Archivy

Sankt Pölten je sympatické malé moderní město se zajímavou historickou minulostí a také se zajímavou architekturou současnosti. Leží cca 60 km západně od Vídně a má zhruba 51 000 obyvatel. Jak to zde vypadá o vánocích a co lze spatřit na vánočních trzích?

St. Pölten - vánoční trhy

St. Pölten je zároveň hlavním a největším městem rakouské spolkové země Dolní Rakousko. Město je dosažitelné díky své centrální poloze autem po dálnici A1 nebo po spolkové silnici B1 a také železnicí Westbahn.

Město je zajímavé především druhou nejstarší pěší zónou Rakouska s množstvím obchůdků. Ze staveb lze vidět barokní díla od Hildebrandta, Prandtauera a Munggenasta, secesní stavby od Olbricha a Gessnera. Ve vládní čtvrti lze spatřit výstavní budovy současné architektury od architektů Hoffmanna, Holleina a Kady. Výchozím bodem všech městských okružních prohlídek je náměstí Rathausplatz s pozdně barokním sloupem Svaté trojice zhotoveného v roce 1782 Andreasem Gruberem. Tento sloup je opravdu zajímavý, zvláště pak při nočním nasvětlení dotveřejícím celý dojem velkolepé stavby.

Co můžete vidět o vánocích?

Na náměstí Rathausplatz jsou v předvánočním a vánočním období trhy, zabírající zhruba necelou jednu polovinu náměstí. Nejsou nikterak velké, ale mají perfektní vánoční atmosféru s dobrou organizací kulturního programu. Vánoční nasvětlení náměstí včetně vánočního stromu je taktéž impozantní. Stánky prodávají především pochutiny nabízejí běžné produkty od punče a svařeného vína po zajímavou nabídku cukrovinek s maxi lineckým cukrovím a dalšími sladkostmi větších rozměrů. Zaujme také nabídka dřevěných předmětů od vařeček, destiček na krájení po dřevěné přívěsky či meče.
Vánoční atmosféra není jen na tomto náměstí, celý dojem dotvářejí perfektně nasvětlené okolní uličky historického centra. Město na mne zanechalo příjemný dojem pohody předvánočních dnů s velice sympatickou atmosférou, překonávající větší vánoční trhy mnoha velkých měst. Jednoznačně doporučuji k návštěvě.

Když jsme v roce 1997 poprvé navštívili Gibraltar, stali jsme se očitými svědky španělsko-britských naschválů. Úmyslně protahované kontroly na hranici, přísné pohledy celníků. O patnáct let později již díky Schengenské dohodě žádná kontrola neproběhla. Máme štěstí, se dvěma dětmi by bylo čekání nekonečné.

Gibraltar

Vstup na letiště povolen

Auto necháváme v podzemních garážích v hraničním španělském městě La Línea de la Concepción. Na Gibraltar je to odsud pěšky asi čtyři sta metrů. Samozřejmě se dá do města vjet i autem, ale parkovací místo můžete hledat třeba i hodinu. Za bývalou hraniční budkou rychle přecházíme ranvej mezinárodního letiště, jinudy se po souši na Gibraltar dostat nedá. Možná vás zastaví červená barva na semaforu doprovázená zvukovým signálem. Během několika minut budete svědky přistání či startu dopravního nebo vojenského letadla. Poté se rozsvítí zelená a letištní plocha již zase slouží jako příjezdová komunikace.
Přerušit nejrušnější gibraltarskou silnici Winstona Churchilla mezinárodním letištěm byla nutnost. Z jedné strany Gibraltaru se totiž tyčí obrovská skála a na druhé straně se zase rozprostírá město.

300 let provokací, sporů a nevraživosti

Britům připadl Gibraltar roku 1713, kdy byla v nizozemském Utrechtu podepsána mírová smlouva, která ukončila válku o španělské dědictví. Britové touto dohodou posílili své pozice v Evropě i zámoří. Španělsko se kromě tohoto území muselo vzdát i ostrova Menorca ve Středozemním moři.

Britové hned ze začátku proměnili svoji kořist v nedobytnou pevnost. Během druhé světové války slíbil Winston Churchill, že pokud se Španělsko nebude vojensky vměšovat do vojenských operací na Gibraltaru, podstoupí Spojené království toto území zpět Španělsku. Když válka skončila, Británie Churchillův ústní závazek neuznala.

V roce 1969 po mnoha neúspěšných jednáních vyhlásil španělský generál Franco úplnou blokádu Gibraltaru, která trvala až do roku 1982 a způsobila místním obrovské potíže. Nejhorší bylo, že došlo k úplnému odříznutí od elektrické energie a plynu. V současnosti je situace taková, že oba státy řeší své spory diplomatickou cestou a veřejnými proklamacemi v tisku. Gibraltar je zvláště ve Španělsku významným předvolebním tématem.

Gibraltar

Main Street je pastvou pro oči

Na Gibraltar jsme si vyčlenili jeden den, podobně jako většina ostatních turistů, kteří sem míří z nedalekých letovisek „Slunečného pobřeží“ (Costa del Sol). Po přechodu letištní plochy jdeme stejným směrem jako ostatní. První dva kruhové objezdy procházíme rovně a poté značenou zkratkou na ulici Main Street – hlavní obchodní tepnu města. Celá, téměř dva kilometry dlouhá ulice, je pěší zónou a velkým turistickým divadlem, jemuž tvoří kulisy městské domy postavené v různých stylech. V jejich přízemních částech se nachází obchody se suvenýry, kosmetikou, tabákem a elektronikou. Naleznete zde i desítky restaurací, kaváren, cestovních agentur a samozřejmě bank.

Děti se zastavují hned na začátku ulice u první živé sochy, která představovala něco jako českého Mikuláše a pod ní ležel bílý labrador. Vyndáváme euro a najednou slyšíme, jak socha debatuje s dětmi plynnou češtinou. S krajanem jsme prohodili pár slov a zjistili, že ho jeho práce celkem slušně uživí. Dokonce si už zakoupil pozemek pro stavbu domu. Inu, česká stopa na Gibraltaru přece jen existuje a podle mých informací není jediná.

Opice – otravní, drzí a věčně hladoví “strážci“ skály

Gibraltar - opice

Pokud projdete celou ulici Main Street, můžete pokračovat až k obrovskému parkovišti na ulici Red Sands Road, odkud vyjíždí lanovka (Cable Car) nahoru na „skálu“. Zpáteční jízdenka stojí necelých 14 €, děti platí polovinu. Samozřejmě lze platit platební kartou. Cesta trvá jen chviličku a pohled z kabiny na celý Gibraltar je ohromující. Pokud nestihnete fotografovat během cesty, v blízkosti horní stanice lanovky je k tomuto účelu vybudována vyhlídková terasa.

Pravděpodobně již při výstupu narazíte na zdejší „mazlíčky“, jimiž jsou makakové. Tyto bezocasé opice, jejichž jediná kolonie v Evropě žije právě zde, jsou pod bedlivou ochranou místních obyvatel. Možná za to může legenda, podle níž bude Gibraltar pod britskou nadvládou tak dlouho, dokud zde budou žít tito tvorové. Podle mého názoru si je hýčkají z čistě ekonomických důvodů, protože vidět opice v Evropě v takřka přirozeném prostředí je skutečná rarita.

Pokud procházíte po cestách v blízkosti opic, musíte dodržovat určitá pravidla. V žádném případě na ně nesahejte a buďte opatrní, když se v jejich blízkosti fotíte. K poškrábání či pokousání dochází celkem často, občas je v tom turista i nevinně. V rukách byste nic mít neměli, jídlo už vůbec ne. Najíst z vlastních zásob se můžete v uzavřené místnosti nad horní stanicí lanovky, kde je i restaurace a toalety. Naše malá dcerka byla jednou z opic okradena téměř okamžitě po vystoupení z lanovky. V ruce si pyšně nesla kabelku, kterou ji jedna z opic obratně vytrhla z ruky a odběhla s ní kdovíkam.

Gibraltar

Další lákadla Gibraltaru

Gibraltar nabízí velmi širokou nabídku aktivit, z nichž si vybere určitě každý. Velká část návštěvníků sem míří za levnými nákupy, neboť se zde nakupuje bez daní. Nejvíce se samozřejmě vyplatí nákup alkoholu a tabákových výrobků. Pokud vás nezasáhne nákupní horečka, můžete se vydat pozorovat delfíny a velryby do Gibraltarské úžiny.

Já osobně všem doporučuji jinou činnost, která je navíc úplně zdarma. Sedněte si na lavičku uprostřed ulice Main Street a pozorujte chvíli život v kosmopolitním městě. Vychutnejte si směsici různých zvuků, barev a vůní. Na toto „venkovní“ divadlo budete určitě ještě dlouho vzpomínat.

Veškeré informace o Gibraltaru a zdejších aktivitách naleznete na pěkně zpracovaných webových stránkách Gibraltar info.

Macao je od roku 1999 zvláštní administrativní oblastí s portugalskou koloniální minulostí patrnou na každém kroku. V současnosti je Macao hlavním světovým městem hazardních her, ale jistě nenabízí jen tuto zábavu. Otevření nového kasína Sands v době naší návštěvy bylo však jedním z nejsilnějších zážitků.

Macao

Leží 60 km na západ od Hongkongu u ústí Perlové řeky. Jedná se o poloostrov Macao, ostrov Taipa a Coloane o celkové rozloze 26 km2. Ostrovy Taipa a Coloane jsou spojeny pásmem Cotai se zavezeným mořem vytvářejícím jeden ostrovní celek.

Macao - Hard Rock

Macao poloostrov je s ostrovem spojen třemi mosty nabízejících zajímavé výhledy, stojící za projížďku obvzvláště v noci. V Macau naleznete zajímavou atmosféru získanou také díky koloniální minulosti trvající o 300 let déle než v Hongkongu. Proto zde jsou také úžasné památky, starobylé pevnosti, kostely, náměstí a míšení Číňané s portugalským obyvatelstvem. Oproti Číně je zde ještě legální hazard a kasína. Proto je toto místo vyhledávanou destinací hráčů z celého světa. V současnosti se ve zdejších kasínech utratí za 3 měsíce co v Las Vegas za celý rok, tzn. Že je zde 4x vyšší herní obrat. Díky tomu je Macao hlavním městem hazardu. Licencovaný hazard zde byl zaveden již v roce 1847 jako způsob výdělku, v období kdy se veškerý obchod přesunul do Hongkongu a Macao ztrácelo svůj obchodní vliv. Po předání kolonie Číně jako zvláštní administrativní oblasti v roce 1999 byl ukončen roku 2002 monopol na licence kasín. Tuto výsadu totiž vlastnil miliardář Stenley Ho a zrušením monopolu se trh hazardu otevřel i pro další investory. Dnes je v Macau více než 33 kasín (staví se stále nová) a první kasíno se zahraničním majitelem bylo kasíno Sands. V den naší návštěvy se otevíral nový obří resort dalšího kasína Sands na ostrově Taipa v pásmu Cotai.

Trajekt HK - Macao

Jak se dostat do Macaa.

Do Macaa lze přicestovat letecky, nejčastěji sem však putují turisté z Hongkongu trajekty. Výběr máte ze třech společností. Trajekty First Ferry, TurboJet a trajekty CotaiJet vyrážejících od přístaviště Chine Ferry Terminal na Canton Road z čtvrti Tsim Sha Tsui nebo nejlépe vyrazit z terminálu Shun Tak Centre na Centralu v HK Islandu.

Každá společnost má jinou barvu lodí, jsou žluté, červené nebo modré. My jsme zvolili společnost TurboJet s typickými červenými loděmi vyplouvajících z části Cental. Cesta do Macca trvá zhruba 40 minut v ekonomické třídě stojí od 140 HKD.

Pokud máte dostatek finančních prostředků tak si zvolte cestu vrtulníkem, směr Macao odlétá každých 30 minut z Macau Ferry Terminal za 3700 HKD na osobu a jednu cestu. Let trvá pouhých 15 minut.

Slavnostní otevření Sands

Do jakého kasína zajít a co potřebujete?

Všechna kasína mají otevřeno nonstop a nevyžadují společenský oděv. Je zde zakázáno natáčet a fotit, takže na fotografie z kasína zapomeňte. Resorty jsou obrovské, v jednom kasínu lze ztrávit celý den, najdete zde opravdu vše, od obchodů, restaurací, ubytování až po samozřejmou nabídku všech druhů hazardních her.

Na poloostrově Macau navštivte Hotel Lisboa ležící na ulici Avenida de Lisboa. Tato okázalá stavba je dominantou města a vlastní ji miliardář Stenley Ho. Naproti hotelu Lisboa je menší budova Grand Lisboa spojena s hotelem podzemním průchodem. Zde naleznete kasíno a nákupní pasáž a několika restauracemi. Samotná prohlídka Hotelu Lisboa stojí za návštěvu, uvnitř můžete vidět několik zajímavých rekvizit vystavených pro turisty, včetně krásně zdobeného interiéru s obrovským křišťálovým lustrem.

Venetian v noci září

Na ostrově v pásmu Cotai nesmíte zapomenout na návštěvu resortu Venetian patřícího ruským majitelům. Hotel nabízí možnost ubytování až ve 3000 pokojích s lázeňskými službami. Venetian je replika Benátek v exteriéru i interiéru. Pasáž obchodů v které jsme se jednoduše ztratili, nabízí umělé nebe, mosty nad vodou a dokonce gondoly s gondoliéry, vyhlížející konec pracovní doby. Zřejmě to musí být nudné povolání plavit se s loďkou v interiéru. Trochu kýčovité prostředí nám poskytlo azyl v podvečer náročného programu chození po celém Macau. Neuvěřitelně klimatizované prostory pasáže s kavárnou obsluhovanou krásnou portugalkou Vás jistě přesvědčí nejen k zastavení, ale i k občerstvení. V obchodech světových značek zde skoro nikdo není, v kasínu je však poměrně plno návštěvníků.

V den naší návštěvy se otevíralo, jak jsem již zmínil, nově postavené kasíno Sands Cotai Central. To leží naproti Venetian kasína a tak se po tamním sympatickém odpočinku přesouváme k hlavní atrakci, slavnostnímu otevírání. Byl to velký zážitek, jenž se nepoštěstí každému. Na programu této neuvěřitelné atmosféry byl provazochodec mezi budovami a krásné hostesky. Celý den jsme tak zakončili hraním her, především automatů s občerstvením zdarma. Výhry a prohry nikdo nepočítá.
Je to tak silný zážitek, jenž Vás zaměstná natolik, že lehce zapomenete na nutný přesun lodí zpět do Hongkongu. Poslední loď jsme stihli pomocí taxikáře co překročil veškeré rychlostní limity a dopravil nás z ostrova Taipa na poloostrov odkud jsme vyrazili na zpáteční cestu, směr již potemnělý Hongkong.
Pokud dorazíte poslední lodí na HK Island tak spěchejte na metro, poslední nám ujelo takže pokud jste ubytováni na poloostrově Kowloon tak musíte absolvovat noční anabázi s dopravou. Jedná se však také o zážitek a zkušenost, ale o tom až někdy příště.

« z 2 »

Vrcholek Victoria Peak (552 m.n.m.) je nejvyšším bodem na ostrově Hongkong a díky neuvěřitelně zajímavé vyhlídce a snadným spojením pomocí Peak Tram – tramvají tedy spíše zubačkové dráhy s neuvěřitelnou strmostí je jedním z nejvyhledávanějších cílů návštěvníků.

Victoria Peak

Victoria Peak - výhled na Hongkong

Výlet na Peak je doporučován v každém turistickém průvodci a hodně fotografických pohledů na celý Hongkong pochází právě odtud. Dostupnost vyhlídky je zde zajištěna pomocí zubačkové dráhy tzv. Peak Tram umožňující rychlé spojení s nástupní stanicí umístěné v čtvrti Central z ulice Garden Road. Dráha vznikla již v roce 1888 kdy bylo v okolí na úpatí kopce již několik letních sídel zámožných britských kupců. Ti si zde stavěli sídla aby unikli před horkem a vysokou vlhkostí (na Peaku je cca o 5°C chladněji). Dnes je tato lokalita stále prestižním residenčním místem, což dokladájí ceny zdejších nemovitostí. Ty jsou zde nejdražší na světě, předčí je údajně jen nemovitosti v Monaku na Ave Princess Grace.

Peak Tram jezdí denně od 7:00 – 24:00 za 25 HKD jedna jízda, 36 HKD zpáteční, zaplatit můžete kartou Octopus. U nástupní stanice se můžou tvořit i fronty, každopádně vám čekání mohou zpestřit Číňané chtějící se s vámi vyfotit, Victoria Peak - spodní stanice dráhykolegovi jsme od této události říkali Brad(li) Pitt.

Z tramvaje zdolávající převýšení 386 metrů převýšení jsou krásné výhledy, trasa je neuvěřitelně strmá a cesta trvá cca 8 minut. Doporučuji se zde posadit, poněvadž strmost je veliká, někteří stojící lidé zde skoro visí na držadlech.

Na vrcholek dorazíte do konečné stanice umístěné pod budovou Peak Tower ve tvaru kovadliny označované také za pánev Wok. Vyhlídková terasa je na střeše této sedmipatrové budovy, kde musíte elevátory projet všechna patra postupně a shlédnout tak všechny obchody co zde jsou. Myslím, že je to marketingově dobře propracované řešení, jen cesta na vyhlídku trvá déle. Vyhlídka je fascinující, nabízí hodně míst pro fotografování. Pokud vás již panorama Hongkongu omrzí tak se můžete vydat do protější budovy Peak Galleria, třípatrové nákupní středisko, kde doporučuji navštívit občerstvení v Mac Donaldu, Victoria Peak - budova Peak Towerkde je super venkovní zahrádka s výhledem na druhou stranu kopce, plného stromů a zeleně, kdy při zapadajícím slunci zažijete krásné pohledy kontrastující s výhledy na budově Peak Tower na panorama velkoměsta.

Pokud vám to nepřipadne fádní tak můžete zajít i do zdejšího muzea voskových figurín Madame Tussauds. Zajímavá může být i turistika, kterou jsme již nestihli absolvovat. A tak alespoň doporučím to z mého pohledu nejzajímavější. Je to cesta na samotný vrcholek cestou Mount Austin Road, kde bylo kdysi sídlo guvernéra, jenž vypálili do základů Japonci za druhé světové války a nyní je zde k vidění pouze jeho zahrada, dnes Victoria Peak Garden.

Pokud si nezakoupíte zpětnou jízdenku tak můžete z vrcholku Peak seběhnout i několika cestami, stejně tak sem můžete i vyběhnout. Vzhledem k naší kondici a zdejšímu vedru jsme však vždy zvolili jízdu pomocí Peak Tram.

Od roku 1997 kdy odpluli Britové s posledním zdejším guvernérem na lodi Brittannia patří Hongkong Číně. Vypršela tak 99 let stará smlouva, jež zaručovala Velké Británii zdejší vliv. Hongkong byl a dodnes je významným obchodním místem znamenajícím byznys.

Hongkong

V jednom průvodci jsem se dočetl, že pokud přijedete do Hongkongu za obchodem, určitě narazíte na dobrou zábavu a pokud přijedete do Hongkongu za zábavou tak zcela jistě uzavřete i nějaký ten obchod. V Hongkongu totiž narazíte vždy na nějakého obchodníka, obchod je zde patrný všude. I my jsme přicestovali do HK obchodně. Příjmem HDP na obyvatele již Hongkong předčil Británii, bývalého správce.

Byť patří Hongkong pod Čínu tak si zachoval status zvláštní administrativní oblasti Činy a uplatňuje se zde pravidlo jedna země, dva systémy. Území Hongkongu má rozlohu 1092 km2 a zahrnuje oblasti poloostrov Kowloon, Nová teritoria (New Territories), ostrov Hongkong (Hong Kong Island), ostrovy Lantau, Lamma a dalších několik menších ostrovů.

Hongkong

Jak se do HK můžete dostat a co je potřeba vědět.

Do Hongkongu vede nejsnažší cesta letadlem. Letiště leží nedaleko severního pobřeží ostrova Lantau, odkud se musíte dopravit do centra. Letiště je na okraji města, jedná se o uměle zavezenou část moře. Z letištní haly Vás doveze k vlakovému nádraží automatická vlaková souprava (řidič zde opravdu není). Pokud máte dostatek financí tak můžete využít expresní rychlovlak. Ten Vás zaveze do centra HK, zastavuje v části Kowloon (19 minut – 90 HKD) nebo do části Central na HK Island. Daleko levnější variantou (také ale časově delší) je využití místních autobusů, které Vás odvezou na nádraží Tung Chung odkud lze nasednout na metro. Trasa vede prakticky souběžně s expresním vlakem AEL a vyjde Vás na zhruba 25 HKD.

Ihned po vystoupení z letadla je vhodné si zakoupit Octopus Card – kartu systému veřejné dopravy. Tato karta je nabíjecí permanentka platící téměř ve všech prostředcích. Bez ní se v HK neobejdete a lze na ni nakupovat i v obchodech. Placení šetří čas, nemusíte stále hledat mince. V mém případě jsem kartu dokonce zapoměl na hotelu, tak jsem si pořídil druhou, abych se nemusel vracet zpět na pokoj. Karta stojí s kreditem 150 HKD z toho 50 HKD je vratná jistina, kterou Vám navrátí při zrušení karty. Cena jízdného se odečítá z karty po ukončení jízdy v prostředku nebo při opuštění metra přes turnikety.

No Images found.

Sanlúcar

Manzanilla je moje víno, protože je veselá a skvělá a protože stejně jako Siréna svým zvukem zpříjemňuje cestu“ – vidím napsáno v muzeu tohoto netradičního druhu vína ve vinařství Barbadillo. Pod citátem je podepsán modernistický básník Manuel Machado.
Moje zvědavost nabírá na síle, o návštěvě sklepů je rozhodnuto.

Manzanilla a bodegas
Sanlúcar

Manzanilla je víno typu „fino“ a smí se vyrábět výhradně v přístavním městě Sanlúcar de Barrameda. Místní jsou na tento svůj hlavní vývozní artikl velice pyšní, v ulicích jsou vidět reklamní soudky mnoha vinařství (tzv. bodegas), z nichž většina nabízí prohlídky sklepů s degustací. Prohlídky probíhají většinou mezi desátou a třináctou hodinou a zaplatíte za ně cenu v rozmezí od tří do deseti euro. V ceně je ochutnávka a u dražších vstupů i malé občerstvení. Kromě toho je město spolu se sousedním Jerezem a Puertem de Santa María součástí tzv. „trojúhelníku sherry“. Znamená to, že světově proslavené víno lze vyrábět pouze v těchto třech lokalitách.

Degustace potěší

Protože jsem měl velmi nabitý program, stihl jsem navštívit pouze dvě vinařství. Nejdříve jsem zavítal do malé bodegy La Cigarrera, v níž se víno vyrábí již od roku 1758. Pracují zde pouze čtyři zaměstnanci, přičemž o víno se stará pouze jeden z nich. Prohlídku zajišťuje paní, která zároveň prodává ve vinotéce. Zhruba čtvrthodinový výklad ve sklepích, jehož se účastním sám, je zakončen degustací. Poprvé v životě ochutnávám Manzanillu, zaujme mě její jemná slanost, která je dána orientací sklepů směrem k oceánu.
Následně se vydávám na hodinovou prohlídku sklepů Barbadillo, což je největší vinařství v Sanlúcaru. Spolu se mnou se výkladu účastní asi dalších třicet lidí. Společnost provozuje ve svých prostorách i „Muzeum Manzanilly“, kde se může každý dozvědět mnoho zajímavostí nejen o tomto druhu vína, ale i o ostatních vínech typu sherry. Degustace několika vzorků vína je samozřejmostí, ochutnávám i sladší varianty sherry, tzv. Cream, Moscatel a Pedro Jimenez. Dávám přednost suchým vínům, proto jsem se na rozdíl od ostatních návštěvníků nad „pohárky“ nerozplýval.

Sanlúcar

Slavná historie je spojena s objevením Nového Světa

Píše se 30. květen 1498 a na svou třetí výpravu do Indií vyplouvá ze Sanlúcaru Kryštof Kolumbus. Přestože výprava janovského rodáka nezaznamenala žádných větších úspěchů, pro místní obyvatele (tzv. „sanluqueños“) je toto datum hrdou vzpomínkou na doby dávno minulé.
Dalším významným okamžikem je srpen roku 1519, kdy do zdejšího přístavu připlouvá ze Sevilly po řece Guadalquivir Fernão de Magalhães se svými pěti karavelami. Po pěti týdnech se flotila vydává na dalekou cestu, jejímž cílem je obeplout svět a dokázat tak kulatost Země. O tři roky později je Sanlúcar dějištěm návratu lodě Victoria, která se jako jediná z pěti vrátila zpět. Z původních 234 mužů se jich vrátilo pouze osmnáct, ale z pohledu historie se rozhodně jedná o jedinečný počin a splněnou misi.
V informačním centru jsem našel leták o tom, že se již město připravuje na pětisetleté výročí této události. Možná by se Sanlúcar dočkal i dalších podobných výprav, nebýt zanesení dolního toku řeky Guadalquivir. Přetížené obchodní lodě z Ameriky už totiž nenabírali směr k vnitrozemské Seville, ležící asi 100 kilometrů proti proudu řeky, ale začali vykládat své zboží v nedalekém Cádizu. Bohatství z Nového kontinentu proto Sanlúcar minulo, ale kdo ví, možná i proto si zachoval tak jedinečný a neopakovatelný ráz.

Zdánlivě ospalý Sanlúcar

Sanlúcar je velmi poklidným bělavým sídlem, podobně jako řada ostatních andaluských měst. Masový cestovní ruch oblast prozatím nezasáhl, nestojí zde hotelové komplexy a na cizince narazíte opravdu zcela výjimečně. Ruch na ulicích nastává mezi desátou a druhou hodinou, poté se město ponoří do dlouhého pětihodinového spánku a ulice se naplní až k večeru. Většina kulturních akcí se koná po desáté hodině a končí v časných raných hodinách. Součástí většiny oslav jsou flamencové písně a tance, hodně jídla a samozřejmě i Manzanilla.

Ostatní zajímavosti

Pokud máte zájem o historické pamětihodnosti, uspokojí město i tuto vaší potřebu. Můžete navštívit třeba hrad sv. Jakuba, radnici v neomudéjarském slohu (tzv. Palác Infantů Orléans a Borbón), palác vévodů Media Sidonia, klášter sv. Dominika či kostel Matky Boží.
V přístavu se nachází návštěvnické centrum a muzeum Národního parku Doñana, který začíná na protějším břehu řeky Guadalquivir. Doñana náleží k nejvýznamnějším mokřadům Evropy, je poslední nížinnou divočinou v jižní Evropě. Pokud máte zájem o návštěvu tohoto místa, domluvte si exkurzi na recepci v centru. Do parku se dostanete ze Sanlúcaru pouze po vodě, loď Real Fernando odplouvá dvakrát denně.
Velmi zajímavým zážitkem je i návštěva místní tržnice Mercado de Abastos na náměstí San Lucas. Kromě tradičních čerstvých potravin zde můžete zakoupit či pouze obdivovat obrovský výběr ryb a mořských živočichů. Určitě zde naleznete i místní krevety, které patří k těm nejvyhlášenějším v celém Španělsku.

Pro návštěvu Maroka a pohoří Vysoký Atlas s nejvyšší horou severní Afriky Džabal Tubkal jsme si vybrali trochu netradiční cestu. Z Marrákeše přes městečko Asni do malého města Ijoukak. Zde jsme hledali a po chvíli nalezli odbočku do údolí Agoundis.   Odbočka se nachází před mostem východním směrem. Ještě do první vesničky je cesta celkem pohodlná, ale poté se již mění ve zpevněnou pistu. Napravo míjíme vodní mlýn, úpravnu kamení a před další vesnicí zastavujeme, abychom něco pojedli.

Maroko

Následují další a další vesničky, když cesta se stále a stále zhoršuje. Zřejmě to není ta správná silnice pro naše auto. Asi něco bude na tom, když v průvodci a na internetu píší, že cesta je pouze pro terénní automobily. Taktéž místní zde jezdí v nákladním autě. A ne jenom v něm, ale i na něm. A co všechno tam vozí. To se člověk nestačí divit. Patrně by nebyla špatná volba nechat auto v Ijoukaku a pokračovat tímto jejich dopravním prostředkem. Někdy jedeme po rovině, abychom za chvíli stoupali divokými serpentinami. Občas podvozek nebezpečně drhne o nerovný terén či vyčnívající kameny a motor řve v největších otáčkách. A tak pokračujeme v jízdě dále, celkem jedenáct a půl kilometru po této cestě, až zjišťujeme, že by to trápení pro naše auto stačilo. Objevujeme totiž celkem rozumné místo pro zaparkování. Za bedlivého pozorování místních lidí a dětí balíme věci a ve čtvrt na pět odcházíme.

Na konec místní „silnice“ jdeme přes několik vesnic ještě asi dvě hodiny. Po cestě nás doprovázejí chvílemi méně drzé, chvílemi více drzé děti a občas až na náš vkus moc oprsklí berberští darebáci. Maroko
V jeden čas nám společnost dělá asi třicetičlenná banda, která silně rámusí a doráží na nás, že to skoro vypadá na konflikt. Nakonec nás ale opouští, patrně na hranici svého teritoria, aby nás přebrala další skupina dětí před svojí vesnicí. Ztrácíme soukromí a stáváme se veřejnou osobou, kterou neustále sleduje chumel zvědavců, kteří v tu chvíli zapomněli na své každodenní starosti. Maroko je země dětí. Podle průzkumů má každá žena v průměru čtyři děti (ve zdejších vesničkách i patrně více).

Po opuštění konce silničky se vydáváme po vyšlapané cestě nad údolím říčky. Před sedmou hodinou je již tma a tak ve čtvrt na osm nalézáme místo ke spaní. Chvíli povídáme, něco málo papáme, bumbáme a posléze uleháme. Pozorujeme noční oblohu a okolní hory, zatímco ve vesnicích sledují „krásné lidi z Beverly Hills a Dallasu“. Jediné spotřebiče, které si skoro všichni nakoupili, jsou totiž televize a satelity. Večer i v noci vidíme v šeru a především slyšíme chodit místní lidi po stezce nad námi. Kam a odkud jdou v tuto pozdní dobu, to je nám záhadou.

Maroko

Druhý den ještě skoro za tmy a poté při svítání nejprve slyšíme a poté vidíme opět chodit domorodce po stezce tam i zpět. My však vstáváme až ve tři čtvrtě na sedm. Prohlížíme si hory okolo nás a rokli pod námi. Ve čtvrt na osm se vydáváme na pochod. I když to už nečekáme, přicházíme přesto po chvíli do další vesničky. Prohlížíme si ji a konstatujeme, že malé kameno-hliněné domečky zatím nevytlačily moderní stavby a život v nich plyne jako před staletími. Vesnické domky jsou zajímavě zakomponované do krajiny. Jsou o něco více strohé a bez ozdobných prvků než ty, které jsme viděli včera. Mají rovnou střechu, která slouží k věšení prádla, sušení obilí a podobné činnosti. Jediné, co nám sem nepasuje, jsou satelity na plochých střechách. Ale na to jsme si již zvykli. Velikost talíře satelitu je patrně odvislá od movitosti majitele. Vesnici bez „talířů“ asi těžko v Maroku najdeme. Elektrické dráty nebo kabely sem sice nejsou přivedeny, ale to místním lidem nebrání, aby koukali na televizi a video nebo poslouchali hudbu. Patrně mají agregáty na benzín. K vaření používají propan-butanové bomby. Občas jsou na střechách vidět kolektory, ale ty patrně slouží k ohřevu vody, kdo ví. Vynalézavost a tvořivost místních lidí nezná mez. Na rozdíl od těch včerejších vesnic je tato bez příjezdní komunikace. Zavítat do vsi je možno pouze pěšky nebo na mule. Orientace mezi domky není jednoduchá pro nás. Každou chvíli se cesta rozdvojuje a my několikrát přecházíme přes dvorek. Kousek od nás štěká pes, okolo sebe vidíme i další domácí zvířátka, ale lidi nikde.

Cesta z vesnice vede dál údolím říčky, lemována hradbou vysokých hřebenů. Linie oblouků a tok potoka se stáčejí v zajímavých obloucích, které by dokázal zachytit jen mimořádně talentovaný kartograf. Avšak naše mapa měla jiného autora. Kolem nás jsou vidět vzorně upravená políčka a to i na místech, kde bychom to nečekali. Místní lidé prostě osejí a využijí každou plochu. Procházíme také kolem sadu, zřejmě s jablečnými stromy. Příroda okolo nás je prostě úžasná, ale s orientací a přesvědčením, že jdeme správně, je to již horší. Několikrát se nám do cesty připlete říčka a my zvažujeme, zda ji přeskákat po kamenech, přebrodit nebo se jí vyhnout. Most či lávku nehledáme, jelikož takové věci zde nemají. Skákání po kamenech by byl pěkný balet, možná však s nepěkným koncem. Brodění ve studené vodě nás také moc neláká, tudíž říčku neustále obcházíme po jednom břehu. Při pohledu dopředu se nám občas jeví schůdnější její levý břeh, posléze zase pravý břeh. Kam a kudy pokračovat je nám záhadou. Máme sice topografickou marockou mapu z roku 1972 v měřítku 1:100, ale tato patrně nebyla tisknuta pro turistické účely. Na mapě nejsou vrstevnice a místo, kde se nacházíme, je na rozhraní čtyř listů. Kreslíř mapy patrně nepovažoval za důležité řešit návaznost jednotlivých listů a s tím související detaily. MarokoA kdo by tady taky chodil podle mapy. Místní to zde znají dobře a turistika se v tomto kraji nepěstuje.

Po desáté hodině se nakonec rozhodujeme pro stoupání vzhůru do skal. Pomalu nabíráme výšku i vzdálenost. Výhledy jsou krásné a tak nespěcháme. V půl dvanácté přicházíme na plošinu, na které je krásně zelená louka s pasoucími se ovcemi. Kde se vzal, tu se vzal, jen nás zahlédl, hned nám jde naproti pastevec. Vzhledem k tomu, že je půl hodiny před polednem, tak si zde děláme přestávku a obědváme. Zkoušíme komunikovat s panem domácím, ten však trpí vadou řeči. Ale to stejně nevadí, jelikož ani on, ani my neznáme řeč toho druhého. A tak jako obvykle se domlouváme rukama. Dozvídáme se, že jsme k jeho údivu přišli cestou necestou, a že ta správná stezka z vesnice vede úplně jinudy. Teď je nám jasné naše bloudění okolo říčky. Ukazuje nám také hadici s vodou, která by snad mohla být pitná. Už jsme v celkem dobré výšce a žádné znečištění není nahoře vidět, tak to snad přežijeme.

Dobře najeden domácí stravou a napojen místní „pitnou“ vodou se vydávám na lov. Prohlížím si malé ovečky a poté jsem se pomalu k jedné přiblížil. Ale v tu chvíli už ona věděla o mně. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Kdo s koho. Byl jsem rychlejší. Zmáčkl jsem spoušť. Dostal jsem ji. Na displeji digitálu se vykreslil úlovek. Fotografujeme ne jenom místní faunu a floru, ale také okolní hory a sebe.

Maroko

V půl jedné odcházíme v doprovodu pastevce, který nám upřesňuje cestu. Za půl hodiny po krátké poradě se Petr rozhoduje vrátit se na louku a věnovat se studiu místních přírodních podmínek a života ovčího stáda i jejich pastevce. Já s Frantou odkládáme spacáky, karimatku a další pro nás „zcela jistě nepotřebné věci“ a vydáváme se „na lehko“ dále do hor. Hned se jde lépe.

Časem přicházíme na první sněhová pole. Zpočátku se jedná o malá místa, posléze i o souvislejší plochy. Na zádech mám poloprázdný kletr, který asi za hodinu odkládám v místě, kde ze sněhu vystupuje několik výrazných a velkých kamenů. To se to šlape nalehko. Franta má svůj pivní batoh vpředu, ale ten jen tak neodloží. Mezi čtvrtou a půl pátou přicházíme do sedla ve výšce asi 3.800 metrů nad mořem, které jsme si určili jako náš cíl. Zde se kocháme báječnými pohledy a fotografujeme. Napravo vyhlížíme nejvyšší horu severní Afriky, Djebel Toubkal a také sedlo Tizi n´Ouagane. Někde vlevo by měl být další čtyřtisícový vrchol Westgipfel (4.090m).

Poté se vydáváme na cestu zpět. Po chvíli nacházíme batoh a dál nás čeká již jen „zbytek“ cesty na louku, což považujeme za rutinní záležitost. A tak se „zkušeně“ rozhlížíme po okolí a cestě nevěnujeme nějakou zvláštní pozornost. Za nějakou dobu se začíná stmívat a my zjišťujeme, že nevíme, kde jsme. Chvíli jsme přesvědčeni, že naše „slavná“ louka je nahoře, poté se shodujeme v názoru, že je dole, ale pravdou je, že chodíme neustále sem a tam, nahoru a dolů a pořád nic. Soumrak přichází velice rychle. Naše naděje zvolna mizí za obzorem. Neustále procházíme už několikrát terén tam a zpět a nejsme o nic moudřejší než na začátku.

Ve dvacet jedna hodin a třicet minut „zatahujeme za brzdu“. Postáváme na místě a přemýšlíme, kde se v naší orientaci vloudila chybička. Lehce chladná noc je zpočátku příjemnou společnicí a uklidňuje nás svým jasem. Ale poté, co se rozhodneme bivakovat bez spacáku, pouze v tom, co máme na sobě, se nám teplota vzduchu již nejeví zcela příjemná. Teploměr ukazuje dva stupně pod nulou. Oblékám tudíž na sebe vše, co nacházím v kletru a posléze navlékám batoh na nohy. Zpočátku to lze vydržet, ale po chvíli je mi zima. Franta je na tom ještě „lépe“. Věcí má totiž méně než já. Proto za chvíli slyším jeho nadávky a vidím, jak začíná dělat dřepy. Ani já jsem však v těchto podmínkách neusnul. Kolik dřepů Franta udělal, nevím, ale půl hodiny po půl noci je rozhodnuto, že bude pokračovat v pochodu a v hledání naší louky. Naštěstí mám čelovku a tak je možno se v tomto skalnatém a nelehkém terénu pohybovat. Nahoru a dolů, doleva a doprava, po sněhu a po skalách,…. a pořád nic.

Maroko

Tělo funguje jako stroj, pravá, levá, šlapeme dál a dál. Halucinace zatím nemáme a při chůzi také neusínáme. Přesto přemýšlíme, zda a jak dlouho vydržíme bez spánku pochodovat. Vzpomínám na záběry z filmů nebo zprávy o vojenských přesunech při bojových akcích. A co dělá asi Petr v generálním štábu „na zelené louce“. Zkoušíme celou noc také posílat pomocí čelovky signály, ale jak se posléze ukáže, zcela špatným směrem. Ve čtyři hodiny opět volím kombinaci polohy sedu a lehu, Franta se chystá na svoji obvyklou sérii dřepů. Takto přečkáváme asi dvě hodiny, ale déle to nejde, je zima. Začíná se rozednívat. Východ slunce v pohoří Atlasu je tak úžasný, že se nedá popsat, ale musí se zažít. Dnes si ho však nějak nemůžeme opravdově vychutnat. Po šesté hodině vyrážíme dál, nahoru, dolů, doleva i doprava. Za hodinu a půl se nás konečně usměje štěstí a nacházíme tu správnou stezku a v osm hodin končíme „bojovou hru“ na zelené louce.

Kde se stala chyba? Špatně jsme odhadli vzdálenost mezi místem, kde jsme se rozloučili s Petrem a místem, kam jsme vystoupali. Při návratu jsme neustále hledali v určitém prostoru, ale louka byla ještě o kus dál. Po našem návratu Petr vystrkuje hlavu ze spacáku a má radost ze setkání. Připravuje nám snídani a my povídáme. Slunce je sice již nad obzorem, ale přesto uleháme do spacáků a zkoušíme na chvíli usnout a nabrat síly na další pochod.

V půl desáté je už ale moc velké teplo a tak balíme věci a za půl hodiny odcházíme. Mezitím přijel na mule „pan domácí“, který předešlý večer odešel do vesnice. Od něho také Petr zjistil, kudy vede ta správná cesta, po které se nyní vydáváme, a po které jsme měli včera přijít.

Po chvíli nás předjíždí pastevec na mule, doprovází nás a ukazuje nám cestu až k vesnici. Mula je velmi důležitý prostředek. Dokáže bezpečně chodit po úzkých chodníčcích ve velmi strmých svazích. Bravurně zvládá kamenité a šikmé svahy, kde jsme my měli problémy. Uveze kromě člověka i další náklad. Poslouchá, neodmlouvá, pamatuje si cestu a nepotřebuje „benzín ani SPZ“.

Podél cesty pozorujeme na svazích okolních kopců malé vesničky s hranatými baráčky nalepenými jeden vedle druhého. Výhledy jsou to krásné. Zhruba v pravé poledne jsme konečně na místě, kde končí silnice, a kde jsme včera špatně odbočili. Zde nás „mulař“ opouští, aby na nás o pár metrů dál ve vesnici počkal a pozval nás k sobě domů. Dlouho nás přemlouvat nemusel, návštěvu berberského obydlí by byl hřích odmítnout.

Za prahem domu leží na zemi jeho otec, patrně se chladí. Když nás uvidí, tak vstává a doprovází nás do pokoje. Za chvíli již pijeme „berberskou whisky“ neboli whisky marocaine, což je nám již dobře známý, teplý a hodně sladký mátový čaj. Posléze dostáváme ochutnat domácí arabský chléb s nějakým vývarem, do kterého se chléb namáčí. Prohlížíme si berberskou domácnost a postupně je nám představena i zbývající část rodiny. Před odchodem jim dáváme nějaké drobné jako odměnu za jídlo, pití a návštěvu. Prostředí domu i celá rodina působí příjemně, vůbec neotravují a nesnaží se nám za každou cenu něco prodat. Prostě pohoda. Při odchodu nám ještě „pasáček“ ukazuje zbývající část domu, dvůr a celé své hospodářství. Je to zajímavé. Včera na louce, když jsme ho viděli, bychom neřekli, že má takový majetek.

Ve třináct hodin a třicet minut pokračujeme po silnici přes další a další vesnice. Berberské vesničky jsou si celkem podobné. Domečky z dálky vypadají jako škatulky a mezi nimi vedou křivolaké uličky, které se stáčejí občas nahoru a hned zase příkře dolů. Domy mají jednoduché, ale přitom zajímavé, někdy i originální řešení fasády, různá okna, dveře, minibalkónky, omřížování a další prvky. Většina staveb je minimálně nebo vůbec udržována, některé detaily nejsou ani dokončeny. Takový je styl zdejší výstavby.

Dnes je větší klid. Děti asi pasou ovce a pomáhají na poli, a tudíž nás nikdo nevyrušuje při rozhlížení se. Občas jdeme pod skalou nebo příkrým kopcem. „Bonžúr, mesijé,“ odpovídají nám dolů na pozdrav ženy a děti. Nechápeme, jak se ti lidé dostali až tam nahoru. Z našeho pohledu se jedná o regulérní horolezecký výkon. „Berberky“ a jejich děti mají v rukou malé krumpáčky, kterými dolují ze skal trsy horské trávy. Při tom často zpívají. Trávu pak v obrovských nůších snášejí dolů k cestě. Po skalách skákají jako horské kozy. Občas mají kolem pasu omotaný kus lana pro případ, že by někde na skále uvízly. Trávu patrně prodávají za pár dirhamů dole v městečku, a mají tak peníze alespoň na základní potraviny.

Také pozorujeme skoro v každé vesnici, jak některé ženy perou prádlo v potoce. Žádná automatická pračka, ani teplá voda, nýbrž studená a průzračná voda v místním potoce. I když s tou průzračností si nejsme až tak jisti, protože se občas o něco výše pasou zvířátka. Při našem putování v horách nevidíme skoro žádné mešity a minarety. V jedné vesnici sice slyšíme vyvolávače, ale místní se nemodlí, ani se nikam nehrnou. Práce je hodně a tak čas na modlitbu je až patrně před večeří.

V půl čtvrté jsme zpátky u auta. Jeden človíček z vedlejší vesnice nám ukazuje deku a říká, že spal u auta a že nám ho hlídal. Když jsme předminulý den odcházeli, tak jsme mu dali 10 Dh, protože byl nejblíže autu. Nyní jsme mu přidali 5 Dh, ale zdálo se mu to málo a dožadoval se papírových peněz. My jsme mu česky vysvětlili, že sami máme málo a odjíždíme. Opouštíme klasické berberské vesničky.

Pavel Liprt, Karlovy Vary http://bubinga.blog.cz/

No Images found.

Lázně leží ve svahu Studničního kopce (992 m.n.m.), vypínajícího se nad městem Jeseník (620 m.n.m.). Dřívější osada se jmenovala Gräfenberg, dnes vyhledávané lázně především pro své příjemné klimatické podmínky s léčbou horních a dolních dýchacích cest, potíží krevního oběhu a nervové soustavy.  Lázně jsou dostupné autobusy z města Jeseník, na úpatí kopce se nachází také vlaková zastávka, takže sem lze přicestovat i vlakem. Autem lze vyjet až na konec silnice k domu Priessnitz, kde je vhodné zaparkovat. Celodenní parkovné bylo při naší návštěvě (2012) 55 Kč od 4 hodin výše, jinak 15 Kč za hodinu parkování.

dům V. Priessnitze

Historie

V roce 1822 založil Vincenz Priessnitz (1799-1851) na Gräfenbergu první vodoléčebný ústav na světě. Položil tak základ nové léčebné metodě – vodoléčbě. S léčbou pacientů započal již v roce 1819, kdy využíval přikládání studených obkladů, zábalů a polévání postižených míst. léčil tak zhmožděniny, podtvrdnutí a povrchní poranění. Tyto metody byly známy už od pradávna, ale Priessnitz k nim přidal své vlastní postupy. Brzy za ním začali chodit nemocní z širokého okolí a za nedlouho na to byl obviněn za například používání očarované houby od místních diplomovaných lékařů, kteří měli úbytek práce. Žaloby byly zkoumány až u vídeňského císařského dvora, kde lékařská komora po prozkoumání všech případů povolila roku 1826 vykonávat Priessnitzovi lázeňskou činnost. V roce 1839 byl vybudován první lázeňský dům a hned v počátku navštívilo tehdejší Gräfenberg více než 1500 nemocných a 120 lékařů z celé Evropy.

Balneopark

Balneopark

Jedná se o unikátní projekt v odkazu Vincenze Priessnitze. V areálu Priessnitzových léčebných lázní byl v srpnu 2010 otevřen Balneopark. Při jeho budování jsem byl v lázních přítomen, proto mne výsledek stavby příjemně překvapil. Balneopark je koncipován jako „vodní zahrada“, kterou prochází horská bystřina, potok s vybudovanou soustavou zastavení sloužících k hydroterapii a relaxaci. Svým pojetím navazuje na tradiční vodoléčebné metody Vincenze Priessnitze.

Balneopark nabízí tyto relaxace a zastavení:

Priessnitzovi přírodní lázně horních a dolních končetin – bazének s výškou hladiny 60cm pro koupel dolních končetin a dvě žulové vany, na které jsem nejprve koukal k čemu slouží. Později po přečtení informační cedulky mi to bylo jasné. Lze zde aplikovat koupel horních končetin. Bazenék pro dolní končetiny nabízí aplikaci chůze čapím pochodem, voda je zde opravdu studená, některé děti se zde koupali dokonce celé, bez dodržování zdejších zásad.

Priessnitzova koupel nohou s akupresurou – bazének s tekoucím potokem a výškou hladiny 20 cm s vyskládaným dnem z oblázků, které při chůzi nabízejí příjemnou masáž nohou. Tato metoda mi přišla nejméně zatěžující, tak jsem ji také vyzkoušel. Dodržujte prosím zásady uvedené na informační tabulce. Zahřáté nohy jsem před vstupem moc neměl, voda byla studená, v takové ledové vodě jsem snad nikdy nestanul, tak jsem po nějaké době opustil koupel. Potom jsem pochopil, celý princip, co je vlastně léčivé. Léčebný účinek nemá chlad jako takový, ale teplo které je studenou vodou následně vyvoláno.

Priessnitzova lavička – jedná se o komíhání dolních končetin ve volné tekoucí vodě, taktéž se jedná o příjemnou a studenou záležitost a doporučuji vyzkoušet.

Priessnitzovi střiky

Priessnitzovi střiky – jedná se o 4 trysky naproti sobě ve výšce 75 cm a ve výšce 120 cm na masáž oblasti hýždí a dolních končetin, ramen a horních končetin. Tahle procedura si žádá zřejmě odvahu, kterou jsem nenašel. Trysky se spouští tlačítky individuálně a tryskají určitý nastavený čas.

Priessnitzova sprcha – přírodní sprcha se studenou pramenitou vodou vyžaduje patrně největší otužilost. Tady jsem pochopil, proč někteří pacienti předčasně upustili od Priessnitzových léčebných postupů, jako například ruský spisovatel Gogol, který údajně po nějaké době ujel z lázní domů. Každopádně na lázeňském domě má alespoň pamětní desku, tak snad to pro něj nebyl takový šokující zážitek.

Součástí parku jsou také okrasné prvky jako vodopád a vodní plocha. Také zde naleznete terasy s výsadbou bylin, pro slunění, odpočinek i cvičení.

Cesty k pramenům

Studniční vrch je významný velkým množstvím pramenů. Ty se nacházejí také na úbočích protějšího Zlatého Chlumu a Křížového vrchu. Celkem je zde registrováno na 80 pojmenovaných pramenů. U nich začali vznikat pomníčky z důvodu téměř posvátné úcty ke křišťálově čisté vodě, jenž dokázala léčit lidi. Myslím, že zde jednou bude toto místo ještě cennější, než si nyní dokáží lidé představit. K pramenům dnes směřují nejrůznější trasy pro vycházky lázeňských hostů. Dříve se čerstvá pramenitá voda využívala také vnitřně a součástí léčby byla také pitná kúra s nutností vypít nejméně 12 sklenic denně, což odpovídalo cca 2,4 litrům.

Při návštěvě určitě projděte lázeňskou promenádu, okruh s prastarými lípami je opravdu impozantní vycházkou. Jedna lípa je dokonce památným stromem se stářím více jak 350 let. Cestou si můžete prohlédnout i Priessnitzovu hrobku, ta bývá otevřena jen příležitostně, bohužel jsem její otevření zmeškal o několik minut. Tak snad mi ji příště na přání otevřou.

Menu Chuť Jeseníků

V lázních doporučuji navštívit hlavní lázeňský hotel Priessnitz, tvořící dominantu širokého okolí. Zde je příjemné posezení v kavárně Sofii, toto místo mám velice oblíbené. Navštívit můžete i zdejší stylovou restauraci, kde obsluha lehce zaostávala za impozantním prostředím. Kuchyně však splňovala naše očekávání, ještě letos do září zde totiž můžete ochutnat zdejší gastronomický festival tradičních jídlel Jeseníků. Tyto speciality lze ochutnat ve vybraných restauracích v Jesenících.

Menu Chuť Jeseníků v Priessnitzově domě se skládá:

Polévka:
Zelňačka z Jeseníků
Hlavní chod:
Slezské království nebeské – uzené maso s ovocnou omáčkou ochucené citrónem a skořicí
s přílohou bramborové lupínky
Moučník:
Tažený jablečný závin

Cena menu je 120 Kč, což je příznivé.

Napsat jeden cestopis o Barceloně je nadlidský úkol. Navštívil jsem ji v posledních patnácti letech celkem šestkrát a stejně si dovolím tvrdit, že ji znám jen z části. Vždy mě něčím novým překvapí, snad pokaždé zde vyroste nějaký nový architektonický skvost. Barcelona se novot nikdy nebála. Bohudík.

Přínos olympijských her

Významným datem pro Barcelonu se stal rok 1992, kdy se díky skvěle uspořádané letní olympiádě dostala do podvědomí celého světa. Snad všichni dospělí mají ještě v živé paměti nezapomenutelný duet zpěváka skupiny Queen Freddie Mercuryho a katalánské sopranistky Montserrat Caballé. náměstí Plaça d'Espanya Za pozadím tohoto úspěchu stojí určitě ta skutečnost, že je město neuvěřitelně bohaté. Spolu z Madridem udává tón španělské ekonomice, zdejší přístav patří k těm nejrušnějším ve Středomoří. Do městské pokladny plynou obrovské částky z cestovního ruchu. Ne náhodou je Barcelona podle statistik nejnavštěvovanějším městem Španělska.

Jací jsou Barceloňané?

Obyvatelé jsou kultivovaní, vzdělaní, pracovití a liberální. Mají silně vyvinutý smysl pro občanská práva, což zapříčinilo časté spory s madridskou vládou. Asi nejhůře se obyvatelům města, ale vlastně všem Kataláncům, žilo za frankistického režimu, který dokonce zakázal katalánský jazyk. Po nástupu současného krále Juana Carlose v roce 1975 nastal obrat k lepšímu. Všude je slyšet katalánština, která je takovou směsicí provensálštiny a kastilštiny. Hlavním povahovým rysem místních je však hrdost, která na neznalého může spíše působit jako pýcha či arogance. Město doslova zbožňuje inovace a nebojí se nových uměleckých směrů ani experimentů.

Co nesmíte vynechat

V dalším textu doporučuji k návštěvě místa, jež velmi dobře znám a myslím si, že by je návštěvník Barcelony neměl minout. Jde o stručný výběr, neboť obsáhnout v jednom cestopisu Barcelonu je nemožné.

park Güell

1. (Nejen) Gaudího „modernismo“

Modernismus je katalánská odpověď na secesi. Bezpochyby nejvýraznější osobou tohoto hnutí byl vyučený kovář a vystudovaný architekt Antoni Gaudí (1852-1926). Inspirací se pro něj staly přírodní tvary, které nacházel v botanice, zoologii, anatomii a dalších vědách. Své odvážné projekty a experimenty by si však nemohl dovolit bez svého mecenáše, jímž se stal bohatý průmyslník a milovník moderního umění hrabě Eusebi Güell. Gaudího genialitu a nekonvečnost může každý obdivovat hned na několika místech města.
Asi nejznámější stavbou je stále nedokončený symbol Barcelony Chrám sv. Rodiny, tzv. Sagrada Familia. Gaudí převzal stavbu v roce 1883 a věnoval se jí plně dalších čtyřicet let. V době jeho smrti byla dokončena pouze jediná věž, krypta, zdi apsidy a průčelí. Práce na stavbě pokračují i dnes, brzdí je však nedostatek financí a fakt, že neexistují podrobné plány stavby, pouze skicy a modely. Gaudí svůj chrám miloval natolik, že v době nedostatku financí začal rozprodávat svůj majetek a doslova žebral v domácnostech bohatých měšťanů a přátel. No řekněte, může být větší důkaz opravdové lásky k architektuře? Vždy když stojím před chrámem, kromě nádhery a barevnosti si tiše vzpomenu na Gaudího „originální“ odchod ze života. Začátkem června roku 1926 odchází z práce k večerní modlitbě v kostelu sv. Filipa Neriho. Cestou ho zachytí tramvaj a protože působí zanedbaným dojmem, nikdo si geniálního umělce ani nevšimne. V chudinské nemocnici po třech dnech umírá.
Ale zpět k veselejším obdobím Gaudího života. V roce 1900 byl pověřen svým mecenášem k vybudování zahradního města ve stylu anglických parků. Vznikl tak nekonvenčně zpracovaný Parc Güell, jenž nabízí jedinečné výhledy na město. Pro Gaudího, který se ve svém díle nechal inspirovat samotnou přírodou, nemohla přijít snad vhodnější výzva. Celý areál je protkán cestami, jejichž zakřivení respektuje kopcovitý terén. Do hlavní části parku se vchází po obrovském schodišti, které je ohraničeno dvěma pavilony. Ty trochu připomínají animované pohádkové stavby ze studia Walta Disneye. V jednom z domků, jež paradoxně postavil architektův přítel Francesco Berenguer, našel Gaudí útočiště na posledních dvacet let svého života. Park je asi nejbarvitějším dílem tohoto geniálního umělce, návštěvníka asi nejvíce nadchne dekorativní skleněná a keramická mozaika na zdejších stavbách, ať už jde o domky, lavičky nebo sochy zvířat. Vstup do parku je zdarma. Dalšími stavbami Gaudího jsou například dva domy na ulici Passeig de Gracia – Casa Batló a Casa Milá, známá jako La Pedrera.
Gaudí není jediným představitelem katalánského modernismu. K dalším skvělým architektům náleží i Lluís Domenech i Montaner, jehož Palác katalánské hudby (Palau de la Música Catalana) a Nemocnice sv. Kříže a sv. Pavla (Hospital de la Santa Creu i Sant Pau) jsou zapsány podobně jako Gaudího stavby na seznamu UNESCO.

2. Las Ramblas – nejslavnější ulice Španělska

„Rambla je jediná ulice na světě, u níž jsem si přál, ať nikdy nekončí.“ napsal kdysi známý španělský básník Federico García Lorca. Las Ramblas A jeho slova, i když je pronesl někdy před osmdesáti lety, stále platí. Jestli se na něco v Barceloně skutečně těším, je to právě tato více než kilometrová ulice mezi přístavem a náměstím Plaça de Catalunya. Neprojít si Ramblas při návštěvě Barcelony je asi stejný hřích jako zapomenout si prohlédnout obraz Mony Lisy při návštěvě Louvru. Tento bulvár s promenádou uprostřed má co nabídnout všem bez ohledu na věk. Procházka je pastvou pro oči, čekají na vás desítky pouličních restaurací, kaváren, stánků se suvenýry a dalších obchůdků. Určitě narazíte na spoustu živých soch, portrétistů i jiných umělců či „všeumělců“. Nejlepší výhled na tento zelený pruh města je z Kolumbova památníku u přístavu, na jehož vyhlídkovou plošinu se dostanete výtahem. Inspirativní bulvár je bohužel lákadlem i pro kapesní zloděje využívajících nepozornosti turistů.

3. Gotická čtvrť

„Barri Gòtic“ je takovým malým výletem do středověké historie města. Hlavním lákadlem je obrovská Katedrála (La Seu) se třemi chrámovými loděmi a čistými gotickými liniemi. Postupně na jejím místě stály římská bazilika, mešita a následně bazilika románská. Katedrála se začala stavět na samém konci 13. století. Impozantní průčelí a věž této masivní stavby však pocházejí až ze století devatenáctého. Úzké a křivolaké uličky v okolí katedrály, které jsou zaplněny muzikanty a prodejci lidového umění, takřka znemožňují zdařilé fotografie této stavby. Jedinou možností k focení je malé náměstíčko přímo před jejím vchodem, pod nímž jsou mimochodem zbudovány placené garáže. Když budete mít štěstí, můžete na tomto místě vidět obyvatele města tančící kruhový národní tanec sardanu (video zde).

kabinová lanovka vedoucí z přístavu na Montjuïc

Určitě popojděte i nedaleké náměstí Sant Jaume, kde naproti sobě stojí radnice (Ayuntament) a sídlo katalánské vlády (Palau de la Generalitat). Tohle náměstí je dějištěm všech významných událostí městského i regionálního života. Pokud zde budete v neděli či o svátcích, pravděpodobnost shlédnutí sardany se bude rovnat jistotě. Moji drahou polovičku s dětmi velmi nadchlo patio (vnitřní dvůr) budovy Palau del Lloctinent na Náměstí krále (Plaça del Rei). Gotická čtvrť je plná dalších nádherných budov a zákoutí, určitě si její návštěvu nenechte ujít.

4. Vyvýšenina Montjuïc

„Židovská hora“ , tak zní v překladu název 173 metrů vysokého kopce nad přístavem, který byl kdysi domovem městské židovské komunity. Do podvědomí se dostala především díky dvěma významným událostem. Právě zde se v roce 1929 konala Světová výstava Expo. V nově postavených veletržních budovách tehdy prezentovalo svoji zemi dvacet států včetně USA a Japonska. Od výstavy hraje Montjuïc důležitou roli v kulturním životě Barcelony.

Jeho důležitost poté ještě znásobily již zmiňované olympijské hry v roce 1992. Vyrostl zde hlavní olympijský areál se stadionem (Estadi Olímpic) pro šedesát pět tisíc diváků, na němž se konal úvodní i závěrečný ceremoniál. Kromě dalších sportovišť Montjuïc nabízí několik hojně navštěvovaných muzeí. Nejžádanějším je Muzeum katalánského umění (Museu Nacional d’Art de Catalunya) s unikátní světově proslulou sbírkou románského umění. Pod muzeem naleznete jednu z největších atrakcí města, tzv. Magickou fontánu (La Font Mágica), která každý den večer více než hodinu uchvacuje diváky nádherným představením plným chrlící vody, živých barev a klasické hudby. Milovníky moderny a abstrakce potěší Nadace Joana Miróa (Fundació Joan Miró). Pokud chcete vidět celé Španělsko v malém, zvolte Španělskou vesnici (Poble Espanyol) s kopiemi typických staveb z různých oblastí země v původní velikosti. A určitě nezapomeňte zajít na Starostovu vyhlídku (Mirador de l’Alcalde), z níž budete mít jedinečný výhled na celé město s přístavem.

Ti z vás, kteří touží po nevšedním zážitku a úchvatných výhledech na město, mohou využít k cestě na Montjuïc kabinovou lanovkou z přístavu, kterou místní nazývají Aeri del Port. Nástupním místem je věž San Sebastián v přístavní části Barceloneta a výstup je u vyhlídky Miramar. Pokud budete ochotni zaplatit deset euro, můžete obdivovat město ze sedmdesáti až stometrové výšky.

Barcelona nabízí opravdu pestrou paletu turisticky vděčných míst. Je skutečnou chloubou Katalánska, je šperkem, který tento národ po celá staletí opatruje a leští. Přijeďte, či lépe přileťte a užijte si tohoto přátelského města. Z letiště El Prat jede přímo do centra velmi levný příměstský vlak, cesta trvá necelých dvacet minut.

No Images found.

Súdán – před několika týdny ještě největší, ale také i nejobávanější země Afriky. Nikdy nebyla zemí klidnou. Střetávali a střetávají se zde dva světy… arabský a černý.
Poklidný život byl narušen občanskou válkou, která trvala více než 20 let a zmařila životy milionům domorodců.
Většina země se po desetiletí zmítá v krveprolitích, za kterými stojí nejen životní podmínky a kmenové války, ale i postoj arabské vlády, obrovská naleziště ropy a nevzdělanost obyvatel. Obyvatelé Dárfúru žijí v permanentních bojích a strachu z toho co přijde. Jih Súdánu na tom byl o něco lépe. Občanská válka vyhnala ze svých domovů ty co přežili, sebrala jim nejen střechu nad hlavou, ale i jejich jistoty v už tak nejistém životě.

Sestra náčelníka s tradičními bubny

V roce 2005 bylo pod nátlakem OSN sepsáno příměří. Prolévání krve ustalo, ale napětí mezi severem a jihem setrvávalo. I přesto vše se lidé usmívali a užívali si každé minuty jejich života. Po 6 letech a 7 měsících se nakonec podařilo jižnímu Súdánu odtrhnout se od severu a osamostatnit se. Jenže, jak svět mohl očekávat, oddělení neprošlo hladce. Relativní klid byl potlačen krvelačnou nenasytností jednoho z bezcitných masových vrahů černého kontinentu – prezidentem al-Bashir. Krvavé peklo 80tých let se vrátilo jako bumerang. Dle slov jednoho z našich přátel v postižené oblasti… Bašírovo vojáci bombardují vesnice, podřezávají krky celým rodinám, pálí domy, ničí vše. Lidé jsou vyháněni ze svých domovů. Pohraniční oblasti se pomalu vylidňují, lidé se stěhují, na místě zůstávají jen rozbořená obydlí a bezvládná lidská těla, mnohdy i jen části těl. Touhu po svobodě, samostatnosti a uznání těm nejčernějším z černých nikdo nechce pomoci naplnit.

Strašidelná kocábka jako trajekt z Egypta do Súdánu

Není to tak dlouho, leden 2009, kdy jsme při naší dlouhé cestě napříč africkým kontinentem navštívili i tuto horkou zemi. Jiná možnost nebyla, z Egypta do Etiopie se jinak než přeplout Asuánskou přehradu autem dostat nelze. Nás ale i lákalo se dostat aspoň malinko pod kůži země zahalené do závoje nebezpečna a fanatismu. V tu dobu tu byl klid a nám dnes zůstali aspoň krásné vzpomínky.

Přepluli jsme Asuánskou přehradu a po několikahodinové byrokracii jsme pokračovali dolu. Krajina se změnila. Vesničky byly veselejší, čistší než v sousedním Egyptě, hliněné hranaté domky zdobila malba či pěkné železné barevné oplocení se vstupními vraty. Všude pobíhali veselé děti a barevně oblečené ženy. Jen ta cesta plná písku, kamení a občas i asfaltu se opuštěnou krajinou nekonečně táhla vzdáleně podél řeky Nil.

Královské pohřebiště

Zastavili jsme se u hory Jebel Barkal (Gebel Barkal) a navštívili Královské pohřebiště z roku 1450 BC kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal. 98m vysoká na vrchu plochá hora sloužila jako orientační bod, pro místo, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jen minimálně, nakoukli jsme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé.

Beragawiyah - Pyramidy Meroe severni pohřebiště

Cestování po Súdánu není jednoduché, do většiny oblastí je třeba povolení. Vyřídili jsme si povolení k cestě do kraje nejčernějších z černých, kde po 22 let trvala krutá občanská válka mezi muslimským severem a převážně animistickým a křesťanským jihem. Z časových důvodů bylo cílem jen Kadúglí, hlavní město Jižního Kordofan, kde spolu celkem v klidu žije několik kmenů a etnických skupin.

Je libo africké čipsy?

Bylo pondělí 29. Muharram. Příjezd do města byl zvláštní, tedy zvláštní byl ten pocit, který nás naplňoval s blížící se zvyšující populací. Nervozita, očekávání a asi trochu i strach, byl ale přebit zvědavostí a poznáváním. Poskočili jsme zpět do roku 1436, horkého nedělního dopoledne. Lidé nevěřícně pozorovali naše auto, pomalu roztávali, usmívali se a mávali. Městečko působilo klidně. Hlavní silnice asfaltovaná, prašné ulice plné lidí. Ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy, nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů a bez stresu se pohybují po ulicích stejně jako muži odění buď do běžného, mnozí i elegantního evropského oblečení či pro arabské státy typických galabií „Jellabiya” – bílý dlouhý volný dres. Bez obav mezi sebou diskutovali či poseděli u kávy u tzv. kávové lady, kterých na okrajích silnic se svým malým stolkem, malinkým grilem s dřevěným uhlím a s čaji, kávou a spoustou koření sedí mnoho. Horký vzduch provoněla káva, místní speciality z grilu a různé koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškeré zbylé známky strachu.

Hrobky a pyramidy jsou z prevážné většiny zasypané

Vždy je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo. Dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najali jsme si tedy na příští dva dny šikovného černočerného Jabira jako našeho osobního průvodce. „Vítejte v pohoří Nuba!“ usmál se. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLA/M (Súdánská lidově osvobozenecké hnutí), nám pro začátek vysvětlil co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. A díky tomu, že tu byl prozatím relativní klid, mohli jsme tuto zajímavou část navštívit. Jabir byl výborným průvodcem, provedl nás po okolí mezi vesničkami s kulatými hliněnými staveními s rákosovou střechou zvané „ghotiya“, krajina byla vyprahlá a suchá a k tomu ostré slunce vytlačilo teploměr opět na 45°C, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Od května do října je to pravý opak, vše zelené a rozbahněné, i děti mají velké prázdniny, neboť se nelze nikam dopravit – je období silných dešťů. Jako v celém Súdánu, tak i zde je hlavní zemědělství. Skot, kozy a velbloudi spolu s plantážemi sezamu, prosa a bavlny jsou rozložené všude po okolí.

Zastavili jsme se uprostřed města na trhu plném použitého oblečení z Evropy, čínských krámů, ale i místních produktů. Mléko, domácí olej, vejce, ovoce, zelenina, plody baobabu, smažené placičky z cizrny „Falafel“, v Súdánu spíše „Tameeya“, smažený nilský okoun se „šatou“ – pikantní směs arašídové pasty, šťávy z citronu a rozdrceného čili, arabský chléb, gumovník, kovářské výrobky a mezi tím vším súdánské čipsy. „Ochutnejte, jsou výborné a velmi zdravé!“ hodil na nás bělostný úsměv Jabir. Restované kobylky nevypadají vábně, ale chutnají právě jako čipsy. Místní ženy nám ke kobylkám na zakousnutí nabízeli i kořen zvaný Haluk. Jedna legenda praví, … když haluk okusíš, Súdán neopustíš …

Nejstarší vesnice Hadjaralmak

Levá ruka je rukou ďábla
Z trhu jsme zamířili do nejstarší vesnice Hadjaralmak. Kde žije starý kmen Kadúglí, původně zvaný Kodogole, jež dal jméno i městu. Náčelník kmene „Mak“ Mohamad Rahal Mohamad Rahal byl očividně naší návštěvou potěšen. Dle jeho slov prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severo-súdánské kmeny, které se zde později usídlily a pomalu se začaly mixovat s jiho-súdánskými kmeny černých lidí „Mereotic“ a rozšiřovat islámské náboženství. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty. Vzkvétající cestovní ruch byl však potlačen válečnými nepokoji utlačovaných jihosúdánců. V současné době je každá návštěva z jiného kontinentu pro zdejší obyvatele vzácností. „Rád bych vás pozval na zítřejší oběd uspořádán na počest mé cesty do Mekky. Bude pro nás čest vás na slavnosti přivítat!“

po sudánsku

Súdánci začínají den šálkem čaje. Fazole, tameeya, restovaná játra, kissra, salát, chléb a jiné jsou součástí bohaté snídaně „Fatuur“, která přichází na řadu později, blíže k poledni. I oběd je tedy později, je to taková brzká večeře. Hlavní potravinou je obilnina proso „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je jen svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Na třetí hodinu jsme přijeli do Hadjaralmak. Po dvoře byly stoličky, kolem plastové židle. S náčelníky a všemi váženými hosty v bílých galabíích s turbany na hlavě jsme usedli okolo stolečků. Hostina začala lahodným, výtečně osvěžujícím nápojem Karkadah z květů Ibišku nebo džus Tabaldi vyrobený z plodů stromu baobab zvaných „Gongalis“. Následovalo omytí rukou a už okolo pobíhali ženy a dívky s obrovskými kulatými podnosy. Na těch byly rozprostřeny speciality místní kuchyně včetně placatého arabského chleba, jejichž vůně se linuli přímo pod nos. Pravou rukou, neboť jsme mezi muslimy a pro ně je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, jsme se krkolomně snažili uštipovat kousky opečeného hovězího masa, máčet je do omáček a do ďábelsky ostré pasty zvané „šata“. Z obrovské kulaté tenounké lehce nakyslé placky z čiroku „Kissra“ si trhali kousky, kterými nabírali rozvařenou cuketku v želatinové omáčce známé jako „Okra“. Spolu se šedavou hustou kaší z čiroku „Aseeda“, arabským chlebem v polévce „Fata“ a kozím masem jsou Kissra a Okra specialitami zdejšího černého lidu. Maso se zpracovává včetně vnitřností i střev. Na jídelníčku nechybí ani zelenina ať už čerstvá nebo restovaná. Naše první zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jen jednou. Moc potíží nám to ale nedělalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se. Po hostině, jak je zvykem, následuje typický silný arabský čaj či káva „Jebanah“, silná káva okořeněná skořicí, zázvorem nebo kardamomem, jež se pije z malinkých šálků.

Tradiční tanec Kambala

Všichni tančí kambalu

Tak jako při jiných slavnostech nechyběl tanec, spirituální a dnes i národní tanec „Kambala“ pocházející z vesnice Sabori, kdy muži tančí v dlouhých slaměných sukních, na krku jim visí náhrdelníky a ozdoby z korálků, na hlavách mají v turbanu připevněné kravské rohy, kolem kotníků zvonky ze starých plechovek a v ruce drží koňskou oháňku připevněnou na krátkém klacku. Kambala tanec sám o sobě má mnoho společného s výchovou Nuba muže. Být statečný, odvážný a smělý jako býk. Tak je to demonstrováno i v tanci. Původně tanec tančili chlapci, kteří dozráli a taneční ceremonií vstoupili do dospělosti. Dnes se Kambala tančí při různých oslavách, jakými jsou např. sklizně, svatby, a stále i jako spirituální tanec. Skupinka mužů tančí v rytmu zpěvu místních žen. Domorodci okolo tleskají, zpívají a radují se. I když se zdá, že v tuto chvíli se více zajímají o nás. Ženy především o mě. Líbí se jim bílá kůže a už mezi sebou štěbetají, jak by se krásně vyjímala Henna.

Černé na bílém
Před rozloučením jsme souhlasili s nabídkou zdobení Hennou, v arabštině Al-Hinna. Příští den se do vesnice vrátili. Všechno bylo již připravené. Za zpěvu a tance mě ženy vyváděli z chatrče, kulaté hliněné kuchyně. Vše se děje tak, jak ve skutečnosti probíhá posledních několik dní svobody domorodé nevěsty. Usadili mě do stínu košatého stromu na „angreb“, což je dřevěná postel s lýkovým výpletem. To už se zvědavě sbíhali všechny vesnické ženy a děti. Tohle si přece nemohou nechat ujít, v jejich kmeni je Hennou zdobena běloška! Je to čistě ženská záležitost, muži na tento ceremoniál nemají přístup. Na stole voní káva, k občerstvení bylo připraveno čerstvé ovoce a na osvěžení v dalším horkém dni voda a kerkadah.

Detail zdobení Hennou

Typické svatební zdobení Hennou je shora od špiček prstů k předloktí a od chodidel přes kotníky z obou stran na obou nohách až do půli lýtek. Množství, hustota a motiv záleží na každé nevěstě. K předsvatebnímu ceremoniálu patří také různé zkrášlující masky a saunování. Žena má být pro svého muže krásnou a přitažlivou nevěstou s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži se zdejší ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely, sednou si pod velkou kravskou kůži a nechají se „udit“. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.

Fatima, mladá slečna se ujala tlumočení a vysvětlila proces celého zdobení: „Nejprve se prášek z rozdrcených listů Henny smíchá s teplou vodou, hmota se po té nanáší na chodidla, špičky prstů u nohou a špičky prstů na rukou. Nechá se působit, mezitím se začíná malovat na jiných místech. Dříve se používala pouze Henna, dnes ovšem ženy používají umělé barvy běžně dostupné na trhu. Směsí naplní sáček, v rohu vytvoří malý otvor a barvící hmotou na kůži vytvářejí různé ornamenty dle fantazie. Barva se nechá opět nějakou dobu působit, po té se smyje. Zhruba každých 14 dní se procedura opakuje, aby zdobení bylo výrazné a ne nevzhledné.“ Henna původně označovala plodnou ženu, dnes se v Súdánu poprvé zdobí nevěsty před svatbou, pak je to už jejich povinností.
Ženy se ve zdobení střídali, malovat na bílou kůži bylo pro ně úžasným zážitkem. Zhruba po pěti hodinách jsem byla nazdobená jako nevěsta.

PŘÁTELSTVÍ A POHOSTINNOST

Zůstanou ve vzpomínkách
Po jednom odpočinkovém dni jsme konečně na návštěvě u Jabirovo rodiny a kmene Kadja. Maminka nám naservírovala kissru a „balilu“, ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čiruk. Chvíli si s námi povídala svým jazykem Rotana a její dcera překládala. S podivem spousty Súdánců mluví plynulou angličtinou a ti co neumí, se všemožně snaží komunikovat.

„Nemáte chuť ochutnat domácí pivo a pálenku?“ zeptal se Jabir. „Proč ne?“ Bere nás do místního baru. Pivo ze zkvašeného čiroku „marisa“ a pálenka z kukuřice, datlí či jiných dostupných produktů „araki“ je nejběžnější dostupný alkohol. „Snad neoslepneme!“ prohlašuje René a dává si do každé nohy jednu. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme na kávu a kořeněné mléko u kávové lady vedle hlavní křižovatky. Na příští den plánujeme odjezd.

Ráno jako obvykle slyšíme bouchání do plechu. To mladík za oslem na trakaři táhl cisternu plnou pitné vody a nabízí ji po staveních. Probouzí ty, kteří ještě spí. Mě však celou noc sužuje vysolá teplota a silná nevolnost. Že by se zlé mocnosti zlobili? Odjezd jsme odsunuli. Jabirovo maminka uvařila lektvar z jakýchsi kořínků a dala mi ho pít. Brr! Chutnal hořce. Ještě polknout semínka hilby.

Loučíme se až následující den. Lektvar i přes tu strašnou chuť pomohl.
Chvíle s dobrotivými, přátelskými a velmi pohostinnými Súdánci se nám vryl hluboko do srdce a zanechal v nás krásné vzpomínky. Držíme jim palce na těžké cestě za svobodou a lepším životem.

Back to top