Šablona | Cestopisy

Přinášíme výběr nejdůležitějších rad na cestu do Belgie, je vhodné si je na cestu vytisknout či si je přečíst.

Telefonní čísla
===============
záchranná služba a požárníci – 100
federální policie – 101
krizová linka – 106
belgický červený kříž – 105

Co musíte mít s sebou při vstupu do Belgie
===============================================
Na území Belgie můžete vstupovat bez zvláštních omezení, a to pouze na základě platného cestovního dokladu nebo průkazu totožnosti tedy občanského průkazu.
Dítě cestující společně s rodičem musí být vybaveno svým vlastním cestovním dokladem.
Řidiči musí mít u sebe platný řidičský průkaz, technický průkaz a pojištění.

Belgie – dálniční známky 2016 a povolené rychlosti
==================================================
Na Belgických dálnicích platí poplatky jen velké kamiony nad 12 tun. Pouze pro ostatní dopravní prostředky je zpoplatněn tunel v Antverpách (Liefkenshoktunel). Výše mýta závisí na výšce vozidla. Vozidla s výškou menší než 2,75 m platí 5 Eur za 1 průjezd a vozidla s výškou vyšší platí 17 Eur za 1 průjezd.
Nejvyšší povolená rychlost osobních automobilů a motocyklů: 120 km/h dálnice, 90 km/h na ostatních komunikacích mimo obec, v uzavřených obcích 50 km/h.

Zdravotní ošetření
==================
Český občan má nárok na nutnou a neodkladnou zdravotní péči v případě, kdy je ohrožen na životu nebo zdraví. Před odjezdem si musíte vyzvednout ve své zdravotní pojišťovně Evropskou kartu zdravotního pojištění.
Před cestou do Belgie doporučujeme uzavřít i cestovní připojištění pro cesty a pobyt, které by krylo i nadstandardní služby v případě úrazu, nehody nebo úmrtí.

Výbava auta do Belgie
=====================
Vozidlo musí být vybaveno oranžovou reflexní vestou, která je povinná a musí být v dosahu řidiče. Dále je povinný výstražný trojúhelník a hasící přístroj je povinný pouze pro vozidla, která jsou registrovaná v Belgii. Dítě, které je menší než 135 cm může být převáženo v dětské sedačce, ale pokud ji nemá, může být převáženo pouze vzadu za použití bezpečnostních pásů. Děti do 3 let na předním i zadním sedadle mohou být převáženy pouze ve schlváleném typu autosedačky odpovídající hmotnosti dítěte.

Domácí zvířata
==============
Pro vstup domácích zvířat je požadován pas EU zvířete s platným očkováním proti vzteklině a čip nebo tetování.

Zajímavost
==========
Belgie je vyhlášená svojí čokoládou a především také pralinkami. V Belgii je i několik muzeí čokolády. Jedno muzeum můžete navštívit i v turisty navštěvovaném městě Brugách. Toto město leží na hlavní trati mezi Bruselem a Ostende. Muzeum se nachází na náměstí Sint Jasplein. V muzeu se můžete dozvědět jak se dostalo kakao do Evropy, jak se vyrábí kakaový prášek a kakaové máslo, jak se vyrábí čokoláda a také můžete zhédnout naživo výrobu pralinek. Tato návštěva muzea bude pro každého sladká, protože tu můžete i různé druhy pralinek ochutnat.

Přinášíme výběr nejdůležitějších rad na cestu do Chorvatska, je vhodné si je na cestu vytisknout či si je přečíst.

Telefonní čísla
========================
záchranná služba – 194,
policie – 192,
hasiči – 193,
integrovaný záchranný systém – 112,

kontakt na příslušníky policie ČR, kteří působí v průběhu turistické sezóny v Chorvatsku:

Omiš: +385 955 693 390, +385 955 693 395,
Šibenik: +385 955 693 388, +385 955 693 394

Co musíte mít s sebou při vstupu do Chorvatska
====================================================
Na území Chorvatska můžete vstupovat bez zvláštních omezení, a to pouze na základě platného cestovního dokladu nebo průkazu totožnosti tedy občanského průkazu.
Dítě, které cestuje společně s rodičem musí mít vlastní cestovní doklad.
Nezletilé dítě, které nebude cestovat společně s rodiči nemusí mít u sebe jejich písemný souhlas (souhlas zákonného zástupce) v doprovodu jiné osoby, ale pokud se stane nějaká mimořádná událost, tak je praktické mít tento písemný souhlas u sebe.

Řidiči musí mít u sebe platný řidičský průkaz, technický průkaz a zelenou kartu. Pokud budete cestovat zapůjčeným vozidlem, tak doporučujeme mít u sebe i písemný souhlas vlastníka s použitím vozidla.

Chorvatsko – dálniční známka 2016 a rychlosti
====================================================
V Chorvatsku jsou vybírány dálniční poplatky formou mýtného vždy za konkrétní projetý úsek dálnice. Níže je zjednodušený výčet výše mýtného na jednotlivých úsecích:

Záhřeb – Osijek 122 HRK,
Záhřeb – Goričan 42 HRK,
Záhřeb – Bregana 6 HRK,
Záhřeb – Split 174 HRK,
Záhřeb – Dubrovník 223 HRK,
Záhřeb – Macejl 48 HRK,
Rupa – Rijeka 8 HRK,
Most na ostrov Krk (směrem na ostrov) – 35 HRK,
Rijeka – Záhřeb 70 HRK,
Tunel Sveti Ilija – 20 HRK.

Nejvyšší povolená rychlost osobních automobilů a motocyklů: 130 km/h dálnice, 110 km/h na komunikacích pro motorová vozidla, 90 km/h na ostatních komunikacích mimo obec, v uzavřených obcích 50 km/h.

Zdravotní ošetření
===========================
Při přechodném pobytu mají čeští pojištěnci v Chorvatsku nárok na nezbytnou zdravotní péči a to ve smluvních zdravotnických zařízeních (především nesoukromých) a po předložení Evropského průkazu zdravotního pojištění.

Pokud bude český pojištěnec potřebovat při přechodném pobytu v Chorvatsku specifickou zdravotní péči spojenou s léčbou chronické nemoci, tak k čerpání této péče nepotřebuje předchozí svolení své zdravotní pojišťovny, ale zdravotní péče mu bude poskytnuta na základě Evropského průkazu zdravotního pojištění.

Doporučujeme uzavřít před cestou cestovní připojištění pro pobyt v zahraničí, které by pokrylo náklady v případě vážného zranění, převoz tělesných pozůstatků při úmrtí a také je dobré toto cestovní připojištění uzavřít pokud se chystáte provozovat nějaké rizikové činnosti, jako např. potápění, horolezectví, létání na rogalech nebo padácích apod.

Výbava auta do Chorvatska
=================================
Každé motorové vozidlo musí mít výstražný trojúhelník a pokud jde o vozidlo s přívěsem, tak musí mít dva výstražné trojúhelníky. Dále do povinné výbavy patří výstražná vesta, autolékárnička a hasící přístroj. Děti, které jsou mladší než 12 let smí sedět pouze na zadních sedadlech.

Domácí zvířata
=======================
Pro vstup domácích zvířat je požadován pas EU zvířete s platným očkováním proti vzteklině a čip nebo tetování.

Zajímavost
===================
V Chorvatsku se nachází národní park Plitvická jezera. Tento park je nejznámějším chorvatským národním parkem a také je od roku 1979 na seznamu světového dědictví UNESCO. Park se nachází v oblasti Lika mezi pohořím Malá Kapela a Pleševica. V parku jsou četné jeskyně, přírodní prameny a květinové louky. Všechna krásná místa si můžete prohlédnout při jízdě vláčkem nebo při plavbě loděmi po jezerech.
Nejvíce navštěvované místo je 16 malých jezer, které mají křišťálově modrozelenou hladinu. Tyto jezera jsou vzájemně propojena vodopády a také četnými potoky.
Národní park můžete navštívit po celý rok a nádherná je i návštěva tohoto parku v zimě, kdy vodopády zamrzají a vytváří krásné útvary.

Pokud se vydáte na dovolenou do západní části Balatonu, pravděpodobně vašemu zraku neunikne impozantní hrad na kopci ve městě Sümeg. Jestliže nespěcháte, odhoďte stranou hrdý český patriotismus a ponořte se na chvíli do maďarského středověku. Za hradními zdmi nudu nečekejte, na děti i dospělé zde čekají mnohá lákadla a překvapení.

Hrad jako součást pohraničního opevnění proti Turkům

Hrad nechali zbudovat Templáři někdy v průběhu 13. století. Podobně jako mnoho českých hradů byl mnohokráte přestavován a dostavován, aby vyhověl potřebám své doby. Asi největšího opevnění se dočkal v 16. století, kdy celou Evropu ohrožovaly vpády tureckých vojsk. Od roku 1552 je zmiňován jako sídlo veszprémských biskupů. V roce 1713 byl vypálen a od té doby víceméně chátral. V roce 1957 začala rozsáhlá rekonstrukce, která pokračovala pomocí soukromých investorů i po pádu komunismu v roce 1989.

Hrad patří k těm největším, nejkrásnějším a nejzachovalejším v Maďarsku

Výsledkem mnohaleté přestavby je mohutný komplex budov a opevnění majestátně se vyjímajících na 270 metrů vysokém kuželovitém vápencovém vrchu. Z budov se podařilo zachovat vstupní baštu, část jádra s obytnou věží a mohutnou hranolovou baštu v severovýchodní části. V současnosti je považován za jeden z největších a nejzachovalejších hradů v Maďarsku. Působí skutečně pohádkovým dojmem, pokud by podobný hrad stál u nás, určitě by neušel pozornosti filmařů.

Prohlídka bez průvodce přitahuje rodiny s dětmi

Zatvrzelý milovník historie jistě potřebuje k prohlídce hradu co nejvíce informací a dat. A nejlépe od kvalifikovaného průvodce, často studenta historie. My rodiče o tom ale víme své. Naše děti na zámky moc nechtějí, protože prohlídky jsou z jejich pohledu nudné a plné zákazů. Dítě potřebuje ke spokojenosti prožitek a volnost pohybu. Hrad Sümeg je z tohoto pohledu dětským rájem. Skoro všechno si lze osahat. Co může být pro dítě větší zábava, než si vlézt do klece na čarodějnice, vyzkoušet si psaní skutečným husím brkem, projít se na minichůdách nebo si prohlédnout a pohladit živá zvířata na statku. Velmi povedené a vtipné bylo i vystoupení kejklíře. Doslova v přímém přenosu jsme sledovali výrobu sladkých dobrot vypadajících jako naše trdelníky a následně shlédli audiovizuální projekci v hradním kině. Volnému pohybu dětí přispívá i velmi prostorné nádvoří. Veškerý personál se po hradě prochází v dobovém oblečení, což hradu ještě více přidává na autentičnosti.

Pár praktických rad

Sümeg leží asi půl hodiny cesty od Balatonu, do vyhlášeného letoviska Kesztely je to pouhých 30 kilometrů. Vstupné je 1500 maďarských forintů (dále jen Ft) pro dospělé a 800 Ft pro děti, studenty a seniory. Hrad lze navštívit celoročně, během prázdnin je otevřen od 9 do 19 hodin, v mimosezóně se zavírá v 18, v zimních měsících v 17 hodin. Hostům je k dispozici nezpevněné parkoviště pod hradem, z něhož musí vyšlapat asi tři sta metrů do prudkého kopce ke vstupní bráně s pokladnou. Během léta probíhají v areálu vedle parkoviště rytířské souboje, tak třeba budete mít větší štěstí, než jsme měli my.

Gollinger Wasserfall neboli Gollingský vodopád je hojně vyhledávanou atrakcí Salcburska. 76 metrů vysoký vodopád je velkolepou přírodní podívanou a již dříve se stal oblíbeným námětem mnoha malířů především v období romantismu 19. století.

Vodopád se nachází jak název napovídá nedaleko městečka Golling an der Salzach a to v části zvané Torren vzdálené asi 3 kilometry od centra Gollingu. Vodopád byl otevřen pro veřejnost již na počátku 19. století. Vstupní částí je domeček, kde se vybírá vstupné 2,50 € (děti od 6 let 1,5 €). Cesta dále pokračuje podél potoka Schwarzenbach až k úpatí samotného vodopádu. Pokud chcete vidět horní část vodopádu tak je možné vystoupat strmou stezkou až k jeho horní kaskádovité části. Zde jsou instalovány lávky přes vodopád z kterých je krásný pohled na tekoucí vodu. Stezkou se dostanete až k samotnému ústí vodopádu. Celá trasa není nikterak dlouhá, počítejte alespoň s cca 2 hodinami času pro poklidnou procházku.

Zajímavost

Trasou jsou instalovány i zajímavé informační tabule, jedna z nich upozorňuje na skutečnost oblíbenosti zdejšího revíru k lovu zvěře. Například František Ferdinand – rakouský následník trůnu byl vášnivý lovec již v mládí. Legenda říká, že na úpatí zdejší hory Göll střelil i přes varování svých lovců bílého kamzíka (toho můžete údajně spatřit v muzeu Haus der Natur v Salcburku). Traduje se totiž, že kdo zastřelí bílého kamzíka tak do roka zemře. Tím údajně zpečetil svojí předčasnou smrt, poněvadž po 10 měsících od této události byl na něj spáchán atentát v Sarajevu (28.6.1914) a tím následně započala světová válka.

Golling an der Salzach

Město se nachází na jižním okraji regionu Tennengau, jižně od města Salzburg. Je zajímavé především svými krásnými domy v centru a stejnojmenným hradem, kde můžete nalézt muzeum. Centrum nás zklamalo a to především službami. Restaurační podniky nás nijak neoslovili a celkový dojem nám připadal jako by se zde zastavil čas v 70 letech minulého století. Pokud hledáte obstojnou restauraci doporučuji raději zajet do nedalekého údolí Bluntautal, kde jsme obědvali v příjemném hostinci Gasthof GÖLLHOF. Ani u vodopádu nás restaurace nenadchli, v jedné nás dokonce po dlouhé době čekání ani neobsloužili.

Závěrem lze říci, že návštěvu vodopádu Golling doporučuji zkombinovat určitě s návštěvou nedalekého údolí Bluntautal.

Lovecko lesnické muzeum se nachází na zámku Úsov a je ojedinělým historickým muzeem tohoto druhu ve střední Evropě. Prezentuje lovecké a přírodovědné sbírky v původní lichtenštejnské instalaci z přelomu 19. a 20. století. Ve sbírkách úsovského muzea je přes 4 000 kusů přírodnin, z toho na 700 kusů rohů a parohů lemujících zdi chodeb a zámecké schodiště. Exponáty jsou staré sto let v nezměněném stavu. Nejbližší a to patrně větší sbírku uvidíte snad jen v Přírodovědném muzeu ve Vídni, ale určitě bez atmosféry zámeckého prostředí.

Parkování

nejlepší volbou je využít placené parkoviště nad zámkem, je to parkoviště umístěné až při výjezdu z Úsova, konec ulice Zámecká. Odtud je to z kopce dolů nejblíže k zámku, takže hledat alternativní parkování zdarma je zbytečné.

Historie zámku

Původní gotický hrad je postavený ve stylu francouzského kastelu a patří mezi nejstarší na Moravě.
Je královského založení z první poloviny 13. století, první zmínka o něm spadá do roku 1260. V 15. století byl krátce v držení Šternberků. Byl občasným sídlem synovce Karla IV., markraběte Prokopa, jemuž sloužil ve válkách s jeho bratrem Joštem jako důležitý opěrný bod. V 15. století byl dlouhodobě zastaven pánům z Vlašimi. Jejich nástupci, Boskovicové, získali v 16. století hrad do vlastnictví a od roku 1597 patřil Lichtenštejnům. Z původního hradu se dochovaly především hradby zpevněné válcovými věžemi, zvýšené pro potřeby dělostřelby v 15. století. Renesanční klenby v zámecké budově a některých místnostech hospodářských budov dokládají výstavbu zámku na místě staršího gotického paláce a rozšiřování zástavby za Boskoviců. Barokní přestavba zámku a výstavba honosného schodiště byla provedena v letech 1692 – 1699 podle návrhů Domenica Martinelliho. V objektech úsovského zámku sídlila po dlouhou dobu správa panství, v letech 1852 – 1867 zde působila první lesnická škola na Moravě, v letech 1911 – 1914 městská obchodní mlynářská škola a v meziválečném období česká obecná menšinová škola. V roce 1898 schválil Jan II. z Lichtenštejna zřízení lesnického a loveckého muzea s bohatými sbírkami zvířeny z rozsáhlých lichtenštejnských panství a z loveckých výprav do Polska, Itálie, Afriky a Indie. Pro jejich umístění byl následně vybrán úsovský zámek. Lichtenštejnové vlastnili zámek do roku 1945, poté ho spravoval stát, od roku 1995 je hrad a zámek majetkem města Úsova.

Prostředí zámeckého areálu

Nádvoří zámku působí skvělým dojmem, přilehlá kavárna nabízí perfektní odpočinek. Restaurace zde není. V areálu naleznete také expozici s názvem Strašidelný labyrint, umístění v podzemí, který má opravdu strašidelnou atmosféru a vaše děti určitě trošku vystraší i díky doprovodnému nazvučení. Dále můžete projít Vlašimský palác, kde je umístěna interaktivní expozice s názvam Hádanky pánů z Vlašimi. Vyzkoušet si tak můžete různé úkoly a hádanky. Do strašidelného labyrintu a Vlašimského paláce je vstup zdarma a to při zakoupení vstupenky do Lovecko-lesnického muzea. Popřípadě je možné zakoupit samostatné vstupné.

Na nádvoří jsou ještě k vidění domácí zvířata jako například králíci, holubi, pávi, kteří pobaví děti a přispívají k opravdu pohodové atmosféře. Tento zámek by zasloužil daleko větší pozornost turistů.

Expozice

Rozsáhlá sbírka loveckých trofejí savců, ptáků, ryb, obojživelníků, plazů hmyzu a dalších přírodnin je opravdu jedinečná a to i z pohledu české přírody. Některé druhy již v dnešní přírodě nespatříte. Trofeje Lichtenštejnů z Afriky jsou velice zajímavé a to také stářím exponátů. K trofejím je zde vystavena kolekce kuriózních pytláckých zbraní a loveckých pušek.

Asi tři hodiny cesty od českých hranic, v bavorském Günzburgu, je místo, kde se dětské sny mění ve skutečnost a rodiče se naopak do dětství vracejí. Tím místem je Legoland, zábavný park rozvíjející dětskou tvořivost a prohlubující fantazii. Legoland nabízí velkou porci zábavy pro všechny věkové kategorie. A poněkud vyššího vstupného nebudete v tomto případě určitě litovat.

Legolandy – geniální propagace tvůrců „kostiček“

Stavebnice Lega zná každý. Mít svůj svět ze samých kostiček je nepochybně přáním mnoha dětí po celém světě. A tak přišla proslulá dánská firma s řešením. Dětem umožnila vstoupit do kouzelného světa Lega a zároveň významně podpořila prodej svých stavebnic. První Legoland byl otevřen již v roce 1968 v dánském Billundu, od té doby jich přibylo dalších pět – ve Windsoru u Londýna, v Kalifornii, na Floridě, v Německu a Malajsii. Příští rok se na otevření parku chystají v Dubaji.

Úctyhodné rozměry, přehledné členění a vynikající zázemí

Rozloha celého areálu odpovídá asi 26 fotbalovým hřištím. Park je tematicky rozdělen do několika zón. Pokud v něm nechcete bloudit, vyzvedněte si zdarma u pokladen plán celého areálu, v němž jsou všechny atrakce a stavby přehledně zakresleny a očíslovány. Návštěvníkům je hned za pokladnami k dispozici informační centrum, několik stylových restaurací, Lego obchůdků a piknikových zón. Toalety jsou bez přehánění na každém rohu a samozřejmě zdarma.

Miniland – svět v měřítku 1:20

Prvním místem, kolem něhož návštěvníci procházejí, je svět miniaturních staveb. Všechny modely jsou podobně jako většina staveb parku z Lego kostek. Můžete se těšit na Benátky, Berlín, přístav v Hamburku nebo holandské větrné mlýny. A protože se nacházíme v Bavorsku, nechybí ani pohádkový zámek Neuschwanstein, mnichovské letiště a známý fotbalový stadion Allianz aréna. Mezi stavbami je čilý ruch, jezdí tam lodě, tramvaje, pracují mlýny i jeřáby. Iluze je vskutku dokonalá.

Lego City – město podle Lega

V městečku lze nahlédnout do fabriky na „kostičky“, absolvovat Hyundai autoškolu a obdržet Lego řidičské oprávnění. Na menší děti čeká pilotování letadel, ti starší si se svými rodiči vychutnají adrenalinový let vzduchem na atrakcích „Flying Ninjago“ nebo „Lego Bionicle Power Builder“. V této sekci je rovněž nástupní stanice místního vláčku LEGOLAND Express.

Země rytířů

V rytířském minisvětě se z malých dětí stanou rytíři bojující mezi překrásnými středověkými kulisami. Po nemilosrdném boji se následně projedou na menší horské dráze. Ta větší a rychlejší je připravena pro děti dříve narozené, které prosviští na ohnivém draku celým historickým komplexem. Já jsem „hrdinně“ zůstal na zemi, neboť jsem se sám přihlásil k zajišťování fotodokumentace. Bohudík. Rodiče by měli mít na paměti, že hned na dvě atrakce se v této zóně nevztahuje základní vstupné. Jde o rýžování zlata a malování na obličej.

Imaginace – představivosti se meze nekladou

V této části parku se z dětí stávají dizajnéři a konstruktéři nových osobních automobilů, kteří své výrobky ihned odzkouší v testovacím centru. Nás asi nejvíce nadchlo bloudění v zrcadlovém labyrintu policejní stanice a uhýbání paprskům v laserové bezpečnostní síti. Celý Legoland si nejlépe prohlédnete z plošiny 50 metrů vysoké vyhlídkové věže, která se točí dokola kolem své osy a poskytuje tak ojedinělý přehled o dění v parku. Dozajista si všimnete i prázdninové vesničky Feriendorf, v níž mohou rodiny se svými dětmi za nemalý obnos přespat. I v této části jsou atrakce pro menší děti, které nalákají vodní radovánky či jízda klidným DUPLO Expressem.

Říše faraónů

Ve Starém Egyptě se stanete součástí expedice mířící jeepy do temného chrámu za pokladem. Samozřejmostí jsou pistole a četné cíle zlořádů po stěnách chrámu. V cíli se dozvídáme úspěšnost střelby a já se nestačím divit. Nevím, jak je to možné, ale moje děti mě v celkovém skóre hladce přestřílely. Asi bych měl přehodnotit svůj odmítavý postoj k počítačovým hrám, říkám si v duchu a pokračuji v procházce kolem celého komplexu navozujícího skutečně mystickou atmosféru.

Země dobrodružství

Snad nejúžasnější atrakci pro celou rodinu hledejte v tomto sektoru. Jde o fenomenálně promyšlenou Expedici do džungle (ang. Jungle X-Pedition). Na lodi se vydáte do deštného pralesa tropů, který je plný překvapení. Podrobnosti vynechám, abych čtenářům ponechal radost z objevování a nepřipravil je o překvapení. Konec cesty je znám z mnoha propagačních materiálů, loď si to namíří k vrcholu sopky, kde putování graduje prudkým sjezdem na vodní hladinu. Úchvatný zážitek, který jsme si zopakovali hned několikrát a rádi na něj vzpomínáme, kdykoli přijde řeč na Legoland.

Země pirátů

Prokázat odvahu mohou děti v akční a dosti mokré bitvě kapitána Nicka proti pirátům. Kulisy jsou velmi pěkné a iluze dokonalá. Po bitvě možná oceníte sušící automaty za poplatek 2 eura. Pozornosti malých návštěvníků neujdou ani pirátská škola a kouzelný design pirátského hřiště.

Extrémní Lego

V extrémním legu si každý užije maximální zábavu. V úchvatné Atlantidě se ponoříte do podmořského světa, v němž stovky mořských živočichů plují mezi modely z Lega. Skutečně máte pocit, že jste součástí pestrobarevných mořských hlubin. Jedinou nevýhodou je, že si pravděpodobně vystojíte delší frontu, čekání však stojí za to. Starší děti si užijí surfování na vlnách, což je podle mé zkušenosti skvělá zábava i pro dospělé. A pozor, suchý zůstane málokdo. A kdo se nebojí rychlosti ani výšek, nechť vyzkouší 18 metrů vysokou horskou dráhu ProjectX.

Další užitečné informace

Legoland Deutschland je otevřen od konce března do začátku listopadu. Brány se otvírají v 10 hodin dopoledne a zavírají se mezi 18 až 20 hodinou, v závislosti na sezoně. Je nutné počítat s tím, že atrakce se uzavírají vždy jednu hodinu před uzavřením areálu. Jestliže si chcete užít atrakce bez delších front, vydejte se na ně hned po otevření areálu. Odpoledne se již frontám nevyhnete. Hned za vstupní branou můžete využít uzamykatelných boxů (poplatek 4 €), které určitě ocení rodiny s dětmi. Lézt po atrakcích s baťohy či taškami je dost nepohodlné a občas i dost „mokré“. Cesta ke skříňkám z kteréhokoliv místa navíc nezabere více než pár minut. V několika obchůdcích se dají zakoupit za 4 € pláštěnky pro děti i dospělé. Pokud se vám dítka občas ztrácí, požádejte personál u vstupní brány o dětský náramek, na který napíšete své jméno a telefonní číslo. Dětské vstupné je 37 €, dospělí platí 41,5 €. Ušetřit můžete u rodinných vstupenek pro 4 nebo 5 osob (bez rozdílu věku) a při skupinové slevě. Zvýhodněný je i e-ticket zakoupený z domova na webových stránkách parku. A nezapomeňte, děti do 11 let mají v den svých narozenin vstup zdarma.

« ‹ z 2 › »

Průvodce po zemi, která se po desetiletích izolace začala znovu otevírat světu. O Myanmaru jsem toho opravdu moc nevěděl, starý název země Barma byl pro mě známějším než cokoliv jiného. Velice překvapivým faktem byla informace, že hlavním náboženstvím je buddhismus (buddhisté tvoří kolem 90 % populace).

Co nabízí obsahová část průvodce? Po vysvětlení změny názvu země na Myanmar a informacích kdy je nejlepší období vyrazit do Myanmaru a kam se vydat je fotograficky s popisem představeno 19 míst, která nesmíte minout. Jako první je zde představen Bagan, tisic chrámů zdobících planinu kolem řeky Iravádí je jedním z největších divů nejen Asie, dále Taung Kalat (Hora Popa), sopka s množstvím svatyní, Yankoun a jeho koloniální architektura včetně Šwetigoumské pagody – významného buddhistického chrámu, Hpa-An horský klášter a skalní útvary nepochopitelných tvarů, tutisty hojně vyhledávaná pěší túra k jezeru Inle, Kyaiktiyo – zlatá skála, kterou drží jen pár Buddhových vlasů a pláž Ngapali s dokonale jemným bílým pískem a stylovými letovisky.

Formát: 129×198
Vazba: brožovaná
Počet stran: 382
Vydáno: NOVINKA! 29. 7. 2015
Překladatel: Jan Sládek
Běžná cena: 598 Kč
Naše cena: 478 Kč

Po informacích ohledně cest a cestování po této zemi, včetně ubytování, jídla a pití, outdoorových aktivitách, sportu či cestování s dětmi nabízí průvodce informace o těchto oblastech: Yankoun a okolí, Delta a západní Myanmar, jihovýchodní Myanmar, Bagan a centrální Myanmar, jezero Inle a východní část Myanmaru, Mandalaj a okolí, severní Myanmar.

Souvislosti jsou poslední částí průvodce Myanmar a představují v souhrnu nejvýznamější dějiny této země což je také velice zajímavé počtení. Část je zde věnována i Myanmarským etnickým menšinám, Barmskému buddhismu a architektuře, knihám, jazyku a nechybí zde slovníček barmských výrazů a tak se díky tomuto pěkně a komplexně zpracovanému průvodci můžete vypravit na cestu a to buď reálně nebo jen prstem po mapě.

Španělská Andalusie je nejjižnější částí Pyrenejského poloostrova. Historické prolínání maurské kultury je znát na zdejších památkách a blízkost Maroka zase předpovídá ráz zdejší krajiny.

Turistický průvodce přehledně představuje jednotlivé oblasti Andalusie. Jak již bývá u průvodců Rough Guides zvykem, tak po obecném úvodu nabízí kniha místa které nesmíte minout a to v podobě 24 fotografií s popisy. A co tedy nesmí návštěvník Andalusie minout? Údajně jsou to památky ve městě Sevilla, jako je největší gotická katedrála na světě, palác Alcázar s okouzlujícími zahradami. Dále skvostný maurský palácový komplex Alhambra v Granadě, Mini Holywood, kde se utkali Clint Eastwood, Yul Brynner, Steve McQeen a mnozí další proti záporným pistolníkům, Národní park Coto de Doňana s exotickými plameňáky, park Cabo de Gata v Almérii se slanisky, drsným pobřežím a ptactvem, Národní park Sierra de Cazorla s rozlehlou oblastí strmých vrcholků a zalesněných údolí. Ve výčtu samozřejmě nechybí ani Gibraltar, malé území zakončené kolosální skálou, známé také jako území z éry kolonialismu s vlastní měnou a všudy přítomnými bezocasými opicemi.

Formát: 129×198
Vazba: brožovaná
Počet stran: 245
Vydáno: NOVINKA! 24. 6. 2015
Běžná cena: 458 Kč
Naše cena: 366 Kč

Po základních informacích o tom jak se nejlépe do Andalusie dostat, ubytování, jídlu a pití přechází kniha k části Průvodce, ten je rozdělen na podrobné oblasti a to: Málaga, Garganta del Chorro, Antequera a okolí, Parque Natural de El Torcal, Nerja, Almuňécar, letoviska pobřeží Costa del Sol, Gibraltar, Algeciras, bílá města a směrem k Rondu, Ronda, okolí Rondy, směrem ke Cadizu a Seville, Sevilla, Sierra Morena, Costa de la Luz, Cádiz, El Puerto de Santa María, Sanlúcar de Barrameda, Jerez de la Frontera, provincie Huelva, ze Sevilly do Cordóby, Cordóba, provincie Jaen, Granada, Parque Nacional Sierra Nevada, Les Alpujarras, provincie Almeria. Všechny tyto vyjmenované oblasti jsou v knize velmi podrobně popsány.

Závěrečnou částí knihy jsou Souvislosti s představením dějin a historických událostí, kapitola je zde věnována i flamenku a několika základním slovíčkům a větám, které by jste měli před návštěvou Andalusie znát.

Při návštěvě Šumavy jsme si vybrali jako jeden z nášich výletních cílů soví voliéry v Borové Ladě. Expozice sov žijících v šumavském parku nás zajímala i vzhledem k naší velice oblíbené voliéře Sovice sněžné v brněnské zoo.Jak uvádí jeden turistický prospekt, jedná se o největší venkovní soví areál v České republice. Rozkládá se na ploše 1500 m2 a můžete zde spatřit většinu ze šumavských druhů sov, včetně velice chráněného puštíka bělohlavého, který byl opětovně vysazen do zdejší přírody. Velikost samotné voliéry patrně nebude oněch zmiňovaných 1500 m2 a časová náročnost trasy 2,5 hodiny je také předimenzována, trasu s přehledem absolvujete za poloviční čas. Nicméně voliéra je zajímavým zpestřením pobytu na Šumavě a lákavým cílem pro mnohé turisty. Sovy v expozici musíte někdy hodně hledat a některé jsme ani nespatřili. Nejvíce nám při naší návštěvě pózoval malinkatý Sýc rousný. Ve voliérách jsou lavičky, kde si můžete odpočinout.

Voliéry vybudovala správa NP a CHKO Šumava a jsou průchozí, jednotlivé sekce jsou však odděleny. Vstupné je zdarma. Areál využívá přirozeného přírodního prostředí malého lomu. Ve vstupním srubu před voliérami je umístěna expozice, obsahující zajímavé informace o odlišnostech sov od ostatních ptáků. Jednou týdně a to v úterý je i podvečerní pozorování, kdy jsou sovy mnohem více aktivní. Tento den je otevřeno od 12:00 do 21:00 hodin. Mimo pondělí, kdy je zavřeno je pak otevřeno denně od 9:00 do17:00 hodin.

Parkování je na záchytném parkovišti v Borové Ladě, parkovné činí 50 Kč. Vedle parkoviště se nachází dřevěná stezka vedoucí k voliérám, ty se nacházejí cca 250 m od parkoviště. Voliéry umožňují bezbariérový přístup.

Kompletní průvodce několika dnů po Brazílii s radami na cestu a pobytem v turistických oblastech jako je například Rio de Janeiro, město Campo Grande, vodopády Iguacu, řeka Rio da Prata, oblast močálů Pantanal a mnohých dalších.
Termín: 19.5. – 9.6 2015
Aktuální kurz – květen 2015 – 1 BRZ = 8 Kč

Den 1. – Cesta z města

Tak vše vypuklo 19.5. kdy jsme odpoledne dorazili na letiště Václava Havla. Na letišti jsme byli s celkem slušným předstihem, takže jsme se nechali odbavit a vyrazili ulovit něco k snědku. Než jsme se rozkoukali tak jsme seděli v letadle směr Řím, kde byly dvě hodinky na přestup, vše proběhlo v pohodě a tak jsme kolem desáté odlétali směr vytoužené Brazílie. Ačkoliv nesnáším dlouhé lety tak tento uběhl docela rychle, až na tu klimatizaci nastavenou snad na 16 st. Při pohledu na týpka, který seděl v letadle, v zimní bundě mi bylo ze začátku celkem do smíchu, ale pak jsme poznali co je Sibiř v letadle. Nicméně oblečení a přikrytí jsme většinu cesty prospali.

Den 2. – Přílet do Ria

Po příletu (ve 4:45 místního BR času – časový posun mínus 5 hodin) do Ria jsme samozřejmě dostali teplotní facku a vyrazili si pro krosny. Poté do třetího patra k bankomatům a vybrat peníze (prý to vyjde nejlevněji). Zrovna začínalo svítat, takže hledání busu, který nás doveze na autobusák, nebyl problém. Jakmile jsme prošli bariérou taxikářů a vyšli ven z terminálu, dali jsme se doprava směrem k modrým autobusům. Zde jsme se zeptali, který bus jede na Rodoviária Novo (cena 14,65 BRZ/os) a vyrazili. Díky navigaci, kterou jsem měl v mobilu (častokráte využívanou a častokráte i neocenitelnou pomůckou –Maps Me – offline maps) jsme vylezli na správné zastávce a hurá na autobusák. Prošli jsme hlavním vchodem, eskalátorem nahoru a poté vpravo. Po pravé ruce jsou stánky a byl zde i náš stánek – dopravce Pluma – směr Foz do Iguacu. Koupili jsme jízdenky (levnější o pár reálů než na netu) 210 BRZ/os, odjezd v 8:00. Autobus prostorný (maličko zatuchlý – klimatizace v pohodě) a pohodlný. Cesta trvala 22 hodin (opět má panika co budu dělat 22 hodin v buse) a utekla jak voda – prospali jsme snad 18 hodin.

Pozn.: Hned první odzkoušený bankomat od HSBC byl v pohodě a peníze vydal (zkoušeli jsme dvě karty). A neměli jsme problém ani později s výběry (měli jsme 4 karty – dvě debetky a dvě kreditky –fungovaly všechny)

Den 3. – Vodopády Iguacu – Brazilská strana

Přijeli jsme v 6:00 na autobusák a z něj pak linkovým busem (č. 105 – cena 2,9 BRZ/os) do města na další autobusák (je zde i stánek Info). Z netu jsem měl vyhledaných asi 5 hostelů, přičemž můj favorit byl Hostel Pousada El Shaddai (opět levnější cena než na netu ) 35 BRZ/os/noc – dvojlůžák + společné sprchy. Takže jsme se vydali směrem k němu. Vylezli jsme směrem výjezdu autobusů a šli směrem k větší křižovatce, kde už byli ukazatelé k našemu (i jiným) hostelu. Cestou jsme míjeli hostel Katharina (myslím, že ho provozuje Čech) kde byla pověšená česká vlaječka. Po ubytování jsme hned vyrazili směr vodopády (autobusová zastávka „u Zubaře“ poblíž hostelu linka č. 120 opět 2,9 BRZ/os – přímo k vodopádům – to poznáte). Vstupné 52,3 BRZ/os. Procházka cca na 3-4 hodiny. Vyhlídky parádní a pokoukání ještě hezčí. Po tomto výletu jsme jeli zpět na hostel a něco málo pokoupili ve městě. A pak už jen hurá vytoužený odpočinek.
Pozn.: Pro Brazilce a místní daleko, daleko menší vstupné, ale to tak bylo všude

Den 4. – Vodopády Iguacu – Argentinská strana

Ráno vstávačka plus snídaně. A hurá směr Argentina (konkrétně Puerto Iguacu). Našli jsme si zastávku u autobusáku kde „staví“ autobus do Argentiny (na zastávce je vylepená Argentinská vlaječka) jezdí každých 30 minut (4 BRZ/os). Nastoupili jsme a hurá na hranice. Na hranicích bus zastavil a my (turisti) museli vystoupit a dojít si pro razítko na celnici. Autobus mezitím odjel a tak jsme museli čekat na další bus (zase 30 minut). Další autobus nás dovezl na Argentinské hranice, kde se procedura opakovala s tím, že bus tentokráte čekal. Na hranicích rušno a chaos, ale vše proběhlo v pohodě. Pak nás bus vyhodil kdesi na rušné ulici s tím, že na protější zastávce máme počkat na bus k vodopádům. Tam už čekali odchytávači a snažili se nás přesvědčit, že bus právě odjel, že nám nabídnou levnější převoz a že budeme čekat dlouho. Nicméně jsme se tak dlouho kroutili, až nakonec po 10 minutách dorazil bus (jinak bus jezdí cca každých 15 až 20 minut). Cena busu 15 BRZ/os. Vstup 260 Pesos/os. Zde jsem vybíral z bankomatu Pesos na vstup a na jídlo, které si koupíme. Výběr proběhl v pohodě, ale druhý den mi volali z banky, že mi kartu zkopírovali a že mi vybrali kdesi v USA 20 000,-, naštěstí mě hned ujistili, že mi peníze vrátí, až se vrátím z dovolené (což taky proběhlo).
Kartu jsem nechal zablokovanou. No ale zpět k výletu. Jestliže jsme na brazilské straně byli v úžasu, tak na téhle straně jsme nestačili valit oči. Krása krajiny a vodopádů nelze popsat a na fotkách ji nejde ukázat. Celé jsme to proběhli a na závěr si nechali Ďáblův jícen. Hlavně jsme se byli podívat na ostrůvku St. Martin (doprava na ostrůvek je v ceně vstupného), z něhož byl nejkrásnější výhled z bezprostřední blízkosti. No a Ďáblův jícen monumentální a osvěžující. Vůbec se nám odtamtud nechtělo nic méně jsme museli stihnout bus do Bonita. Takže hurá zpět do Brazílie. Na zpáteční cestě jsme si na Argentinských hranicích odskočili pro razítko a na Brazilských jsme už nevystupovali (někdo vystupoval, někdo ne, nic méně se potom nikdo nepídil). V hostelu nás už nenechali vykoupat (jedině za poplatek 10BRZ/os z čímž jsem je poslal do kytek) takže jsme si zabalili a jeli na autobusák. Bus nám jel v 18:00 do města Dourados (130 BRZ/os od společnosti Nova Intergracao, který jsme zakoupili ve městě).

Pozn.: Autobus jede nejprve na Brazilské hranice, zde si od řidiče vyzvednout lístek (o zaplacení jízdného) poté vystoupit a dojít si pro štempl. Pak počkat na další bus a jet o pár metrů dál na Argentinské hranice kde je potřeba opět vystoupit jít přes celnici pro další štempl a počkat na bus na druhé straně. Jestliže budete mít na vodopády jen jeden den tak určitě zvolte Argentinskou stranu.

Den 5. – Bonito – koupák

Do Douradosu jsme dorazili ve tři ráno (to, že jsme na místě nám naštěstí prozradila GPS, řidiči většinou není rozumět), přičemž bus do Bonita nám odjížděl v 6:00. Vystupovali jsme zde sami no a autobusák byl celkem odstrašující, ale bylo to umocněné tím, že bylo tak brzy a že sem tam polehávali bezdomovci. Když přišla šestá hodina tak jsme již netrpělivě stáli u okénka společnosti Cruizero do Sul. Jenže ono nic, bus nikde a okénko stále zavřené, až pak nám docvaklo, že jsme během jízdy přejeli do jiného časového pásma, takže jsme čas posunuli o hodinu zpět a problém byl vyřešen. Lístek jsme zakoupili za 77,5 BRZ/os a hurá do Bonita. Na místo jsme dorazili v poledne, opět jsme měli vytipované ubytování, takže jsme mířili na jisto. Byl to hostel Pousada Ecological Expeditions (přičemž jsme již dopředu věděli, že nám poté zprostředkují výlet do Pantanalu). Hostel parádně zařízený (lednice, klimoška, sprcháč i telka – k ničemu) cena opět nižší než na netu 35 BRZ/os/noc. Krátce po poledni jsme byli ubytovaní a venku nesmírné vedro, takže hurá na kola a směr místní „koupaliště“ Balneário Municipal. Voucher (spíše vstupenku) jsme zakoupili v Bonitu u nějaké společnosti za 25 BRZ/os. Cca 7 km po hlavní silnici a byli jsme tam. Vedro, a příjemně studená voda plná rybek (spíše pořádných ryb). Po lehárku u vody jsme nabrali nové síly na další výlety a hlavně na cestu zpět, která byla jakoby delší.

Pozn.: Autobusák nebyl až tak odpuzující, jako spíš to, že jsme byli vyjukaní turisti, kteří furt čekají, kdo a kde je okrade, fakt byl ten, že si nás nikdo nevšímal a celou dobu jsme si pohodově hověli na lavičkách. V hostelu si účtoval půjčovný 10 BRZ za kolo, nakonec nám je ale nezapočítal.

Den 6. – Rio da Prata

Na další den jsme měli naplánovanou pecku v podobě šnorchlování v řece Rio da Prata. Výlet nás vyšel na 142 BRZ/os bez dopravy. Tu jsme si také domluvili v hostelu. Takže ráno jsme měli připravený vůz a vyrazili na farmu, kde tyto výlety pořádají, cca 50 km od Bonita. Silnice byli opravdu jak z dokumentů, jedete 15 km po asfaltu, který najednou končí a je před vámi jen uježděná červená hlína a za další pár kilometrů zase kus cesty asfalt. Když jsme dorazili na místo, tak nás čekal anglicky mluvící průvodce, který nám dal vybavení (neopren, vestu, botky) a spoustu pouček jak se v tomto ekosystému chovat. Jeepem nás dovezli na kraj pralesa a vyrazili jsme na 30ti minutovou procházku k řece, během toho jsme viděli nějaké ty zvířátka (opičky, divoký malý prasátka…), ptáky a hmyz. Během procházky nám trochu pršelo, ale jelikož bylo horko a my byli v neoprenech, tak jsme to jen uvítali. Když jsme dorazili k řece, nestačili jsme zírat na tu krásu, křišťálová voda, plno rybiček a bujná vegetace pod vodou. Prostě šnorchlování jak v akvárium které trvalo asi 2 hodinky (uteklo to jak voda). Záběry z kamery jsou úchvatný. Během šnorchlování jsme narazili i na jednoho malého kajmana (nehnutě odpočíval ve vodě). Ke konci úseku jsme mohli buď zbytek dojet na lodčcei nebo ještě šnorchlovat. Já si vybral šnorchlování voda byla hlubší a viditelnost horší. Ale odměnou mi bylo to, že jsem v jednom mělčím místě viděl pod vodou anakondu (když jsem průvodci říkal, že měla cca 1,5m tak mi sdělil, že to prý bylo jen mládě). Bohužel proud byl celkem silný, takže jsem se na to místo již nemohl vrátit. Nicméně zážitek úchvatný. Po cestě do hostelu následovalo vyrovnání se s řidičem (neuměl anglicky), ale řekl si o 150 BRZ za cestu, bohužel jsem byl vůl a zaplatil jsem mu dřív, než jsem se zeptal, zda je to i za nadcházející výlet (nebylo, ale těžko vyjednávat když už bylo zaplaceno). Po návratu jsme se vydali do zdejších marketů nakoupit nějaké to jídlo a nějaké čůčo navečer, ale ejhle byla neděle a všude zavřeno, naštěstí jsme měli něco málo na pokoji.
Pozn.: Tento výlet bych určitě během návštěvy v Brazílii nevynechal. Sice není nejlevnější, za to je jeden z nejkrásnějších.

Den 7. – Gruta do Laga Azul

Dalším výletem v oblasti Bonita jsme zvolili návštěvu jeskyně v podobě rozevřené tlamy ze skalního masivu. Tenhle výlet nás vyšel 45 BRZ/os vstupné a 80 BRZ za cestu. Naštěstí jsme již měli jiného řidiče a cenu cesty jsme si řekli hned na začátku, je to cca 45 km od Bonita. Na místě byl opět anglicky mluvící průvodce, který nám dal krom instrukcí helmy a šlo se do lesa. Cesta k jeskyni nebyla nikterak dlouhá cca 150 metrů a pak se před námi otevřela tlama. Krásný pohled do nitra jeskyně plus milý a všude přítomní komáři. Po schodech (300 schodků) jsme sešli téměř na dno jeskyně k jezírku, které je až magicky zbarvené od světle modré do černé. Výlet sice dosti krátký, ale na pokoukání pěkný. Po výletu jsme vyrazili na průzkum města. Město v květnu působilo spíše ospale, ale postupem večera začalo ožívat. Dostali jsme pořádný hlad a tak jsme koukali kde co ulovit, na námku jsme našli takový stánek, který provozovali nějací mladí týpci, samozřejmě neuměli anglicky, nicméně jsme si objednali hambáče (který byl pro 4 lidi) 35 BRZ včetně pití. Kluci chvíli koukali, jestli to myslíme vážně a že to chvíli potrvá. Čekali jsme všehovšudy 15 minut a macek byl na stole. Byl vynikající a skoro se nedal ve dvou sníst – podařilo se.
Pozn.: Gruta do Laga Azul jsme naplánovali abychom si maličko odpočali zbytek dne jsme se váleli v hostelu a courali po městě.

Den 8. – Příjezd na Pantanal

Během ubytování v Bonitu jsme si domluvili tří denní výlet do oblasti Pantanal. Rozlehlé místo plné močálů, velkého počtu rozmanitých zvířat a bohužel i komárů. Výlet stál 550 BRZ/os. Ráno okolo desáté jsme vyrazili směr Pantanal (cca 213 km) – odvoz byl v ceně. Nejprve jsme dorazili na „odpočívadlo na křižovatce“ kde jsme čekali až přijedou ostatní výletníci z jiných měst. Po nějaké půlhodince si pro nás přijel místní týpek s upravenou dodávkou. Na ní jsme naskákali a vyrazili na jeho farmu Pousada Arara Azul (cca 35 km). Cesta trvala celkem dlouho, ale to bylo zapříčiněno tím, že jsme již z cesty pozorovali kajmany, tukany, lišky atd… Ubytování na farmě bylo příjemné – útulné pokoj se sprchou, klimoškou a záchodem. Po ubytování jsme dostali instrukce, kdy je jídlo a kdy vyrazíme na noční safari. Takže jsme se dle doporučení navlékli tak aby nás komáři nesežrali a hurá na dodávku. Safari projížďka byla pouze po cestě, po které jsme přijeli. Průvodce svítil reflektorem a snažil se najít co nejvíce zvěře, ale hlučná dodávka musela vše vyplašit – to mě trochu mrzelo. Zvířat moc nebylo, za to jsme viděli pořádný tarantule, který jak jsme zjistili, žijí v každém podivně rostlém kořenatém stromě.
Pozn.: Na noční safari jsme byli vybavení zbytečně – čelovka nebyla třeba a moc zvířat k vidění u silnice nebylo. Zde jsme byli dosti zklamaný.

Den 9. – Lovci piraní

Ráno bylo brzké vstávání v šest hodin. Po výtečné snídani jsme jeli dodávkou k řece, kde byla připravená loďka. Naskákali jsme na loďku a hurá do hlubokého Pantanalu na pozorování zvířat. Myslím, že tenhle výlet nám kompenzoval předešlou noční safari. Viděli jsme opičky, kapybary, vydru, spousty ptactva včetně papoušků, velké množství kajmanů a spousty dalších. Zanedlouho jsme zastavili na řece a začala parádní zábava v podobě lovení piraní. S sebou jsme vezli pár bambusových prutů a návnadu v podobě masových odřezků. První úlovky na sebe nenechali dlouho čekat. Každý jsme si ulovili nějakou tu piraňu na krmení kajmanů. Při zpáteční cestě jsme zastavili v jedné zátočce u jiných turistů (kteří se koupali v řece plné piraň a hned o 5 metrů dál odpočíval kajman). Odpočívajícího kajmana jsme nalákali na břeh tak, abychom ho mohli krmit. To byl parádní závěr dopoledního výletu po řece. Poté jsme vyrazili zpět na Pousadu na oběd, který byl výborný a po obědě jsme šli opět rybařit a krmit kajmany. Během rybaření jsme si nachytali i nějaké piraně na večerní grilování.

Pozn.: Odpolední rybaření u cesty na mostě bylo sice fajn, ale ne tak zábavné jako rybaření na řece.

Den 10. – Močály = komáři

Další ráno byl naplánovaný výlet skrz močály na pozorování zvířat. Po snídani jsme vyrazili na cca 3 hodinou procházku skrz močály. Během toho jsme viděli pásovce, srnky, nosály, opičky, plameňáky, papoušky, tukany, hnízdo (úl) divokých včel, stopy mravenečníka, pravý velký pralesní mravence a spousty komárů. Výlet parádní, poněvadž zvířata jsme pozorovali z opravdu malé vzdálenosti, ale ty komáři dávali tak zabrat že jsme si už přáli být zpět v pokoji. Po obědě nás hodili opět na shromaždiště, kde na nás čekal minibus (70 BRZ) směr Campo Grande. V Campo Grande jsme již měli domluvenou Pousadu Ecological Expeditions a noc zdarma za to, že jsme se ubytovali v Pantanalu ve výše zmíněné Pousadě. Pokoj byl v celku příjemný (se sprchou, klimoškou a ventilátorem). Jediný v čem byl háček, že bylo všechno slyšet. Takže když se nějaký týpek rozhodl usnout u zapnuté televize, tak celý hostel spal u zapnuté televize, ale únava dělá své a usnuli jsme vcelku rychle.
Pozn.: Výlet do Pantanalu byl dobrý určitě bych ho na své cestě nevynechal a v lecčem opravdu nepřekonatelný, ale rozhodně ne dle očekávání a dle toho jak to popisovali provozovatelé. Bohužel jsme neměli výlet na koních, i když byl psaný, noční safari nebylo nic jiného než projížďka dodávkou a plašení noční zvěře. A celodenní rybaření taky dle mě není zrovna zábava na celý den. Volil bych spíše jiné cestovky (než Pantanal trecking), např.: Hostel Santa Clara nebo Lontra Pantanal Hotel – vypadali profesionálněji, ale bylo zde více turistů, po cenách jsem nepátral.

Den 11. – Campo Grande

Naplánovaný den volna (kvůli levným zakoupeným letenkám Campo Grande – Rio – přímý let) jsme trávili ve městě. Nejprve jsme zamířili na nedalekou tržnici s kořením, čaji, masem a mnoho dalších poživatin, o kterých jsme nezjistili, k čemu jsou (nikdo zde neuměl anglicky). Pokoupili jsme nějaké věci pro přátele a rodinu a vyrazili jsme do parku, který byl v centru města. Park byl příjemný a v tom horku se dalo aspoň schovat na lavičky pod stromy. Vyfotili jsme se s kapybarami a šli pomalu zpět na hostel, přičemž jsme ve stáncích ochutnávali místní mňamky. Do hostelu jsme dorazili později odpoledne a poté už jen hověli u knížek a na wi-fi. Další noc stála 50 BRZ/os.
Pozn.: Všude plno lidí a já furt instinktivně hlídal batohy a peníze, ale nikdo si nás vůbec nevšímal. Naopak všichni usměvaví a znavení ze slunce.

Den 11. – Konečně Ilha Grande

Jelikož nám letělo letadlo brzy ráno (5:35 abychom se v klidu stačili dopravit na ostrov a ubytovat) domluvili jsme si den předem taxi na čtvrtou hodinu ranní. Taxi na letiště stálo 25 R (s taxametrem cca 5 km). Let byl přímý a trval hodinku a půl. Z letiště znova hurá na Rodoviário Novo (14,65 BRZ/os). Na nádraží jsme chvíli hledali stánek společnosti Costa Verde, která jezdí směr Angra dos Reis (stánek je opět nahoru po schodech, poté doprava a úplně dozadu ke stánkům s jídlem, zde po schodech dolů, poté doleva a dozadu – uff). Zakoupili jsme dva lístky (41,5 BRZ/os – jezdí každou hodinu) a šli se najíst. Cesta busem trvala cca 4 hodiny (místo původních 3) takže jsme nestihli trajekt. Panika nebyla na místě, poněvadž na ostrov jezdí hromady lodí, loděk, jachet a všeho co se udrží na vodě. Takže jsme si zaplatili speed boat za nehorázný peníz (40 BRZ/os) a ve čtyři hodiny vyrazili směr Ilha Grande. Cesta lodí trvala 40 minut. Dle doporučení od jednoho německého klučiny jsme se vydali hledat Hostel Holander. Chvíli jsme bloudili uličkami, ale nakonec nás cedule dovedli na parádní místo. Hostel se skládal z jednoho většího bungalovu se společnými ložnicemi a asi z pěti chatiček pro páry. To vše zasazené uprostřed upravené džungle (opravdu nádhera). Takže jsme se ubytovali v jedné chatičce (80 BRZ/os/noc) a vyrazili směr městečko na nějaký jídlo. Po tom co jsme spořádali parádní pizzu a nějaký to pivko jsme šli relaxovat před chatku.

Pozn.: Letenku jsem kupoval s předstihem v ČR, abychom ušetřili přejezd busem a stihli se v jednom dni přemístit na ostrov. Moc přímých letů není, většinou je přestup do Sao Paula.

Den 12. – Deštivý deštný prales

Během výborné snídaně (jejich buchty jsou fakt výtečný) jsme naplánovali výlet skrz ostrov na vyhlášenou pláž Lopes Mendes. Bohužel prší, ale to nás neodradí. Vyrážíme tedy s pláštěnkami na 8 km dlouhý pochod skrz džungli. Tím, že prší a odpařuje se voda z lesa, je atmosféra naprosto nepopsatelná. Půlka trasy je do kopce a druhá půlka je z kopce, takže jsme si pořádně mákli. Po příchodu na pláž jsme byli totálně promočení, ale ani tohle a ani červená vlajka se zákazem koupání nás neodradili od příjemné koupele v oceánu. Pláž opravdu nádherná (i v tomhle počasí), bílý písek a průzračná voda, k tomu jsme měli velké vlny. Takže jsme se pořádně vycachtali. Pláž je velmi oblíbená surfaři, kterých i dnes zde bylo nespočet. Pak jsme se ještě prošli po pláži a vyrazili zpět. Při cestě zpět jsme se zastavili i na malých plážičkách, kde nebyla ani noha. Po návratu jsme měli pořádný hlad, a tak jsme zašli do městečka na pořádnou baštu.

Pozn.: Nebýt prosekané a často používané a dobře značené stezky skrz džungli, tak les je naprosto neprůchodný. Vlny na Lopez Mendes byly největší co jsem viděl a vyžadovali respekt.

Den 13. – Zase prší

Tento den, jelikož opět pršelo, jsme zasvětili z větší části lenošení v nebo před bungalovem. Po třetí hodině přestalo skoro pršet, a tak jsme se vydali na krátký průzkum ostrova ke zřícenině bývalého ústavu a akvaduktu. Příznivci seriálu Lost by zaplesali. Poklidný den jsme zakončili navštívením restaurace se self-servisem za 3,69 BRZ / 100g.

Den 14. – Pico do Papagay

Do třetice nám opět pršelo, ale i přesto jsme se odhodlali na výlet, na nádhernou horu Pico do Papagay. Dle průvodce cesta na 3-4 hodinky tam a to samé zpět. Nasadili jsme tempo a zvládli to za 2,5 hodiny. Ale za sebe můžu říct, že to byla pěkná dřina, déšť vůbec nevadil, spíš vadilo to, že 2,5 hodiny člověk stoupal někdy docela v krkolomném terénu. Hora byla úžasná, ale výhled kvůli mlze stál za prd. Takže jsme se najedli a vyrazili zpět. Výlet byl dosti vyčerpávající, ale stál za to. Večer opět návštěva self-servisu.
Pozn.: Pořádají se i noční výstupy na Pico do Papagay, kvůli vycházení slunce. Ale tenhle výlet bych neabsolvoval ani zadarmo. Ten terén a čelovka musím být pořádný nářez.

Den 15. – Konečně sluníčko

Jelikož nás ráno uvítalo slunko, tak jsme ani chvíli neváhali a hned po snídani vyrazili na pláž do parku k akvaduktu. Bylo zde málo lidí a nádherná pláž. Nezapomněli jsme na šnorchl s brýlemi, takže jsme pozorovali a krmili rybky našima oblíbenýma bébéčkama (které už až z nostalgie vozíme pokaždé sebou). Večer opět proběhl self-servis.

Den 16. – Rio

Ráno v 10:00 nám jel trajekt (14 BRZ/os, 1,5 hodiny) zpět do městečka Angra dos Reis, zde jsme vyrazili na autobusák a koupili si jízdenku na první bus, který jel do Ria (48 BRZ/os, jezdí každou hodinu). Po tří hodinové cestě jsme dorazili na naše známé Rodoviário Novo. Zde jsme vyšli hlavním vchodem a vydali se doprava, poté jsme přešli křižně křižovatku na protější městské autobusové nádraží. Autobusem číslo 126 jsme se nechali odvést ke Copacabaně (pomohla GPS na mobilu) a vyrazili pěšky k již zamluvenému hostelu Lisetonga. Hostel ležel v oblasti Urca, 10 min nebo 200m vzdušnou čarou ke Copacabaně. Cena za pokoj byla přijatelná 59 BRZ/os (dvě palandy a zamykací skřínky). Příjemný personál a útulné společné prostory. Trochu nás rozhodil večerní hluk, ale spát se v tom dalo – prostě Rio.

Pozn.: Pobyt v hostelu Lisetonga jsme již zakoupili s předstihem v ČR, nechtěl jsem nikde pobíhat po obrovském Riu a riskovat zbytečnou konfrontaci s krosnami na zádech. Hostel vlastní Slovák jménem Juraj Vajda (bohužel se nám ho nepodařilo odchytit na pokec), nicméně mohu vřele doporučit. Sice cesta k hostelu je pěkný výšlap (s krosnami) ale nic co by se nedalo zvládnout.

Den 17. – Cukrová homole

V tento den byla naplánovaná Cukrová Homole. Tak jsme dle informací z hostelu dostavili na zastávku kde „ zastavuje“ bus číslo 511. Odchyt autobusu je parádně směšná věc, musíte mávnout a modlit se aby spolu s ním nejelo další 5 busů společně, jinak vás lehce přehlídne s tím, že za dalších 15 minut jede další. Nicméně jsme si bus stopli a za 3,4 BRZ/os se vydali směr Homole. To, kde se vystupuje lze poznat dle turistů anebo pokřiku řidiče. Jelikož jsme vyrazili poměrně brzy ráno, tak nám bylo odměnou to, že jsme nemuseli čekat šílenou frontu na lanovku (nahoru totiž může lanovkou vyjet pouze omezený počet lidí). Takže jsme si za 64 BRZ/os koupili lupeny a chvíli čekali ve frontě. Výjezd na první kopec byl parádní a dosti rychlý. „Celý“ jsme si ho prošli a vydali se na druhou lanovku na Homoli. Opět rychlá jízda nahoru a parádní kochání se výhledem na celé Rio. Je zde vidět na blízké letiště, takže jsme sledovali i několik přistání letadel. Úmorné slunce nás tahá k vodě, tak se pomalu vydáváme autobusem na cestu zpět na Copacabanu. Jelikož je pátek tak je na pláži celkem dost lidí, ale ničemu to nevadí, všude je čisto a bezpečno. Odměnou za celý den na slunci jsou parádní a velké vlny, ve kterých blbneme, než nám zapadne slunce.
Pozn.: Během výletování jsme se cítili naprosto bezpečně, ve městě jsou na každém kroku vidět policajti. A turistům se nikdo nijak zvlášť nevnucuje.

Den 18. – Corcovado

Další den jsme se po snídani vydali opět na autobusovou zastávku, tentokráte na autobus číslo 583 (3,4 BRZ/os). Zase nám chvíli trvalo než jsme si odchytli, v tom zmatku, ten pravý. Jeli jsme na zastávku Cosme Valey, pod Corcovado. Hned po výstupu z autobusu se na nás „vrhly“ taxikáři, kteří nás hned a za „stejný“ peníz hodí nahoru. Ve slušnosti jsme je odmítli a přešli silnici, k místu kde se tvořila fronta na zubačku na horu Corcovado. Zakoupili jsme si vstupenku za 64 BRZ/os a museli asi dvě hodinky čekat než pojede náš spoj. Opět je počet lidí nahoře omezen. A tak jsme se šli projít po blízkých uličkách a něco málo pojedli. Pak jsme se poflakovali okolo, až na nás mávla obsluha zubačky že má ještě dvě volné místa že nás vezme a tak jsme vyrazili o něco dřív než jsme měli na jízdence. Jízda byla celkem hezká (20minut), ale nic moc krom lesa a několika výhledů není vidět. Na vrcholu na nás čeká majestátný obr v podobě Krista. Pohled a setkání opravdu impozantní. Druhé co člověka zarazí je počet lidí. Masa lidí, kteří bojují o tu nejlepší pozici pro focení (taky jsme chvíli bojovali a ulovili nějakou tu kýčovitou fotku). Výhled je ještě impozantnější než byl na Cukrové Homoli, jediné co ho trochu kazí je opar, který se vznáší nad městem (ten je zde skoro pořád). Poté co jsme se nasytili výhledem, jsme se probojovali zpět k zubačce. Bus číslo 584 nás hodil zpět k pláži a my se opět vydali k vodě (zase parádní vlny). Po koupání jsme zavítali na jídlo a pořádně si narvali pupky. Po návratu na hostel jsme dostali lekci z večerního života v Riu, nejprve jsme potkali patrolu plně ozbrojených policistů, kteří něco řešili o pád domů nad námi (ale vše v poklidu žádný křik nebo pláč) no a pár desítek minut vypukla hned vedle hostelu diskotéka pro „hluchý“. Kravál to byl takový, že bych si tam bez špuntů do uší netroufnul. Aspoň jsme slyšeli co místní poslouchají za disko pecky – no ačkoliv disko neposlouchám, tak tohle byla žumpa. Naštěstí vše kolem jedné nebo druhé ráno končilo a my mohli v klidu zalehnout.

Den 19. – Vzhůru domů 

Poslední den v Brazílii trávíme dopoledne na pláži. Poté se jdeme ještě na hostel osprchovat a vyrážíme busem na letiště. Čekání je otravný a ještě nám let zpozdili o půl hodiny. Nicméně sedíme v letadle a čeká nás 10,5 hodin nudy. Let probíhá bez problémů, až na to že sem nemohl zabrat, takže se každá minuta táhla. Po zkouknutí pár filmů přichází hlášení, že budeme pomalu přistávat v Římě.

Den 20. Řím

Zde nás čeká cca 7 hodin pauza, než nám poletí letadlo do Prahy, proto toho využíváme a jedeme se mrknout na Koloseum a do Vatikánu. Římské metro je odstrašující a hned si všímáme skupinek, které divně pokukují po báglech (to se nám v Brazílii nestalo) proto jsme na pozoru. Koloseum rychle obíháme, fotíme, ale dovnitř nejdeme kvůli času a velké frontě. Jdeme zpět do metra a necháme se odvézt na nejbližší zastávku u Vatikánu. Procházíme se po náměstí svatého Petra a odpočíváme. Poté vyrážíme zpět na letiště a hurá domů.

Stránky, které nám dosti pomohli:
http://www.buscaonibus.com.br/ – Brazilský „Idos“
https://www.mataf.net/cs/currency/converter-BRL-CZK – konvertor měny
http://cs.bab.la/fraze/cestovani/cisla-penize/cesky-portugalsky/ – fráze

Používané aplikace na mobilu:
Maps.Me verze 4.0.2 – stáhnuté mapy Brazílie
What´up – komunikace s kamarády v ČR

Závěr:

V Brazílii jsme se cítili naprosto bezpečně dokonce i v Riu v pozdějších hodinách. Výběry z bankomatů nečinili žádný problém, jen si některé nevěděli rady s debetními kartami. Sebou jsme si vezli každý dvě karty (debetní i kreditní). Určitý obnos dolarů jsme měli pro případ nouze (nebyl potřeba, všude bylo možné platit kartami).
Nato, že jsme poznali jen malou část téhle krásné země tak jsme si odvezli spousty zážitků a mraky krásných fotek či videí.