Šablona | Cestopisy

Slovo Mustang vzniklo z názvu Manthang (Lo Manthang v překladu „Planina modliteb“), což je hlavní město země a sídlo krále. Tato země se však nazývá zemí Lo. Prvním králem Mustangu se ve 13.století stal Ame Pál, kterému se podařilo sjednotit malá království. Království mělo svoji vlastní samosprávu, svého vládce a pevnosti, které chránily vesnice – dzongy. Ame Pál se stal zakladatelem malého, leč významného království s tehdejším královským sídlem v Carangu, které se později se přemístilo do Lo Manthangu. Všechna ostatní nepálská království byla sjednocena, pouze toto malé mustangské království, schované za hradbou Himaláje, si uchovalo svoji suverenitu i po posledním sjednocení v roce 1958. Současným mustangským králem je Jigmi Palbar Bista. Sám jsem se s ním osobně setkal a doporučuji všem cestovatelům, aby se pokusili vyjednat audienci u krále. Je to nezapomenutelný zážitek.

Je neuvěřitelné, že první konkrétní poznatky o Mustangu přinesl francouzský cestovatel Michel Peissel až v 70. letech minulého století. Jako první obdržel povolení k delšímu pobytu a ke vstupu do hlavního města. Získal si sympatie krále a vypátral vzácný historický spis – „molu“, knížku mapující historii Mustangu.

Obyvatelé ubránili svoji zemi i proti dobře vycvičeným Gurkhům, dokonale využili izolace Mustangu, který je obklopen tibetskými himalájskými velikány. Nicméně i skvělá obchodní taktika pomohla uchovat suverenitu tohoto království. Přes toto území od pradávna putovaly karavany se solí z Tibetu, která byla těžena na náhorních planinách Tibetu v solných jezerech. Dnes se spíše používá mořská sůl, a to kvůli dostatku jódu. V současné době se do Mustangu místo soli dováží nepotřebné a nekvalitní čínské spotřební zboží. Katastrofu pak možná přinese nově budovaná silnice od čínských hranic. Následně hrozí i zaplavení odpadky, v zemi, kde doposud neexistovaly. Zdejší lidé totiž vše doposud zužitkovali, včetně račího trusu na topení.

Snad se tento silný národ ubrání a bude schopen ochránit pro příští generace to vzácné, co již dnes stěží nacházíme v našem „civilizovaném“ světě. Nicméně náš civilizovaný komerční svět jim nepřináší jen problémy. Několik zahraničních organizací se snaží zachovat bohatství Mustangu a investují peníze do oprav klášterů, učí místní děti, bojují proti kácení zbytků lesů.

Na území o rozloze cca 1000km2 žije několik tisíc lidí, převážně tibetské národnosti. Mužem číslo jedna je v tomto výjimečném feudálním království král. Je to země ukryta za mohutnými osmitisícovkami, země, jejíž ráz často připomíná poušť, jindy zase kaňony z amerických westernů. Územím teče řeka Kálí Gandakí, jež je pokládána za posvátnou. Pro hinduisty je řeka spojována s bohyní Kálí (Černá Kálí – bohyně smrti a destrukce).
Dále, směrem k Pokhaře pak protékají nejhlubším údolím světa, trhlinou mezi osmitisícovkami, Annapurna a Dhaulagiri. Tímto kaňonem lze během několika dnů projít nebo nad ním přeletět letadlem z Pokhary do Jomsonu. Po cestě pak narazíme na nádhernou vesnici Marpha, s odbočkou do BC Dhaulagiri.

Trek do Mustangu začíná právě v Jomsonu a po třech hodinách chůze dorazíme do Kagbeni, vstupní brány Mustangu. Kolem řeky lze nalézt drahocenné fosilie.
Východně od Kagbeni leží posvátné místo Muktináth s buddhistickými a hinduistickými svatyněmi.

V Mustangu se hovoří tibetsky. Obyvatelé chápou život a existenci jako kolo či kruh života. (Tento symbol zdobí střechy nad vchody do klášterů). Smrt je pak jen vstupní branou do dalšího života a jaký bude, záleží jen na nás samotných (karma). Smrt tedy není pro ně předmětem strachu, tak jako pro nás Evropany.
Velmi populární je zde samozřejmě Dalajlama se svou filosofii laskavosti „Není třeba chrámů, složité filozofie. Náš vlastní mozek, naše srdce je náš chrám, mou filozofií je laskavost“.
Po vyprahlých planinách Mustangu se rozléha veselý smích jeho obyvatel. V tomto smíchu se odráží jejich bezstarostnost, uvolnění a radost. Jejich dobrosrdečnost, přátelství a donekonečna opakovaná mantra soucitu Om mani padme hum nám bude znít ještě daleko za branami Mustangu. Zůstává v každém, kdo navštívil toto pozoruhodné království. Království Mustang či ona bájná Šangri La? Odolá ještě nějakou dobu komerci a uchová si svoji čistotu, krásu, daleko od hluku měst …?

Horní Mustang

Je nazývaný také někdy Tajemný a je turistům přístupný za vysoký poplatek (700USD /10 dnů) a počet návštěvníků je regulován na několik set až tisíc ročně. Dříve bylo zakázáno nosit kameru a návštěvníci byli prohledáváni. Nyní lze kameru pronést bez větších obtíží a sám jsem natočil a nafotil velké množství materiálu bez sebemenších potíží.
Cesta do Lo Manthangu (v 3840m.n.m.) trvá asi 3 až 4 dny a projdeme několik vyšších horských sedel s výškou do 4300 m (nejvyší Čhogo-la má 4325m.n.m.) V sedlech lze spatřit praporkoviště s modlitebními praporky a hromadou posvátných kamenů s vyrytou mantrou „Om mani padme huúm“

Zajímavá místa:

Lze říci, že celý Mustang je neuvěřitelně zajímavé a krásné místo.
Procházíme přes fotogenickou vesnici Ghemi. Kousek za vesnicí je nádherná a nejdelší zeď snad v celém Nepálu, sestavená z kamenů mani. Cesta vede do Carangu (Tsarang, Charang), dříve královského města. Na okraji města stojí obří čhörten (posvátná buddhistická stavba) nebo také stúpa. Velký klášter v Carangu patří k nejhezčím v království.

Lo Manthang, jeho vysoké hradby lze vidět již z dálky. Je možné po nich chodit a je z nich nádherný výhled jak na opevněné město, tak i na hornatou krajinu kolem. V klášteře v Lo Manthangu spatříme velké množství malých chlapců-budoucích mnichů. Budíček zajistí kolem 5.30 dvojice troubících mnichů ze střechy kláštera. Následuje meditační shromáždění všech v hlavní klášterní hale.
Zpívá se a mniši hrají na rozličné hudební nástroje, potom následuje velmi prostá snídaně csampa smíchaná s jačím máslem. Jsou velmi pohostinní a rádi se s vámi podělí. Pozorovat malé děti, šestileté mníšky, které obřad evidentně až tolik nezajímá a „doplňují“ ho různým strkáním a popotahováním se navzájem, bylo pro mě nevšedním zpestřením počínajícího dne. V Lo je zvykem, posílat jednoho chlapce z rodiny do kláštera. Viděl jsem mámu malého chlapce, která u brány kláštera předává nějakou dobrotu pro svého chlapečka, ale dál nejde. Rodiče chlapce často nevidí celé měsíce. Před zimou někdy malí mniši schází dolů do nížiny, kde nejsou tak nízké teploty. Na jaře se pak vrací. Je zde nedostatek paliva a zima velmi krutá.

Lze si také domluvit vyjížďku na koni a podívat se na další nádherné kláštery a jeskynní komlexy ve skále. Jeskyně byly vždy jedním z velkých mystérií Mustangu. U jedné z nich jsem viděl tabulku s odhadnutým stářím přes 2500 let.

Praktické rady, tipy:

Před cestou je dobré nechat se naočkovat proti vzteklině. Dostupnost vakcinace (ale i jiného lékařského ošetření) po pokousání psem je v místních podmínkách dost problematická. Osobně jsem viděl pokousaného turistu od psa, který se utrhl z řetězu u kláštera. Někde lidé vlastní zuřivé a ostré tibetské mastiffy. Je třeba dávat pozor!
S sebou rozhodně sluneční brýle, které chrání i proti prachu, klobouk, šátek, trekařské hole, spacák.

Doprava a vstupní formality:

Většina trekařů letí z Pokhary malým letadélkem do již zmíněného Jomsonu (lehce adrenalinová záležitost při mlze nebo silném větru..) mezi Dhaulágirí a Annapurnou. Jako alternativu lze volit buď několikadenní výstup kaňonem řeky Kálí Gandakí nebo navázat při treku kolem Annapuren.
Je třeba počítat s velkým vstupním poplatkem do Mustangu (cca 700USD), další náklady
jsou již víceméně na zdejší podmínky obvyklé.
Je vyžadováno mít s sebou průvodce. Nosiče lze najmout v Jomsonu. Pokud si nesete stan a další těžší vybavení, není špatný menší koník, který vás v případě nemoci nebo úrazu může nést.
Jídlo a vodu lze bez problémů zakoupit v kterékoli vesnici při cestě. V Lo Manthangu si lze pak dokonce dobít baterie do fotoaparátu a za mírný poplatek poslat e-mail nebo se podívat na internet.
V Lo Mantahangu se každoročně pořádají slavnosti, a je tedy dobré si na internetu vyhledat termín.

Slovníček:

Mantra Avalókitéšvary „Óm mani padmé húm“. Mantra soucitu, ztělesnění soucitu a požehnání všech Buddhů a bódhisattvů. Každá slabika má mocný účinek a dokáže proměnit a očistit naše bytí.
Karma: zákon příčin a následků. Cokoli uděláme svým tělem, řečí nebo myslí, bude mít následek.

Arboretum Bílá Lhota je Národní přírodní památka a toto ocenění plně naplňuje. Arboretum se nachází přímo v obci Bílá Lhota a bylo založené okolo roku 1700. Na ploše necelých tří hektarů čítá více než 500 druhů domácích, evropských i zámořských dřevin. Historie arboreta a zdejšího zámku

O zdejší tvrzi se objevují záznamy již v polovině 15. století. V 16.století byla tato tvrz přestavěna v renesančním slohu na zámek, který ztrácí svými dalšími přestavbami svoji podobu. Od roku 1870 sloužil jako sídlo statkářů Riedlů a po roce 1947 přešel do státní správy. Na zámku nezůstalo žádné vybavení, nejhodnotnějším pozůstatkem je jeho park sloužící dnes jako krásné arboretum. Z období přestaveb zámku v 16.-.17.století se do dnešních dnů dochovala nejstarší část dubový hájek s více jak 400 let starými domácími duby letními ( Quercus robur L. ) Kolem roku 1700 vznikl zřejmě zdejší park. Stalo se tak za majitele panství Rytíře Harachovského. O opravdovém parku jsou zmíňky z období držení panství Rytířem Ostheimem, a to do roku 1870. V tomto období zde působil i hudební skladatel Konrád Kreutzer jež byl dirigentem vídeňské opery. Za něj se provdala dcera Rytíře Ostheima. Zde se traduje komponování skladatele na svém pianinu pod již tehdy staletými duby. Jedním z jeho nejznámějších děl je Noc v Granadě.

Od roku 1870 kupuje panství Jan Riedl a v parku nastávají značné úpravy. Jeho vnuk Quido Riedl měl však největší zásluhu na dnešní podobě parku. V roce 1898 vysazuje ke starým dubům několik dalších. Postupně vytvořil druhově bohatou a cennou sbírku okrasných a exotických stromů. V roce 1946 umřel ve věku 68 let a jeho rodinný majetek po válce propadá státu, jenž se o hodnotný park nedokáže starat a dochází ke zpustošení. V roce 1965 byl park převzat Vlastivědným muzeem v Olomouci a zrestaurován. Pro veřejnost zpřístupněn roku 1968. V letech 1980-83 byla zbudována vstupní budova, kterou vcházíte do arboreta do dnešních dnů. V období naší návštěvy byl obnovován rybník v zámku, jež je také součástí arboreta.

Co v arboretu naleznete

V parku se cítíte skvěle, jeho hlavními stromy jsou duby a různobarevné buky jež skýtají pod svými rozložitými korunami odpočinek. Doplněny jsou o cypřišky, javory, borovice, břízy, douglasky a lípy. Kromě jihoevropských dřevin zde můžete vidět i dřeviny z Asie a to Činy, Koreje, Japonska, Sibiře. Mnoho dřevin je i ze Severní Ameriky – USA, Kanady i Mexika. Mimo 400 let starých dubů (které musíte vidět, nebudou zde patrně věčně stejně jako vy) zaujmou i další zdejší rarity. Například největší exemplář túje ( Thuja occidentals Umbraculifera ) na Moravě a dub libanonský ( Quercus libanii Oliv. ) s nejsevernější polohou v ČR, pocházejícího z horských lesů Malé Asie a Syrie. Arboretum tak při cestě Olomouckým krajem nesmíte minout. Odpočinout si tady můžete pod prastarými stromy i dlouhé hodiny, stejně tak jako skladatel Konrad Kreutzer.

Městu Bandung, nacházejícímu se v provincii Západní Jáva, asi 180 km jihovýchodně od hlavního města Jakarty, se v dobách nizozemského kolonialismu pro jeho evropskou atmosféru a krásné parky přezdívalo Paříž Jávy nebo Město květin. V posledních letech ho ale Indonésané označují jako Město odpadků.
Tak zlé to ale není, navíc Bandung a jeho okolí, přestože do něj ročně zavítá jen drobný zlomek všech zahraničních turistů přicházejících na Jávu, skýtá mnoho možností k seznámení se s místní kulturou a přírodou.

Historie

Město s více než dvěma miliony obyvatel se nachází v hornaté oblasti, na rozlehlé planině ze všech stran obklopené sopkami. Většina z nich už je dávno vyhaslých, ale dodnes se v okolí města najde několik stále aktivních. Příhodná poloha s příjemným klimatem sem v 18. století přivedla Nizozemce, kteří v oblasti začali zakládat čajové plantáže. Bandung pak sloužil jako odpočinkové a výletní místo pro holandskou smetánku. Postupně zde vznikaly honosné vily, hotely, restaurace, kavárny a butiky.
Ve dvacátých letech 20. století začala nizozemská koloniální vláda plánovat přesun hlavního města právě do Bandungu, což s sebou neslo i výstavbu důležitých budov, jako je například Gedung Sate. Tato nádherná stavba, která v sobě kloubí nizozemskou koloniální architekturu s indonéskou, měla sloužit jako sídlo vlády. Ovšem na konci 2. světové války, kdy se blížil zánik kolonie, bylo jasné, že z realizace plánu sejde.
Po vyhlášení nezávislosti Indonésie v roce 1945 začal počet obyvatel Bandungu rapidně stoupat. Po 2. světové válce, mezi lety 1945-1949, vedla Indonésie ozbrojený boj proti Nizozemcům, kteří se i přes vyhlášení nezávislosti nechtěli vzdát své moci. A Bandung byl v této době místem nejtěžších bojů.
V roce 1955 se ve městě sešlo na 29 hlav suverénních států a kolonií z Asie a Afriky, aby zde podepsaly Bandungskou deklaraci čítající 10 bodů o světovém míru a boji proti kolonialismu.

Doprava

Do Bandungu se dostanete z hlavního města Jakarty pohodlně po dálnici autem či autobusem. Cesta trvá asi hodinu a půl. Časově skoro stejně vás vyjde i cesta vlakem, která je ale díky trati klikatící se mezi horami mnohem zajímavější. Na Střední Jávu, například do Yogyakarty, jezdí vlaky vyrážející ráno a večer a noční autobusy. S ohledem na možné zácpy a různou kvalitu silnic je lepší jet vlakem.
Železniční síť je pouze na ostrově Jáva a nabízí jen několik málo tratí spojujících nejdůležitější města na ostrově. V rámci železnic je možné poznat tři třídy: ekonomi, bisnis a eksekutif. Pro třídu ekonomi jsou vyhrazeny zvláštní vlaky, které ve velkých městech většinou staví na jiných než hlavních nádražích. Kvalita vagónů je nejhorší ze všech tří tříd, tím pádem je tato doprava i nejlevnější. Ve vagónech bývá nezřídka přeplněno a všude se hemží prodejci všeho možného. Vlak ekonomi staví na každé menší zastávce, a tak není moc vhodné, pokud jedete na delší vzdálenost, využít právě toto pomalé spojení.
Třídy bisnis a eksekutif bývají často v jednom vlaku. Některá spojení jsou ale jen eksekutif. Takovéto vlaky staví jen v některých stanicích. Vagóny bisnis by se daly přirovnat naší horší druhé třídě, jen na stropech jsou nainstalované nezbytné větráky. Do těchto vagónů mají přístup prodejci občerstvení, kteří své zboží nabízejí během několika minut strávených ve stanici. Do vagónů eksekutif prodejci nemají vstup povolen. Tyto vagóny vypadají slušněji, mají kupé a klimatizaci. Klimatizace ale ještě neznamená výhru, často se totiž stává, že spíš než příjemně chladí, téměř mrazí. V rámci těchto dvou lepších tříd je i restaurační služba. Nejde ale o zvláštní restaurační vůz. Během jízdy procházejí vagóny číšníci a nabízejí několik druhů teplých jídel a nápojů. Ty vám potom přinesou přímo na vaše místo. Platí se po konzumaci, ale účtenku nečekejte.
Cena vlakových jízdenek se liší jen podle vybrané třídy, na vzdálenosti nezáleží. Platí totiž, že ačkoliv nejedete až do konečné stanice, zaplatíte za celou trasu.
Bandung také nabízí letecké spojení s několika málo indonéskými a zahraničními (např. Singapur) destinacemi.
Nejrozšířenějším druhem bandungské hromadné dopravy je angkot. Jde o dodávku, jejíž zadní část je po obvodu vybavená dvěma lavičkami. Angkoty v Bandungu mají různé barvy a názvy na předním skle. Tímto se rozlišují trasy, po kterých angkoty jezdí. Zastávky neexistují, angkot můžete zastavit kdekoliv na ulici. Jízdné se platí až při výstupu, částka se odvíjí od ujeté vzdálenosti. Můj tip při jízdě angkotem: nenastupujte do prázdného angkotu. Řidič totiž nejspíš během chvilky zastaví na okraji silnice a bude čekat na další cestující, a to může trvat i hodně dlouho. Cesta se vám tak může pěkně protáhnout.
Další možností jsou městské autobusy. Těch ale v Bandungu málo a jezdí jen na několika málo trasách. Autobusem se vyplatí jet snad jen v případě opravdu velké vzdálenosti, platí se totiž jednotná cena, a ta může být někdy výhodnější než za stejnou cestu v angkotu. Autobusy sice mají několik málo daných zastávek, ale v podstatě vám zastaví kdekoliv i mimo ně.
Pak jsou samozřejmě k dispozici taxi. Některé používají taxametry, jiné ne.
Nejpomalejší městská doprava je pomocí becaku, indonéské rikši. V Bandungu jsou becaky (čti bečaky) k vidění nejčastěji v centru města, kde nehrozí stoupání do kopce.

Co si nenechat ujít

Bandung je nejen hlavním městem provincie, ale také centrem vzdělanosti či módy. Ve městě je mnoho univerzit, z nichž možná nejznámější, Institut Teknologi Bandung, ročně láká z celého souostroví i ze zahraničí ohromné množství uchazečů o studium. Tato technická univerzita má dokonce dlouhodobé vztahy s českým ČVUT, což zaručuje každoroční stipendium pro několik vybraných českých studentů.
Bandung také udává módní trendy. Právě zde najdete mnoho obchodů zvaných factory outlet a distro. Factory outlet nabízí oblečení známých značek, které se ve velkém vyrábí v místních textilních továrnách, avšak má nižší kvalitu a cenu než zboží určené na export. Distra razí jinou filozofii. V těchto většinou malých obchůdcích seženete oblečení navrhované místními designéry, jejichž značku také nesou. Většinou jde o módu pro mladé, jako jsou trička, mikiny, tašky či čepice.
Ve volném čase do Bandungu jezdí zástupy Jakarťanů. Nejen za odpočinkem od ruchu a horka velkoměsta, ale také právě za nákupy. Dlouhá ulice Jalan Cihampelas nacházející se v centru města má přezdívku Jeans street. A není divu, ulici lemují obchody s džínovou módou, která vznikla právě v továrnách ve městě. Džíny z Bandungu jsou na Jávě opravdovým pojmem.

Kdo má rád historii, může si udělat zastávku například v Muzeu Sribaduga v centru města. Museum se zabývá oblastí kolem Bandungu od nejstarších dob až po současnost. Kromě toho jsou zde k vidění také exponáty týkající se umění, náboženství, školství či vesnického života. Na bulváru Jalan Asia Afrika je zase k vidění budova Gedung Merdeka, v níž došlo v roce 1955 k podpisu Bandungské deklarace. Je zde také muzeum. Na stejné ulici najdete i obrovský hotel Savoy Homann postavený ve stylu art-deco. Zajímavou stavbou je i Gedung Sate, sídlo provinční vlády v ulici Jalan Surapati. Část budovy také slouží jako museum poštovních známek. Oblast Bandungu je z geologického hlediska velmi zajímavá, a tak se jí věnuje i velmi zajímavé Museum Geologi ve stejné ulici. Dnes už zašlou slávu Paříže Jávy připomíná ulice Braga v srdci města, která byla v době kolonialismu výstavním bulvárem s kavárnami, restauraci a butiky.

Za tradičním uměním můžete vyrazit například do místa zvaného Saung Anklung Udjo na ulici Jalan Padasuka. Během dvou až tří hodin shlédnete ukázky tradičních tanců, hru na tradiční západojavánské nástroje a divadlo. Indonésie je známá svým loutkovým divadlem wayang.

Asi nejznámější je druh wayang kulit neboli stínové loutkové divadlo, při němž se používají dvourozměrné kožené loutky. Tento druh má své nejsilnější zastoupení na střední Jávě. Na západě Jávy má naopak svou dlouho tradici wayang golek. Jde o divadlo s dřevěnými trojrozměrnými loutkami. Vyprávěnými příběhy jsou tradičně indické hinduistické eposy Rámájana a Mahabharáta.
Kromě jmenovaných představení můžete v Saung Angklung Udjo vidět i výrobu tradičního západojavánského bambusového hudebního nástroje angklung, jemuž je během představení věnována velká část.

Okolí Bandungu

Jen pár kilometrů severně od města se nachází vulkán Tangkuban Perahu (2067 m.n.m.). Jeho vrchol nabízí nádherný pohled do dvou velkých kráterů, z nichž dodnes unikají sirné výpary. V kopcích mezi Bandungem a Tangkuban Perahu pak leží městečko Lembang. Tady mají malou továrnu na výrobu v Indonésii velmi oblíbeného tofu (indonésky tahu). Výrobna nese název Tauhid.
Na opačné straně od města je v kopcích schovaný Kawah Putih (Bílý kráter), kouzelné místo se sirným, mléčně tyrkysovým jezírkem. Úrodná půda kolem Kawah Putih je využívána pro pěstování čaje. O tom se můžete přesvědčit například na čajových plantážích Walini.
Na výlety mimo město je pro skupinu několika lidí vhodné pronajmout si auto, třeba i s řidičem. Nejste tak odkázáni na nespolehlivou veřejnou dopravu, která navíc do některých míst ani nejezdí.
Kromě zmíněných míst nabízí oblast ještě spoustu jiných přírodních zajímavostí, jako jsou vulkány, vodopády, jezera či horké prameny.

Třetí největší španělské město Valencia (asi 800 tis. obyv.) nabízí velmi širokou nabídku turistických lákadel. Tento cestopis je ale úzce zaměřen na nově vybudované oceánografické muzeum, které je součástí rozsáhlého a nedávno vybudovaného Města umění a věd (Ciudad de las Artes y las Ciencias). Nejdříve ale pár vět k celému komplexu několika staveb, které byly zbudovány ve vyschlém korytu řeky Turia. Je dílem dvou světově uznávaných španělských architektů Santiga Calatravy a Felixe Candely. První zmiňovaný je autorem následujících staveb – L’Hemisfèric (multimediální komplex vč. kina IMAX), Umbracle (vyhlídkové zahrady s parkovištěm), Muzeum věd prince Filipa (interaktivní muzeum vědy a techniky), Palác umění královny Sofie (největší kulturní a umělecké centrum na světě) a v listopadu 2009 otevřené multifunkčí sportovní centrum Ágora. Felix Candela je projektantem oceánografického muzea.

Budovy celého komplexu muzea působí uceleným, velmi moderním dojmem a hlavně jsou účelně využity. Všechny pavilony mají různé druhy vstupů do podzemí k akváriím, do všech míst se dostanou pomocí výtahů i rodiče s malými dětmi a lidé zdravotně postižení. Venkovní vzhled budov je typicky „candelovský“. Felix Candela je totiž především znám jako autor pozoruhodných skořepinových konstrukcí tvaru hyperbolického paraboloidu z betonu a skla. Málo koho by napadlo, že autorem futuristicky laděných budov je autor s ročníkem narození 1910. Bylo velmi smutné, že se autor slavnostního otevření svého vrcholného díla nedožil. Když se muzeum v roce 2002 otevíralo, byl již pět let po smrti.

Oceánografické muzeum je vědecké, vzdělávací a zábavné centrum, rozprostírající se na ploše úctyhodných 100 tisíc metrů čtverečních. Rozlohou jde tedy o největší akvárium Evropy, které představuje hlavní mořské ekosystémy naší planety, jako například moře a oceány mírného pásu, tropů, moře v okolí Antarktidy či v arktických oblastech. Velmi podrobně se zaměřuje na moře Rudé, Středozemní a Karibik. Součástí muzea je i největší evropské delfinárium s objemem 24 milionů litrů vody a hloubkou 10,5 metrů.

Během prohlídky, na kterou si rezervujte nejlépe celý den, uvidíte až 500 různých druhů zvířat, jejichž celkový počet je okolo 45 tisíc. V mnoha velkých akváriích uvidíte mrože, ozubené velryby běluhy, lachtany, tuleně, tučňáky, želvy, žraloky, pilouny, hvězdice, medúzy a korýše všeho druhu. Velmi sympatické je, že se zde nachází i příklady vodního ptactva valencijské oblasti, která obývá mokřady v okolí jezera Albufera. Toto jezero patří mezi nejvýznamnější mokřady jižní Evropy a leží asi 20 kilometrů na jih od města. Určitě nezapomeňte navštívit exhibiční vystoupení lachtanů a delfínů. Pokud se vydáte do muzea v hlavní turistické sezoně, běžte do delfinária minimálně s půlhodinovým předstihem, poté hlasatel oznámí ukončení vstupu a ostraha nemá slitování. Našim dětem jsme slíbili představení delfínů a po oznámení konce vstupu neměly slzy konce. Nad hlasitým dětským pláčem se slitovali ošetřovatelé lachtanů a předvedli se svými „svěřenci“ pár ukázek ze svého programu, který byl naplánován na jinou hodinu.

Oceánografické muzeum nás nadchlo. Jedinečná architektura, obrovské množství mořských živočichů, které jsme z blízka nikdy neviděli. Největší dojem v nás však zanechal 70 metrů dlouhý tunel pod akváriem. Byla to úžasná přehlídka žraloků, mečounů, rejnoků a dalších obyvatel světového oceánu v jednom obrovském akváriu. V blízkosti akvária najdete i podmořskou restauraci, která nabízí netradiční posezení s pohledem na mořské živočichy. Kromě restaurace najdete v areálu cukrárnu, pizzerii a rychlé občerstvení. Toalety nemusíte složitě hledat, nachází se na sedmi místech a jsou velmi dobře značeny.

Protože má oceánografické muzeum i vzdělávací funkci, jsou zde během roku organizovány různé programy pro dětské skupiny, některé i hodně netradiční. Dítě se např. může stát na celý den trenérem delfínů nebo může spát pod akváriem se žraloky. Pro děti zde vybudovali i malé akvárium, do něhož mohou vaše ratolesti vlézt malým tunelem a následně se v něm mohou postavit. Děti tak mají plující ryby nad sebou i vedle sebe, což se jim bude líbit.

Muzeum je otevřeno celoročně kromě státních svátků a velikonočního týdne. Každý den otevírá v 10 hodin a zavírá podle sezony v 18, ve 20 nebo dokonce až ve 24 hodin (od poloviny července do konce srpna). Vstupné je sice hodně vysoké (24 euro za dospělého a 18 euro za děti), ale určitě nebudete litovat. Samozřejmostí je možnost platby debetními či kreditními kartami. V hlavní turistické sezóně bývají pokladny pod návalem zájemců, my jsme na lístky stáli začátkem července asi hodinovou frontu. Rovněž si můžete zakoupit zvýhodněné vstupné do dvou vybraných pavilonů komplexu. Za cenu 26 euro (19,7 euro za dítě) můžete navštívit oceánografické muzeum v kombinaci s multimediálním komplexem L’Hemisfèric nebo s Muzeem věd prince Filipa. Abych nezapomněl, nezapomeňte si vzít u vchodu orientační plánek, abyste se dobře orientovali v tomto obrovském prostoru připomínající labyrint. V přístupové budově u pokladen si můžete vyzvednout audioprůvodce, který je namluven v hlavních světových jazycích.

Do Valencie se přímým leteckým spojem dostanete pouze od konce dubna do konce října. Linku provozuje dvakrát týdně z Prahy letecká společnost Smartwings. Kompletní cena zpáteční letenky se pohybuje okolo čtyř tisíc korun. Další možností je let do Barcelony a odtud cesta autobusem (asi 350 km). Bude-li to ve vašich možnostech, rezervujte si na překrásnou Valencii s jejím moderním Městem umění a věd více dní nebo můžete ve valencijském regionu strávit dovolenou a spojit tak poznávání Valencie s koupáním v příjemně teplém moři.

Bílé písečné pláže a teroristické útoky na Bali, pralesy a orangutani na Borneu, varani na Komodu, sopka Krakatau, tsunami na Sumatře, nepokoje v Acehu. Zřejmě už jste někdy něco podobného o těchto ostrovech slyšeli. Možná ale netušíte, že se jedná o jednu zemi, jeden stát – Indonésie. Největší ostrovní stát na světě rozkládající se po obou stranách rovníku mezi asijským a australským kontinentem na rozloze 1 914 440 km². Indonésii tvoří přes 17 000 ostrovů a ostrůvků. Takové množství jasně napovídá, že příroda, kultura a lidé země mají mnoho tváří. Přesto se Indonésie drží svého hesla Bhinneka Tunggal Ika (Jednota v rozdílnosti).
Mezi největší ostrovy Indonéské republiky patří Sumatra, Jáva, Borneo, Sulawesi (Celebes) a Nová Guinea. O ostrov Borneo se stát dělí s Malajsií a sultanátem Brunej. Indonéská část ostrova se nazývá Kalimantan. Podobná situace je u ostrova Nová Guinea, jehož západní část patří pod názvem Irian Jaya pod indonéskou vlajku, zatímco východ ostrova tvoří samostatný stát Papua-Nová Guinea.

Demografie

Indonésie má v současnosti přes 237 miliónů obyvatel, z nichž ale kolem 130 miliónů žije jen na ostrově Jáva. Obyvatelstvo souostroví se dělí na 300 etnických skupin, což s sebou nese obrovskou kulturní a jazykovou diverzitu. Mezi nejpočetnější etnika patří Javánci žijící na střední a východní Jávě, Sundánci na západní Jávě, Maduřané z ostrova Madura nacházejícího se u severního pobřeží Jávy, Balijci a Malajci. V tomto výčtu ale nelze opomenout například ani velkou čínskou menšinu.
Státní zřízení Indonésie je republika. Ovšem na některých místech je dodnes možné setkat se s lokálními monarchy, sultány. Tak je tomu například ve městě Surakarta v provincii Střední Jáva, kde jsou sultáni dokonce dva. V dnešní době mají monarchové spíše symbolický význam. Existuje ale výjimka, sultán ve městě Yogyakarta na Jávě zároveň zastává funkci guvernéra provincie Zvláštní oblast Yogyakarta (Daerah Istimewa Yogyakarta).
Nejlidnatějším městem Indonésie je hlavní město Jakarta na západě Jávy s asi 10 milióny obyvatel. Jak už to v podobných zemí bývá, mrakodrapy tu střídají slumy a přes hustý smog jen těžko zahlédnete jasné obrysy slunce.

Náboženství

Kromě ohromného počtu ostrovů nabízí Indonésie další zajímavé prvenství. Největší počet muslimských věřících žije právě zde, přesto islám v Indonésii není státním náboženstvím. V zemi vládne svoboda vyznání. Na druhou stranu však, každý občan se musí hlásit k nějakému vyznání, ať už je to islám, křesťanství (katolictví a protestantismus), hinduismus či buddhismus. Islám v Indonésii je velmi tolerantní a nelze jej příliš srovnávat s islámem, jak jej známe z arabských zemí. Obecně lze říci, že islám, stejně jako hinduismus a buddhismus není v Indonésii praktikován ve své původní čisté podobě. Všechna tato náboženství se tu mísí s původními tradicemi a kulty. V současnosti je kolem 90% obyvatelstva islámského vyznání, ale ještě před několika staletími měla navrch jiná náboženství. Tomu napovídají i dvě významné historické památky nacházející se na Jávě – Borobudur, největší buddhistická svatyně na světě, a hinduistický chrámový komplex Prambanan.

Historie

Cesta k získání nezávislosti Indonésie v roce 1945 nebyla vůbec jednoduchá. Do 15. století na území souostroví existovalo několik významných říší. Nejdříve hinduistických a buddhistických, později ovlivněná islámem. Na začátku 16. století se v oblasti objevili Portugalci dychtiví obchodu s místními surovinami. V první polovině 17. století jejich pozici na souostroví vystřídala nizozemská Spojená východoindická společnost. Na konci 18. století tato společnost zkrachovala. To ovšem neznamenalo odchod Nizozemců. Naopak, Indonésie se tak oficiálně stala nizozemskou kolonií. Na počátku 19. století se na určitou dobu dostala moc nad souostrovím do rukou Britů. Tento stav ale dlouho nevydržel a za krátko moc opět převzali Nizozemci. Odpor Indonésanů vůči vykořisťovatelům stále rostl. Ozbrojená povstání místních vládců ale nebyla úspěšná. Začátek 20. století dal vzniknout národnímu hnutí a s ním souvisejícím politickým stranám.
Během Druhé světové války byla Indonésie okupována Japonskem. Jeho nadvláda v souostroví skončila v roce 1945, kdy byla vyhlášena nezávislost. Tu ovšem neuznalo Nizozemské království. Během několika následujících let Indonésie vedla válku s Nizozemím, která byla v roce 1949 za účasti OSN ukončena. V roce 1950 byla vyhlášena Indonéská republika v čele s vůdcem nacionalistického hnutí, Sukarnem. Sukarnova vláda byla centralistická, velkou úlohu také hrála armáda. V roce 1966 Sukarna na pozici prezidenta země vystřídal generál Suharto. Jeho autoritářský režim s sebou přinesl nebývalý ekonomický růst Indonésie, ovšem na druhé straně znamenal také mnoho občanských nepokojů. Až v roce 1997 přivedla silná opozice a asijská krize pád represivního Suhartova režimu. Od té doby se indonéská demokracie navzdory mnoha vnitrostátním problémům neustále vyvíjí.

Muzeum Šumavy je celkem ve třech šumavských městech. Sušici, Kašperských horách a Železné Rudě. Všechna města jsem navštívil a jediná expozice, která mě prozatím zlákala k navštívení byla v Železné rudě. Zřejmě i díky zajímavé túře na jezero Laka přes Hůrku, kde mne nadchla historie tohoto místa. Hůrka o které jsem se zmiňoval v povídání o cestě na jezero Laka je totiž výrazně spojena s šlechtickým rodem Abele, který se přičinil k rozmachu zdejšího sklářství.

Expozice muzea Šumavy v Železné rudě přibližuje sklářství, lnářství a hamernictví na Železnorudsku. Je umístěna v domě z roku 1877, který dal vystavět Jiří Kryštof Mikuláš Abele. Vystaveny jsou zde rodinné sbírky rodu Abele v převážné většině z produkce abelovských hutí. Zajímavé je dříve moderní mléčné sklo předstírající tehdejší velmi drahý porcelán. Také zde naleznete sklo červené, jehož zbarvení se dosahovalo pravým zlatem. Také sklo s příměsí uranu mne trochu vyděsilo a k pití bych tyto číše zřejmě nevyužil. K nejvzácnějším vystaveným předmětům patří čížky z broušeného skla, zdobené lazurami a řezáním, doplněné monogramem F.A. Dále pamětní pohár z roku 1887 ze zeleného skla zdobeného zlacením. V expozici muzea naleznete také malovaný nábytek z první poloviny 19. století s charakteristickými malbami kytic. Zajímavé jsou i některé portréty příslušníků rodu Abele.

Sklářství

Na Železnorudsku jsou dodnes v názvech míst připomínány četně zaniklé sklářské hutě. Základním předpokladem pro výrobu skla byl dostatek surovin jako je křemen a dřevo. Na výrobě skla se podílelo mnoho lidí. Dřevař zajišťoval palivo, lamač sbíral křemen, forman suroviny přivážel a stupař ve stoupě křemen drtil. Pak zde byl palič popela, který pálil odpadní dřevo a flusárník jenž loužil dřevěný popel a vyráběl flus čili potaš. V samotné huti pracovali topiči a šmelcíř-tavič mísící připravené suroviny. Tavba trvala 12-14 hodin a při dotavení dosahovala teplota 1600 °C. Po utavení se snížila teplota na 1200 °C a tavič povolal skláře k foukání skla. Na konečné podobě výrobku pak pracovali brusiči a malíři skla.

Hamernictví

Železná Ruda připomíná již svým názvem spjatost s těžbou a zpracováním železa. Nejstarší dochovaná písemná zpráva pochází z roku 1525. Zmiňuje hamerníka Adama, jenž tehdy u dolů železné rudy při Řezném potoku obnovil výrobu železa. Při výrobě se využíval hamr, což bylo mechanické kladivo na vodní pohon. Název hamru se tak často objevuje v názvu šumavských míst (obec Hamry, Hamerský potok apod.). Intenzivní výroba železa se v kraji udržela necelé jedno století, kdy se po vyčerpání zásob rudy od hamernictví upustilo. Při těžbě rudy byl objeven v hojném množství křemen a tím se započala éra zdejšího sklářství. Stěhovat se sem začali skláři z Bavorska, Rakouska a severních Čech.

Lnářství

Je tradičním šumavským řemeslem. Len se pěstoval u každé chalupy. Při sklízení se len vytrhával s kořínky (pro delší vlákno) a máčel se. Pak se musel rozložený za vysoké teploty sušit v pazderně, což bylo stavení k tomu určené. Usušený len se lámal na mědlici, potom se na vochli protahováním vyčesávalo pazdeří. Lněná koudel se nasazovala na přeslici a kroucením se spřádalo vlákno a navíjelo na vřeteno nasazené na kolovratu. Pak se vlákno převíjelo, pralo, sušilo a po té teprve tkalo na tkalcovském stavu. Utkané plátno musela hospodyně ještě bělit a až potom mohla z utkaného plátýnka něco ušít. Dnes nepředstavitelný kus práce a zajímavý postup výroby.

Význam úmrlčích prken

Z šumavského kraje je v muzeu objasněn význam tzv. úmrlčích prken, jež jsou zde vystaveny. Jednalo se o prkno na nějž byl pokládán nebožtík obličejem ke dveřím se zkříženými a růžencem převázanými rukami. Takto spočíval až do pohřbu, v zimě uložen do chladného přístřešku a pohřben až na jaře, kdy již bylo možné vykopat hrob. Po pohřbu bylo prkno opatřeno pamětním nápisem a vystaveno v kapli nebo na křižovatce cest u Božích muk, kde mohli kolemdoucí zavzpomínat na nebožtíka.

Zámek Mirabell a jeho zahrady Mirabellgarten jsou středem zájmu turistů v Salcburku. I když na zámku není klasická prohlídka, tak zahrady skýtají světově proslulý obrázek záplavy květů s pozadím pevnosti Hohen Salzburg. Mimo tuto krásu lze navšívit i zdejší Barokní muzeum s obrazy ze 17. a 18. století. Jak jsem zmínil, ne zámku není prohlídka, poněvadž zde sídlí starosta a celý salcburský městský úřad. Pokud přijedete do města autem tak platí parkování viz cestopis město Salzburg. Jinak jsou nejbližším parkovištěm podzemní garáže Mirabell před zámkem, kde je nutno počítat s vysokým parkovným.

Historie zámku

Samotný zámek nechal postavit v roce 1606, dříve ještě před hradbami města, arcibiskup Wolf Dietrich von Raitenau. Postavil jej pro svou milenku Salome Altovou s níž měl 15 dětí. Zámek po ní pojmenoval Altenau, což ihned změnil jeho nástupce arcibiskup Markus Sittikus, který jej přejmenoval na Mirabell. Současnou podobu získal zámek v letech 1721-27 od Lukase von Hildebrandta na objednávku arcibiskupa Franz Anton Harracha. Jednalo se o barokní přestavbu z níž v zámku najdeme původní barokní schodiště zdobené plastikami a kouzelnými andělíčky od Georg Raphael Donnera patřící mezi nejlepší díla evropského baroka. Úctihodný je i mramorový sál v němž hrál i W.A.Mozart patřící v dnešní době k nejkrásnějším svatebním síním na světě. Určité dny v týdnu vás sem pustí k prohlídce. V roce 1818 poničil zámek a celé město požár, včetně unikátních fresek Johanna Rottmayra a Gaetano Fantiho. Velkolepý mramorový sál se schodištěm zůstal naštěstí nedotčen.

Zámecké zahrady Mirabellgarten

Zámecké zahrady Mirabell (Mirabellgarten) jsou první fází baroka upraveny od Johann Bernard Fischera z Erlachu a významnou úpravu prodělaly roku 1729 v třetí barokní fázi zahradníkem Franz Antonem Danreiterem, ovlivněnou francouzským rokokem.

Zahrady Mirabell tak dnes nabízejí unikátní, barokní a elegantní atmosféru plnou barev.
Po celý rok zde kvete 100 000 květin vytvářejících se sochami, fontánami a labyrinty dokonalé místo odpočinku uprostřed města. Veškeré sochy v parku vycházejí z antické mytologie. V jižní části zámku se nachází oranžerie z roku 1725 používaná dříve především pro pěstování citrusů a jiných exotických stromů. V budově patřící k oranžerii se nachází od roku 2008 Barokní muzeum.

Barokní muzeum

V muzeu je vystaveno na 250 děl ze 17. a 18. století. Vstupné činí 4,50 Eura a se Salzburgcard je vstup zdarma, takže si zde můžete spestřit procházku zahradami.
Jedná se z velké části o bývalou soukromou sbírku Kurta a Elsy Rossacherových věnovánou r. 1970 a od r. 1973 spravovanou muzeem. Vystavené práce jsou od významných umělců. Jsou to např. Luca Giordano, Peter Paul Rubens, Giambattista Tiepolo, Johann Michael Rottmayr, J. B. Straub. V muzeu jsou několikrát do roka i tématické výstavy. Já jsem byl především zvědav jestli zde najdu některé z děl rakouského barokního umělce působícího i na Moravě, Michelangela Unterbergra. Jeho díla jsou například vystavena v Olomoucké obrazárně. Zde jsem nalezl jeho dva obrazy.

Pod slovem safari si většina lidí představí výpravy lidí za divokými zvířaty afrických savan, jejichž cílem je pozorování volně žijících zvířat. Milovníci českých zoologických zahrad si jistě nenechali ujít projížďku dvouposchoďovými safaribusy mezi africkými kopytníky a ptáky ve Dvoře Králové nad Labem. Já jsem se vždy chtěl podívat do míst, kde se mohu volně projet autem mezi divokými šelmami. Španělský park Vergel mi konečně moje přání vyplnil.

Safari park Vergel

Leží na dohled od města Denia, které se nachází asi 100 km na jih od Valencie. Abyste mohli park vychutnat nejlépe, přijeďte vlastním vozem. Z Denie se vydejte směrem na město Oliva, následně zahněte do leva ve směru značení. Nejdříve zastavíte autem u pokladny, kde zaplatíte celkem vysoké vstupné (18 euro dospělí, 12 euro děti od 4 do 12-ti let), dostanete plánek parku a bezpečnostní pokyny, které musíte dodržovat především při projížďce místy, kde žijí smečky divokých šelem. Mezi hlavní pravidla patří pohybovat se pomalou konstantní rychlostí pouze po značených nezpevněných cestách, nezastavovat, nevystupovat a v pavilonu šelem mít stažená okénka.

Nejdříve vjedete vozem velkou bránou mezi antilopy, zebry a zvědavě vyhlížející pštrosy. Poté zastavíte před zamřížovanou kovovou bránou, vedle níž stojí další tabule opakující výstražné informace, které rozhodně neberte na lehkou váhu. Jsme trochu nervozní, cedule označuje domovinu tygrů bengálských. Pomalu se rozjíždím, děti z manželkou jsou nalepeny na okénkách našeho půjčeného zánovního Peugeotu Partner. Tygry vidíme pobíhat asi tak 20 metrů od nás, manželka ze samého rozrušení zapomíná fotit, takže máme pouze asi dva záběry těchto asijských šelem, které podle znalců zabíjejí jen tak pro radost. Hlavou mě procházejí různé myšlenky, mezi nimiž jasně dominuje ta, která vzpomíná na událost z května roku 1999, kdy zdejší tygří smečka napadla a usmrtila dva starší německé manžele, kteří ignorovali bezpečnostní pokyny a vylezli ze svého auta fotografovat tygří mláďata. Tato tragická událost zapříčinila ještě větší bezpečnostní opatření a bylo rozhodnuto, že auta s návštěvníky bude vždy doprovázet „socorrista“ (strážce) v džípu. Ten dohlíží na bezpečnost civilistů a rovněž v případě potřeby nahání šelmy do výhledu projíždějícím vozům. Následující projížďka nás zavádí ke smečce krále zvířat. Jsme trochu překvapeni, když proti nám klidnou chůzí prochází lvice. Tentokrát však naštěstí manželka s fotem nezaváhá. Velmi nás překvapil počet lvů, které jsme viděli, bylo jich asi okolo deseti.

Po těchto adrenalinových projížďkách vjíždíme do bezpečnějšího prostředí. Zde je možno buď zaparkovat auto na menším prostranství a nebo pokračovat ve voze dál a projet si celou zoologickou zahradu. My jsme zvolili kombinaci obou možností, chvilku jsme chodili a následně zase popojížděli. Díky obrovské šířce cest se dá totiž zaparkovat v kterémkoliv místě zahrady. V této části naše děti zaujal kontaktní zookoutek, kde jsme museli od našeho kočárku s jídlem doslova odhánět dotěrné zebry, oslíky, muly, kozy, kolouchy a další zvířata. Pár metrů za ochočenými mazlíčky nás potěšilo vystoupení papoušků, které si děti mohli následně zblízka prohlédnout a pohladit. Z ostatních zvířat nechyběli hroši, nosorožci, sloni, žirafy, velbloudi a další zvířata, která jsme zvyklí vídat i v našich větších zoologických zahradách.

V závěrečné části je nutno zaparkovat a poté máte možnost pokračovat v dalších aktivitách. Můžete zhlédnout lachtaní show, nechat děti projet na lodičkách, minivláčkem, na ponících, oslících či velbloudech. Za poplatek je možno se s lachtany vykoupat a nafotit. Je zde i restaurace a dětské hřiště s několika atrakcemi.

Park působí velmi přívětivě a sympaticky, jeho specializací jsou zvířata Afriky. Druhová pestrost zvířat je sice poněkud chudší, ale najdete zde většinu hlavních zástupců obyvatel savan černého kontinentu. Ale hlavním lákadlem je bezesporu safari mezi volně žijícími šelmami. Je to neopakovatelný zážitek, který jsme se rozhodli příští rok znovu zopakovat. Bude-li trávit dovolenou v severní části pobřeží Costa Blanca, nenechte si návštěvu tohoto safariparku ujít.

Hrad Hohensalzburg, německy Festung, tedy označován jako pevnost byl vybudován v roce 1077 arcibiskupem Gebhardem. Je dominantou Salzburgu a z jeho hradních vyhlídek se naskýtají překrásné pohledy na historické jádro města s řekou Salzach. Je největším pevnostním komplexem v Evropě.

Historie hradu

Hrad byl vybudován arcibiskupem Gebhardem ve stejné době a ze stejného důvodu jako hrad ve Werfenu. O necelých 100 let později dokončil celou stavbu Konrád I von Abensberg. Dnešního vzhledu a konečné podoby se hrad dočkal s jeho přestavbou a rozšířením v neklidných dobách selských bouří za arcibiskupa Leonharda von Keutschach.

V letech 1495 až 1519 hlavní stavba byla v té době zvýšena a byly vybudovány zbrojnice a sýpka. Vnitřní prostory dostaly mnohem honosnější podobu. Jednou z posledních stavebních změn bylo vybudování mohutné obranné věže Khuenburgbastei. V historii nebyl hrad nikdy dobyt a sloužil jako rezidence salcburských arcibiskupů nebo jako kasárna či vězení.

Co lze na hradě vidět

Na samotný hrad se dostanete ozubnicovou dráhou z roku 1892, jejíž nové vozy byly dány do provozu při stoletém výročí. Hrad je rozdělen do dvou prohlídkových okruhů. První okruh zahrnuje stáje, mučírnu a vyhlídkovou věž. Český audio průvodce zde na rozdíl od hradu ve Werfenu není, obdržíte česky psaného textového průvodce. Ten vám přiblíži první z místností prohlídky, solné sklady nad stájemi umístěnými v přízemí. Sůl zde hrála v dřívějších dobách značnou roli, poněvadž byla po staletí nejdůležitějším prostředkem na konzervaci. Díky bohatým ložiskám soli přinesl její export značné bohatství zdějším arcibiskupům. To umožňovalo budovat mohutný hrad i samotné město. V první místnosti solných skladů jsou na stěnách obrazy portrétů sedmnácti arcibiskupů spojených s budováním hradu. Prvním portrétem je samozřejmě zakladatel výstavby hradu Gebhard I z Helfenštainu. Na vystavených jednotlivých modelech hradu zde můžete také vidět stavební vývoj v různých stoletích. Posilování obrany města se neustále zdokonalovalo a Salcburk byl chráněn před třicetiletou válkou i před nájezdy Turků. Nikomu se tak nepodařilo pevnost dobít, až v roce 1800 byla pevnost předána bez boje Francouzům a jejich polnímu maršálovi Napoleonovi.

Při prohlídce navštívíte dále mučírnu kde však k mučení nikdy nedošlo. Jsou zde jen vystaveny nástroje a donucovací prostředky používané k výslechům. Je zde také vystaven jeden z nejhorších popravčích nástrojů novověku. Tím bylo kolo jež se několikrát házelo na různé části těla, čímž se odsouzenému způsobili početné zlomeniny. Následně byl odsouzený přivázán na kolo a vystaven na tyči kde umíral v hrozných mukách.

Další z prohlídky je výstup na věž na Reckturm, která sloužila na obranu hradu a s její výstavou se začalo roku 1500. Z věže se naskýtají překrásné výhledy na celé okolí města a jeho centrum. Prohlídka pokračuje druhou obrannou chodbou k místnosti s varhany známými jako Salcburský býk.

Na hradě si tak můžete projít jednu prohlídku individuálně, převážně s ukázkami z první světové války a nebo druhou s průvodcem. Pokud nezvolíte ani jedinou tak se lze po hradě volně toulat a kochat se výhledy z nejrůznějších ochozů. Rozhodně nesmíte hrad při cestě do Salcburku opomenout.

Skotsko bylo starými Římany nazýváno po latinsku Kaledonie. Jméno, stále některými lidmi užívané, bylo geology použito pro název velké geologické události, která dala za vznik mimo jiné právě Skotsku. Kaledonskému vrásnění. Díky němu lze v severní části Velké Británie najít spoustu rozmanitých přírodních krás. A ty jsme hodlali objevovat. Před 400 miliony let…

Před 400 miliony let byl svět rozdělen, dnes již zaniklým, Iapetuským oceánem. Skotsko, Skandinávie a Severní Amerika byly jedním kontinentem a na druhé straně oceánu ležela původní Anglie a zbytek severní Evropy. Kontinenty se k sobě nebezpečně přibližovaly, až došlo ke kolizi, jaká dala za vznik Kaledonskému vrásnění. To smíchalo Skotsko, jako puzzle, ze šesti různých kousků země s odlišnou geologií. Celek je proto velice pestrý a turista, projíždějící Skotskem, je vždy ohromen, jak rychle se okolo něj mění výraz krajiny. Skotská země se po jejím vzniku následně spojila s Anglií a vznikla tak Velká Británie.
Možná kvůli geologické odlišnosti Skotska od Anglie, je i tolik odlišností mezi národy, které obě země obývají. Oboustranná averze, způsobená staletími starými spory, křivdami a válkami, je dodnes stále silná. Zatímco obě země navenek fungují v politické spolupráci v rámci Velké Británie, vnitřně je sužují spory. Navíc názory hlásající nezávislost Skotska nabývají v posledních letech na síle.

Brána do západního Skotska

Každý, kdo jede ze severo-východu na západ Skotska, nemine město Inverness. Město se 70 000 obyvateli je správním centrem části Skotska jménem Highlands (Skotská vysočina). V poslední době získalo přídomek nejvíce rostoucího města v celé Británii. Také je známé pro čistý anglický přízvuk, což je, vzhledem k paletě různých skotských dialektů, u Skotů skoro věc nevídaná.
Město, jehož vzhledu dominuje hrad z 12.století a protékající řeka Ness, leží nedaleko slavného jezera Loch Ness. Jezero dosahuje hloubky 300m a má objem přibližně se rovnající součtu objemů všech ostatních jezer v Británii. Jezero vzniklo před 10 000 lety díky posunu ledovců. Starý původ jezera společně s jeho hloubkou pravděpodobně způsobily, že se začaly šířit zvěsti o dinosaurovi jménem Nessie, který žije v jeho hlubinách. Výpovědi očitých svědků se nikdy nepotvrdily, však přinesly Loch Ness takovou popularitu, jakou se nemůže chlubit ani Bajkal, nejhlubší jezero na světě (1680m).
Poblíž jezera jsme se rozhodli strávit první noc. Abychom zažili něco neobvyklého, rozhodli jsme po celou naši cestu stanovat mimo síť skotských kempů. Stany jsme tedy improvizovaně postavili v lese na křižovatce turistických stezek. Společnost nám dělal jen Francouz středního věku, který spal na stejném místě v jeho dodávce. Pro jeho nemluvnost jsme mu vymysleli přezdívku vrah. Ta se nakonec ukázala jako neopodstatněná, protože jsme se všichni ráno probudili živí a zdraví.

Nejkrásnější údolí

Ve vzdálenosti asi 20km od Loch Ness leží malebné údolí Glen Affric. Na relativně krátkém úseku silnice dojde, k již zmíněné, rychlé proměně krajiny. Člověku až připadá, že se tak stane jako mávnutím kouzelného proutku. Často je popisováno superlativem nejkrásnější údolí ve Skotsku. Až tisíc metrů vysoké kopce porostlé stromy a lišejníky tu obklopují jezero Affric. V údolí lze nalézt pozůstatky starých kaledonských lesů formovaných na konci Doby ledové. Do dnešní doby se jich zde dochovalo pouze 1% původní rozlohy a jsou dnes domovem divoké zvěře, hlavně zdejší velké populace jelenů lesních.
Život v tomto údolí by se mohl na první pohled zdát skoro rájem, ale úplně to tak nebylo a není. Od 15. – 19. století bylo údolí obýváno hrstkou farmářů závislých na nepříliš úrodné půdě. V 18.století přišla změna v podobě zavedení těžby borového lesa, vytváření mýtin pro chov ovcí a lovu vysoké zvěře. Život lidí se zlepšil, ale bylo to na úkor přírody. V roce 1951 proto přijala Glen Affric do svého ochranného vlivu organizace National Trust for Scotland (NTS) a začala krajinu chránit a restaurovat.
Turisté si dnes mohou údolí prohlédnout z pěší stezky. Problém jen nastává v deštivých období, kdy je stezka plná vody a občas se změní i v potok. Chůze se tak poté stává poněkud obtížnější, přesto ale neubírá nic na kráse celého údolí, naopak mu přidává nádech divočiny.

Railway to heaven

Města Inverness a Kyle of Lochalsh na západě spojuje zajímavá železnice the Kyle Line. Je totiž považována za jednu z nejvíce scenerických a malebných železnic na světě. Jelikož vedle ní je po většinu její délky i silnice, rozhodli jsme si ji „projet autem“. Skotská vysočina, kterou protíná, byla stejně působivá jako železnice sama. Ta byla otevřena v roce 1897 a okolní terén donutil inženýry postavit 29 mostů a odstranit 31 sekcí skály. Průměrná cena na jednu míli (1míle = 1.6km) byla 20 000liber.
Navečer jsme dorazili do vesnice Plockton poblíž ostrovu Skye. Přístavní vesnička je položená v zátoce obklopená kopci a je přímo ukázkou malebnosti. Protože okolní skaliska tříští mořské vlny, jsou domy bez jakéhokoliv nebezpečí postaveny jen pár metrů od moře bez jakýchkoli bariér. Plockton má pouze 378 obyvatel, kteří ale dokáží přímo bravurně těžit z turistického ruchu. Vesnice je proto plná hotelů, restaurací, hospod a jiné občanské vybavenosti vydělávající na turistech. My jsme veškeré nabídky ubytování ignorovali a nadrzo, ale bez problémů, si postavili stany na přilehlé louce.

„Okřídlený“ ostrov Skye

V ranních hodinách jsme se vydali směrem k nedalekému ostrovu Skye. Skye je druhý největší ostrov Skotska a s pevninou ho spojuje velmi kontroverzní železo-betonový most ve tvaru oblouku. Byl dokončen v roce 1995 s překročením původního patnácti milionového rozpočtu o dalších deset milionů liber. Vláda proto zavedla mýto 11.4liber pro průjezd tam a zpět. Silniční spojení tím získalo přídomek nejdražší v Evropě. Mýto se stalo terčem velkých protestů. Někteří místní lidé se ho snažili záměrně ignorovat a přitom jich asi 500 bylo policií zatčeno. Mýto se posléze stalo velkým skotským politickým tématem, až v roce 2004 došlo k jeho zrušení.
Ostrov Skye vznikl sopečnou činností a převládající horninou je tu žula. Největší město je přístav Portree s 2000 obyvateli. Celá jedna třetina ostrovanů tu hovoří skotskou gaelštinou, jazykem pocházejícím ze starších dob, který byl později nahrazován angličtinou. Na silnicích tu proto běžně uvidíte dvoujazyčné ukazatele. Aby člověk poznal ty pravé krásy ostrova Skye (původní název ostrova lze z gaelštiny přeložit jako „okřídlený“), tak se rozhodně vyplatí si ho projet celý. Silnice jsou mnohdy úzké a nedá se jet příliš rychle. To ovšem vůbec nevadí, protože výhled z nich řidiči úplně bere dech a ten by stejně nebyl schopen rychlé jízdy. Z mořské hladiny tu vystupují majestátní žulové masivy, které strmě přecházejí až v 900m vysoká pohoří. V podobné krajině u nejsevernějšího cípu ostrova jsou posazeny ruiny hradu Duntulm. Celek pak působí až kýčovitým dojmem.
Jakmile jsme plni zážitků opustili ostrov, vydali jsme se jižní cestou vedoucí okolo hradu Eilean Donan (známý z filmu Highlander) a procházející údolím Shiel, které nám velmi připomínalo Alpy. Rozmanitost skotské geologie na nás opět zapůsobila. Navečer jsme rozbili stany na louce poblíž silnice a v pozdních hodinách jsme zjistili, že se úplnou náhodou nacházíme na kravských pastvinách. Naštěstí si nás krávy nevšímali a my jsme strávili sice bezesnou, ale zároveň i bezproblémovou noc.

Poslední divoké místo v Británii

Jižně od ostrova Skye se nachází poloostrov Knoydart. Mezi cestovateli se mu říká poslední divoké místo ve Spojeném království, protože slovo, které je nejvíce spojováno s tímto místem, je odlehlost. Na poloostrov vede pouze jedna slepá cesta, která končí na jeho začátku a odtud je každý návštěvník donucen jít po svých. Už ona zmíněná silnice má nádech divokosti. S šířkou pouze pro jeden automobil se klikatí přes louky, skály, potoky anebo jste po chvíli donuceni odhánět neústupné Highlands cows (česky Skotský náhorní skot) neboli jednoduchým jazykem řečené „chlupaté krávy“. Po hodině a půl v autě silnice najednou končí u malého parkoviště. U něj je i recesistické placení parkovného, tedy malá kasička obsahující sklenici do zavařeniny, do které by měl každý návštěvník hodit půl libry.
Po zaplacení jsme si dali batohy na záda a vyšli na túru. V Knoydartu nežije moc lidí. Největší vesnice (asi z pěti celkově) se jmenuje Inverie se 100 dospělými obyvateli. Ve vesnici je pošta, základní škola, ubytování pro případné turisty a hlavně nejodlehlejší hospoda v Británii. Jediné dopravní spojení je zajištěno lodí, která přijíždí třikrát týdně. Obyvatelé poloostrova jsou pyšní na své soužití s přírodou. Například elektřina se zde získává z vodní elektrárny a v případě její opravy jsou připraveny nouzové dieselové generátory proudu.
Dostat se do vesnice Inverie bylo bohužel nad naše časové možnosti. Nutnost pěší chůze zde totiž logicky dává vzdálenostem na mapě úplně jiný rozměr. Cesta vedla podél jezera Duich obklopeného strmými svahy hor a byla proto velmi mokrá. My po první půlhodině pochodu litovali, že nemáme sebou holinky. Když jsme po třech hodinách potkali turistu s mapou na krku, byli jsme překvapeni, jak malou vzdálenost jsme vzhledem k rozloze celého ostrova urazili. Přesto přírodní scenérie nedotčené člověkem byly přímo úžasné a Knoydart byl nejspíš to nejzajímavější, co jsme v celém Skotsku viděli.

Most Harryho Pottera

V poslední den jsme přijeli do města Fort William. Poblíž města je Glenfinnan Viaduct, most zasazený v kopcovité krajině, známý svým účinkováním ve filmech o Harrym Potterovi. Hollywoodské filmy jsou ale jen třešnička na dortu. Most je především úctyhodné inženýrské dílo. Je připisováno Siru Robertovi McAlpinovi, inženýru, který stvořil most s 21 oblouky pouze z čistého betonu bez jakékoliv výztuže. Stavba se proslavila, dostala se i na skotské bankovky a dokonce o ní koluje i pár pověstí. Podle jedné z nich, při betonáži mostního pilíře, spadnul dovnitř tažný kůň s povozem i s řidičem, když vykládali náklad čerstvého betonu. Oba byli následně v cementové směsi pohřbeni. Pozdější vědecké průzkumy mýtus ovšem nepotvrdily, naopak zjistily, že se incident odehrál na jiném skotském mostu, jen s tím rozdílem, že řidič přežil. Most byl dokončen v roce 1901 a dodnes je součástí železniční sítě Skotska. Navíc na něm pravidelně jezdí parní vlak, který láká hlavně fanoušky čarodějnické ságy spisovatelky Rowlingové.

Hora, která má hlavu v oblacích

Jak čas pokročil přiblížil se závěrečný moment naší výpravy, kvůli kterému jsme se vůbec ocitli u Fort Williamu. Ben Nevis. Tento obrovský žulový masiv je s výškou 1344m největší horou Britských ostrovů. S vrcholovými ambicemi jsme navštívili informační centrum, kde ovšem pro nás neměli dobré zprávy. „Na vrcholu je vítr o rychlosti 120km/h a očekáváme 6cm srážek. Výstup na vrchol vám nemůžu doporučit“, řekla nám místní pracovnice centra. Doslovný překlad původního názvu hory z původního skotského jazyka zní „hora, která má hlavu v oblacích“ a tento název ji zcela věrně vystihuje. Na vrcholu Ben Nevisu je průměrně 261 bouřek ročně a spadne tam 4 350mm srážek (pro srovnání, v Praze je cca 540mm).
I přes špatné zprávy jsme se rozhodli výstup alespoň zkusit. Vzali jsme si potřebné oblečení a vyrazili vstříc vrcholu. Zpočátku jsme nečekali, že se dostaneme daleko. Po chvíli jsme se ale chytli zkušeného páru horalů a ve dvou třetinách kopce jsme potkali muže vedoucího asi desetiletou rozesmátou dceru, jaký nám tvrdil, že se právě vrací z vrcholu. V tu chvíli jsme věděli, že tam budeme i my. Po dvou a půl hodinách výstupu jsme se opilým krokem, způsobeným kvůli opravdu silnému větru, dopotáceli na vrchol. Výhled byl přímo božský. Na vrcholu byly zbytky budovy hvězdárny a nouzový přístřešek pro turisty zachycené špatným počasím. Ten byl, bohužel pro nás, naprosto přeplněný, protože z druhé strany se nebezpečně blížila bouře, před kterou nás varovala milá paní dole.
Nejnebezpečnější úsek sestupu jsme naštěstí zvládli ještě za sucha. Pak na nás bouře udeřila. Kapky vody, nesené obrovskou silou větru, nás bodaly do obličeje jako jehly. Kameny se staly velmi kluzkými, ale nakonec jsme se kompletně promočení dostali zpátky dolů s pocitem vítězství a falešné jedinečnosti. Až později jsme totiž zjistili, že dobývání Ben Nevisu má velikou tradici. Jako oficiálně první člověk byl nahoře v roce 1771 James Robertson. Od té doby jej navštívily snad stovky či tisíce dalších lidí. V roce 1911 nahoru dojel, po několika dnech vlastními silami, tehdejší automobil. V roce 1981 studenti z Glasgow donesli na vrchol z recese manželskou postel. Nahoře byl i muž s trakařem, kočár tažený koněm a existují nepotvrzené zvěsti, že i muž s piánem, který hrál nahoře skotskou internacionálu.
Po náročném výstupu nás čekala už jen cesta zpět na severo – východ, kde jsme přebývali. Ve Skotsku jsem byl na cestách už podruhé, přesto jsem odjel domů s úplně novými zážitky a hlavně s pocitem, že je ve Skotsku pořád tolik krásných míst, kde jsem ještě nebyl a že by trvalo snad měsíc či dva, abych jej poznal celé. Nejúžasnější věc na Kaledonii je totiž její, snad až nekončící, pestrost. Pestrost přitahující jako magnet, která v lidské paměti zůstává po dlouhou dobu, i když člověk skotskou zemi už dávno opustil.

Fotografie: Jiří Havelka – Zdroj: en.wikipedia.org