Kalahari je název rozsáhlé pouštní oblasti v Jižní Africe, zaujímající rozlohu asi 900 000 km². Nachází se na území 3 států, a to Botswany, Namibie a Jihoafrické republiky. Kdo jednou navštíví Jižní Afriku, bude se tam navždy vracet. Na první pohled rčení sice otřelé, ale platné.
Vzpomínám na dojmy, když jsme do Jihoafrické republiky přiletěli poprvé. Bylo to v poledne a hned po příletu do Johannesburgu nás čekala cesta asi 500 km na východ, kde jsme měli zajištěné ubytování. Do městečka Sabie jsme dorazili dávno po setmění a ucaprtáni dlouhou cestou (let Vídeň – Madrid – Johannesburg) šli okamžitě spát. Ovšem to ráno!
V kraťasích jsme sešli na prosluněnou terasu, kam oko dohlédlo všude všechno kvetlo, vonělo a k tomu dvě usměvavé černošky ochotné, co se snídaně týče, pro nás udělat úplně všechno. Pro upřesnění – bylo to 27. prosince a předěl mezi mrazivou Evropou a africkým létem byl hodně ostrý! Při tom gurmánském zážitku a pohledu na rozkvetlé okolí jsme pochopili, že jsme v ráji a že život skutečně nemohl vzniknout jinde než v Africe. Svět v jedné zemi, tak toto místo popisuje každý tištěný průvodce. Lesy, zelené náhorní plošiny, moře, hory, pouště. A k tomu bohatství nejvzácnější – zvířata. Pravda, dnes jsou víceméně soustředěna do rezervací, což ale v jihoafrickém pojetí znamená, že jde o obrovská chráněná území, kde zvířata žijí ve svém původním přirozeném prostředí. Bylo by hodně těžké se do této země beznadějně nezamilovat. Nelze pominout i přátelské chování lidí. A o tom, že jde o pěknou směsku ras a národností svědčí fakt, že v Jihoafrické republice existuje 11 úředních jazyků! Od angličtiny a afrikánštiny (směs holandštiny, němčiny a zulu) po dalších 9 jazyků alespoň těch největších kmenů (zulu, ndebele, xhosa = křováci, atd.). A na nějakou zaostalost rychle zapomeňte. Na „divoce“ žijící jedince samozřejmě narazit můžete, ale Jižní Afrika současnosti je moderní vyspělá země s fungující infrastrukturou a službami. Vysokou úroveň např. zdravotnictví dokládá polozapomenutý fakt, že vůbec první transplantace srdce se uskutečnila v Kapském Městě již v r. 1967 (prof. Barnard).
Při cestě po Jižní Africe chce nedočkavý Evropan vidět všechno, což sice i k omezené délce dovolené do jisté míry jde, ale je to pěknej fofr. Dva dny tam, pak tři dny jinde, atd. Při plánování naší třetí cesty (listopad 2010) jsme se proto rozhodli, že méně je více a že tentokrát se soustředíme zejména na pozorování a fotografování zvířat. Čímž si splníme dlouholetý sen. V Krugerově národním parku a některých dalších jsme sice už dříve byli, ale jak předesláno, šlo spíš o třídenní „honičky“. Znáte to – pět lidí v autě, ti vpředu vidí slona a fotí ho, těm vzadu tam zaclání větev, couvni, nééé popojeď půl metru dopředu, ještě, to je móóc …. a tak pořád dokola. Čili něco vidíte, ale pořádně vlastně nic. ….
Takže tentokrát jinak. Do „Joburgu“ jsme přiletěli před osmou ranní, vyřízení základních vstupních úkonů (bankomat a půjčovna aut) zabralo pár minut a tak jsme s časovou rezervou už za chvíli pádili po kvalitním africkém asfaltu na východ.
Celý první týden pobytu v JAR jsme si s manželkou vychutnávali zvířátka. Sami a v klidu Krugerova národního parku. Nutno podotknout, že při pobytu v národních parcích je vhodné ráno vstávat brzy, za svítání už se vyráží do buše a hlavně k vodním zdrojům, protože zvířátka prostě ráno pijí. Do kempu se většinou vracíte až po deváté, v klidu posnídáte, kde je bazén tak i zaplavete a pak dle počasí znovu vyrážíte do buše. Takže jsme si toho náležitě užívali. Když jsme například narazili na žirafí rodinku, kliďánko jsme s nimi zůstali hodinu a koukali a koukali. Teprve takto pochopíte hierarchii rodiny, vztahů, ale i vzájemné lásky. Podobně jsme si dvě hodinky užili rodinky hrochů a jejich symbiózy s krokodýly. A díky tomu jsme mohli vidět jak uprostřed jezera náhle pod hladinou mizí kachna, aby se po chvíli u nejbližšího břehu vynořil krokodýl a svůj oběd si náležitě vychutnal na mělčině.
Každé setkání se zvířaty, zvláště pak se šelmami, je věcí nesmírné náhody. Čili zrovna jste na místě, kde je zrovna i to zvíře. A my měli tentokrát štěstí až nějak moc. Např. leopard se společnosti lidí hodně vyhýbá, přesto jsme na něj narazili několikrát – pijícího u říčky, číhajícího v trávě, později i v jeho typické poloze na stromě. Ale možná to bylo i určitou zkušeností, z minula už člověk přece jen ví, že tohle a tohle zvíře má rádo tento terén, tento porost, tuhle denní dobu. A je to také o umění se dívat, neboť v buši klidně přehlédnete slona i na pět metrů. S úsměvem vzpomínám na cestopisnou reportáž jedné naší komerční televize, kdy její štáb navštívil Krugerův národní park a konstatoval, že za tři dny neviděli ani zebru. Tak to pří odhadovaném počtu 40 000 zeber v této lokalitě asi moc dobří pozorovatelé nebyli, nebo si neuvědomili, že buš není zoo a většinou se nic neservíruje samo.
Po týdenních „fotoorgiích“ jsme se naprosto ukojeni vrátili do Johannesburgu, netuše, že to nejkrásnější „zvířátkové“ dobrodružství nás teprve čeká. Hned druhý den jsme ještě s dvojicí přátel odjeli na západ směr Kalahari. Cílem bylo městečko Upington, které je základnou pro pořízení zásob před další cestou do pouště.Vzdálenost asi 1000 km by se za normálních okolností dala za den zvládnout, ale zaskočil nás poměrně hustý provoz nákladních vozidel v okolí Kurumanu (velkodoly) a před setměním se nám podařilo na polopouštní cestě pohmoždit zadní nápravu auta. A tak jsme do Upingtonu „dokulhali“ až v noci. Ukázalo se, že Polo do polopouště prostě není vozidlem nejvhodnějším. Případným následovníkům doporučuji cestu z Joburgu do Upingtonu absolvovat letecky (spoj 3x denně).
Samotný Upington je příjemně ospalé městečko. Ač posazeno uprostřed pouště, je zelenou oázou, díky protékající řece Orange, která pramení v dalekých Dračích horách na východě a ústí do Atlantiku. Zde jsme měli domluvenu zápůjčku terénního auta, které navíc vzadu v nákladovém prostoru mělo i velkou ledničku. Po nakoupení zásob jídla a kanystrů vody jsme s plnou nádrží další den vyrazili na sever. Vstupní branou do Kalahari je kemp Twee Rivieren, z Upingtonu vzdálen necelých 300 km. Pohodlná asfaltka však neznamenala pohodlnou cestu. Téměř rovná v nekonečné poušti. Potkali jsme 4 auta a jedno předjeli. Řídím rád, ale tohle fakt bylo ubíjející.
V Twee Rivieren asfaltka končí. Doplnili jsme nádrž a odfoukli vzduch z pneumatik. I na měkkých terénkách se v poušti doporučuje jen 150 kPa. Opatření jsme ocenili až při jízdě dlouhými roletami, které by z nás za normálních okolností vytřepaly duši. Tu a tam jsme sice potkávali lidi i v normálních autech, ale těch nám bylo líto. Tedy těch aut.
Z Twee Rivieren nás ještě ten den čekalo asi 200 km do kempu Nossob. Cesta-necesta vede podél botswanské hranice vyschlým (jak jinak) korytem řeky Nossob a člověk náhle pochopí, že těch 200 km pouští je na den úplně přiměřená dávka.
Ujeli jsem sotva 2 km a zahlédli první zvířata. Bylo to stádo springboků (antilopa skákavá, námi překřtěná na hopsandu). A hned za nimi několik gemsboků (=přímorožců – asi vůbec nejkrásnější africká antilopa, podle níž se jmenuje i zdejší chráněné území – Kalahari Gembsbok National Park). Koukáme na antilopy a zároveň koukáme, že něco není v pořádku. Všechna zvířata totiž stála zkoprnělá – bez hnutí. Projeli jsme kolem a uviděli příčinu. U napajedla, ve stínu akácie se totiž vyvalovali lev s lvicí. A kousek dál další dvojice. A žíznící stádo antilop jim zjevně bylo fuk. Cesta vedla v těsné blízkosti lvů a tak první setkání s kalahárskými lvy bylo hodně bezprostřední (lev kalahárský se vyznačuje černou hřívou, popravdě řečeno spíše melírem). Jako začátek to věru nebylo špatné.
Kalahari jsou sice nekonečné pláně polopouště, ale voda se tu a tam objevuje stejně jen v oněch vyschlých řečištích, kde je tudíž i nejvíc porostu. Čili i zvířata se víceméně pohybují v této oblasti. Žlutá půda s oranžovým pískem a přesypy, trsy travin, křoviny a tu a tam i stromy. K tomu temně modrá obloha. Z fotografického hlediska vyloženě kýč … !
Později odpoledne se zamračilo, obloha potemněla a my si začali dělat legraci, že bude pršet. V této části pouště totiž vydatně prší jednou za 60 až 100 let (kdy se naplní i prázdná říční koryta), sporadické přeháňky tak jednou ročně, ale věděli jsme, že letos už jednou pršelo. Ovšem legrace brzo skončila, protože pršet opravdu začalo. Do půlnoci doslova lilo a pak ještě po 4 dny každý večer pořádná bouřka. Což rozhodně nebylo bez zajímavosti. No řekněte, komu se poštěstí, aby mu v poušti pršelo (při zpáteční cestě nám to v Upingtonu stejně nevěřili a v Johannesburgu už vůbec ne, tvrdíc: Never rains in Kalahari – never! …
Večer jsme dojeli do kempu Nossob. Z večerního grilování kvůli hustému dešti sešlo a tak šup na kutě. Za chvíli stejně vypnou proud. Vysvětlující odbočka: kempy v jihoafrických rezervacích jsou z pochopitelných důvodů obehnány elektrickým plotem. Proud se do něj pouští přes noc a nemyslím, že by to bylo opatření přehnané. V kempech kalahárských to však neplatí, elektřina sem prostě nevede. Přes den ji sice vyrábí agregát, ale ten se na noc vypíná.
Nad ránem jsme z dálky zaslechli řev lva a pochvalovali si, že i tento zážitek nám byl dopřán. Asi čtvrt hodiny na to se však ozval zvuk děsivý, hlasitý a těžko popsatelný. V každém případě budil hrůzu. Vyletěli jsme ke dveřím a opatrně vykukovali. Hned za plotem, asi 20 metrů od bungalovu, se procházel král zvířat a dával jasně najevo, kdo je tady pánem. A my prohlíželi chatrné dveře a odhadovali jejich výdrž …
Tento den jsme měli v plánu se přesunout do dalšího kempu Mata Mata na hranici s Namibií, vzdáleném opět zhruba 200 km. V divočině z bezpečnostních důvodů platí zákaz opouštění vozidla (pouze na vlastní riziko), ale málo platné, na každého přijdou věci přirozené a musíte je řešit. Je pravda, že jsme asi 2 x narazili na místa k tomuto účelu vybudované, ale varovný nápis „Pozor, hadi“ načmáraný na kusu lepenky odradí každého. A tak nezbývá, než konat v přírodě, což ale zase vyžaduje alespoň minimální opatření. Tzn. najít vhodné návrší (daleký rozhled) bez porostu a stromů (leopardi jsou fakt docela šikovní), tam zastavit, nejprve pozorně propátrat okolí a pak nejlépe po jednom z auta (ostatní hlídkují). A taky pozor, zda neničíte obydlí škorpiónů či nějakému hadu.
V jednom údolí jsme narazili na sedmnáctičlenné stádo žiraf, jehož součástí byla i klasická rodinka. Máma s tátou se pásli a mladinkou žirafu zjevně svěřili do opatrování její starší sestře. Malá ale byla pěkné zlobidlo a dělala si co chtěla a neustálé napomínání sestry nebrala vůbec vážně. Až starší holce došla trpělivost a šla žalovat tatínkovi, který několika pohyby dlouhatánského krku malou umravnil. A vy stojíte a na tohle krásné divadlo jen zíráte.
Odpoledne nás zase chytil slejvák (jak jinak v poušti, že jo) a my ocenili vlastnosti náhonu na 4 kola. Ale na druhé straně: kolik lidí má fotky z Kalahari na kterých je duha?
Nedaleko kempu Mata Mata je údajně nejlepší místo pro pozorování gepardů v celé Africe. A skutečně, tyto informace nelhaly. V údolí se páslo stádo springboků, všimli jsme si, že asi 100 metrů od stáda se pohybuje statný samec a podivně nervní přechází tam a zpět. A v tom jsme spatřili důvod. Na návrší nad pasoucími se antilopami se vynořily tři kočičí hlavy a po chvíli se „číty“ ukázaly celé. Tři gepardi na lovu! Tak tenhle program fakt nebudeme přepínat a vychutnáme si jej až do konce. Pochopili jsme, že ten antilopí samec pochází a natřásá se proto, aby odvedl pozornost od stáda. Gepardi a springbok se navzájem provokovali a takticky „očuchávali“ skoro hodinu, aniž by došlo k nějaké akci. Bohužel lov nebude! Tlačil nás čas a my museli dojet do kempu Twee Rivieren. V rámci bezpečnostních opatření (a ty jsou zde tvrdší než jinde) totiž musíte při odjezdu z kempu hlásit odjezd, přibližné místo pohybu a předpokládaný návrat. Pokud se do večerního uzavření brány nevrátíte nebo neohlásíte z jiného kempu, vyráží záchranná výprava, což nemusí být levná záležitost. Zůstat přes noc mimo kemp prostě nelze.
Příští ráno jsme ještě skoro za tmy a za mírného deště vyrazili do pouště. Po asi 16 km jsme dojeli k napajedlu, kde už stála 3 auta a tudíž velká pravděpodobnost, že se něco „děje“. A dělo! K vodě si to zrovna špacírovala statná lvice, jejíž tělo neslo známky mnoha soubojů. Sehnula se k vodě a pila a pila …. Z videozáznamu a z EXIFu fotek jsme později identifikovali, že napájecí akt trval 7 minut! Z druhé strany cesty se najednou vynořila druhá lvice, mladá a krásná, přímo výstavní. Připojila se k první, tak šup šup fotit, dvě lvice v zákrytu u vody, krása! Při podobných pozorování platí, že ač se celá posádka auta soustředí na jeden děj, z bezpečnostního hlediska je dobré, když alespoň jeden hlídá i druhou stranu. Což se tentokrát vyplatilo měrou vrchovatou. Ze země se tam náhle vztyčily dva nenápadné hrbolky a ejhle: oni to dva lvi! Jak už to ve lví hierarchii chodí, dámy napřed prozkoumaly terén a až teprve pak šli pánové. Mladší z obou lvů byl krasavec, ale kulhal na pravou přední. A ostatní? Starali se o něj a cestu mu jakoby „dláždili“ a tempo přesunu plně přizpůsobili nemocnému samci. Inu zvířata! Když posléze lví rodinka zmizela za pahrbkem, zjistili jsme, že celé to představení z bezprostřední blízkosti trvalo hodinu a půl! Ale jak známo, v dobré společnosti čas běží rychleji. Vrátili jsme se do kempu na pozdní snídani a ač ten den byl pěkný pařák, v poledne jsme si řekli, že se znovu podíváme do míst, kde jsme si ráno vychutnali lví setkání. Okolí jsme prozkoumávali pečlivě a úspěch se dostavil. Ve stínu stromu jsme nejprve zahlédli ušiska (jedna lvice vykukovala na stráži) a později celou rodinku, jak si v poledním horku lenoší. Mezi lvy a námi se dokonce pohybovalo stádo gemsboků a pakoňů. Ač byli asi 20 metrů od lvů, jejich přítomnost díky směru větru vůbec neregistrovali. Ale ani tentokrát se lov nekonal, možná bylo moc vedro a navíc na lvech bylo vidět, že nouzí netrpí. Později navečer jsme se nedaleko tohoto místa vraceli do kempu a tak že se ještě jednou podíváme, kampak asi smečka došla. A přijeli jsme právě včas! Lvi se zrovna zvedali a chystali se, jak je u nich zvykem, na noční pochod. Opět nejprve dámy na průzkum, na nás se už trošku mračily, asi nás ten den měly už plné zuby (a nebo nás chtěly mít plné zuby, nevím … ). A když pak kolem nás kráčel starší lev, přičupl a …, čímž nám asi také dal najevo své mínění … Při večerním grilování (za již příjemných 33°C) jsme si povzdechli, že toto krásné setkání už bylo závěrečné.
Poslední den v Kalahari – bungalov musíme vyklidit do 9 hodin a tak jsme si cvičně ještě brzo ráno zajeli do pouště. Do nedalekého řečiště (vyschlého) řeky Auob, kde jsme dosud neměli moc „loveckých“ úspěchů. Kromě páru pštrosů a několika osamělých antilop nikde ani živáčka. Po hodině jízdy zklamaně obracíme. V místech, kterými jsme projížděli sotva před pěti minutami, jsme uviděli stádečko pakoňů. Přesněji řečeno: stádečko nervózních pakoňů. V oněch místech byla zrovna odbočka cesty k vyhlídce na návrší a tak jsem tam zamířil, že se na pakoně podíváme shora. Ale auto v nich nebudilo žádný obvyklý strach, naopak zamířili přímo k nám. Pak se zase zastavili, otočili se k nám zadky a my viděli, jak se jim klepou nohy. To přece není samo sebou! A nebylo!. V údolí se přímo proti nám vynořili lev s lvicí a trajdali si to přímo k pakoňům, kterým jsme vlastně nevědomky odřízli únikovou cestu. Ti nakonec překonali strach z auta a prchli kolem nás. V tom i do údolí pronikly paprsky vycházejícího slunce a naskytl se pohled přímo božský. Krásně osvícená ostrým a nízkým světlem si to lví dvojice zamířila k nám. Lvice nakonec uhnula nahoru na návrší, její partner ještě velkým obloukem prozkoumal údolí a pak několik metrů od nás začal šplhat za svojí společnicí. Tam se rozhodli nám zapózovat a pak se začali mazlit. Krásný, mladý a zjevně zamilovaný páreček. Lev potom sestoupil z návrší do stínu, ale lvice tam zůstala. To už jsme nevydrželi a vyjeli na pahorek za ní. Jako správná modelka si za převáděcí molo vybrala skalní převis a těch pět fotek nám prostě věnovala. Pak sešla z dohledu a představení skončilo. I tak to celé trvalo skoro hodinu. Nemyslím si, že bychom ještě někdy zažili něco tak úchvatného, kdy lví herci hráli jenom pro nás a na věky budeme vděčni, že jsme to mohli prožít.
I když nikdy neříkej nikdy: z odhadovaného počtu 260 lvů žijících v této oblasti na nás ještě 244 čeká …
Zakoupení jízdenek zapíjíme několika točenými pivy v klimatizované hale zrekonstruovaného tbiliského nádraží. Dostatečná satisfakce a navíc příjemné krácení času při čekání na vlak.
