Archivy

Lázně leží ve svahu Studničního kopce (992 m.n.m.), vypínajícího se nad městem Jeseník (620 m.n.m.). Dřívější osada se jmenovala Gräfenberg, dnes vyhledávané lázně především pro své příjemné klimatické podmínky s léčbou horních a dolních dýchacích cest, potíží krevního oběhu a nervové soustavy.  Lázně jsou dostupné autobusy z města Jeseník, na úpatí kopce se nachází také vlaková zastávka, takže sem lze přicestovat i vlakem. Autem lze vyjet až na konec silnice k domu Priessnitz, kde je vhodné zaparkovat. Celodenní parkovné bylo při naší návštěvě (2012) 55 Kč od 4 hodin výše, jinak 15 Kč za hodinu parkování.

dům V. Priessnitze

Historie

V roce 1822 založil Vincenz Priessnitz (1799-1851) na Gräfenbergu první vodoléčebný ústav na světě. Položil tak základ nové léčebné metodě – vodoléčbě. S léčbou pacientů započal již v roce 1819, kdy využíval přikládání studených obkladů, zábalů a polévání postižených míst. léčil tak zhmožděniny, podtvrdnutí a povrchní poranění. Tyto metody byly známy už od pradávna, ale Priessnitz k nim přidal své vlastní postupy. Brzy za ním začali chodit nemocní z širokého okolí a za nedlouho na to byl obviněn za například používání očarované houby od místních diplomovaných lékařů, kteří měli úbytek práce. Žaloby byly zkoumány až u vídeňského císařského dvora, kde lékařská komora po prozkoumání všech případů povolila roku 1826 vykonávat Priessnitzovi lázeňskou činnost. V roce 1839 byl vybudován první lázeňský dům a hned v počátku navštívilo tehdejší Gräfenberg více než 1500 nemocných a 120 lékařů z celé Evropy.

Balneopark

Balneopark

Jedná se o unikátní projekt v odkazu Vincenze Priessnitze. V areálu Priessnitzových léčebných lázní byl v srpnu 2010 otevřen Balneopark. Při jeho budování jsem byl v lázních přítomen, proto mne výsledek stavby příjemně překvapil. Balneopark je koncipován jako „vodní zahrada“, kterou prochází horská bystřina, potok s vybudovanou soustavou zastavení sloužících k hydroterapii a relaxaci. Svým pojetím navazuje na tradiční vodoléčebné metody Vincenze Priessnitze.

Balneopark nabízí tyto relaxace a zastavení:

Priessnitzovi přírodní lázně horních a dolních končetin – bazének s výškou hladiny 60cm pro koupel dolních končetin a dvě žulové vany, na které jsem nejprve koukal k čemu slouží. Později po přečtení informační cedulky mi to bylo jasné. Lze zde aplikovat koupel horních končetin. Bazenék pro dolní končetiny nabízí aplikaci chůze čapím pochodem, voda je zde opravdu studená, některé děti se zde koupali dokonce celé, bez dodržování zdejších zásad.

Priessnitzova koupel nohou s akupresurou – bazének s tekoucím potokem a výškou hladiny 20 cm s vyskládaným dnem z oblázků, které při chůzi nabízejí příjemnou masáž nohou. Tato metoda mi přišla nejméně zatěžující, tak jsem ji také vyzkoušel. Dodržujte prosím zásady uvedené na informační tabulce. Zahřáté nohy jsem před vstupem moc neměl, voda byla studená, v takové ledové vodě jsem snad nikdy nestanul, tak jsem po nějaké době opustil koupel. Potom jsem pochopil, celý princip, co je vlastně léčivé. Léčebný účinek nemá chlad jako takový, ale teplo které je studenou vodou následně vyvoláno.

Priessnitzova lavička – jedná se o komíhání dolních končetin ve volné tekoucí vodě, taktéž se jedná o příjemnou a studenou záležitost a doporučuji vyzkoušet.

Priessnitzovi střiky

Priessnitzovi střiky – jedná se o 4 trysky naproti sobě ve výšce 75 cm a ve výšce 120 cm na masáž oblasti hýždí a dolních končetin, ramen a horních končetin. Tahle procedura si žádá zřejmě odvahu, kterou jsem nenašel. Trysky se spouští tlačítky individuálně a tryskají určitý nastavený čas.

Priessnitzova sprcha – přírodní sprcha se studenou pramenitou vodou vyžaduje patrně největší otužilost. Tady jsem pochopil, proč někteří pacienti předčasně upustili od Priessnitzových léčebných postupů, jako například ruský spisovatel Gogol, který údajně po nějaké době ujel z lázní domů. Každopádně na lázeňském domě má alespoň pamětní desku, tak snad to pro něj nebyl takový šokující zážitek.

Součástí parku jsou také okrasné prvky jako vodopád a vodní plocha. Také zde naleznete terasy s výsadbou bylin, pro slunění, odpočinek i cvičení.

Cesty k pramenům

Studniční vrch je významný velkým množstvím pramenů. Ty se nacházejí také na úbočích protějšího Zlatého Chlumu a Křížového vrchu. Celkem je zde registrováno na 80 pojmenovaných pramenů. U nich začali vznikat pomníčky z důvodu téměř posvátné úcty ke křišťálově čisté vodě, jenž dokázala léčit lidi. Myslím, že zde jednou bude toto místo ještě cennější, než si nyní dokáží lidé představit. K pramenům dnes směřují nejrůznější trasy pro vycházky lázeňských hostů. Dříve se čerstvá pramenitá voda využívala také vnitřně a součástí léčby byla také pitná kúra s nutností vypít nejméně 12 sklenic denně, což odpovídalo cca 2,4 litrům.

Při návštěvě určitě projděte lázeňskou promenádu, okruh s prastarými lípami je opravdu impozantní vycházkou. Jedna lípa je dokonce památným stromem se stářím více jak 350 let. Cestou si můžete prohlédnout i Priessnitzovu hrobku, ta bývá otevřena jen příležitostně, bohužel jsem její otevření zmeškal o několik minut. Tak snad mi ji příště na přání otevřou.

Menu Chuť Jeseníků

V lázních doporučuji navštívit hlavní lázeňský hotel Priessnitz, tvořící dominantu širokého okolí. Zde je příjemné posezení v kavárně Sofii, toto místo mám velice oblíbené. Navštívit můžete i zdejší stylovou restauraci, kde obsluha lehce zaostávala za impozantním prostředím. Kuchyně však splňovala naše očekávání, ještě letos do září zde totiž můžete ochutnat zdejší gastronomický festival tradičních jídlel Jeseníků. Tyto speciality lze ochutnat ve vybraných restauracích v Jesenících.

Menu Chuť Jeseníků v Priessnitzově domě se skládá:

Polévka:
Zelňačka z Jeseníků
Hlavní chod:
Slezské království nebeské – uzené maso s ovocnou omáčkou ochucené citrónem a skořicí
s přílohou bramborové lupínky
Moučník:
Tažený jablečný závin

Cena menu je 120 Kč, což je příznivé.

No Images found.

Napsat jeden cestopis o Barceloně je nadlidský úkol. Navštívil jsem ji v posledních patnácti letech celkem šestkrát a stejně si dovolím tvrdit, že ji znám jen z části. Vždy mě něčím novým překvapí, snad pokaždé zde vyroste nějaký nový architektonický skvost. Barcelona se novot nikdy nebála. Bohudík.

Přínos olympijských her

Významným datem pro Barcelonu se stal rok 1992, kdy se díky skvěle uspořádané letní olympiádě dostala do podvědomí celého světa. Snad všichni dospělí mají ještě v živé paměti nezapomenutelný duet zpěváka skupiny Queen Freddie Mercuryho a katalánské sopranistky Montserrat Caballé. náměstí Plaça d'Espanya Za pozadím tohoto úspěchu stojí určitě ta skutečnost, že je město neuvěřitelně bohaté. Spolu z Madridem udává tón španělské ekonomice, zdejší přístav patří k těm nejrušnějším ve Středomoří. Do městské pokladny plynou obrovské částky z cestovního ruchu. Ne náhodou je Barcelona podle statistik nejnavštěvovanějším městem Španělska.

Jací jsou Barceloňané?

Obyvatelé jsou kultivovaní, vzdělaní, pracovití a liberální. Mají silně vyvinutý smysl pro občanská práva, což zapříčinilo časté spory s madridskou vládou. Asi nejhůře se obyvatelům města, ale vlastně všem Kataláncům, žilo za frankistického režimu, který dokonce zakázal katalánský jazyk. Po nástupu současného krále Juana Carlose v roce 1975 nastal obrat k lepšímu. Všude je slyšet katalánština, která je takovou směsicí provensálštiny a kastilštiny. Hlavním povahovým rysem místních je však hrdost, která na neznalého může spíše působit jako pýcha či arogance. Město doslova zbožňuje inovace a nebojí se nových uměleckých směrů ani experimentů.

Co nesmíte vynechat

V dalším textu doporučuji k návštěvě místa, jež velmi dobře znám a myslím si, že by je návštěvník Barcelony neměl minout. Jde o stručný výběr, neboť obsáhnout v jednom cestopisu Barcelonu je nemožné.

park Güell

1. (Nejen) Gaudího „modernismo“

Modernismus je katalánská odpověď na secesi. Bezpochyby nejvýraznější osobou tohoto hnutí byl vyučený kovář a vystudovaný architekt Antoni Gaudí (1852-1926). Inspirací se pro něj staly přírodní tvary, které nacházel v botanice, zoologii, anatomii a dalších vědách. Své odvážné projekty a experimenty by si však nemohl dovolit bez svého mecenáše, jímž se stal bohatý průmyslník a milovník moderního umění hrabě Eusebi Güell. Gaudího genialitu a nekonvečnost může každý obdivovat hned na několika místech města.
Asi nejznámější stavbou je stále nedokončený symbol Barcelony Chrám sv. Rodiny, tzv. Sagrada Familia. Gaudí převzal stavbu v roce 1883 a věnoval se jí plně dalších čtyřicet let. V době jeho smrti byla dokončena pouze jediná věž, krypta, zdi apsidy a průčelí. Práce na stavbě pokračují i dnes, brzdí je však nedostatek financí a fakt, že neexistují podrobné plány stavby, pouze skicy a modely. Gaudí svůj chrám miloval natolik, že v době nedostatku financí začal rozprodávat svůj majetek a doslova žebral v domácnostech bohatých měšťanů a přátel. No řekněte, může být větší důkaz opravdové lásky k architektuře? Vždy když stojím před chrámem, kromě nádhery a barevnosti si tiše vzpomenu na Gaudího „originální“ odchod ze života. Začátkem června roku 1926 odchází z práce k večerní modlitbě v kostelu sv. Filipa Neriho. Cestou ho zachytí tramvaj a protože působí zanedbaným dojmem, nikdo si geniálního umělce ani nevšimne. V chudinské nemocnici po třech dnech umírá.
Ale zpět k veselejším obdobím Gaudího života. V roce 1900 byl pověřen svým mecenášem k vybudování zahradního města ve stylu anglických parků. Vznikl tak nekonvenčně zpracovaný Parc Güell, jenž nabízí jedinečné výhledy na město. Pro Gaudího, který se ve svém díle nechal inspirovat samotnou přírodou, nemohla přijít snad vhodnější výzva. Celý areál je protkán cestami, jejichž zakřivení respektuje kopcovitý terén. Do hlavní části parku se vchází po obrovském schodišti, které je ohraničeno dvěma pavilony. Ty trochu připomínají animované pohádkové stavby ze studia Walta Disneye. V jednom z domků, jež paradoxně postavil architektův přítel Francesco Berenguer, našel Gaudí útočiště na posledních dvacet let svého života. Park je asi nejbarvitějším dílem tohoto geniálního umělce, návštěvníka asi nejvíce nadchne dekorativní skleněná a keramická mozaika na zdejších stavbách, ať už jde o domky, lavičky nebo sochy zvířat. Vstup do parku je zdarma. Dalšími stavbami Gaudího jsou například dva domy na ulici Passeig de Gracia – Casa Batló a Casa Milá, známá jako La Pedrera.
Gaudí není jediným představitelem katalánského modernismu. K dalším skvělým architektům náleží i Lluís Domenech i Montaner, jehož Palác katalánské hudby (Palau de la Música Catalana) a Nemocnice sv. Kříže a sv. Pavla (Hospital de la Santa Creu i Sant Pau) jsou zapsány podobně jako Gaudího stavby na seznamu UNESCO.

2. Las Ramblas – nejslavnější ulice Španělska

„Rambla je jediná ulice na světě, u níž jsem si přál, ať nikdy nekončí.“ napsal kdysi známý španělský básník Federico García Lorca. Las Ramblas A jeho slova, i když je pronesl někdy před osmdesáti lety, stále platí. Jestli se na něco v Barceloně skutečně těším, je to právě tato více než kilometrová ulice mezi přístavem a náměstím Plaça de Catalunya. Neprojít si Ramblas při návštěvě Barcelony je asi stejný hřích jako zapomenout si prohlédnout obraz Mony Lisy při návštěvě Louvru. Tento bulvár s promenádou uprostřed má co nabídnout všem bez ohledu na věk. Procházka je pastvou pro oči, čekají na vás desítky pouličních restaurací, kaváren, stánků se suvenýry a dalších obchůdků. Určitě narazíte na spoustu živých soch, portrétistů i jiných umělců či „všeumělců“. Nejlepší výhled na tento zelený pruh města je z Kolumbova památníku u přístavu, na jehož vyhlídkovou plošinu se dostanete výtahem. Inspirativní bulvár je bohužel lákadlem i pro kapesní zloděje využívajících nepozornosti turistů.

3. Gotická čtvrť

„Barri Gòtic“ je takovým malým výletem do středověké historie města. Hlavním lákadlem je obrovská Katedrála (La Seu) se třemi chrámovými loděmi a čistými gotickými liniemi. Postupně na jejím místě stály římská bazilika, mešita a následně bazilika románská. Katedrála se začala stavět na samém konci 13. století. Impozantní průčelí a věž této masivní stavby však pocházejí až ze století devatenáctého. Úzké a křivolaké uličky v okolí katedrály, které jsou zaplněny muzikanty a prodejci lidového umění, takřka znemožňují zdařilé fotografie této stavby. Jedinou možností k focení je malé náměstíčko přímo před jejím vchodem, pod nímž jsou mimochodem zbudovány placené garáže. Když budete mít štěstí, můžete na tomto místě vidět obyvatele města tančící kruhový národní tanec sardanu (video zde).

kabinová lanovka vedoucí z přístavu na Montjuïc

Určitě popojděte i nedaleké náměstí Sant Jaume, kde naproti sobě stojí radnice (Ayuntament) a sídlo katalánské vlády (Palau de la Generalitat). Tohle náměstí je dějištěm všech významných událostí městského i regionálního života. Pokud zde budete v neděli či o svátcích, pravděpodobnost shlédnutí sardany se bude rovnat jistotě. Moji drahou polovičku s dětmi velmi nadchlo patio (vnitřní dvůr) budovy Palau del Lloctinent na Náměstí krále (Plaça del Rei). Gotická čtvrť je plná dalších nádherných budov a zákoutí, určitě si její návštěvu nenechte ujít.

4. Vyvýšenina Montjuïc

„Židovská hora“ , tak zní v překladu název 173 metrů vysokého kopce nad přístavem, který byl kdysi domovem městské židovské komunity. Do podvědomí se dostala především díky dvěma významným událostem. Právě zde se v roce 1929 konala Světová výstava Expo. V nově postavených veletržních budovách tehdy prezentovalo svoji zemi dvacet států včetně USA a Japonska. Od výstavy hraje Montjuïc důležitou roli v kulturním životě Barcelony.

Jeho důležitost poté ještě znásobily již zmiňované olympijské hry v roce 1992. Vyrostl zde hlavní olympijský areál se stadionem (Estadi Olímpic) pro šedesát pět tisíc diváků, na němž se konal úvodní i závěrečný ceremoniál. Kromě dalších sportovišť Montjuïc nabízí několik hojně navštěvovaných muzeí. Nejžádanějším je Muzeum katalánského umění (Museu Nacional d’Art de Catalunya) s unikátní světově proslulou sbírkou románského umění. Pod muzeem naleznete jednu z největších atrakcí města, tzv. Magickou fontánu (La Font Mágica), která každý den večer více než hodinu uchvacuje diváky nádherným představením plným chrlící vody, živých barev a klasické hudby. Milovníky moderny a abstrakce potěší Nadace Joana Miróa (Fundació Joan Miró). Pokud chcete vidět celé Španělsko v malém, zvolte Španělskou vesnici (Poble Espanyol) s kopiemi typických staveb z různých oblastí země v původní velikosti. A určitě nezapomeňte zajít na Starostovu vyhlídku (Mirador de l’Alcalde), z níž budete mít jedinečný výhled na celé město s přístavem.

Ti z vás, kteří touží po nevšedním zážitku a úchvatných výhledech na město, mohou využít k cestě na Montjuïc kabinovou lanovkou z přístavu, kterou místní nazývají Aeri del Port. Nástupním místem je věž San Sebastián v přístavní části Barceloneta a výstup je u vyhlídky Miramar. Pokud budete ochotni zaplatit deset euro, můžete obdivovat město ze sedmdesáti až stometrové výšky.

Barcelona nabízí opravdu pestrou paletu turisticky vděčných míst. Je skutečnou chloubou Katalánska, je šperkem, který tento národ po celá staletí opatruje a leští. Přijeďte, či lépe přileťte a užijte si tohoto přátelského města. Z letiště El Prat jede přímo do centra velmi levný příměstský vlak, cesta trvá necelých dvacet minut.

Súdán – před několika týdny ještě největší, ale také i nejobávanější země Afriky. Nikdy nebyla zemí klidnou. Střetávali a střetávají se zde dva světy… arabský a černý.
Poklidný život byl narušen občanskou válkou, která trvala více než 20 let a zmařila životy milionům domorodců.
Většina země se po desetiletí zmítá v krveprolitích, za kterými stojí nejen životní podmínky a kmenové války, ale i postoj arabské vlády, obrovská naleziště ropy a nevzdělanost obyvatel. Obyvatelé Dárfúru žijí v permanentních bojích a strachu z toho co přijde. Jih Súdánu na tom byl o něco lépe. Občanská válka vyhnala ze svých domovů ty co přežili, sebrala jim nejen střechu nad hlavou, ale i jejich jistoty v už tak nejistém životě.

Sestra náčelníka s tradičními bubny

V roce 2005 bylo pod nátlakem OSN sepsáno příměří. Prolévání krve ustalo, ale napětí mezi severem a jihem setrvávalo. I přesto vše se lidé usmívali a užívali si každé minuty jejich života. Po 6 letech a 7 měsících se nakonec podařilo jižnímu Súdánu odtrhnout se od severu a osamostatnit se. Jenže, jak svět mohl očekávat, oddělení neprošlo hladce. Relativní klid byl potlačen krvelačnou nenasytností jednoho z bezcitných masových vrahů černého kontinentu – prezidentem al-Bashir. Krvavé peklo 80tých let se vrátilo jako bumerang. Dle slov jednoho z našich přátel v postižené oblasti… Bašírovo vojáci bombardují vesnice, podřezávají krky celým rodinám, pálí domy, ničí vše. Lidé jsou vyháněni ze svých domovů. Pohraniční oblasti se pomalu vylidňují, lidé se stěhují, na místě zůstávají jen rozbořená obydlí a bezvládná lidská těla, mnohdy i jen části těl. Touhu po svobodě, samostatnosti a uznání těm nejčernějším z černých nikdo nechce pomoci naplnit.

Strašidelná kocábka jako trajekt z Egypta do Súdánu

Není to tak dlouho, leden 2009, kdy jsme při naší dlouhé cestě napříč africkým kontinentem navštívili i tuto horkou zemi. Jiná možnost nebyla, z Egypta do Etiopie se jinak než přeplout Asuánskou přehradu autem dostat nelze. Nás ale i lákalo se dostat aspoň malinko pod kůži země zahalené do závoje nebezpečna a fanatismu. V tu dobu tu byl klid a nám dnes zůstali aspoň krásné vzpomínky.

Přepluli jsme Asuánskou přehradu a po několikahodinové byrokracii jsme pokračovali dolu. Krajina se změnila. Vesničky byly veselejší, čistší než v sousedním Egyptě, hliněné hranaté domky zdobila malba či pěkné železné barevné oplocení se vstupními vraty. Všude pobíhali veselé děti a barevně oblečené ženy. Jen ta cesta plná písku, kamení a občas i asfaltu se opuštěnou krajinou nekonečně táhla vzdáleně podél řeky Nil.

Královské pohřebiště

Zastavili jsme se u hory Jebel Barkal (Gebel Barkal) a navštívili Královské pohřebiště z roku 1450 BC kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal. 98m vysoká na vrchu plochá hora sloužila jako orientační bod, pro místo, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jen minimálně, nakoukli jsme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé.

Beragawiyah - Pyramidy Meroe severni pohřebiště

Cestování po Súdánu není jednoduché, do většiny oblastí je třeba povolení. Vyřídili jsme si povolení k cestě do kraje nejčernějších z černých, kde po 22 let trvala krutá občanská válka mezi muslimským severem a převážně animistickým a křesťanským jihem. Z časových důvodů bylo cílem jen Kadúglí, hlavní město Jižního Kordofan, kde spolu celkem v klidu žije několik kmenů a etnických skupin.

Je libo africké čipsy?

Bylo pondělí 29. Muharram. Příjezd do města byl zvláštní, tedy zvláštní byl ten pocit, který nás naplňoval s blížící se zvyšující populací. Nervozita, očekávání a asi trochu i strach, byl ale přebit zvědavostí a poznáváním. Poskočili jsme zpět do roku 1436, horkého nedělního dopoledne. Lidé nevěřícně pozorovali naše auto, pomalu roztávali, usmívali se a mávali. Městečko působilo klidně. Hlavní silnice asfaltovaná, prašné ulice plné lidí. Ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy, nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů a bez stresu se pohybují po ulicích stejně jako muži odění buď do běžného, mnozí i elegantního evropského oblečení či pro arabské státy typických galabií „Jellabiya” – bílý dlouhý volný dres. Bez obav mezi sebou diskutovali či poseděli u kávy u tzv. kávové lady, kterých na okrajích silnic se svým malým stolkem, malinkým grilem s dřevěným uhlím a s čaji, kávou a spoustou koření sedí mnoho. Horký vzduch provoněla káva, místní speciality z grilu a různé koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškeré zbylé známky strachu.

Hrobky a pyramidy jsou z prevážné většiny zasypané

Vždy je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo. Dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najali jsme si tedy na příští dva dny šikovného černočerného Jabira jako našeho osobního průvodce. „Vítejte v pohoří Nuba!“ usmál se. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLA/M (Súdánská lidově osvobozenecké hnutí), nám pro začátek vysvětlil co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. A díky tomu, že tu byl prozatím relativní klid, mohli jsme tuto zajímavou část navštívit. Jabir byl výborným průvodcem, provedl nás po okolí mezi vesničkami s kulatými hliněnými staveními s rákosovou střechou zvané „ghotiya“, krajina byla vyprahlá a suchá a k tomu ostré slunce vytlačilo teploměr opět na 45°C, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Od května do října je to pravý opak, vše zelené a rozbahněné, i děti mají velké prázdniny, neboť se nelze nikam dopravit – je období silných dešťů. Jako v celém Súdánu, tak i zde je hlavní zemědělství. Skot, kozy a velbloudi spolu s plantážemi sezamu, prosa a bavlny jsou rozložené všude po okolí.

Zastavili jsme se uprostřed města na trhu plném použitého oblečení z Evropy, čínských krámů, ale i místních produktů. Mléko, domácí olej, vejce, ovoce, zelenina, plody baobabu, smažené placičky z cizrny „Falafel“, v Súdánu spíše „Tameeya“, smažený nilský okoun se „šatou“ – pikantní směs arašídové pasty, šťávy z citronu a rozdrceného čili, arabský chléb, gumovník, kovářské výrobky a mezi tím vším súdánské čipsy. „Ochutnejte, jsou výborné a velmi zdravé!“ hodil na nás bělostný úsměv Jabir. Restované kobylky nevypadají vábně, ale chutnají právě jako čipsy. Místní ženy nám ke kobylkám na zakousnutí nabízeli i kořen zvaný Haluk. Jedna legenda praví, … když haluk okusíš, Súdán neopustíš …

Nejstarší vesnice Hadjaralmak

Levá ruka je rukou ďábla
Z trhu jsme zamířili do nejstarší vesnice Hadjaralmak. Kde žije starý kmen Kadúglí, původně zvaný Kodogole, jež dal jméno i městu. Náčelník kmene „Mak“ Mohamad Rahal Mohamad Rahal byl očividně naší návštěvou potěšen. Dle jeho slov prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severo-súdánské kmeny, které se zde později usídlily a pomalu se začaly mixovat s jiho-súdánskými kmeny černých lidí „Mereotic“ a rozšiřovat islámské náboženství. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty. Vzkvétající cestovní ruch byl však potlačen válečnými nepokoji utlačovaných jihosúdánců. V současné době je každá návštěva z jiného kontinentu pro zdejší obyvatele vzácností. „Rád bych vás pozval na zítřejší oběd uspořádán na počest mé cesty do Mekky. Bude pro nás čest vás na slavnosti přivítat!“

po sudánsku

Súdánci začínají den šálkem čaje. Fazole, tameeya, restovaná játra, kissra, salát, chléb a jiné jsou součástí bohaté snídaně „Fatuur“, která přichází na řadu později, blíže k poledni. I oběd je tedy později, je to taková brzká večeře. Hlavní potravinou je obilnina proso „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je jen svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Na třetí hodinu jsme přijeli do Hadjaralmak. Po dvoře byly stoličky, kolem plastové židle. S náčelníky a všemi váženými hosty v bílých galabíích s turbany na hlavě jsme usedli okolo stolečků. Hostina začala lahodným, výtečně osvěžujícím nápojem Karkadah z květů Ibišku nebo džus Tabaldi vyrobený z plodů stromu baobab zvaných „Gongalis“. Následovalo omytí rukou a už okolo pobíhali ženy a dívky s obrovskými kulatými podnosy. Na těch byly rozprostřeny speciality místní kuchyně včetně placatého arabského chleba, jejichž vůně se linuli přímo pod nos. Pravou rukou, neboť jsme mezi muslimy a pro ně je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, jsme se krkolomně snažili uštipovat kousky opečeného hovězího masa, máčet je do omáček a do ďábelsky ostré pasty zvané „šata“. Z obrovské kulaté tenounké lehce nakyslé placky z čiroku „Kissra“ si trhali kousky, kterými nabírali rozvařenou cuketku v želatinové omáčce známé jako „Okra“. Spolu se šedavou hustou kaší z čiroku „Aseeda“, arabským chlebem v polévce „Fata“ a kozím masem jsou Kissra a Okra specialitami zdejšího černého lidu. Maso se zpracovává včetně vnitřností i střev. Na jídelníčku nechybí ani zelenina ať už čerstvá nebo restovaná. Naše první zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jen jednou. Moc potíží nám to ale nedělalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se. Po hostině, jak je zvykem, následuje typický silný arabský čaj či káva „Jebanah“, silná káva okořeněná skořicí, zázvorem nebo kardamomem, jež se pije z malinkých šálků.

Tradiční tanec Kambala

Všichni tančí kambalu

Tak jako při jiných slavnostech nechyběl tanec, spirituální a dnes i národní tanec „Kambala“ pocházející z vesnice Sabori, kdy muži tančí v dlouhých slaměných sukních, na krku jim visí náhrdelníky a ozdoby z korálků, na hlavách mají v turbanu připevněné kravské rohy, kolem kotníků zvonky ze starých plechovek a v ruce drží koňskou oháňku připevněnou na krátkém klacku. Kambala tanec sám o sobě má mnoho společného s výchovou Nuba muže. Být statečný, odvážný a smělý jako býk. Tak je to demonstrováno i v tanci. Původně tanec tančili chlapci, kteří dozráli a taneční ceremonií vstoupili do dospělosti. Dnes se Kambala tančí při různých oslavách, jakými jsou např. sklizně, svatby, a stále i jako spirituální tanec. Skupinka mužů tančí v rytmu zpěvu místních žen. Domorodci okolo tleskají, zpívají a radují se. I když se zdá, že v tuto chvíli se více zajímají o nás. Ženy především o mě. Líbí se jim bílá kůže a už mezi sebou štěbetají, jak by se krásně vyjímala Henna.

Černé na bílém
Před rozloučením jsme souhlasili s nabídkou zdobení Hennou, v arabštině Al-Hinna. Příští den se do vesnice vrátili. Všechno bylo již připravené. Za zpěvu a tance mě ženy vyváděli z chatrče, kulaté hliněné kuchyně. Vše se děje tak, jak ve skutečnosti probíhá posledních několik dní svobody domorodé nevěsty. Usadili mě do stínu košatého stromu na „angreb“, což je dřevěná postel s lýkovým výpletem. To už se zvědavě sbíhali všechny vesnické ženy a děti. Tohle si přece nemohou nechat ujít, v jejich kmeni je Hennou zdobena běloška! Je to čistě ženská záležitost, muži na tento ceremoniál nemají přístup. Na stole voní káva, k občerstvení bylo připraveno čerstvé ovoce a na osvěžení v dalším horkém dni voda a kerkadah.

Detail zdobení Hennou

Typické svatební zdobení Hennou je shora od špiček prstů k předloktí a od chodidel přes kotníky z obou stran na obou nohách až do půli lýtek. Množství, hustota a motiv záleží na každé nevěstě. K předsvatebnímu ceremoniálu patří také různé zkrášlující masky a saunování. Žena má být pro svého muže krásnou a přitažlivou nevěstou s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži se zdejší ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely, sednou si pod velkou kravskou kůži a nechají se „udit“. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.

Fatima, mladá slečna se ujala tlumočení a vysvětlila proces celého zdobení: „Nejprve se prášek z rozdrcených listů Henny smíchá s teplou vodou, hmota se po té nanáší na chodidla, špičky prstů u nohou a špičky prstů na rukou. Nechá se působit, mezitím se začíná malovat na jiných místech. Dříve se používala pouze Henna, dnes ovšem ženy používají umělé barvy běžně dostupné na trhu. Směsí naplní sáček, v rohu vytvoří malý otvor a barvící hmotou na kůži vytvářejí různé ornamenty dle fantazie. Barva se nechá opět nějakou dobu působit, po té se smyje. Zhruba každých 14 dní se procedura opakuje, aby zdobení bylo výrazné a ne nevzhledné.“ Henna původně označovala plodnou ženu, dnes se v Súdánu poprvé zdobí nevěsty před svatbou, pak je to už jejich povinností.
Ženy se ve zdobení střídali, malovat na bílou kůži bylo pro ně úžasným zážitkem. Zhruba po pěti hodinách jsem byla nazdobená jako nevěsta.

PŘÁTELSTVÍ A POHOSTINNOST

Zůstanou ve vzpomínkách
Po jednom odpočinkovém dni jsme konečně na návštěvě u Jabirovo rodiny a kmene Kadja. Maminka nám naservírovala kissru a „balilu“, ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čiruk. Chvíli si s námi povídala svým jazykem Rotana a její dcera překládala. S podivem spousty Súdánců mluví plynulou angličtinou a ti co neumí, se všemožně snaží komunikovat.

„Nemáte chuť ochutnat domácí pivo a pálenku?“ zeptal se Jabir. „Proč ne?“ Bere nás do místního baru. Pivo ze zkvašeného čiroku „marisa“ a pálenka z kukuřice, datlí či jiných dostupných produktů „araki“ je nejběžnější dostupný alkohol. „Snad neoslepneme!“ prohlašuje René a dává si do každé nohy jednu. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme na kávu a kořeněné mléko u kávové lady vedle hlavní křižovatky. Na příští den plánujeme odjezd.

Ráno jako obvykle slyšíme bouchání do plechu. To mladík za oslem na trakaři táhl cisternu plnou pitné vody a nabízí ji po staveních. Probouzí ty, kteří ještě spí. Mě však celou noc sužuje vysolá teplota a silná nevolnost. Že by se zlé mocnosti zlobili? Odjezd jsme odsunuli. Jabirovo maminka uvařila lektvar z jakýchsi kořínků a dala mi ho pít. Brr! Chutnal hořce. Ještě polknout semínka hilby.

Loučíme se až následující den. Lektvar i přes tu strašnou chuť pomohl.
Chvíle s dobrotivými, přátelskými a velmi pohostinnými Súdánci se nám vryl hluboko do srdce a zanechal v nás krásné vzpomínky. Držíme jim palce na těžké cestě za svobodou a lepším životem.

No Images found.

Island je země na okraji polárního kruhu s vulkanicky aktivní oblastí nabízející mnoho možností turistiky či jen odpočinku v termálních lázních. Do kterých oblastí jezdí na Islandu nejvíce turistů, kam se nejlépe vydat a na co si dát při cestách po Islandu pozor?

Island příroda

Jak lze na Island přicestovat

Nejsnažší je cesta letadlem s přistáním na islandském letišti Keflavík, vzdáleném cca 45 km od hlavního města Reykjavíku. Cena letenek bývá většinou nejvyšší v hlavní turistické sezóně od června do srpna, kdy je na Islandu nejlepší počasí. Zajímavou možností cesty na Island je plavba trajektem, na který se můžete nalodit i se svým autem, zvláště vhodné pro majitele terénních vozů, co mohou otestovat na ostrově jízdní vlastnosti. Pokud nevlastníte terénní vůz tak nezoufejte, na přejezd srdcem země není potřeba, sjízdné trasy jsou i pro běžné vozy. Trajekt Norröna se plaví po trase z Esbergu a Hanstholmu v Dánsku, přes Faerské ostrovy do Seydisfjorduru na Islandu.
Další možností jak přicestovat na Island je využítí některé z tuzemských
cestovních kanceláří.
Zájezdy na Island organizované se skupinkou lidí jsou i cenově výhodnějši, poněvadž například i pronájem aut je na Islandu velmi nákladnou záležitostí.

lodní doprava Island - trajekt

Cestování po Islandu

Zvolit můžete místní leteckou přepravu, která je zajímavou volbou. Pokud nepřijedete na Island trajektem s vlastním vozem tak můžete využít pronájem aut místních pronajímatelů, kde si vyberete od malých aut přes obytné karavany po terénní auta. Pozor na čerpací stanice, které jsou vybaveny automatickými pumpami. Některé jsou zcela bez personálu, takže je potřeba mít připravenu kreditní kartu nebo si zakoupit čerpací kartu platnou pro určitý typ čerpacích stanic (nejrozšířenější N1). Skvělou volbou cestování je pomocí autobusových linek, kde lze využít i autobusové karty pro několik okruhů, po nichž lze cestovat především v letní sezóně. Po okruhu tak můžete vystoupit kdekoliv na cestě, utábořit se nebo ubytovat v některé z horských chat a pokračovat na cestě pozdějším autobusem.

Národní park Thingvellir

Co nejlépe navštívit

Již zmiňované autobusové okruhy mají hlavní trasu Zlatý okruh, který absolvuje většina návštěvníků Islandu. Tento okruh zahrnuje nejvýznamější islandské turistické atrakce.
Þingvellir národní park s plochou vřesovišť a příkopová propadlina od níž na jih leží jezero Þingvallavatn. Dále je to Geysir – horký vybuchující otvor, jenž dal jméno všem podobným jevům na světě a Gulfoss, impozantní dvojitý vodopád. Na Islandu je také spoustu venkovních termálních bazénů s příznivě teplou vodou, vhodných i pro návštěvu v zimních měsících. Nejslavnější jsou geotermální lázně Modrá laguna, které jsou lidským výtvorem uprostřed černých lávových polí. Lagunu napájí voda přitékající z nedaleké geotermální elektrárny Svartsengi, která je ochlazena na příjemných 38°C.

Pokud budete chtít svůj pobyt označit pojmem aktivní dovolená, tak můžete vyrazit na některý z vulkánů. Těch je na Islandu několik, jedním z nejznámějších je sopka Hekla s fotogenickým vrcholkem pokrytým sněhem. Tato činná sopka se pravidelně ohlašuje svými výbuchy cca každých 10 let.

Island je tedy zajímavý svoji rozmanitostí úkazů od vulkánů, termálních pramenů, gejzírů, ledovců, řek a jezer, po extrémně dlouhé dny v létě, kdy slunce zapadá jen na krátkou dobu. Svoji jedinečností tak bude lákat turisty i přes nějaký ten občasný sopečný výbuch.

Pokud Vás Island nezaujal svými sopečnými aktivitami, tak zkuste navštívit třeba Irsko
poznávací zájezd Irsko

Když se vydáte s cestovní kanceláří do Katalánska, dost možná se váš pobyt omezí na pěkné pláže, vkusně upravené promenády a mezinárodní kuchyni místních hotelů. Pokud však máte chuť poznat pravou tvář této oblasti, vydejte se mimo hotelové zóny. Pronajměte si vůz a odkryjí se vám neskutečné krásy katalánského pobřeží, na něž budete dlouho vzpomínat.

Katalánsko

Nejsme Španělé, zní z Katalánska

Oficiálně je Katalánsko jednou ze sedmnácti autonomních oblastí Španělského království. Ve skutečnosti se však tato oblast od zbytku země podstatně liší. Katalánci jsou nesmírně pyšným národem, který mluví spíše katalánštinou než španělštinou. Nazvat Katalánce Španělem je opravdové „foix pas“. Občas se z Katalánska ozývají nacionalistické hlasy po odtržení, které však nejsou tak silné jako třeba v Baskitsku.
Katalánsko je čtvrtým nejbohatším regionem v zemi, HDP na obyvatele byl v roce 2009 neuvěřitelných 38 tisíc dolarů (USD). Zjednodušeně lze říci, že Katalánci mají asi o třetinu vyšší životní úroveň než Češi. Obyvatelé se dožívají v průměru 82 let. Ústava zaručuje tomuto regionu hodně širokou autonomii, oblast má svou vlastní policii, parlament i vládu.
Katalánci jsou odlišní i svou mentalitou, jsou kultivovanější, méně gestikulují, obecně více dodržují pravidla. Jako druzí ve Španělsku (po Kanárských ostrovech) zrušili v létě roku 2010 býčí zápasy. Nade vše milují fotbal a především tým FC Barcelona. Rádi tančí poklidný národní tanec sardanu a hlavně mají rádi vše „katalánské“, ať již jde o hudbu, literaturu, umění či kuchyni.

Katalánsko

Pobřeží Katalánska lze rozdělit do čtyřech částí – Costa Brava, Costa del Maresme, Costa del Garraf a Costa Dorada.

Costa Brava (Divoké pobřeží)

Jde asi o dvě stě kilometrů dlouhou část pobřeží sahající od obce Portbou ležící na španělsko – francouzských hranicích až po ústí řeky Tordera v blízkosti letoviska Blanes. Oblast je typická velmi členitým skalnatým pobřežím a intenzivní zelení borových lesů.

Severní část pobřeží je pravým pokladem pro zájemce o poznávání zdejší nádherné přírody. Nachází se zde několik přírodních parků a rezervací, historii milující návštěvníky pro změnu lákají iberská naleziště (např. Ullastret) či pozůstatky řeckého a římského osídlení v Ampurias. K nejkrásnějším místům patří určitě městečko Cadaqués, které si dodnes zachovalo svůj původní ráz. Není divu, že zdejší krajina a členité pobřeží v minulosti přitahovaly mnoho umělců, kteří právě zde nalezli tu pravou inspiraci a klid pro svoji práci. Po dlouhá léta zde v místní části Port Lligat žil a tvořil geniální malíř Salvador Dalí.

Katalánsko

V jižní části se nacházejí dlouhé písečné pláže, které byly v padesátých letech 20.století vybrány španělskou vládou k intenzivnímu rozvoji cestovního ruchu. Pro převážně britské a francouzské turisty zde byla „obětována“ rybářská městečka Lloret de Mar, Blanes a Tossa de Mar. Největším centrem cestovního ruchu je kosmopolitní Lloret, který je v letních měsících doslova přeplněn turisty z celé Evropy. Blanes se pyšní vyhlášenou botanickou zahradou a je místem, kde končí příměstský vlak z Barcelony. Nejpůvabnějším letoviskem je bezpochyby romanticky působící Tossa, která si jako jediná dokázala uchovat svůj původní ráz. Impozantní hrad na skalnatém ostrohu a nádherné kamenité uličky v podhradí jsou jedním slovem úchvatné.

Costa del Maresme (Mořské pobřeží)

Pod tímto názvem je označována oblast ležící třicet až sedmdesát kilometrů od Barcelony. Je proslavená dlouhými a širokými písečnými plážemi s pozvolným vstupem do moře. Pobřeží se může zdát poněkud fádní, neboť není na rozdíl od severně ležící Costa Brava vůbec členité. Nespornou výhodou pro návštěvníky je příměstský vlak spojující všechna turistická střediska s Barcelonou. Největším letoviskem a podle mého názoru i nejhezčím je Calella, která nabízí velmi pěkné historické centrum, jež je ideální k večerním procházkám a nákupům. K dalším vyhlášeným centrům masové turistiky náleží Santa Susanna, Malgrat de Mar a Pineda de Mar. Nutno dodat, že na španělského turistu zde narazíte zřídka, neboť mnozí hledí na tuto oblast spíše s despektem. Costa del Maresme a Costa Brava jsou vystaveny poněkud nevyzpytatelnému počasí, i v letních měsících zde bývá poněkud chladněji a déšť tu není žádnou výjimkou. Inu blízkost Pyrenejí je přece jenom znát.

Katalánsko

Costa Garraf

Kratší, asi padesát kilometrů dlouhá část pobřeží je nazvaná podle stejnojmenného horského masívu, jenž strmě klesá směrem k pobřeží. Začíná ústím řeky Llobregat a končí letoviskem Cubelles ležícím jižně od města Vilanova i la Geltrú. Mnozí zahraniční turisté nemají často vůbec ponětí o existenci této části Středomoří. Rekreaci a odpočinek tu od jara do podzimu hledají především obyvatelé Barcelony. Nenajdete zde velké hotelové zóny jako v severním Katalánsku, hotelů je tu méně a o to více si v nich připlatíte. Zato zde však můžete zažít nefalšovanou katalánskou atmosféru. Pouze město Sitges se poněkud této charakteristice vymyká. Zdejší bary a nudistické pláže jsou vyhlášené široko daleko. Významnou klientelu zdejších hotelů tvoří homosexuálové a to nejen ti ze Španělska. Pokud se vydáte do této části Španělska, určitě nezapomeňte ochutnat místní víno. Costa de Garraf totiž leží ve slavné vinařské oblasti „Penedés“, která je proslulá šumivým vínem označovaným „cava“ .

Katalánsko

Costa Daurada (Zlaté pobřeží)

Přibližně sto dvacet kilometrová část pobřeží plynule navazuje na Costa de Garraf. Táhne se kolem břehů provincie Tarragona od střediska Cunit až k deltě řeky Ebro. Plochá pobřežní rovina sice nepatří k nejlákavějším pobřežím Španělska, ale za návštěvu určitě stojí. Své jméno získala podle zlatavého zabarvení písku, který tvoří zdejší dlouhé pláže. Vstup do moře je většinou mírný, což je určitě důležitá informace pro rodiny s menšími dětmi. Masové turistice asi nejvíce propadly tři letoviska jižně od nádherného města Tarragona. Jde o původní rybářské osady Pinedu, Salou a Cambrils.
Největším městem je právě Cambrils, které se může pochlubit plážemi v délce několika kilometrů. Největší ubytovací kapacitu má ale jednoznačně sousední Salou, které je s Cambrils spojeno pěkně upravenou promenádou. Určitě si pronajměte kolo a projeďte se po pobřeží, kolem promenády totiž vede velmi pěkná cyklostezka. Pokud narazíte na obrovská vedra, přijde vám vhod Aquopolis, což je obrovský akvapark v Pinedě. Určitě nezapomeňte navštívit blízkou Tarragonu proslavenou  římským amfiteátrem a nádherným historickým jádrem.

Doporučení

Všechny čtyři oblasti disponují skvěle udržovanými plážemi, na nichž vlají modré vlajky symbolizující čistotu mořské vody. Pobřeží Costa Brava je velmi členité a nabízí návštěvníkům úchvatné scenérie. Na druhou stranu má na mnohých místech strmý vstup do vody, která je přece jen o něco chladnější než na plážích jižně od Barcelony. Nejpříjemnější středomořské podnebí nabízí logicky Costa Dorada, která hraničí ve své jižní části s  valencijským regionem. Ze všech středisek se dostanete do katalánské metropole bez problémů, návštěva Barcelony bude určitě zdařilým vrcholem vaší návštěvy severovýchodního Španělska.

Po výstupu na horu Mt.Kazbeg byla další naplánovanou zastávkou na naší cestě po Gruzii Svanetie. Oblast zdánlivě odříznutá od civilizace téměř pětihodinovou cestou od nejbližšího většího města. Čekal nás trek pod horou Ushba v bývalé kavkazské divočině.   Doprava sem je celkem snadná, ovšem poněkud zdlouhavá. Z Tbilisi každý večer vyráží noční vlak. Ve frontách na jízdenky je ale třeba obrnit se trpělivostí. Po dvouhodinovém čekání na jízdenku nás odkázali na jinou pokladnu, což věru nepotěší. Kromě trpělivosti je proto dobré se na nádraží dostavit s dostatečným předstihem před odjezdem vlaku. svanetská pannenská příroda Zakoupení jízdenek zapíjíme několika točenými pivy v klimatizované hale zrekonstruovaného tbiliského nádraží. Dostatečná satisfakce a navíc příjemné krácení času při čekání na vlak.

Jízdenka do Zugdidi, ehm, „první třídou“ vychází na 100Kč. V Zugdidi na nádraží už se další cesta řeší sama – obklopeni řidiči taxíků a maršrutek vybíráme pro nás nejvýhodnější cenu a již směřujeme fordem transitem, nejběžnější maršrutkou – zmenšenou obdobou autobusu, vzhůru, nekonečně se klikatící silnicí, směrem do svanetské minimetropole Mestie. Tato cesta byla dříve proslulá svým nebezpečím, jednak díky exponovanosti některých svahů, po kterých vede a také pro loupežná přepadení, jež zde nebyla žádnou výjimkou. Dnes však vláda, z důvodu komercionalizace oblasti, zlodějům utnula tipec a téměř všude jsou svodidla, takže nebezpečí pádu do kaňonu je téměř nulové.

hora Ushba 4710m

Připraveni na avizovanou divočinu dorážíme do vzkvétajícího městečka plného turistů, nově postavených a dalších rostoucích hotelů a dostáváme se do obklíčení nelítostných a neodbytných babek dohazovaček. “Dů jů hev adréés? Jést u vás adréés?“, ozývá se ze všech stran neuvěřitelně protáhlým jazykem a marně se snažíme vysvětlit, že ubytování nepotřebujeme, jelikož se chystáme do hor pod stan. Značně rozčarovaným se nám daří vymanit z jejich spárů až po několika minutách. Po nakoupení zásob a doplnění vody se pomalu vydáváme nejistým směrem (vždy se však lze doptat) vzhůru do hor. Bohužel netrvá dlouho a už nás zkrápí první déšť, v jehož víru se táhne i celý trek. Pokaždé, když alespoň trochu ustává, vyrážíme dále. Zlověstné hřmění znějící z hor nás však nutí rozdělat stany dříve, než bylo původně zamýšleno. A dobře děláme.

Svantské svítání

Ráno, po propršené noci, vypadá, že nejhorší je za námi. Obloha vymetená, teplota příjemná. Pokračujeme vzhůru a zastavujeme se až na vyhlídce vysoko nad Mestií. Ohromeni sledujeme kterak z údolí téměř nehybně, pouze držíce se vzestupných vzdušných proudů, stoupají dva dravci úctyhodných rozměrů. Rozhodně největší okřídlený tvor, jakého jsme kdy viděli. Po opsání několika pravidelných kružnic přímo před námi, mizí do neznáma. Jak doma později zjišťuji, jednalo se o orlosupa bradatého, jednoho z největších dravých ptáků a zástupců třídy Aves vůbec – rozpětí křídel až 3m. Potěšeni tímto nečekaným setkáním postupujeme po opravdu sporadicky značené cestě. To už ovšem nebe znovu začínají zahalovat mraky vydatně nasáklé deštěm. Raději nic nepokoušíme a schováváme se do bezpečí a sucha stanů. Opět se vyplácí. Pomalu to začíná vypadat, že se počasí opakuje – dopoledne slunečno, odpoledne zataženo, déšť. Večer se na chvíli vyjasňuje a Ushba (4710m) se nám konečně ukazuje v celé své kráse. Ne však na dlouho a bohužel poprvé i naposled. I tak je ale pohled úchvatný – rozeklaný špičatý dvojvrchol v paprscích posledního slunce. Začínají nás obestupovat všudypřítomní pasoucí se býci, zjevně na ně působíme jako zajímavá atrakce. Trvá značnou dobu, než se nám je daří rozehnat.

Prádelna

Přetahovaná s býkem o tričko, které se sušilo na šňůře stanu – tak začíná další den. Značně natrávené, děravé a vytažené minimálně z druhého býkova žaludku, ale získali jsme ho zpět. Jdeme pouze k nedalekým jezerům, kde provádíme nezbytnou očistu, velké prádlo a v neposlední řadě také nezbytný odpočinek. Toho dne se k nám připojuje „Guláš“, horský zdivočelý pes, jehož žebra prosvítají i přes dlouhou srst. Ořech, kříženec ovčáka s čímsi neznámým. Přízvisko dostal ve chvíli, kdy si naše žaludky říkaly o naplnění. Za kolečko salámu se stává naším věrným společníkem po zbytek treku.

Ráno se vydáváme neznačeným traverzem směrem na Guli pass, sedlo na druhé straně širokého údolí, odkud by měl být nejhezčí výhled na Ushbu. Počasí je prozatím na naší straně, ale jak bývá zvykem po poledni se vše obrací. Traverzování nezpevněným terénem a občas i po menších firnových polích není zrovna nejpohodlnější a proto postupujeme pomalu. Ale panoramata směrem do údolí, která se nám nabízejí nás ani k žádnému spěchu nenutí, co chvíli se zastavujeme a kocháme. Guláš věrně běží s námi. Než dorážíme do sedla, obloha je kompletně zatažená a Ushba se s námi již definitivně rozloučila. Po občerstvení začíná poprchávat a hřmět a proto se rychle pouštíme do budování. Překvapeně si navzájem prohlížíme naježené vlasy – elektrický náboj ve vzduchu. V tu chvíli nás zasahuje výboj s přehledem několikanásobně překonávající sílu např. elektrického ohradníku, avšak stále slabý, aby ublížil. Rychle do stanů, které by, jakožto jednoduché faradayovy klece, měly fungovat jako dostatečná ochrana před bouřkou. Blesky naštěstí byly typu tzv. „mínus mínus“, tedy pouze mezi mraky, jinak vše mohlo dopadnout hůř.

Stejný déšť nás probouzí a nezdá se, že by měl ustat. Neustává. Po desítkách minut čekání a rozmýšlení se rozhodujeme pro okamžitý sestup ze zhruba třítisícového sedla. Psí kolega, jenž celou noc moknul před stany, nám dokonale vyčistil ešusy a jakoby věděl kudy, vede nás rychle klesající stezkou do údolí k městečku Bagvdanari. Celý trek by se za přívětivějšího počasí dal zvládnout za dva dny. I přes nepromokavé oblečení, dorážíme dolů po několika hodinách provlhlí a znechucení neustálým lijákem. Odmítáme pochodovat dále, loučíme se s Gulášem a necháváme se nejlevnějším vozítkem dopravit zpět do Mestie. Zde až do večera prosycháme v příjemné hospůdce a obšťastňujeme naše scvrklé žaludky nejedním půllitrem točeného piva. Za okny prochází jeden turista za druhým a výjimkou nejsou ani plné mikrobusy důchodců na komerčních zájezdech přijíždějící do zdejších hotelů. Divočina už dávno není tak divokou jak asi kdysi bývala. K naší radosti dostáváme na večer pozvání od místního starousedlíka. Máme v klidu dopít a přijít k němu. Hovoří plynulou angličtinou, za níž by se nemusel stydět nikdo z nás. Mimo jiné nám slovy:“The weather is repeating itself.“ Potvrzuje naši domněnku, že počasí se to opravdu opakuje a je nevyzpytatelné. Pohostí nás několika panáky a dalším pivem, zařizuje na ráno odvoz a nechává nás zadarmo přespat na zemi v prázdném chátrajícím stavení na svém pozemku.

Ve Svanetii je nespočet možností kam vyrazit. Jeden příklad za všechny je Ushguli, nejvyšší trvale osídlená vesnička celého Kavkazu (kolem 3000m n.m.), kde lidé žijí prakticky bez spojení s civilizací, ležící přímo pod nejvyšší horou Gruzie Mt. Shkara (5057m n.m.). Ač jsme zde původně chtěli strávit podstatně více času, počasí nás odradilo a tak se vydáváme vstříc dalším oblastem Gruzie, tentokrát již do opravdové a turisty téměř nepolíbené divočiny…

Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktivnějších oblastech těchto euroasijských hor.  Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.

městečko Kazbegi

Jakožto horolezečtí analfabeti jsme byli nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.

Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.

divocí koně

Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.

Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami. Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.

finální část výstupu

Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.
Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.
Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.

vrcholovka - podle GPS 5041m n.m.

Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech. Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme. 500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. zasloužený šašlik
V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.

Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.

Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.

Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.

Nádherné písčité a skvěle upravené pláže, krásné promenády lemované palmami. Stovky obchodů a obchůdků, jejichž zboží je nejlevnější ve Španělsku. Více než stovka hotelů všech kategorií. Britské kavárny, protestantské kostely a tématicky zaměřené parky. To vše a mnohem víc je Benidorm.  Otevřené a kosmopolitní město s průměrnou roční teplotou 19 stupňů.

Kde se vzal fenomén jménem Benidorm?

Důvodem rozvoje cestovního ruchu ve městě je především jeho jedinečné klima. Benidormský záliv je totiž ze všech stran chráněn horskými masívy před větry z pevniny. Je tedy vystaven pouze lehkému větru od moře, který působí zvláště v létě spíše osvěžujícím dojmem.
panorama Benidorm

Dlouhodobě se průměrná roční teplota pohybuje okolo 19 stupňů, což je velmi slušná hodnota i na Španělsko (pro srovnání – v ČR má nejvyšší prům. roční teplotu Hodonín – 9,5 st.). Benidormu se rovněž přezdívá „zimní město“, protože právě v zimních měsících má jedno z nejlepších mikroklimat na celém evropském Středomoří. Hravě předčí například i Kanárské ostrovy, kam české cestovní kanceláře organizují zájezdy v zimním období nejčastěji.

Benidorm

Počátky cestovního ruchu ve „španělském Miami“ sahají do 2. poloviny 19. století, kdy začínají přijíždět do městských lázní na pláži Levante první hosté, převážně obyvatelé Madridu. Opravdový stavební boom začal v 60. letech 20. století, kdy se ve městě začaly stavět první mrakodrapy. Obrovský zájem po dovolené v Benidormu způsobil, že ve městě bylo nutno stavět další a další hotelové komplexy. A stavební práce, i když v menší míře, pokračují dodnes, protože hlad po Benidormu mezi turisty neopadá.

Benidorm je centrem masové turistiky. Ve městě, kde žije trvale asi 70 tisíc obyvatel, je turistům k dispozici přes 60 tisíc lůžek ve více než stovce hotelů všech kategorií a v apartmánových komplexech. Široká ubytovací kapacita vytváří konkurenční prostředí, z něhož samozřejmě těží návštěvníci. V hlavní turistické sezóně zde za týden ubytování ve dvoulůžkovém pokoji s plnou penzí zaplatíte třeba jen 250 euro, když si připlatíte 100 euro, seženete služby all inclusive.
Benidorm
Pro rodiny s dětmi obecně platí, že první dítě do 12 let čerpá služby zdarma, za druhé se platí polovina ceny dospělého. Není divu, že je Benidorm ideálním místem pro rodinnou dovolenou.

Pro turisty je místní radnice ochotna učinit téměř vše. Po celý den potkáváte v ulicích uklízecí čety, které zajišťují dokonalou čistotu města a pláží. Na každém kroku potkáváte desítky městských policistů na kolech, na motorkách, v autech, dokonce jsme viděli řídit dopravu i jízdní policií na koních. V letních měsících se vám naskytne pohled i na policisty v kraťasech, kteří konají obchůzky po promenádách. A hlavně jsou usměvaví a neustále je vidíte někomu pomáhat. Pomáhají turistům s orientací ve městě, občas legitimují podezřelé osoby (převážně imigranty), motoristům radí, kde mají zaparkovat a auta nechávají odtáhnout jen tehdy, pokud opravdu překáží dopravě. Vždy si vzpomenu na městské policisty v ČR, pro něž je nasazování botiček a udělování pokut radostnou aktivitou.

Malá Británie ve Středomoří

Přestože oficiálně patří Velké Británii jen na španělském pobřeží ležící Gibraltar, dalo by se s určitostí říci, že nejvíce Britů najdete v Benidormu. Ty sem začali již od konce 60. let 20. století houfně přivážet cestovní kanceláře a britská „invaze“ přetrvala dodnes. Ze čtyř milionů turistů ročně je převážná většina z ostrovního království. V Británii je slovo Benidorm pojmem, do žádného jiného letoviska na světě se Britové tak rádi nevracejí jako právě sem. A místní hoteliéři a podnikatelé se klientele přizpůsobili. V hotelech nabízejí převážně anglické snídaně, ve městě se nacházejí desítky pubů, místní španělštině více než směle konkuruje angličina, kterou plynně hovoří všichni, kteří pracují v cestovním ruchu. Tímto jazykem se však domluvíte i s policisty, řidiči městských autobusů a samozřejmě i s místními obyvateli. Benidorm
I vyhlídkový autobus, který nabízí okružní jízdy městem, je předělaným dvouposchoďovým double-deckerem.

Dokonce si Britové Benidorm během svých dovolených natolik oblíbili, že se při odchodu do penze stovky z nich stěhují natrvalo právě sem, do největšího letoviska pobřeží Costa Blanca. Návštěvy svých příbuzných na ostrovech pak absolvují v létě, kdy ve středisku vrcholí turistická sezóna.

Hlavním dopravním uzlem je pro Brity i ostatní návštěvníky Benidormu asi 60 km vzdálené letiště v Alicante. Na enormní zájem ostrovanů po tomto středisku rychle zareagovaly především nízkonákladové společnosti, které nabízejí letenky doslova za pár liber. V červnu 2010 se v místním tisku objevila informace, že jenom Ryanair přepravil do Alicante z britských letišť již 1 milion cestujících.

Pláže patřící k nejlepším na světě a nejvyšší hotel Evropy

Pravou chloubou Benidormu jsou jeho pláže. Je až neuvěřitelné, že v takhle velkém a rušném středisku vlaje na všech třech plážích modrá vlajka garantující naprostou čistotu vody. Nejrušnější pláží je více než 2 km dlouhá pláž Levante, kam směřují návštěvníci většiny místních hotelů. Díky své orientaci umožňuje koupání a opalování do pozdních večerních hodin. Křišťálově čistá voda, jemný zlatavý písek a velmi pozvolný spád do moře jsou ideálním předpokladem pro dětské radovánky. Tato pláž je rovněž vyhlášená nabídkou širokých sportovních aktivit, mezi nimiž převládá vodní lyžování na tažném laně, wakeboard a parasailing.
Benidorm
Tříkilometrová pláž Poniente je výrazně klidnějším místem, neboť většina hotelů leží u pláže Levante. V roce 2009 byla k pláži vybudována i velmi pěkná promenáda a dá se očekávat, že se zvyšováním počtu ubytovacích kapacit v její blízkosti bude i zde počet návštěvníků rychle přibývat. Kdo touží po klidu, nechť rozhodně zamíří na tuto pláž. V blízkosti Poniente naleznete i hotel Bali, jehož výška 186 metrů mu zaručuje první místo mezi nejvyššími hotely Evropy. Na jeho vrcholu je vyhlídková terasa, která je mimohotelovým hostům k dispozici za poplatek.
Nejmenší z benidormských pláží je Malpas. Ta je vklíněna mezi obě velké pláže a dostanete se k ní od přístavu. Pobyt na této plážičce působí velmi romanticky, neboť se koupete pod skalními útesy, na nichž se nachází výběžek historického centra.

Centrum

Málokdo by v tomto kosmopolitním letovisku s desítkami hotelů očekával nějaké historické zajímavosti. K překvapení všech má Benidorm velmi pěkné historické jádro, které se nachází mezi plážemi Levante a Poniente. Z obou pláží je dobře viditelný pouze skalnatý výběžek centra, kterému místní přezdívají „Balcon del Mediterráneo“ (Balkon Středomoří). Dnes je tato z bílého kamene vystavěná část, na níž dříve stály obranné pevnosti proti skupinám berberských pirátů, velmi pěkně opravená a je bezpochyby velkou chloubou Benidormu. V bezprostřední blízkosti výběžku je z dálky patrný kostel sv. Jaume s modravou kopulí. Osobně doporučuji navštívit centrum ve večerních hodinách, kdy se z ospalého centra stává velmi rušné místo. V malých úzkých uličkách se otevřou obchody s velmi pestrým sortimentem, rozličné vůně z restaurací a kaváren zvou k posezení a k ochutnání středomořské kuchyně. Z vlastní zkušenosti vím, že odolat těmto nástrahám, zvlášť se dvěma malými dětmi, lze jen velmi těžko.

Benidorm

Tématicky zaměřené parky

U žádného letoviska v Evropě nenajdete tak širokou nabídku tématických parků. Při výjezdu z Benidormu směrem na město Altea se nachází Mundomar, což je neobvyklá zoologická zahrada orientující se na mořskou faunu. Hlavními lákadly jsou komentovaná vystoupení delfínů, lachtanů a papoušků. Vedle Mundomaru se nachází Aqualandia, což je nejstarší vodní park ve Španělsku. Na 150 tis. metrech čtverečních zde můžete uprostřed zahrad vyzkoušet desítky různých atrakcí včetně kamikadze, spirály, divoké řeky, vodopádů a dalších aktivit, na něž budete dlouho vzpomínat.
Na druhé straně města, směrem do vnitrozemí, byly vystavěny hned tři parky. Nejstarším z nich je Terra Mítica, která je návratem do minulosti. Je zde věnována pozornost Egyptu, Řecku, Římu, dobám Iberského osídlení poloostrova a dřívějšímu životu na ostrovech. V jednotlivých pavilonech naleznete mnoho adrenalinových atrakcí, přes různé horské dráhy až po dech tající „synkope“, kdy se v 90 kilometrové rychlosti pohybujete na disku upevněném na kovovém rameni. Pokud „zelenáte“ již na řetízkovém kolotoči jako já, tak park pro vás určitě není.
Terra Natura je kompletní zoologická zahrada, v níž našlo domov asi 1500 zvířat. Autoři parku se zaměřili na co největší imitaci přirozeného prostředí zdejších zvířecích druhů a snaží se dospělé děti i dospělé zábavným způsobem vychovávat a ekologicky přemýšlet. Aqua Natura nabízí hlavně vodní radovánky podobné výše zmíněné Aqualandii.

Benidorm

Doprava ve městě

Městskou dopravu provozuje společnost Llorente Bus za jednotné jízdné 1,25 euro a to na jakoukoli vzdálenost. Dokonce se dostanete za tuto cenu i do krásného města Altea, které leží 10 km od Benidormu. Stejná společnost provozuje i vyhlídkový autobus, který stojí 9,5 euro na 24 hodin (od označení). V této ceně jsou však na 24 hodin zahrnuty i cesty ostatními linkami zdejší MHD, navíc dostanete poukázku na jeden cheesburger zdarma v místních McDonald̀s a zdarma zpáteční jízdenku do původně arabské vesničky Guadalest v blízkých horách. Z vyhlídkového autobusu můžete kdykoliv vystoupit a nastoupit na zastávkách, jejichž seznam dostanete spolu s jízdenkou.

Postřehy místního penzisty i moje vlastní

„V Benidormu jsem moc spokojený, jsou tu teplejší zimy a trošku mi to připadá jako u nás doma na Kubě. Přišel jsem před šesti lety za dětmi a už bych neměnil. Žije se tu dobře chudým i bohatým.“ Tak tato slova pronesl asi sedmdesátiletý kubánský penzista, když jsem se ho po cestě na tradiční středeční trh zeptal, jak se žije místním lidem s tolika turisty. V Benidormu si zkrátka turistů váží všichni, nejen hoteliéři. Orientace města na turismus s sebou přináší bohatství pro město a hlavně pracovní příležitosti pro místní i přespolní. Je to takový sňatek z rozumu.

Já jsem vždy dával přednost klidnějším letoviskům. Po třech návštěvách Benidormu jsme s manželkou zjistili, že se nám tu kupodivu líbí. Pořád se tu něco děje, je zde stále co objevovat, žijí tu laskaví lidé, máme zde pocit anonymity a zdejší pláže jsou fantastické.

Tak vyzkoušejte Benidorm, už jen pro jeho neopakovatelnou atmosféru!

Ať již se vydáte do Lipnice nad Sázavou za středověkým hradem, za rockovou hudbou či na některou jinou akci, určitě lehce poznáte, na kterého místního obyvatele jsou místní nejvíce pyšní. A pýcha je na pravém místě – Jaroslav Hašek byl jedinečný satirik, který právě zde napsal velkou část svého „Švejka“.

Hrad Lipnice nad Sázavou

Při příjezdu do Lipnice vás již zdálky uchvátí pohled na místní dominantu – středověký hrad, který založili Lichtenburkové na začátku 14. století. Ten v průběhu staletí často měnil své majitele, patřil například pánům z Lipé, císaři Karlu IV., pánům z Vartemberka či Trčkům z Lípy.

hrad Lipnice nad Sázavou

Za třicetileté války ho postihl stejně smutný osud jako většinu dalších hradů a vše dokončil požár v roce 1869. Ve dvacátém století byla zřícenina částečně zrekonstruována a postupná rekonstrukce pokračuje i v současnosti. Historicky nejcennější částí hradního komplexu je dnešní kaple sv. Josefa, v níž byli vysvěceni první husitští kněží v českých zemích. Velmi tajemné je sklepení Thurnovského paláce s labyrintem chodeb, které sloužily k zásobování i k jiným „pikantním“ účelům, např. k vězení či mučení. Pro milovníky fotografování je ideálním místem vyhlídka Velké věže s překrásným výhledem do Posázaví. Vstupné do hradu je 70 Kč, snížené (důchodce, studenti, děti 6 – 15 let) 50 Kč. Máte-li děti, určitě využijte rodinnou vstupenku (2 dospělí + max. 3 děti do 15 let) za 190 Kč.

Švejkův stvořitel

Přímo pod hradními schody navštivte domek Jaroslava Haška, v němž je dnes vybudován jeho památník, či spíše malé muzeum. Najdete zde vše, co připomíná spisovatelův život, dílo a pobyt v obci v letech 1921 – 23. Jaroslav Hašek přišel do Posázavského městečka tak trochu natruc politickému vývoji, s nímž se vnitřně nemohl ztotožnit. Zde, asi 10 km západně od Havlíčkova Brodu, našel klid a inspiraci ke psaní. Kromě svého domku pod hradem napsal velkou část svého díla i v hostinci U České koruny, kterou dnes provozuje autorův vnuk ing. Richard Hašek. Slavný spisovatel, publicista i legionář Jaroslav Hašek zemřel v roce 1923 v necelých 40 letech a je pohřben na starém místním hřbitově. Tuto slavnou osobnost české literatury a žurnalistiky připomíná i socha vedle památníku a také festival humoru a satiry „Haškova Lipnice“, který se koná v přírodním amfiteátru pod hradem již od roku 1959.

hrad Lipnice nad Sázavou

Rocková Lipnice

Pokud zmíníte Lipnici nad Sázavou před hudebními fanoušky, určitě jim srdce poskočí radostí. V obci se totiž pravidelně koná hudební festival „Rocková Lipnice“, jejíž organizátoři již připravují 17. ročník, který se bude konat v sobotu 17. července. Ale nenechte se zmást názvem, festival je sice oslavou rockové hudby, ale na své si přijdou i milovníci dalších žánrů. Tak například v tomto roce se můžete těšit na Mig 21, Mńágu a Žďorp nebo v současnosti populární Mandrage.

Sochařská díla v zatopených lomech

Pokud se rozhodnete vydat do Lipnice, určitě nezapomeňte navštívit ještě jeden méně známý turistický cíl. V okolí městečka se totiž nově nachází Národní památník odposlechu, který tvoří zajímavá a netradiční sochařská díla. Jde o anatomické detaily ucha, očí a úst vytesaných v žulových stěnách opuštěných a zatopených kamenolomů. Ty byly pojmenovány jako Bretschneidrovo ucho, Ústa pravdy a Zlaté oči. Nápadité výjevy jsou z dílny havlíčkobrodského výtvarníka Radomíra Dvořáka a symbolizují nejen tři druhy komunikace, ale především tři způsoby praktik totalitních režimů k získávání informací: odposlouchávání, udávání a šmírování.

Třímetrové Bretschneiderovo ucho připomíná tajného policistu z Haškova světoznámého románu Dobrý voják Švejk. Určitě si vzpomínáte, jak Bretschneider nechal zatknout nebohého hospodského, který před mouchami ukryl obraz císaře pána. Ústa pravdy jsou inspirovaná slavným římským reliéfem Bocca della veritá v předsíni římského kostela Santa Maria in Cosmedin. Reliéf otevřených Zlatých očí je umístěný v průzoru tvarově připomínajícím oko a celé dílo je rámované náznakem trojúhelníku, takže připomíná symbol Božího oka.

Bretschneiderovo ucho a Ústa pravdy jsou vzdáleny asi 1,5 kilometru od centra Lipnice, Zlaté oči se nachází v bývalém lomu Střelnice mezi Dolním Městem a Lipnicí (asi 2,5 km od obce). Pěší trasy začínají v blízkosti hostince U České koruny a jsou velmi dobře značeny. Přijedete-li vozem, můžete si cestu ještě trochu zkrátit, ale každopádně počítejte s chůzí. Fyzicky zdatnější cykloturisté dosáhnou těchto cílů rovněž bez větších problémů.

Když na konci 19. století zavítal do Jávey (ve valencijštině Xàbia) slavný španělský malíř Joaquín Sorolla, napsal si do svého deníku:“Jávea je úžasná, skvělá, šokující a inspirující“. A měl pravdu. Okolí města se pyšní jednou z nejvíce unikátních přírodních krajin ve španělském Středomoří.    Naleznete zde strmé útesy, zátoky, jeskyně, mysy osazené majáky i pozůstatky větrných mlýnů.

Jávea - pohled na přístav s netradičním moderním kostelem Panny Marie Loretánské

Klid města vychází z jeho polohy

Jávea (asi 30 tis. obyv.) se nalézá 100 kilometrů na jih od Valencie, v severní části pobřeží Costa Blanca. Na španělské poměry členité pobřeží způsobilo, že leží mimo významné dopravní komunikace jako jsou dálnice AP-7 a silnice I. třídy N-332 spojující Valencii s Alicante. I na nejbližší železniční zastávku v Gata de Gordos je třeba zdolat deset kilometrů. Město, k němuž náleží 25 kilometrový úsek pobřeží, se výrazně odlišuje od ostatních letovisek na pobřeží Costa Blanca. V celé oblasti je pouze pár vesměs luxusnějších hotelů a dobře přístupné pláže se zde nachází zcela výjimečně. S nadsázkou by se dalo říci, že příroda se sama postavila proti strašáku masového turismu.

Druhé nejlepší mikroklima na světě

Když vědci v 90. letech 20. století sestavili žebříček měst s nejlepším mikroklimatem, zařadili k překvapení všech Jáveu na 2. místo.
Jávea – pohled na ostrov Portitxol z vyhlídkay La Falzia
Vítězem se tehdy stalo brazilské Rio de Janeiro. Na unikátní klima má vliv především hornatá bariéra masívu Montgó (753 m), která město v zimním období dobře chrání před vpádem studeného vzduchu z vnitrozemí. V letních dnech zase vane od moře k pevnině tzv. mořská bríza, které činí jinak velké horko na pobřeží snesitelnějším. Průměrná roční teplota ve městě přesahuje 18 st. Celsia. Prší zde málo, srážky se vyskytují převážně v říjnu a listopadu. Přestože se nacházíme ve Středomoří, převládá v krajině kupodivu zelená barva. Odpověď na tuto zajímavost leží ukrytá pod povrchem, kde se nachází velké množství podzemní vody.

Jávea – noční promenáda v přístavu

Historie ukrytá v jeskyních

Nejstarší důkazy o osídlení Jávey podaly nálezy předmětů v jeskyni Foradada, které odborníci datují do období mladšího paleolitu. Jeskyně v blízkosti hory Montgó byly prokazatelně obydleny v mladší době bronzové, což dokazuje množství objevených kovových a keramických předmětů odpovídající této epoše. Zdejší obyvatelstvo obchodovalo s Féničany, Řeky i Římany. Po arabském vpádu na Iberský poloostrov zažívala Jávea islámskou éru, která poznamenala místní kulturu, stavitelství i jazyk. Koncem 13. století se města zmocnili křesťané, kteří stojí za dnes obdivovanými sakrálními stavbami.. Obyvatelé se většinou živili zemědělstvím a rybolovem, nejvýznamnějším obchodním artiklem města byly rozinky.

Jak jsem již zmínil, Jávea je velmi rozlehlé město a pokud ji chcete poznat, neobejdete se bez dopravního prostředku. Dělí se na tři významné městské části – historické centrum, přístav a pláž Arenal.

Historické centrum

Nachází se asi tři kilometry ve vnitrozemí. Důvody této velké vzdálenosti od moře jsou ryze praktického rázu, neboť města v této části Středomoří byla v minulosti oblíbeným cílem loupeživých pirátů.
Jávea – větrný mlýn v blízkosti pláže Arenal
Centrum si zachovalo ryze španělský charakter, návštěvníky zcela jistě nadchne labyrint úzkých uliček s vybělenými fasádami. Ty byly ve středověku uschovány za hradbami, jejichž zbytky jsou na několika místech zrestaurovány. Ze staveb vyniká kostel sv. Bartoloměje z přelomu 15. a 16. století, na němž jsou patrné prvky tzv. „Isabelské gotiky“. Nás velmi zaujala v blízkosti kostela stojící budova městské tržnice z roku 1946, kterou jsme mylně pokládali za středověkou stavbu. Inu architekti odvedli velmi slušnou práci.

Přístav

Počátky přístavní části sahají sice už do 15. století, ale největšího významu a stavebního rozkvětu dosáhla na konci 19. století, kdy ve městě vrcholil obchod s rozinkami. V okolí přístavu vyrostla překrásná rybářská čtvrť s romanticky působícími uličkami. Hlavní dominantou je však moderní kostel Panny Marie Loretánské z roku 1967. Hodně netradiční budova je příkladem sakrální architektury v současném umění. Oválná budova postavená z železa a betonu je podepřena dvanácti pilíři, kteří mají představovat jednotlivé apoštoly. Přístav má dnes vesměs rekreační charakter, je zde mnoho restaurací, obchodů a pěkně upravená oblázková pláž. Spíše než na Španěly zde však narazíte na residenty z Velké Británie, kteří tvoří třetinu obyvatel Jávey.

Jávea – mýdlová děla pro děti v rámci slavostí Moros y cristianos

Pláž Arenal

Pláž Arenal se nachází v největším místním zálivu a je bezpochyby nejvýznamnějším turistickým lákadlem. Jde o jedinou písčitou pláž letoviska, jemný písek a pozvolný vstup do moře ocení především rodiče s malými dětmi. Jestli nějaká část Jávey zažívá ohromný rozvoj, tak je to právě Arenal. Naleznete zde kompletní služby pro využití volného času, které však využívají převážně španělští a britští turisté. O letních nocích je Arenal velmi živým a rušným místem. V severní části této pláže se nachází luxusní hotel typu Parador. Tyto hotely naleznete po celém Španělsku, většinou jde o bývalé pevnosti přestavěné na stylové ubytování pro náročnou klientelu.

Miradores (vyhlídková místa)

Skutečnou lahůdkou jsou perfektně značené a udržované vyhlídky (tzv. miradores). V okolí Jávey jich leží patnáct a pokud máte vůz, bez problémů je stihnete navštívit všechny. Můžete se těšit na jedinečné výhledy do pobřežní krajiny plné útesů, zátok, robinsonských skalnatých pláží, mysů a čarokrásné středomořské vegetace. Na dvou mysech se dodnes nachází i majáky, které jakoby dotváří obraz symbiózy člověka s přírodou. Pokud chcete najít nejhezčí pohled na Jáveu, navštivte vyhlídku u mysu San Antonio, jež se nachází na sever od města. Jávea – slavnosti Moros y cristianos– maurský král
Plán se všemi vyhlídkovými místy vám rádi předají ve třech turistických střediscích, které se nacházejí v centru, v přístavu a u pláže Arenal.

Červencová bitva Maurů s křesťany

Tradice a oslavy jsou hluboce zakořeněny v srdcích místních obyvatel. Kalendář slavností a festivalů je doslova nabitý akcemi, které zpříjemňují místním jejich každodenní život. K celostátně uznaným svátkům se přidávají „fiesty“ regionálního charakteru. Právě k těm patří i slavnost Mauři a křesťané (Moros y cristianos), která je oslavou křesťanského znovudobytí města z rukou arabských dobyvatelů. K nejzajímavějším akcím těchto týdenních slavností, jejichž čas přichází v polovině července, je „vylodění Maurů“ v přístavu a „znovudobytí“ Jávey křesťanskými vojsky. Bojovníci v překrásných kostýmech svádí urputné bitvy, při nichž neznalý turista rychle pochopí, proč má většina místních při ruce špunty do uší. Ohlušující výstřely a salvy máme ještě v živé paměti. Můžete se rovněž těšit na desítky doprovodných akcí pro dospělé i děti. Tak proč nenavštívit Jáveu právě v červenci?

Back to top