Archivy

Island je země na okraji polárního kruhu s vulkanicky aktivní oblastí nabízející mnoho možností turistiky či jen odpočinku v termálních lázních. Do kterých oblastí jezdí na Islandu nejvíce turistů, kam se nejlépe vydat a na co si dát při cestách po Islandu pozor?

Island příroda

Jak lze na Island přicestovat

Nejsnažší je cesta letadlem s přistáním na islandském letišti Keflavík, vzdáleném cca 45 km od hlavního města Reykjavíku. Cena letenek bývá většinou nejvyšší v hlavní turistické sezóně od června do srpna, kdy je na Islandu nejlepší počasí. Zajímavou možností cesty na Island je plavba trajektem, na který se můžete nalodit i se svým autem, zvláště vhodné pro majitele terénních vozů, co mohou otestovat na ostrově jízdní vlastnosti. Pokud nevlastníte terénní vůz tak nezoufejte, na přejezd srdcem země není potřeba, sjízdné trasy jsou i pro běžné vozy. Trajekt Norröna se plaví po trase z Esbergu a Hanstholmu v Dánsku, přes Faerské ostrovy do Seydisfjorduru na Islandu.
Další možností jak přicestovat na Island je využítí některé z tuzemských
cestovních kanceláří.
Zájezdy na Island organizované se skupinkou lidí jsou i cenově výhodnějši, poněvadž například i pronájem aut je na Islandu velmi nákladnou záležitostí.

lodní doprava Island - trajekt

Cestování po Islandu

Zvolit můžete místní leteckou přepravu, která je zajímavou volbou. Pokud nepřijedete na Island trajektem s vlastním vozem tak můžete využít pronájem aut místních pronajímatelů, kde si vyberete od malých aut přes obytné karavany po terénní auta. Pozor na čerpací stanice, které jsou vybaveny automatickými pumpami. Některé jsou zcela bez personálu, takže je potřeba mít připravenu kreditní kartu nebo si zakoupit čerpací kartu platnou pro určitý typ čerpacích stanic (nejrozšířenější N1). Skvělou volbou cestování je pomocí autobusových linek, kde lze využít i autobusové karty pro několik okruhů, po nichž lze cestovat především v letní sezóně. Po okruhu tak můžete vystoupit kdekoliv na cestě, utábořit se nebo ubytovat v některé z horských chat a pokračovat na cestě pozdějším autobusem.

Národní park Thingvellir

Co nejlépe navštívit

Již zmiňované autobusové okruhy mají hlavní trasu Zlatý okruh, který absolvuje většina návštěvníků Islandu. Tento okruh zahrnuje nejvýznamější islandské turistické atrakce.
Þingvellir národní park s plochou vřesovišť a příkopová propadlina od níž na jih leží jezero Þingvallavatn. Dále je to Geysir – horký vybuchující otvor, jenž dal jméno všem podobným jevům na světě a Gulfoss, impozantní dvojitý vodopád. Na Islandu je také spoustu venkovních termálních bazénů s příznivě teplou vodou, vhodných i pro návštěvu v zimních měsících. Nejslavnější jsou geotermální lázně Modrá laguna, které jsou lidským výtvorem uprostřed černých lávových polí. Lagunu napájí voda přitékající z nedaleké geotermální elektrárny Svartsengi, která je ochlazena na příjemných 38°C.

Pokud budete chtít svůj pobyt označit pojmem aktivní dovolená, tak můžete vyrazit na některý z vulkánů. Těch je na Islandu několik, jedním z nejznámějších je sopka Hekla s fotogenickým vrcholkem pokrytým sněhem. Tato činná sopka se pravidelně ohlašuje svými výbuchy cca každých 10 let.

Island je tedy zajímavý svoji rozmanitostí úkazů od vulkánů, termálních pramenů, gejzírů, ledovců, řek a jezer, po extrémně dlouhé dny v létě, kdy slunce zapadá jen na krátkou dobu. Svoji jedinečností tak bude lákat turisty i přes nějaký ten občasný sopečný výbuch.

Pokud Vás Island nezaujal svými sopečnými aktivitami, tak zkuste navštívit třeba Irsko
poznávací zájezd Irsko

Když se vydáte s cestovní kanceláří do Katalánska, dost možná se váš pobyt omezí na pěkné pláže, vkusně upravené promenády a mezinárodní kuchyni místních hotelů. Pokud však máte chuť poznat pravou tvář této oblasti, vydejte se mimo hotelové zóny. Pronajměte si vůz a odkryjí se vám neskutečné krásy katalánského pobřeží, na něž budete dlouho vzpomínat.

Katalánsko

Nejsme Španělé, zní z Katalánska

Oficiálně je Katalánsko jednou ze sedmnácti autonomních oblastí Španělského království. Ve skutečnosti se však tato oblast od zbytku země podstatně liší. Katalánci jsou nesmírně pyšným národem, který mluví spíše katalánštinou než španělštinou. Nazvat Katalánce Španělem je opravdové „foix pas“. Občas se z Katalánska ozývají nacionalistické hlasy po odtržení, které však nejsou tak silné jako třeba v Baskitsku.
Katalánsko je čtvrtým nejbohatším regionem v zemi, HDP na obyvatele byl v roce 2009 neuvěřitelných 38 tisíc dolarů (USD). Zjednodušeně lze říci, že Katalánci mají asi o třetinu vyšší životní úroveň než Češi. Obyvatelé se dožívají v průměru 82 let. Ústava zaručuje tomuto regionu hodně širokou autonomii, oblast má svou vlastní policii, parlament i vládu.
Katalánci jsou odlišní i svou mentalitou, jsou kultivovanější, méně gestikulují, obecně více dodržují pravidla. Jako druzí ve Španělsku (po Kanárských ostrovech) zrušili v létě roku 2010 býčí zápasy. Nade vše milují fotbal a především tým FC Barcelona. Rádi tančí poklidný národní tanec sardanu a hlavně mají rádi vše „katalánské“, ať již jde o hudbu, literaturu, umění či kuchyni.

Katalánsko

Pobřeží Katalánska lze rozdělit do čtyřech částí – Costa Brava, Costa del Maresme, Costa del Garraf a Costa Dorada.

Costa Brava (Divoké pobřeží)

Jde asi o dvě stě kilometrů dlouhou část pobřeží sahající od obce Portbou ležící na španělsko – francouzských hranicích až po ústí řeky Tordera v blízkosti letoviska Blanes. Oblast je typická velmi členitým skalnatým pobřežím a intenzivní zelení borových lesů.

Severní část pobřeží je pravým pokladem pro zájemce o poznávání zdejší nádherné přírody. Nachází se zde několik přírodních parků a rezervací, historii milující návštěvníky pro změnu lákají iberská naleziště (např. Ullastret) či pozůstatky řeckého a římského osídlení v Ampurias. K nejkrásnějším místům patří určitě městečko Cadaqués, které si dodnes zachovalo svůj původní ráz. Není divu, že zdejší krajina a členité pobřeží v minulosti přitahovaly mnoho umělců, kteří právě zde nalezli tu pravou inspiraci a klid pro svoji práci. Po dlouhá léta zde v místní části Port Lligat žil a tvořil geniální malíř Salvador Dalí.

Katalánsko

V jižní části se nacházejí dlouhé písečné pláže, které byly v padesátých letech 20.století vybrány španělskou vládou k intenzivnímu rozvoji cestovního ruchu. Pro převážně britské a francouzské turisty zde byla „obětována“ rybářská městečka Lloret de Mar, Blanes a Tossa de Mar. Největším centrem cestovního ruchu je kosmopolitní Lloret, který je v letních měsících doslova přeplněn turisty z celé Evropy. Blanes se pyšní vyhlášenou botanickou zahradou a je místem, kde končí příměstský vlak z Barcelony. Nejpůvabnějším letoviskem je bezpochyby romanticky působící Tossa, která si jako jediná dokázala uchovat svůj původní ráz. Impozantní hrad na skalnatém ostrohu a nádherné kamenité uličky v podhradí jsou jedním slovem úchvatné.

Costa del Maresme (Mořské pobřeží)

Pod tímto názvem je označována oblast ležící třicet až sedmdesát kilometrů od Barcelony. Je proslavená dlouhými a širokými písečnými plážemi s pozvolným vstupem do moře. Pobřeží se může zdát poněkud fádní, neboť není na rozdíl od severně ležící Costa Brava vůbec členité. Nespornou výhodou pro návštěvníky je příměstský vlak spojující všechna turistická střediska s Barcelonou. Největším letoviskem a podle mého názoru i nejhezčím je Calella, která nabízí velmi pěkné historické centrum, jež je ideální k večerním procházkám a nákupům. K dalším vyhlášeným centrům masové turistiky náleží Santa Susanna, Malgrat de Mar a Pineda de Mar. Nutno dodat, že na španělského turistu zde narazíte zřídka, neboť mnozí hledí na tuto oblast spíše s despektem. Costa del Maresme a Costa Brava jsou vystaveny poněkud nevyzpytatelnému počasí, i v letních měsících zde bývá poněkud chladněji a déšť tu není žádnou výjimkou. Inu blízkost Pyrenejí je přece jenom znát.

Katalánsko

Costa Garraf

Kratší, asi padesát kilometrů dlouhá část pobřeží je nazvaná podle stejnojmenného horského masívu, jenž strmě klesá směrem k pobřeží. Začíná ústím řeky Llobregat a končí letoviskem Cubelles ležícím jižně od města Vilanova i la Geltrú. Mnozí zahraniční turisté nemají často vůbec ponětí o existenci této části Středomoří. Rekreaci a odpočinek tu od jara do podzimu hledají především obyvatelé Barcelony. Nenajdete zde velké hotelové zóny jako v severním Katalánsku, hotelů je tu méně a o to více si v nich připlatíte. Zato zde však můžete zažít nefalšovanou katalánskou atmosféru. Pouze město Sitges se poněkud této charakteristice vymyká. Zdejší bary a nudistické pláže jsou vyhlášené široko daleko. Významnou klientelu zdejších hotelů tvoří homosexuálové a to nejen ti ze Španělska. Pokud se vydáte do této části Španělska, určitě nezapomeňte ochutnat místní víno. Costa de Garraf totiž leží ve slavné vinařské oblasti „Penedés“, která je proslulá šumivým vínem označovaným „cava“ .

Katalánsko

Costa Daurada (Zlaté pobřeží)

Přibližně sto dvacet kilometrová část pobřeží plynule navazuje na Costa de Garraf. Táhne se kolem břehů provincie Tarragona od střediska Cunit až k deltě řeky Ebro. Plochá pobřežní rovina sice nepatří k nejlákavějším pobřežím Španělska, ale za návštěvu určitě stojí. Své jméno získala podle zlatavého zabarvení písku, který tvoří zdejší dlouhé pláže. Vstup do moře je většinou mírný, což je určitě důležitá informace pro rodiny s menšími dětmi. Masové turistice asi nejvíce propadly tři letoviska jižně od nádherného města Tarragona. Jde o původní rybářské osady Pinedu, Salou a Cambrils.
Největším městem je právě Cambrils, které se může pochlubit plážemi v délce několika kilometrů. Největší ubytovací kapacitu má ale jednoznačně sousední Salou, které je s Cambrils spojeno pěkně upravenou promenádou. Určitě si pronajměte kolo a projeďte se po pobřeží, kolem promenády totiž vede velmi pěkná cyklostezka. Pokud narazíte na obrovská vedra, přijde vám vhod Aquopolis, což je obrovský akvapark v Pinedě. Určitě nezapomeňte navštívit blízkou Tarragonu proslavenou  římským amfiteátrem a nádherným historickým jádrem.

Doporučení

Všechny čtyři oblasti disponují skvěle udržovanými plážemi, na nichž vlají modré vlajky symbolizující čistotu mořské vody. Pobřeží Costa Brava je velmi členité a nabízí návštěvníkům úchvatné scenérie. Na druhou stranu má na mnohých místech strmý vstup do vody, která je přece jen o něco chladnější než na plážích jižně od Barcelony. Nejpříjemnější středomořské podnebí nabízí logicky Costa Dorada, která hraničí ve své jižní části s  valencijským regionem. Ze všech středisek se dostanete do katalánské metropole bez problémů, návštěva Barcelony bude určitě zdařilým vrcholem vaší návštěvy severovýchodního Španělska.

Po výstupu na horu Mt.Kazbeg byla další naplánovanou zastávkou na naší cestě po Gruzii Svanetie. Oblast zdánlivě odříznutá od civilizace téměř pětihodinovou cestou od nejbližšího většího města. Čekal nás trek pod horou Ushba v bývalé kavkazské divočině.   Doprava sem je celkem snadná, ovšem poněkud zdlouhavá. Z Tbilisi každý večer vyráží noční vlak. Ve frontách na jízdenky je ale třeba obrnit se trpělivostí. Po dvouhodinovém čekání na jízdenku nás odkázali na jinou pokladnu, což věru nepotěší. Kromě trpělivosti je proto dobré se na nádraží dostavit s dostatečným předstihem před odjezdem vlaku. svanetská pannenská příroda Zakoupení jízdenek zapíjíme několika točenými pivy v klimatizované hale zrekonstruovaného tbiliského nádraží. Dostatečná satisfakce a navíc příjemné krácení času při čekání na vlak.

Jízdenka do Zugdidi, ehm, „první třídou“ vychází na 100Kč. V Zugdidi na nádraží už se další cesta řeší sama – obklopeni řidiči taxíků a maršrutek vybíráme pro nás nejvýhodnější cenu a již směřujeme fordem transitem, nejběžnější maršrutkou – zmenšenou obdobou autobusu, vzhůru, nekonečně se klikatící silnicí, směrem do svanetské minimetropole Mestie. Tato cesta byla dříve proslulá svým nebezpečím, jednak díky exponovanosti některých svahů, po kterých vede a také pro loupežná přepadení, jež zde nebyla žádnou výjimkou. Dnes však vláda, z důvodu komercionalizace oblasti, zlodějům utnula tipec a téměř všude jsou svodidla, takže nebezpečí pádu do kaňonu je téměř nulové.

hora Ushba 4710m

Připraveni na avizovanou divočinu dorážíme do vzkvétajícího městečka plného turistů, nově postavených a dalších rostoucích hotelů a dostáváme se do obklíčení nelítostných a neodbytných babek dohazovaček. “Dů jů hev adréés? Jést u vás adréés?“, ozývá se ze všech stran neuvěřitelně protáhlým jazykem a marně se snažíme vysvětlit, že ubytování nepotřebujeme, jelikož se chystáme do hor pod stan. Značně rozčarovaným se nám daří vymanit z jejich spárů až po několika minutách. Po nakoupení zásob a doplnění vody se pomalu vydáváme nejistým směrem (vždy se však lze doptat) vzhůru do hor. Bohužel netrvá dlouho a už nás zkrápí první déšť, v jehož víru se táhne i celý trek. Pokaždé, když alespoň trochu ustává, vyrážíme dále. Zlověstné hřmění znějící z hor nás však nutí rozdělat stany dříve, než bylo původně zamýšleno. A dobře děláme.

Svantské svítání

Ráno, po propršené noci, vypadá, že nejhorší je za námi. Obloha vymetená, teplota příjemná. Pokračujeme vzhůru a zastavujeme se až na vyhlídce vysoko nad Mestií. Ohromeni sledujeme kterak z údolí téměř nehybně, pouze držíce se vzestupných vzdušných proudů, stoupají dva dravci úctyhodných rozměrů. Rozhodně největší okřídlený tvor, jakého jsme kdy viděli. Po opsání několika pravidelných kružnic přímo před námi, mizí do neznáma. Jak doma později zjišťuji, jednalo se o orlosupa bradatého, jednoho z největších dravých ptáků a zástupců třídy Aves vůbec – rozpětí křídel až 3m. Potěšeni tímto nečekaným setkáním postupujeme po opravdu sporadicky značené cestě. To už ovšem nebe znovu začínají zahalovat mraky vydatně nasáklé deštěm. Raději nic nepokoušíme a schováváme se do bezpečí a sucha stanů. Opět se vyplácí. Pomalu to začíná vypadat, že se počasí opakuje – dopoledne slunečno, odpoledne zataženo, déšť. Večer se na chvíli vyjasňuje a Ushba (4710m) se nám konečně ukazuje v celé své kráse. Ne však na dlouho a bohužel poprvé i naposled. I tak je ale pohled úchvatný – rozeklaný špičatý dvojvrchol v paprscích posledního slunce. Začínají nás obestupovat všudypřítomní pasoucí se býci, zjevně na ně působíme jako zajímavá atrakce. Trvá značnou dobu, než se nám je daří rozehnat.

Prádelna

Přetahovaná s býkem o tričko, které se sušilo na šňůře stanu – tak začíná další den. Značně natrávené, děravé a vytažené minimálně z druhého býkova žaludku, ale získali jsme ho zpět. Jdeme pouze k nedalekým jezerům, kde provádíme nezbytnou očistu, velké prádlo a v neposlední řadě také nezbytný odpočinek. Toho dne se k nám připojuje „Guláš“, horský zdivočelý pes, jehož žebra prosvítají i přes dlouhou srst. Ořech, kříženec ovčáka s čímsi neznámým. Přízvisko dostal ve chvíli, kdy si naše žaludky říkaly o naplnění. Za kolečko salámu se stává naším věrným společníkem po zbytek treku.

Ráno se vydáváme neznačeným traverzem směrem na Guli pass, sedlo na druhé straně širokého údolí, odkud by měl být nejhezčí výhled na Ushbu. Počasí je prozatím na naší straně, ale jak bývá zvykem po poledni se vše obrací. Traverzování nezpevněným terénem a občas i po menších firnových polích není zrovna nejpohodlnější a proto postupujeme pomalu. Ale panoramata směrem do údolí, která se nám nabízejí nás ani k žádnému spěchu nenutí, co chvíli se zastavujeme a kocháme. Guláš věrně běží s námi. Než dorážíme do sedla, obloha je kompletně zatažená a Ushba se s námi již definitivně rozloučila. Po občerstvení začíná poprchávat a hřmět a proto se rychle pouštíme do budování. Překvapeně si navzájem prohlížíme naježené vlasy – elektrický náboj ve vzduchu. V tu chvíli nás zasahuje výboj s přehledem několikanásobně překonávající sílu např. elektrického ohradníku, avšak stále slabý, aby ublížil. Rychle do stanů, které by, jakožto jednoduché faradayovy klece, měly fungovat jako dostatečná ochrana před bouřkou. Blesky naštěstí byly typu tzv. „mínus mínus“, tedy pouze mezi mraky, jinak vše mohlo dopadnout hůř.

Stejný déšť nás probouzí a nezdá se, že by měl ustat. Neustává. Po desítkách minut čekání a rozmýšlení se rozhodujeme pro okamžitý sestup ze zhruba třítisícového sedla. Psí kolega, jenž celou noc moknul před stany, nám dokonale vyčistil ešusy a jakoby věděl kudy, vede nás rychle klesající stezkou do údolí k městečku Bagvdanari. Celý trek by se za přívětivějšího počasí dal zvládnout za dva dny. I přes nepromokavé oblečení, dorážíme dolů po několika hodinách provlhlí a znechucení neustálým lijákem. Odmítáme pochodovat dále, loučíme se s Gulášem a necháváme se nejlevnějším vozítkem dopravit zpět do Mestie. Zde až do večera prosycháme v příjemné hospůdce a obšťastňujeme naše scvrklé žaludky nejedním půllitrem točeného piva. Za okny prochází jeden turista za druhým a výjimkou nejsou ani plné mikrobusy důchodců na komerčních zájezdech přijíždějící do zdejších hotelů. Divočina už dávno není tak divokou jak asi kdysi bývala. K naší radosti dostáváme na večer pozvání od místního starousedlíka. Máme v klidu dopít a přijít k němu. Hovoří plynulou angličtinou, za níž by se nemusel stydět nikdo z nás. Mimo jiné nám slovy:“The weather is repeating itself.“ Potvrzuje naši domněnku, že počasí se to opravdu opakuje a je nevyzpytatelné. Pohostí nás několika panáky a dalším pivem, zařizuje na ráno odvoz a nechává nás zadarmo přespat na zemi v prázdném chátrajícím stavení na svém pozemku.

Ve Svanetii je nespočet možností kam vyrazit. Jeden příklad za všechny je Ushguli, nejvyšší trvale osídlená vesnička celého Kavkazu (kolem 3000m n.m.), kde lidé žijí prakticky bez spojení s civilizací, ležící přímo pod nejvyšší horou Gruzie Mt. Shkara (5057m n.m.). Ač jsme zde původně chtěli strávit podstatně více času, počasí nás odradilo a tak se vydáváme vstříc dalším oblastem Gruzie, tentokrát již do opravdové a turisty téměř nepolíbené divočiny…

Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktivnějších oblastech těchto euroasijských hor.  Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.

městečko Kazbegi

Jakožto horolezečtí analfabeti jsme byli nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.

Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.

divocí koně

Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.

Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami. Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.

finální část výstupu

Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.
Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.
Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.

vrcholovka - podle GPS 5041m n.m.

Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech. Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme. 500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. zasloužený šašlik
V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.

Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.

Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.

Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.

Nádherné písčité a skvěle upravené pláže, krásné promenády lemované palmami. Stovky obchodů a obchůdků, jejichž zboží je nejlevnější ve Španělsku. Více než stovka hotelů všech kategorií. Britské kavárny, protestantské kostely a tématicky zaměřené parky. To vše a mnohem víc je Benidorm.  Otevřené a kosmopolitní město s průměrnou roční teplotou 19 stupňů.

Kde se vzal fenomén jménem Benidorm?

Důvodem rozvoje cestovního ruchu ve městě je především jeho jedinečné klima. Benidormský záliv je totiž ze všech stran chráněn horskými masívy před větry z pevniny. Je tedy vystaven pouze lehkému větru od moře, který působí zvláště v létě spíše osvěžujícím dojmem.
panorama Benidorm

Dlouhodobě se průměrná roční teplota pohybuje okolo 19 stupňů, což je velmi slušná hodnota i na Španělsko (pro srovnání – v ČR má nejvyšší prům. roční teplotu Hodonín – 9,5 st.). Benidormu se rovněž přezdívá „zimní město“, protože právě v zimních měsících má jedno z nejlepších mikroklimat na celém evropském Středomoří. Hravě předčí například i Kanárské ostrovy, kam české cestovní kanceláře organizují zájezdy v zimním období nejčastěji.

Benidorm

Počátky cestovního ruchu ve „španělském Miami“ sahají do 2. poloviny 19. století, kdy začínají přijíždět do městských lázní na pláži Levante první hosté, převážně obyvatelé Madridu. Opravdový stavební boom začal v 60. letech 20. století, kdy se ve městě začaly stavět první mrakodrapy. Obrovský zájem po dovolené v Benidormu způsobil, že ve městě bylo nutno stavět další a další hotelové komplexy. A stavební práce, i když v menší míře, pokračují dodnes, protože hlad po Benidormu mezi turisty neopadá.

Benidorm je centrem masové turistiky. Ve městě, kde žije trvale asi 70 tisíc obyvatel, je turistům k dispozici přes 60 tisíc lůžek ve více než stovce hotelů všech kategorií a v apartmánových komplexech. Široká ubytovací kapacita vytváří konkurenční prostředí, z něhož samozřejmě těží návštěvníci. V hlavní turistické sezóně zde za týden ubytování ve dvoulůžkovém pokoji s plnou penzí zaplatíte třeba jen 250 euro, když si připlatíte 100 euro, seženete služby all inclusive.
Benidorm
Pro rodiny s dětmi obecně platí, že první dítě do 12 let čerpá služby zdarma, za druhé se platí polovina ceny dospělého. Není divu, že je Benidorm ideálním místem pro rodinnou dovolenou.

Pro turisty je místní radnice ochotna učinit téměř vše. Po celý den potkáváte v ulicích uklízecí čety, které zajišťují dokonalou čistotu města a pláží. Na každém kroku potkáváte desítky městských policistů na kolech, na motorkách, v autech, dokonce jsme viděli řídit dopravu i jízdní policií na koních. V letních měsících se vám naskytne pohled i na policisty v kraťasech, kteří konají obchůzky po promenádách. A hlavně jsou usměvaví a neustále je vidíte někomu pomáhat. Pomáhají turistům s orientací ve městě, občas legitimují podezřelé osoby (převážně imigranty), motoristům radí, kde mají zaparkovat a auta nechávají odtáhnout jen tehdy, pokud opravdu překáží dopravě. Vždy si vzpomenu na městské policisty v ČR, pro něž je nasazování botiček a udělování pokut radostnou aktivitou.

Malá Británie ve Středomoří

Přestože oficiálně patří Velké Británii jen na španělském pobřeží ležící Gibraltar, dalo by se s určitostí říci, že nejvíce Britů najdete v Benidormu. Ty sem začali již od konce 60. let 20. století houfně přivážet cestovní kanceláře a britská „invaze“ přetrvala dodnes. Ze čtyř milionů turistů ročně je převážná většina z ostrovního království. V Británii je slovo Benidorm pojmem, do žádného jiného letoviska na světě se Britové tak rádi nevracejí jako právě sem. A místní hoteliéři a podnikatelé se klientele přizpůsobili. V hotelech nabízejí převážně anglické snídaně, ve městě se nacházejí desítky pubů, místní španělštině více než směle konkuruje angličina, kterou plynně hovoří všichni, kteří pracují v cestovním ruchu. Tímto jazykem se však domluvíte i s policisty, řidiči městských autobusů a samozřejmě i s místními obyvateli. Benidorm
I vyhlídkový autobus, který nabízí okružní jízdy městem, je předělaným dvouposchoďovým double-deckerem.

Dokonce si Britové Benidorm během svých dovolených natolik oblíbili, že se při odchodu do penze stovky z nich stěhují natrvalo právě sem, do největšího letoviska pobřeží Costa Blanca. Návštěvy svých příbuzných na ostrovech pak absolvují v létě, kdy ve středisku vrcholí turistická sezóna.

Hlavním dopravním uzlem je pro Brity i ostatní návštěvníky Benidormu asi 60 km vzdálené letiště v Alicante. Na enormní zájem ostrovanů po tomto středisku rychle zareagovaly především nízkonákladové společnosti, které nabízejí letenky doslova za pár liber. V červnu 2010 se v místním tisku objevila informace, že jenom Ryanair přepravil do Alicante z britských letišť již 1 milion cestujících.

Pláže patřící k nejlepším na světě a nejvyšší hotel Evropy

Pravou chloubou Benidormu jsou jeho pláže. Je až neuvěřitelné, že v takhle velkém a rušném středisku vlaje na všech třech plážích modrá vlajka garantující naprostou čistotu vody. Nejrušnější pláží je více než 2 km dlouhá pláž Levante, kam směřují návštěvníci většiny místních hotelů. Díky své orientaci umožňuje koupání a opalování do pozdních večerních hodin. Křišťálově čistá voda, jemný zlatavý písek a velmi pozvolný spád do moře jsou ideálním předpokladem pro dětské radovánky. Tato pláž je rovněž vyhlášená nabídkou širokých sportovních aktivit, mezi nimiž převládá vodní lyžování na tažném laně, wakeboard a parasailing.
Benidorm
Tříkilometrová pláž Poniente je výrazně klidnějším místem, neboť většina hotelů leží u pláže Levante. V roce 2009 byla k pláži vybudována i velmi pěkná promenáda a dá se očekávat, že se zvyšováním počtu ubytovacích kapacit v její blízkosti bude i zde počet návštěvníků rychle přibývat. Kdo touží po klidu, nechť rozhodně zamíří na tuto pláž. V blízkosti Poniente naleznete i hotel Bali, jehož výška 186 metrů mu zaručuje první místo mezi nejvyššími hotely Evropy. Na jeho vrcholu je vyhlídková terasa, která je mimohotelovým hostům k dispozici za poplatek.
Nejmenší z benidormských pláží je Malpas. Ta je vklíněna mezi obě velké pláže a dostanete se k ní od přístavu. Pobyt na této plážičce působí velmi romanticky, neboť se koupete pod skalními útesy, na nichž se nachází výběžek historického centra.

Centrum

Málokdo by v tomto kosmopolitním letovisku s desítkami hotelů očekával nějaké historické zajímavosti. K překvapení všech má Benidorm velmi pěkné historické jádro, které se nachází mezi plážemi Levante a Poniente. Z obou pláží je dobře viditelný pouze skalnatý výběžek centra, kterému místní přezdívají „Balcon del Mediterráneo“ (Balkon Středomoří). Dnes je tato z bílého kamene vystavěná část, na níž dříve stály obranné pevnosti proti skupinám berberských pirátů, velmi pěkně opravená a je bezpochyby velkou chloubou Benidormu. V bezprostřední blízkosti výběžku je z dálky patrný kostel sv. Jaume s modravou kopulí. Osobně doporučuji navštívit centrum ve večerních hodinách, kdy se z ospalého centra stává velmi rušné místo. V malých úzkých uličkách se otevřou obchody s velmi pestrým sortimentem, rozličné vůně z restaurací a kaváren zvou k posezení a k ochutnání středomořské kuchyně. Z vlastní zkušenosti vím, že odolat těmto nástrahám, zvlášť se dvěma malými dětmi, lze jen velmi těžko.

Benidorm

Tématicky zaměřené parky

U žádného letoviska v Evropě nenajdete tak širokou nabídku tématických parků. Při výjezdu z Benidormu směrem na město Altea se nachází Mundomar, což je neobvyklá zoologická zahrada orientující se na mořskou faunu. Hlavními lákadly jsou komentovaná vystoupení delfínů, lachtanů a papoušků. Vedle Mundomaru se nachází Aqualandia, což je nejstarší vodní park ve Španělsku. Na 150 tis. metrech čtverečních zde můžete uprostřed zahrad vyzkoušet desítky různých atrakcí včetně kamikadze, spirály, divoké řeky, vodopádů a dalších aktivit, na něž budete dlouho vzpomínat.
Na druhé straně města, směrem do vnitrozemí, byly vystavěny hned tři parky. Nejstarším z nich je Terra Mítica, která je návratem do minulosti. Je zde věnována pozornost Egyptu, Řecku, Římu, dobám Iberského osídlení poloostrova a dřívějšímu životu na ostrovech. V jednotlivých pavilonech naleznete mnoho adrenalinových atrakcí, přes různé horské dráhy až po dech tající „synkope“, kdy se v 90 kilometrové rychlosti pohybujete na disku upevněném na kovovém rameni. Pokud „zelenáte“ již na řetízkovém kolotoči jako já, tak park pro vás určitě není.
Terra Natura je kompletní zoologická zahrada, v níž našlo domov asi 1500 zvířat. Autoři parku se zaměřili na co největší imitaci přirozeného prostředí zdejších zvířecích druhů a snaží se dospělé děti i dospělé zábavným způsobem vychovávat a ekologicky přemýšlet. Aqua Natura nabízí hlavně vodní radovánky podobné výše zmíněné Aqualandii.

Benidorm

Doprava ve městě

Městskou dopravu provozuje společnost Llorente Bus za jednotné jízdné 1,25 euro a to na jakoukoli vzdálenost. Dokonce se dostanete za tuto cenu i do krásného města Altea, které leží 10 km od Benidormu. Stejná společnost provozuje i vyhlídkový autobus, který stojí 9,5 euro na 24 hodin (od označení). V této ceně jsou však na 24 hodin zahrnuty i cesty ostatními linkami zdejší MHD, navíc dostanete poukázku na jeden cheesburger zdarma v místních McDonald̀s a zdarma zpáteční jízdenku do původně arabské vesničky Guadalest v blízkých horách. Z vyhlídkového autobusu můžete kdykoliv vystoupit a nastoupit na zastávkách, jejichž seznam dostanete spolu s jízdenkou.

Postřehy místního penzisty i moje vlastní

„V Benidormu jsem moc spokojený, jsou tu teplejší zimy a trošku mi to připadá jako u nás doma na Kubě. Přišel jsem před šesti lety za dětmi a už bych neměnil. Žije se tu dobře chudým i bohatým.“ Tak tato slova pronesl asi sedmdesátiletý kubánský penzista, když jsem se ho po cestě na tradiční středeční trh zeptal, jak se žije místním lidem s tolika turisty. V Benidormu si zkrátka turistů váží všichni, nejen hoteliéři. Orientace města na turismus s sebou přináší bohatství pro město a hlavně pracovní příležitosti pro místní i přespolní. Je to takový sňatek z rozumu.

Já jsem vždy dával přednost klidnějším letoviskům. Po třech návštěvách Benidormu jsme s manželkou zjistili, že se nám tu kupodivu líbí. Pořád se tu něco děje, je zde stále co objevovat, žijí tu laskaví lidé, máme zde pocit anonymity a zdejší pláže jsou fantastické.

Tak vyzkoušejte Benidorm, už jen pro jeho neopakovatelnou atmosféru!

No Images found.

Ať již se vydáte do Lipnice nad Sázavou za středověkým hradem, za rockovou hudbou či na některou jinou akci, určitě lehce poznáte, na kterého místního obyvatele jsou místní nejvíce pyšní. A pýcha je na pravém místě – Jaroslav Hašek byl jedinečný satirik, který právě zde napsal velkou část svého „Švejka“.

Hrad Lipnice nad Sázavou

Při příjezdu do Lipnice vás již zdálky uchvátí pohled na místní dominantu – středověký hrad, který založili Lichtenburkové na začátku 14. století. Ten v průběhu staletí často měnil své majitele, patřil například pánům z Lipé, císaři Karlu IV., pánům z Vartemberka či Trčkům z Lípy.

hrad Lipnice nad Sázavou

Za třicetileté války ho postihl stejně smutný osud jako většinu dalších hradů a vše dokončil požár v roce 1869. Ve dvacátém století byla zřícenina částečně zrekonstruována a postupná rekonstrukce pokračuje i v současnosti. Historicky nejcennější částí hradního komplexu je dnešní kaple sv. Josefa, v níž byli vysvěceni první husitští kněží v českých zemích. Velmi tajemné je sklepení Thurnovského paláce s labyrintem chodeb, které sloužily k zásobování i k jiným „pikantním“ účelům, např. k vězení či mučení. Pro milovníky fotografování je ideálním místem vyhlídka Velké věže s překrásným výhledem do Posázaví. Vstupné do hradu je 70 Kč, snížené (důchodce, studenti, děti 6 – 15 let) 50 Kč. Máte-li děti, určitě využijte rodinnou vstupenku (2 dospělí + max. 3 děti do 15 let) za 190 Kč.

Švejkův stvořitel

Přímo pod hradními schody navštivte domek Jaroslava Haška, v němž je dnes vybudován jeho památník, či spíše malé muzeum. Najdete zde vše, co připomíná spisovatelův život, dílo a pobyt v obci v letech 1921 – 23. Jaroslav Hašek přišel do Posázavského městečka tak trochu natruc politickému vývoji, s nímž se vnitřně nemohl ztotožnit. Zde, asi 10 km západně od Havlíčkova Brodu, našel klid a inspiraci ke psaní. Kromě svého domku pod hradem napsal velkou část svého díla i v hostinci U České koruny, kterou dnes provozuje autorův vnuk ing. Richard Hašek. Slavný spisovatel, publicista i legionář Jaroslav Hašek zemřel v roce 1923 v necelých 40 letech a je pohřben na starém místním hřbitově. Tuto slavnou osobnost české literatury a žurnalistiky připomíná i socha vedle památníku a také festival humoru a satiry „Haškova Lipnice“, který se koná v přírodním amfiteátru pod hradem již od roku 1959.

hrad Lipnice nad Sázavou

Rocková Lipnice

Pokud zmíníte Lipnici nad Sázavou před hudebními fanoušky, určitě jim srdce poskočí radostí. V obci se totiž pravidelně koná hudební festival „Rocková Lipnice“, jejíž organizátoři již připravují 17. ročník, který se bude konat v sobotu 17. července. Ale nenechte se zmást názvem, festival je sice oslavou rockové hudby, ale na své si přijdou i milovníci dalších žánrů. Tak například v tomto roce se můžete těšit na Mig 21, Mńágu a Žďorp nebo v současnosti populární Mandrage.

Sochařská díla v zatopených lomech

Pokud se rozhodnete vydat do Lipnice, určitě nezapomeňte navštívit ještě jeden méně známý turistický cíl. V okolí městečka se totiž nově nachází Národní památník odposlechu, který tvoří zajímavá a netradiční sochařská díla. Jde o anatomické detaily ucha, očí a úst vytesaných v žulových stěnách opuštěných a zatopených kamenolomů. Ty byly pojmenovány jako Bretschneidrovo ucho, Ústa pravdy a Zlaté oči. Nápadité výjevy jsou z dílny havlíčkobrodského výtvarníka Radomíra Dvořáka a symbolizují nejen tři druhy komunikace, ale především tři způsoby praktik totalitních režimů k získávání informací: odposlouchávání, udávání a šmírování.

Třímetrové Bretschneiderovo ucho připomíná tajného policistu z Haškova světoznámého románu Dobrý voják Švejk. Určitě si vzpomínáte, jak Bretschneider nechal zatknout nebohého hospodského, který před mouchami ukryl obraz císaře pána. Ústa pravdy jsou inspirovaná slavným římským reliéfem Bocca della veritá v předsíni římského kostela Santa Maria in Cosmedin. Reliéf otevřených Zlatých očí je umístěný v průzoru tvarově připomínajícím oko a celé dílo je rámované náznakem trojúhelníku, takže připomíná symbol Božího oka.

Bretschneiderovo ucho a Ústa pravdy jsou vzdáleny asi 1,5 kilometru od centra Lipnice, Zlaté oči se nachází v bývalém lomu Střelnice mezi Dolním Městem a Lipnicí (asi 2,5 km od obce). Pěší trasy začínají v blízkosti hostince U České koruny a jsou velmi dobře značeny. Přijedete-li vozem, můžete si cestu ještě trochu zkrátit, ale každopádně počítejte s chůzí. Fyzicky zdatnější cykloturisté dosáhnou těchto cílů rovněž bez větších problémů.

No Images found.

Když na konci 19. století zavítal do Jávey (ve valencijštině Xàbia) slavný španělský malíř Joaquín Sorolla, napsal si do svého deníku:“Jávea je úžasná, skvělá, šokující a inspirující“. A měl pravdu. Okolí města se pyšní jednou z nejvíce unikátních přírodních krajin ve španělském Středomoří.    Naleznete zde strmé útesy, zátoky, jeskyně, mysy osazené majáky i pozůstatky větrných mlýnů.

Jávea - pohled na přístav s netradičním moderním kostelem Panny Marie Loretánské

Klid města vychází z jeho polohy

Jávea (asi 30 tis. obyv.) se nalézá 100 kilometrů na jih od Valencie, v severní části pobřeží Costa Blanca. Na španělské poměry členité pobřeží způsobilo, že leží mimo významné dopravní komunikace jako jsou dálnice AP-7 a silnice I. třídy N-332 spojující Valencii s Alicante. I na nejbližší železniční zastávku v Gata de Gordos je třeba zdolat deset kilometrů. Město, k němuž náleží 25 kilometrový úsek pobřeží, se výrazně odlišuje od ostatních letovisek na pobřeží Costa Blanca. V celé oblasti je pouze pár vesměs luxusnějších hotelů a dobře přístupné pláže se zde nachází zcela výjimečně. S nadsázkou by se dalo říci, že příroda se sama postavila proti strašáku masového turismu.

Druhé nejlepší mikroklima na světě

Když vědci v 90. letech 20. století sestavili žebříček měst s nejlepším mikroklimatem, zařadili k překvapení všech Jáveu na 2. místo.
Jávea – pohled na ostrov Portitxol z vyhlídkay La Falzia
Vítězem se tehdy stalo brazilské Rio de Janeiro. Na unikátní klima má vliv především hornatá bariéra masívu Montgó (753 m), která město v zimním období dobře chrání před vpádem studeného vzduchu z vnitrozemí. V letních dnech zase vane od moře k pevnině tzv. mořská bríza, které činí jinak velké horko na pobřeží snesitelnějším. Průměrná roční teplota ve městě přesahuje 18 st. Celsia. Prší zde málo, srážky se vyskytují převážně v říjnu a listopadu. Přestože se nacházíme ve Středomoří, převládá v krajině kupodivu zelená barva. Odpověď na tuto zajímavost leží ukrytá pod povrchem, kde se nachází velké množství podzemní vody.

Jávea – noční promenáda v přístavu

Historie ukrytá v jeskyních

Nejstarší důkazy o osídlení Jávey podaly nálezy předmětů v jeskyni Foradada, které odborníci datují do období mladšího paleolitu. Jeskyně v blízkosti hory Montgó byly prokazatelně obydleny v mladší době bronzové, což dokazuje množství objevených kovových a keramických předmětů odpovídající této epoše. Zdejší obyvatelstvo obchodovalo s Féničany, Řeky i Římany. Po arabském vpádu na Iberský poloostrov zažívala Jávea islámskou éru, která poznamenala místní kulturu, stavitelství i jazyk. Koncem 13. století se města zmocnili křesťané, kteří stojí za dnes obdivovanými sakrálními stavbami.. Obyvatelé se většinou živili zemědělstvím a rybolovem, nejvýznamnějším obchodním artiklem města byly rozinky.

Jak jsem již zmínil, Jávea je velmi rozlehlé město a pokud ji chcete poznat, neobejdete se bez dopravního prostředku. Dělí se na tři významné městské části – historické centrum, přístav a pláž Arenal.

Historické centrum

Nachází se asi tři kilometry ve vnitrozemí. Důvody této velké vzdálenosti od moře jsou ryze praktického rázu, neboť města v této části Středomoří byla v minulosti oblíbeným cílem loupeživých pirátů.
Jávea – větrný mlýn v blízkosti pláže Arenal
Centrum si zachovalo ryze španělský charakter, návštěvníky zcela jistě nadchne labyrint úzkých uliček s vybělenými fasádami. Ty byly ve středověku uschovány za hradbami, jejichž zbytky jsou na několika místech zrestaurovány. Ze staveb vyniká kostel sv. Bartoloměje z přelomu 15. a 16. století, na němž jsou patrné prvky tzv. „Isabelské gotiky“. Nás velmi zaujala v blízkosti kostela stojící budova městské tržnice z roku 1946, kterou jsme mylně pokládali za středověkou stavbu. Inu architekti odvedli velmi slušnou práci.

Přístav

Počátky přístavní části sahají sice už do 15. století, ale největšího významu a stavebního rozkvětu dosáhla na konci 19. století, kdy ve městě vrcholil obchod s rozinkami. V okolí přístavu vyrostla překrásná rybářská čtvrť s romanticky působícími uličkami. Hlavní dominantou je však moderní kostel Panny Marie Loretánské z roku 1967. Hodně netradiční budova je příkladem sakrální architektury v současném umění. Oválná budova postavená z železa a betonu je podepřena dvanácti pilíři, kteří mají představovat jednotlivé apoštoly. Přístav má dnes vesměs rekreační charakter, je zde mnoho restaurací, obchodů a pěkně upravená oblázková pláž. Spíše než na Španěly zde však narazíte na residenty z Velké Británie, kteří tvoří třetinu obyvatel Jávey.

Jávea – mýdlová děla pro děti v rámci slavostí Moros y cristianos

Pláž Arenal

Pláž Arenal se nachází v největším místním zálivu a je bezpochyby nejvýznamnějším turistickým lákadlem. Jde o jedinou písčitou pláž letoviska, jemný písek a pozvolný vstup do moře ocení především rodiče s malými dětmi. Jestli nějaká část Jávey zažívá ohromný rozvoj, tak je to právě Arenal. Naleznete zde kompletní služby pro využití volného času, které však využívají převážně španělští a britští turisté. O letních nocích je Arenal velmi živým a rušným místem. V severní části této pláže se nachází luxusní hotel typu Parador. Tyto hotely naleznete po celém Španělsku, většinou jde o bývalé pevnosti přestavěné na stylové ubytování pro náročnou klientelu.

Miradores (vyhlídková místa)

Skutečnou lahůdkou jsou perfektně značené a udržované vyhlídky (tzv. miradores). V okolí Jávey jich leží patnáct a pokud máte vůz, bez problémů je stihnete navštívit všechny. Můžete se těšit na jedinečné výhledy do pobřežní krajiny plné útesů, zátok, robinsonských skalnatých pláží, mysů a čarokrásné středomořské vegetace. Na dvou mysech se dodnes nachází i majáky, které jakoby dotváří obraz symbiózy člověka s přírodou. Pokud chcete najít nejhezčí pohled na Jáveu, navštivte vyhlídku u mysu San Antonio, jež se nachází na sever od města. Jávea – slavnosti Moros y cristianos– maurský král
Plán se všemi vyhlídkovými místy vám rádi předají ve třech turistických střediscích, které se nacházejí v centru, v přístavu a u pláže Arenal.

Červencová bitva Maurů s křesťany

Tradice a oslavy jsou hluboce zakořeněny v srdcích místních obyvatel. Kalendář slavností a festivalů je doslova nabitý akcemi, které zpříjemňují místním jejich každodenní život. K celostátně uznaným svátkům se přidávají „fiesty“ regionálního charakteru. Právě k těm patří i slavnost Mauři a křesťané (Moros y cristianos), která je oslavou křesťanského znovudobytí města z rukou arabských dobyvatelů. K nejzajímavějším akcím těchto týdenních slavností, jejichž čas přichází v polovině července, je „vylodění Maurů“ v přístavu a „znovudobytí“ Jávey křesťanskými vojsky. Bojovníci v překrásných kostýmech svádí urputné bitvy, při nichž neznalý turista rychle pochopí, proč má většina místních při ruce špunty do uší. Ohlušující výstřely a salvy máme ještě v živé paměti. Můžete se rovněž těšit na desítky doprovodných akcí pro dospělé i děti. Tak proč nenavštívit Jáveu právě v červenci?

Kalahari je název rozsáhlé pouštní oblasti v Jižní Africe, zaujímající rozlohu asi 900 000 km². Nachází se na území 3 států, a to Botswany, Namibie a Jihoafrické republiky. Kdo jednou navštíví Jižní Afriku, bude se tam navždy vracet. Na první pohled rčení sice otřelé, ale platné.

Vzpomínám na dojmy, když jsme do Jihoafrické republiky přiletěli poprvé. Bylo to v poledne a hned po příletu do Johannesburgu nás čekala cesta asi 500 km na východ, kde jsme měli zajištěné ubytování. Do městečka Sabie jsme dorazili dávno po setmění a ucaprtáni dlouhou cestou (let Vídeň – Madrid – Johannesburg) šli okamžitě spát. Ovšem to ráno!
Kalahari V kraťasích jsme sešli na prosluněnou terasu, kam oko dohlédlo všude všechno kvetlo, vonělo a k tomu dvě usměvavé černošky ochotné, co se snídaně týče, pro nás udělat úplně všechno. Pro upřesnění – bylo to 27. prosince a předěl mezi mrazivou Evropou a africkým létem byl hodně ostrý! Při tom gurmánském zážitku a pohledu na rozkvetlé okolí jsme pochopili, že jsme v ráji a že život skutečně nemohl vzniknout jinde než v Africe. Svět v jedné zemi, tak toto místo popisuje každý tištěný průvodce. Lesy, zelené náhorní plošiny, moře, hory, pouště. A k tomu bohatství nejvzácnější – zvířata. Pravda, dnes jsou víceméně soustředěna do rezervací, což ale v jihoafrickém pojetí znamená, že jde o obrovská chráněná území, kde zvířata žijí ve svém původním přirozeném prostředí. Bylo by hodně těžké se do této země beznadějně nezamilovat. Nelze pominout i přátelské chování lidí. A o tom, že jde o pěknou směsku ras a národností svědčí fakt, že v Jihoafrické republice existuje 11 úředních jazyků! Od angličtiny a afrikánštiny (směs holandštiny, němčiny a zulu) po dalších 9 jazyků alespoň těch největších kmenů (zulu, ndebele, xhosa = křováci, atd.). A na nějakou zaostalost rychle zapomeňte. Na „divoce“ žijící jedince samozřejmě narazit můžete, ale Jižní Afrika současnosti je moderní vyspělá země s fungující infrastrukturou a službami. Vysokou úroveň např. zdravotnictví dokládá polozapomenutý fakt, že vůbec první transplantace srdce se uskutečnila v Kapském Městě již v r. 1967 (prof. Barnard).

Kalahari

Při cestě po Jižní Africe chce nedočkavý Evropan vidět všechno, což sice i k omezené délce dovolené do jisté míry jde, ale je to pěknej fofr. Dva dny tam, pak tři dny jinde, atd. Při plánování naší třetí cesty (listopad 2010) jsme se proto rozhodli, že méně je více a že tentokrát se soustředíme zejména na pozorování a fotografování zvířat. Čímž si splníme dlouholetý sen. V Krugerově národním parku a některých dalších jsme sice už dříve byli, ale jak předesláno, šlo spíš o třídenní „honičky“. Znáte to – pět lidí v autě, ti vpředu vidí slona a fotí ho, těm vzadu tam zaclání větev, couvni, nééé popojeď půl metru dopředu, ještě, to je móóc …. a tak pořád dokola. Čili něco vidíte, ale pořádně vlastně nic. ….
Takže tentokrát jinak. Do „Joburgu“ jsme přiletěli před osmou ranní, vyřízení základních vstupních úkonů (bankomat a půjčovna aut) zabralo pár minut a tak jsme s časovou rezervou už za chvíli pádili po kvalitním africkém asfaltu na východ.

Kalahari

Celý první týden pobytu v JAR jsme si s manželkou vychutnávali zvířátka. Sami a v klidu Krugerova národního parku. Nutno podotknout, že při pobytu v národních parcích je vhodné ráno vstávat brzy, za svítání už se vyráží do buše a hlavně k vodním zdrojům, protože zvířátka prostě ráno pijí. Do kempu se většinou vracíte až po deváté, v klidu posnídáte, kde je bazén tak i zaplavete a pak dle počasí znovu vyrážíte do buše. Takže jsme si toho náležitě užívali. Když jsme například narazili na žirafí rodinku, kliďánko jsme s nimi zůstali hodinu a koukali a koukali. Teprve takto pochopíte hierarchii rodiny, vztahů, ale i vzájemné lásky. Podobně jsme si dvě hodinky užili rodinky hrochů a jejich symbiózy s krokodýly. A díky tomu jsme mohli vidět jak uprostřed jezera náhle pod hladinou mizí kachna, aby se po chvíli u nejbližšího břehu vynořil krokodýl a svůj oběd si náležitě vychutnal na mělčině.

Kalahari

Každé setkání se zvířaty, zvláště pak se šelmami, je věcí nesmírné náhody. Čili zrovna jste na místě, kde je zrovna i to zvíře. A my měli tentokrát štěstí až nějak moc. Např. leopard se společnosti lidí hodně vyhýbá, přesto jsme na něj narazili několikrát – pijícího u říčky, číhajícího v trávě, později i v jeho typické poloze na stromě. Ale možná to bylo i určitou zkušeností, z minula už člověk přece jen ví, že tohle a tohle zvíře má rádo tento terén, tento porost, tuhle denní dobu. A je to také o umění se dívat, neboť v buši klidně přehlédnete slona i na pět metrů. S úsměvem vzpomínám na cestopisnou reportáž jedné naší komerční televize, kdy její štáb navštívil Krugerův národní park a konstatoval, že za tři dny neviděli ani zebru. Tak to pří odhadovaném počtu 40 000 zeber v této lokalitě asi moc dobří pozorovatelé nebyli, nebo si neuvědomili, že buš není zoo a většinou se nic neservíruje samo.

Kalahari

Po týdenních „fotoorgiích“ jsme se naprosto ukojeni vrátili do Johannesburgu, netuše, že to nejkrásnější „zvířátkové“ dobrodružství nás teprve čeká. Hned druhý den jsme ještě s dvojicí přátel odjeli na západ směr Kalahari. Cílem bylo městečko Upington, které je základnou pro pořízení zásob před další cestou do pouště.Vzdálenost asi 1000 km by se za normálních okolností dala za den zvládnout, ale zaskočil nás poměrně hustý provoz nákladních vozidel v okolí Kurumanu (velkodoly) a před setměním se nám podařilo na polopouštní cestě pohmoždit zadní nápravu auta. A tak jsme do Upingtonu „dokulhali“ až v noci. Ukázalo se, že Polo do polopouště prostě není vozidlem nejvhodnějším. Případným následovníkům doporučuji cestu z Joburgu do Upingtonu absolvovat letecky (spoj 3x denně).
Samotný Upington je příjemně ospalé městečko. Ač posazeno uprostřed pouště, je zelenou oázou, díky protékající řece Orange, která pramení v dalekých Dračích horách na východě a ústí do Atlantiku. Zde jsme měli domluvenu zápůjčku terénního auta, které navíc vzadu v nákladovém prostoru mělo i velkou ledničku. Po nakoupení zásob jídla a kanystrů vody jsme s plnou nádrží další den vyrazili na sever. Vstupní branou do Kalahari je kemp Twee Rivieren, z Upingtonu vzdálen necelých 300 km. Pohodlná asfaltka však neznamenala pohodlnou cestu. Téměř rovná v nekonečné poušti. Potkali jsme 4 auta a jedno předjeli. Řídím rád, ale tohle fakt bylo ubíjející.

Kalahari

V Twee Rivieren asfaltka končí. Doplnili jsme nádrž a odfoukli vzduch z pneumatik. I na měkkých terénkách se v poušti doporučuje jen 150 kPa. Opatření jsme ocenili až při jízdě dlouhými roletami, které by z nás za normálních okolností vytřepaly duši. Tu a tam jsme sice potkávali lidi i v normálních autech, ale těch nám bylo líto. Tedy těch aut.
Z Twee Rivieren nás ještě ten den čekalo asi 200 km do kempu Nossob. Cesta-necesta vede podél botswanské hranice vyschlým (jak jinak) korytem řeky Nossob a člověk náhle pochopí, že těch 200 km pouští je na den úplně přiměřená dávka.
Ujeli jsem sotva 2 km a zahlédli první zvířata. Bylo to stádo springboků (antilopa skákavá, námi překřtěná na hopsandu). A hned za nimi několik gemsboků (=přímorožců – asi vůbec nejkrásnější africká antilopa, podle níž se jmenuje i zdejší chráněné území – Kalahari Gembsbok National Park). Koukáme na antilopy a zároveň koukáme, že něco není v pořádku. Všechna zvířata totiž stála zkoprnělá – bez hnutí. Projeli jsme kolem a uviděli příčinu. U napajedla, ve stínu akácie se totiž vyvalovali lev s lvicí. A kousek dál další dvojice. A žíznící stádo antilop jim zjevně bylo fuk. Cesta vedla v těsné blízkosti lvů a tak první setkání s kalahárskými lvy bylo hodně bezprostřední (lev kalahárský se vyznačuje černou hřívou, popravdě řečeno spíše melírem). Jako začátek to věru nebylo špatné.
Kalahari jsou sice nekonečné pláně polopouště, ale voda se tu a tam objevuje stejně jen v oněch vyschlých řečištích, kde je tudíž i nejvíc porostu. Čili i zvířata se víceméně pohybují v této oblasti. Žlutá půda s oranžovým pískem a přesypy, trsy travin, křoviny a tu a tam i stromy. K tomu temně modrá obloha. Z fotografického hlediska vyloženě kýč … !
Později odpoledne se zamračilo, obloha potemněla a my si začali dělat legraci, že bude pršet. V této části pouště totiž vydatně prší jednou za 60 až 100 let (kdy se naplní i prázdná říční koryta), sporadické přeháňky tak jednou ročně, ale věděli jsme, že letos už jednou pršelo. Ovšem legrace brzo skončila, protože pršet opravdu začalo. Do půlnoci doslova lilo a pak ještě po 4 dny každý večer pořádná bouřka. Což rozhodně nebylo bez zajímavosti. No řekněte, komu se poštěstí, aby mu v poušti pršelo (při zpáteční cestě nám to v Upingtonu stejně nevěřili a v Johannesburgu už vůbec ne, tvrdíc: Never rains in Kalahari – never! …

Kalahari

Večer jsme dojeli do kempu Nossob. Z večerního grilování kvůli hustému dešti sešlo a tak šup na kutě. Za chvíli stejně vypnou proud. Vysvětlující odbočka: kempy v jihoafrických rezervacích jsou z pochopitelných důvodů obehnány elektrickým plotem. Proud se do něj pouští přes noc a nemyslím, že by to bylo opatření přehnané. V kempech kalahárských to však neplatí, elektřina sem prostě nevede. Přes den ji sice vyrábí agregát, ale ten se na noc vypíná.
Nad ránem jsme z dálky zaslechli řev lva a pochvalovali si, že i tento zážitek nám byl dopřán. Asi čtvrt hodiny na to se však ozval zvuk děsivý, hlasitý a těžko popsatelný. V každém případě budil hrůzu. Vyletěli jsme ke dveřím a opatrně vykukovali. Hned za plotem, asi 20 metrů od bungalovu, se procházel král zvířat a dával jasně najevo, kdo je tady pánem. A my prohlíželi chatrné dveře a odhadovali jejich výdrž …
Tento den jsme měli v plánu se přesunout do dalšího kempu Mata Mata na hranici s Namibií, vzdáleném opět zhruba 200 km. V divočině z bezpečnostních důvodů platí zákaz opouštění vozidla (pouze na vlastní riziko), ale málo platné, na každého přijdou věci přirozené a musíte je řešit. Je pravda, že jsme asi 2 x narazili na místa k tomuto účelu vybudované, ale varovný nápis „Pozor, hadi“ načmáraný na kusu lepenky odradí každého. A tak nezbývá, než konat v přírodě, což ale zase vyžaduje alespoň minimální opatření. Tzn. najít vhodné návrší (daleký rozhled) bez porostu a stromů (leopardi jsou fakt docela šikovní), tam zastavit, nejprve pozorně propátrat okolí a pak nejlépe po jednom z auta (ostatní hlídkují). A taky pozor, zda neničíte obydlí škorpiónů či nějakému hadu.

Kalahari

V jednom údolí jsme narazili na sedmnáctičlenné stádo žiraf, jehož součástí byla i klasická rodinka. Máma s tátou se pásli a mladinkou žirafu zjevně svěřili do opatrování její starší sestře. Malá ale byla pěkné zlobidlo a dělala si co chtěla a neustálé napomínání sestry nebrala vůbec vážně. Až starší holce došla trpělivost a šla žalovat tatínkovi, který několika pohyby dlouhatánského krku malou umravnil. A vy stojíte a na tohle krásné divadlo jen zíráte.
Odpoledne nás zase chytil slejvák (jak jinak v poušti, že jo) a my ocenili vlastnosti náhonu na 4 kola. Ale na druhé straně: kolik lidí má fotky z Kalahari na kterých je duha?
Nedaleko kempu Mata Mata je údajně nejlepší místo pro pozorování gepardů v celé Africe. A skutečně, tyto informace nelhaly. V údolí se páslo stádo springboků, všimli jsme si, že asi 100 metrů od stáda se pohybuje statný samec a podivně nervní přechází tam a zpět. A v tom jsme spatřili důvod. Na návrší nad pasoucími se antilopami se vynořily tři kočičí hlavy a po chvíli se „číty“ ukázaly celé. Tři gepardi na lovu! Tak tenhle program fakt nebudeme přepínat a vychutnáme si jej až do konce. Pochopili jsme, že ten antilopí samec pochází a natřásá se proto, aby odvedl pozornost od stáda. Gepardi a springbok se navzájem provokovali a takticky „očuchávali“ skoro hodinu, aniž by došlo k nějaké akci. Bohužel lov nebude! Tlačil nás čas a my museli dojet do kempu Twee Rivieren. V rámci bezpečnostních opatření (a ty jsou zde tvrdší než jinde) totiž musíte při odjezdu z kempu hlásit odjezd, přibližné místo pohybu a předpokládaný návrat. Pokud se do večerního uzavření brány nevrátíte nebo neohlásíte z jiného kempu, vyráží záchranná výprava, což nemusí být levná záležitost. Zůstat přes noc mimo kemp prostě nelze.

Kalahari

Příští ráno jsme ještě skoro za tmy a za mírného deště vyrazili do pouště. Po asi 16 km jsme dojeli k napajedlu, kde už stála 3 auta a tudíž velká pravděpodobnost, že se něco „děje“. A dělo! K vodě si to zrovna špacírovala statná lvice, jejíž tělo neslo známky mnoha soubojů. Sehnula se k vodě a pila a pila …. Z videozáznamu a z EXIFu fotek jsme později identifikovali, že napájecí akt trval 7 minut! Z druhé strany cesty se najednou vynořila druhá lvice, mladá a krásná, přímo výstavní. Připojila se k první, tak šup šup fotit, dvě lvice v zákrytu u vody, krása! Při podobných pozorování platí, že ač se celá posádka auta soustředí na jeden děj, z bezpečnostního hlediska je dobré, když alespoň jeden hlídá i druhou stranu. Což se tentokrát vyplatilo měrou vrchovatou. Ze země se tam náhle vztyčily dva nenápadné hrbolky a ejhle: oni to dva lvi! Jak už to ve lví hierarchii chodí, dámy napřed prozkoumaly terén a až teprve pak šli pánové. Mladší z obou lvů byl krasavec, ale kulhal na pravou přední. A ostatní? Starali se o něj a cestu mu jakoby „dláždili“ a tempo přesunu plně přizpůsobili nemocnému samci. Inu zvířata! Když posléze lví rodinka zmizela za pahrbkem, zjistili jsme, že celé to představení z bezprostřední blízkosti trvalo hodinu a půl! Ale jak známo, v dobré společnosti čas běží rychleji. Vrátili jsme se do kempu na pozdní snídani a ač ten den byl pěkný pařák, v poledne jsme si řekli, že se znovu podíváme do míst, kde jsme si ráno vychutnali lví setkání. Okolí jsme prozkoumávali pečlivě a úspěch se dostavil. Ve stínu stromu jsme nejprve zahlédli ušiska (jedna lvice vykukovala na stráži) a později celou rodinku, jak si v poledním horku lenoší. Mezi lvy a námi se dokonce pohybovalo stádo gemsboků a pakoňů. Ač byli asi 20 metrů od lvů, jejich přítomnost díky směru větru vůbec neregistrovali. Ale ani tentokrát se lov nekonal, možná bylo moc vedro a navíc na lvech bylo vidět, že nouzí netrpí. Později navečer jsme se nedaleko tohoto místa vraceli do kempu a tak že se ještě jednou podíváme, kampak asi smečka došla. A přijeli jsme právě včas! Lvi se zrovna zvedali a chystali se, jak je u nich zvykem, na noční pochod. Opět nejprve dámy na průzkum, na nás se už trošku mračily, asi nás ten den měly už plné zuby (a nebo nás chtěly mít plné zuby, nevím … ). A když pak kolem nás kráčel starší lev, přičupl a …, čímž nám asi také dal najevo své mínění … Při večerním grilování (za již příjemných 33°C) jsme si povzdechli, že toto krásné setkání už bylo závěrečné.

Kalahari

Poslední den v Kalahari – bungalov musíme vyklidit do 9 hodin a tak jsme si cvičně ještě brzo ráno zajeli do pouště. Do nedalekého řečiště (vyschlého) řeky Auob, kde jsme dosud neměli moc „loveckých“ úspěchů. Kromě páru pštrosů a několika osamělých antilop nikde ani živáčka. Po hodině jízdy zklamaně obracíme. V místech, kterými jsme projížděli sotva před pěti minutami, jsme uviděli stádečko pakoňů. Přesněji řečeno: stádečko nervózních pakoňů. V oněch místech byla zrovna odbočka cesty k vyhlídce na návrší a tak jsem tam zamířil, že se na pakoně podíváme shora. Ale auto v nich nebudilo žádný obvyklý strach, naopak zamířili přímo k nám. Pak se zase zastavili, otočili se k nám zadky a my viděli, jak se jim klepou nohy. To přece není samo sebou! A nebylo!. V údolí se přímo proti nám vynořili lev s lvicí a trajdali si to přímo k pakoňům, kterým jsme vlastně nevědomky odřízli únikovou cestu. Ti nakonec překonali strach z auta a prchli kolem nás. V tom i do údolí pronikly paprsky vycházejícího slunce a naskytl se pohled přímo božský. Krásně osvícená ostrým a nízkým světlem si to lví dvojice zamířila k nám. Lvice nakonec uhnula nahoru na návrší, její partner ještě velkým obloukem prozkoumal údolí a pak několik metrů od nás začal šplhat za svojí společnicí. Tam se rozhodli nám zapózovat a pak se začali mazlit. Krásný, mladý a zjevně zamilovaný páreček. Lev potom sestoupil z návrší do stínu, ale lvice tam zůstala. To už jsme nevydrželi a vyjeli na pahorek za ní. Jako správná modelka si za převáděcí molo vybrala skalní převis a těch pět fotek nám prostě věnovala. Pak sešla z dohledu a představení skončilo. I tak to celé trvalo skoro hodinu. Nemyslím si, že bychom ještě někdy zažili něco tak úchvatného, kdy lví herci hráli jenom pro nás a na věky budeme vděčni, že jsme to mohli prožít.
I když nikdy neříkej nikdy: z odhadovaného počtu 260 lvů žijících v této oblasti na nás ještě 244 čeká …

« z 3 »

Veselická rozhledna se nachází na kopci Podvrší v nadmořské výšce 590 m.n.m. severozápadním směrem od chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Její konstrukce a celkový vzhled je velmi zdařilý, nabízí tak návštěvníkům nejen nádherné pohledy z ní, ale také na ní. Jak se k ní dostat
rozhledna Veselice
Po modré turistické značce se dá k rozhledně dorazit i pěšky z Blanska nebo navázat po zelené od Macochy. Oblíbená cyklistická trasa vede z CHKO Moravský kras ze Sloupu směrem k Petrovicím, před nimiž odbočíte do dlouze stoupajícího kopce na Veselice. Autem lze zaparkovat v obci Vavřinec – Veselice, odkud pěknou vycházkou dorazíte až k rozhledně.

Historie

V minulosti na kopci Podvrší již rozhledna stála. Byla umístěna v místě sousedícího triangulačního bodu a sloužila k zeměměřičským pracem. Její vznik je datován do období 20 let 20. století a odstranění stavby bylo v roce 1947.

Současnost

Současná rozhledna sloužící jako telekomunikační věž byla uvedena do provozu v srpnu 2001. Tehdejším investorem byla firma Eurotel Praha. V přízemí rozhledny se nachází zděný objekt, kde lze zakoupit vstupenku, či si zakoupit něco k pití po náročném výstupu. Stožár rozhledny ční až do výšky 48,85 metrů a na zastřešený vyhlídkový ochoz nacházející se ve výšce 32 metrů směřuje 168 schodů.

Výhled z rozhledny nabízí pohled na celé území CHKO Moravský kras od Helišovy skály po Hády. Ze vzdálenějších míst lze spatřit chladící věže elektrárny Dukovany nebo například Pálavské kopce. Výlet k rozhledně mohu určitě doporučit, vhodný je nejen jako cyklistický cíl.

O Stvořidlech jsem toho hodně slyšel od svých kamarádů vodáků, kteří mají sjetou kdejakou řeku u nás i v zahraničí, ale stále se velmi rádi vrací právě sem, k údajně nejlepším peřejím na Sázavě. Idylické příběhy mě přesvědčily k návštěvě. Navíc jsem neodolal svezení se legendárním Posázavským pacifikem.  Předmětem ochrany v přírodní rezervaci Stvořidla (asi 300 ha) je zachování geomorfologicky významného úseku přirozeného toku řeky Sázavy a přilehlého okolí mezi vrchem Melechov a hřebenem kopce Žebrákov. Rezervace je vymezena tokem řeky Sázavy mezi Smrčnou a tábořištěm Stvořidla nedaleko Ledče nad Sázavou. Rovněž se zde vyskytují i vzácné rostliny, jako je například růže alpská, čertkus luční, kozlík dvoudomý či devětsil bílý. Z fauny bych zmínil třeba ledňáčka říčního, mloka skvrnitého nebo vydru říční.

Stvořidla

Toužíte-li poznat tuto nejstarší rezervaci na Havlíčkobrodsku, začněte svou cestu v malé obci Smrčná, do níž se nejlépe dostanete vlakem po trati číslo 212. Když vystoupíte ve Smrčné z Posázavského pacifiku a přejdete koleje, vydejte se přes most do obce a jděte stále po proudu Sázavy. Celá cesta vede po levém břehu řeky a je kopírována červenou turistickou značkou. Stezka vede převážně smrčinami a její výhodou je malá náročnost, kterou uvítají senioři a rodiče s malými dětmi. Nejlépe si atmosféru hučící řeky vychutnají turisté, ale když je sucho, dá se určitě projet i na horských kolech.

Nejkrásnější výtvory pro návštěvníky má Sázava nachystány ve druhé polovině cesty. Proudící voda zde vymodelovala obří hrnce a množství vodních prahů s četnými peřejemi, díky nimž je tento úsek řazen k nejkrásnějším a nejvyhledávanějším na českých řekách vůbec. V některých místech můžete doslova vstoupit po velkých balvanech do prudce proudící řeky. Stezka končí u veřejného tábořiště Stvořidla, kde se můžete v místní restauraci občerstvit a nabrat síly k dalšímu poznávání Posázaví. Majitelem a provozovatelem tábořiště je obecní úřad v Trpišovicích, kde můžete zjistit potřebné informace.

Stvořidla

Jestliže jste při síle a nohy vás nebolí, vydejte se dál po proudu Sázavy směrem ke Sluneční zátoce. Že už jste ten název někdy slyšeli? Dědečkové určitě, tatínkové možná a u juniorů si nejsem jistý. Právě do této končiny s oblibou vyjížděl se svým skautským oddílem Pražská dvojka muž přezdívaný „Jestřáb“, známý v literárním světě pod jménem Jaroslav Foglar. Jako malý totiž často navštěvoval příbuzné v Ledči a tento kout Posázaví si velmi oblíbil. Při svých výletech do okolí narazil na louku v překrásném meandru Sázavy, na níž svítily sluneční paprsky téměř po celý den. Právě zde se odehrávají mnohé z příběhů vylíčených v knize Hoši od Bobří řeky. Na zakladatele českého skautismu zde samozřejmě nezapomněli a u lesa na kraji zátoky mu roku 1997 postavili kámen s pamětní deskou, která připomíná skautské tábory v zátoce mezi lety 1925 až 1945.

V případě, že vám dolní končetiny po občerstvení v tábořišti ztuhly, mám pro vás i další možnost návštěvy Sluneční zátoky. Přímo naproti kempu je vlaková zastávka Stvořidla, k níž se dostanete lávkou pro pěší. Odtud se Posázavským pacifikem můžete svézt do Vilémovic, z místní zastávky je to do Sluneční zátoky pouze deset minut chůze. Samotnou obec Vilémovice byste rozhodně neměli minout, i když se od zastávky trošku více projdete. V zahradě místního zámečku roste chráněný tis červený, pravděpodobně nejstarší strom střední Evropy. Stáří třináct metrů vysokého „elegána“ s obvodem kmene 310 cm se odhaduje na 1500 až 2000 let. Zámeček se zahradou je v rukou soukromého majitele, který umožnil přístup ke stromu v zadní části zahrady.

Ledeč nad Sázavou

Závěrem bych nerad zapomněl na samotnou Ledeč nad Sázavou. Sympaticky působící městečko má dvě významnější dominanty. První je majestátní hrad s 13. století, postavený na mohutném vápencovém ostrohu, jenž momentálně čeká na rekonstrukci. V jeho areálu se nalézá Městské muzeum s expozicí ve stylu 30. let minulého století. Druhou je potom kostel sv. Petra a Pavla ze 14. století. Na Husově náměstí pak určitě nepřehlédnete jedenáct metrů vysoké Mariánské sousoší, které zde stojí od roku 1770. Podstavec tvoří žulový čtyřhran se sochami českých patronů sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého. Uprostřed se zvedá sloup s oblaky a andílky, na samém vrcholu je socha Panny Marie.

Pokud se vydáte na Stvořidla, do Sluneční zátoky nebo kamkoli jinam na Ledečsko, všude na vás bude čekat zachovalá příroda, klid potřebný k relaxaci a určitě i spousta zážitků. A je jedno, jestli budete tento kraj poznávat pěšky, na kole, v autě nebo  na lodi či raftu.

Back to top