Archivy

Jedna z nejstarších dosud fungujících evropských manufaktur na výrobu papíru se nachází ve Velkých Losinách. Od roku 2002 je prohlášena Národní kulturní památkou a uchází se dokonce o zařázení na UNESCO. Prohlídka muzea s výrobnou je unikátním zážitkem.   V areálu papírny je k dispozici pro návštěvníky neplacené parkoviště a velice pěkná stylová restaurace „Losín“ zasazená do původního hospodářského objektu. Zde jsme se naobědvali a příjemně poseděli.
Ruční papírna Velké Losiny – Muzeum papíru
Zajímavá je i návštěva firemní prodejny, kde si můžete zakoupit výrobky ze zdejší výrobny. Zajímavé jsou historické mapy na ručním papíře, vypadající velice autenticky, i ostatní výrobky zaujmou. Prohlídka muzea je prováděna s odborným výkladem a délka prohlídky je zhruba 60 minut. Úvod trasy seznámí návštěvníky o počátcích výroby papíru v Jihovýchodní Asii. Dále přiblíží historii ruční papírny ve Velkých Losinách a na grafickém panelu se dozvíte, jak postupně v časových obdobích mizeli ruční papírny v ČR. Mizející světélka v podobě ručních papírenských provozů mě utkvěli v paměti . V ceně prohlídky je i videoprojekce s postupem výroby ručního papíru po které následuje návštěva samotné výrobní části. Zde uvidíte v provozu holandrovnu a čerpací kádě pro zpracování vstupních surovin, výrobu jednotlivých archů papíru, kližírnu a mnoho dalšího, nutného pro pochopení celého výrobního procesu.

Historie papírny

Vznikla nejspíše v období druhé poloviny 90. let 16. století. Panství má v této době Jan ml.ze Žerotína. Mnohem starším provozem byla patrně šumperská městská papírna o které jsou zmíňky z roku 1566. Ruční papírna Velké Losiny – Muzeum papíruTa byla zavedeným provozem a zřejmě měla za následek prodej papírny ve Velkých Losinách, od které si Žerotínové slibovali větší výnosy. V roce 1603 za 150 tolarů získal provoz Ondřej Kluge v tzv. emfyteutické dražbě. Majitel měl všechna práva držitele, kromě práva prodat papírnu cizí osobě. Pokud neměl přímých dědiců tak připadla papírna zpět vrchnosti. Roku 1679 postihl majitelku Barboru smutně proslulý Bobligův tribunál a roku 1680 byla zaživa upálena jako čarodějnice. Po morových ranách byla zadlužená a zchátralá papírna prodána zpět Žerotínům. Další nájemci zápasili po několik let s dluhy a až roku 1778 prodali Žerotínové papírnu definitivně Matyáši Wernerovi. Ten papírnu přestavěl a dal jí nynější pozdně barokní podobu s charakteristickou třístupňovou barokní střechou. Po jeho smrti převzal papírnu Franz Sterz z Dolních Rakous, manžel Wernerovi dcery, jenž rozšířil odbyt losinského papíru. Nakonec však rozmach papírny neufinancoval a zámožný věřitel Stefan Schmidt získal papírnu. Roku 1855 obchodník Anton Schmidt využíval ruční papír se znakem žerotínského lva jako obalový materiál textilních výrobků a tím získal obrovský odbyt nejenom pro své výrobky. Roku 1883 získal papír oceněný jako vysoce filtrační a proto se otevřel papírně trh s filtračními papíry pro lékárny, chemické a potravinářské provozy. V té době si oblíbil akvarelový papír i Národní umělec Max Švabinský a udělal tak dobrou reklamu v uměleckém světě losinskému papíru do dnešních dnů. V roce 1949 byla papírna začleněna do kombinátu Olšanských papíren a tradiční výroba naštěstí přetrvala do dnešních dnů.

Prohlídky

Z prohlídek si můžete vybrat dva typy a to I. PROHLÍDKOVÝ OKRUH – ZÁKLADNÍ (Muzeum papíru, pracoviště výroby) a II. PROHLÍDKOVÝ OKRUH – DOPLŇKOVÝ (Pouze technické zajímavosti – vodní náhon, turbína, parní kotelna, příprava hadrů)

Když máte malé děti, musíte určitě vidět Mundomar“, říká nám andaluským dialektem muž středního věku na recepci hotelu Bristol Park v Benidormu. „A určitě jeďte dopoledne, než se to tam rozpálí“, dodává. K návštěvě tohoto mořského světa jsme se nechali zlákat a rozhodně jsme udělali dobře. Na vystoupení mořských zvířat budeme určitě dlouho vzpomínat. Mundomar je zábavným a rekreačně laděným mořským parkem, který se nalézá na okraji největšího letoviska pobřeží Costa Blanca – Benidormu. Se svojí rozlohou okolo 60 tisíc metrů čtverečních patří spíše k menším zoologickým zahradám.
Mundomar
Motivem k postavení parku bylo zabezpečit pro Benidorm dostatek turistických lákadel, neboť pěkné pláže a sluneční svit už většině „dovolenkářů“ v dnešní době nestačí. Hned vedle Mundomaru se nachází stejné společnosti náležející vodní park Aqualandia, jenž je mimochodem nejstarším akvaparkem ve Španělsku založeným v roce 1985. Oba parky se vhodně doplňují a nabízí návštěvníkům možnost celodenního vyžití.

Při vstupu do Mundomaru vás určitě zaujme netradiční architektonické pojetí celého areálu. Překvapí vás bujná tropická vegetace s budovami v rustikálním stylu, mnoho skal, vodopádů, jeskyní a vyhlídkových míst. Všude je slyšet zurčení vody, které lehce navozuje představu skutečného ráje. Autoři nezapomněli ani na potřebné návštěvnické zázemí, jako jsou snack bar, restaurace a la carte, různé kiosky, piknik zóna, centrální dětské hřiště a samozřejmě i toalety, které zde, na poměrně malém prostoru, naleznete hned na třech místech. I když soustava chodníků může někomu připomínat spíše labyrint, s orientací mít problémy nebudete. Vše je velmi dobře značeno a u vstupu dostanete podrobný plánek celého areálu.

Hlavní atrakcí areálu jsou bezpochyby exhibiční vystoupení lachtanů, delfínů a exotických ptáků, převážně papoušků. Probíhají dvakrát denně po dobu asi třiceti minut a nutno dodat, že v letních měsících bývají přeplněná. Divácky nejatraktivnější a nejvíce dojemné je zcela jistě vystoupení delfínů, která probíhají ve 13:30 a 17:15 v amfiteátru v nejvyšší části areálu. Choreograficky velmi pěkně zpracované vystoupení ukazuje, co všechno tito hraví a inteligentní mořští savci dokážou. Vystoupení je doprovázeno komentářem s odbornými fakty o životě delfínů, jejich přirozené prostředí se každým dnem zmenšuje.

Mundomar

Pokud se chcete zvěčnit s  delfíny, máte možnost tak učinit asi čtvrt hodiny před představením. Po nezbytné dezinfekci si můžete během focení na delfíny dokonce i sáhnout. Pokud budete mít zájem, můžete si fotografie zakoupit u východu z areálu. Nevýhodou je, že s delfíny se musí vždy vyfotit jen jedna osoba. Za naše dvě děti jsme zaplatili 20 euro, ale co člověk neudělá pro klidně prožitou dovolenou.

Vystoupení lachtanů probíhají ve 12:15 a 16:15, papoušci přichází na řadu v 11:15 a 15 hodin. Obě tyto exhibice byly rovněž velmi pěkně připravené. Kromě těchto nejžádanějších představení nabízí Mundomar i další zajímavé akce jako například komentované krmení lachtanů, lemurů a tučňáků. Pokud projevíte zájem o fotografování, můžete nasytit tato roztomilá zvířata i vy sami. Hodně netradičními aktivitami je plavání s lachtany či hrátky delfíny. Pokud se plánujete těchto „hrátek“ zúčastnit, je třeba to nahlásit dopředu. Dostanete neopren a můžete si vyzkoušet, jaké to je dotýkat se těchto mořských savců, samozřejmě v doprovodu cvičitelů (krátké video ke shlédnutí zde). Cena pro rodinu (2 dospělí a 2 děti) je asi 200 euro.

Mundomar

Park je zároveň i zoologickou zahradou, která se zaměřuje na reprodukci vybraných druhů zvířat. Dalšími zástupci fauny, na něž můžete při procházce parkem narazit, jsou například plameňáci, suchozemské a vodní želvy, tuleni, vydry, labutě, tukani a další tropičtí ptáci. Dětem určitě udělá radost kotul veverovitý – hravá opička z čeledi malpovitých, kterou dobře znají i z našich zoologických zahrad.

Mundomar chce vést malé i velké návštěvníky k respektování mořské fauny a obecně k ochraně životního prostředí. Je plnohodnotným členem Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) a Evropské asociace mořských savců. Myšlenka směřující k udržitelnému rozvoji je jistě chvályhodná, jen mi k ní trochu nepasovaly davy turistů v letních měsících.

Praktické informace

Mundomar se nalézá v letovisku Benidorm, asi 2 kilometry od centra města. Dostanete se sem linkami č. 1 a 11 místní veřejné městské dopravy. Své brány otevírá od konce února do začátku prosince, vždy od 10 do 18 hodin. Vstupné je 24 euro pro dospělou osobu a 18 euro pro děti od 3 do 12 let. Pokud přijedete vozem, je vám k dispozici zdarma velké parkoviště hned před areálem. Protože se na relativně malém prostoru nalézá v letních měsících hodně lidí, dávejte si pozor na děti. Nám se zde asi na 5 minut ztratil pětiletý syn, tu hrůzu asi nemusím nikomu popisovat. Naštěstí si ho všimla ochranka a malý alespoň dokázal španělsky říct, jak se jmenuje. Pro podrobnější informace navštivte webové stránky Mundomar, které jsou ve španělštině a angličtině.

Bilbao je hlavní město španělské provincie Baskicko. Moderní části města dominuje již přes deset let jedna světoznámá budova. Cesta z centra nebo z autobusového nádraží vede až k řece Nervión, kde se nachází nepřehlédnutelný objekt Guggenheimova muzea od architekta Franka Gehryho.
New York má sochu Svobody, Paříž Eiffelovku a španělské či baskické Bilbao má od roku 1997 toto mistrovské dílo – Guggenheim Museum Bilbao. Rázem se z průmyslového, pro turisty moc nezajímavého severošpanělského přístavního města, stalo jedno z nenavštěvovanějších měst země za Pyrenejemi.

Bilbao - Guggenheimovo muzeum moderního umění

Nejprve každého návštěvníka upoutá „štěně“, jehož autorem je americký výtvarník Jeff Koons. Je to úžasná, 13 metrů vysoká socha, pokrytá květinami, uvnitř které je vestavěný zavlažovací systém. Dalším objektem, který zaujme každého, je obří pavouk s názvem Maman (Maminka) od francouzské umělkyně Louise Bourgeois.

Já jsem měl málo času, a tudíž jsem si z interiéru objektu prohlédnul pouze ohromné atrium, které je svou výškou 55 metrů srdcem celého muzea. Prohlížel jsem si budovu muzea především zvenčí a tiše jsem žasnul nad neskutečnou fantazií architekta a obdivoval množství barev, které se odráží od titanového obkladu, vápencového zdiva a skla.

Krásné pohledy na tento architektonický skvost, kterým Guggenheimovo muzeum bezesporu je, se také nabízejí z mostu Puente de la Salve. Ve vodách řeky se odráží stříbřitý lesk této dechberoucí stavby. Na jedné straně mostu je věž, která má připomínat plachtu, a na druhé straně se nacházejí ostatní budovy Guggenheimova muzea, které navozují představu lodě.

V případě návštěvy vnitřních expozic je potřeba si pro toto vyhradit dost času. Je zde stálá sbírka muzea zahrnující umělecká díla významných umělců druhé poloviny 20. století, mj. Andyho Warhola, Rosenquista, Rauschenberga, de Kooninga, Antoni Tàpiese a dalších. Kromě toho jsou zde pravidelně pořádány výstavy španělských i zahraničních umělců, jejichž přehled je možno najít na internetových stránkách guggenheim-bilbao.

Jeden podzimní víkend jsme se rozhodli navštívit vápencové pohoří, které se jmenuje Allgäuské Alpy a leží podél německo-rakouské hranice. Tvoří souvislý hřeben dobře využitelný pro několikadenní přechod s přespáním na horských chatách. My jsme však naplánovali pouze dvoudenní přechod se spaním na zemi.   Po německých dálnicích přijíždíme okolo Garmisch-Partenkirchen do Rakouska. Dále pokračujeme přes město Reute po silnici, která vede údolím Lechtal podél řeky Lech.

Allgäuské Alpy

Geograficky je údolí ohraničeno ze severu Allgäuskými a z jihu Lechtalskými Alpami. V městečku Stanzach odbočujeme vpravo do údolí Hornbachtal. Projíždíme obcí Vorderhornbach a dále podél říčky Hornbach až do vesnice Hinterhornbach. Zde silnice končí. Do kopců sice vedou ještě několika směry asfaltové cesty, ale buď je na nich umístěn zákaz vjezdu, nebo se po chvíli objeví jejich konec u nějaké horské chaty.

Ráno opouštíme parkoviště a vydáváme se na výlet, který začíná ve výšce 1.100 metrů nad mořem. Odcházíme s úmyslem spát dnes v noci někde tam nahoře pod hvězdami. Proto si s sebou neseme naše středně těžké a velké batůžky. Nejprve jdeme chvilku po asfaltové silnici, ze které posléze odbočujeme vlevo na cestu se stejným povrchem, který se však po čase mění na šotolinový. Asi po půlhodině si začínáme zkracovat cestu. Jedná se však o legální značené zkratky, které by měly být pro nás přínosem, jelikož směřují napříč klikatící se cesty. Celou dobu jdeme lesem a tak až za hodinu přicházíme na místo, kde se na nás usmívá sluníčko. Jelikož jsme ráno museli zabalit trochu navlhlé spacáky a karimatky, tak je zde vyndáváme z batohu a sušíme. Současně je nejvyšší čas na snídani.

Allgäuské Alpy

Za hodinu odcházíme a po patnácti minutách jsme u chaty Schwabegghütten, která byla postavena v nadmořské výšce 1.696 metrů. Jsou to vlastně dvě malé chatky, dnes zavřené. Zda a jakým způsobem slouží turistům, asi nyní nezjistíme. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Okolo nás pozorujeme proměnu vysokých jehličnatých stromů v krásnou plazivou kleč. Opouštíme stromový porost a přicházíme do sedla, jehož název zní Muttsattel a nachází se v nadmořské výšce 1.977 metrů. Cesta se zde rozdvojuje. Vlevo vede pod označení Nr.422 a vpravo Nr.421. Zatímco se kocháme pohledy na blízký masív i vzdálené hory, zkoumáme mapu a odpočíváme, prochází okolo nás několik lidí. Všichni volí směr vlevo. Podle informací lze horu obejít dokola, na což se také chystáme, a tudíž by to mělo být jedno, kudy se vydáme. Nakonec po patnácti minutové přestávce odcházíme jako ostatní také po cestě č. 422, která se nazývá Bäumenheimer Weg.

Allgäuské Alpy

Čeká nás traverz přes suťovisko nad údolím Rosskar, na jehož konci se lomí cesta doprava nahoru. Začíná strmější stoupání po klikatící se pěšince se zajímavými úseky, jež jsou místy špatně schůdné a žádají si již použití rukou i nohou současně. Nacházíme se ve vrcholových partiích kopce Hochvogel. Je to krásná skalnatá hora, která zde hned na několika místech ukazuje, že v místech, která vypadají jako neschůdné skalní stěny, mohou ve skutečnosti vést celkem pohodlné cesty. Co musí každý návštěvník zdejších hor ocenit, je perfektní značení cesty. V tomto případě se nachází červená značka vždy, když je potřeba. Není skoro možné zabloudit.

Přicházíme na vrchol, který se jmenuje Hochvogel a vyrostl do nadmořské výšky 2.593 metrů. Každý kopec, ať menší či vyšší, má své kouzlo kvůli kterému stojí na něj vyjít. Fotografujeme a rozhlížíme se, několikrát dokola. Četl jsem, že Hochvogel je jedním z nejvýraznějších a nejkrásnějších vyhlídkových kopců v Allgäuských Alpách. Jsem v tomto pohoří poprvé, tudíž to nemohu zcela objektivně posoudit, ale určitě není výše uvedený výrok daleko od pravdy.

Allgäuské Alpy

Výhled z vrcholu Hochvogel je stejně impozantní jako hora sama. Některé z okolních kopečků jsou sice částečně schované v mracích, ale celkově je vidět víc než dost. Nabízí se nám úchvatná přehlídka vrcholů, která se nemůže okoukat. Kromě pásma Allgäuských Alp vidíme některé z kopců, na které jsme v minulých letech vystoupili, například nejvyšší horu Německa Zugspitze nebo vrchol Schesaplana v pohoří Rätikon. Nacházíme se na hranici Rakouska a Německa, ze kterého sem zabíhá zajímavý cíp území a mělo by být odsud vidět na území dalších dvou států, Švýcarska a Lichteštejnska. Kromě výše uvedeného si prohlížím také blízko položené Lechtalské Alpy a spousta dalších zajímavostí.

Vrcholu Hochvogelu dominuje vysoký dřevěný kříž, který vyrobil 6. července 2003 Dieter Baudisch. Aspoň tak se dočítáme na informační tabulce. Zapisujeme se také do vrcholové knihy, která je už hodně zaplněná. Okolo nás je průběžně asi deset lidí. Někteří další přicházejí, jiní se vydávají na zpáteční cestu. Většina turistů volí výstup i sestup z rakouské strany. Hlavní hřeben Allgäuských Alp se totiž nenalézá v zeměpisném středu masivu jak je obvyklé, ale u jižního a jihovýchodního kraje. Z toho vyplývá, že na sever a severozápad jsou doliny delší, než je tomu na jihu. Z hlediska horské turistiky jsou tudíž nástupy do tohoto pohoří z jihu mnohem kratší a hory jsou odsud dostupnější a vrcholy zvládnutelné během kratší doby.

Allgäuské Alpy

Můj parťák Franta hledí směle vpřed dolů do Německa, kde ho mimo jiné zaujala velká chata. A ihned vyslovuje domněnku, že by tam mohli mít točené pivo. Je na něm vidět, že nemůže být velkých překážek mezi námi a vybraným cílem. Vzdálenost vzdušnou čarou není až tak hrozná a tak se mi tento nápad začíná čím dál tím víc líbit. Přišli jsme sice z Rakouska, ale nyní odcházíme do Německa po modře značené cestě č. 422. Sestup je obdobně náročný jako výstup z druhé strany, pouze v tomto případě je poněkud složitější zdolávání některých skalních stupňů vzhledem k našim velkým batohům. Osobně hodnotím obě výstupové cesty podobně co do obtížnosti. Místy jsou strmější úseky nebo prudší žlaby s volnými kameny. Ocelová lana by se na některých úsecích hodila.

Přesně po hodině cesty přicházíme do sedla Kalter Winkel. Jsme v nadmořské výšce 2.274 metrů. Očekávali jsme plynulý a ničím nerušený sestup na točené pivo a místo toho se naproti nám vypíná kopeček jménem Kreuzspitze, na jehož vrchol je to ještě 93 výškových metrů. Chvíli přemýšlíme, zda nebude takovýchto překvapení na cestě za naším vytouženým cílem více. Před námi však vidíme skupinku lidí, jak stoupá do skal pomocí ocelových lan. Vypadá to zajímavě a tak je rozhodnuto. Nakonec shledáváme, že cesta nevede až na vrchol, nýbrž ho obchází z pravé strany. Trasa nabízí velmi zajímavé úseky jištěné ocelovým lanem i kovovými stupy. Prostě krásná, celkem nenáročná, zajištěná ferata. Nelitujeme, že jsme se tudy vydali. Jakmile jsme se přehoupli na druhou stranu Kreuzspitze, objevuje se před námi překrásné modrozelené jezero obklopené kouzelnými skalnatými kopci. A u něho stojí námi vyhlídnutá chata. Po chvíli končí zajištěná cesta. Z vrcholu Hochvogel až sem jsme šli ve skalnatém terénu, nyní začíná kamenitá pěšina, kolem které se objevuje travička. A začíná také přibývat lidí, vysokohorských turistů i obyčejných výletníků.

Allgäuské Alpy

Přicházíme k chatě, která se jmenuje Prinz-Luitpold-Haus a nachází ve výšce 1.846 metrů nad mořem. Otevřena je od začátku června do konce října. Usedáme na venkovní terasu, odpočíváme a svačíme domácí zásoby. Putování po horách je jako koktejl, který chutná dobře pouze tehdy, když obsahuje správné přísady. A tudíž k chůzi a jídlu přidáváme točené pivo. Nahlížíme také do chaty. Je velká, pojme ke spaní 162 lidí a venku ve winterraum je ještě 16 míst. Stále přicházejí noví turisté, z nichž většina zde bude dnes spát. Objednávají si pivo i večeři a báječně si vyprávějí o svých zážitcích z celého dne. My si také povídáme, ale na shrnutí našich celodenních zážitků je ještě brzo. Nejprve musíme najít nějaké zajímavé místo ke spaní. Počasí vypadá dobře, je jasno a svítí sluníčko. Jestli chceme zítra dojít k autu, tak směr našeho dalšího putování je jasný. Po hodinovém pobytu na Prinz-Luitpold-Haus vyrážíme na závěrečnou část našeho dnešního putování. Za zády slunce jako rudý koláč, ze kterého nám však někdo celkem rychle ukrajuje. Jdeme zprvu po stejné cestě, po které jsme přišli. Stále mírně stoupáme až k rozcestí. Zde se budou zítra stejně tak jako v jiných dnech rozhodovat turisté přicházející z chaty Prinz-Luitpold-Haus, jakou zvolit výstupovou trasu na Hochvogel. Buď přes Kreuzspitze, kudy jsme sestoupili my nebo přes sedlo Balkenscharte, kterýmžto směrem se vydáváme nyní.

Allgäuské Alpy

Odbočujeme tedy vlevo a u potůčku si nabíráme vodu do PET lahve. Čeká nás prudší stoupání po klikatící se cestě do místa zvaného Balkenscharte. Je to sedlo, kterému dominuje zajímavý špičatý skalní útvar. Výstup je trochu fyzicky náročný vzhledem k převýšení, které se musí absolvovat. Technicky je však bezproblémový, v jednom místě je nám dokonce dopřáno si kousek vylézt po žebříku nebo spíše po kovových schodech. Chvíli si užíváme krásné pohledy z nadmořské výšky 2.142 metrů. Pokračujeme po cestičce, která vede po vrstevnici. Po několika minutách míjíme hraniční kámen a vcházíme tudíž zpět do Rakouska. Před námi je další menší sedlo či takový skalní útvar, které však v mapě jméno nemá. Zde nás čeká dnešní poslední malé skalní překvapení, jehož přelezení však zvládáme bez problému. Co by však mohlo způsobit malé komplikace, je přicházející tma. Nacházíme se totiž na severovýchodní straně zdejších kopců, a tudíž zapadající sluníčko se nám již zcela ztratilo. Začínáme rychle hledat místo ke spaní. A opět to není jednoduché, všude kolem nás jsou samé kameny, menší, větší i obrovské.

Dole pod sebou vidíme v kotlině Fuchskar jezírko, kterého jsme si všimli již při odpoledním sestupu. Nakonec se zabydlujeme kousek nad ním, kde jsme s „úderem“ osmé hodiny večerní objevili něco, čemu by se po odstranění kamenů dalo říct trochu travnatá rovinka. Je možno sice šlapat dále při svitu čelovky, jasného měsíce a hvězd, ale únava našeho těla je odpovídající putování, které jsme dnes absolvovali. Shodli jsme se tudíž celkem jednoznačně, že dnes již dále pokračovat nebudeme. Doktoři říkají, že tělo je potřeba zatěžovat, aby nechátralo. Dnes jsme to myslím pojali zodpovědně. Bolí nás celý člověk. Je příjemný podvečer. Nejprve z batohu vyndávám karimatku a spacák a poté dvě vychlazené plechovky piva, které zcela určitě již zítra na zádech nechci nést. Je to opět jeden z těch tichých poklidných večerů, kdy nikým nerušeni bychom mohli povídat, ale nacházíme se v nadmořské výšce 2.000 metrů a tudíž teplota vzduchu blížící se k nule nás zahání do spacáků. Na nebi pozoruji nejprve desítky a poté snad stovky krásně zářících hvězd a pokaždé když zahnu hlavu, abych se napil, některá další hvězda přibude.

Allgäuské Alpy

Ráno vstáváme do dalšího krásného, slunečného a teplého dne. Slunce začíná zlatit vrcholky okolních hor. Je známo, že sluníčko při putování v horách přidává k pocitu vydařeného výletu. Včera se to potvrdilo a dnes to bude doufám platit také. Odcházíme dolů k jezeru, jehož jméno nám však zůstalo utajeno. V době tání sněhu nebo silnějších dešťů zde může vznikat větší vodní plocha, ale dnes tady nacházíme pouze malé jezírko. Pitná voda by se na jeho přítoku dala nabrat, na koupání to však není. Před sebou vidíme sedlo Fuchsensattel, kde plánujeme snídani. Pokračujeme tudíž po cestičce, která vede do mírného kopce, občas se škrábeme po suťovisku obtěžkáni našimi ne zrovna nejlehčími batohy. Jak včera, také i dnes obdivujeme zdejší alpskou flóru. Občas totiž zahlédneme krásné a houževnaté kytičky, které někdy rostou přímo ze skály. Taktéž jednoho zástupce fauny, kamzíka, jsme viděli včera před koncem cesty. Dnes nám přebíhají přes cestu zprvu tři kamzíci a poté vidíme dokonce celá stáda. Přicházíme do sedla Fuchsensattel. Sluníčko zde již vysušilo trávu a tak se zastavujeme, odpočíváme a svačíme. Opět, při tomto výletě již naposledy, se nacházíme v nadmořské výšce nad dva tisíce metrů, přesný údaj zní 2.039 m.n.m. Potom částečně sestupujeme na horní hranu údolí Kuhkar, abychom v závěrečném dnešním krátkém výstupu přišli do sedla, jehož název zní Muttsattel. Náš pomyslný cestovní kruh se tady uzavírá. Zde jsme včera odbočili vlevo a začali závěrečnou část výstupu na Hochvogel a dnes přicházíme z druhé strany. Následuje krátká přestávka, poslední skoro dvoutisícové pohledy a fotografie. Opouštíme sedlo a vcházíme do stromového porostu. Za čtvrt hodiny jsme u chaty Schwabegghütten a po dalším hodinovém sestupu přicházíme na malé parkoviště, kde jsme včera zanechali auto. Je zde plno, další automobily přijíždějí a další lidé přicházejí. Asi se jedná opravdu o nejobvyklejší nástupní místo při výstupu na Hochvogel. Zajímavou alternativou by určitě bylo, kdyby nás sem někdo odvezl, nebo jsme použili místní autobus. To by nám umožnilo ukončit túru v jiném místě, například v Německu.

 Altea (asi 25 tis. obyv.) je velmi pěkné letovisko, které administrativně náleží k provincii Alicante. Je takovou malou oázou klidu uprostřed pobřeží Costa Blanca a dokázala si zachovat jedinečný charakter bělavého města s nádhernými uličkami. Naprostý klid zde vládl dokonce i v neděli 11. srpna roku 2010, kdy jinak celé Španělsko zcela podlehlo fotbalové euforii.

První setkání

„Někde zastav, to byla krásná ulička!“ zvolala přítelkyně ve chvíli, když jsme v koloně aut projížděli v roce 1999 Alteou. Protože jsme před sebou však měli cestu do hodně vzdálené Murcie, nezastavil jsem. Až po deseti letech jsem si uvědomil, jak velkou chybu jsem udělal. Těch ulic tam jsou desítky a tak nádherných, že bych těžko některou z nich upřednostnil. Určitě znáte ten pocit, když procházíte pěkným místem a nevíte, co vyfotit dříve.

panorama Altea

Okénko do historie

Altea má za sebou velice dlouhou minulost, její název pochází z období řecké kolonizace španělského Středomoří. Řekové dali městu název Altahia, což se dá do češtiny přeložit jako „já léčím“. V okolí města byly nalezeny i různé předměty z iberské a římské epochy. Až do roku 1244, kdy ji získal křesťanský král Jaime I., byla v rukou arabských dobyvatelů. Do poloviny 20. století byla Altea menším zemědělským a rybářským střediskem, v němž trvale žilo něco málo přes pět tisíc obyvatel. Za prudkým populačním boomem stojí samozřejmě rozvoj cestovního ruchu.

Altea

Bělavé uličky s nepopsatelnou atmosférou

Atmosféra města se dá velmi těžko popsat, nejlépe ji lze zachytit na fotografiích. I když město nabízí labyrint úzkých bělavých uliček, určitě zde nebudete bloudit. Pokud půjdete pořád do kopce, tak vás všechny cesty dovedou do centra, které po chvíli stoupání objevíte na nejvyšším místě ve městě. Zdálky ho lze dobře rozpoznat podle modravé kopule dominanty města, kostela Panny Marie Útěchy (Nuestra Señora del Consuelo). Křivolaké a často strmé uličky mezi čistě vybílenými fasádami zdejších domů jsou hlavním cílem většiny turistů. Všechny domy mají překrásně kované mříže u oken v přízemí. Zábradlí u miniaturních balkonů a francouzských oken i pouliční a vchodová osvětlení jsou většinou rovněž mistrná díla místních kovářů. Charakter uliček dotváří bohatá květinová výzdoba. Při procházce můžete objevit tajemná zákoutí, v nichž vás udiví minizahrádky s palmami nebo dílny místních řemeslníků a umělců. Snadno pochopíte, proč se Altea stala ve druhém pololetí 20. století významným centrem bohémů z blízkého i vzdálenějšího okolí.

Altea

Dnešní Altea

Altea je dnes kosmopolitním městem, které si však dokázalo zachovat ryze španělský charakter. Celou jednu třetinu místních obyvatel tvoří cizinci, nejčastěji penzisté ze západní Evropy. Webové stránky města uvádějí, že nejvýznamnějšími residenty jsou Britové (1 500 obyv.), Nizozemci (1200) a přibližně tisícovka Němců. Vůbec se bohatším západním sousedům nedivím, že se rozhodli strávit zbytek života právě zde, v jednom z nejhezčích míst na pobřeží Costa Blanca. Obrovskou devizou tohoto střediska je jedinečné mikroklima způsobené pohořím Bernia, jehož masív chrání město před studeným vzduchem ze severu. Další výhodou je neuvěřitelný klid a doslova pohádková idyla, která tu celoročně vládne. Je to způsobeno i tím, že Altea má jako jedno z mála míst na „Bílém pobřeží“ oblázkovou pláž, což pro turisty není moc lákavé. I proto samotná Altea nedisponuje tak velkou hotelovou základnou jako její jižní soused Benidorm.

Praktické informace

Altea

Altea leží na silnici N-332 spojující Valencii s Alicante a v blízkosti dálnice AP-7. Od Alicante je vzdálena asi 50 km, od Valencie 130 km. Protože se nachází pouhých 10 km od Benidormu, stává se většinou jednodenním cílem turistů z tohoto střediska. Obě města spojuje linka č. 10 benidormské městské dopravy a to přibližně ve 20 minutových intervalech. Jednosměrná jízdenka stojí 1,25 euro a cesta trvá 30 minut. Alternativou může být vlaková doprava, která spojuje město s „Dénií .(Dénia)“:[172-denia-vstupni-brana-k-pobrezi-costa-blanca.php] na severu a s Alicante na jihu. Pokud plánujete navštívit Alteu během letních měsíců (červenec až září), nenechte si ujít místní řemeslný trh „rastrillo“ před kostelem Panny Marie Útěchy v centru. Otvírá se denně v 19 hodin a zavírá hodinu po půlnoci. Někteří umělci umožňují i na tržnici platbu kreditními kartami.

Závěrem bych jen dodal, že nám se Altea natolik „vryla“ pod kůži, že jsme ji navštívili hned dvakrát (2009, resp. 2010). Altea evidentně očarovala i designéry španělského výrobce automobilů Seat, kteří podle ní pojmenovali v roce 2004 jeden ze svých modelů.

Ostrov Tenerife je největší ze sedmi obydlených ostrovů v souostroví Islas Canarias. Kanárské ostrovy je autonomní společenství Španělska v severním Atlantiku, západně od pobřeží Maroka a Západní Sahary. Zdejší sopka Pico de Teide se svou výškou 3.718 metrů je třetí nejvyšší sopkou na světě.

Na následujících řádcích bych chtěl popsat jeden listopadový den na největším z Kanárských ostrovů, na ostrově Tenerife. V tento den jsem se vydal pokořit nejvyšší horu, která je za dobrého počasí viditelná z velké části ostrova. Jedná se o 3.718 metrů vysokou Pico de Teide a jelikož Kanárské ostrovy náleží Španělsku a na kontinentální části tuto nadmořskou výšku nic nepřevyšuje, jde současně o nejvyšší horu Španělského království.

Pico de Teide

Před třetí hodinou ranní odjíždím od pobřeží z městečka Adeje po silnici TF 28 směrem na severovýchod. Teplota vzduchu na začátku cesty je 19°C. Následně projíždím obcí Chayofa a v La Camella odbočuji na TF 51, po které přijíždím do městečka Arona. Zde již teplota klesla na 12°C. Pokračuji stále po silnici TF 51 přes La Escalonu až do městečka Vilaflor ve výšce 1.466 m.n.m., nejvýše položené osady na Kanárských ostrovech. Zde se opět napojuji na silnici TF 21 a po chvíli jsem na hranici národního parku Teide, jehož dlouhé oficiální jméno zní : Parque Nacional de Las Caňadas del Teide.

Okolo čtvrté hodiny přijíždím na malé parkoviště vysekané z lávy, nacházejícím se na 40. kilometru Caňadaské silnice ve výšce 2.300 m.n.m. Je úplně jasno, teplota v závětří +2°C, vlhkost 58%. Převlékám se, rozsvěcuji čelovku a vydávám se na cestu. Dále už jen po svých, pořád nahoru a nahoru. Po chvíli míjím zamčenou závoru, zabraňující vjezdu aut. Chůze po celkem široké vozové cestě, po které mohou jezdit i džípy, je příjemná. Cesta stoupá a dlouze se klikatí po mírných pemzových svazích vytrvale vzhůru na východní straně Pico de Teide. horská chata Refugio de Altavista Po několika kilometrech přicházím do míst, kde jsou slavná „Teidská vejce“ Huevos del Teide. Jsou to obrovité kulovité útvary ze ztuhlé lávy o průměru až pět metrů v počtu asi 30 kusů, které se rozprostírají na ploše čtyř kilometrů čtverečných. Není na světě tolik zřetelných pozůstatků vulkanické činnosti jako v obrovité kaldeře Las Cañadas na ostrově Tenerife.

Cesta poté začíná stoupat mnohem prudčeji. K odbočce cesty na Montaňa Blanca přicházím přesně po hodině chůze. Stále je úplně jasno, teplota v závětří +1°C, vlhkost 30%. Zde odbočuji z vozové cesty vpravo a stoupám strmými serpentinami v suťovém svahu, po jehož levé straně se táhne tmavé lávové pole. Asi po půl hodině mám za sebou nejstrmější úsek a dostávám se do relativně ploššího terénu s obrovskými, nápadně zaoblenými skalními bloky. Tomuto místu se říká Estancia de los Ingleses (Angličanův oddych). Dále následují zprvu táhlé, později strmější serpentiny přes Estancia de los Alemanes (Němcův oddych) vzhůru k horské chatě Refugio de Altavista, jejíž červená střecha se přede mnou objevuje až na poslední chvíli. Chata byla postavena před více než sto lety a od té doby několikrát rozšířena. Objekt se nachází ve výšce 3.260 m.n.m.

vrcholová fotografie z Pico de Teide

Pokračuji po širší, místy i dlážděné cestě vlevo od chaty. Vede po lávovém proudu a chvílemi stoupá i dosti strmě. Po ní přicházím na terasu Rambleta ve výšce 3.555 m.n.m, kde se nachází příčná cesta v podobě solidního dlážděného chodníku, který vede vpravo na vyhlídkovou plošinu Mirador de la Fortaleza a vlevo k vrcholové stanici lanovky. V poslední části cesty (od stanice lanovky na vrchol) se jedná o strmý výstup – 150 metrů převýšení. Nikoliv však v suti, jak jsem očekával, nýbrž po upraveném chodníku z kamenů s občasnými schody! Nohy, ztrápené předchozím výstupem, na prvním schodu ostře zaprotestovaly, ale potom si zvykly.

Po necelé půlhodině je KÓTA 3.718 m.n.m. dosažena! Teplota na „vulkanicky zahřáté“zemi a v závětří +4°C , vlhkost 71%, fouká silný vítr.

Z několika otvorů ve skále kaldery unikají vulkanické plyny – výrony sirovodíku s teplotou až 100°C, jehož oxidací vznikají nálety síry. Vítr poté roznáší do okolí intenzivní sirný zápach (zápach zkažených vajec).

vrchol Pico de Teide – výrony sirovodíku

Pro svůj nádherný tvar patří Pico de Teide mezi nejpohlednější sopky na naší planetě a se svou výškou 3.718 metrů je třetí nejvyšší sopkou na Zemi. Samotný vulkán je tvořen převážně fonolitem (znělcem) a představuje díky tomu světovou raritu.

Ještě před šesti hodinami jsem byl dole u Atlantiku skoro v nulové nadmořské výšce. Nyní se nacházím na nejvyšším bodu kráteru Pico de Teide o průměru asi padesát metrů, který je lemován nerovným okrajem. Je stále jasno a slunko barví okolní hory do hnědočervena. Hřejivé sluneční paprsky se plazí po ztuhlé lávě a vdechují jí tak život. Za hranicí kaldery však během mého výstupu přibyla oblačnost a tudíž z okolních ostrovů je vidět pouze La Gomera. Taktéž z vlastního ostrova toho moc není vidět. Zajímavý pohled je na vzdálenou hradbu Riscos de la Fortaleza na severu, částečně skrytou v oblacích. Na východě na chvíli zahlédnu slavnou astronomickou observatoř Observatorio Astronómico del Teide, která stejně jako hřeben Cumbre Dorsal mizí v mracích, halících pobřeží celého ostrova. Hluboko dole, tam, kde se mraky u pobřeží roztrhly, jsou města. Jsou tak neskutečně hluboko! Hezká podívaná je na pláně Caňadas v kotli centrální kaldery, uprostřed nichž se nacházejí skalní útvary Roques de García.

výstupová cesta od lanovky (na povolení)

Následuje sestup stejnou cestou. Teprve teď je vidět, co všechno se muselo zdolat.

Po třech hodinách a dvaceti minutách docházím k autu.

Cesta letadlem
Zpáteční letenka z Prahy na Tenerife stojí od 9.000,- Kč (záleží na roční době a letecké společnosti).

Pronájem automobilu
Cena za pronájem auta na jeden den činí včetně pojištění 33,85 Eur (podle typu automobilu).
Cesta autem od pobřeží je dlouhá cca 55 km a trvá okolo jedné hodiny.

Lanovka na Pico de Teide
Kdo si netroufá na pěší výstup, může zvolit lanovku
délka lanovky 2482 m
dolní stanice ve výšce 2356m, horní stanice ve výšce 3555m, převýšení 1199m
kapacita lanovky 35 osob/kabinka
délka jízdy 8 – 10 minut, jízdenka tam a zpátky stojí 25 EUR
lanovka je v provozu každý den od 9 do 17 hod.(16hod.) v případě dobrého počasí
http://www.telefericoteide.com/infogral.html

Občerstvení a ubytování – chata Refugio Altavista
Chata je otevřena od konce března do října (nutno ověřit telefonicky, na internetu). V chatě je většinou k dostání voda, polévka a lehké teplé jídlo. Je zde možnost přespání (kapacita cca sto lůžek), v zimě ve spacáku v nouzové místnosti.
Během celého výstupu je chata jediné místo, kde se dá sehnat (nebo také ne) pitná voda!

Pěší výstup z parkoviště na vrchol
Cesta nahoru 4 hodiny a 35 minut (dle průvodce je cestu možno zvládnout za 3 hod. 40 min.)
Cesta zpět 3 hodiny a 20 minut (dle průvodce je cestu možno zvládnout za 2 hod. 30 min.)
Výškový rozdíl cca 1400 m.

Povolení k výstupu na vrchol
Přístup od stanice lanovky na vrchol je možný jen na základě povolení, které vydává kancelář správy národního parku „Patronato del Parque Nacional“ v hlavním městě Santa Cruz de Tenerife (nachází se poblíž náměstí Espana v ulici Emilio Calzadilla č.5 ve 4.patře, zvonek u domovních dveří je docela nenápadný). Je k tomu potřeba pouze pas a jeho fotokopie a návštěva této kanceláře ve všední den od 9,00 hod. do 14,00 hod. Povolení se většinou dostane bez problémů a zdarma. Paní úřednice si každého zapíše do velké knihy včetně přesně vymezeného času výstupu. Je pravda, že tato procedura nebolí a nic nestojí, pouze se musí absolvovat cesta do hlavního města, což je někdy záležitost jednoho dne. Povolení je možné získat, i pokud se člověk zúčastní organizovaného zájezdu některé z místních cestovních kanceláří nebo má rezervované místo ke spaní na Refugio Altavista.

Mapy
Kompass č.233 – Teneriffa 1 : 50 000
Freytag – Berndt – Tenerife 1 : 75 000
Marco Polo – Tenerife 1 : 100 000

Průvodce
Freytag – Berndt – Tenerife Turistický průvodce Rother

Počasí
V zimě je většinou na vrcholu sníh, někdy i ve spodních částech hory (už od výšky cca 2.000 m.n.m.). Občas je vrchní část Pico de Teide zledovatělá a výstup je možný pouze s mačkami. V případě nepříznivého počasí (mlha, sněžení, silný vítr) se výstup nemusí podařit. Silný nárazový vítr o rychlosti vichřice je možné zde zažít takřka po celý rok, stejně jako hezké počasí.
Informace o počasí možno zjistit na internetu – http://www.iac.es/weather/otdata/index.html

Informace o Tenerife na internetu
http://www.puntoinfo.idecnet.com/index.php?idioma=1

autor Pavel Liprt – http://bubinga.blog.cz/

Karasínská rozhledna se nachází v nadmořské výšce 704 m.n.m. a majestátně se vypíná na úbočí vrchu Přední skála vzdáleného jen pár desítek metrů od samotné obce Karasín. Vedle rozhledny je umístěna malá sjezdovka, lákající návštěvníky na Karasín i v zimním období.

Jak se k ní dostat

Přímo z obce Karasín vede k rozhledně červená značka a po asfaltové silnici vystoupáte pěšmo, na kole či autem. Parkování je na přilehlém parkovišti u rozhledny sloužícím v zimním období návštěvníkům sjezdovky, nacházející se hned na přilehlém svahu.

Rozhledna Karasín

Co zde uvidíte

S výstavbou rozhledny se započalo v roce 2002 dle návrhu architekta Petra Štorka. V přízemní části rozhledny je malý bufet s posezením a sociálním zázemím. Nad touto částí se vypíná betonová konstrukce věže čtverhraného půdorysu s výškou 28 metrů. K vyhlídkové plošině ve výšce 25 metrů nad zemí vede příjemných 128 schodů.

V areálu rozhledny je dětské hřiště a příjemné venkovní posezení. Rozhledna Karasín je otevřena celoročně a symbolické vstupné je vybíráno u pokladny bufetu. Díky dobré dostupnosti, umístění a areálu s vyžitím je tato rozhledna hojně navštěvována. Okolí Hornosvratecké vrchoviny nabízí k výhledům krásně členitý terén s pohledy na nedaleký Horní les, Babylon, Milenku a další kopce. Viditelná je i nedaleká Bystřice nad Pernštejnem.

Hlavním lákadlem turistů je historická část Varšavy Staré město s královským hradem (Zámek Krolewski). Za druhé světové války byla Varšava totálně zničena a na 90% historického centra bylo vybombardováno. Díky vynikající rehabilitaci je v roce 1980 toto centrum zapsáno do světového dědictví UNESCO.

Zámek Krolewski

Královský hrad byl původně postavený ve třináctém století a byl sídlem Mazovských vévodů. Při převodu moci z Krakova do Varšavy se stal sídlem krále a vlády.
zámek Krolewski
Během druhé světové války byl kompletně zdemolován a následně přestavěn s použitím přežitých fragmentů. Dnes je typický svoji krásně načervenalou fasádou s dominantní hradní věží s hodinami, z nichž denně v 11:15 hraje hudba. Samotný zámek je vstupní památkou a otevírá cestu do Starého Města.
V hradě je muzeum zajímavé především dvěma originálními obrazy od Rembrandta a díla Bernarda Bellotta známého jako Canaletto, jenž byl dvorním malířem posledního polského krále Stanislawa Augusta Poniatowského. Ještě si můžete prohlédnout archeologickou expozici a ubytování panstva.

Hrad stojí v blízkosti nejstaršího a nejvyššího světského pomníku ve Varšavě, postaveného v roce 1644. Postavil jej král Vladislav IV na počest svého otce Zygmunta III Wazy, který přestěhoval hlavní město z Krakova do Varšavy. Památkou na tuto událost je 22 metrů vysoký pomník a charakter krále představuje 275 cm vysoká postava, držící meč v pravé ruce, symbolizující jeho statečnost. Kříž na levé straně je vždy připraven k boji proti zlu a pokud upustí král meč dolů tak podle legendy to bude signalizovat blížící se katastrofu města.

Staré Město

Staré Město (Old Town neboli Stare Miasto)

Staré Město je historické centrum Varšavy a je nejstarší části města. Bylo založeno ve třináctém století jako knížecí hrad s vesničkou obklopenou zdí. Během druhé světové války zničeno 90%. Díky vynikající rehabilitaci a hlavně věrné podobě původního stavu je zapsáno do UNESCO. V malebných uličkách naleznete romantická místa pro procházky, plno kaváren, galerií a restaurací s přívětivými cenami, přímo ve starých měšťanských domech. Srdcem Starého Města je Staroměstského náměstí (Rynek Stareho Miasta), kde je uprostřed náměstí pomník s kašnou mořské víly, která je také symbolem města. Ve Varšavě jsou však i další vyobrazení strážců města.
Zajímavá je legenda, podle níž na rohu ulice Krzywe, žilo v domě zvíře nazývané Basilik (Bazilišek). Ten hlídal tamní poklady a každý hrdina, který se snažil, jich nějak dosáhnout, byl očima Baziliška přeměněn na kámen. Nicméně, nakonec jej porazili krejčí, kteří měli nápad a ukázali monstru zrcadlo a Basilisk doplatil na vlastní sílu a zkameněl. Barbakan Dnes je na průčelí budovy umístěna značka znázorňující Basiliska, což je znak vyhlášených restaurací Varšavy se stejným názvem, ve které jsme ochutnali vynikající kačenu s brusinkovým přelivem a pečeným jablkem.

Ve Starém Městě najdeme jeden z nejstarších kostelů ve Varšavě, Kostel sv. Martina. Ten se nachází na ulici Piwnej (Pivní), což je nejdelší ulice na Starém Městě. Jeho délka je 250 m. Byl založen v roce 1356. Hlavní část kostela je z období baroka (osmnáctého století). Kostel Matky Boží Laskavé, patronky Varšavy stojí také za návštěvu.

Barbakan

Pozůstatky městských hradeb ve Varšavě postavených v roce 1548 na přechod ze Starého do Nového Města. Tato část je velice krásná a opracované cihlové zdivo hradeb dělá dokonalou atmosféru místa, kde můžete zakoupit řadu uměleckých děl od pouličních umělců.

Nové Město

Nové Město – Nowe Miasto

Tato část Varšavy byla založena v druhé polovině čtrnáctého století a do osmnáctého století fungovala jako samostatné město s vlastní správou, radnicí a kostelem. Většina barokních a klasicistních domů kolem náměstí je z období poválečné rekonstrukce. Domy byly zničeny během Varšavského povstání v roce 1944. V současné době nabízí tato část podobně jako Staré Město okouzlující uličky s mnoha restauracemi a kavárnami. V této části je dominantní Kostel sv. Ducha a Kostel sv. Kazimíra na náměstí Rynek Nowego Miasta (Novoměstském).

Palác kultury a vědy

Tento dominantní palác Varšavy byl postaven „jako dárek sovětského národa polskému.“S nápadem na jeho konstrukci přišel sám velký Joseph Stalin. Palác je nejvyšší stavba v zemi (234.5 m) a je opodál obklopen moderními výškovými budovami. Palác je nejmladší památka ve Varšavě – byl dokončen v roce 1955. V Paláci kultury je více než 3000 místností a zajímavostí je vyhlídková terasa v 30. patře ve výšce 114 m, ze které můžete obdivovat panorama hlavního města. Přilehlé rozsáhlé prostranství sloužilo dříve k propagandistickým projevům vůdců. Nyní je v budově muzeum – technické, mládeže, evoluce. V přilehlé boční budově naleznete informační centrum.

« z 2 »

Horní les je s nadmořskou výškou 774 metrů nejvyšším bodem katastru obce Rovečné a také přírodního parku „Svratecká hornatina“. Ze všech rozhleden nejen v okolí, ale i v celé republice, má díky členitému kopcovitému terénu jeden z nejkrásnějších výhledů vůbec.

Jak se k ní dostat

K rozhledně je patrně nejlepší přístup od obce Nyklovice po modré turistické značce cca 2 km trasa. Další cesta je z obce Rovečné po červené značce s délkou 2,5 km a větším převýšením. V letním období je zde hodně cyklistů i přesto, že výšlap na kopec je obtížný.

Rozhledna Horní les

Historie rozhledny

Historie rozhleden na Horním lese je téměř dvěstěletá. Jednalo se zde vždy o zeměměřičskou věž postavenou na vrcholu, jejíž věž se využívala zároveň jako rozhledna. Stabilizace trigonometrického bodu byla provedena již v roce 1824 Císařským vojenským zeměpisným ústavem ve Vídni. Nejstarším dochovaným písemným údajem o zdejší rozhledně je pohlednice vydaná kolem roku 1918 s textem – Okolí Víru v údolí Švarcavy, rozhledna Rakušanka v Horním lesi 775 m. Další věž zde byla postavena po roce 1936 a měřila téměř 21 metrů. Odstraněna byla v roce 1954. Poslední zdejší dřevěná věž byla postavena v letech 1968-69 a měřila 38 metrů. V roce 1974 však díky námraze došlo k poničení věže, jejíž zbytky byly odstraněny v roce 2000. Současná věž je postavena v roce 2001, investorem byla společnost Eurotel a má dnes především telekomunikační účely. Výška věže je 59 metrů, vyhlídkový ochoz je 38 metrů nad zemí a vede k němu 201 schodů.

Rozhledna nabízí nejlepší výhled jaký si můžete představit. Členitý terém, okolní lesy střídané pastvinami a poli dávají tomuto místu nádech impozantnosti. Pokud se na rozhlednu vydáte jako my a to na kole, tak počítejte s tím že kopec od Rovečného nemusíte vyšlapat, 65 km délky trasy mě však šlapání do pedálů vynahradilo.

Hlavní město Polska Varšava (1,7 mil. obyvatel) je impozantním místem kontrastů. Jeho centrum můžeme označit za down-town, je zde plno mrakodrapů, jeden historický dokonce ze Stalinovy éry. O kousek dál se zase nachází historické centrum Staré město neboli Stare Miasto patřící zase k památkám UNESCO.  Z pohledu českého turisty je Varšava dost opomíjená a to neprávem. Mě samotného díky neznalosti toto město moc nelákalo. Na českém internetu se o Varšavě navíc nikde nic nepíše. Do města jsem nahlédl díky obchodní cestě a jsem dodnes nadšen.

Varšava - centrum

Jak do Varšavy a doprava

Do Varšavy doporučuji cestovat vlakem, na výběr máte z Prahy nebo linka přes Břeclav – Ostravu – Katovice (Katowice). Vhodné je také letecké spojení z Prahy. Cestu autem nebo autobusem nedoporučuji, vzhledem k tomu, že je v Polsku minimální dálniční síť. Po městě je výhodné využít např. 3 denní jízdenku platnou pro městskou dopravu a zdejší síť metra.

Poznatky z Varšavy

Naše cesta vedla vlakem Chopin (nástup v Břeclavi), pro nás překvapivě hojně využívaná pravidelná linka z Rakouska. Pokud nevyužijete lůžkový vůz tak je dobré mít místenku, i přesto že mladí Poláci systém moc nerespektují. V rakouských vozech vlaku Chopin je wifi internet. Vlak je na polské straně hlídaný bezpečnostní agenturou, především zřejmě kvůli Slezské části Polska Katovicím, kde nastupují do vlaku prapodivná individua, jedoucí asi za prací.
Příjezd do města je v ranních hodinách a to do centra města, zastávka Warszawa Centralna Vás přivítá svým čilým ruchem a na první pohled se Vám otevře down-town města s okolními mrakodrapy. Pro mne příjemným zjištěním je, že město není příliš kosmopolitní. Po městě se pohybujeme i v nočních hodinách a musíme konstatovat, že se nám jeví bezpečně.

Varšava - Zloté Terasy

Kam po příjezdu

Nejbližším zastavením je gigantické nákupní středisko Zloté Terasy, nacházející se hned vedle nádraží. Zde naleznete několik pater propojených elevátory, řadu módních obchodů, potraviny, najíst se můžete i v patře, kde jsou celosvětové řetězce rychlého občerstvení. Pro ranní kávu jsme však zvolili světově známé Rock Café, sídlící v přízemí výškové budovy vedle Zlotých Teras. Vybavení kavárny rockovou hudební tématikou je krásné, v nočních hodinách slouží kavárna spíše jako rockový klub. Snídaně je zde však dražší a tak po probouzecí kávě volíme obyčejné Kebab bistro u nádraží, musíme ochutnat i něco z rychlo-občerstvení.

Ubytování

Z překvapivě velké nabídky ubytování v hotelích, nacházejících se přímo v centru nebo poblíž volíme tříhvězdičkový MDM Hotel na plac Konstitucji. Hotel je na rušné ulici, stejně jako většina ostatních a přes celou fasádu domu je reklamní banner takže nečekejte velký výhled. Třílůžkový pokoj zde stojí 3000 Kč na noc. V době naší návštěvy využívá hotel agentura Elite Model Look pro nábor nových tváří modelingu, takže drobné zpestření pobytu. Snídaně je formou švédských stolů s velice pestrou a kvalitní nabídkou pochutin.

Hotel MDM

Restaurace

V městě je překvapivě levné a kvalitní stravování. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit rušnou a stále plnou restauraci U Švejka (U Szwejka) nacházející se hned vedle MDM Hotelu. Mimo českých nápisů a tématiky nás hlavně překvapila neustále spousta hostů. Ceny jsou zde přijatelné, v ceně jídla máte automaticky předkrm a po jídle obdržíte jako pozornost stopečku višňovky. Obrovský řízek s přílohou zde vyjde na zhruba 180 Kč. Stejnou zkušenost máme z restaurace U Baziliška (Bazyliszek) patřící do stejného řetězce jako U Švejka. Restaurace je přímo v centru Starého města na Staroměstském náměstí (Rynek Stareho Miasta) a cena výborné kačeny s brusinkovým přelivem a pečeným jablkem zde stojí také cca 180 Kč a to také s předkrmem a višňovkou. Na centrum hlavního města je to krásné zjištění. Posedět můžete na zahrádce s výhledy na celé historické náměstí. Dalším významným náměstím je Rynek Nowego Miasta, kde se hodí posedět také. Zde v pohodlných houpacích lavicích místní restaurace vychutnáte nejlépe polské pivo nebo ochutnejte z pestré nabídky zdejších a světových vodek. Nejdražší značkou je zde vodka Chopin, kterou musíte bezpodmínečně ochutnat. Cena za 0,04 l vodky se pohybuje od 12-14 polských zlotých – cca přes 70 Kč, klasické značky stojí 10 polských zlotých. Alkohol tedy není z nejlevnějších.

« z 2 »
Back to top