Šablona | Cestopisy

Trápí vaše děti atopický ekzém? Znepříjemňuje vám život lupénka? Trpíte na záněty průdušek? Máte doma astmatika či „puberťáka bojujícího s akné? V jihovýchodním Španělsku je mořská laguna, která vám může pomoci. Na pobřeží Mar Menor jsou proslavená centra léčebné turistiky. Centra léčebné turistiky však využívají hlavně obyvatelé západní Evropy. Není to škoda? O této části pobřeží se vědělo již ve starověku. Na svých obchodních cestách se zde zastavovali Féničané a Řekové.

Římané založili na tomto místě své osady a jako první začali s průmyslovou těžbou soli, která mimochodem přetrvala dodnes. Jako první také objevili blahodárné účinky zdejší slané vody a postavili zde první lázně. I arabští dobyvatelé Maurové věděli o zázračném vlivu zdejších vod na lidské zdraví a zakládali zde svá střediska sloužící k odpočinku a zotavení. Maurové zároveň stojí za vybudováním vynikajícího zavlažovacího systému, z něhož zemědělství v okolí Mar Menor a vlastně v celé Murcii těží dodnes.

Asi 170 km2 rozlehlé Mar Menor se nachází na pobřeží Costa Cálida ve španělské autonomní oblasti Murcia. Jde vlastně o mělkou mořskou lagunu (max. hloubka je 7 m), kterou odděluje od Středozemního moře pouze velmi úzký pruh pevniny (100 – 1500 m) dlouhý asi 24 kilometrů. Tato úzká část země nese název La Manga. K přirozenému kontaktu obou moří, malého Mar Menor a velkého Středozemního, dochází jen v severní části laguny na úplném konci La Mangy.

A proč se vlastně zdejší laguně říká španělské „Mrtvé moře“. Protože zdejší voda je známa vysokou koncentrací minerálů a solí, např. fluoru, hořčíku, bromu, jodu a vápníku. Salinita „Malého“ moře se pohybuje mezi 42 – 47 promile, zatímco Středozemní na druhé straně La Mangy má asi 36 promile.

Navíc v některých částech laguny je dno pokryto vrstvou léčivého bahna, které se v tenké vrstvě nanáší na kůži a odstraňuje všechny jedy z povrchu kůže. Je pravým pokladem pro lidi trpící kožními chorobami, lupenkou, vyrážkami a nemocemi pohybového ústrojí, jakými jsou například revmatismus, artritida či dna. Bahno si v místech jeho výskytu můžete na tělo nanášet jen tak sami, nebo se svěřit do péče odborníků ve vybraných hotelech. Nejvíce bahna, kterému místní říkají „barro“, najdete v Lo Pagán nebo na 3. kilometru La Mangy.

Cílem našeho pobytu byla právě La Manga. Protože je toto středisko dlouhé 24 kilometrů, u každého hotelu, apartmánového komplexu či restaurace se vždy objevuje místo názvu ulice příslušný kilometr. Na jediné hlavní silnici jsou kilometry velmi dobře značeny. Nejvíce ubytovacích zařízení, obchodů a restaurací se nalézá na začátku La Mangy, kde je tento pruh pevniny nejširší. S přibývajícími kilometry potřebná zázemí pro turisty ubývají. Nacházejí se zde již jen apartmánové domy, v jednom z nich jsme na 15. kilometru bydleli i my. Měli jsme jedinečný výhled na sportovní přístav Thomas Maestre Marina. Ubytování jsme si sehnali přes britský portál majitelů apartmánů (www.ownersdirect.co.uk), na němž lze i v této jinak drahé lokalitě nalézt relativně levné ubytování. Za týdenní pronájem jsme zaplatili 300 liber a 60 euro jsme při příjezdu předali jedné britské důchodkyni za závěrečný úklid (cca 10 500 Kč). Apartmán měl dvě ložnice, dvě koupelny, kuchyň s obývacím pokojem a 4 terasy. Patřil k němu i venkovní bazén, o nějž se staral španělský správce.

Poloha u dvou moří je fantastická. Na La Manze tak můžete kombinovat léčebné koupání v klidném a teplém Mar Menor s radovánkami ve Středozemním moři. Mar Menor je velmi teplé, v nejchladnějších měsících dosahuje teplota vody 17°C, my jsme v červenci měli okolo 30°C. Rozdíl v teplotě mezi oběma moři je asi 5 °C ve prospěch Mar Menor. Buďte si jisti, že v Evropě teplejší moře nenajdete. Tato výtečná poloha stojí za obrovskou oblíbeností La Mangy, kterou si nejvíce oblíbili domácí Španělé a hlavně obyvatelé Britských ostrovů, kterým zde patří většina apartmánů. Svědčí o tom i zastoupení leteckých společností, které provozují pravidelné linky na blízké letiště Murcia – San Javier. Z deseti společností jich je polovina z Velké Británie, mohu jmenovat i Čechům dobře známé nízkonákladové dopravce Ryanair, Easyjet či Bmibaby.

Abyste mohli dobře poznat La Mangu, musíte si pronajmout vůz. Určitě bych vám doporučil zajet na úplný konec střediska. Na 15. kilometru vás před mostem možná překvapí semafory. Budete totiž přejíždět zvedací most, který se otevírá vždy na 15 minut každou sudou hodinu, aby tudy mohly proplout umělým kanálem jachty mezi sportovním přístavem Thomas Maestre Marina a Středozemním mořem.

Těsně před koncem La Mangy neztraťte odvahu a přejeďte strmý a krátký obloukovitý most. Na konci silnice zaparkujte u malého parkoviště a můžete se vydat kousek pěšky. Právě zde totiž začíná regionální park Salinas San Pedro del Pinatar. Zdejší saliny a pobřežní písečné duny s borovou vegetací se staly ideálním útočištěm pro různé živočichy, převážně ptáky. K těm nejcennějším patří pisila čáponohá, kulík mořský či tenkozobec opačný. Je možné, že zahlédnete i kolonie plameňáků a volavek. My jsme se na tomto místě byli podívat několikrát a hlavně západ Slunce zde byl úchvatný. Pokud byste chtěli tento park poznat více, museli byste objet celé Mar Menor a vydat se tam z druhé strany ze středisek San Pedro del Pinatar nebo Lo Pagán.

Za návštěvu rozhodně stojí i starý rybářský přístav Cabo de Palos. Nejdříve učiňte procházku místním přístavem a poté se vydejte ke zdejšímu 50 metrů vysokému majáku, který zde slouží svému účelu od roku 1865. V jeho okolí se nachází podmořská rezervace, která je pravým rájem pro potápěče. Ti určitě ocení i potápěčské výlety k Mravenčím ostrovům (Islas Hormigas). Kdo chce poznat blízké město Cartagena, může využít pravidelných linek autobusů odjíždějících z celé La Mangy.

Mar Menor je ideální nejen pro léčebnou turistiku, ale i pro rodiny s malými dětmi. V mělkém a teplém moři bez vln si naše děti hodně vyhrály. Líbilo se jim, že na každém kroku nacházely desítky schránek mořských živočichů. Pravdou zůstává, že mezi hosty převládají ti, kteří si od návštěvy slibují zlepšení svého zdravotního stavu. Lázeňská střediska Mar Menor se vyznačují klidem a ničím nerušenou atmosférou. Máte-li zdravotní problémy, které zdejší voda a bahno umí léčit, neváhejte. Léčebné pobyty v této oblasti vám v České republice dokážou zprostředkovat české cestovní kanceláře INEX a Liguria.

Výstaviště Flora Olomouc nabízí zájemcům návštěvu sbírkových skleníků téměř po celý rok. Skleníky jsou ve Smetanových sadech a patří k největším v ČR. Prohlédnout si můžete palmový skleník, kaktusový, tropický a subtropický skleník. Mnohé květinové exponáty zaujmou svým neuvěřitelným stářím.Při návštěvě Olomouce jsem chtěl navštívit skleníky Flory Olomouc. V té době jsem však netušil, že se jedná o tak kvalitní a unikátní expozici. Skleníky jsou svoji rozlohou obrovské a dokonce nabízejí i zvířecí zpestření pro děti.

Palmový skleník

je hlavním a zároveň vstupním skleníkem. Je také nejstarším a největším. Byl postaven v letech 1927 – 1930. Jeho rozměry 72,5 metrů na délku, 20 metrů šířky a výškou 12 m. patří k největším v ČR. Ve skleníku je na 70 kusů různých druhů palem. Některé z nich pocházejí ještě z původní oranžerie z roku 1886 nebo ze skleníků moravských zámků. Jejich stáří je tak úctihodné. Z palem je nutno zmínit obrovské datlovníky kanárské ( phoenix canariensis ), východoasijské palmy Trachycarpus excelsa, keřovité palmy žumary ( Chamaerops humilis a Chamaerops excelsa ). Jsou zde například palmy rostoucí v tichomoří, kalifornii ale i liana z vietnamských pralesů. Malá část skleníku je vyhrazena i orchidejím, v palmovém skleníku se také nacházejí papoušci, rybičky a největší atrakce kajman brýlový. Ten zde není volně v žádném ze zdejších jezírek, ale nachází se v akvaterariu jež navozuje atmosféru zákoutí pralesní řeky Amazonky.

Kaktusový skleník

byl vybudován v 60. letech a zdejší sbírka obsahuje na 3000 kusů kaktusů a sukulentů v celkově 700 druzích a varietách. Z mnoha druhů jsou početnou skupinou kulovité a sloupovité kaktusy podčeledi Cereoideae. Kaktusy rodu Mamillaria jsou oblíbenými díky svým bohatým květenstvím a mnoho lidí je tak zná. Pro mne je známý a oblíbený především rod Astrophytum. Ten je zde nejcenější kolekcí a nejstarší exempláře přesahují věk sedmdesáti let. Údajně pocházejí ještě ze sběrů proslulého českého botanika a cestovatele Alberto Vojtěcha Friče. Klasické zastoupení sukulentních rostlin zde představují početné druhy Agave a Aloe.

Tropický skleník

ten se stal nejoblíbenějším především pro naši malou dceru, a to díky rozmanitosti cest s pěti vzájemně propojenými jezírky. Zde jsou tropické lekníny z nichž návštěvnicky nejatraktivnější jsou Victoria regia s typicky velkými plovoucími listy. Tento druh objevil v roce 1801 na jednom z přítoků Amazonky Tadeáš Haenke. Nejvíce zastoupenou skupinou jsou ananasovité Bromeliaceae s barevným květenstvím. Z keřů lze spatřit např. východoindický jasmín ( Jasminum sambac ) nebo mučenku. Tyto rostliny dělají kolem sebe svým květenstvím neuvěřitelnou vůni, doporučuji proto mít všem alergikům nějaké to antihistamikum.

Subtropický skleník

je z převážné části svých exponátů označován jako citrusový. Procházka skleníkem tak láká ochutnat některý z četných plodů mandarinek , citronů, grepů či pomerančů. Kiwi by také nemuselo chutnat nejhůře. Ze zástupců zdejší středomořské flóry nesmí chybět fíkovník neboli smokvoň ( Ficus carica ), oliva ( Olea europea ), vavřín známý jako bobkový list ( Laurus nobilis ) či rozmarýn a myrta.

Flora Olomouc je známá také pořádáním tradičních výstav květin a zahradnických trhů, lákajících každým rokem desítky tisíc návštěvníků. I mimo tyto veletrhy neváhejte navštívit stálou expozici sbírkových skleníků, určitě nebudete zklamáni. Ocenění Národní kulturní památka nezískaly zdejší skleníky náhodou.

Každé španělské město má během roku několik různých slavností, ty nejvýznamnější jsou zpravidla spojeny s patronem či patronkou města. Chcete-li zažít nefalšovanou španělskou fiestu, doporučuji vám navštívit v první polovině července přímořské letovisko Dénia. V době oslav si vychutnáte bohatý doprovodný program a dokonce se můžete stát i jeho součástí.

Velké letní oslavy se v Dénii konají okolo druhé červencové středy po dni sv. Petra. Pořádají se na počest patronky města, kterou je Panna nejsvětější krve (Santísima Sangre).

Slavnostmi si místní připomínají zázračný konec morové epidemie v roce 1633. Tehdejší kněz Pedro Esteve si prý nechal požehnat chléb, který rozdal všem nemocným a ti se okamžitě uzdravili. Mimochodem, na tohoto kněze, kterému lidově říkají „Pare Pere“, místní s láskou vzpomínají jako na milovaného „syna města“ a pojmenovali po něm i jednu z významných ulic. Ale zpět k oslavám. Ty trvají devět po sobě jdoucích dní (od soboty do následující neděle) a mají velmi nabitý program.

Začnu programem pro ty nejmenší. Každé poledne pro ně byly v místním přístavu připraveny různé atrakce, jako například skákací hrady, malé rodeo a podobně. Každý večer od půl deváté do půlnoci se děti účastnily programu na dětském hřišti na ulici La Vía. Možná vám tento čas připadá pro dětské radovánky jako hodně pozdní, ale ve Španělsku potkáváte malé děti s rodiči i v nočních hodinách. Naše malé děti si během dovolené na tento životní rytmus rychle zvykly a v čilosti se těm španělským bez problémů vyrovnaly. V programu oslav se objevovaly i další aktivity pro nejmenší, např. loutkové divadlo, žonglování, koncerty a soutěže za přítomnosti klaunů.

Nabídka pro dospělé byla daleko širší a pestřejší. Každý den se na několika místech konaly různé koncerty, muzikály, divadelní představení a soutěže různého charakteru. Namátkou bych jmenoval soutěže v orientačním potápění, rybolovu, malé kopané, šachu a třeba i ve zpěvu. Velkou účast měly i soutěže gastronomického charakteru, např. v přípravě paelly, která je typickým místním pokrmem. Návštěvníci mohli navštívit ukázky latinskoamerických a břišních tanců a třeba i paličkování. Každý večer probíhalo několik diskoték včetně velké mobilní diskotéky s laserovou show v přístavu. Nechyběly i akce charitativního typu na podporu místního Červeného kříže. Místní radnice pořádala skupinové prohlídky města s výkladem a to v různých světových jazycích. Byli uspokojeni i milovníci veteránů. A to jsem ještě nezmínil tři nejvýznamnější a nejnavštěvovanější akce, o nichž se v následujícím textu rozepíši podrobněji.

Procesí Panny nejsvětější krve (Procesión de la Santísima Sangre)

Koná se uprostřed oslav ve středu o půl deváté večer. Vychází z barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie, který se nachází na náměstí Constitución a prochází ulicemi Diana, Glorieta, Pare Pere, Válgame Dios, Loreto a Augustines. V popředí procesí jede vůz, který táhnou 4 mladí věřící v zelených košilích. V něm je symbolicky uložena patronka města se svatozáří nad hlavou a je celá obklopena květinami. Za vozem jdou církevní představitelé města, dechová hudba a další věřící. Čestné místo po stranách procesí je tradičně určeno pro starší obyvatele města tzv. „Mayores“.

Průvod alegorických vozů a maškarád (Desfile de carrozas y comparsas)

V kalendáři oslav má průvod své místo předposlední den v sobotu. Vychází v sedm hodin večer z přístavu a prochází ulicemi Marqués de Campo, Diana a Patricio Ferrándiz. Přehlídky vozů a maškarád se účastní místní a pozvané „comisiones falleras“ (výbory připravující významné březnové oslavy „Las Fallas“, při nichž jsou slavnostně pálena sousoší z kartónové drti představující a často zesměšňující známé osobnosti, nebo záporné lidské vlastnosti). Jde o velkolepou a radostnou podívanou plnou krásných barevných masek a kostýmů, které se většinou vezly na speciálně upravených vozech tažených minitraktory a frézami. Účastníky přehlídky tvořily všechny věkové skupiny, od batolat až po penzisty. Desítky vozů jezdily v menších rozestupech, každý ze souborů představoval tématicky něco jiného. Viděli jsme velké množství postav z pohádek a filmů vč. těch moderních, jakými jsou např. Spiderman či Pán prstenů. Mnohé vozy představovaly věčný boj dobra se zlem nebo příslušníky jiné kulturní či náboženské skupiny. Masky na vozech i mimo ně tancovaly, házely mezi lidi konfety a pro přihlížející děti měly připraveny sladkosti. Celá přehlídka pro nás byla obrovským zážitkem, naše děti byly doslova nadšené a připadaly si jako v pohádce. Nejideálnějším místem pro shlédnutí této přehlídky je ulice Marqués de Campo, kde průvod prochází mezi vzrostlými platany. Diváci mohou sedět na židlích připravených po obvodu (za poplatek), nebo stát na kterémkoli místě za sedícími. Nevím přesně, jak dlouho průvod trval, protože jsme po dvou hodinách spěchali do hotelu na večeři a v dáli se rojily nové a nové soubory.

Bous a la mar (Býčci do moře)

Nejznámější částí oslav je určitě Bous a la mar, což je zjednodušeně řečeno boj dobrovolníků s býky v improvizované aréně, která na dobu oslav vyroste v místním přístavu. Aréna s jevištěm je ze tří stran ohrazena a jediný možný únik z ní je skokem do moře. Toto představení, při němž se 2x denně (ve 13 a 19 hodin) postaví býkovi několik dobrovolníků, nekončí samozřejmě smrtí býka. Častěji končí zraněním některého z odvážlivců, který včas neskočí do moře nebo se neschová pod pódium. I my jsme byli svědky zranění mladé dívky, ne nadarmo čekaly venku dvě sanitky. Dvakrát týdně jsou v 19 hodin býci vypuštěni výstřelem do ulice Marqués de Campo a běží hnáni lidmi do arény v přístavu. Ať si kdokoliv o boji s býky myslí co chce, ke Španělsku tyto slavnosti patří a jsou nedílnou součástí jejich kultury.

Velké oslavy v Dénii jsou zakončeny velkolepým půlhodinovým ohňostrojem poslední den slavností. Místní radnice, která je hlavním pořadatelem, vydává každoročně podrobnou brožurku, v níž najdete přesná data a hodiny konání jednotlivých akcí. Nezapomeňte si ji vyzvednout v místní turistické kanceláři nacházející se na náměstí Plaza Oculista Buigues (přímo naproti přístavu) nebo stáhnout během jara z webových stránek denia.net.

Tak hurá na velkou fiestu.

Hallstatt je jedním z nejkrásnějších městeček Solné komory. Nachází se na břehu stejnojmeného Halštatského jezera (Hallstattersee) při úpatí masívu Dachstein. Návštěva Hallstattu patřícímu ke Světovému dědictví UNESCO je krásným a mimořádným zážitkem.

Příjezd a parkování

Příjezd do tohoto turisticky oblíbeného místa je impozantní. Autem projedete dlouhým tunelem jehož oddělené směry putují v hoře lehce odlišnými cestami. Parkování je možné i přímo v tunelu, ale jen na časově omezenou dobu. V Hallstattu je několik záchytných parkovišť, kde je vhodné zaparkovat. Alternativní bezplatné parkoviště se zde raději nepokoušejte hledat.

Město a jeho historie

Hallstatt se nachází přímo u jezera v nadmořské výšce 508 m.n.m. a má kolem tisíce obyvatel. Celé městečko je rozloženo na terasách příkrého břehu jezera. Ještě na konci 19. století se sem nedalo dostat jinak než lodí nebo úzkou horskou stezkou. Ulice jsou v mnoha případech táhnoucí se schodiště, lemované starými domy doplněnými množstvím truhlíkových květin. Takovou výzdobu můžete ostatně vidět všude po rakouských vesnicích, zde je to ovšem malebnější, vzhledem k nahustěnosti staveb a krásným uličkám. Procházka městem nabízí krásné výhledy na zdejší centrum s dvěma kostely. Evangelický ve středu města a o kousek výše od jezera je farní katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie, postavený v roce 1520, jehož mohutná věž je jediným dochovaným pamětníkem původního kostela z roku 1320. Tyto pohledy na město jsou nejznámější a mnoho lidí je bude znát, aníž by zde byli. Jedna tato fotografie mne zaujala kdysi natolik, že bylo vždy mým snem, toto městečko navštívit. U katolického kostela je malý hřbitov s krásně tepanými kříži z 19. a 20. století, dokládajících zručnost zdejších umělců. U hřbitova se nachází ještě jedna místní rarita, a tou je Halštatská kostnice.

Kostnice Hallstatt

Malá nenápadná kostnice je umístěna v areálu hřbitova. Před vstupem je výběrčí dvou eurového vstupného, od něhož obdržíte i česky psané pojednání, které je zajímavější jak samotná prohlídka. Kostnice existuje již od roku 1200 (každý průvodce uvádí ale jiné datum) a je zde na 1200 lebek. Z toho je 610 pomalováno a seřazeno podle rodinné příslušnosti. Kvůli nedostatku místa ve městě je hřbitov velice malý a jednotlivé hroby musely být většinou po 10-20 letech otevírány, aby se uvolnilo místo pro další nebožtíky. Dlouhé kosti potřebující nejvíce místa byly vyzvednuty. Lebky byly vyčištěny a běleny slunečním a měsíčním svitem. Potom byly pomalovány a uloženy v kostnici. Tato tradice začala roku 1720. Kreslené znaky na lebkách mají svůj význam. Dubové listí je znamení slávy, vavřín je znamení vítězství, břečťan znamení života a růže znamení lásky. Zdejší nejmladší lebky patřila ženě která umřela roku 1983. Její osobní přání bylo uložení do kostnice a toto přání je možné mít i dnes. Rozšířené je ale zpopelňování v krematoriu Salzburg. Pohřbívání do země zde však existuje také nadále.

Solné doly Salzwelten v Hallstattu

Ve velké výšce nad městem se na kopci Salzberg (1030 m.n.m) nacházejí nejstarší solné doly v Evropě. Nahoru se můžete dopravit lanovou dráhou Salzbergbahn nebo vyjít pěšinou s názvem Salzbergweg sloužící v dřívějších dobách pro snášení obrovských kusů soli ( 45 kilový náklad snášely údajně na zádech i ženy ) tak můžete zkusit vyběhnout trasu bez nákladu. Cesta trvá cca hodinku. Horní stanicí lanovky je tzv. Rudolfova věž vybudovaná v letech 1282-84 vévodou Albrechtem I. Během Solné války sloužila jako opěrný bod a od roku 1313 až do poloviny 20. století sloužila důlním pracovníkům. Dnes je zde restaurace. Samotná prohlídka solných dolů trvá 90 minut a je s průvodcem. K dispozici zde mají také českého audioprůvodce. Před vstupem obdržíte ochranné termo-kombinézy a projedete se malým vláčkem. Atrakcí je skluzavka kde vás při sjezdu vyfotí a fotografii si pak můžete u východu zakoupit. V solných dolech salcburska je to již běžné zpestření a také památeční upomínka. Pokud budete mít štěstí na průvodce, tak si odsud odnesete i nějaký ten solný kámen. Sůl ve všech možných podobách je prodejním artiklem celého Halštatu a okolí.

TIP :- Ze Salzbergu ( Solného kopce) je při dostatku času možné vyrazit na túru údolím Echerntal k Waldbachstrubu, kde jsou vodopády. Na jih lze jít k chatě Tiergartenhütte (1457 m.n.m. – 3 hod. Cesty) a dále k chatě Wiesberghaus (1883 m.n.m.). Náročná cesta vede k chatě Simony Hütte (2206 m.n.m.) pod Halštatským ledovcem.

Vedle solných dolů objevil v roce 1846 Johann Georg Ramsauer pohřebiště s množstvím vykopávek, jež svědčili o čilém obchodním ruchu tohoto místa. Nálezy z období mezi lety 8. stol. př. n.l. A 4. stol. př. n. l. daly název tzv. Halštatské kultuře rané doby železné. Ta proslavila toto místo na celém světě. Je to jeden z dalších důvodů proč se k solným dolům vypravit. Archeologické nálezy vystavuje Muzeum Hallstatt a jistě je také zajímavé expozici shlédnout.

Halštatské jezero (Hallstattersee) a plavba lodí

Jezero je dlouhé 8 km, široké 1-2 km a až 125 metrů hluboké. Na jezeře je lodní doprava, dříve hojně využívaná pro jediné spojení s okolním světem, dnes součást turistického ruchu. Plavba spojuje městečko Hallstatt s městečkem Obertraun a kulisou plavby je masív Dachsteinu (2996 m.n.m.) a vrchol Sarsteinu (1975 m.n.m.) s dalšími štíty ostatních vrcholků.

« ‹ z 2 › »

K yogyakartským NEJ (ale i celkově indonéským) patří kromě sultánského paláce Kraton v centru Yogyakarty a vodního paláce Taman Sari bezesporu i Prambanan, nejrozsáhlejší hinduistický chrámový komplex v Indonésii a jeden z největších v jihovýchodní Asii.

Prambanan

Různé prameny zasazují výstavbu chrámového komplexu do 9. či 10. století našeho letopočtu, kdy v centrální Jávě vládla mocná Mataramská říše. Chrámy Prambananu nesloužily svému účelu dlouho, krátce po dokončení byly opuštěny a začaly chátrat. Rekonstrukce komplexu započala v první polovině dvacátého století, dodnes ale nebyla dokončena. Jedním z důvodů je jistě i zemětřesení, které v roce 2006 postihlo Yogyakartu a její okolí. Mnoho památek, ale hlavně obyčejných obytných domů bylo více či méně narušeno nebo kompletně zničeno. Dodnes probíhají na hlavních chrámech Prambananu opravy a prastaré kamenné stavby bohužel „zdobí“ lešení.

Na hlavním nádvoří komplexu stojí tři, již z dálky dobře viditelné ústřední chrámy. Ty jsou zasvěceny bohům Višnuovi, Šivovi a Brahmovi, trojici v hinduistickém náboženství nazývané Trimurti. Vchody do těchto chrámů se obrací k východu. Ke každému z tří hlavních chrámů náleží jeden menší obracející se naopak na západ: chrám Nandini náležící Šivovi, chrám Angsa náležící Brahmovi a Garuda patřící Višnuovi. Kromě těchto zmíněných se na hlavním nádvoří nachází rovněž deset menších svatyň. Na druhém, nižším nádvoří se údajně nalézá až 224 menších svatyň.

Chrám boha Šivy je nejvyšší ze tří hlavních chrámů a měří 47 metrů. Tento centrální chrám se skládá ze 4 místností, v současnosti z důvodu oprav bohužel nedostupných. Každá místnost ukrývá jednu sochu: sochu Šivy, jeho manželky Durgy, syna Ganéši a Šivova učitele Agastyi.
Ve dvou dalších hlavních chrámech se nachází jen jedna socha zobrazující dotyčné božstvo.
Chrámy Prambananu jsou hojně zdobeny reliéfy, převážně zobrazujícími známý epos Rámájana.

Jen pár set metrů od hlavního areálu s chrámy je park s několika dalšími menšími svatyněmi, dětským zábavním koutkem, restaurací a ohradou s jeleny. Při odchodu z areálu se návštěvník, tak jako i na některých jiných významných památkách, nevyhne obrovskému tržišti se suvenýry a občerstvením. Někteří prodavači bývají velmi neodbytní a snaží se své zboží prodat za každou cenu. Jestli tedy máte o nějaký suvenýr zájem, stačí trocha trpělivosti a smlouvání a vybraný kousek může být za pár korun váš. A pokud se vám nepodaří domluvit rozumnou cenu, zkuste štěstí třeba u vedlejšího stánku, kde velmi pravděpodobně narazíte na mnohem vstřícnějšího prodavače.

Vstupné

Jelikož je Prambanan, stejně jako ještě známější Borobudur, velmi navštěvovanou turistickou památkou, nevyhnuly se mu dvojí ceny vstupného. Ty bohužel běžně platí i v jiných turistických oblastech Indonésie, ať už jde o vstupné na historickou památku, do muzea či o ceny v restauraci. Není to ale pravidlem. Například hlavní památky v centru Yogyakarty jsou naopak dostupné za jednotnou, velice nízkou cenu.
V případě dvou výše zmiňovaných náboženských komplexů je rozdíl vstupného pro cizince a místní opravdu markantní. Na Prambananu zaplatí Indonésan 12 500 Rp (necelých 25,00 Kč), kdežto cizinec 10,00 USD (cca 185,00 Kč) nebo v případě studentské slevy 5,00 USD.

Představení Rámajány

Chrámy Prambananu slouží i jako kulisy pro večerní divadelní-taneční představení Rámajány. Dvouhodinové vystoupení diváka okouzlí především nádhernými pestrobarevnými kostýmy a maskami a tanečním uměním doprovázeným hrou na tradiční indonéské, především bicí nástroje, které tvoří orchestr gamelan. Od května do října se představení koná ve venkovním amfiteátru, během ostatních měsíců, tedy v období dešťů, v uzavřeném divadle. Příběh Rámajány může zájemce shlédnout během celého roku téměř každý den. Cena vstupného se pohybuje v rozmezí od 20 000 Rp (studenti) do 200 000 Rp (VIP).

Doprava

Chrámový komplex se nachází hned vedle široké silnice Jalan Solo vedoucí do sultánského města Surakarta (zkráceně Solo) a je velmi snadno dostupný například městskou dopravou TransJogja. Za 3 000 Rp (necelých 6,00 Kč) se dostanete z centra města až na jeho okraj, právě k Prambananu. Zastávku si nemůžete splést, jmenuje se totiž stejně, tedy Prambanan. Navíc jde o konečnou autobusů TransJogja v tomto směru. Kromě městské hromadné dopravy lze využít mnohem dražší taxislužbu nebo si pronajmout auto s řidičem či motorku.

Wolfgangské jezero (Wolfgangsee)

Je jedním z nejkrásnějších jezer v Rakousku. Turistické rušno je zde opravdu velké, spojit zde totiž můžete koupání v jezeře s výlety do hor. Ty zde máte na dosah všude kolem sebe takže na lanovku můžete nasednout takřka z pláže či parníku. Samotné jezero je dlouhé 10 km, široké 2 km a hluboké až 114 metrů. Podél se nacházejí tři městečka – Strobl, St. Wolfgang a St. Gilgen.

Strobl

Je rozlehlé středisko plné pensionů a ubytovacích možností, na můj vkus dost fádní a rozlehlé. Původně jsme zde měli trávit dovolenou, avšak majitel pensionu byl dosti netaktní a ne moc slušný (předělávka rezervace 14 dní před naším příjezdem). Takže z dovolené ve Stroblu sešlo. Ze Stroblu vede placená vysokohorská panoramatická cesta na Postalm.

St.Wolfgang

Je starobylým malebným městem na úpatí hory Schafberg. Na horu se dá odtud vyrazit parní lokomotivou a z jeho vrcholku je údajně nejpanoramatičtější výhled Rakouska s možností vidět nejvíce jezer Solné komory najednou. Ale musíte mít štěstí na počasí, poněvadž při špatném neuvidíte nic a vláček je dosti drahá záležitost. (29 Eur) My jsme kvůli počasí St.Wolfgang vynechali. V městečku je známý i gotický kostel z 15.století s vyřezávaným oltářem od. M. Pachera z let (1471-81).

St. Gilgen

Jedná se o malebné lázeňské městečko, kde jsme strávili nejvíce času. Nedaleko radnice se nachází rodný dům matky W.A.Mozarta. Ze St. Gilgen vede lanovka na Zwőlferhorn (1522 m.n.m.). Ve městě lze také navštívit muzeum hudebních nástrojů kde najdete vystaveny instrumenty z celého světa. Majitel muzejní sbírky zároveň názorně ukazuje funkčnost nástrojů a zahraje vám. Prohodili jsme spolu pár vět a dozvěděl jsem se, že jeho rodina pochází ze Severní Moravy, ale česky neumí. Aby z toho nebyl smutný tak mu sděluji, že moje rodina pochází zase z Rakouska a já zase neumím moc německy. Jinak vstup do muzea stojí 4 Eura, se Salzburgerlandcard je vstup zdarma. Na Wolfgangském jezeře se dá i příjemně povozit se zdejšími parníky spojujícími všechna tři zmíněná městečka.

Lanovka na Zwőlferhorn

Je označována za nostalgickou projížďku. Postavena byla v roce 1957 a zachovala si svoji tvář do dnešních dnů. Pěkně vybarvené kabinky, střídavě žluté a červené kontrastují s modrým nebem, štíty hor i hladinou jezera. Vyjížďka ze stanice v St. Gilgen je zážitkem, poněvadž začátek trasy se odehrává nad silnicí a hustým provozem. Celá trasa jízdy trvá poměrně dlouhou dobu a tak si cestu můžete náležitě užít s různými pohledy na jezero. Kabinka je dosti malá a nelze nikde prostrčit fotoaparát pro focení bez skla. Při výjezdu na horní stanici lanovky jsme stačili shlédnout cca 5 minut pohledu na přilehlé jezero Fuschlsee než se přihnala bouřka. Poté byla lanovka tak 3 hodiny uzavřena, tím i my na zdejší stanici. Naštěstí zdejší restaurace skýtala volno pro posezení. Heidi, spoře oděná obsluha ve zdejším horském kroji nám nabídla jídelní lístky. Zkusili jsme místní dva druhy typické knedličkové polévky (3,5 Eura). Chutnali v celku skvěle, na knedličky s příměsí sýra však nejme zvyklí. Po dlouhém čekání již mimo restauraci byla náhle lanovka spuštěna a turisté rychle odbaveni do stanice St. Gilgen. Do zavírací doby již moc času nezbívalo. Cestou dolů byl velice nepříjemným zážitkem pohled na blesk u vedlejšího kopce. Kabinky jedou opravdu pomalu (délka trasy je 2740 metrů) a tak vzhledem k další přicházející bouřce jsme byli rádi zpět v městečku. Podívejte se také na stránky Zwőlferhornu

„Dénia je velmi příjemným místem pro dovolenou i pro život“, říká jeden z průvodců v místní turistické kanceláři. Protože jsem měl možnost navštívit toto město několikrát, mohu prohlásit, že první část tohoto tvrzení je určitě pravdivá. Dénia nabízí klid potřebný k relaxaci a slušné turistické zázemí. Město (45 tis. obyv.) leží asi uprostřed cesty mezi Alicante a Valencií. Administrativně náleží k valencijské autonomní oblasti a je správním střediskem oblasti nazývané Marina Alta. Pokud přijíždíte od severu, je Dénia prvním větším městem, které náleží k Bílému pobřeží (Costa Blanca). Právě z toho důvodu je často nazývána branou ke Costa Blance. Původ názvu pobřeží je odvozen od bělavé barvy zdejšího jemného písku.

Dénia leží na úpatí hory Montgó (753 m), která je přirozenou dominantou města. V okolí tohoto masívu najdete velmi mnoho chráněných druhů rostlin a živočichů. I proto bylo toto území o rozloze 2,5 tis. hektarů v roce 1987 vyhlášeno přírodním parkem. Druhou dominantou, která leží na skalním ostrohu nad městem, je hrad z přelomu 11. – 12. století. Nahoru k hradu můžete z centra vystoupit pěšky, nebo si zakupte okružní jízdu v turistickém vláčku. Ten vyjíždí v každou celou hodinu (první jízda začíná v 18:00) od hlavní turistické kanceláře nacházející se na náměstí Plaza Oculista Buigues (přímo naproti přístavu). V ceně jízdného 6 euro je již zahrnut vstup do hradního areálu s archeologickým muzeem, které vám umožní nahlédnout do historie města i samotného hradu. Pokud mám upřímně popsat svou zkušenost s návštěvou této dominanty, jako milovníka historie mne trochu zklamala, jako fotografa velmi potěšila. Naskytnou se vám zde opravdu hezké pohledy na město a hlavně na jeho nádherný přístav, z něhož společnosti Balearia a Iscomar provozují pravidelnou trajektovou dopravu na Baleárské ostrovy Ibizu a Mallorku.

Nejvíce rušnou ulicí ve městě je bezpochyby platany zarostlá Marqués de Campo. Začíná u přístavu a pokračuje směrem do historického centra. Především ve večerních hodinách zde naleznete nefalšovanou španělskou atmosféru. Lidé z celého města se zde scházejí a v místních restauracích se zahrádkami večeří se svými přáteli. Tato ulice je rovněž dějištěm nejrůznějších církevních i světských svátků a oslav. Když projdete touto ulicí z přístavu až na její konec, dostanete se na náměstí País Valenciano s velmi pěknou fontánou. Pár desítek metrů odtud najdete nejvýznamnější církevní stavbu města – kostel La Asunción (Nanebevzetí Panny Marie), jenž byl postaven v 18. století ve stylu tzv. valencijského baroka. Vedle něj uvidíte neoklasicistní budovu radnice, v níž kromě úředníků sídlí i městská policie.

Z dalších míst ve městě, jež by návštěvník rozhodně neměl opomenout, bych zmínil starou rybářskou čtvrť Baix la Mar v těsné blízkosti přístavu, která je protkána překrásnými úzkými uličkami. Navštívit byste mohli i muzeum hraček (Museo del Juguete) v blízkosti informačního centra. Budete-li mít čas, určitě si prohlédněte i náměstí Jaime I., které je zelenou odpočinkovou oázou uprostřed kruhové křižovatky. Máte-li s sebou notebook, můžete se na tomto místě také zdarma připojit k bezdrátové síti Deniawifi. Vedle tohoto náměstí se konají velké a hojně navštěvované pondělní trhy.

Město je velmi sympatické tím, že se nestalo turisty přeplněným kosmopolitním letoviskem a dokázalo si zachovat svůj původní ráz. Zdejší radnice naštěstí přistupuje k navyšování ubytovacích kapacit s rozvahou. V okolí města nenajdete klasickou hotelovou zónu s bujarým nočním životem jako v jiných letoviscích u Středozemního moře. Kromě několika málo hotelů zde najdete především apartmánové komplexy, z nichž mnohé slouží k trvalému bydlení. Hlavním lákadlem pro nové obyvatele je především příznivé podnebí, jehož dokladem je průměrná roční teplota kolísající mezi devatenácti a dvaceti stupni Celsia. Když k tomu připočtu klid, kterým toto města přímo oplývá, připadá mi, že pro mnoho lidí asi Dénia bude velmi příjemným místem nejen pro dovolenou, ale i pro život.

Praktické informace

Jestliže nechcete strávit okolo 30 hodin v autě či autobuse, vyhledejte si lety do Valencie či Alicante. Do Valencie létá během turistické sezony česká nízkonákladová společnost Smartwings. Z Valencie jezdí do Dénie autobusy společnosti Alsa. Alternativou může být jízda příměstským vlakem z Valencie do Gandíe, kde vlak končí a odtud do Dénie autobusem společnosti Alsa.

Do Alicante, kam během letošní turistické sezóny létala již zkrachovalá společnost Sky Europe, se přímo můžete dostat z Bratislavy irskou společností Ryanair. Z alicantského letiště, které je asi 15 km jižně od města, dojedete autobusem do centra k vlakovému nádraží, odkud odjíždí vlakové soupravy přímo až do Dénie, která je konečnou stanicí. Kdo se nechce spoléhat na hromadnou dopravu, může si na letišti pohodlně pronajmout auto a z Dénie podnikat výlety do okolí.

V Dénii najdete asi jenom 20 hotelů, mnohé z nich jsou však spíše menší hotýlky v centru města. My jsme s dětmi zvolili hotel Port Dénia s kompletním hotelovým zázemím (venkovní a vnitřní bazén), jedinečnou španělskou kuchyní a hlavně skvělým umístěním v blízkosti přístavu. Pokoje s přistýlkami sice nemají balkon, ale zato mají celoprosklenou panoramatickou stěnu s výhledem na město a přístav. Kdo upřednostňuje jednodušší ubytování, může zvolit kempy na plážích Marinas a Rotas. Největším českým touroperátorem v oblasti je plzeňská cestovní kancelář Inex, se kterou mám já osobně velmi dobrou zkušenost.

Veškeré informace o městě a jeho okolí (tipy na ubytování, vodní sporty, oslavy a další info) naleznete na turistickém portálu www.denia.net, který je i v angličtině, němčině a francouzštině.

Yogya je příjemné a zajímavé město, jehož blízké i vzdálenější okolí má hodně co nabídnout. Většina turistů míří mimo město hlavně za dvěma architektonickými skvosty, buddhistickou svatyní Borobudur a komplexem hinduistických chrámů Prambanan. Koho ale netlačí čas, může se vydat na výlet i jiným směrem.

Kota Gede

Městečko Kota Gede nacházející se jihovýchodně od Yogyakarty se už v podstatě stalo jednou z městských čtvrtí. Tak se to aspoň musí jevit cizinci, který v husté zástavbě není schopen rozeznat kde město končí a začíná. Kota Gede by snad nebylo ničím zajímavé nebýt stříbrotepeckých dílen, dílniček a obchůdků, které tu jsou na každém rohu.
Indonéští řemeslníci jsou velmi zruční, a to platí i pro šperkaře. I když nemáte zájem jejich výrobky koupit, můžete požádat o nakouknutí do dílny, kde se jemně zpracované stříbrné skvosty ručně vyrábějí. Jistě vás nikdo neodmítne.

Pláž Parangtritis

Necelých 30 km jižně od Yogyakarty se táhne dlouhá písčitá pláž Parangtritis, z jedné strany lemovaná pískovcovými skalisky. Pláž určitě nepatří mezi ty nejhezčí, které můžete v Indonésii najít – šedý písek vulkanického původu, velké vlny a silné spodní proudy, silný vítr a žádná romantická zákoutí pod palmami. Přesto je pláž hlavně mezi místními oblíbeným výletním místem, kam se s rodinou vydávají především o víkendech. Pokud si chcete udělat příjemný výlet třeba na motorce, trochu se smočit, dát si čerstvé kokosové mléko nebo ochutnat místní grilované ryby, je Parangtritis jednou z možností. Vážné upozornění: Zelené oblečení nechte doma! Vládkyně jižního moře (Indického oceánu) Nyai Rara Kidul by na vás totiž mohla svolat neštěstí. Pro tuto po staletí Javánci uctívanou bytost je totiž právě zelená barva posvátná.

Imogiri

Asi 15 km jižně od Yogyi se v kopcích nad městečkem Imogiri nachází pohřebiště sultánů ze Surakarty a Yogyakarty. Výstavbu pohřebiště započal sultán Agung v roce 1645 a dodnes se tu ukládají ostatky členů královských rodin z obou zmíněných měst. Komplex sultánských hrobek je vystavěn na několika nádvořích obehnaných bílou zdí se vstupní bránou, ke které vede 350 schodů.

Candi Ijo a Candi Ratu Boko

Dvě velmi zajímavé, přitom turisty opomíjené památky se nachází v kopcích necelých 20 km východně od centra města. V indonéštině znamená výraz *candi* hinduistický či buddhistický chrám. V případě Candi Ijo význam slova opravdu souhlasí. Candi Ijo neboli Zelený chrám je vlastně komplex čtyř malých kamenných hinduistických svatyní. V řadě vedle sebe stojí tři menší svatyně s vchody směřujícími ke čtvrté, větší svatyni. Reliéfů na chrámech moc nenajdete, jediným výrazným stále se opakujícím prvkem je tvář symbolizující dávnou Mataramskou říši.
Význam místa Candi Ratu Boko, které leží jen pár kilometrů od Candi Ijo, už zdaleka tak jasný není. Existuje několik teorií, podle nichž toto místo v 9. století sloužilo buď jako palác vládců Mataramské říše, či jako pevnost, nebo bylo naopak vybudováno pro náboženské účely. Jedno je ale jisté. Candi Ratu Boko bylo ve své době jistě výjimečné, což lze usoudit už podle rozlohy komplexu. Přestože se do dnešních dnů dochovaly jen rozvaliny, tak je určitě na co se dívat. Ohromný kamenný val a vstupní brány na dvou terasách, které vedou na dnes už více méně prázdné náměstí, je to, co člověka upoutá hned ze začátku.

Součástí komplexu je také kamenná stavba čtvercového půdorysu sloužící zřejmě pro kremaci zemřelých, studna Amerta Mantana, odkud si berou hinduisté posvátnou vodu pro své náboženské rituály, umělá jezírka, jeskyně a další části. Z vyvýšeného místa skrytého mezi stromy si lze vychutnat pohled na Yogyakartu, nedaleký chrám Prambanan, sopku Merapi a třeba i Indický oceán.

Merapi

Na vrchol stále aktivního 2911 m vysokého vulkánu Merapi, který se tyčí severně od Yogyakarty, se můžete vydat v doprovodu místního průvodce. Ve městě je několik cestovních kanceláří, které kromě jiného nabízí i trek na Merapi. Na vrchol se můžete vypravit jak ve dne, tak i v noci, to abyste si vychutnali nádherný pohled na široké okolí při východu slunce. Sopka Merapi je sice opravdový kolos, bohužel je ale kvůli nízké oblačnosti nebo smogu velmi často pohledu skrytá. A tak se taky může stát, že návštěvník, který stráví v Jogje několik dní, ani jednou sopku nezahlédne, nebo v lepším případě jen její vrchol. K Merapi se lze přiblížit i na bezpečnou vzdálenost a přitom si vychutnat pohled na ni zblízka (ovšem za jasného počasí), a to z kopce zvaného Kaliurang, který se nachází mezi Yogyou a Merapi v nadmořské výšce 900 m. K němu vede stejnojmenná silnice, táhnoucí se už z centra města. Kopec a jeho okolí je hustě porostlý stromy a teplota tu může být oproti rozpálenému městu i o deset stupňů nižší. Ve vesničce pod vrcholem se lze ubytovat a také si na místě domluvit průvodce na trek na sopku.

Zámek Hellbrunn patří mezi skvosty italské architektury a k nejkrásnějším renesančním stavbám na severní straně alp. Nachází se na jižní straně města Salcburku a vedle něj se v jeho zahradách rozprostírá Salcburská zologická zahrada. Areál však skýta velkou atrakci, a to Vodní hrátky – Wasserspiele. S parkováním nemusíte mít obavy, nejlepší je využít parkoviště pro zoo, kde se dá parkovat zdarma pokud tedy navštívíte i zologickou zahradu. Ke vstupu do zámku je to však nějakých 400 metrů pěšky. Ze zámeckého areálu jsme stihli jen Vodní hrátky (Wasserspiele) takže o prohlídce zámku poreferovat nemůžu.

Vodní hrátky jsou však nejvyhledávanější zdejší atrakcí a zachovali si svoji nezměněnou podobu již téměř 400 let. V jednom průvodci jsem se dočetl o tom, že žádný návštěvník neodchází z prohlídky suchý. Tuto informaci jsem vzal trochu na lehkou váhu a považoval jsem ji jako zveličené turistické lákadlo. Pokud přijedete v období kdy není zrovna parné léto, jak se to stalo nám, tak Vám nemusí být do smíchu, když Vás při prohlídce šikovný průvodce pokropí z ukrytých trysek vodou. Hlídat si musíte i kameru či fotoaparát. A jak vše probíhá?

Prohlídka Vodních hrátek

Prohlídka je vedena s průvodcem a prvním zastavením je knížecí stůl s rafinovaně uzpůsobeným občerstvením panstva za parných dnů. Zde vše sledujete z prostoru malého římského divadla jako pozorovatelé ještě suší, pokud tedy neodcházíte na další atrakci mezi prvními. Musíte důkladně sledovat pohyb průvodce. Nenápadné páčky jsou umístěny na různých místech a voda tryská z netušených výklenků a míst.

Ze zahrady pak vcházíte přímo do zámecké budovy kde je pět umělých jeskyní s různými mechanickými figurami a vodními kolotoči. Přístupné jsou z Neptunovy jeskyně před níž si dejte pozor na hlavu jelena, jež je chrličem vody. Vody stříká z celého paroží (tady jsme to odskákali i s naší foto technikou). Uvnitř budovy je i Jeskyně ptačího zpěvu v níž voda vytváří iluzi dokonalého ptačího zpěvu a to v deseti podobách ptačích hlasů. Pokud jste tady ještě suší tak věřte, že na dalších místech moc šancí takto zůstat již nemáte.

V zahradě je spousty malých vodních atrakcí u nichž by jste se zdrželi i déle, ale průvodce vás pomalu žene dál. Další zastávkou je nádherné divadlo s figurkami představujícími řemeslníky při různých pracích. Má 141 pohyblivých a 52 nepohyblivých figurek. Divadlo je nejmladší z vodních hrátek a nechal ho vybudovat arcibiskup Andreas Jakob Ditrichstein v polovině 18. století. Zde očekáváte nějaký proud vody přímo z divadla, ale opak je pravdou. (viz naše foto pokropených japonek)

Poslední atrakcí vybudovanou nástupcem Markuse Sittikuse, Paris Lodronem je Korunní jeskyně. Zde je hlavní atrakcí málá umělá skála uprostřed místnosti se zlatou korunou nebo spíše přilbou. Ta samozřejmě upoutá zraky všech natolik, že pokud si opět nedáte pozor, tak obdržíte další probuzení vodou z některých výklenků. Koruna jako symbol moci zde neuvěřitelně stoupá na vodním sloupci ke stropu místnosti a poté i padá, jakožto drobné symbolické ponaučení. Z Korunní jeskyně vás průvodce vybídne k odchodu přes cestu tryskající vodu všude kolem vás. Zde máte šanci proběhnout suší, ale samozřejmě záleží na libovůli průvodce.

Možnosti po prohlídce

Z prohlídky vodních hrátek se ocitnete v samotném centru zámeckého parku. Na kopci nad parkem můžete ještě navštívit Měsíční zámeček (Monatsschlőssl) s národopisnou sbírkou Salcburského muzea. Ideální je z parku vstoupit do Zoo Salcburk mající zde svůj boční a ideálnější vchod. Před tím je samozřejmě skvělým zastavením relaxace v hellbrunnském parku francouzského stylu s velikým kapřím rybníčkem, kde je zážitkem nejen pro děti, nakrmení zdejších kaprů a kachen.

Těžko se najde někdo, kdo by si nezamiloval Yogyakartu, město nacházející se na jihu centrální Jávy. I proto tu najdete v podstatě celoročně mnoho turistů. Ale pozor, zdaleka ne jen těch zahraničních, z nichž se tu mnoho dokonce usadilo a které rozeznáte na první pohled. I samotní Indonésané velmi rádi cestují.

Yogyakarta

Yogyakarta (nebo také Yogya, Jogjakarta nebo Jogja) má nezapomenutelnou atmosféru, jíž podlehne snad každý návštěvník. Kromě toho nabízí město a jeho okolí mnoho aktivit a míst, která rozhodně stojí za vidění.

Yogyakarta je hlavním městem druhé nejmenší provincie na ostrově Jáva s názvem Daerah Istimewa Yogyakarta (Zvláštní oblast Yogyakarta) a je rovněž sídlem yogyakartského sultána Hamengkubowona X., který zároveň zastává politickou funkci guvernéra provincie. Yogyakarta se nachází ve velmi nízké nadmořské výšce jen asi 30 kilometrů severně od pobřeží omývaného Indickým oceánem. Na sever od města se naopak tyčí majestátní aktivní vulkán Merapi (2911 m.n.m.).

V oblasti centrální Jávy, kam spadá i Yogyakarta, se v minulosti vystřídalo několik významných říší, z nichž velmi důležitou roli sehrála hinduistická Mataramská říše mezi 8. a 11. stoletím. Zhruba od 16. stol. do poloviny 18. stol. to byl zase muslimský Mataramský sultanát, který oblasti dominoval. V roce 1755 byl sultanát rozdělen na dva, yogyakartský a surakartský (se sídelním městem Surakarta, dnes v provincii Střední Jáva). Svou podstatnou roli v rámci národní historie sehrála Yogyakarta během několika let po 2. světové válce, kdy se na krátkou dobu stala hlavním městem Indonésie.

Jak se tam dostanete

Yogya je v podstatě ze všech směrů dostupná autobusy i vlaky. Přímými vlakovými spoji se sem dopravíte například z hlavního města Jakarty, Bandungu na západní Jávě či Surabayi na severovýchodním pobřeží. Autobusová síť je mnohem hustší. Dálkové spoje jezdí většinou dvakrát denně, ráno a večer. Autobusových společností je nepřeberné množství. Pohodlným autobusem s klimatizací a někdy i WC se do Yogyi dostanete téměř z každého většího města na Jávě, dokonce i z Denpasaru na Bali. Malé místní letiště je nejen cílem lokálních letů v rámci Jávy, ale i těch meziostrovních. Do Yogyi se dostanete například také přímým letem z malajského Kuala Lumpur.

Městská doprava

Pro rychlý a pohodlný přesun po městě můžete vyzkoušet velmi rozšířenou taxislužbu. Další i pro náročnější turisty přijatelnou variantu představuje TransJogja. Jde o klimatizované městské autobusy, které mají oproti běžným autobusům a minibusům pevné zastávky. Autobusy jsou celkem malé a ani míst k sezení není moc, přesto je cestování TransJogjou příjemnější než obyčejnými autobusy, které nemají daleko do šrotu a jejich jediné větrání zajišťují stále otevřené dveře a nefunkční okna. V rámci města má TransJogja několik pevných tras s už zmíněnými zastávkami. Ty stojí na vyvýšeném místě nad úrovní chodníku, aby se z nich do autobusu pohodlně nastupovalo. Zastávky jsou kryté a mají vchod a východ. U vchodu koupíte za jednotnou částku 3 000 Rupií (necelých 6,00 Kč) kartu, kterou hned na místě použijete při průchodu turniketem. Za těchto pár korun můžete projet klidně celé město a přestupovat na jiné linky, pokud ovšem nevyjdete ze zastávky ven. V Indonésii je běžná „přezaměstnanost“, a tak vás možná neudiví, že na jedné zastávce pracují dva lidé a další dva v každém autobuse.
Pak jsou tu již zmíněné obyčejné městské autobusy, na které stačí mávnout, kde se vám zachce. Ty ale cizinci v podstatě nepoužívají. Další možností jsou becaky, kterých je ve městě opravdu hodně, takže ani nemusíte žádný hledat, řidič vám svoje služby většinou nabídne sám.
A kdo si troufá na šílenou indonéskou dopravu, kde jakoby neexistovala žádná pravidla (snad jen to, že se jezdí vlevo), může si ve městě pronajmout motorku. Většinou je vyžadován mezinárodní řidičský průkaz a doklad totožnosti, ale najdou se i výjimky. Motorka je pak na celý den vaše a vy s ní můžete jet na výlet i mimo město.

Batik – tradiční centrum výroby

Yogyakarta je jedním z mála věhlasných javánských tradičních center výroby batiku. Jde o vzorované látky a oděvy, při jejichž výrobě se využívá tradiční techniky barvení pomocí vosku. Složitá ruční práce, která mnohdy zabere i dlouhé měsíce, zahrnuje fáze nanášení horkého roztaveného vosku na vybraná místa tak, aby vytvořil určitý ornament, následné barvení látky v lázni, smývání vosku a sušení látky. Tento proces se několikrát opakuje tak, aby vznikly vícebarevné ornamenty na barevném či bílém pozadí. Pro nanášení vosku se používají dva způsoby: malování pomocí malého nástroje s dřevenou rukojeti a kovovou nádobkou s dutým zobáčkem vzdáleně připomínajícího pero a tisk pomocí měděných matric.
Nejen v Yogyakartě se batik vyrábí v malých domácích dílnách, ale i ve velkých továrnách, které produkují drahé značkové výrobky.

Loutkové divadlo Wayang

Nepostradatelnou součástí indonéské kultury je loutkové divadlo wayang. Především v centrální a východní Jávě se ujal wayang kulit, stínové divadlo s dvojrozměrnými barevnými loutkami z buvolí kůže. Loutky zosobňují postavy z eposů Rámájana a Mahabharáta. Celé představení je vedeno jednou osobou, mužským loutkohercem, který sedí čelem k bílému plátnu, po jehož obou stranách jsou v řadě připravené loutky. Přestože jde o stínové divadlo, je možné děj sledovat i ze strany loutkoherce, už jen proto, že loutky jsou tak pěkně umělecky ztvárněné. Děj, vyprávěný v nejvyšší zdvořilostní formě javánštiny, je doprovázen tradičním indonéským orchestrem gamelan skládajícím se především z bicích nástrojů. Nezřídka se k orchestru přidávají i zpěvačky.
Představení běžně začíná večer a trvá dlouhé hodiny, třeba i do brzkých ranních hodin. Pro turisty ale existuje i kratší dvouhodinová verze, kterou lze za pár korun shlédnout v Museu Sonobudoyo nedaleko Kratonu.
Další z několika forem divadla wayang, s níž se lze v Yogyakartě seznámit, je lidský wayang, zde nazývaný wayang wong. Například v centru města, v amfiteátru Purawisata, lze každý večer vidět představení Rámájana. Za doprovodu orchestru gamelan a zpěvaček se na jevišti střídají herci-tanečníci v nádherných kostýmech. Někteří z nich, například opičí král Hanuman a jeho vojsko má navíc masky. Herci téměř nemluví, vše je vyjádřeno dokonalými pohyby těla.

Sultánský palác Kraton a okolí

Návštěvník Yogyakarty by si neměl nechat ujít prohlídku sultánského paláce Kraton v centru města. Palác, kde dodnes sídlí místní vladař, byl postaven teprve v roce 1755 po vzniku samostatného yogyakartského sultanátu. Kraton představuje nejen komplex budov a parků v javánském stylu, jenž slouží sultánově rodině a částečně i veřejnosti, ale i jeho široké okolí obehnané bílými hradbami. Součástí tohoto prostoru jsou také dvě čtvercová náměstí, severně a jižně od paláce, známý ptačí trh Pasar Ngasem a takzvaný vodní palác Taman Sari, který byl vybudován zhruba ve stejnou dobu jako Kraton. Komplex několika budov a bazénů Taman Sari dříve sloužil sultánovi a jeho rodině jako místo odpočinku a rozjímání a v případě napadení nepřáteli také jako útočiště. Ve čtvrti kolem vodního paláce se nachází mnoho malých dílen, kde má návštěvník příležitost spatřit výrobu tradičního batiku.
Severně od Kratonu se nalézá nejrušnější ulice ve městě, Jalan Malioboro. Tento bulvár nabízí pohled na typický indonéský mumraj. Z jedné strany lemují rušnou silnici stánky s mnoha druhy indonéských jídel, z druhé strany zase stánky s batikem a suvenýry, před nimiž parkují všudypřítomné becaky a koňské povozy. Kromě stánků nabízí na Malioboru batik také mnoho značkových obchodů, kde jsou ovšem ceny několikrát vyšší. V jižní části ulice se nachází obrovské kryté tržiště Beringharjo, kde se kromě batiku za nízké ceny, které si ovšem musíte domluvit smlouváním, prodávají i látky, oblečení, různé módní doplňky, potřeby do kuchyně, koření, zelenina, ovoce, maso a různé další suroviny.

Co takhle dát si nasi gudeg

Někdy je dobré nedávat na rady lékařů a během cestování po exotických zemích přece jen ochutnat místní kuchyni. Navíc ta indonéská je opravdu vynikající. Většina turistů se bojí (někdy samozřejmě oprávněně, přece jen náš žaludek není zvyklý na místní suroviny, způsob úpravy jídel a hlavně jejich skladování) větších experimentů, a tak se radši stravuje ve známých fastfoodových řetězcích nebo drahých restauracích, které sice nabízí místní speciality ale upravené pro chutě západních turistů. A když už někdo přece jen zabrousí do obyčejné indonéské jídelny nebo stánku, pro jistotu si dá smaženou rýži, nudle nebo pečené kuře. Indonéská kuchyně toho ale nabízí mnohem víc, i když přiznejme si, téměř pokaždé s rýží, což nemusí každému vyhovovat.

Indonésie nabízí mnoho krajových specialit. V Yogyakartě mají taky jednu, nasi gudeg. Dražší restaurace tento pokrm v podstatě vůbec nenabízejí, a tak se za ním člověk musí vydat do nějakého obyčejného stánku na ulici nebo do menší jídelny, kde se na nasi gudeg specializují. Jen pár stovek metrů od Kratonu se nachází ulice Wijilan, kde takových malých jídelniček naleznete hned několik. Zřejmě vás hned na začátku odradí pohled na už uvařené jídlo, které je vystavené za skleněnou výlohou hned vedle vstupu do jídelny. Nedejte na první pohled, přišli byste o výjimečný chuťový zážitek!

Co se tedy skrývá pod názvem? Jak jinak, vařená rýže a k ní několik příloh, které sjednocuje sladká příchuť palmového cukru a kokosového mléka. Základem pokrmu je omáčka z koření, chilli papriček, kokosového mléka a palmového cukru, který jí dodává hnědou barvu. V této omáčce se pak vaří různé přílohy, ať už je to kuřecí maso, tofu, tempe (základem jsou stejně jako u tofu sojové boby, ovšem nemleté), vejce a hlavně najemno nakrájená dužina mladého chlebovníku (angl. jackfruit). Otrlejší mohou zkusit i zvlášť připravované pálivé kousky hovězí kůže.
V každé jídelně či stánku mají svůj recept, a tak se chuť, příprava i přílohy mohou mírně lišit.