Všechna videa našich videoprůvodců jsou minimálně v HD kvalitě.
Ke každému videu lze nalézt psaný článek z dané oblasti.
Videa naleznete také na našem kanále You Tube.
Všechna videa našich videoprůvodců jsou minimálně v HD kvalitě.
Ke každému videu lze nalézt psaný článek z dané oblasti.
Videa naleznete také na našem kanále You Tube.
V článku si představíme historické dopravní prostředky jako jsou trajekty Star Ferry a úžasné tramvaje. Dozvíte se, z kterého mrakodrapu je nejlepší výhled na město a odkud nejlépe pozorovat jedinečnou laserovou show Symphony of Lights. Naplánujte si tak skvělou dovolenou v Hongkongu.
Tento trajekt je historickou perlou mezi moderními mrakodrapy a spojuje pevninský Hongkong Kowloon s ostrovem Hongkong. Z jeho paluby můžete zažít neuvěřitelné výhledy na panoramata města. Cestovné lze uhradit kartou Octopus u elektronických vstupů. Plavba je velice levná, cca 2,5 HKD což je levnější než využít metra pod mořem, kde je jízdné mazi ostrovem a pevninou více než 3x vyšší. Z lodi můžete navíc pozorovat město a cesta je příjemnější. Star Ferry jsou dieselelektrické lodě a počátek jejich plavby je datován rokem 1888. Část lodi je dokonce klimatizována a zajímavě jsou zde řešena sedadla s posuvnými opěradly, které si můžete libovolně nastavit jakým směrem zrovna loď pluje.
Údajně jediné dvoupatrové tramvaje na světě jezdí na ostrově Hongkong již od roku 1904 a svým historickým kouzlem, mnohdy potisklé reklamami skvěle zapadají do ruchu moderního velkoměsta. Jezdí doslova jedna za druhou a jsou plné lidí. Tramvaje jezdí pouze na ostrově Honkong z čtvrti Kennedy Town do čtvrti Shau Kei Wan a některé přes Happy Valley (Šťastné údolí), délka celé trasy je přes 16 km. Jízda z horní paluby je zážitkem nabízející zajímavé pohledy na městský ruch. Jízdné je paušální a velice levné, myslím okolo cca 2 HKD, platit můžete pomocí Octopus card při vstupu do vozu. Další historickou tramvají je Peak Tram – zubačková dráha na Victoria Peak, viz samostatný článek.
Mimo v jiném cestopise zmiňovaný Victoria Peak můžete vidět město z některého mrakodrapu. Na ostrově Hongkong je mrakodrapů nespočet, nabízí se Bank of China Tower (43. patro), Hongkong & Lippo Centre, Shanghai Bank, Two International Finance Centre (55. patro). Doporučuji však navštívit mrakodrap nacházející se na na pevninské části Hongkongu a to International Commerce Centre. ICC Tower je 118 patrový mrakodrap je nejvyšší budovou v Hongkongu, měří 484 metrů a je 4 nejvyšší stavbou světa a druhou s největším počtem pater. Zde se můžete dostat až do 101 patra. Vyhlídka je umístěna ve 100. patře a vstupné je dle vyjádření kolegy dražší jak v Dubaji na nejvyšší stavbě světa. Vstupné se platí v přízemí a výtah jezdí přímo do stého patra, my jsme našli v budově i jiné výtahy, které nás dopravili až do 101 patra kde jsou luxusní restaurace vyžadující společenský oblek. Nicméně zdejší kavárna je přístupna volně a navíc je výše než turistická vyhlídka. Pokud si zde dáte kávu a příjemně posedíte tak vás to vyjde o něco levněji než o patro níže bez občerstvení.
Zkusili jsme také využít schodiště a seběhnout ze 101 patra o patro níže, pro případ, že by se nahoře ve stém patře již vstupné nevybíralo, ale i zde byl pracovník pro výběr vstupného. Takže tuto fintu již prosím nezkoušejte. Vyhlídka z kavárny je plnohodnotná, zkuste si sem zajít v období symfonie (denně ve 20:00) – show světel a laserů na mrakodrapech. Výhled je zde na celé protilehlé panorama ostrova Honkongu a všechny jeho mrakodrapy zde máte jako na dlani.
Show symfonie světel je každý den večer ve 20:00 hodin. Show se skládá z pěti hlavních témat znázorňujících energii, ducha a rozmanitost města. Na panorama svítících a blikajících mrakodrapů se záblesky laserů s hudebním doprovodem je nejlepší podívaná z nábřeží Tsim Sha Tsui mezi Avenue of Stars a Hongkong Cultural Centre.
Na ostrově Hongkong je obří kongresová a výstavní hala navržená ve tvaru rejnoka. Budova nabízí až 83 000 m2 výstavních ploch, má 5 pater a kapacitu pro 140 000 návštěvníků denně. Zde se konají velké mezinárodní veletrhy pod záštitou HKTDC ( Hongkong Trade and Development Council) a sem směřovala také naše návštěva. Veletrhy osvětlení a elektroniky s dokonalým pořadatelstvím byly nejen přínosem po obchodní stránce, ale i silným zážitkem jako pro návštěvníka.
Další zajímavosti na Wikipedii – Hongkong je velmi zajímavé město
Průvodce Sardinií je rozdělen do osmi přehledně uspořádaných kapitol zhruba odpovídajících administrativnímu členění ostrova. Úvodní část nabízí základní seznámení se zemí a také tipy na místa, která byste si rozhodně neměli nechat ujít. Ve všeobecných informacích se dozvíte mnoho užitečného o možnostech cestování, ubytování a stravování, ale také místních zvyklostech a regionálních odlišnostech.
V místopisné části najdete detailní popisy jednotlivých oblastí – velkých měst s přehledem hlavních památek a turistických atrakcí i malých vesnic ležících mimo hlavní turistické trasy. Nechybí seznamy ubytovacích a stravovacích zařízení pro náročné i spořivé turisty s adresami, aktuálními telefonními čísly a stručným hodnocením. Samozřejmostí jsou informace o dopravě a důležitých kontaktech.
S průvodcem Sardinií se můžete s důvěrou vydat do rušných velkoměst i do odlehlých částí ostrova. Vždy se totiž můžete spolehnout na přehledně navržené trasy se zajímavými zastávkami a informacemi o dopravě. K dispozici budete mít nejnovější mapy, řadu inspirativních fotografií a navíc základní poučení o historii i kultuře země a česko-italský slovníček, v němž nechybí ani užitečné výrazy v sardštině.
Sankt Pölten je sympatické malé moderní město se zajímavou historickou minulostí a také se zajímavou architekturou současnosti. Leží cca 60 km západně od Vídně a má zhruba 51 000 obyvatel. Jak to zde vypadá o vánocích a co lze spatřit na vánočních trzích?
St. Pölten je zároveň hlavním a největším městem rakouské spolkové země Dolní Rakousko. Město je dosažitelné díky své centrální poloze autem po dálnici A1 nebo po spolkové silnici B1 a také železnicí Westbahn.
Město je zajímavé především druhou nejstarší pěší zónou Rakouska s množstvím obchůdků. Ze staveb lze vidět barokní díla od Hildebrandta, Prandtauera a Munggenasta, secesní stavby od Olbricha a Gessnera. Ve vládní čtvrti lze spatřit výstavní budovy současné architektury od architektů Hoffmanna, Holleina a Kady. Výchozím bodem všech městských okružních prohlídek je náměstí Rathausplatz s pozdně barokním sloupem Svaté trojice zhotoveného v roce 1782 Andreasem Gruberem. Tento sloup je opravdu zajímavý, zvláště pak při nočním nasvětlení dotveřejícím celý dojem velkolepé stavby.
Na náměstí Rathausplatz jsou v předvánočním a vánočním období trhy, zabírající zhruba necelou jednu polovinu náměstí. Nejsou nikterak velké, ale mají perfektní vánoční atmosféru s dobrou organizací kulturního programu. Vánoční nasvětlení náměstí včetně vánočního stromu je taktéž impozantní. Stánky prodávají především pochutiny nabízejí běžné produkty od punče a svařeného vína po zajímavou nabídku cukrovinek s maxi lineckým cukrovím a dalšími sladkostmi větších rozměrů. Zaujme také nabídka dřevěných předmětů od vařeček, destiček na krájení po dřevěné přívěsky či meče.
Vánoční atmosféra není jen na tomto náměstí, celý dojem dotvářejí perfektně nasvětlené okolní uličky historického centra. Město na mne zanechalo příjemný dojem pohody předvánočních dnů s velice sympatickou atmosférou, překonávající větší vánoční trhy mnoha velkých měst. Jednoznačně doporučuji k návštěvě.
Když jsme v roce 1997 poprvé navštívili Gibraltar, stali jsme se očitými svědky španělsko-britských naschválů. Úmyslně protahované kontroly na hranici, přísné pohledy celníků. O patnáct let později již díky Schengenské dohodě žádná kontrola neproběhla. Máme štěstí, se dvěma dětmi by bylo čekání nekonečné.
Auto necháváme v podzemních garážích v hraničním španělském městě La Línea de la Concepción. Na Gibraltar je to odsud pěšky asi čtyři sta metrů. Samozřejmě se dá do města vjet i autem, ale parkovací místo můžete hledat třeba i hodinu. Za bývalou hraniční budkou rychle přecházíme ranvej mezinárodního letiště, jinudy se po souši na Gibraltar dostat nedá. Možná vás zastaví červená barva na semaforu doprovázená zvukovým signálem. Během několika minut budete svědky přistání či startu dopravního nebo vojenského letadla. Poté se rozsvítí zelená a letištní plocha již zase slouží jako příjezdová komunikace.
Přerušit nejrušnější gibraltarskou silnici Winstona Churchilla mezinárodním letištěm byla nutnost. Z jedné strany Gibraltaru se totiž tyčí obrovská skála a na druhé straně se zase rozprostírá město.
Britům připadl Gibraltar roku 1713, kdy byla v nizozemském Utrechtu podepsána mírová smlouva, která ukončila válku o španělské dědictví. Britové touto dohodou posílili své pozice v Evropě i zámoří. Španělsko se kromě tohoto území muselo vzdát i ostrova Menorca ve Středozemním moři.
Britové hned ze začátku proměnili svoji kořist v nedobytnou pevnost. Během druhé světové války slíbil Winston Churchill, že pokud se Španělsko nebude vojensky vměšovat do vojenských operací na Gibraltaru, podstoupí Spojené království toto území zpět Španělsku. Když válka skončila, Británie Churchillův ústní závazek neuznala.
V roce 1969 po mnoha neúspěšných jednáních vyhlásil španělský generál Franco úplnou blokádu Gibraltaru, která trvala až do roku 1982 a způsobila místním obrovské potíže. Nejhorší bylo, že došlo k úplnému odříznutí od elektrické energie a plynu. V současnosti je situace taková, že oba státy řeší své spory diplomatickou cestou a veřejnými proklamacemi v tisku. Gibraltar je zvláště ve Španělsku významným předvolebním tématem.
Na Gibraltar jsme si vyčlenili jeden den, podobně jako většina ostatních turistů, kteří sem míří z nedalekých letovisek „Slunečného pobřeží“ (Costa del Sol). Po přechodu letištní plochy jdeme stejným směrem jako ostatní. První dva kruhové objezdy procházíme rovně a poté značenou zkratkou na ulici Main Street – hlavní obchodní tepnu města. Celá, téměř dva kilometry dlouhá ulice, je pěší zónou a velkým turistickým divadlem, jemuž tvoří kulisy městské domy postavené v různých stylech. V jejich přízemních částech se nachází obchody se suvenýry, kosmetikou, tabákem a elektronikou. Naleznete zde i desítky restaurací, kaváren, cestovních agentur a samozřejmě bank.
Děti se zastavují hned na začátku ulice u první živé sochy, která představovala něco jako českého Mikuláše a pod ní ležel bílý labrador. Vyndáváme euro a najednou slyšíme, jak socha debatuje s dětmi plynnou češtinou. S krajanem jsme prohodili pár slov a zjistili, že ho jeho práce celkem slušně uživí. Dokonce si už zakoupil pozemek pro stavbu domu. Inu, česká stopa na Gibraltaru přece jen existuje a podle mých informací není jediná.
Pokud projdete celou ulici Main Street, můžete pokračovat až k obrovskému parkovišti na ulici Red Sands Road, odkud vyjíždí lanovka (Cable Car) nahoru na „skálu“. Zpáteční jízdenka stojí necelých 14 €, děti platí polovinu. Samozřejmě lze platit platební kartou. Cesta trvá jen chviličku a pohled z kabiny na celý Gibraltar je ohromující. Pokud nestihnete fotografovat během cesty, v blízkosti horní stanice lanovky je k tomuto účelu vybudována vyhlídková terasa.
Pravděpodobně již při výstupu narazíte na zdejší „mazlíčky“, jimiž jsou makakové. Tyto bezocasé opice, jejichž jediná kolonie v Evropě žije právě zde, jsou pod bedlivou ochranou místních obyvatel. Možná za to může legenda, podle níž bude Gibraltar pod britskou nadvládou tak dlouho, dokud zde budou žít tito tvorové. Podle mého názoru si je hýčkají z čistě ekonomických důvodů, protože vidět opice v Evropě v takřka přirozeném prostředí je skutečná rarita.
Pokud procházíte po cestách v blízkosti opic, musíte dodržovat určitá pravidla. V žádném případě na ně nesahejte a buďte opatrní, když se v jejich blízkosti fotíte. K poškrábání či pokousání dochází celkem často, občas je v tom turista i nevinně. V rukách byste nic mít neměli, jídlo už vůbec ne. Najíst z vlastních zásob se můžete v uzavřené místnosti nad horní stanicí lanovky, kde je i restaurace a toalety. Naše malá dcerka byla jednou z opic okradena téměř okamžitě po vystoupení z lanovky. V ruce si pyšně nesla kabelku, kterou ji jedna z opic obratně vytrhla z ruky a odběhla s ní kdovíkam.
Gibraltar nabízí velmi širokou nabídku aktivit, z nichž si vybere určitě každý. Velká část návštěvníků sem míří za levnými nákupy, neboť se zde nakupuje bez daní. Nejvíce se samozřejmě vyplatí nákup alkoholu a tabákových výrobků. Pokud vás nezasáhne nákupní horečka, můžete se vydat pozorovat delfíny a velryby do Gibraltarské úžiny.
Já osobně všem doporučuji jinou činnost, která je navíc úplně zdarma. Sedněte si na lavičku uprostřed ulice Main Street a pozorujte chvíli život v kosmopolitním městě. Vychutnejte si směsici různých zvuků, barev a vůní. Na toto „venkovní“ divadlo budete určitě ještě dlouho vzpomínat.
Veškeré informace o Gibraltaru a zdejších aktivitách naleznete na pěkně zpracovaných webových stránkách Gibraltar info.
Macao je od roku 1999 zvláštní administrativní oblastí s portugalskou koloniální minulostí patrnou na každém kroku. V současnosti je Macao hlavním světovým městem hazardních her, ale jistě nenabízí jen tuto zábavu. Otevření nového kasína Sands v době naší návštěvy bylo však jedním z nejsilnějších zážitků.
Leží 60 km na západ od Hongkongu u ústí Perlové řeky. Jedná se o poloostrov Macao, ostrov Taipa a Coloane o celkové rozloze 26 km2. Ostrovy Taipa a Coloane jsou spojeny pásmem Cotai se zavezeným mořem vytvářejícím jeden ostrovní celek.
Macao poloostrov je s ostrovem spojen třemi mosty nabízejících zajímavé výhledy, stojící za projížďku obvzvláště v noci. V Macau naleznete zajímavou atmosféru získanou také díky koloniální minulosti trvající o 300 let déle než v Hongkongu. Proto zde jsou také úžasné památky, starobylé pevnosti, kostely, náměstí a míšení Číňané s portugalským obyvatelstvem. Oproti Číně je zde ještě legální hazard a kasína. Proto je toto místo vyhledávanou destinací hráčů z celého světa. V současnosti se ve zdejších kasínech utratí za 3 měsíce co v Las Vegas za celý rok, tzn. Že je zde 4x vyšší herní obrat. Díky tomu je Macao hlavním městem hazardu. Licencovaný hazard zde byl zaveden již v roce 1847 jako způsob výdělku, v období kdy se veškerý obchod přesunul do Hongkongu a Macao ztrácelo svůj obchodní vliv. Po předání kolonie Číně jako zvláštní administrativní oblasti v roce 1999 byl ukončen roku 2002 monopol na licence kasín. Tuto výsadu totiž vlastnil miliardář Stenley Ho a zrušením monopolu se trh hazardu otevřel i pro další investory. Dnes je v Macau více než 33 kasín (staví se stále nová) a první kasíno se zahraničním majitelem bylo kasíno Sands. V den naší návštěvy se otevíral nový obří resort dalšího kasína Sands na ostrově Taipa v pásmu Cotai.
Do Macaa lze přicestovat letecky, nejčastěji sem však putují turisté z Hongkongu trajekty. Výběr máte ze třech společností. Trajekty First Ferry, TurboJet a trajekty CotaiJet vyrážejících od přístaviště Chine Ferry Terminal na Canton Road z čtvrti Tsim Sha Tsui nebo nejlépe vyrazit z terminálu Shun Tak Centre na Centralu v HK Islandu.
Každá společnost má jinou barvu lodí, jsou žluté, červené nebo modré. My jsme zvolili společnost TurboJet s typickými červenými loděmi vyplouvajících z části Cental. Cesta do Macca trvá zhruba 40 minut v ekonomické třídě stojí od 140 HKD.
Pokud máte dostatek finančních prostředků tak si zvolte cestu vrtulníkem, směr Macao odlétá každých 30 minut z Macau Ferry Terminal za 3700 HKD na osobu a jednu cestu. Let trvá pouhých 15 minut.
Všechna kasína mají otevřeno nonstop a nevyžadují společenský oděv. Je zde zakázáno natáčet a fotit, takže na fotografie z kasína zapomeňte. Resorty jsou obrovské, v jednom kasínu lze ztrávit celý den, najdete zde opravdu vše, od obchodů, restaurací, ubytování až po samozřejmou nabídku všech druhů hazardních her.
Na poloostrově Macau navštivte Hotel Lisboa ležící na ulici Avenida de Lisboa. Tato okázalá stavba je dominantou města a vlastní ji miliardář Stenley Ho. Naproti hotelu Lisboa je menší budova Grand Lisboa spojena s hotelem podzemním průchodem. Zde naleznete kasíno a nákupní pasáž a několika restauracemi. Samotná prohlídka Hotelu Lisboa stojí za návštěvu, uvnitř můžete vidět několik zajímavých rekvizit vystavených pro turisty, včetně krásně zdobeného interiéru s obrovským křišťálovým lustrem.
Na ostrově v pásmu Cotai nesmíte zapomenout na návštěvu resortu Venetian patřícího ruským majitelům. Hotel nabízí možnost ubytování až ve 3000 pokojích s lázeňskými službami. Venetian je replika Benátek v exteriéru i interiéru. Pasáž obchodů v které jsme se jednoduše ztratili, nabízí umělé nebe, mosty nad vodou a dokonce gondoly s gondoliéry, vyhlížející konec pracovní doby. Zřejmě to musí být nudné povolání plavit se s loďkou v interiéru. Trochu kýčovité prostředí nám poskytlo azyl v podvečer náročného programu chození po celém Macau. Neuvěřitelně klimatizované prostory pasáže s kavárnou obsluhovanou krásnou portugalkou Vás jistě přesvědčí nejen k zastavení, ale i k občerstvení. V obchodech světových značek zde skoro nikdo není, v kasínu je však poměrně plno návštěvníků.
V den naší návštěvy se otevíralo, jak jsem již zmínil, nově postavené kasíno Sands Cotai Central. To leží naproti Venetian kasína a tak se po tamním sympatickém odpočinku přesouváme k hlavní atrakci, slavnostnímu otevírání. Byl to velký zážitek, jenž se nepoštěstí každému. Na programu této neuvěřitelné atmosféry byl provazochodec mezi budovami a krásné hostesky. Celý den jsme tak zakončili hraním her, především automatů s občerstvením zdarma. Výhry a prohry nikdo nepočítá.
Je to tak silný zážitek, jenž Vás zaměstná natolik, že lehce zapomenete na nutný přesun lodí zpět do Hongkongu. Poslední loď jsme stihli pomocí taxikáře co překročil veškeré rychlostní limity a dopravil nás z ostrova Taipa na poloostrov odkud jsme vyrazili na zpáteční cestu, směr již potemnělý Hongkong.
Pokud dorazíte poslední lodí na HK Island tak spěchejte na metro, poslední nám ujelo takže pokud jste ubytováni na poloostrově Kowloon tak musíte absolvovat noční anabázi s dopravou. Jedná se však také o zážitek a zkušenost, ale o tom až někdy příště.
Vrcholek Victoria Peak (552 m.n.m.) je nejvyšším bodem na ostrově Hongkong a díky neuvěřitelně zajímavé vyhlídce a snadným spojením pomocí Peak Tram – tramvají tedy spíše zubačkové dráhy s neuvěřitelnou strmostí je jedním z nejvyhledávanějších cílů návštěvníků.
Výlet na Peak je doporučován v každém turistickém průvodci a hodně fotografických pohledů na celý Hongkong pochází právě odtud. Dostupnost vyhlídky je zde zajištěna pomocí zubačkové dráhy tzv. Peak Tram umožňující rychlé spojení s nástupní stanicí umístěné v čtvrti Central z ulice Garden Road. Dráha vznikla již v roce 1888 kdy bylo v okolí na úpatí kopce již několik letních sídel zámožných britských kupců. Ti si zde stavěli sídla aby unikli před horkem a vysokou vlhkostí (na Peaku je cca o 5°C chladněji). Dnes je tato lokalita stále prestižním residenčním místem, což dokladájí ceny zdejších nemovitostí. Ty jsou zde nejdražší na světě, předčí je údajně jen nemovitosti v Monaku na Ave Princess Grace.
Peak Tram jezdí denně od 7:00 – 24:00 za 25 HKD jedna jízda, 36 HKD zpáteční, zaplatit můžete kartou Octopus. U nástupní stanice se můžou tvořit i fronty, každopádně vám čekání mohou zpestřit Číňané chtějící se s vámi vyfotit, kolegovi jsme od této události říkali Brad(li) Pitt.
Z tramvaje zdolávající převýšení 386 metrů převýšení jsou krásné výhledy, trasa je neuvěřitelně strmá a cesta trvá cca 8 minut. Doporučuji se zde posadit, poněvadž strmost je veliká, někteří stojící lidé zde skoro visí na držadlech.
Na vrcholek dorazíte do konečné stanice umístěné pod budovou Peak Tower ve tvaru kovadliny označované také za pánev Wok. Vyhlídková terasa je na střeše této sedmipatrové budovy, kde musíte elevátory projet všechna patra postupně a shlédnout tak všechny obchody co zde jsou. Myslím, že je to marketingově dobře propracované řešení, jen cesta na vyhlídku trvá déle. Vyhlídka je fascinující, nabízí hodně míst pro fotografování. Pokud vás již panorama Hongkongu omrzí tak se můžete vydat do protější budovy Peak Galleria, třípatrové nákupní středisko, kde doporučuji navštívit občerstvení v Mac Donaldu, kde je super venkovní zahrádka s výhledem na druhou stranu kopce, plného stromů a zeleně, kdy při zapadajícím slunci zažijete krásné pohledy kontrastující s výhledy na budově Peak Tower na panorama velkoměsta.
Pokud vám to nepřipadne fádní tak můžete zajít i do zdejšího muzea voskových figurín Madame Tussauds. Zajímavá může být i turistika, kterou jsme již nestihli absolvovat. A tak alespoň doporučím to z mého pohledu nejzajímavější. Je to cesta na samotný vrcholek cestou Mount Austin Road, kde bylo kdysi sídlo guvernéra, jenž vypálili do základů Japonci za druhé světové války a nyní je zde k vidění pouze jeho zahrada, dnes Victoria Peak Garden.
Pokud si nezakoupíte zpětnou jízdenku tak můžete z vrcholku Peak seběhnout i několika cestami, stejně tak sem můžete i vyběhnout. Vzhledem k naší kondici a zdejšímu vedru jsme však vždy zvolili jízdu pomocí Peak Tram.
Od roku 1997 kdy odpluli Britové s posledním zdejším guvernérem na lodi Brittannia patří Hongkong Číně. Vypršela tak 99 let stará smlouva, jež zaručovala Velké Británii zdejší vliv. Hongkong byl a dodnes je významným obchodním místem znamenajícím byznys.
V jednom průvodci jsem se dočetl, že pokud přijedete do Hongkongu za obchodem, určitě narazíte na dobrou zábavu a pokud přijedete do Hongkongu za zábavou tak zcela jistě uzavřete i nějaký ten obchod. V Hongkongu totiž narazíte vždy na nějakého obchodníka, obchod je zde patrný všude. I my jsme přicestovali do HK obchodně. Příjmem HDP na obyvatele již Hongkong předčil Británii, bývalého správce.
Byť patří Hongkong pod Čínu tak si zachoval status zvláštní administrativní oblasti Činy a uplatňuje se zde pravidlo jedna země, dva systémy. Území Hongkongu má rozlohu 1092 km2 a zahrnuje oblasti poloostrov Kowloon, Nová teritoria (New Territories), ostrov Hongkong (Hong Kong Island), ostrovy Lantau, Lamma a dalších několik menších ostrovů.
Do Hongkongu vede nejsnažší cesta letadlem. Letiště leží nedaleko severního pobřeží ostrova Lantau, odkud se musíte dopravit do centra. Letiště je na okraji města, jedná se o uměle zavezenou část moře. Z letištní haly Vás doveze k vlakovému nádraží automatická vlaková souprava (řidič zde opravdu není). Pokud máte dostatek financí tak můžete využít expresní rychlovlak. Ten Vás zaveze do centra HK, zastavuje v části Kowloon (19 minut – 90 HKD) nebo do části Central na HK Island. Daleko levnější variantou (také ale časově delší) je využití místních autobusů, které Vás odvezou na nádraží Tung Chung odkud lze nasednout na metro. Trasa vede prakticky souběžně s expresním vlakem AEL a vyjde Vás na zhruba 25 HKD.
Ihned po vystoupení z letadla je vhodné si zakoupit Octopus Card – kartu systému veřejné dopravy. Tato karta je nabíjecí permanentka platící téměř ve všech prostředcích. Bez ní se v HK neobejdete a lze na ni nakupovat i v obchodech. Placení šetří čas, nemusíte stále hledat mince. V mém případě jsem kartu dokonce zapoměl na hotelu, tak jsem si pořídil druhou, abych se nemusel vracet zpět na pokoj. Karta stojí s kreditem 150 HKD z toho 50 HKD je vratná jistina, kterou Vám navrátí při zrušení karty. Cena jízdného se odečítá z karty po ukončení jízdy v prostředku nebo při opuštění metra přes turnikety.
„Manzanilla je moje víno, protože je veselá a skvělá a protože stejně jako Siréna svým zvukem zpříjemňuje cestu“ – vidím napsáno v muzeu tohoto netradičního druhu vína ve vinařství Barbadillo. Pod citátem je podepsán modernistický básník Manuel Machado.
Moje zvědavost nabírá na síle, o návštěvě sklepů je rozhodnuto.
Manzanilla je víno typu „fino“ a smí se vyrábět výhradně v přístavním městě Sanlúcar de Barrameda. Místní jsou na tento svůj hlavní vývozní artikl velice pyšní, v ulicích jsou vidět reklamní soudky mnoha vinařství (tzv. bodegas), z nichž většina nabízí prohlídky sklepů s degustací. Prohlídky probíhají většinou mezi desátou a třináctou hodinou a zaplatíte za ně cenu v rozmezí od tří do deseti euro. V ceně je ochutnávka a u dražších vstupů i malé občerstvení. Kromě toho je město spolu se sousedním Jerezem a Puertem de Santa María součástí tzv. „trojúhelníku sherry“. Znamená to, že světově proslavené víno lze vyrábět pouze v těchto třech lokalitách.
Protože jsem měl velmi nabitý program, stihl jsem navštívit pouze dvě vinařství. Nejdříve jsem zavítal do malé bodegy La Cigarrera, v níž se víno vyrábí již od roku 1758. Pracují zde pouze čtyři zaměstnanci, přičemž o víno se stará pouze jeden z nich. Prohlídku zajišťuje paní, která zároveň prodává ve vinotéce. Zhruba čtvrthodinový výklad ve sklepích, jehož se účastním sám, je zakončen degustací. Poprvé v životě ochutnávám Manzanillu, zaujme mě její jemná slanost, která je dána orientací sklepů směrem k oceánu.
Následně se vydávám na hodinovou prohlídku sklepů Barbadillo, což je největší vinařství v Sanlúcaru. Spolu se mnou se výkladu účastní asi dalších třicet lidí. Společnost provozuje ve svých prostorách i „Muzeum Manzanilly“, kde se může každý dozvědět mnoho zajímavostí nejen o tomto druhu vína, ale i o ostatních vínech typu sherry. Degustace několika vzorků vína je samozřejmostí, ochutnávám i sladší varianty sherry, tzv. Cream, Moscatel a Pedro Jimenez. Dávám přednost suchým vínům, proto jsem se na rozdíl od ostatních návštěvníků nad „pohárky“ nerozplýval.
Píše se 30. květen 1498 a na svou třetí výpravu do Indií vyplouvá ze Sanlúcaru Kryštof Kolumbus. Přestože výprava janovského rodáka nezaznamenala žádných větších úspěchů, pro místní obyvatele (tzv. „sanluqueños“) je toto datum hrdou vzpomínkou na doby dávno minulé.
Dalším významným okamžikem je srpen roku 1519, kdy do zdejšího přístavu připlouvá ze Sevilly po řece Guadalquivir Fernão de Magalhães se svými pěti karavelami. Po pěti týdnech se flotila vydává na dalekou cestu, jejímž cílem je obeplout svět a dokázat tak kulatost Země. O tři roky později je Sanlúcar dějištěm návratu lodě Victoria, která se jako jediná z pěti vrátila zpět. Z původních 234 mužů se jich vrátilo pouze osmnáct, ale z pohledu historie se rozhodně jedná o jedinečný počin a splněnou misi.
V informačním centru jsem našel leták o tom, že se již město připravuje na pětisetleté výročí této události. Možná by se Sanlúcar dočkal i dalších podobných výprav, nebýt zanesení dolního toku řeky Guadalquivir. Přetížené obchodní lodě z Ameriky už totiž nenabírali směr k vnitrozemské Seville, ležící asi 100 kilometrů proti proudu řeky, ale začali vykládat své zboží v nedalekém Cádizu. Bohatství z Nového kontinentu proto Sanlúcar minulo, ale kdo ví, možná i proto si zachoval tak jedinečný a neopakovatelný ráz.
Sanlúcar je velmi poklidným bělavým sídlem, podobně jako řada ostatních andaluských měst. Masový cestovní ruch oblast prozatím nezasáhl, nestojí zde hotelové komplexy a na cizince narazíte opravdu zcela výjimečně. Ruch na ulicích nastává mezi desátou a druhou hodinou, poté se město ponoří do dlouhého pětihodinového spánku a ulice se naplní až k večeru. Většina kulturních akcí se koná po desáté hodině a končí v časných raných hodinách. Součástí většiny oslav jsou flamencové písně a tance, hodně jídla a samozřejmě i Manzanilla.
Pokud máte zájem o historické pamětihodnosti, uspokojí město i tuto vaší potřebu. Můžete navštívit třeba hrad sv. Jakuba, radnici v neomudéjarském slohu (tzv. Palác Infantů Orléans a Borbón), palác vévodů Media Sidonia, klášter sv. Dominika či kostel Matky Boží.
V přístavu se nachází návštěvnické centrum a muzeum Národního parku Doñana, který začíná na protějším břehu řeky Guadalquivir. Doñana náleží k nejvýznamnějším mokřadům Evropy, je poslední nížinnou divočinou v jižní Evropě. Pokud máte zájem o návštěvu tohoto místa, domluvte si exkurzi na recepci v centru. Do parku se dostanete ze Sanlúcaru pouze po vodě, loď Real Fernando odplouvá dvakrát denně.
Velmi zajímavým zážitkem je i návštěva místní tržnice Mercado de Abastos na náměstí San Lucas. Kromě tradičních čerstvých potravin zde můžete zakoupit či pouze obdivovat obrovský výběr ryb a mořských živočichů. Určitě zde naleznete i místní krevety, které patří k těm nejvyhlášenějším v celém Španělsku.
Pro návštěvu Maroka a pohoří Vysoký Atlas s nejvyšší horou severní Afriky Džabal Tubkal jsme si vybrali trochu netradiční cestu. Z Marrákeše přes městečko Asni do malého města Ijoukak. Zde jsme hledali a po chvíli nalezli odbočku do údolí Agoundis. Odbočka se nachází před mostem východním směrem. Ještě do první vesničky je cesta celkem pohodlná, ale poté se již mění ve zpevněnou pistu. Napravo míjíme vodní mlýn, úpravnu kamení a před další vesnicí zastavujeme, abychom něco pojedli.
Následují další a další vesničky, když cesta se stále a stále zhoršuje. Zřejmě to není ta správná silnice pro naše auto. Asi něco bude na tom, když v průvodci a na internetu píší, že cesta je pouze pro terénní automobily. Taktéž místní zde jezdí v nákladním autě. A ne jenom v něm, ale i na něm. A co všechno tam vozí. To se člověk nestačí divit. Patrně by nebyla špatná volba nechat auto v Ijoukaku a pokračovat tímto jejich dopravním prostředkem. Někdy jedeme po rovině, abychom za chvíli stoupali divokými serpentinami. Občas podvozek nebezpečně drhne o nerovný terén či vyčnívající kameny a motor řve v největších otáčkách. A tak pokračujeme v jízdě dále, celkem jedenáct a půl kilometru po této cestě, až zjišťujeme, že by to trápení pro naše auto stačilo. Objevujeme totiž celkem rozumné místo pro zaparkování. Za bedlivého pozorování místních lidí a dětí balíme věci a ve čtvrt na pět odcházíme.
Na konec místní „silnice“ jdeme přes několik vesnic ještě asi dvě hodiny. Po cestě nás doprovázejí chvílemi méně drzé, chvílemi více drzé děti a občas až na náš vkus moc oprsklí berberští darebáci.
V jeden čas nám společnost dělá asi třicetičlenná banda, která silně rámusí a doráží na nás, že to skoro vypadá na konflikt. Nakonec nás ale opouští, patrně na hranici svého teritoria, aby nás přebrala další skupina dětí před svojí vesnicí. Ztrácíme soukromí a stáváme se veřejnou osobou, kterou neustále sleduje chumel zvědavců, kteří v tu chvíli zapomněli na své každodenní starosti. Maroko je země dětí. Podle průzkumů má každá žena v průměru čtyři děti (ve zdejších vesničkách i patrně více).
Po opuštění konce silničky se vydáváme po vyšlapané cestě nad údolím říčky. Před sedmou hodinou je již tma a tak ve čtvrt na osm nalézáme místo ke spaní. Chvíli povídáme, něco málo papáme, bumbáme a posléze uleháme. Pozorujeme noční oblohu a okolní hory, zatímco ve vesnicích sledují „krásné lidi z Beverly Hills a Dallasu“. Jediné spotřebiče, které si skoro všichni nakoupili, jsou totiž televize a satelity. Večer i v noci vidíme v šeru a především slyšíme chodit místní lidi po stezce nad námi. Kam a odkud jdou v tuto pozdní dobu, to je nám záhadou.
Druhý den ještě skoro za tmy a poté při svítání nejprve slyšíme a poté vidíme opět chodit domorodce po stezce tam i zpět. My však vstáváme až ve tři čtvrtě na sedm. Prohlížíme si hory okolo nás a rokli pod námi. Ve čtvrt na osm se vydáváme na pochod. I když to už nečekáme, přicházíme přesto po chvíli do další vesničky. Prohlížíme si ji a konstatujeme, že malé kameno-hliněné domečky zatím nevytlačily moderní stavby a život v nich plyne jako před staletími. Vesnické domky jsou zajímavě zakomponované do krajiny. Jsou o něco více strohé a bez ozdobných prvků než ty, které jsme viděli včera. Mají rovnou střechu, která slouží k věšení prádla, sušení obilí a podobné činnosti. Jediné, co nám sem nepasuje, jsou satelity na plochých střechách. Ale na to jsme si již zvykli. Velikost talíře satelitu je patrně odvislá od movitosti majitele. Vesnici bez „talířů“ asi těžko v Maroku najdeme. Elektrické dráty nebo kabely sem sice nejsou přivedeny, ale to místním lidem nebrání, aby koukali na televizi a video nebo poslouchali hudbu. Patrně mají agregáty na benzín. K vaření používají propan-butanové bomby. Občas jsou na střechách vidět kolektory, ale ty patrně slouží k ohřevu vody, kdo ví. Vynalézavost a tvořivost místních lidí nezná mez. Na rozdíl od těch včerejších vesnic je tato bez příjezdní komunikace. Zavítat do vsi je možno pouze pěšky nebo na mule. Orientace mezi domky není jednoduchá pro nás. Každou chvíli se cesta rozdvojuje a my několikrát přecházíme přes dvorek. Kousek od nás štěká pes, okolo sebe vidíme i další domácí zvířátka, ale lidi nikde.
Cesta z vesnice vede dál údolím říčky, lemována hradbou vysokých hřebenů. Linie oblouků a tok potoka se stáčejí v zajímavých obloucích, které by dokázal zachytit jen mimořádně talentovaný kartograf. Avšak naše mapa měla jiného autora. Kolem nás jsou vidět vzorně upravená políčka a to i na místech, kde bychom to nečekali. Místní lidé prostě osejí a využijí každou plochu. Procházíme také kolem sadu, zřejmě s jablečnými stromy. Příroda okolo nás je prostě úžasná, ale s orientací a přesvědčením, že jdeme správně, je to již horší. Několikrát se nám do cesty připlete říčka a my zvažujeme, zda ji přeskákat po kamenech, přebrodit nebo se jí vyhnout. Most či lávku nehledáme, jelikož takové věci zde nemají. Skákání po kamenech by byl pěkný balet, možná však s nepěkným koncem. Brodění ve studené vodě nás také moc neláká, tudíž říčku neustále obcházíme po jednom břehu. Při pohledu dopředu se nám občas jeví schůdnější její levý břeh, posléze zase pravý břeh. Kam a kudy pokračovat je nám záhadou. Máme sice topografickou marockou mapu z roku 1972 v měřítku 1:100, ale tato patrně nebyla tisknuta pro turistické účely. Na mapě nejsou vrstevnice a místo, kde se nacházíme, je na rozhraní čtyř listů. Kreslíř mapy patrně nepovažoval za důležité řešit návaznost jednotlivých listů a s tím související detaily. A kdo by tady taky chodil podle mapy. Místní to zde znají dobře a turistika se v tomto kraji nepěstuje.
Po desáté hodině se nakonec rozhodujeme pro stoupání vzhůru do skal. Pomalu nabíráme výšku i vzdálenost. Výhledy jsou krásné a tak nespěcháme. V půl dvanácté přicházíme na plošinu, na které je krásně zelená louka s pasoucími se ovcemi. Kde se vzal, tu se vzal, jen nás zahlédl, hned nám jde naproti pastevec. Vzhledem k tomu, že je půl hodiny před polednem, tak si zde děláme přestávku a obědváme. Zkoušíme komunikovat s panem domácím, ten však trpí vadou řeči. Ale to stejně nevadí, jelikož ani on, ani my neznáme řeč toho druhého. A tak jako obvykle se domlouváme rukama. Dozvídáme se, že jsme k jeho údivu přišli cestou necestou, a že ta správná stezka z vesnice vede úplně jinudy. Teď je nám jasné naše bloudění okolo říčky. Ukazuje nám také hadici s vodou, která by snad mohla být pitná. Už jsme v celkem dobré výšce a žádné znečištění není nahoře vidět, tak to snad přežijeme.
Dobře najeden domácí stravou a napojen místní „pitnou“ vodou se vydávám na lov. Prohlížím si malé ovečky a poté jsem se pomalu k jedné přiblížil. Ale v tu chvíli už ona věděla o mně. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Kdo s koho. Byl jsem rychlejší. Zmáčkl jsem spoušť. Dostal jsem ji. Na displeji digitálu se vykreslil úlovek. Fotografujeme ne jenom místní faunu a floru, ale také okolní hory a sebe.
V půl jedné odcházíme v doprovodu pastevce, který nám upřesňuje cestu. Za půl hodiny po krátké poradě se Petr rozhoduje vrátit se na louku a věnovat se studiu místních přírodních podmínek a života ovčího stáda i jejich pastevce. Já s Frantou odkládáme spacáky, karimatku a další pro nás „zcela jistě nepotřebné věci“ a vydáváme se „na lehko“ dále do hor. Hned se jde lépe.
Časem přicházíme na první sněhová pole. Zpočátku se jedná o malá místa, posléze i o souvislejší plochy. Na zádech mám poloprázdný kletr, který asi za hodinu odkládám v místě, kde ze sněhu vystupuje několik výrazných a velkých kamenů. To se to šlape nalehko. Franta má svůj pivní batoh vpředu, ale ten jen tak neodloží. Mezi čtvrtou a půl pátou přicházíme do sedla ve výšce asi 3.800 metrů nad mořem, které jsme si určili jako náš cíl. Zde se kocháme báječnými pohledy a fotografujeme. Napravo vyhlížíme nejvyšší horu severní Afriky, Djebel Toubkal a také sedlo Tizi n´Ouagane. Někde vlevo by měl být další čtyřtisícový vrchol Westgipfel (4.090m).
Poté se vydáváme na cestu zpět. Po chvíli nacházíme batoh a dál nás čeká již jen „zbytek“ cesty na louku, což považujeme za rutinní záležitost. A tak se „zkušeně“ rozhlížíme po okolí a cestě nevěnujeme nějakou zvláštní pozornost. Za nějakou dobu se začíná stmívat a my zjišťujeme, že nevíme, kde jsme. Chvíli jsme přesvědčeni, že naše „slavná“ louka je nahoře, poté se shodujeme v názoru, že je dole, ale pravdou je, že chodíme neustále sem a tam, nahoru a dolů a pořád nic. Soumrak přichází velice rychle. Naše naděje zvolna mizí za obzorem. Neustále procházíme už několikrát terén tam a zpět a nejsme o nic moudřejší než na začátku.
Ve dvacet jedna hodin a třicet minut „zatahujeme za brzdu“. Postáváme na místě a přemýšlíme, kde se v naší orientaci vloudila chybička. Lehce chladná noc je zpočátku příjemnou společnicí a uklidňuje nás svým jasem. Ale poté, co se rozhodneme bivakovat bez spacáku, pouze v tom, co máme na sobě, se nám teplota vzduchu již nejeví zcela příjemná. Teploměr ukazuje dva stupně pod nulou. Oblékám tudíž na sebe vše, co nacházím v kletru a posléze navlékám batoh na nohy. Zpočátku to lze vydržet, ale po chvíli je mi zima. Franta je na tom ještě „lépe“. Věcí má totiž méně než já. Proto za chvíli slyším jeho nadávky a vidím, jak začíná dělat dřepy. Ani já jsem však v těchto podmínkách neusnul. Kolik dřepů Franta udělal, nevím, ale půl hodiny po půl noci je rozhodnuto, že bude pokračovat v pochodu a v hledání naší louky. Naštěstí mám čelovku a tak je možno se v tomto skalnatém a nelehkém terénu pohybovat. Nahoru a dolů, doleva a doprava, po sněhu a po skalách,…. a pořád nic.
Tělo funguje jako stroj, pravá, levá, šlapeme dál a dál. Halucinace zatím nemáme a při chůzi také neusínáme. Přesto přemýšlíme, zda a jak dlouho vydržíme bez spánku pochodovat. Vzpomínám na záběry z filmů nebo zprávy o vojenských přesunech při bojových akcích. A co dělá asi Petr v generálním štábu „na zelené louce“. Zkoušíme celou noc také posílat pomocí čelovky signály, ale jak se posléze ukáže, zcela špatným směrem. Ve čtyři hodiny opět volím kombinaci polohy sedu a lehu, Franta se chystá na svoji obvyklou sérii dřepů. Takto přečkáváme asi dvě hodiny, ale déle to nejde, je zima. Začíná se rozednívat. Východ slunce v pohoří Atlasu je tak úžasný, že se nedá popsat, ale musí se zažít. Dnes si ho však nějak nemůžeme opravdově vychutnat. Po šesté hodině vyrážíme dál, nahoru, dolů, doleva i doprava. Za hodinu a půl se nás konečně usměje štěstí a nacházíme tu správnou stezku a v osm hodin končíme „bojovou hru“ na zelené louce.
Kde se stala chyba? Špatně jsme odhadli vzdálenost mezi místem, kde jsme se rozloučili s Petrem a místem, kam jsme vystoupali. Při návratu jsme neustále hledali v určitém prostoru, ale louka byla ještě o kus dál. Po našem návratu Petr vystrkuje hlavu ze spacáku a má radost ze setkání. Připravuje nám snídani a my povídáme. Slunce je sice již nad obzorem, ale přesto uleháme do spacáků a zkoušíme na chvíli usnout a nabrat síly na další pochod.
V půl desáté je už ale moc velké teplo a tak balíme věci a za půl hodiny odcházíme. Mezitím přijel na mule „pan domácí“, který předešlý večer odešel do vesnice. Od něho také Petr zjistil, kudy vede ta správná cesta, po které se nyní vydáváme, a po které jsme měli včera přijít.
Po chvíli nás předjíždí pastevec na mule, doprovází nás a ukazuje nám cestu až k vesnici. Mula je velmi důležitý prostředek. Dokáže bezpečně chodit po úzkých chodníčcích ve velmi strmých svazích. Bravurně zvládá kamenité a šikmé svahy, kde jsme my měli problémy. Uveze kromě člověka i další náklad. Poslouchá, neodmlouvá, pamatuje si cestu a nepotřebuje „benzín ani SPZ“.
Podél cesty pozorujeme na svazích okolních kopců malé vesničky s hranatými baráčky nalepenými jeden vedle druhého. Výhledy jsou to krásné. Zhruba v pravé poledne jsme konečně na místě, kde končí silnice, a kde jsme včera špatně odbočili. Zde nás „mulař“ opouští, aby na nás o pár metrů dál ve vesnici počkal a pozval nás k sobě domů. Dlouho nás přemlouvat nemusel, návštěvu berberského obydlí by byl hřích odmítnout.
Za prahem domu leží na zemi jeho otec, patrně se chladí. Když nás uvidí, tak vstává a doprovází nás do pokoje. Za chvíli již pijeme „berberskou whisky“ neboli whisky marocaine, což je nám již dobře známý, teplý a hodně sladký mátový čaj. Posléze dostáváme ochutnat domácí arabský chléb s nějakým vývarem, do kterého se chléb namáčí. Prohlížíme si berberskou domácnost a postupně je nám představena i zbývající část rodiny. Před odchodem jim dáváme nějaké drobné jako odměnu za jídlo, pití a návštěvu. Prostředí domu i celá rodina působí příjemně, vůbec neotravují a nesnaží se nám za každou cenu něco prodat. Prostě pohoda. Při odchodu nám ještě „pasáček“ ukazuje zbývající část domu, dvůr a celé své hospodářství. Je to zajímavé. Včera na louce, když jsme ho viděli, bychom neřekli, že má takový majetek.
Ve třináct hodin a třicet minut pokračujeme po silnici přes další a další vesnice. Berberské vesničky jsou si celkem podobné. Domečky z dálky vypadají jako škatulky a mezi nimi vedou křivolaké uličky, které se stáčejí občas nahoru a hned zase příkře dolů. Domy mají jednoduché, ale přitom zajímavé, někdy i originální řešení fasády, různá okna, dveře, minibalkónky, omřížování a další prvky. Většina staveb je minimálně nebo vůbec udržována, některé detaily nejsou ani dokončeny. Takový je styl zdejší výstavby.
Dnes je větší klid. Děti asi pasou ovce a pomáhají na poli, a tudíž nás nikdo nevyrušuje při rozhlížení se. Občas jdeme pod skalou nebo příkrým kopcem. „Bonžúr, mesijé,“ odpovídají nám dolů na pozdrav ženy a děti. Nechápeme, jak se ti lidé dostali až tam nahoru. Z našeho pohledu se jedná o regulérní horolezecký výkon. „Berberky“ a jejich děti mají v rukou malé krumpáčky, kterými dolují ze skal trsy horské trávy. Při tom často zpívají. Trávu pak v obrovských nůších snášejí dolů k cestě. Po skalách skákají jako horské kozy. Občas mají kolem pasu omotaný kus lana pro případ, že by někde na skále uvízly. Trávu patrně prodávají za pár dirhamů dole v městečku, a mají tak peníze alespoň na základní potraviny.
Také pozorujeme skoro v každé vesnici, jak některé ženy perou prádlo v potoce. Žádná automatická pračka, ani teplá voda, nýbrž studená a průzračná voda v místním potoce. I když s tou průzračností si nejsme až tak jisti, protože se občas o něco výše pasou zvířátka. Při našem putování v horách nevidíme skoro žádné mešity a minarety. V jedné vesnici sice slyšíme vyvolávače, ale místní se nemodlí, ani se nikam nehrnou. Práce je hodně a tak čas na modlitbu je až patrně před večeří.
V půl čtvrté jsme zpátky u auta. Jeden človíček z vedlejší vesnice nám ukazuje deku a říká, že spal u auta a že nám ho hlídal. Když jsme předminulý den odcházeli, tak jsme mu dali 10 Dh, protože byl nejblíže autu. Nyní jsme mu přidali 5 Dh, ale zdálo se mu to málo a dožadoval se papírových peněz. My jsme mu česky vysvětlili, že sami máme málo a odjíždíme. Opouštíme klasické berberské vesničky.
Pavel Liprt, Karlovy Vary http://bubinga.blog.cz/