Jeden podzimní víkend jsme se rozhodli navštívit vápencové pohoří, které se jmenuje Allgäuské Alpy a leží podél německo-rakouské hranice. Tvoří souvislý hřeben dobře využitelný pro několikadenní přechod s přespáním na horských chatách. My jsme však naplánovali pouze dvoudenní přechod se spaním na zemi. Po německých dálnicích přijíždíme okolo Garmisch-Partenkirchen do Rakouska. Dále pokračujeme přes město Reute po silnici, která vede údolím Lechtal podél řeky Lech.
Geograficky je údolí ohraničeno ze severu Allgäuskými a z jihu Lechtalskými Alpami. V městečku Stanzach odbočujeme vpravo do údolí Hornbachtal. Projíždíme obcí Vorderhornbach a dále podél říčky Hornbach až do vesnice Hinterhornbach. Zde silnice končí. Do kopců sice vedou ještě několika směry asfaltové cesty, ale buď je na nich umístěn zákaz vjezdu, nebo se po chvíli objeví jejich konec u nějaké horské chaty.
Ráno opouštíme parkoviště a vydáváme se na výlet, který začíná ve výšce 1.100 metrů nad mořem. Odcházíme s úmyslem spát dnes v noci někde tam nahoře pod hvězdami. Proto si s sebou neseme naše středně těžké a velké batůžky. Nejprve jdeme chvilku po asfaltové silnici, ze které posléze odbočujeme vlevo na cestu se stejným povrchem, který se však po čase mění na šotolinový. Asi po půlhodině si začínáme zkracovat cestu. Jedná se však o legální značené zkratky, které by měly být pro nás přínosem, jelikož směřují napříč klikatící se cesty. Celou dobu jdeme lesem a tak až za hodinu přicházíme na místo, kde se na nás usmívá sluníčko. Jelikož jsme ráno museli zabalit trochu navlhlé spacáky a karimatky, tak je zde vyndáváme z batohu a sušíme. Současně je nejvyšší čas na snídani.
Za hodinu odcházíme a po patnácti minutách jsme u chaty Schwabegghütten, která byla postavena v nadmořské výšce 1.696 metrů. Jsou to vlastně dvě malé chatky, dnes zavřené. Zda a jakým způsobem slouží turistům, asi nyní nezjistíme. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Okolo nás pozorujeme proměnu vysokých jehličnatých stromů v krásnou plazivou kleč. Opouštíme stromový porost a přicházíme do sedla, jehož název zní Muttsattel a nachází se v nadmořské výšce 1.977 metrů. Cesta se zde rozdvojuje. Vlevo vede pod označení Nr.422 a vpravo Nr.421. Zatímco se kocháme pohledy na blízký masív i vzdálené hory, zkoumáme mapu a odpočíváme, prochází okolo nás několik lidí. Všichni volí směr vlevo. Podle informací lze horu obejít dokola, na což se také chystáme, a tudíž by to mělo být jedno, kudy se vydáme. Nakonec po patnácti minutové přestávce odcházíme jako ostatní také po cestě č. 422, která se nazývá Bäumenheimer Weg.
Čeká nás traverz přes suťovisko nad údolím Rosskar, na jehož konci se lomí cesta doprava nahoru. Začíná strmější stoupání po klikatící se pěšince se zajímavými úseky, jež jsou místy špatně schůdné a žádají si již použití rukou i nohou současně. Nacházíme se ve vrcholových partiích kopce Hochvogel. Je to krásná skalnatá hora, která zde hned na několika místech ukazuje, že v místech, která vypadají jako neschůdné skalní stěny, mohou ve skutečnosti vést celkem pohodlné cesty. Co musí každý návštěvník zdejších hor ocenit, je perfektní značení cesty. V tomto případě se nachází červená značka vždy, když je potřeba. Není skoro možné zabloudit.
Přicházíme na vrchol, který se jmenuje Hochvogel a vyrostl do nadmořské výšky 2.593 metrů. Každý kopec, ať menší či vyšší, má své kouzlo kvůli kterému stojí na něj vyjít. Fotografujeme a rozhlížíme se, několikrát dokola. Četl jsem, že Hochvogel je jedním z nejvýraznějších a nejkrásnějších vyhlídkových kopců v Allgäuských Alpách. Jsem v tomto pohoří poprvé, tudíž to nemohu zcela objektivně posoudit, ale určitě není výše uvedený výrok daleko od pravdy.
Výhled z vrcholu Hochvogel je stejně impozantní jako hora sama. Některé z okolních kopečků jsou sice částečně schované v mracích, ale celkově je vidět víc než dost. Nabízí se nám úchvatná přehlídka vrcholů, která se nemůže okoukat. Kromě pásma Allgäuských Alp vidíme některé z kopců, na které jsme v minulých letech vystoupili, například nejvyšší horu Německa Zugspitze nebo vrchol Schesaplana v pohoří Rätikon. Nacházíme se na hranici Rakouska a Německa, ze kterého sem zabíhá zajímavý cíp území a mělo by být odsud vidět na území dalších dvou států, Švýcarska a Lichteštejnska. Kromě výše uvedeného si prohlížím také blízko položené Lechtalské Alpy a spousta dalších zajímavostí.
Vrcholu Hochvogelu dominuje vysoký dřevěný kříž, který vyrobil 6. července 2003 Dieter Baudisch. Aspoň tak se dočítáme na informační tabulce. Zapisujeme se také do vrcholové knihy, která je už hodně zaplněná. Okolo nás je průběžně asi deset lidí. Někteří další přicházejí, jiní se vydávají na zpáteční cestu. Většina turistů volí výstup i sestup z rakouské strany. Hlavní hřeben Allgäuských Alp se totiž nenalézá v zeměpisném středu masivu jak je obvyklé, ale u jižního a jihovýchodního kraje. Z toho vyplývá, že na sever a severozápad jsou doliny delší, než je tomu na jihu. Z hlediska horské turistiky jsou tudíž nástupy do tohoto pohoří z jihu mnohem kratší a hory jsou odsud dostupnější a vrcholy zvládnutelné během kratší doby.
Můj parťák Franta hledí směle vpřed dolů do Německa, kde ho mimo jiné zaujala velká chata. A ihned vyslovuje domněnku, že by tam mohli mít točené pivo. Je na něm vidět, že nemůže být velkých překážek mezi námi a vybraným cílem. Vzdálenost vzdušnou čarou není až tak hrozná a tak se mi tento nápad začíná čím dál tím víc líbit. Přišli jsme sice z Rakouska, ale nyní odcházíme do Německa po modře značené cestě č. 422. Sestup je obdobně náročný jako výstup z druhé strany, pouze v tomto případě je poněkud složitější zdolávání některých skalních stupňů vzhledem k našim velkým batohům. Osobně hodnotím obě výstupové cesty podobně co do obtížnosti. Místy jsou strmější úseky nebo prudší žlaby s volnými kameny. Ocelová lana by se na některých úsecích hodila.
Přesně po hodině cesty přicházíme do sedla Kalter Winkel. Jsme v nadmořské výšce 2.274 metrů. Očekávali jsme plynulý a ničím nerušený sestup na točené pivo a místo toho se naproti nám vypíná kopeček jménem Kreuzspitze, na jehož vrchol je to ještě 93 výškových metrů. Chvíli přemýšlíme, zda nebude takovýchto překvapení na cestě za naším vytouženým cílem více. Před námi však vidíme skupinku lidí, jak stoupá do skal pomocí ocelových lan. Vypadá to zajímavě a tak je rozhodnuto. Nakonec shledáváme, že cesta nevede až na vrchol, nýbrž ho obchází z pravé strany. Trasa nabízí velmi zajímavé úseky jištěné ocelovým lanem i kovovými stupy. Prostě krásná, celkem nenáročná, zajištěná ferata. Nelitujeme, že jsme se tudy vydali. Jakmile jsme se přehoupli na druhou stranu Kreuzspitze, objevuje se před námi překrásné modrozelené jezero obklopené kouzelnými skalnatými kopci. A u něho stojí námi vyhlídnutá chata. Po chvíli končí zajištěná cesta. Z vrcholu Hochvogel až sem jsme šli ve skalnatém terénu, nyní začíná kamenitá pěšina, kolem které se objevuje travička. A začíná také přibývat lidí, vysokohorských turistů i obyčejných výletníků.
Přicházíme k chatě, která se jmenuje Prinz-Luitpold-Haus a nachází ve výšce 1.846 metrů nad mořem. Otevřena je od začátku června do konce října. Usedáme na venkovní terasu, odpočíváme a svačíme domácí zásoby. Putování po horách je jako koktejl, který chutná dobře pouze tehdy, když obsahuje správné přísady. A tudíž k chůzi a jídlu přidáváme točené pivo. Nahlížíme také do chaty. Je velká, pojme ke spaní 162 lidí a venku ve winterraum je ještě 16 míst. Stále přicházejí noví turisté, z nichž většina zde bude dnes spát. Objednávají si pivo i večeři a báječně si vyprávějí o svých zážitcích z celého dne. My si také povídáme, ale na shrnutí našich celodenních zážitků je ještě brzo. Nejprve musíme najít nějaké zajímavé místo ke spaní. Počasí vypadá dobře, je jasno a svítí sluníčko. Jestli chceme zítra dojít k autu, tak směr našeho dalšího putování je jasný. Po hodinovém pobytu na Prinz-Luitpold-Haus vyrážíme na závěrečnou část našeho dnešního putování. Za zády slunce jako rudý koláč, ze kterého nám však někdo celkem rychle ukrajuje. Jdeme zprvu po stejné cestě, po které jsme přišli. Stále mírně stoupáme až k rozcestí. Zde se budou zítra stejně tak jako v jiných dnech rozhodovat turisté přicházející z chaty Prinz-Luitpold-Haus, jakou zvolit výstupovou trasu na Hochvogel. Buď přes Kreuzspitze, kudy jsme sestoupili my nebo přes sedlo Balkenscharte, kterýmžto směrem se vydáváme nyní.
Odbočujeme tedy vlevo a u potůčku si nabíráme vodu do PET lahve. Čeká nás prudší stoupání po klikatící se cestě do místa zvaného Balkenscharte. Je to sedlo, kterému dominuje zajímavý špičatý skalní útvar. Výstup je trochu fyzicky náročný vzhledem k převýšení, které se musí absolvovat. Technicky je však bezproblémový, v jednom místě je nám dokonce dopřáno si kousek vylézt po žebříku nebo spíše po kovových schodech. Chvíli si užíváme krásné pohledy z nadmořské výšky 2.142 metrů. Pokračujeme po cestičce, která vede po vrstevnici. Po několika minutách míjíme hraniční kámen a vcházíme tudíž zpět do Rakouska. Před námi je další menší sedlo či takový skalní útvar, které však v mapě jméno nemá. Zde nás čeká dnešní poslední malé skalní překvapení, jehož přelezení však zvládáme bez problému. Co by však mohlo způsobit malé komplikace, je přicházející tma. Nacházíme se totiž na severovýchodní straně zdejších kopců, a tudíž zapadající sluníčko se nám již zcela ztratilo. Začínáme rychle hledat místo ke spaní. A opět to není jednoduché, všude kolem nás jsou samé kameny, menší, větší i obrovské.
Dole pod sebou vidíme v kotlině Fuchskar jezírko, kterého jsme si všimli již při odpoledním sestupu. Nakonec se zabydlujeme kousek nad ním, kde jsme s „úderem“ osmé hodiny večerní objevili něco, čemu by se po odstranění kamenů dalo říct trochu travnatá rovinka. Je možno sice šlapat dále při svitu čelovky, jasného měsíce a hvězd, ale únava našeho těla je odpovídající putování, které jsme dnes absolvovali. Shodli jsme se tudíž celkem jednoznačně, že dnes již dále pokračovat nebudeme. Doktoři říkají, že tělo je potřeba zatěžovat, aby nechátralo. Dnes jsme to myslím pojali zodpovědně. Bolí nás celý člověk. Je příjemný podvečer. Nejprve z batohu vyndávám karimatku a spacák a poté dvě vychlazené plechovky piva, které zcela určitě již zítra na zádech nechci nést. Je to opět jeden z těch tichých poklidných večerů, kdy nikým nerušeni bychom mohli povídat, ale nacházíme se v nadmořské výšce 2.000 metrů a tudíž teplota vzduchu blížící se k nule nás zahání do spacáků. Na nebi pozoruji nejprve desítky a poté snad stovky krásně zářících hvězd a pokaždé když zahnu hlavu, abych se napil, některá další hvězda přibude.
Ráno vstáváme do dalšího krásného, slunečného a teplého dne. Slunce začíná zlatit vrcholky okolních hor. Je známo, že sluníčko při putování v horách přidává k pocitu vydařeného výletu. Včera se to potvrdilo a dnes to bude doufám platit také. Odcházíme dolů k jezeru, jehož jméno nám však zůstalo utajeno. V době tání sněhu nebo silnějších dešťů zde může vznikat větší vodní plocha, ale dnes tady nacházíme pouze malé jezírko. Pitná voda by se na jeho přítoku dala nabrat, na koupání to však není. Před sebou vidíme sedlo Fuchsensattel, kde plánujeme snídani. Pokračujeme tudíž po cestičce, která vede do mírného kopce, občas se škrábeme po suťovisku obtěžkáni našimi ne zrovna nejlehčími batohy. Jak včera, také i dnes obdivujeme zdejší alpskou flóru. Občas totiž zahlédneme krásné a houževnaté kytičky, které někdy rostou přímo ze skály. Taktéž jednoho zástupce fauny, kamzíka, jsme viděli včera před koncem cesty. Dnes nám přebíhají přes cestu zprvu tři kamzíci a poté vidíme dokonce celá stáda. Přicházíme do sedla Fuchsensattel. Sluníčko zde již vysušilo trávu a tak se zastavujeme, odpočíváme a svačíme. Opět, při tomto výletě již naposledy, se nacházíme v nadmořské výšce nad dva tisíce metrů, přesný údaj zní 2.039 m.n.m. Potom částečně sestupujeme na horní hranu údolí Kuhkar, abychom v závěrečném dnešním krátkém výstupu přišli do sedla, jehož název zní Muttsattel. Náš pomyslný cestovní kruh se tady uzavírá. Zde jsme včera odbočili vlevo a začali závěrečnou část výstupu na Hochvogel a dnes přicházíme z druhé strany. Následuje krátká přestávka, poslední skoro dvoutisícové pohledy a fotografie. Opouštíme sedlo a vcházíme do stromového porostu. Za čtvrt hodiny jsme u chaty Schwabegghütten a po dalším hodinovém sestupu přicházíme na malé parkoviště, kde jsme včera zanechali auto. Je zde plno, další automobily přijíždějí a další lidé přicházejí. Asi se jedná opravdu o nejobvyklejší nástupní místo při výstupu na Hochvogel. Zajímavou alternativou by určitě bylo, kdyby nás sem někdo odvezl, nebo jsme použili místní autobus. To by nám umožnilo ukončit túru v jiném místě, například v Německu.
Ta byla zavedeným provozem a zřejmě měla za následek prodej papírny ve Velkých Losinách, od které si Žerotínové slibovali větší výnosy. V roce 1603 za 150 tolarů získal provoz Ondřej Kluge v tzv. emfyteutické dražbě. Majitel měl všechna práva držitele, kromě práva prodat papírnu cizí osobě. Pokud neměl přímých dědiců tak připadla papírna zpět vrchnosti. Roku 1679 postihl majitelku Barboru smutně proslulý Bobligův tribunál a roku 1680 byla zaživa upálena jako čarodějnice. Po morových ranách byla zadlužená a zchátralá papírna prodána zpět Žerotínům. Další nájemci zápasili po několik let s dluhy a až roku 1778 prodali Žerotínové papírnu definitivně Matyáši Wernerovi. Ten papírnu přestavěl a dal jí nynější pozdně barokní podobu s charakteristickou třístupňovou barokní střechou. Po jeho smrti převzal papírnu Franz Sterz z Dolních Rakous, manžel Wernerovi dcery, jenž rozšířil odbyt losinského papíru. Nakonec však rozmach papírny neufinancoval a zámožný věřitel Stefan Schmidt získal papírnu. Roku 1855 obchodník Anton Schmidt využíval ruční papír se znakem žerotínského lva jako obalový materiál textilních výrobků a tím získal obrovský odbyt nejenom pro své výrobky. Roku 1883 získal papír oceněný jako vysoce filtrační a proto se otevřel papírně trh s filtračními papíry pro lékárny, chemické a potravinářské provozy. V té době si oblíbil akvarelový papír i Národní umělec Max Švabinský a udělal tak dobrou reklamu v uměleckém světě losinskému papíru do dnešních dnů. V roce 1949 byla papírna začleněna do kombinátu Olšanských papíren a tradiční výroba naštěstí přetrvala do dnešních dnů.
Po několika kilometrech přicházím do míst, kde jsou slavná „Teidská vejce“ Huevos del Teide. Jsou to obrovité kulovité útvary ze ztuhlé lávy o průměru až pět metrů v počtu asi 30 kusů, které se rozprostírají na ploše čtyř kilometrů čtverečných. Není na světě tolik zřetelných pozůstatků vulkanické činnosti jako v obrovité kaldeře Las Cañadas na ostrově Tenerife.
Dnes je na průčelí budovy umístěna značka znázorňující Basiliska, což je znak vyhlášených restaurací Varšavy se stejným názvem, ve které jsme ochutnali vynikající kačenu s brusinkovým přelivem a pečeným jablkem.
