Šablona | Cestopisy

Španělská Andalusie je nejjižnější částí Pyrenejského poloostrova. Historické prolínání maurské kultury je znát na zdejších památkách a blízkost Maroka zase předpovídá ráz zdejší krajiny.

Turistický průvodce přehledně představuje jednotlivé oblasti Andalusie. Jak již bývá u průvodců Rough Guides zvykem, tak po obecném úvodu nabízí kniha místa které nesmíte minout a to v podobě 24 fotografií s popisy. A co tedy nesmí návštěvník Andalusie minout? Údajně jsou to památky ve městě Sevilla, jako je největší gotická katedrála na světě, palác Alcázar s okouzlujícími zahradami. Dále skvostný maurský palácový komplex Alhambra v Granadě, Mini Holywood, kde se utkali Clint Eastwood, Yul Brynner, Steve McQeen a mnozí další proti záporným pistolníkům, Národní park Coto de Doňana s exotickými plameňáky, park Cabo de Gata v Almérii se slanisky, drsným pobřežím a ptactvem, Národní park Sierra de Cazorla s rozlehlou oblastí strmých vrcholků a zalesněných údolí. Ve výčtu samozřejmě nechybí ani Gibraltar, malé území zakončené kolosální skálou, známé také jako území z éry kolonialismu s vlastní měnou a všudy přítomnými bezocasými opicemi.

Formát: 129×198
Vazba: brožovaná
Počet stran: 245
Vydáno: NOVINKA! 24. 6. 2015
Běžná cena: 458 Kč
Naše cena: 366 Kč

Po základních informacích o tom jak se nejlépe do Andalusie dostat, ubytování, jídlu a pití přechází kniha k části Průvodce, ten je rozdělen na podrobné oblasti a to: Málaga, Garganta del Chorro, Antequera a okolí, Parque Natural de El Torcal, Nerja, Almuňécar, letoviska pobřeží Costa del Sol, Gibraltar, Algeciras, bílá města a směrem k Rondu, Ronda, okolí Rondy, směrem ke Cadizu a Seville, Sevilla, Sierra Morena, Costa de la Luz, Cádiz, El Puerto de Santa María, Sanlúcar de Barrameda, Jerez de la Frontera, provincie Huelva, ze Sevilly do Cordóby, Cordóba, provincie Jaen, Granada, Parque Nacional Sierra Nevada, Les Alpujarras, provincie Almeria. Všechny tyto vyjmenované oblasti jsou v knize velmi podrobně popsány.

Závěrečnou částí knihy jsou Souvislosti s představením dějin a historických událostí, kapitola je zde věnována i flamenku a několika základním slovíčkům a větám, které by jste měli před návštěvou Andalusie znát.

Při návštěvě Šumavy jsme si vybrali jako jeden z nášich výletních cílů soví voliéry v Borové Ladě. Expozice sov žijících v šumavském parku nás zajímala i vzhledem k naší velice oblíbené voliéře Sovice sněžné v brněnské zoo.Jak uvádí jeden turistický prospekt, jedná se o největší venkovní soví areál v České republice. Rozkládá se na ploše 1500 m2 a můžete zde spatřit většinu ze šumavských druhů sov, včetně velice chráněného puštíka bělohlavého, který byl opětovně vysazen do zdejší přírody. Velikost samotné voliéry patrně nebude oněch zmiňovaných 1500 m2 a časová náročnost trasy 2,5 hodiny je také předimenzována, trasu s přehledem absolvujete za poloviční čas. Nicméně voliéra je zajímavým zpestřením pobytu na Šumavě a lákavým cílem pro mnohé turisty. Sovy v expozici musíte někdy hodně hledat a některé jsme ani nespatřili. Nejvíce nám při naší návštěvě pózoval malinkatý Sýc rousný. Ve voliérách jsou lavičky, kde si můžete odpočinout.

Voliéry vybudovala správa NP a CHKO Šumava a jsou průchozí, jednotlivé sekce jsou však odděleny. Vstupné je zdarma. Areál využívá přirozeného přírodního prostředí malého lomu. Ve vstupním srubu před voliérami je umístěna expozice, obsahující zajímavé informace o odlišnostech sov od ostatních ptáků. Jednou týdně a to v úterý je i podvečerní pozorování, kdy jsou sovy mnohem více aktivní. Tento den je otevřeno od 12:00 do 21:00 hodin. Mimo pondělí, kdy je zavřeno je pak otevřeno denně od 9:00 do17:00 hodin.

Parkování je na záchytném parkovišti v Borové Ladě, parkovné činí 50 Kč. Vedle parkoviště se nachází dřevěná stezka vedoucí k voliérám, ty se nacházejí cca 250 m od parkoviště. Voliéry umožňují bezbariérový přístup.

Kompletní průvodce několika dnů po Brazílii s radami na cestu a pobytem v turistických oblastech jako je například Rio de Janeiro, město Campo Grande, vodopády Iguacu, řeka Rio da Prata, oblast močálů Pantanal a mnohých dalších.
Termín: 19.5. – 9.6 2015
Aktuální kurz – květen 2015 – 1 BRZ = 8 Kč

Den 1. – Cesta z města

Tak vše vypuklo 19.5. kdy jsme odpoledne dorazili na letiště Václava Havla. Na letišti jsme byli s celkem slušným předstihem, takže jsme se nechali odbavit a vyrazili ulovit něco k snědku. Než jsme se rozkoukali tak jsme seděli v letadle směr Řím, kde byly dvě hodinky na přestup, vše proběhlo v pohodě a tak jsme kolem desáté odlétali směr vytoužené Brazílie. Ačkoliv nesnáším dlouhé lety tak tento uběhl docela rychle, až na tu klimatizaci nastavenou snad na 16 st. Při pohledu na týpka, který seděl v letadle, v zimní bundě mi bylo ze začátku celkem do smíchu, ale pak jsme poznali co je Sibiř v letadle. Nicméně oblečení a přikrytí jsme většinu cesty prospali.

Den 2. – Přílet do Ria

Po příletu (ve 4:45 místního BR času – časový posun mínus 5 hodin) do Ria jsme samozřejmě dostali teplotní facku a vyrazili si pro krosny. Poté do třetího patra k bankomatům a vybrat peníze (prý to vyjde nejlevněji). Zrovna začínalo svítat, takže hledání busu, který nás doveze na autobusák, nebyl problém. Jakmile jsme prošli bariérou taxikářů a vyšli ven z terminálu, dali jsme se doprava směrem k modrým autobusům. Zde jsme se zeptali, který bus jede na Rodoviária Novo (cena 14,65 BRZ/os) a vyrazili. Díky navigaci, kterou jsem měl v mobilu (častokráte využívanou a častokráte i neocenitelnou pomůckou –Maps Me – offline maps) jsme vylezli na správné zastávce a hurá na autobusák. Prošli jsme hlavním vchodem, eskalátorem nahoru a poté vpravo. Po pravé ruce jsou stánky a byl zde i náš stánek – dopravce Pluma – směr Foz do Iguacu. Koupili jsme jízdenky (levnější o pár reálů než na netu) 210 BRZ/os, odjezd v 8:00. Autobus prostorný (maličko zatuchlý – klimatizace v pohodě) a pohodlný. Cesta trvala 22 hodin (opět má panika co budu dělat 22 hodin v buse) a utekla jak voda – prospali jsme snad 18 hodin.

Pozn.: Hned první odzkoušený bankomat od HSBC byl v pohodě a peníze vydal (zkoušeli jsme dvě karty). A neměli jsme problém ani později s výběry (měli jsme 4 karty – dvě debetky a dvě kreditky –fungovaly všechny)

Den 3. – Vodopády Iguacu – Brazilská strana

Přijeli jsme v 6:00 na autobusák a z něj pak linkovým busem (č. 105 – cena 2,9 BRZ/os) do města na další autobusák (je zde i stánek Info). Z netu jsem měl vyhledaných asi 5 hostelů, přičemž můj favorit byl Hostel Pousada El Shaddai (opět levnější cena než na netu ) 35 BRZ/os/noc – dvojlůžák + společné sprchy. Takže jsme se vydali směrem k němu. Vylezli jsme směrem výjezdu autobusů a šli směrem k větší křižovatce, kde už byli ukazatelé k našemu (i jiným) hostelu. Cestou jsme míjeli hostel Katharina (myslím, že ho provozuje Čech) kde byla pověšená česká vlaječka. Po ubytování jsme hned vyrazili směr vodopády (autobusová zastávka „u Zubaře“ poblíž hostelu linka č. 120 opět 2,9 BRZ/os – přímo k vodopádům – to poznáte). Vstupné 52,3 BRZ/os. Procházka cca na 3-4 hodiny. Vyhlídky parádní a pokoukání ještě hezčí. Po tomto výletu jsme jeli zpět na hostel a něco málo pokoupili ve městě. A pak už jen hurá vytoužený odpočinek.
Pozn.: Pro Brazilce a místní daleko, daleko menší vstupné, ale to tak bylo všude

Den 4. – Vodopády Iguacu – Argentinská strana

Ráno vstávačka plus snídaně. A hurá směr Argentina (konkrétně Puerto Iguacu). Našli jsme si zastávku u autobusáku kde „staví“ autobus do Argentiny (na zastávce je vylepená Argentinská vlaječka) jezdí každých 30 minut (4 BRZ/os). Nastoupili jsme a hurá na hranice. Na hranicích bus zastavil a my (turisti) museli vystoupit a dojít si pro razítko na celnici. Autobus mezitím odjel a tak jsme museli čekat na další bus (zase 30 minut). Další autobus nás dovezl na Argentinské hranice, kde se procedura opakovala s tím, že bus tentokráte čekal. Na hranicích rušno a chaos, ale vše proběhlo v pohodě. Pak nás bus vyhodil kdesi na rušné ulici s tím, že na protější zastávce máme počkat na bus k vodopádům. Tam už čekali odchytávači a snažili se nás přesvědčit, že bus právě odjel, že nám nabídnou levnější převoz a že budeme čekat dlouho. Nicméně jsme se tak dlouho kroutili, až nakonec po 10 minutách dorazil bus (jinak bus jezdí cca každých 15 až 20 minut). Cena busu 15 BRZ/os. Vstup 260 Pesos/os. Zde jsem vybíral z bankomatu Pesos na vstup a na jídlo, které si koupíme. Výběr proběhl v pohodě, ale druhý den mi volali z banky, že mi kartu zkopírovali a že mi vybrali kdesi v USA 20 000,-, naštěstí mě hned ujistili, že mi peníze vrátí, až se vrátím z dovolené (což taky proběhlo).
Kartu jsem nechal zablokovanou. No ale zpět k výletu. Jestliže jsme na brazilské straně byli v úžasu, tak na téhle straně jsme nestačili valit oči. Krása krajiny a vodopádů nelze popsat a na fotkách ji nejde ukázat. Celé jsme to proběhli a na závěr si nechali Ďáblův jícen. Hlavně jsme se byli podívat na ostrůvku St. Martin (doprava na ostrůvek je v ceně vstupného), z něhož byl nejkrásnější výhled z bezprostřední blízkosti. No a Ďáblův jícen monumentální a osvěžující. Vůbec se nám odtamtud nechtělo nic méně jsme museli stihnout bus do Bonita. Takže hurá zpět do Brazílie. Na zpáteční cestě jsme si na Argentinských hranicích odskočili pro razítko a na Brazilských jsme už nevystupovali (někdo vystupoval, někdo ne, nic méně se potom nikdo nepídil). V hostelu nás už nenechali vykoupat (jedině za poplatek 10BRZ/os z čímž jsem je poslal do kytek) takže jsme si zabalili a jeli na autobusák. Bus nám jel v 18:00 do města Dourados (130 BRZ/os od společnosti Nova Intergracao, který jsme zakoupili ve městě).

Pozn.: Autobus jede nejprve na Brazilské hranice, zde si od řidiče vyzvednout lístek (o zaplacení jízdného) poté vystoupit a dojít si pro štempl. Pak počkat na další bus a jet o pár metrů dál na Argentinské hranice kde je potřeba opět vystoupit jít přes celnici pro další štempl a počkat na bus na druhé straně. Jestliže budete mít na vodopády jen jeden den tak určitě zvolte Argentinskou stranu.

Den 5. – Bonito – koupák

Do Douradosu jsme dorazili ve tři ráno (to, že jsme na místě nám naštěstí prozradila GPS, řidiči většinou není rozumět), přičemž bus do Bonita nám odjížděl v 6:00. Vystupovali jsme zde sami no a autobusák byl celkem odstrašující, ale bylo to umocněné tím, že bylo tak brzy a že sem tam polehávali bezdomovci. Když přišla šestá hodina tak jsme již netrpělivě stáli u okénka společnosti Cruizero do Sul. Jenže ono nic, bus nikde a okénko stále zavřené, až pak nám docvaklo, že jsme během jízdy přejeli do jiného časového pásma, takže jsme čas posunuli o hodinu zpět a problém byl vyřešen. Lístek jsme zakoupili za 77,5 BRZ/os a hurá do Bonita. Na místo jsme dorazili v poledne, opět jsme měli vytipované ubytování, takže jsme mířili na jisto. Byl to hostel Pousada Ecological Expeditions (přičemž jsme již dopředu věděli, že nám poté zprostředkují výlet do Pantanalu). Hostel parádně zařízený (lednice, klimoška, sprcháč i telka – k ničemu) cena opět nižší než na netu 35 BRZ/os/noc. Krátce po poledni jsme byli ubytovaní a venku nesmírné vedro, takže hurá na kola a směr místní „koupaliště“ Balneário Municipal. Voucher (spíše vstupenku) jsme zakoupili v Bonitu u nějaké společnosti za 25 BRZ/os. Cca 7 km po hlavní silnici a byli jsme tam. Vedro, a příjemně studená voda plná rybek (spíše pořádných ryb). Po lehárku u vody jsme nabrali nové síly na další výlety a hlavně na cestu zpět, která byla jakoby delší.

Pozn.: Autobusák nebyl až tak odpuzující, jako spíš to, že jsme byli vyjukaní turisti, kteří furt čekají, kdo a kde je okrade, fakt byl ten, že si nás nikdo nevšímal a celou dobu jsme si pohodově hověli na lavičkách. V hostelu si účtoval půjčovný 10 BRZ za kolo, nakonec nám je ale nezapočítal.

Den 6. – Rio da Prata

Na další den jsme měli naplánovanou pecku v podobě šnorchlování v řece Rio da Prata. Výlet nás vyšel na 142 BRZ/os bez dopravy. Tu jsme si také domluvili v hostelu. Takže ráno jsme měli připravený vůz a vyrazili na farmu, kde tyto výlety pořádají, cca 50 km od Bonita. Silnice byli opravdu jak z dokumentů, jedete 15 km po asfaltu, který najednou končí a je před vámi jen uježděná červená hlína a za další pár kilometrů zase kus cesty asfalt. Když jsme dorazili na místo, tak nás čekal anglicky mluvící průvodce, který nám dal vybavení (neopren, vestu, botky) a spoustu pouček jak se v tomto ekosystému chovat. Jeepem nás dovezli na kraj pralesa a vyrazili jsme na 30ti minutovou procházku k řece, během toho jsme viděli nějaké ty zvířátka (opičky, divoký malý prasátka…), ptáky a hmyz. Během procházky nám trochu pršelo, ale jelikož bylo horko a my byli v neoprenech, tak jsme to jen uvítali. Když jsme dorazili k řece, nestačili jsme zírat na tu krásu, křišťálová voda, plno rybiček a bujná vegetace pod vodou. Prostě šnorchlování jak v akvárium které trvalo asi 2 hodinky (uteklo to jak voda). Záběry z kamery jsou úchvatný. Během šnorchlování jsme narazili i na jednoho malého kajmana (nehnutě odpočíval ve vodě). Ke konci úseku jsme mohli buď zbytek dojet na lodčcei nebo ještě šnorchlovat. Já si vybral šnorchlování voda byla hlubší a viditelnost horší. Ale odměnou mi bylo to, že jsem v jednom mělčím místě viděl pod vodou anakondu (když jsem průvodci říkal, že měla cca 1,5m tak mi sdělil, že to prý bylo jen mládě). Bohužel proud byl celkem silný, takže jsem se na to místo již nemohl vrátit. Nicméně zážitek úchvatný. Po cestě do hostelu následovalo vyrovnání se s řidičem (neuměl anglicky), ale řekl si o 150 BRZ za cestu, bohužel jsem byl vůl a zaplatil jsem mu dřív, než jsem se zeptal, zda je to i za nadcházející výlet (nebylo, ale těžko vyjednávat když už bylo zaplaceno). Po návratu jsme se vydali do zdejších marketů nakoupit nějaké to jídlo a nějaké čůčo navečer, ale ejhle byla neděle a všude zavřeno, naštěstí jsme měli něco málo na pokoji.
Pozn.: Tento výlet bych určitě během návštěvy v Brazílii nevynechal. Sice není nejlevnější, za to je jeden z nejkrásnějších.

Den 7. – Gruta do Laga Azul

Dalším výletem v oblasti Bonita jsme zvolili návštěvu jeskyně v podobě rozevřené tlamy ze skalního masivu. Tenhle výlet nás vyšel 45 BRZ/os vstupné a 80 BRZ za cestu. Naštěstí jsme již měli jiného řidiče a cenu cesty jsme si řekli hned na začátku, je to cca 45 km od Bonita. Na místě byl opět anglicky mluvící průvodce, který nám dal krom instrukcí helmy a šlo se do lesa. Cesta k jeskyni nebyla nikterak dlouhá cca 150 metrů a pak se před námi otevřela tlama. Krásný pohled do nitra jeskyně plus milý a všude přítomní komáři. Po schodech (300 schodků) jsme sešli téměř na dno jeskyně k jezírku, které je až magicky zbarvené od světle modré do černé. Výlet sice dosti krátký, ale na pokoukání pěkný. Po výletu jsme vyrazili na průzkum města. Město v květnu působilo spíše ospale, ale postupem večera začalo ožívat. Dostali jsme pořádný hlad a tak jsme koukali kde co ulovit, na námku jsme našli takový stánek, který provozovali nějací mladí týpci, samozřejmě neuměli anglicky, nicméně jsme si objednali hambáče (který byl pro 4 lidi) 35 BRZ včetně pití. Kluci chvíli koukali, jestli to myslíme vážně a že to chvíli potrvá. Čekali jsme všehovšudy 15 minut a macek byl na stole. Byl vynikající a skoro se nedal ve dvou sníst – podařilo se.
Pozn.: Gruta do Laga Azul jsme naplánovali abychom si maličko odpočali zbytek dne jsme se váleli v hostelu a courali po městě.

Den 8. – Příjezd na Pantanal

Během ubytování v Bonitu jsme si domluvili tří denní výlet do oblasti Pantanal. Rozlehlé místo plné močálů, velkého počtu rozmanitých zvířat a bohužel i komárů. Výlet stál 550 BRZ/os. Ráno okolo desáté jsme vyrazili směr Pantanal (cca 213 km) – odvoz byl v ceně. Nejprve jsme dorazili na „odpočívadlo na křižovatce“ kde jsme čekali až přijedou ostatní výletníci z jiných měst. Po nějaké půlhodince si pro nás přijel místní týpek s upravenou dodávkou. Na ní jsme naskákali a vyrazili na jeho farmu Pousada Arara Azul (cca 35 km). Cesta trvala celkem dlouho, ale to bylo zapříčiněno tím, že jsme již z cesty pozorovali kajmany, tukany, lišky atd… Ubytování na farmě bylo příjemné – útulné pokoj se sprchou, klimoškou a záchodem. Po ubytování jsme dostali instrukce, kdy je jídlo a kdy vyrazíme na noční safari. Takže jsme se dle doporučení navlékli tak aby nás komáři nesežrali a hurá na dodávku. Safari projížďka byla pouze po cestě, po které jsme přijeli. Průvodce svítil reflektorem a snažil se najít co nejvíce zvěře, ale hlučná dodávka musela vše vyplašit – to mě trochu mrzelo. Zvířat moc nebylo, za to jsme viděli pořádný tarantule, který jak jsme zjistili, žijí v každém podivně rostlém kořenatém stromě.
Pozn.: Na noční safari jsme byli vybavení zbytečně – čelovka nebyla třeba a moc zvířat k vidění u silnice nebylo. Zde jsme byli dosti zklamaný.

Den 9. – Lovci piraní

Ráno bylo brzké vstávání v šest hodin. Po výtečné snídani jsme jeli dodávkou k řece, kde byla připravená loďka. Naskákali jsme na loďku a hurá do hlubokého Pantanalu na pozorování zvířat. Myslím, že tenhle výlet nám kompenzoval předešlou noční safari. Viděli jsme opičky, kapybary, vydru, spousty ptactva včetně papoušků, velké množství kajmanů a spousty dalších. Zanedlouho jsme zastavili na řece a začala parádní zábava v podobě lovení piraní. S sebou jsme vezli pár bambusových prutů a návnadu v podobě masových odřezků. První úlovky na sebe nenechali dlouho čekat. Každý jsme si ulovili nějakou tu piraňu na krmení kajmanů. Při zpáteční cestě jsme zastavili v jedné zátočce u jiných turistů (kteří se koupali v řece plné piraň a hned o 5 metrů dál odpočíval kajman). Odpočívajícího kajmana jsme nalákali na břeh tak, abychom ho mohli krmit. To byl parádní závěr dopoledního výletu po řece. Poté jsme vyrazili zpět na Pousadu na oběd, který byl výborný a po obědě jsme šli opět rybařit a krmit kajmany. Během rybaření jsme si nachytali i nějaké piraně na večerní grilování.

Pozn.: Odpolední rybaření u cesty na mostě bylo sice fajn, ale ne tak zábavné jako rybaření na řece.

Den 10. – Močály = komáři

Další ráno byl naplánovaný výlet skrz močály na pozorování zvířat. Po snídani jsme vyrazili na cca 3 hodinou procházku skrz močály. Během toho jsme viděli pásovce, srnky, nosály, opičky, plameňáky, papoušky, tukany, hnízdo (úl) divokých včel, stopy mravenečníka, pravý velký pralesní mravence a spousty komárů. Výlet parádní, poněvadž zvířata jsme pozorovali z opravdu malé vzdálenosti, ale ty komáři dávali tak zabrat že jsme si už přáli být zpět v pokoji. Po obědě nás hodili opět na shromaždiště, kde na nás čekal minibus (70 BRZ) směr Campo Grande. V Campo Grande jsme již měli domluvenou Pousadu Ecological Expeditions a noc zdarma za to, že jsme se ubytovali v Pantanalu ve výše zmíněné Pousadě. Pokoj byl v celku příjemný (se sprchou, klimoškou a ventilátorem). Jediný v čem byl háček, že bylo všechno slyšet. Takže když se nějaký týpek rozhodl usnout u zapnuté televize, tak celý hostel spal u zapnuté televize, ale únava dělá své a usnuli jsme vcelku rychle.
Pozn.: Výlet do Pantanalu byl dobrý určitě bych ho na své cestě nevynechal a v lecčem opravdu nepřekonatelný, ale rozhodně ne dle očekávání a dle toho jak to popisovali provozovatelé. Bohužel jsme neměli výlet na koních, i když byl psaný, noční safari nebylo nic jiného než projížďka dodávkou a plašení noční zvěře. A celodenní rybaření taky dle mě není zrovna zábava na celý den. Volil bych spíše jiné cestovky (než Pantanal trecking), např.: Hostel Santa Clara nebo Lontra Pantanal Hotel – vypadali profesionálněji, ale bylo zde více turistů, po cenách jsem nepátral.

Den 11. – Campo Grande

Naplánovaný den volna (kvůli levným zakoupeným letenkám Campo Grande – Rio – přímý let) jsme trávili ve městě. Nejprve jsme zamířili na nedalekou tržnici s kořením, čaji, masem a mnoho dalších poživatin, o kterých jsme nezjistili, k čemu jsou (nikdo zde neuměl anglicky). Pokoupili jsme nějaké věci pro přátele a rodinu a vyrazili jsme do parku, který byl v centru města. Park byl příjemný a v tom horku se dalo aspoň schovat na lavičky pod stromy. Vyfotili jsme se s kapybarami a šli pomalu zpět na hostel, přičemž jsme ve stáncích ochutnávali místní mňamky. Do hostelu jsme dorazili později odpoledne a poté už jen hověli u knížek a na wi-fi. Další noc stála 50 BRZ/os.
Pozn.: Všude plno lidí a já furt instinktivně hlídal batohy a peníze, ale nikdo si nás vůbec nevšímal. Naopak všichni usměvaví a znavení ze slunce.

Den 11. – Konečně Ilha Grande

Jelikož nám letělo letadlo brzy ráno (5:35 abychom se v klidu stačili dopravit na ostrov a ubytovat) domluvili jsme si den předem taxi na čtvrtou hodinu ranní. Taxi na letiště stálo 25 R (s taxametrem cca 5 km). Let byl přímý a trval hodinku a půl. Z letiště znova hurá na Rodoviário Novo (14,65 BRZ/os). Na nádraží jsme chvíli hledali stánek společnosti Costa Verde, která jezdí směr Angra dos Reis (stánek je opět nahoru po schodech, poté doprava a úplně dozadu ke stánkům s jídlem, zde po schodech dolů, poté doleva a dozadu – uff). Zakoupili jsme dva lístky (41,5 BRZ/os – jezdí každou hodinu) a šli se najíst. Cesta busem trvala cca 4 hodiny (místo původních 3) takže jsme nestihli trajekt. Panika nebyla na místě, poněvadž na ostrov jezdí hromady lodí, loděk, jachet a všeho co se udrží na vodě. Takže jsme si zaplatili speed boat za nehorázný peníz (40 BRZ/os) a ve čtyři hodiny vyrazili směr Ilha Grande. Cesta lodí trvala 40 minut. Dle doporučení od jednoho německého klučiny jsme se vydali hledat Hostel Holander. Chvíli jsme bloudili uličkami, ale nakonec nás cedule dovedli na parádní místo. Hostel se skládal z jednoho většího bungalovu se společnými ložnicemi a asi z pěti chatiček pro páry. To vše zasazené uprostřed upravené džungle (opravdu nádhera). Takže jsme se ubytovali v jedné chatičce (80 BRZ/os/noc) a vyrazili směr městečko na nějaký jídlo. Po tom co jsme spořádali parádní pizzu a nějaký to pivko jsme šli relaxovat před chatku.

Pozn.: Letenku jsem kupoval s předstihem v ČR, abychom ušetřili přejezd busem a stihli se v jednom dni přemístit na ostrov. Moc přímých letů není, většinou je přestup do Sao Paula.

Den 12. – Deštivý deštný prales

Během výborné snídaně (jejich buchty jsou fakt výtečný) jsme naplánovali výlet skrz ostrov na vyhlášenou pláž Lopes Mendes. Bohužel prší, ale to nás neodradí. Vyrážíme tedy s pláštěnkami na 8 km dlouhý pochod skrz džungli. Tím, že prší a odpařuje se voda z lesa, je atmosféra naprosto nepopsatelná. Půlka trasy je do kopce a druhá půlka je z kopce, takže jsme si pořádně mákli. Po příchodu na pláž jsme byli totálně promočení, ale ani tohle a ani červená vlajka se zákazem koupání nás neodradili od příjemné koupele v oceánu. Pláž opravdu nádherná (i v tomhle počasí), bílý písek a průzračná voda, k tomu jsme měli velké vlny. Takže jsme se pořádně vycachtali. Pláž je velmi oblíbená surfaři, kterých i dnes zde bylo nespočet. Pak jsme se ještě prošli po pláži a vyrazili zpět. Při cestě zpět jsme se zastavili i na malých plážičkách, kde nebyla ani noha. Po návratu jsme měli pořádný hlad, a tak jsme zašli do městečka na pořádnou baštu.

Pozn.: Nebýt prosekané a často používané a dobře značené stezky skrz džungli, tak les je naprosto neprůchodný. Vlny na Lopez Mendes byly největší co jsem viděl a vyžadovali respekt.

Den 13. – Zase prší

Tento den, jelikož opět pršelo, jsme zasvětili z větší části lenošení v nebo před bungalovem. Po třetí hodině přestalo skoro pršet, a tak jsme se vydali na krátký průzkum ostrova ke zřícenině bývalého ústavu a akvaduktu. Příznivci seriálu Lost by zaplesali. Poklidný den jsme zakončili navštívením restaurace se self-servisem za 3,69 BRZ / 100g.

Den 14. – Pico do Papagay

Do třetice nám opět pršelo, ale i přesto jsme se odhodlali na výlet, na nádhernou horu Pico do Papagay. Dle průvodce cesta na 3-4 hodinky tam a to samé zpět. Nasadili jsme tempo a zvládli to za 2,5 hodiny. Ale za sebe můžu říct, že to byla pěkná dřina, déšť vůbec nevadil, spíš vadilo to, že 2,5 hodiny člověk stoupal někdy docela v krkolomném terénu. Hora byla úžasná, ale výhled kvůli mlze stál za prd. Takže jsme se najedli a vyrazili zpět. Výlet byl dosti vyčerpávající, ale stál za to. Večer opět návštěva self-servisu.
Pozn.: Pořádají se i noční výstupy na Pico do Papagay, kvůli vycházení slunce. Ale tenhle výlet bych neabsolvoval ani zadarmo. Ten terén a čelovka musím být pořádný nářez.

Den 15. – Konečně sluníčko

Jelikož nás ráno uvítalo slunko, tak jsme ani chvíli neváhali a hned po snídani vyrazili na pláž do parku k akvaduktu. Bylo zde málo lidí a nádherná pláž. Nezapomněli jsme na šnorchl s brýlemi, takže jsme pozorovali a krmili rybky našima oblíbenýma bébéčkama (které už až z nostalgie vozíme pokaždé sebou). Večer opět proběhl self-servis.

Den 16. – Rio

Ráno v 10:00 nám jel trajekt (14 BRZ/os, 1,5 hodiny) zpět do městečka Angra dos Reis, zde jsme vyrazili na autobusák a koupili si jízdenku na první bus, který jel do Ria (48 BRZ/os, jezdí každou hodinu). Po tří hodinové cestě jsme dorazili na naše známé Rodoviário Novo. Zde jsme vyšli hlavním vchodem a vydali se doprava, poté jsme přešli křižně křižovatku na protější městské autobusové nádraží. Autobusem číslo 126 jsme se nechali odvést ke Copacabaně (pomohla GPS na mobilu) a vyrazili pěšky k již zamluvenému hostelu Lisetonga. Hostel ležel v oblasti Urca, 10 min nebo 200m vzdušnou čarou ke Copacabaně. Cena za pokoj byla přijatelná 59 BRZ/os (dvě palandy a zamykací skřínky). Příjemný personál a útulné společné prostory. Trochu nás rozhodil večerní hluk, ale spát se v tom dalo – prostě Rio.

Pozn.: Pobyt v hostelu Lisetonga jsme již zakoupili s předstihem v ČR, nechtěl jsem nikde pobíhat po obrovském Riu a riskovat zbytečnou konfrontaci s krosnami na zádech. Hostel vlastní Slovák jménem Juraj Vajda (bohužel se nám ho nepodařilo odchytit na pokec), nicméně mohu vřele doporučit. Sice cesta k hostelu je pěkný výšlap (s krosnami) ale nic co by se nedalo zvládnout.

Den 17. – Cukrová homole

V tento den byla naplánovaná Cukrová Homole. Tak jsme dle informací z hostelu dostavili na zastávku kde „ zastavuje“ bus číslo 511. Odchyt autobusu je parádně směšná věc, musíte mávnout a modlit se aby spolu s ním nejelo další 5 busů společně, jinak vás lehce přehlídne s tím, že za dalších 15 minut jede další. Nicméně jsme si bus stopli a za 3,4 BRZ/os se vydali směr Homole. To, kde se vystupuje lze poznat dle turistů anebo pokřiku řidiče. Jelikož jsme vyrazili poměrně brzy ráno, tak nám bylo odměnou to, že jsme nemuseli čekat šílenou frontu na lanovku (nahoru totiž může lanovkou vyjet pouze omezený počet lidí). Takže jsme si za 64 BRZ/os koupili lupeny a chvíli čekali ve frontě. Výjezd na první kopec byl parádní a dosti rychlý. „Celý“ jsme si ho prošli a vydali se na druhou lanovku na Homoli. Opět rychlá jízda nahoru a parádní kochání se výhledem na celé Rio. Je zde vidět na blízké letiště, takže jsme sledovali i několik přistání letadel. Úmorné slunce nás tahá k vodě, tak se pomalu vydáváme autobusem na cestu zpět na Copacabanu. Jelikož je pátek tak je na pláži celkem dost lidí, ale ničemu to nevadí, všude je čisto a bezpečno. Odměnou za celý den na slunci jsou parádní a velké vlny, ve kterých blbneme, než nám zapadne slunce.
Pozn.: Během výletování jsme se cítili naprosto bezpečně, ve městě jsou na každém kroku vidět policajti. A turistům se nikdo nijak zvlášť nevnucuje.

Den 18. – Corcovado

Další den jsme se po snídani vydali opět na autobusovou zastávku, tentokráte na autobus číslo 583 (3,4 BRZ/os). Zase nám chvíli trvalo než jsme si odchytli, v tom zmatku, ten pravý. Jeli jsme na zastávku Cosme Valey, pod Corcovado. Hned po výstupu z autobusu se na nás „vrhly“ taxikáři, kteří nás hned a za „stejný“ peníz hodí nahoru. Ve slušnosti jsme je odmítli a přešli silnici, k místu kde se tvořila fronta na zubačku na horu Corcovado. Zakoupili jsme si vstupenku za 64 BRZ/os a museli asi dvě hodinky čekat než pojede náš spoj. Opět je počet lidí nahoře omezen. A tak jsme se šli projít po blízkých uličkách a něco málo pojedli. Pak jsme se poflakovali okolo, až na nás mávla obsluha zubačky že má ještě dvě volné místa že nás vezme a tak jsme vyrazili o něco dřív než jsme měli na jízdence. Jízda byla celkem hezká (20minut), ale nic moc krom lesa a několika výhledů není vidět. Na vrcholu na nás čeká majestátný obr v podobě Krista. Pohled a setkání opravdu impozantní. Druhé co člověka zarazí je počet lidí. Masa lidí, kteří bojují o tu nejlepší pozici pro focení (taky jsme chvíli bojovali a ulovili nějakou tu kýčovitou fotku). Výhled je ještě impozantnější než byl na Cukrové Homoli, jediné co ho trochu kazí je opar, který se vznáší nad městem (ten je zde skoro pořád). Poté co jsme se nasytili výhledem, jsme se probojovali zpět k zubačce. Bus číslo 584 nás hodil zpět k pláži a my se opět vydali k vodě (zase parádní vlny). Po koupání jsme zavítali na jídlo a pořádně si narvali pupky. Po návratu na hostel jsme dostali lekci z večerního života v Riu, nejprve jsme potkali patrolu plně ozbrojených policistů, kteří něco řešili o pád domů nad námi (ale vše v poklidu žádný křik nebo pláč) no a pár desítek minut vypukla hned vedle hostelu diskotéka pro „hluchý“. Kravál to byl takový, že bych si tam bez špuntů do uší netroufnul. Aspoň jsme slyšeli co místní poslouchají za disko pecky – no ačkoliv disko neposlouchám, tak tohle byla žumpa. Naštěstí vše kolem jedné nebo druhé ráno končilo a my mohli v klidu zalehnout.

Den 19. – Vzhůru domů 

Poslední den v Brazílii trávíme dopoledne na pláži. Poté se jdeme ještě na hostel osprchovat a vyrážíme busem na letiště. Čekání je otravný a ještě nám let zpozdili o půl hodiny. Nicméně sedíme v letadle a čeká nás 10,5 hodin nudy. Let probíhá bez problémů, až na to že sem nemohl zabrat, takže se každá minuta táhla. Po zkouknutí pár filmů přichází hlášení, že budeme pomalu přistávat v Římě.

Den 20. Řím

Zde nás čeká cca 7 hodin pauza, než nám poletí letadlo do Prahy, proto toho využíváme a jedeme se mrknout na Koloseum a do Vatikánu. Římské metro je odstrašující a hned si všímáme skupinek, které divně pokukují po báglech (to se nám v Brazílii nestalo) proto jsme na pozoru. Koloseum rychle obíháme, fotíme, ale dovnitř nejdeme kvůli času a velké frontě. Jdeme zpět do metra a necháme se odvézt na nejbližší zastávku u Vatikánu. Procházíme se po náměstí svatého Petra a odpočíváme. Poté vyrážíme zpět na letiště a hurá domů.

Stránky, které nám dosti pomohli:
http://www.buscaonibus.com.br/ – Brazilský „Idos“
https://www.mataf.net/cs/currency/converter-BRL-CZK – konvertor měny
http://cs.bab.la/fraze/cestovani/cisla-penize/cesky-portugalsky/ – fráze

Používané aplikace na mobilu:
Maps.Me verze 4.0.2 – stáhnuté mapy Brazílie
What´up – komunikace s kamarády v ČR

Závěr:

V Brazílii jsme se cítili naprosto bezpečně dokonce i v Riu v pozdějších hodinách. Výběry z bankomatů nečinili žádný problém, jen si některé nevěděli rady s debetními kartami. Sebou jsme si vezli každý dvě karty (debetní i kreditní). Určitý obnos dolarů jsme měli pro případ nouze (nebyl potřeba, všude bylo možné platit kartami).
Nato, že jsme poznali jen malou část téhle krásné země tak jsme si odvezli spousty zážitků a mraky krásných fotek či videí.

Tenerife je jedním z Kanárských ostrovů, které leží v Atlantiku západně od Maroka a Západní Sahary. Ze sedmi významnějších ostrovů je právě Tenerife tím největším, nejlidnatějším a pravděpodobně i cestovatelsky nejvděčnějším. Jen tak mimochodem, věděli jste, že nejvyšší vrchol Španělska Pico del Teide (3718 m) leží právě zde, dva tisíce kilometrů od Madridu? Jestli ne, tak nezoufejte, neboť to neví ani mnozí Španělé.

Proč bydlí místní na severu?

Když nás hodinu po půlnoci vyzvedává na letišti Tenerife Sur zaměstnanec autopůjčovny Sixt, provinile se omlouvám za zpoždění letu. S úsměvem mávne rukou, ochotně pomáhá s kufry a již do nás „hrne“ informace o svém ostrově. Postupně se dovídáme, že bydlí na severu v Santa Cruz a na jih dojíždí za prací 70 kilometrů. A není sám, podobné přesuny podnikají denně tisíce místních. A dodává, že sluncem vyprahlý jih je „turistickou rezervací“. Místním se proto žije lépe na deštivějším zeleném severu, kde jsou obklopeni nádhernou přírodou.

Tenerife jsou skutečně dvě – prázdninový ostrov i ukrytý přírodní ráj

Píše se to snad ve všech průvodcích a je to pravda. Existují dvě úplně odlišné Tenerife. To první je určeno těm, kteří přijíždějí za pasivním odpočinkem. Ti jistě ocení zdejší rozvinutou turistickou infrastrukturu s obrovskými hotelovými komplexy a nekončící nabídku všech služeb masové turistiky. Jistě budou mít radost i z písčitých pláží, jež byly uměle vybudovány a zavezeny pískem ze Sahary, neboť slunění na černém písku či stejně barevných oblázcích je přinejmenším nepohodlné. Právě tento typ turistiky výrazně napomáhá kanárské ekonomice i zaměstnanosti a nutno dodat, že ho preferuje většina ze čtyř milionů turistů, kteří ročně na ostrov přijíždějí.

Druhé Tenerife je úplně odlišné a odkryje se těm, kteří se rozhodnou ostrov procestovat, zamíří do vnitrozemí a také na sever. Hlavně se nesmí bát spálit nějaké ty kalorie při chůzi po relativně dobře značených turistických stezkách. Odměnou za námahu jim budou impozantní horská pásma, grandiózními výhledy a vulkanická krajina. Čekají na ně bizarní skalní útvary, hluboké soutěsky, vyprahlé pustiny i bujná vegetace mlžných lesů. Jedinečné přírodní bohatství izolovaných ostrovů se na Tenerife otvírá ve své největší kráse. Kromě unikátní přírodní scenérie překvapí i zajímavou kanárskou architekturou, kostely, kláštery, vinařstvím a hlavně svými obyvateli „Tinerfeňos“, proslulými svou mentalitou, přívětivostí a radostí ze života.

Tipy k návštěvě

Nejvýznamnější přírodní turistickou atrakcí je bezpochyby národní park Caňadas del Teide, v jehož středu leží z celého ostrova viditelná nejvyšší hora celého Španělska – sopka Pico del Teide (3718m). Protože jsem tomuto parku věnoval, podobně jako mlžným vavřínovým lesům v pohoří Anaga, samostatný cestopis, nebudu se již těmto dvěma úchvatným lokalitám v tomto textu věnovat. Nabízím stručnou přehlídku dalších míst, která mě nejvíce nadchla či příjemně překvapila.

Vilaflor – měsíční krajina Paisaje Lunar a nejvyšší borovice Evropy

V blízkosti obce Vilaflor začíná stezka k Paisaje Lunar – fantaskně vypadajícímu geologickému útvaru, jenž byl v nějaké anketě vybrán mezi deset nejneuvěřitelnějších míst Španělska. Erozí zformované tufové kužely by se spíše hodily do nějakého hollywoodského filmu z kosmického prostředí než do borového lesa. Když naše děti zjistily, že cílem několikakilometrové cesty je jen kus odkryté žluté země, byly na rozdíl od nás zklamány a raději se dál věnovaly hledání obrovských šišek (přes 20 cm) borovice kanárské. Tyhle všude přítomné borovice jsou velmi zajímavé stromy. Jsou nejvyšším druhem borovice Starého kontinentu a nejvyšší exemplář se kupodivu nachází právě zde ve Vilafloru (60 m). Tento druh stromu je velmi odolný a dokáže obrazit i po velmi častých místních požárech. Inu, příroda se někdy naučí nepřízni osudu hrdě čelit.

Candelaría ukrývá patronku Kanárských ostrovů

Pokud rádi navštěvujete poutní místa, nezapomeňte zavítat do pobřežního městečka Candelaría. Bazilika Panny Marie z Candelaríe (Nuestra Seňora de la Candelaría) ukrývá napodobeninu postavy Madony, kterou na konci 14. století nalezli zdejší pastýři. Alespoň tak vypráví příběh místní legenda. Nás zaujaly především rozměrné sochy posledních devíti králů původních obyvatel ostrovů, jimiž byli Guanchové.

La Orotava a její balkonový dům

Pokud ještě někdy navštívím Tenerife, bude to určitě na přelomu května a června. A vyrazím znovu do Orotavy, kde v tomto období probíhají oslavy Božího těla (Corpus Christi). Celé náměstí před radnicí se zaplní květinovými koberci s náboženskými motivy a město hraje všemi barvami. Orotava však stojí za návštěvu celoročně. Vždyť město a okolní krajina učarovaly již před více než 200 lety německému botanikovi Alexandru Humboldtovi, který prý básnil o úchvatných výhledech z města do údolí. V blízkosti centra si nenechte ujít patricijské domy, mezi nimiž vyniká Balkonový dům (Casa de los Balcones) ze 17. století, v jehož interiérech se nachází muzeum s ukázkou kanárských řemesel a prodejna suvenýrů.

Garachico – pozor na ostré výčnělky lávových bazénů

Městečko si jako jedno z mála míst na Tenerife zachovalo španělský ráz s úzkými uličkami v historickém centru. Když už sem nějaký turista zavítá, většinou si chce vyfotit přírodní lávové bazény, které na jeho pobřeží vytvořila ztuhlá láva z vybuchlé sopky v roce 1706. Ti odvážnější se nechají zlákat ke koupání v těchto unikátních přírodních bazénech. Buďte ale opatrní, ztuhlá láva pod hladinou je velmi ostrá, ještě dnes si vybavuji šití mé poraněné ruky na místní klinice. Vše proběhlo rychle, profesionálně, ale bohužel bez lokální anestezie.

Auditorium – expresionistická koncertní budova je symbolem Santa Cruz

Snad žádný jiný španělský architekt současnosti nevzbuzuje svými díly tak rozporuplné reakce jako Santiago Calatrava. Pravdou je, že jeho extravagantní stavby přitahují návštěvníky s celého světa a sbírají jedno ocenění za druhým. Když se „Tinerfeňos“ rozhodli nechat postavit na pobřeží Atlantiku koncertní síň, padla volba právě na valencijského rodáka. Chtěli vybudovat nový symbol hlavního města a zároveň učinit ze Santa Cruz významné kulturní centrum. Výsledek je impozantní a obrázky auditoria nechybí snad na žádné pohlednici místní metropole a dostaly se dokonce i na známky španělské pošty. Interiér budovy nabízí dva koncertní sály pro 1558 a 428 diváků.
Vedle auditoria bylo na pobřeží vybudováno dílo „Sto tváří auditoria“ (Cien caras del Auditorio de Tenerife). Jde o přírodní kameny popř. betonové desky, na nichž jsou ilustrace významných světových skladatelů a zpěváků. Z našich osobností jsme našli Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Mahlera a dokonce i Karla Gotta. Zvlášť dětem se obrázky bulharského výtvarníka Stoika Gagamova velmi zamlouvaly.

Soutěska „Barranco de Masca“

Horskou vesnici Masca (612 m n. m.) hledejte na severozápadě ostrova. Kdysi izolovaná obec je dnes bohužel turistickou atrakcí, u níž zastavují desítky autobusů. Naštěstí většina „dovolenkářů“ udělá pár pěkných fotografií a odjíždí k dalšímu cíli. Pokud si chcete vychutnat nádhernou přírodu, vydejte se na sestup soutěskou až k Atlantiku. My jsme bohužel zpáteční šestihodinovou cestu nestihli podniknout, ale kamarádi ji prošli a skalnatý labyrint je neskutečně nadchnul. Jen je potřeba počítat s proměnlivým počasím, kluzkým terénem a nezapomenout se zásobit dostatkem tekutin.

Monkey Park

Pokud chcete udělat dětem radost a nechce se vám investovat do všude propagovaného Loro Parku rodinné vstupné 114 euro, nabízím komornější a téměř čtyřikrát levnější alternativu. Navštivte Monkey Park nedaleko turistického střediska Los Cristianos. Je to sympatická menší zoologická zahrada, v níž si děti mohou některá zvířata pohladit a nakrmit je u pokladny zakoupenými dobrotami. Přijeďte ale ráno, dokud jsou zvířátka vyhládlá.

Pár slov závěrem

Nespornou výhodou Tenerife a vlastně celých Kanárských ostrovů je svěží slunečné klima, které umožňuje takřka celoroční turistickou sezónu. „Ostrov věčného jara“ nabídne všem návštěvníkům kvalitní služby, úchvatné přírodní krásy a veselé „Tinerfeňos“, kteří mají permanentně dobrou náladu a vůbec nic je nevyvede z míry. Tak přijeďte nasát atmosféru Latinské Ameriky a „ochutnejte“ skutečný kanárský zážitek.

Lanová dráha Hornbahn vyváží turisty z malebné vesničky Russbach na horu Hornspitz 1450 m.n.m. Na vrcholku hory a v jejím okolí najdou vynikající zábavu děti v Brunos Bergwelt neboli v Brunově horském světě, což je vycházková trasa zpestřená úkoly, atrakcemi a odpočinkovými zónami.

Před mnoha lety jsme tuto lanovku vynechali kvůli tomu, že nám nevyšel den návštěvy, kdy je lanovka v provozu. Nyní se nám podařilo vše lépe naplánovat a lanovou dráhu Bergbahn Russbach v oblasti Dachstein West jsme si již nenechali ujít. Proto pozor, provoz lanovky je jen v úterý a ve středu, od 8.7. do konce prázdnin i ve čtvrtek a v pátek. O víkendu nejezdí a to mne dříve utvrdilo, že zdejší lanovka není asi až tak atraktivní, což byl velký omyl.

Parkování

U stanice lanovky lze pohodlně zdarma zaparkovat, okolí nástupní stanice je obklopeno velkým kamenolomem, který je bohatý jako celé zdejší okolí na pravěké fosílie.

Lanovka Russbach

Nabízí krásné panoramatické kabinky, cesta nahoru trvá cca 12 minut. Stanice lanovky jsou vybaveny Wifi sítí zdarma. Na horní stanici je v letním období otevřeno jen malé občerstvení. Zdejším maskotem je medvídek Bruno, podle něhož se jmenuje vycházkový dětský okruh. Maskota vidíte vyobrazeného na každém lehátku na kterém můžete spočinout. Na spodní stanici lanovky si nezapomeňte vzít malou mapku okolí a razítkovací pas pro děti.

Brunos Bergwelt

Je horský svět medvídka Bruna rozprostírající se od lanovky až po nedaleký vrcholek samotné hory Hornspitz. Děti zde mají různé úkoly, za něž dostávají razítka do razítkovacího pasu. Turistická cesta je proto zabaví a pokud posbírají razítka ze všech stanovišť, tak obdrží na horní stanici lanovky plyšového medvídka Bruna se samolepkami. Na toto jsme přišli náhodou, pořádně jsme si nepřečetli pokyny, ale o to větší to bylo překvapení. Zastavení v horském světě jsou různá, například můžete vyzkoušet daleký skok, hledání fosílií v písku, prolézt malý stromový dům, pohoupat se v síti, či na vrcholu hory poležet na lehátku vedle geologického panorama s popisy. U každého zastavení jsou vzorně udržovaná razitka. Výhled na daleko vyšší majestátný Dachstein či pohoří Tennengebirge je opravdovým zážitkem, dokresleným zdejšími pastvinami střídajícími se s bohatým lesním porostem.

Výlety v okolí hory Hornspitz – doporučené trasy

Od horní stanice lanovky Hornbahn je doporučených několik tras s různou obtížností. Jako zajímavá se jeví lehká trasa k chatě Edtalmhütte (cca 6 km / 1 hod), odtud lze dál pokračovat k jezeru Ameisensee. K Edtalmhütte se dostanete i pomocí panoramatického vláčku Ameisenexpress vyrážejícího od stanice lanovky. Vrcholovou trasou lze také dorazit až k lanovce Gossaukammbahn vedoucí z městečka Gosau.

Pro perfektní naplánování vhodné trasy doporučuji web popisující turistické trasy v okolí Russbach

Russbach am Paß Gschütt

Russbach leží v nadmořské výšce 813 m n. m. pod průsmykem Paß Gschütt, od kterého také obec odvozuje svůj název. Mimo zmiňovanou lanovku na Hornspitz můžete v obci navštívit přírodní koupaliště koncipované s dobrodružným outdoor vodní parkem s kánoemi. Dále můžete navštívit zdejší Fossilienkabinett s množstvím fosílií starých 80 miliónů let. Toto muzeum fosílií představuje nejdůležitější fosilní skupiny z okolního regionu Abtenau-Gosau-Russbach. Jedná se o hlemýždě, mlže, korály a amonity. Vystaven je také obří amonit ze zdejšího průsmyku Gschütt, který má šíři 1 m. Originál je údajně v přírodovědeckém muzeu ve Vídni. Každý čtvrtek doprovází turistický průvodce návštěvníky do údolí fosílií, kde si mohou být jisti, že objeví i nějaký ten poklad.

« ‹ z 2 › »

Nové zábavní centrum v Brně bylo nově otevřeno koncem roku 2014. Ať je venku jakékoliv počasí, tak VIDA! science centrum je vždy skvělým cílem pro návštěvu nejen rodičů a dětí, ale i jednotlivců všech věkových skupin.

A co to Vida science centrum je ?

Jedná se o vědecký zábavní park u brněnského výstaviště na ulici Křižkovského 12. Centrum vzniklo rekonstrukcí jednoho dřívějšího pavilonu výstaviště, který již neměl praktické využití. Tento nápad byl opravdu skvělý. V Brně podobná atrakce chyběla a je to oživení pro celý Jihomoravský kraj, který je také zřizovatelem příspěvkové organizace s názvem Moravian Science Centre Brno, jež Vida centrum provozuje. Na ploše téměř 5000m2 naleznete přes 150 interaktivních exponátů.

Parkování

Pokud se do Vida Centra vydáte tak můžete zaparkovat zdarma přímo u centra. Pokud zvolíte návštěvu v období konání některého z veletrhů, tak může být parkoviště obsazené jak se to přihodilo nám a tak můžete hledat místo u přilehlé zástavby obytných domů.

Zdejší atrakce

Unikátní interaktivní expozice zaujmou každého. Celé centrum je rozděleno do čtyř hlavních tématických sekcí a to: Planeta, Civilizace, Člověk a Mikrosvět. Po vstupu do centra nevíte, ke kterému exponátu se vydat raději dříve a který nechat na později. U vstupu je tématicky sekce Planeta, která se zdála být úplně ta nejlepší. Neuvěřitelné jsou exponáty simulace tornáda, oceán v lahvi a rotující místnost, kde si můžete zkusit házet balónem a ještě se na vás mohou na obrazovce zvenku dívat ostatní návštěvníci. Na vyzkoušení je také simulátor zemětřesení či tři úrovně urputného vichru, který vám pěkně rozčepýří účes.

Obrovským lákadlem byla také možnost vyzkoušet si před kamerou moderování počasí. Vybrat si můžete model počasí Evropy nebo České republiky. Dokonce si můžete zvolit jak krásné počasí budete předpovídat. Dle čtecího zařízení pak musíte zvládat předpověď i ukázku aktuálních informací. Nelze ani vyjmenovat spousty dalších atrakcí například s některými fyzikálními jevy. Jediným zklamáním bylo, ne pro děti, ale především pro tatínky, že zdejší autodráha měla jen jedno autíčko. Druhé patrně někteří nenechavci ukradli a tak nebylo možné závodit ! Dětem se samozřejmě líbí všechny atrakce, avšak nejvíce je zaujme skluzavka z prvního patra haly. Parádní nápad i vzhledm k tomu, že na další jízdu se musí oklikou vyjet po jezdících schodech opět do prvního patra. Netvoří se zde alespoň fronty, vždyť skluzavku vyzkoušelo v době naší návštěvy i nespočet dospělých. Část haly je věnována i dětem ve věku 2 – 6 let.

Show v ceně vstupného

Zhruba čtyřicetiminutové představení plné pokusů je v malém sále, který je přilehlý k hale. Musíte si však hlídat zdejší rozhlas, který vyhlašuje začátek představení, popřípadě se informovat u všudypřítomných pracovníků. Standardní časy jsou v 10:30, 11:30 a 15:30 ve všední dny a v 11:30, 15:30 a 16:30 o víkendech. V případě víkendu a velké návštěvnosti se časy mohou měnit a představení bývá více. Sál má kapacitu 80 osob a tak představení science show nesmíte vynechat. V současné době probíhají představení „Mráz a žár“, kde nechybí oblíbené pokusy s kapalným dusíkem či suchým ledem, a „Ohnivá show“, která vám předvede pekelné záblesky, barevný ohňostroj nebo hořící bubliny.

VIDA! science centrum je živé, interaktivní a plné zvídavých návštěvníků. Nesmíte opomenout jeho návštěvu, protože jak říkají jeho reklamní slogany, nuda v Brně skončila! U vstupu do centra koukněte také na interaktivní mapu, kde se dozvíte mimo jiné i počet aktuálních návštěvníků, či údaje o aktuální spotřebě elektrické energie. V období naší návštěvy jsme zaregistrovali více jak 610 aktivních návštěvníků. Výhoda centra je také ta, že můžete na vstupenky případně odběhnout do restaurace na oběd a pak se ještě vrátit a drobná nevýhoda, že v centru restaurace není. Od zábavy se samosebou špatně někam odbíhá a tak zde máte možnost alespoň posvačit z vlastních zásob v přilehlých odpočinkových zónách nebo si dát výbornou kávu ze zdejšího stánku.

« ‹ z 2 › »

Kniha Alastair Bonnetta – Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa nabízí putování po ukrytých místech naší planety, působivá a zajímavá zpráva o tom, jak mysteriózní může být i svět moderní doby. Turistický průvodce? Sociologická studie? Geografická příručka? Historická esej? Filozofické zamyšlení? Výrazů, jimiž se dá charakterizovat nejnovější kniha Alastaira Bonetta, je celá řada.

Formát: 160×230
Vazba: pevná s přebalem
Počet stran: 288
Vydáno: NOVINKA! 18. 3. 2015
Běžná cena: 328 Kč
Naše cena: 262 Kč

Poznejte 47 neobvyklých míst po celém světě – od Leningradu na chladném severu po Mekku v rozpálené poušti, od vod Bengálského zálivu po hory střední Ameriky, od míst obecně známých až po taková, jež zná jen pár místních domorodců. Navštivte lokality, které nikdy neexistovaly, ačkoliv jsou běžně k nalezení v mapách (Písečný ostrov), stejně jako ty, kde živí koexistují se zemřelými (Severní hřbitov v Manile). Dozvíte se o místech, kolem nichž lidé denně jezdí do práce, a nikdy si jich nevšimli (Dopravní ostrůvek), o místech, o která nikdo nestojí (Bir Tawil), i o těch, která existovala „jen jako“ (Arne). Autor vám přiblíží mnohá další podivuhodná i podivná místa – a věřte, že až knihu dočtete do konce, budete už navždy studovat mapy jinýma očima.

Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa nejsou „pouhým“ cestopisem nebo příručkou pro dobrodruhy, kteří shání co nejexotičtější cíl pro svou další výpravu. Jedná se spíše o populární formou psané a širokému okruhu čtenářů srozumitelné sociologické zamyšlení nad významem konkrétního místa – a to jak pro jeho obyvatele, tak obecně pro lidstvo.

Autor odhaluje někdy překvapivé skutečnosti, jež zřejmě nabourají některé představy o světě, které jsme měli za dané, a zároveň nás vybídne k zamyšlení nad naším vlastním „místem“ na zemi. Protože i moderní doba má svá tajemství.

Turistický průvodce Řím je velice zajímavou knihou nejen pro ty, kdo chtějí vyrazit do tohoto nádherného města, ale i pro ty, které zajímá historie a památky. Průvodce po Římě je již šestým vydáním tohoto průvodce z řady Rough Guides, nyní však v celobarevném vydání doplněném řadou tématických fotografií dokreslujících celou atmosféru popisovaného místa. Řím vděčí svým antickým památkám, že je jedním z nejpůsobivějších měst světa. K tomu přispívá i historické a církevní centrum Vatikánu.

Formát: 129×198
Vazba: brožovaná
Počet stran: 368
Vydáno: NOVINKA! 18. 2. 2015
Překladatel: Radek Beneš
Běžná cena: 578 Kč
Naše cena: 462 Kč

Úvod knihy nabízí rady kdy se nejlépe do Říma vypravit, dopravu do Říma, všeobecné informace včetně největších svátků. Ve fotografickém přehledu se základním popiskem nechybí vybraných 20 míst největších zajímavostí. Zmínit lze Pantheon, jenž je nejzachovalejší z antických monumentů Říma, dále fontána di Trevi, koloseum, Villa Borghese s nejrozlehlejším otevřeným prostorem v centru města, ale také je zde zmíněn fotbal a to jako zážitek na Stadio Olimpico v době konání derby místních rivalů AS Roma a Lazia.

Centrální část knihy je samozřejmě věnována samotnému průvodci. Je přehledně rozdělen na třináct částí. Jedná se o Centro Storico, Campo de´Fiori a Ghetto, Piazza Venezia a Kapitol, Antický Řím, Tridente a Trevi, Kvirinál a Via Veneto, Eskvilin, Monti a Termini, Caelius a San Giovanni, Aventin a jižní část města, Trastevere a Janikul, Villa Borghese a severní část města, Vatikán. Poslední třináctá kapitola je velmi zajímavá část s názvem Jednodenní výlety z Říma nabízející vynikající přehled nejzajímavějších míst a památek v okolí tohoto města, což se také hodí a uceluje to tak celkovou přehlednost knihy.

V samotném závěru knihy nechybí část seznamy obsahující tipy na ubytování, stravování, kluby, obchody atp. V sekci souvislostí je část věnována historii města. Průvodce je velice zdařilý.

Jánský Vrch se nachází v městě Javorník a je oblíbeným výletním cílem turistů nejen z Čech, ale i z Polska. Poloha, historie, ale i atraktivní fasáda zámku nás lákala k návštěvě již řadu let, ale ne vždy jsme se měli možnost vypravit do tohoto pro nás vzdáleného cípu naší republiky. Zámek se vypíná na skalnatém kopci nad městem a tvoří přirozenou dominantu Javorníku.

Prostředí a atmosféra uvnitř zámku je impozantní. Skvěle sečené trávníky kontrastují s bílými lavečkami a fasádami historických objektů. V jednom takovém objektu na nádvoří zámku se nachází perfektní kavárna i s venkovním posezením a dobrým servisem. Restaurace přímo na zámku však není a pokud chcete dobrý nebo alespoň standardní oběd tak na výběr v Javorníku moc nemáte. Snad jen restaurace pod zámkem stojí za zmíňku.

Parkování

jelikož jsme měli kočárek tak jsme zaparkovali na nejpříhodnějším místě.
Bylo to v ulici Svatopluka Čecha č. 37 naproti garážím odkud se dostanete přilehlým parkem až na zámek. Cesta je mírně stoupající. Vynecháte tak hlavní cestu do zámku po které by jste museli překonat myslím že minimálně dvoje schody.

Prohlídka zámku

Na zámku si můžete vybrat z několika prohlídek. K dispozici jsou celkem 4 trasy a o prázdninách bývá nějaký z okruhů doplněn tématicky, třeba o historické hračky jako v době naší návštěvy.

I. trasa nabízí reprezentativní místnosti a sbírku dýmek, která je největší v České republice.
II. trasa vás provede po hospodářském zázemí zámku, dostanete se do kuchyně, koupelny, bytu správce, jídelny pro sloužící a do zámecké kaple.
III. trasa kterou jsme navštívili i my nabízí k prohlídce hostinské pokoje ve III. patře zámku a je doplněna většinou o sezónní prázdninovou výstavu. Na trase po třetím patře mne zaujala houpavá podlaha pod zatížením všech návštěvníků. Krásná průvodkyně mne ujistila, že se však nejedná o nic neobvyklého.
IV. trasa vede na zámeckou půdu, kde uvidíte historické krovy, flankovací věž, místnost s hodinovým strojem. Trasa je fyzicky náročnější, je přístupná pro návštěvníky od 10 let a je pro maximálně 10 osob. Nutností je použítí ochranné helmy.

Historie zámku

Hrad Javorník neboli později zámek Jánský Vrch je poprvé písemně zmiňován v roce 1307, jako majetek svidnických knížat. Ti jej odstoupili roku 1348 vratislavskému biskupovi Přeclavovi z Pogarel. Od těch dob byl hrad i okolí, až na několik menších přestávek, součástí rozsáhlého území, které náleželo biskupství ve Vratislavi (Wroclaw).

Během 15.století byl hrad poškozen nejen husitskými válkami, ale především zásahem samotného biskupství, které nechalo ze strachu rozbořit obranný systém a to z důvodu, aby se hrad nedostal do rukou nepřítele a nesloužil jako nedobytný opěrný bod. Velká přestavba a rekonstrukce objektu probíhala na konci 15.století za biskupa Jana Rotha. Pozdně gotická etapa výstavby byla ukončena v roce 1509 biskupem Janem Thurzou. V průběhu těchto úprav byl změněn název hradu na počest patrona vratislavských biskupů Jana Křtitele na Jánský Vrch. K definitivní přestavbě původního hradu na barokní zámek došlo za biskupa Filipa Gotharda Schaffgotsche. Na svém sídle se následně biskup obklopil mnohými osobnostmi, především z oblasti hudby. V roce 1769 povolal na svůj zámek hudebního skladatele, výborného houslistu a dirigenta Karla Ditterse z Dittersdorfu a Jánský vrch se stal střediskem hudebního života pro celé Slezsko. Ditters za téměř třicet let pobytu na Javorníku složil na čtyřicet komických oper, čímž se stal jedním ze zakladatelů německé komické opery.

Po smrti biskupa Schaffgotsche se ujal úřadu biskup Josef Krystian Hohenlohe – Waldenburg – Bartenstein, kterého je potřeba zmínit především kvůli stavebním úpravám, které na počátku 19. století změnili zámek spíše na letní sídlo.

Pozitivní role zámku jako centra vzdělanosti, kultury a humanismu na Jesenicku byla rozvíjena i v dalších letech. Například v létě roku 1856 a 1857 navštívil zámek básník Josef von Eichendorff, významný představitel německého romantismu. Dle něj je pojmenována kamenná vyhlídka před zámkem, odkud je velmi dobrý výhled do Polska, především na blízká jezera – Otmuchovské a Niské (Glebinowskie). Samozřejmě i celé město Javorník zde máte jako na dlani.

Pokud jedete na dovolenou do Jeseníků či blízkých Rychlebských hor tak si tento zámek určitě zahrňte do svého programu.

Pokud se chystáte strávit aktivní dovolenou na ostrově Tenerife, určitě si s sebou zabalte i teplé sportovní oblečení a dobré trekové boty. A potom už vám nic nebrání v tom objevovat ta nejúžasnější místa ostrova, o nichž nemá většina prázdninových turistů ani ponětí. Jedním z těchto míst je horské pásmo Anaga na severovýchodě ostrova, které ukrývá subtropický mlžný prales.

Zelená Anaga překvapí bizarním reliéfem

Masív Anaga je pohoří v severovýchodní výspě ostrova s nejvyšším vrcholem Taborno (1024 m). Protože se nacházíme na „vulkanických“ Kanárských ostrovech, stojí za jeho vyzdvižením sopečný výbuch někdy před třemi miliony lety. Pohoří Anaga je vzhledem k časté mlze a dešti nejvlhčím místem ostrova, místní mu říkají Monteverde (česky: Zelená hora). Je porostlé vavřínovým lesem a prochází jím pěkně upravená asfaltová silnice, z níž se každou chvíli nabízí návštěvníkům ohromující až dechberoucí výhledy na Atlantik. Protože jde de facto o malý poloostrov, je oceán vidět po obou stranách cesty. Svahy jsou velmi příkré, úzká a hluboká údolí vybíhají až k samému moři. Vzhledem ke členitému reliéfu je u silnice pouze pár vyhlídkových míst (španělsky: miradores) určených k fotografování, takže pokud budete některé z nich míjet, určitě zastavte a nečekejte až na další. A už vůbec nezastavujte na neoznačených místech, nehoda v samé blízkosti soutěsek by nemusela skončit jen řinčením plechů. I v pohoří Anaga platí, že k těm nejhezčím místům s překrásnými výhledy se musí pěšky.

Návštěvnické centrum Cruz del Carmen nabízí „cestu smyslů“ Hlavní cesta do Anagy vede přes město La Laguna. Pokud se chcete tomuto městu velikosti naší Plzně vyhnout, držte se ukazatele Cruz del Carmen. Jde o název návštěvnického centra zdejší chráněné oblasti Parque Rural de Anaga. V hlavní budově si můžete prohlédnout malé muzeum vztahující se k parku, získat tištěné materiály nebo kontaktovat pracovníky centra. Hned naproti začíná turistická „cesta smyslů“ (španělsky: sendero de los sentidos). Podle možností a zdatnosti si mohou návštěvníci vybrat ze tří okruhů. Ten nejkratší, bezbariérový, měří pouhých 340 metrů, ten nejdelší měří asi 1,5 kilometru. Jde o malou a sympatickou „ochutnávku“ pro ty, kteří z nějakého důvodu nemohou podniknout náročnější túru do místních, velmi hustých vavřínových lesů.

Na evropské pevnině již vavřínové lesy nenajdete

V Anaze si na informačních tabulích či prospektech zajisté všimnete slova Laurisilva. Pod názvem se skrývá označení pro mlžné lesy pralesního typu. Málokdo ví, že tyto vlhké vavřínové porosty se dříve nacházel v celém evropském Středomoří, ale bohužel nepřežily poslední dobu ledovou v pleistocénu. Ochlazení se naštěstí vyhnulo ostrovům západně od severní Afriky (tzv. Makaronésie) a díky tomu můžeme jedinečné zbytky těchto lesů obdivovat na Madeiře, Kapverdách, Azorských a Kanárských ostrovech. Nachází se na svazích subtropických či tropických hor, kde vlhkost z blízkého oceánu rychle kondenzuje a mění se v jemné mrholení či hustou mlhu. Když jsme stáli na vyhlídkových místech, byl pohyb mlhy nádherně patrný a zajímavě kontrastoval s azurovým nebem na pobřeží. Kilometr od nás svítilo ostré kanárské slunce a při hřebenech Anagy poprchávalo. Příroda nám připravila zajímavou podívanou.

Projděte si Pijaral – nejzachovalejší část „subtropické džungle“

Mezi obcemi Bailadero a Chamorga se po pravé straně silnice nachází nejcennější část zdejšího ekosystému, tzv. Pijaral. Název je odvozen od snad nejpůsobivější rostliny těchto lesů, kterým je Píjara (Woodwardia radicans), velmi vzácný druh kapradiny dorůstající výšky až tři metry. Celý les působí tajemným, mysteriózním dojmem. Cítíme obrovskou vlhkost a všude kolem roste bujná vegetace s hustými porosty vavřínu, voskovníku a vřesovce stromovitého. Atmosféru dokreslují všude přítomné lišejníky a mechový podrost. Do některých míst občas prosvitnou sluneční paprsky a my si připadáme jak v Burianově Cestě do pravěku. Výstižnější než popis budou zcela jistě přiložené fotografie. Pokud budete zvažovat návštěvu Pijaralu, dejte pozor na kluzké kameny, záchranáři by se do těchto míst dostávali velmi těžko. Ještě chci upozornit, že vyrazit do vlhkých vavřínových lesů v plážové obuvi by bylo zbytečné hazardování.

Na mých cestách mě vždy potěší, když mohu poznat něco naprosto nového, fascinujícího, při čemž mi srdce radostí poposkočí. Procházka Pijaralem tyto podmínky naprosto splnila.

Proč za vavřínovými lesy právě na Tenerife? Protože šetříte!

Největší plochu (150 km2) mlžných subtropických lesů nabízí portugalská Madeira. Na druhém místě se nachází právě Tenerife a na třetím sousední ostrov Gomera. Další nejbližší lesy tohoto typu nabízí až jihovýchodní Asie a tam, přiznejme si, našinec zas tak často nezavítá. Kanárské ostrovy mají proti Madeiře jednu nespornou výhodu, kterou je cena ubytování a dalších služeb, jako např. pronájmu automobilu. Jen pro informaci, za čtyřhvězdičkový hotel s polopenzí jsme jako čtyřčlenná rodina zaplatili v červenci 400 €, týdenní pronájem vozu s kompletním pojištěním nepřesáhl 200 € a letenky z Mnichova na Tenerife se společností Norwegian nás dohromady stály 530 €. Za tyto peníze bychom se v současné době na Madeiru nikdy nepodívali, i když její návštěvu máme výhledově také v plánu.