamu se hned vedle sebe nachází tři města. Den Haag, Delft a Rotterdam. Dohromady tvoří pro turisty velice přitažlivou trojici. I když je hlavní město Nizozemí Amsterdam, legislativní moc a sídlo nizozemské královské rodiny patří Haagu. Navíc je to město s mezinárodním významem, protože v něm sídlí několik významných institucí. Například právě v Haagu byl souzen Slobodan Miloševič u Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.
Vzhledu Haggu dominuje několik moderních výškových administrativních budov. Mimo to, má působivé historické centrum a náměstí plné kavárenských stolů, kde v příjemné pohodě plyne čas. Po ulicích se běžně prohánějí na kolech elegantní muži v oblecích s neméně elegantními dámami.
Pouze deset minut jízdy autem je od Haagu vzdálený Delft. Toto malé gotické město s 96 000 obyvateli si překvapivě stále zachovává svou atmosféru z pár století zpátky. V 17.století byla většina města zničena při požáru a pak znova vybudována. Delft je známý vysokou úrovní technického vzdělávání díky Technische Universiteit Delft, kam denně dochází až 13 000 studentů. Z věží tří kostelů, které se tu nacházejí, je výhled, jaký bere dech. Z věže si lze prohlédnout původní výstavbu domů protkanou sítí vodních kanálů, jaké dominují solitérní stavby kostelů a městské radnice. V dáli při dobré viditelnosti jde zahlédnout přilehlá města Den Haag a Rotterdam.
Město Rotterdam je nizozemské druhé největší město. Do roku 2004 se pyšnil titulem Největší přístav na světě, než ho předstihla Šanghaj. Nyní je „pouze“ největší v Evropě. Přístavem Europort však stále denně projdou tuny přepravovaného materiálu a protočí se tu obrovské sumy peněz. Za války byl Rotterdam bombardován nacistickým Německem a na místě zničených budov dnes vyrostly moderní objekty. Symbolem celého města se stal Erasmusbrug. Most dostal jméno podle filozofa jménem Erasmus z Rotterdamu. Dnes se mu však říká Labuť pro jeho originální a netypický vzhled.
K večeru se můj čas cestování naplnil a já (naštěstí ne v právě zkrachovalých aerolinkách SkyEurope) odjel nazpět domů. Vzpomínky zprvu intenzivní začaly postupem času blednout se záplavou běžných starostí a nástupem každodenní rutiny. Přesto jsem se z Holandska vrátil jako člověk mnohem více vyrovnanější s pocitem vnitřního obohacení. A to je vlastně hlavním důvodem, proč lidé vůbec cestují, nebo ne?

Zoo Salzburg

Relativně malá Zoo Salcburk se rozprostírá na 14 hektarech plochy a chová na cca 800 zvířat ve 140 druzích. Umístění zahrady je přímo pod kolmou stěnou Hellbrunnské hory, což napovídá jejímu zaměření a horskému rázu. Procházka zahradou je zde však naštěstí po rovině a najít zde můžete zajímavá zvířata.

Parkování

Při příjezdu můžete využít poměrně dost velké parkoviště před zoo. Parkovné je zde zdarma pro návštěvníky zoo, jen si nesmíte zapomenout u pokladny potvrdit parkovací lístek obdržený u automatu při vjezdu na parkoviště. Zahrada se nachází na samotném jižním okraji města a jsou z ní vidět vzdálené vrcholky hor s dominantním Untersbergem. Pro vstup do zoo doporučuji využít boční vstup z vedlejšího zámku Hellbrunn. Když se podíváte na mapku zoo, bude Vám jasné proč.

Nosorožec v ZOO Salcburk

Něco z historie

Historie chovu zvířat sahá do minulých staletí. První plány arcibiskupa Markuse Sittikuse jsou z roku 1612 na zámek a jeho zahrady propojené s chovem zvířat, tedy spíše oborou. Roku 1619 byly plány zrealizovány, chováno zde bylo na 100 jelenů, klece s medvědy, vlky a rys. V roce 1807 byla vzácná zvířata převezena do Vídně a současnou historii lze definovat na rok 1960 založením sdružení Přátelé ze Salcburské ZOO Hellbrunn. Od roku 1966 je zde až do dneška chována kolonie supů bělohlavých, kteří jsou zde velkou raritou poněvadž jsou chováni volně. Kolmá stěna tyčící se nad areálem zahrady jim zde skýtá ideální podmínky. Aby zde zůstali tak jsou přivykáni nabízenou potravou, takže jim nic nechybí.

Co zde najdete

Samotná zologická zahrada je rozdělena od roku 1990 na tři části. Eurasie, Jižní Amerika a Afrika. V Eurasii lze spatřit kozorožce, medvědy, vlky a kamzíky s jeskyní, kde jsou ještě výhledy na spící či plavající vydry. Zde můžete, například jako my, přečkat dlouhou bouřku. V Jižní Americe stojí za zmíňku malý tropický dům s tamaríny, pavilon s jihoamerickými alpakami, kočkovité šelmy – jaguár, puma, sněžný leopard a tygr. Hodně mne zaujal pózující rys (lynx) jehož expozice jsem sice viděl v mnoha zahradách, ale všude rys zřejmě spal. To z Africké části zoo jsou nejatraktivnější zdejší nosorožci bílí a gepard. Mne z této části zaujal i ptačí park, kde krásně pózují vedle sebe čápi bílí, posvátní ibisi, jestřábi různých druhů, pelikáni, černé labutě a volavky.

Celkový dojem ze zoo je velice dobrý i když nedosahuje atraktivity Schönbrunnu ve Vídni. Svoji velikostí je zoo vhodná pro cestu s malými dětmi a rozhodně ji doporučuji navštívit. Zajímavé řešení zoo s atraktivními výběhy navštíví ročně 280 000 návštěvníků, což již samo o sobě hovoří o atraktivitě této zahrady. Oficiální stránky zahrady můžete navštívit zde „ZOO Salzburg“:http://www.salzburg-zoo.at/

Salzburg

Salzburg je hlavní město Salcburské spolkové republiky a se svými 150 000 obyvateli je čtvrtým největším městem Rakouska. Již navždy je spojeno se slavným skladatelem Mozartem, jehož odkaz je patrný na každém kroku městem. V seznámení s městem se např. dozvíte kde parkovat a co navštívit.   Historické jádro Salcburku je od roku 1996 zapsáno do světového kulturního dědictví UNESCO. Městem protéká řeka Salzach, okolo níž se rozprostírají hory Kapuzinberg ( Kapucínská hora ) a Mönchsberg ( Mníšská hora ). Na okrají Mníšské hory se vypíná Salcburský hrad (pevnost) neboli Festung Hohensalzburg. Celé město je považováno za jedno z nejkrásnějších historických měst. K prochození všech památek je zapotřebí více jak jeden den. My jsme strávili v Salcburku spoustu času, také vzhledem k nepřízni počasí a nemožnosti pobytu u zdejších jezer. Proto můžeme o Salcburku napsat zajímavé poznatky.

Salzburg - hrad

Parkování

Při příjezdu do města je dobré mít již zakoupenu Salcburskou kartu Salzburg card nebo Salzburgerland card – karta pro celý kraj. Pokud již máte karty zakoupeny tak můžete využít zdarma městskou dopravu a například zaparkovat v okrajové části města, odkud se pak pohodlně do centra dopravíte. Pro parkování v Salcburku uvedu „tip na ulici„, s níž jsme byli spokojeni a kde by mělo být kdykoliv volno. Odtud jste trolejbusem za chvíli v centru (je zde konečná trolejbusu). Pokud budete chtít přímo do centra, tak moc nepočítejte s parkováním zdarma. My jsme využili i parkování v Linzer Gasse po kapucínskou horou, kde je rozsáhlý komplex podzemních garáží. Zde jsme měli kartu -20% parkovací slevy. Tuto kartu jsem stejně nepoužil, poněvadž mě zůstala ukryta v mém prostorném batohu. Každopádně hodina v garážích na Linzer Gasse stojí 2,20 Eura. Poměrně zajímavou volbou mohou být záchytná parkoviště Park & Ride kde za celý den zaplatíte 5,50 Euro. Od centra jsou však poměrně daleko a využít tak stejně musíte městskou dopravu.

Město a W.A.Mozart

Procházka samotným městem je ve znamení zdejšího rodáka W. A. Mozarta. Ten se zde roku 1756 narodil. Jeho rodný dům v němž je expozice se nachází na nejrušnější ulici centra Getreidgasse. Pokud vás Mozart zajímá, tak nesmíte opomenout i dům v němž bydlel od roku 1773, nacházející se na Makartplatz 8. Salzburg - pohled z hradu na město Na ulicích jsou oblíbeným suvenýrem Mozartovy koule ( Mozart Kugeln) na něž natrefíte snad u každé druhé výlohy zdejších obchůdků. Nebojte se je zakoupit, nejedná se o část Mozarta, ale o vynikající cukrovinku s marcipánem. Mozartovy kuličky vymyslel majitel salzburské cukrárny Paul Fürst. Kuličky jsou výsledkem mnoha experimentů s pralinkovými bonbony. Na počest „salzburského syna“ je v roce 1890 Paul Fürst pojmenoval Mozart Kugeln. Jinak na zmiňované nejrušnější ulici Getreidegasse, jež je samotným centrem Salcburku, můžete najít spoustu nejrůznějších obchůdků, od občerstvení po módní obchody světových značek. To ostatně vidíte ve všech větších městech. Z obchodů nás však nejvíce zaujali dva se zajímavým zbožím. V jednom se prodávali samé velikonoční vajíčka všech druhů a v dalším jste mohli zakoupit výzdobu na vánoční stromeček. V létě myslet na vánoce nám přišlo zvláštní.

Salcburské karty a možnosti

Z Getreidegasse máte možnost projít na Mozartovo náměstí, kde je velké infocentrum. Zde, pokud ještě nemáte, zakupte Salzburg card neboli Salcburskou kartu na 24 nebo 72 hodin. Pokud budete prozkoumávat celé Salcbursko tak doporučuji Salzburgerland card na 6 nebo 12 dní. Zde máte však omezení na samotný Salcburk 24 hodin. Čas platí od návštěvy první památky ve městě. Do Salzburg card také platí vstup na lanovku na Untersberg ( Untersbergbahn – 8km jižně od centra Salcburku ) a vstup do ZOO a přilehlého zámku Hellbrunn ( cca 4,5 km jižně od centra ).
Pozor – u Salzburgerland card ( 6 nebo 12 ) tak máte na zoo, zámek, Untersberg a památky města jen 24 hodin!!

Co všechno navštívit si podrobně popíšeme v několika cestopisech, ve kterých se zaměříme na jednotlivé památky a jejich historii. Dozvíte se tak vše o Mozartově rodném domě a domě kde později bydlel. Cestopis bude věnovám hradu Salcburk a krásnému náměstí Domplatz, zámeckým zahradám Mirabell a baroknímu muzeu, Salcburské ZOO, zámku Hellbrunn a majestátně se nad Salcburkem tyčící hoře Untersberg.

Back to top