Archivy

Česká republika doslova oplývá romantickými zámky vhodnými k natáčení pohádek. Jedním z těch nejoblíbenějších je určitě zámek Červená Lhota. Televizní diváci asi znají pohádky jako Zlatovlásku, O zatoulané princezně či O štěstí a kráse. Z filmů se zde natáčel například historický příběh Svatby Petra Voka.  Ve filmu Svatby Petra Voka si roli posledního člena rožmberského rodu zahrál Miloš Kopecký.

K vysoké fotogeničnosti zámku bezpochyby přispívá červená barva jeho fasády, jejíž odraz na hladině okolního jezírka působí na návštěvníky velmi poutavým dojmem. Původní zámek však měl fasádu bílou, kterou až na konci 16. století nechali majitelé přebarvit na červenou. K netradiční barvě zámku se také vážou pověsti o motivech majitelů k této změně. Ty dvě hlavní se točí okolo rytíře Káby, jeho rodiny, pekelných mocností a krve. Obě pověsti, které končí tragicky, se dozvíte od průvodce při začátku prohlídky. Mají však společný základ v tom, že barva krve stojí za barvou zámku. Smyšleným příběhům lidé tak věřili, že se zámku jednu dobu říkalo morbidně působícím názvem „Krvavá Lhota“.

zámek Červená Lhota

První písemná zmínka o existenci tvrze ve Lhotě pochází z roku 1465. Na tvrzi a později zámku se během pěti století vystřídalo několik méně významných panských a rytířských rodů.
Původní tvrz nechal v renesanční zámeček přestavět rytířský rod Kábů z Rybňan v polovině 16. století. Asi nejznámějším majitelem zámku byl nejvyšší kancléř Království Českého Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, který výhodným sňatkem vyženil blízké jindřichohradecké panství. Jeho potomci přestavěli renesanční zámeček v barokním slohu. Na konci 17. století, kdy Slavatové vymřeli, přechází do rukou spřízněného rodu Windischgrätzů. Za přestavbou v neogotickém (1841- 1863) a následně v neorenesančním slohu (1902 – 1910) stojí knížecí rodina Schönburg-Hartenstein, jíž byl v roce 1945 konfiskován.

Expozice v prvním patře vás zavede do bytu posledních majitelů rodu Schönburg-Hartenstein. Například nakouknete do jídelny, budoáru, dámské šatny, pánské ložnice či toaletního pokoje. K cennějšímu vybavení náleží především šlechtické portréty. Mezi nimi vynikají obrazy, které vykreslují mladé pány Jáchyma a Zachariáše z Hradce, bavorského vévodu Albrechta V. a hrůzostrašně vypadající šlechtičnu Marii Pyskatou. Protože jsme navštívili zámek již na jaře 2009, zůstaly nám ukryty podkrovní pokoje zámku, které správa hradu zpřístupnila návštěvníkům až na začátku července téhož roku.

zámek Červená Lhota

Rozhodně si najděte čas na procházku zdejším anglickým parkem. Když se vydáte po cestě vedoucí kolem jezírka, budete odměněni přímo úchvatnými pohledy na zámek, jehož odraz se bude lesknout na jezerní hladině. Nebo si můžete pronajmout loďku ve zdejší půjčovně a obeplout si celý zámek. Při procházce či projížďce pochopíte, proč je zámek tak oblíbený u filmových tvůrců a patří k těm nejnavštěvovanějším v České republice. Kouzlo Červené Lhoty není skryto v zámku, ale v jeho bezprostředním okolí.

Pro zahnání hladu a žízně je v obci k dispozici luxusní restaurace Červená Lhota, u které ale počítejte s luxusními cenami. V jídelním lístku nenajdete hlavní jídlo do sta korun, ale v turistické sezóně nabízejí levnější obědové menu. Hned vedle restaurace je levný bufet, kde se výběr teplých jídel omezuje pouze na polévky a opékané uzeniny.

Závěrem bych se zmínil o poslední zkušenosti z Červené Lhoty, která by pro vás mohla být inspirující. Když jsme se vydali udělat pár fotografií k malé renesanční kapli, která stojí na malém kopci naproti zámku, narazili jsme zde na dvojici cykloturistů. Ti na tomto místě, které nabízí pěkný průhled k zámecké budově, svačili, popíjeli kávu z termosky a doslova se kochali pohledem na zámek. Šlo o lázeňské hosty z nedaleké Třeboně, pro něž je prý pití kávy před zámeckou kaplí, obklopenou starou lipovou alejí a staletými duby, každoročním rituálem. Podle nich se pohled na tento kouzelně pohádkový zámek nikdy neomrzí, a já s nimi rozhodně souhlasím. Proto neváhejte a navštivte Červenou Lhotu, která je ideálním cílem pro rodinné výlety. A můžete přijet i na kole, neboť zámek leží přímo na dálkové cyklotrase č. 32 spojující Prahu s Vídní.

No Images found.

lammerklamm

V oblasti Salcburských hor Tennengebirge, nedaleko městačka Abtenau se na řece Lammer nachází krásná soutěska. Ta je přístupná turistům a nabízí pohledy na divokou řeku razící si cestu skalními rozvalinami. Procházku soutěskou Lammerklamm si rozhodně při navštěvě Salcburska nenechejte ujít. Procházka celou soutěskou po stezce podél řeky Lammer trvá zhruba hodinu. Ke vstupu do soutěsky lze využít dva vstupy u nichž jsou parkoviště. Parkovné je zdarma, ale vstup do soutěsky stojí 3 Eura, se Salzburg Card je vstup zdarma.

soutěska Lammerklamm

 Soutěska Lammerklamm

Je od roku 1978 přírodní památkou. Pro návštěvníky je otevřena od roku 1884 a svým vstupným přispějete na provoz, údržbu a také na zabezpečení trasy. Tyto zajištěné cesty podél útesů nad divokou řekou poskytují bezpečnou návštěvu pro celou rodinu, na níž je v Rakousku brán velký zřetel. Cesta vede podél burácející řeky a má několik výhledových zastavení nejen pro fotografování, ale i pro relaxační oddech.

Nejatraktivnější částí celého úseku soutěsky je tzv. Tmavá soutěska ( Die Dunkle Klamm – The Dark Gorge). Tento malý úsek je vklíněný do skály a nad řekou Lammer vzniká prostor 20 metrů výšky skal, oddělených v horních místech pouze metrovou rozsedlinou. Připadáte si zde téměř jako v jeskyni. Nad těmito skalami jsou ještě strmé skalnaté svahy údolí, dosahujících ještě několik stovek metrů. Proto se zde uvádí, že soutěska Lammerklamm je vlastně údolí v údolí. Lammerská soutěska je ukázkovým příkladem erozivní síly vody, jež si proryla cestu skalou v dávném období tání ledovců. V části Tmavé soutěsky jsou na stěnách zajímavé značky letopočtů dokládajících výšku hladiny. Většinou se jednalo o roky záplav. Značky jsou nad úrovní zpevněné cesty a dokazují neuvěřitelné množství protékající vody. V období naší návštěvy jsou v Rakousku také velké záplavy, naštěstí voda v soutěsce nedosahuje těchto měřítek.

Používání soutěsky pro přepravu dřeva až do roku 1920 je také zajímavé zmínit. Dřevo bylo potřebné pro stavbu a těžbu soli v solných dolech v Halleinu. Cesta soutěskou nabízí pro návšrěvníka ještě jedno překvapení. Tím je most převádějící návštěvníky na druhou stranu soutěsky. Z povzdálí je pohled na něj jako procitnutí do dobrodružného filmu. Bezpečnost je zde však na prvním místě, tak nemusíte mít obavy a můžete vstoupit.

Pro návštěvníky je soutěska otevřena již od roku 1884 a v rámci programu oslav 125 výročí byla v roce 2009 připravena tzv. Mystická soutěska. Instalována zde byla speciální osvětlení, mlha a podbarvení hudebním doprovodem. Záznam události pořídila i rakouská televize ORF. Vzhledem k úspěchu a velké návštěvnosti se bude tato akce zřejmě každým rokem v srpnu opakovat.

Olomoucká botanická zahrada se nachází na poměrně velké ploše v Bezručových sadech. Celý areál je velice krásně udržovaný a je rozdělen na několik částí. Rozárium, alpinum, zahrady národů i krátkodobé expozice jarních a letních cibulovitých a hlíznatých rostlin.   Botanická zahrada byla založena na přelomu 20. století a v 60. letech byla k parkovému areálu připojena část původního hradebního pásu, plocha tzv. Korunní pevnůstky v Bezručových sadech.
Botanická zahrada Olomouc
Celý areál je příjemným zpestřením a odpočinkovou relaxací přímo uprostřed města. Pro místní obyvatele i turisty je zahrada otevřena jeden den v týdnu zdarma (každou středu), kdy slouží místním k odpočinku a na zdejším velkém hřišti se scházejí velké počty rodičů s dětmi, především sympatických maminek. My jsme však netušili, že v botanické zahradě bude tak skvělé vyžití pro malé děti. Dorazili jsme těsně před zavírací dobou, takže pokud budete chtít, aby si dítě pohrálo, dorazte dříve. Nejlépe vstupte vchodem z ulice Jiřího z Poděbrad, u kterého jsme naší prohlídku bohužel končili.

Rozárium – z části zahrady zaujme velké Rozárium – růžová zahrada s 10 000 keři růží domácí i zahraniční produkce. Je zde soustředěno více než 670 domácích i světových odrůd. Návštěvník zde objeví sortiment růží velkokvětých, barvami zářící růže sadové, pnoucí, pokryvné a původní botanické druhy.

Alpinum – expozice na trase pevnostního valu založená v roce 1979. Dominující jsou zakrské jehličnany s nejzajímavějšími borovicemi Pinus strobus, Pumila, P. Parviflora, Adcocks dwarf a kalifornská borovice Pinus aristata s pryskyřičnými výpotky na jehlicích, rostoucí ve Skalistých horách. Zajímavým exponátem z dálného východu je jehličnan Microbiota decussata objevený až v roce 1921 a rozšířený do světových zahrad díky českým odborníkům. Alpinum doplňují v jarním období květy šafránů ( crocus ), kosatečků ( iridiocitum ) konikleců ( pulsatilla ) a mnohých dalších, jež jsou postupně střídány kvetoucími rostlinami až do pozdního podzimu.

V případě vaší návštěvy na jaře je ještě zajímavý levý břeh Mlýnského potoka, oddělujícího zahradu od zbytku Bezručových sadů. Zde rozkvétají záplavy květů sněženek, bledulí, ladoněk, dymnivek a sasanek. V květnu jsou v areálu velice zajímavé květy různých druhů rododendronů a kosatců, dominujících zase tomuto období.

No Images found.

Vypraví-li se cestovatel na ostrov Jáva, určitě by si neměl nechat ujít návštěvu fascinujícího místa zvaného Borobudur. Přestože jste tento název možná nikdy v životě neslyšeli, jde o největší buddhistickou stavbu světa a jistojistě i jednu z nejpozoruhodnějších.  Borobudur se nachází na planině Kedu v centrální Jávě asi 40 km severozápadně od města Yogyakarta. Odpovědi na otázky doby a okolností vzniku nebo významu stavby jsou bohužel dodnes plné nejasností. Historických pramenů, které by mohly přinést konkrétní odpovědi, totiž není mnoho a ty, které jsou k dispozici, spíše vyvolávají další a další otázky.
Borobudur
Obecně se má ovšem zato, že stavba trvala necelých sto let během 8. a 9. stol. n.l. a byla zahájena za vlády krále Samaratunggy z dynastie Sailendra, která v té době měla ovládat Mataramskou říši v centrální Jávě. Podle legendy byla stavba navrhnuta architektem Gunadharmou, jehož podobu má připomínat tvar kopce Menoreh jižně od monumentu. Dynastie Sailendra byla údajně příznivcem buddhistické nauky mahayana a v souladu s ní byl postaven i samotný Borobudur.
Borobudur byl později opuštěn, zřejmě z důvodu přesunu javánských vládců na východ ostrova a taky kvůli postupné islamizaci země. Stavba byla poté postupně zakryta popelem v důsledku erupcí nedalekých vulkánů a z velké části ji také pohltila džungle.
Borobudur byl objeven až v roce 1814 nizozemským inženýrem H.C. Corneliem, kterého na místo vyslal tehdejší britský místodržící na Jávě Thomas Stamford Raffles. Cornelius se svými muži ale neodkryl celou stavbu. Další odkrývání a studium Borobuduru už probíhalo na příkaz nizozemské vlády, neboť se v roce 1816 Indonésie opět dostala pod její nadvládu jakožto Nizozemská Východní Indie.
Během 70. až 90. let minulého století na Borobuduru probíhaly rozsáhlé rekonstrukce pod patronací indonéské vlády a UNESCO. V roce 1991 pak byla stavba zapsána do seznamu světového dědictví.

Struktura Borobuduru

Svatyně stojí na přírodním kopci, jehož vzhled však byl dotvořen staviteli.
Borobudur má tvar pyramidy s deseti úrovněmi. Šest spodních má čtvercový tvar, zatímco tři horní a čtvrtá nejvyšší s jedinou obrovskou stúpou mají kruhový tvar. Středem každé strany stavby vedou schodiště, jejichž orientace odpovídá čtyřem světovým stranám. Čtvercová základna má rozměry 123×123 m, na výšku má stavba 35 metrů.

Borobudur

Nejnižší část stavby tvoří dvojitá základna, která ovšem zakrývá základnu původní dohromady se 160 reliéfy, které tak jsou bohužel návštěvníkovým zrakům utajeny.
Na následujících čtyřech čtvercových terasách s balustrádami se nachází 1300 figurálních reliéfů, obsahujících především výjevy ze života Buddhy i s jeho předchozími vtěleními (džátaky) a 1212 menších ozdobných reliéfů. První terasa obsahuje čtyři série reliéfů (dvě na stěně terasy, dvě na balustrádách), následující tři terasy mají po dvou sériích. Na páté čtvercové terase žádné figurální reliéfy nejsou. Další prvky, které se opakují už na všech pěti terasách, jsou sochy Buddhů usazené na balustrádách (z nichž některé v nikách), menší zvonové stúpy, chrliče a kamenní strážní lvi u vchodových bran na terasu. Dnes ovšem spousta soch i stúp chybí nebo jsou poničené. Buddhové na těchto terasách sedí v lotosové poloze s rukama v různých pozicích
Na horních třech kruhových terasách stojí po obvodu 72 děrovaných zvonových stúp (počet se s následující terasou snižuje: 32, 24,16), které ukrývají kamenné sochy Buddhů v životní velikosti. I tyto sochy sedí v lotosové pozici, oproti menším sochám z nižších teras ale mají všechny ruce v postavení dharmačakramudrá. Otvory ve stúpách dvou nižších kruhových teras mají kosočtvercový tvar, na třetí terase mají tvar čtvercový. Druhá kruhová terasa nabízí pohled na částečně odkrytého Buddhu, neboť stúpa, v níž sedí, je asi z poloviny rozebraná.
Nejvyšší terasa Borobuduru v podstatě tvoří základnu jediné uzavřené stúpy o průměru více než 16 metrů. V dřívějších dobách byla uvnitř této stúpy údajně nalezena nedokončená socha Buddhy, dnes je ale vnitřní prostor prázdný.

Interpretace stavby

Existuje hned několik interpretací stavby. Ta nejrozšířenější interpretace říká, že Borobudur se svými deseti úrovněmi (přesněji 9 terasami, když opomineme základnu) symbolizuje tzv. trilóku, tedy buddhistický koncept, podle nějž je prostor členěn do tří sfér. Podlé této interpretace by skrytá základna se svými reliéfy měla symbolizovat sféru žádosti (kámadhátu), následující čtyři čtvercové terasy sféru forem (rúpadhátu) a všechny kruhové terasy sféru beztvarosti (arúpadhátu), přičemž nejvyšší stúpa má zároveň ztotožňovat nirvánu. Buddhistický poutník, který chce projít všemi těmito sférami, by tedy musel vidět i reliéfy na skryté základně, což ale není možné. Už tento problém napovídá, že uvedená interpretace není přesná. I přesto se buddhistickým poutníkům doporučuje postup odspodu nejprve výstupem východním schodištěm na první terasu a odtud obejít všechny úrovně stavby po směru hodinových ručiček, tak jak jsou za sebou zaznamenány výjevy na reliéfech, přičemž čtvercové terasy obsahující několik sérií reliéfů je nutné obejít víckrát.

Candi Mendut

Candi Mendut a Candi Pawon

Asi tři kilometry východně od Borobuduru stojí menší buddhistická svatyně Candi Mendut. Ta byla údajně postavena v roce 824 za krále Indry dynastie Sailendra. Přestože se svatyně nedá srovnávat s velkolepým Borobudurem, určitě stojí i tak za navštívení.
Stavba je rovněž čtvercového půdorysu a vévodí jí jediné schodiště. To vede nejprve na terasu, po které se návštěvník může projít a sledovat tak reliéfy na vnější straně chrámu. Z terasy pak pokračuje schodiště do chrámu s jednou místností. V ní se nalézají tři sochy v nadživotní velikosti. Vévodí jim sedící Buddha naproti vstupu. Střecha stavby je stejně jako půdorys také čtvercová a lemují ji menší zvonové stúpy.

Zhruba uprostřed mezi Borobudurem a Mendutem stojí další buddhistická stavba, Candi Pawon. Svatyňka je také čtvercového půdorysu a skýtá vnitřní prostor, který je však prázdný. Také reliéfů na vnějších stěnách je výrazně poskrovnu. Vrchol stavby korunuje několik stúp. Candi Pawon nese i prvky hinduismu, což dokládá například reliéf stromu života kalpataru z hinduistické kosmologie.
Svatyně má údajně upomínat na krále Indru z dynastie Sailendra.

Waisak

Chrámy Borobudur, Mendut a Pawon se stávají každoročně v den úplňku v květnu či červnu cílem zástupů buddhistických poutníků. Konají se zde totiž obřady na oslavu Buddhy Šákjamuniho, které jsou součástí svátku waisak. Ten je v Indonésii také uznán jako státní svátek.

Návštěva Borobuduru – cesta a vstupné

Borobudur je velmi snadno dostupný po hlavní silnici z Yogyakarty směrem na město Magelang, cesta trvá asi 45 minut. Můžete si domluvit výlet autem či minibusem s jednou z mnoha yogyakartských cestovních kanceláří, zkusit místní autobusovou dopravu nebo se na místo dopravit pronajatou motorkou. V areálu, který je součástí vesnice Borobudur, je prostorné parkoviště, tržiště s nepřeberným množstvím suvenýrů a také jídelny a stánky s občerstvením. Než se dostanete z parkoviště k pokladnám, musíte nejdřív projít kolem těchto turistických lákadel. To samé, ovšem ještě za větší pozornosti místních prodavačů suvenýrů, vás čeká při cestě ven.
Stejně jako na Prambananu je cena vstupného pro cizince mnohonásobně vyšší než pro místní. Cena v současné době činí 12 USD (může se platit i indonéskými rupiemi), pro studenty je zhruba poloviční. Pro zahraniční turisty je také připravena zvláštní místnost s pokladnou, kde si navíc v příjemném chládku můžete zdarma dopřát kávu nebo čaj.
Borobudur navštěvuje celoročně neuvěřitelné množství turistů, především indonéských (z nichž nezanedbatelnou část tvoří školní zájezdy), a tak je v rámci běžné otvírací doby velmi těžké odhadnout vhodnou dobu s minimem návštěvníků. Přece jen ale existuje možnost vychutnat si kouzelnou atmosféru Borobuduru jen s několika málo „vyvolenými“, ovšem za cenu vyššího vstupného a vstávání za tmy. Krásný hotel Manohara v javánském stylu, který je také součástí areálu, totiž turistům nabízí návštěvu Borobuduru za východu slunce. Vstupné se platí na recepci přímo v hotelu a abyste nezabloudili, cestu z recepce přímo k chrámu vám ukážou hoteloví zaměstnanci. Cena vstupného se pohybuje kolem 300 000 Rp (cca 600 Kč) a je v ní zahrnuto i drobné občerstvení v hotelové restauraci přichystané po vašem návratu z chrámu.

Trápí vaše děti atopický ekzém? Znepříjemňuje vám život lupénka? Trpíte na záněty průdušek? Máte doma astmatika či „puberťáka bojujícího s akné? V jihovýchodním Španělsku je mořská laguna, která vám může pomoci. Na pobřeží Mar Menor jsou proslavená centra léčebné turistiky.  Centra léčebné turistiky však využívají hlavně obyvatelé západní Evropy. Není to škoda? O této části pobřeží se vědělo již ve starověku. Na svých obchodních cestách se zde zastavovali Féničané a Řekové.
Mar Menor - La Manga
Římané založili na tomto místě své osady a jako první začali s průmyslovou těžbou soli, která mimochodem přetrvala dodnes. Jako první také objevili blahodárné účinky zdejší slané vody a postavili zde první lázně. I arabští dobyvatelé Maurové věděli o zázračném vlivu zdejších vod na lidské zdraví a zakládali zde svá střediska sloužící k odpočinku a zotavení. Maurové zároveň stojí za vybudováním vynikajícího zavlažovacího systému, z něhož zemědělství v okolí Mar Menor a vlastně v celé Murcii těží dodnes.

Asi 170 km2 rozlehlé Mar Menor se nachází na pobřeží Costa Cálida ve španělské autonomní oblasti Murcia. Jde vlastně o mělkou mořskou lagunu (max. hloubka je 7 m), kterou odděluje od Středozemního moře pouze velmi úzký pruh pevniny (100 – 1500 m) dlouhý asi 24 kilometrů. Tato úzká část země nese název La Manga. K přirozenému kontaktu obou moří, malého Mar Menor a velkého Středozemního, dochází jen v severní části laguny na úplném konci La Mangy.

A proč se vlastně zdejší laguně říká španělské „Mrtvé moře“. Protože zdejší voda je známa vysokou koncentrací minerálů a solí, např. fluoru, hořčíku, bromu, jodu a vápníku. Salinita „Malého“ moře se pohybuje mezi 42 – 47 promile, zatímco Středozemní na druhé straně La Mangy má asi 36 promile.
Mar Menor - La Manga
Navíc v některých částech laguny je dno pokryto vrstvou léčivého bahna, které se v tenké vrstvě nanáší na kůži a odstraňuje všechny jedy z povrchu kůže. Je pravým pokladem pro lidi trpící kožními chorobami, lupenkou, vyrážkami a nemocemi pohybového ústrojí, jakými jsou například revmatismus, artritida či dna. Bahno si v místech jeho výskytu můžete na tělo nanášet jen tak sami, nebo se svěřit do péče odborníků ve vybraných hotelech. Nejvíce bahna, kterému místní říkají „barro“, najdete v Lo Pagán nebo na 3. kilometru La Mangy.

Cílem našeho pobytu byla právě La Manga. Protože je toto středisko dlouhé 24 kilometrů, u každého hotelu, apartmánového komplexu či restaurace se vždy objevuje místo názvu ulice příslušný kilometr. Na jediné hlavní silnici jsou kilometry velmi dobře značeny. Nejvíce ubytovacích zařízení, obchodů a restaurací se nalézá na začátku La Mangy, kde je tento pruh pevniny nejširší. S přibývajícími kilometry potřebná zázemí pro turisty ubývají. Nacházejí se zde již jen apartmánové domy, v jednom z nich jsme na 15. kilometru bydleli i my. Měli jsme jedinečný výhled na sportovní přístav Thomas Maestre Marina. Ubytování jsme si sehnali přes britský portál majitelů apartmánů (www.ownersdirect.co.uk), na němž lze i v této jinak drahé lokalitě nalézt relativně levné ubytování. Za týdenní pronájem jsme zaplatili 300 liber a 60 euro jsme při příjezdu předali jedné britské důchodkyni za závěrečný úklid (cca 10 500 Kč). Apartmán měl dvě ložnice, dvě koupelny, kuchyň s obývacím pokojem a 4 terasy. Patřil k němu i venkovní bazén, o nějž se staral španělský správce.

Mar Menor - La Manga

Poloha u dvou moří je fantastická. Na La Manze tak můžete kombinovat léčebné koupání v klidném a teplém Mar Menor s radovánkami ve Středozemním moři. Mar Menor je velmi teplé, v nejchladnějších měsících dosahuje teplota vody 17°C, my jsme v červenci měli okolo 30°C. Rozdíl v teplotě mezi oběma moři je asi 5 °C ve prospěch Mar Menor. Buďte si jisti, že v Evropě teplejší moře nenajdete. Tato výtečná poloha stojí za obrovskou oblíbeností La Mangy, kterou si nejvíce oblíbili domácí Španělé a hlavně obyvatelé Britských ostrovů, kterým zde patří většina apartmánů. Svědčí o tom i zastoupení leteckých společností, které provozují pravidelné linky na blízké letiště Murcia – San Javier. Z deseti společností jich je polovina z Velké Británie, mohu jmenovat i Čechům dobře známé nízkonákladové dopravce Ryanair, Easyjet či Bmibaby.

Abyste mohli dobře poznat La Mangu, musíte si pronajmout vůz. Určitě bych vám doporučil zajet na úplný konec střediska. Na 15. kilometru vás před mostem možná překvapí semafory. Budete totiž přejíždět zvedací most, který se otevírá vždy na 15 minut každou sudou hodinu, aby tudy mohly proplout umělým kanálem jachty mezi sportovním přístavem Thomas Maestre Marina a Středozemním mořem.
Mar Menor - La Manga
Těsně před koncem La Mangy neztraťte odvahu a přejeďte strmý a krátký obloukovitý most. Na konci silnice zaparkujte u malého parkoviště a můžete se vydat kousek pěšky. Právě zde totiž začíná regionální park Salinas San Pedro del Pinatar. Zdejší saliny a pobřežní písečné duny s borovou vegetací se staly ideálním útočištěm pro různé živočichy, převážně ptáky. K těm nejcennějším patří pisila čáponohá, kulík mořský či tenkozobec opačný. Je možné, že zahlédnete i kolonie plameňáků a volavek. My jsme se na tomto místě byli podívat několikrát a hlavně západ Slunce zde byl úchvatný. Pokud byste chtěli tento park poznat více, museli byste objet celé Mar Menor a vydat se tam z druhé strany ze středisek San Pedro del Pinatar nebo Lo Pagán.

Za návštěvu rozhodně stojí i starý rybářský přístav Cabo de Palos. Nejdříve učiňte procházku místním přístavem a poté se vydejte ke zdejšímu 50 metrů vysokému majáku, který zde slouží svému účelu od roku 1865. V jeho okolí se nachází podmořská rezervace, která je pravým rájem pro potápěče. Ti určitě ocení i potápěčské výlety k Mravenčím ostrovům (Islas Hormigas). Kdo chce poznat blízké město Cartagena, může využít pravidelných linek autobusů odjíždějících z celé La Mangy.

Mar Menor je ideální nejen pro léčebnou turistiku, ale i pro rodiny s malými dětmi. V mělkém a teplém moři bez vln si naše děti hodně vyhrály. Líbilo se jim, že na každém kroku nacházely desítky schránek mořských živočichů. Pravdou zůstává, že mezi hosty převládají ti, kteří si od návštěvy slibují zlepšení svého zdravotního stavu. Lázeňská střediska Mar Menor se vyznačují klidem a ničím nerušenou atmosférou. Máte-li zdravotní problémy, které zdejší voda a bahno umí léčit, neváhejte. Léčebné pobyty v této oblasti vám v České republice dokážou zprostředkovat české cestovní kanceláře INEX a Liguria.

No Images found.

Výstaviště Flora Olomouc nabízí zájemcům návštěvu sbírkových skleníků téměř po celý rok. Skleníky jsou ve Smetanových sadech a patří k největším v ČR. Prohlédnout si můžete palmový skleník, kaktusový, tropický a subtropický skleník. Mnohé květinové exponáty zaujmou svým neuvěřitelným stářím.Při návštěvě Olomouce jsem chtěl navštívit skleníky Flory Olomouc. V té době jsem však netušil, že se jedná o tak kvalitní a unikátní expozici. Skleníky jsou svoji rozlohou obrovské a dokonce nabízejí i zvířecí zpestření pro děti.

skleníky Flóry Olomouc

Palmový skleník

je hlavním a zároveň vstupním skleníkem. Je také nejstarším a největším. Byl postaven v letech 1927 – 1930. Jeho rozměry 72,5 metrů na délku, 20 metrů šířky a výškou 12 m. patří k největším v ČR. Ve skleníku je na 70 kusů různých druhů palem. Některé z nich pocházejí ještě z původní oranžerie z roku 1886 nebo ze skleníků moravských zámků. Jejich stáří je tak úctihodné. Z palem je nutno zmínit obrovské datlovníky kanárské ( phoenix canariensis ), východoasijské palmy Trachycarpus excelsa, keřovité palmy žumary ( Chamaerops humilis a Chamaerops excelsa ). Jsou zde například palmy rostoucí v tichomoří, kalifornii ale i liana z vietnamských pralesů. Malá část skleníku je vyhrazena i orchidejím, v palmovém skleníku se také nacházejí papoušci, rybičky a největší atrakce kajman brýlový. Ten zde není volně v žádném ze zdejších jezírek, ale nachází se v akvaterariu jež navozuje atmosféru zákoutí pralesní řeky Amazonky.

Subtropický skleník Flóry Olomouc

Kaktusový skleník

byl vybudován v 60. letech a zdejší sbírka obsahuje na 3000 kusů kaktusů a sukulentů v celkově 700 druzích a varietách. Z mnoha druhů jsou početnou skupinou kulovité a sloupovité kaktusy podčeledi Cereoideae. Kaktusy rodu Mamillaria jsou oblíbenými díky svým bohatým květenstvím a mnoho lidí je tak zná. Pro mne je známý a oblíbený především rod Astrophytum. Ten je zde nejcenější kolekcí a nejstarší exempláře přesahují věk sedmdesáti let. Údajně pocházejí ještě ze sběrů proslulého českého botanika a cestovatele Alberto Vojtěcha Friče. Klasické zastoupení sukulentních rostlin zde představují početné druhy Agave a Aloe.

Tropický skleník

ten se stal nejoblíbenějším především pro naši malou dceru, a to díky rozmanitosti cest s pěti vzájemně propojenými jezírky. Zde jsou tropické lekníny z nichž návštěvnicky nejatraktivnější jsou Victoria regia s typicky velkými plovoucími listy. Tento druh objevil v roce 1801 na jednom z přítoků Amazonky Tadeáš Haenke. Nejvíce zastoupenou skupinou jsou ananasovité Bromeliaceae s barevným květenstvím. Z keřů lze spatřit např. východoindický jasmín ( Jasminum sambac ) nebo mučenku. Tyto rostliny dělají kolem sebe svým květenstvím neuvěřitelnou vůni, doporučuji proto mít všem alergikům nějaké to antihistamikum.

Subtropický skleník

je z převážné části svých exponátů označován jako citrusový. Procházka skleníkem tak láká ochutnat některý z četných plodů mandarinek , citronů, grepů či pomerančů. Kiwi by také nemuselo chutnat nejhůře. Ze zástupců zdejší středomořské flóry nesmí chybět fíkovník neboli smokvoň ( Ficus carica ), oliva ( Olea europea ), vavřín známý jako bobkový list ( Laurus nobilis ) či rozmarýn a myrta.

Flora Olomouc je známá také pořádáním tradičních výstav květin a zahradnických trhů, lákajících každým rokem desítky tisíc návštěvníků. I mimo tyto veletrhy neváhejte navštívit stálou expozici sbírkových skleníků, určitě nebudete zklamáni. Ocenění Národní kulturní památka nezískaly zdejší skleníky náhodou.

Každé španělské město má během roku několik různých slavností, ty nejvýznamnější jsou zpravidla spojeny s patronem či patronkou města. Chcete-li zažít nefalšovanou španělskou fiestu, doporučuji vám navštívit v první polovině července přímořské letovisko Dénia. V době oslav si vychutnáte bohatý doprovodný program a dokonce se můžete stát i jeho součástí.

Velké letní oslavy se v  Dénii konají okolo druhé červencové středy po dni sv. Petra. Pořádají se na počest patronky města, kterou je Panna nejsvětější krve (Santísima Sangre).
Denia - rozzuření býci
Slavnostmi si místní připomínají zázračný konec morové epidemie v roce 1633. Tehdejší kněz Pedro Esteve si prý nechal požehnat chléb, který rozdal všem nemocným a ti se okamžitě uzdravili. Mimochodem, na tohoto kněze, kterému lidově říkají „Pare Pere“, místní s láskou vzpomínají jako na milovaného „syna města“ a pojmenovali po něm i jednu z významných ulic. Ale zpět k oslavám. Ty trvají devět po sobě jdoucích dní (od soboty do následující neděle) a mají velmi nabitý program.

Začnu programem pro ty nejmenší. Každé poledne pro ně byly v místním přístavu připraveny různé atrakce, jako například skákací hrady, malé rodeo a podobně. Každý večer od půl deváté do půlnoci se děti účastnily programu na dětském hřišti na ulici La Vía. Možná vám tento čas připadá pro dětské radovánky jako hodně pozdní, ale ve Španělsku potkáváte malé děti s rodiči i v nočních hodinách. Naše malé děti si během dovolené na tento životní rytmus rychle zvykly a v čilosti se těm španělským bez problémů vyrovnaly. V programu oslav se objevovaly i další aktivity pro nejmenší, např. loutkové divadlo, žonglování, koncerty a soutěže za přítomnosti klaunů.

Denia - program pro děti

Nabídka pro dospělé byla daleko širší a pestřejší. Každý den se na několika místech konaly různé koncerty, muzikály, divadelní představení a soutěže různého charakteru. Namátkou bych jmenoval soutěže v orientačním potápění, rybolovu, malé kopané, šachu a třeba i ve zpěvu. Velkou účast měly i soutěže gastronomického charakteru, např. v přípravě paelly, která je typickým místním pokrmem. Návštěvníci mohli navštívit ukázky latinskoamerických a břišních tanců a třeba i paličkování. Každý večer probíhalo několik diskoték včetně velké mobilní diskotéky s laserovou show v přístavu. Nechyběly i akce charitativního typu na podporu místního Červeného kříže. Místní radnice pořádala skupinové prohlídky města s výkladem a to v různých světových jazycích. Byli uspokojeni i milovníci veteránů. A to jsem ještě nezmínil tři nejvýznamnější a nejnavštěvovanější akce, o nichž se v následujícím textu rozepíši podrobněji.

Procesí Panny nejsvětější krve (Procesión de la Santísima Sangre)

Koná se uprostřed oslav ve středu o půl deváté večer. Vychází z barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie, který se nachází na náměstí Constitución a prochází ulicemi Diana, Glorieta, Pare Pere, Válgame Dios, Loreto a Augustines. V popředí procesí jede vůz, který táhnou 4 mladí věřící v zelených košilích. V něm je symbolicky uložena patronka města se svatozáří nad hlavou a je celá obklopena květinami. Za vozem jdou církevní představitelé města, dechová hudba a další věřící. Čestné místo po stranách procesí je tradičně určeno pro starší obyvatele města tzv. „Mayores“.

Průvod alegorických vozů

Průvod alegorických vozů a maškarád (Desfile de carrozas y comparsas)

V kalendáři oslav má průvod své místo předposlední den v sobotu. Vychází v sedm hodin večer z přístavu a prochází ulicemi Marqués de Campo, Diana a Patricio Ferrándiz. Přehlídky vozů a maškarád se účastní místní a pozvané „comisiones falleras“ (výbory připravující významné březnové oslavy „Las Fallas“, při nichž jsou slavnostně pálena sousoší z kartónové drti představující a často zesměšňující známé osobnosti, nebo záporné lidské vlastnosti). Jde o velkolepou a radostnou podívanou plnou krásných barevných masek a kostýmů, které se většinou vezly na speciálně upravených vozech tažených minitraktory a frézami. Účastníky přehlídky tvořily všechny věkové skupiny, od batolat až po penzisty. Desítky vozů jezdily v menších rozestupech, každý ze souborů představoval tématicky něco jiného. Viděli jsme velké množství postav z pohádek a filmů vč. těch moderních, jakými jsou např. Spiderman či Pán prstenů. Mnohé vozy představovaly věčný boj dobra se zlem nebo příslušníky jiné kulturní či náboženské skupiny. Masky na vozech i mimo ně tancovaly, házely mezi lidi konfety a pro přihlížející děti měly připraveny sladkosti. Celá přehlídka pro nás byla obrovským zážitkem, naše děti byly doslova nadšené a připadaly si jako v pohádce. Nejideálnějším místem pro shlédnutí této přehlídky je ulice Marqués de Campo, kde průvod prochází mezi vzrostlými platany. Diváci mohou sedět na židlích připravených po obvodu (za poplatek), nebo stát na kterémkoli místě za sedícími. Nevím přesně, jak dlouho průvod trval, protože jsme po dvou hodinách spěchali do hotelu na večeři a v dáli se rojily nové a nové soubory.

Bous a la mar - Býčci do moře

Bous a la mar (Býčci do moře)

Nejznámější částí oslav je určitě Bous a la mar, což je zjednodušeně řečeno boj dobrovolníků s býky v improvizované aréně, která na dobu oslav vyroste v místním přístavu. Aréna s jevištěm je ze tří stran ohrazena a jediný možný únik z ní je skokem do moře. Toto představení, při němž se 2x denně (ve 13 a 19 hodin) postaví býkovi několik dobrovolníků, nekončí samozřejmě smrtí býka. Častěji končí zraněním některého z odvážlivců, který včas neskočí do moře nebo se neschová pod pódium. I my jsme byli svědky zranění mladé dívky, ne nadarmo čekaly venku dvě sanitky. Dvakrát týdně jsou v 19 hodin býci vypuštěni výstřelem do ulice Marqués de Campo a běží hnáni lidmi do arény v přístavu. Ať si kdokoliv o boji s býky myslí co chce, ke Španělsku tyto slavnosti patří a jsou nedílnou součástí jejich kultury.

Velké oslavy v Dénii jsou zakončeny velkolepým půlhodinovým ohňostrojem poslední den slavností. Místní radnice, která je hlavním pořadatelem, vydává každoročně podrobnou brožurku, v níž najdete přesná data a hodiny konání jednotlivých akcí. Nezapomeňte si ji vyzvednout v místní turistické kanceláři nacházející se na náměstí Plaza Oculista Buigues (přímo naproti přístavu) nebo stáhnout během jara z webových stránek denia.net.

Tak hurá na velkou fiestu.

 

Hallstatt je jedním z nejkrásnějších městeček Solné komory. Nachází se na břehu stejnojmeného Halštatského jezera (Hallstattersee) při úpatí masívu Dachstein. Návštěva Hallstattu patřícímu ke Světovému dědictví UNESCO je krásným a mimořádným zážitkem.

Příjezd a parkování

Příjezd do tohoto turisticky oblíbeného místa je impozantní. Autem projedete dlouhým tunelem jehož oddělené směry putují v hoře lehce odlišnými cestami. Parkování je možné i přímo v tunelu, ale jen na časově omezenou dobu. evangelický kostel Hallstatt V Hallstattu je několik záchytných parkovišť, kde je vhodné zaparkovat. Alternativní bezplatné parkoviště se zde raději nepokoušejte hledat.

Město a jeho historie

Hallstatt se nachází přímo u jezera v nadmořské výšce 508 m.n.m. a má kolem tisíce obyvatel. Celé městečko je rozloženo na terasách příkrého břehu jezera. Ještě na konci 19. století se sem nedalo dostat jinak než lodí nebo úzkou horskou stezkou. Ulice jsou v mnoha případech táhnoucí se schodiště, lemované starými domy doplněnými množstvím truhlíkových květin. Takovou výzdobu můžete ostatně vidět všude po rakouských vesnicích, zde je to ovšem malebnější, vzhledem k nahustěnosti staveb a krásným uličkám. Procházka městem nabízí krásné výhledy na zdejší centrum s dvěma kostely. Evangelický ve středu města a o kousek výše od jezera je farní katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie, postavený v roce 1520, jehož mohutná věž je jediným dochovaným pamětníkem původního kostela z roku 1320. Tyto pohledy na město jsou nejznámější a mnoho lidí je bude znát, aníž by zde byli. Jedna tato fotografie mne zaujala kdysi natolik, že bylo vždy mým snem, toto městečko navštívit. U katolického kostela je malý hřbitov s krásně tepanými kříži z 19. a 20. století, dokládajících zručnost zdejších umělců. U hřbitova se nachází ještě jedna místní rarita, a tou je Halštatská kostnice.

Kostnice Hallstatt

Malá nenápadná kostnice je umístěna v areálu hřbitova. Před vstupem je výběrčí dvou eurového vstupného, od něhož obdržíte i česky psané pojednání, které je zajímavější jak samotná prohlídka. Kostnice existuje již od roku 1200 (každý průvodce uvádí ale jiné datum) a je zde na 1200 lebek. Kostnice Hallstatt Z toho je 610 pomalováno a seřazeno podle rodinné příslušnosti. Kvůli nedostatku místa ve městě je hřbitov velice malý a jednotlivé hroby musely být většinou po 10-20 letech otevírány, aby se uvolnilo místo pro další nebožtíky. Dlouhé kosti potřebující nejvíce místa byly vyzvednuty. Lebky byly vyčištěny a běleny slunečním a měsíčním svitem. Potom byly pomalovány a uloženy v kostnici. Tato tradice začala roku 1720. Kreslené znaky na lebkách mají svůj význam. Dubové listí je znamení slávy, vavřín je znamení vítězství, břečťan znamení života a růže znamení lásky. Zdejší nejmladší lebky patřila ženě která umřela roku 1983. Její osobní přání bylo uložení do kostnice a toto přání je možné mít i dnes. Rozšířené je ale zpopelňování v krematoriu Salzburg. Pohřbívání do země zde však existuje také nadále.

Solné doly Salzwelten v Hallstattu

Ve velké výšce nad městem se na kopci Salzberg (1030 m.n.m) nacházejí nejstarší solné doly v Evropě. Nahoru se můžete dopravit lanovou dráhou Salzbergbahn nebo vyjít pěšinou s názvem Salzbergweg sloužící v dřívějších dobách pro snášení obrovských kusů soli ( 45 kilový náklad snášely údajně na zádech i ženy ) tak můžete zkusit vyběhnout trasu bez nákladu. Cesta trvá cca hodinku. Horní stanicí lanovky je tzv. Rudolfova věž vybudovaná v letech 1282-84 vévodou Albrechtem I. Během Solné války sloužila jako opěrný bod a od roku 1313 až do poloviny 20. století sloužila důlním pracovníkům. Dnes je zde restaurace. Samotná prohlídka solných dolů trvá 90 minut a je s průvodcem. K dispozici zde mají také českého audioprůvodce. Před vstupem obdržíte ochranné termo-kombinézy a projedete se malým vláčkem. Atrakcí je skluzavka kde vás při sjezdu vyfotí a fotografii si pak můžete u východu zakoupit. V solných dolech salcburska je to již běžné zpestření a také památeční upomínka. Pokud budete mít štěstí na průvodce, tak si odsud odnesete i nějaký ten solný kámen. Sůl ve všech možných podobách je prodejním artiklem celého Halštatu a okolí.

Hallstattersee

TIP :- Ze Salzbergu ( Solného kopce) je při dostatku času možné vyrazit na túru údolím Echerntal k Waldbachstrubu, kde jsou vodopády. Na jih lze jít k chatě Tiergartenhütte (1457 m.n.m. – 3 hod. Cesty) a dále k chatě Wiesberghaus (1883 m.n.m.). Náročná cesta vede k chatě Simony Hütte (2206 m.n.m.) pod Halštatským ledovcem.

Vedle solných dolů objevil v roce 1846 Johann Georg Ramsauer pohřebiště s množstvím vykopávek, jež svědčili o čilém obchodním ruchu tohoto místa. Nálezy z období mezi lety 8. stol. př. n.l. A 4. stol. př. n. l. daly název tzv. Halštatské kultuře rané doby železné. Ta proslavila toto místo na celém světě. Je to jeden z dalších důvodů proč se k solným dolům vypravit. Archeologické nálezy vystavuje Muzeum Hallstatt a jistě je také zajímavé expozici shlédnout.

Halštatské jezero (Hallstattersee) a plavba lodí

Jezero je dlouhé 8 km, široké 1-2 km a až 125 metrů hluboké. Na jezeře je lodní doprava, dříve hojně využívaná pro jediné spojení s okolním světem, dnes součást turistického ruchu. Plavba spojuje městečko Hallstatt s městečkem Obertraun a kulisou plavby je masív Dachsteinu (2996 m.n.m.) a vrchol Sarsteinu (1975 m.n.m.) s dalšími štíty ostatních vrcholků.

« z 2 »

K yogyakartským NEJ (ale i celkově indonéským) patří kromě sultánského paláce Kraton v centru Yogyakarty a vodního paláce Taman Sari bezesporu i Prambanan, nejrozsáhlejší hinduistický chrámový komplex v Indonésii a jeden z největších v jihovýchodní Asii.

Prambanan

Různé prameny zasazují výstavbu chrámového komplexu do 9. či 10. století našeho letopočtu, kdy v centrální Jávě vládla mocná Mataramská říše. Chrámy Prambananu nesloužily svému účelu dlouho, krátce po dokončení byly opuštěny a začaly chátrat. Rekonstrukce komplexu započala v první polovině dvacátého století, dodnes ale nebyla dokončena. Jedním z důvodů je jistě i zemětřesení, které v roce 2006 postihlo Yogyakartu a její okolí. Mnoho památek, ale hlavně obyčejných obytných domů bylo více či méně narušeno nebo kompletně zničeno. Dodnes probíhají na hlavních chrámech Prambananu opravy a prastaré kamenné stavby bohužel „zdobí“ lešení.

pohled na Prambanan

Na hlavním nádvoří komplexu stojí tři, již z dálky dobře viditelné ústřední chrámy. Ty jsou zasvěceny bohům Višnuovi, Šivovi a Brahmovi, trojici v hinduistickém náboženství nazývané Trimurti. Vchody do těchto chrámů se obrací k východu. Ke každému z tří hlavních chrámů náleží jeden menší obracející se naopak na západ: chrám Nandini náležící Šivovi, chrám Angsa náležící Brahmovi a Garuda patřící Višnuovi. Kromě těchto zmíněných se na hlavním nádvoří nachází rovněž deset menších svatyň. Na druhém, nižším nádvoří se údajně nalézá až 224 menších svatyň.

Chrám boha Šivy je nejvyšší ze tří hlavních chrámů a měří 47 metrů. Tento centrální chrám se skládá ze 4 místností, v současnosti z důvodu oprav bohužel nedostupných. Každá místnost ukrývá jednu sochu: sochu Šivy, jeho manželky Durgy, syna Ganéši a Šivova učitele Agastyi.
Ve dvou dalších hlavních chrámech se nachází jen jedna socha zobrazující dotyčné božstvo.
Chrámy Prambananu jsou hojně zdobeny reliéfy, převážně zobrazujícími známý epos Rámájana.

Jen pár set metrů od hlavního areálu s chrámy je park s několika dalšími menšími svatyněmi, dětským zábavním koutkem, restaurací a ohradou s jeleny. Při odchodu z areálu se návštěvník, tak jako i na některých jiných významných památkách, nevyhne obrovskému tržišti se suvenýry a občerstvením. Někteří prodavači bývají velmi neodbytní a snaží se své zboží prodat za každou cenu. Jestli tedy máte o nějaký suvenýr zájem, stačí trocha trpělivosti a smlouvání a vybraný kousek může být za pár korun váš. A pokud se vám nepodaří domluvit rozumnou cenu, zkuste štěstí třeba u vedlejšího stánku, kde velmi pravděpodobně narazíte na mnohem vstřícnějšího prodavače.

Vstupné

Jelikož je Prambanan, stejně jako ještě známější Borobudur, velmi navštěvovanou turistickou památkou, nevyhnuly se mu dvojí ceny vstupného. Ty bohužel běžně platí i v jiných turistických oblastech Indonésie, ať už jde o vstupné na historickou památku, do muzea či o ceny v restauraci. Není to ale pravidlem. Například hlavní památky v centru Yogyakarty jsou naopak dostupné za jednotnou, velice nízkou cenu.
V případě dvou výše zmiňovaných náboženských komplexů je rozdíl vstupného pro cizince a místní opravdu markantní. Na Prambananu zaplatí Indonésan 12 500 Rp (necelých 25,00 Kč), kdežto cizinec 10,00 USD (cca 185,00 Kč) nebo v případě studentské slevy 5,00 USD.

Představení Rámajány

Chrámy Prambananu slouží i jako kulisy pro večerní divadelní-taneční představení Rámajány. Dvouhodinové vystoupení diváka okouzlí především nádhernými pestrobarevnými kostýmy a maskami a tanečním uměním doprovázeným hrou na tradiční indonéské, především bicí nástroje, které tvoří orchestr gamelan. Od května do října se představení koná ve venkovním amfiteátru, během ostatních měsíců, tedy v období dešťů, v uzavřeném divadle. Příběh Rámajány může zájemce shlédnout během celého roku téměř každý den. Cena vstupného se pohybuje v rozmezí od 20 000 Rp (studenti) do 200 000 Rp (VIP).

Doprava

Chrámový komplex se nachází hned vedle široké silnice Jalan Solo vedoucí do sultánského města Surakarta (zkráceně Solo) a je velmi snadno dostupný například městskou dopravou TransJogja. Za 3 000 Rp (necelých 6,00 Kč) se dostanete z centra města až na jeho okraj, právě k Prambananu. Zastávku si nemůžete splést, jmenuje se totiž stejně, tedy Prambanan. Navíc jde o konečnou autobusů TransJogja v tomto směru. Kromě městské hromadné dopravy lze využít mnohem dražší taxislužbu nebo si pronajmout auto s řidičem či motorku.

Wolfgangské jezero (Wolfgangsee)

Je jedním z nejkrásnějších jezer v Rakousku. Turistické rušno je zde opravdu velké, spojit zde totiž můžete koupání v jezeře s výlety do hor. Ty zde máte na dosah všude kolem sebe takže na lanovku můžete nasednout takřka z pláže či parníku.  Samotné jezero je dlouhé 10 km, široké 2 km a hluboké až 114 metrů. Podél se nacházejí tři městečka – Strobl, St. Wolfgang a St. Gilgen.

Wolfgangské jezero

Strobl

Je rozlehlé středisko plné pensionů a ubytovacích možností, na můj vkus dost fádní a rozlehlé. Původně jsme zde měli trávit dovolenou, avšak majitel pensionu byl dosti netaktní a ne moc slušný (předělávka rezervace 14 dní před naším příjezdem). Takže z dovolené ve Stroblu sešlo. Ze Stroblu vede placená vysokohorská panoramatická cesta na Postalm.

St.Wolfgang

Je starobylým malebným městem na úpatí hory Schafberg. Na horu se dá odtud vyrazit parní lokomotivou a z jeho vrcholku je údajně nejpanoramatičtější výhled Rakouska s možností vidět nejvíce jezer Solné komory najednou. Ale musíte mít štěstí na počasí, poněvadž při špatném neuvidíte nic a vláček je dosti drahá záležitost. (29 Eur) My jsme kvůli počasí St.Wolfgang vynechali. V městečku je známý i gotický kostel z 15.století s vyřezávaným oltářem od. M. Pachera z let (1471-81).

St. Gilgen

Jedná se o malebné lázeňské městečko, kde jsme strávili nejvíce času. Nedaleko radnice se nachází rodný dům matky W.A.Mozarta. Ze St. Gilgen vede lanovka na Zwőlferhorn (1522 m.n.m.). Ve městě lze také navštívit muzeum hudebních nástrojů kde najdete vystaveny instrumenty z celého světa. Majitel muzejní sbírky zároveň názorně ukazuje funkčnost nástrojů a zahraje vám. Prohodili jsme spolu pár vět a dozvěděl jsem se, že jeho rodina pochází ze Severní Moravy, ale česky neumí. Aby z toho nebyl smutný tak mu sděluji, že moje rodina pochází zase z Rakouska a já zase neumím moc německy. Jinak vstup do muzea stojí 4 Eura, se Salzburgerlandcard je vstup zdarma. Na Wolfgangském jezeře se dá i příjemně povozit se zdejšími parníky spojujícími všechna tři zmíněná městečka.

lanovka na Zwőlferhorn

Lanovka na Zwőlferhorn

Je označována za nostalgickou projížďku. Postavena byla v roce 1957 a zachovala si svoji tvář do dnešních dnů. Pěkně vybarvené kabinky, střídavě žluté a červené kontrastují s modrým nebem, štíty hor i hladinou jezera. Vyjížďka ze stanice v St. Gilgen je zážitkem, poněvadž začátek trasy se odehrává nad silnicí a hustým provozem. Celá trasa jízdy trvá poměrně dlouhou dobu a tak si cestu můžete náležitě užít s různými pohledy na jezero. Kabinka je dosti malá a nelze nikde prostrčit fotoaparát pro focení bez skla. Při výjezdu na horní stanici lanovky jsme stačili shlédnout cca 5 minut pohledu na přilehlé jezero Fuschlsee než se přihnala bouřka. Poté byla lanovka tak 3 hodiny uzavřena, tím i my na zdejší stanici. Naštěstí zdejší restaurace skýtala volno pro posezení. Heidi, spoře oděná obsluha ve zdejším horském kroji nám nabídla jídelní lístky. Zkusili jsme místní dva druhy typické knedličkové polévky (3,5 Eura). Chutnali v celku skvěle, na knedličky s příměsí sýra však nejme zvyklí. Po dlouhém čekání již mimo restauraci byla náhle lanovka spuštěna a turisté rychle odbaveni do stanice St. Gilgen. Do zavírací doby již moc času nezbívalo. Cestou dolů byl velice nepříjemným zážitkem pohled na blesk u vedlejšího kopce. Kabinky jedou opravdu pomalu (délka trasy je 2740 metrů) a tak vzhledem k další přicházející bouřce jsme byli rádi zpět v městečku. Podívejte se také na stránky Zwőlferhornu

Back to top