Kompletní průvodce několika dnů po Brazílii s radami na cestu a pobytem v turistických oblastech jako je například Rio de Janeiro, město Campo Grande, vodopády Iguacu, řeka Rio da Prata, oblast močálů Pantanal a mnohých dalších.
Termín: 19.5. – 9.6 2015
Aktuální kurz – květen 2015 – 1 BRZ = 8 Kč
Den 1. – Cesta z města
Tak vše vypuklo 19.5. kdy jsme odpoledne dorazili na letiště Václava Havla. Na letišti jsme byli s celkem slušným předstihem, takže jsme se nechali odbavit a vyrazili ulovit něco k snědku. Než jsme se rozkoukali tak jsme seděli v letadle směr Řím, kde byly dvě hodinky na přestup, vše proběhlo v pohodě a tak jsme kolem desáté odlétali směr vytoužené Brazílie. Ačkoliv nesnáším dlouhé lety tak tento uběhl docela rychle, až na tu klimatizaci nastavenou snad na 16 st. Při pohledu na týpka, který seděl v letadle, v zimní bundě mi bylo ze začátku celkem do smíchu, ale pak jsme poznali co je Sibiř v letadle. Nicméně oblečení a přikrytí jsme většinu cesty prospali.
Den 2. – Přílet do Ria
Po příletu (ve 4:45 místního BR času – časový posun mínus 5 hodin) do Ria jsme samozřejmě dostali teplotní facku a vyrazili si pro krosny. Poté do třetího patra k bankomatům a vybrat peníze (prý to vyjde nejlevněji). Zrovna začínalo svítat, takže hledání busu, který nás doveze na autobusák, nebyl problém. Jakmile jsme prošli bariérou taxikářů a vyšli ven z terminálu, dali jsme se doprava směrem k modrým autobusům. Zde jsme se zeptali, který bus jede na Rodoviária Novo (cena 14,65 BRZ/os) a vyrazili. Díky navigaci, kterou jsem měl v mobilu (častokráte využívanou a častokráte i neocenitelnou pomůckou –Maps Me – offline maps) jsme vylezli na správné zastávce a hurá na autobusák. Prošli jsme hlavním vchodem, eskalátorem nahoru a poté vpravo. Po pravé ruce jsou stánky a byl zde i náš stánek – dopravce Pluma – směr Foz do Iguacu. Koupili jsme jízdenky (levnější o pár reálů než na netu) 210 BRZ/os, odjezd v 8:00. Autobus prostorný (maličko zatuchlý – klimatizace v pohodě) a pohodlný. Cesta trvala 22 hodin (opět má panika co budu dělat 22 hodin v buse) a utekla jak voda – prospali jsme snad 18 hodin.
Pozn.: Hned první odzkoušený bankomat od HSBC byl v pohodě a peníze vydal (zkoušeli jsme dvě karty). A neměli jsme problém ani později s výběry (měli jsme 4 karty – dvě debetky a dvě kreditky –fungovaly všechny)
Den 3. – Vodopády Iguacu – Brazilská strana
Přijeli jsme v 6:00 na autobusák a z něj pak linkovým busem (č. 105 – cena 2,9 BRZ/os) do města na další autobusák (je zde i stánek Info). Z netu jsem měl vyhledaných asi 5 hostelů, přičemž můj favorit byl Hostel Pousada El Shaddai (opět levnější cena než na netu ) 35 BRZ/os/noc – dvojlůžák + společné sprchy. Takže jsme se vydali směrem k němu. Vylezli jsme směrem výjezdu autobusů a šli směrem k větší křižovatce, kde už byli ukazatelé k našemu (i jiným) hostelu. Cestou jsme míjeli hostel Katharina (myslím, že ho provozuje Čech) kde byla pověšená česká vlaječka. Po ubytování jsme hned vyrazili směr vodopády (autobusová zastávka „u Zubaře“ poblíž hostelu linka č. 120 opět 2,9 BRZ/os – přímo k vodopádům – to poznáte). Vstupné 52,3 BRZ/os. Procházka cca na 3-4 hodiny. Vyhlídky parádní a pokoukání ještě hezčí. Po tomto výletu jsme jeli zpět na hostel a něco málo pokoupili ve městě. A pak už jen hurá vytoužený odpočinek.
Pozn.: Pro Brazilce a místní daleko, daleko menší vstupné, ale to tak bylo všude
Den 4. – Vodopády Iguacu – Argentinská strana
Ráno vstávačka plus snídaně. A hurá směr Argentina (konkrétně Puerto Iguacu). Našli jsme si zastávku u autobusáku kde „staví“ autobus do Argentiny (na zastávce je vylepená Argentinská vlaječka) jezdí každých 30 minut (4 BRZ/os). Nastoupili jsme a hurá na hranice. Na hranicích bus zastavil a my (turisti) museli vystoupit a dojít si pro razítko na celnici. Autobus mezitím odjel a tak jsme museli čekat na další bus (zase 30 minut). Další autobus nás dovezl na Argentinské hranice, kde se procedura opakovala s tím, že bus tentokráte čekal. Na hranicích rušno a chaos, ale vše proběhlo v pohodě. Pak nás bus vyhodil kdesi na rušné ulici s tím, že na protější zastávce máme počkat na bus k vodopádům. Tam už čekali odchytávači a snažili se nás přesvědčit, že bus právě odjel, že nám nabídnou levnější převoz a že budeme čekat dlouho. Nicméně jsme se tak dlouho kroutili, až nakonec po 10 minutách dorazil bus (jinak bus jezdí cca každých 15 až 20 minut). Cena busu 15 BRZ/os. Vstup 260 Pesos/os. Zde jsem vybíral z bankomatu Pesos na vstup a na jídlo, které si koupíme. Výběr proběhl v pohodě, ale druhý den mi volali z banky, že mi kartu zkopírovali a že mi vybrali kdesi v USA 20 000,-, naštěstí mě hned ujistili, že mi peníze vrátí, až se vrátím z dovolené (což taky proběhlo).
Kartu jsem nechal zablokovanou. No ale zpět k výletu. Jestliže jsme na brazilské straně byli v úžasu, tak na téhle straně jsme nestačili valit oči. Krása krajiny a vodopádů nelze popsat a na fotkách ji nejde ukázat. Celé jsme to proběhli a na závěr si nechali Ďáblův jícen. Hlavně jsme se byli podívat na ostrůvku St. Martin (doprava na ostrůvek je v ceně vstupného), z něhož byl nejkrásnější výhled z bezprostřední blízkosti. No a Ďáblův jícen monumentální a osvěžující. Vůbec se nám odtamtud nechtělo nic méně jsme museli stihnout bus do Bonita. Takže hurá zpět do Brazílie. Na zpáteční cestě jsme si na Argentinských hranicích odskočili pro razítko a na Brazilských jsme už nevystupovali (někdo vystupoval, někdo ne, nic méně se potom nikdo nepídil). V hostelu nás už nenechali vykoupat (jedině za poplatek 10BRZ/os z čímž jsem je poslal do kytek) takže jsme si zabalili a jeli na autobusák. Bus nám jel v 18:00 do města Dourados (130 BRZ/os od společnosti Nova Intergracao, který jsme zakoupili ve městě).
Pozn.: Autobus jede nejprve na Brazilské hranice, zde si od řidiče vyzvednout lístek (o zaplacení jízdného) poté vystoupit a dojít si pro štempl. Pak počkat na další bus a jet o pár metrů dál na Argentinské hranice kde je potřeba opět vystoupit jít přes celnici pro další štempl a počkat na bus na druhé straně. Jestliže budete mít na vodopády jen jeden den tak určitě zvolte Argentinskou stranu.
Den 5. – Bonito – koupák
Do Douradosu jsme dorazili ve tři ráno (to, že jsme na místě nám naštěstí prozradila GPS, řidiči většinou není rozumět), přičemž bus do Bonita nám odjížděl v 6:00. Vystupovali jsme zde sami no a autobusák byl celkem odstrašující, ale bylo to umocněné tím, že bylo tak brzy a že sem tam polehávali bezdomovci. Když přišla šestá hodina tak jsme již netrpělivě stáli u okénka společnosti Cruizero do Sul. Jenže ono nic, bus nikde a okénko stále zavřené, až pak nám docvaklo, že jsme během jízdy přejeli do jiného časového pásma, takže jsme čas posunuli o hodinu zpět a problém byl vyřešen. Lístek jsme zakoupili za 77,5 BRZ/os a hurá do Bonita. Na místo jsme dorazili v poledne, opět jsme měli vytipované ubytování, takže jsme mířili na jisto. Byl to hostel Pousada Ecological Expeditions (přičemž jsme již dopředu věděli, že nám poté zprostředkují výlet do Pantanalu). Hostel parádně zařízený (lednice, klimoška, sprcháč i telka – k ničemu) cena opět nižší než na netu 35 BRZ/os/noc. Krátce po poledni jsme byli ubytovaní a venku nesmírné vedro, takže hurá na kola a směr místní „koupaliště“ Balneário Municipal. Voucher (spíše vstupenku) jsme zakoupili v Bonitu u nějaké společnosti za 25 BRZ/os. Cca 7 km po hlavní silnici a byli jsme tam. Vedro, a příjemně studená voda plná rybek (spíše pořádných ryb). Po lehárku u vody jsme nabrali nové síly na další výlety a hlavně na cestu zpět, která byla jakoby delší.
Pozn.: Autobusák nebyl až tak odpuzující, jako spíš to, že jsme byli vyjukaní turisti, kteří furt čekají, kdo a kde je okrade, fakt byl ten, že si nás nikdo nevšímal a celou dobu jsme si pohodově hověli na lavičkách. V hostelu si účtoval půjčovný 10 BRZ za kolo, nakonec nám je ale nezapočítal.
Den 6. – Rio da Prata
Na další den jsme měli naplánovanou pecku v podobě šnorchlování v řece Rio da Prata. Výlet nás vyšel na 142 BRZ/os bez dopravy. Tu jsme si také domluvili v hostelu. Takže ráno jsme měli připravený vůz a vyrazili na farmu, kde tyto výlety pořádají, cca 50 km od Bonita. Silnice byli opravdu jak z dokumentů, jedete 15 km po asfaltu, který najednou končí a je před vámi jen uježděná červená hlína a za další pár kilometrů zase kus cesty asfalt. Když jsme dorazili na místo, tak nás čekal anglicky mluvící průvodce, který nám dal vybavení (neopren, vestu, botky) a spoustu pouček jak se v tomto ekosystému chovat. Jeepem nás dovezli na kraj pralesa a vyrazili jsme na 30ti minutovou procházku k řece, během toho jsme viděli nějaké ty zvířátka (opičky, divoký malý prasátka…), ptáky a hmyz. Během procházky nám trochu pršelo, ale jelikož bylo horko a my byli v neoprenech, tak jsme to jen uvítali. Když jsme dorazili k řece, nestačili jsme zírat na tu krásu, křišťálová voda, plno rybiček a bujná vegetace pod vodou. Prostě šnorchlování jak v akvárium které trvalo asi 2 hodinky (uteklo to jak voda). Záběry z kamery jsou úchvatný. Během šnorchlování jsme narazili i na jednoho malého kajmana (nehnutě odpočíval ve vodě). Ke konci úseku jsme mohli buď zbytek dojet na lodčcei nebo ještě šnorchlovat. Já si vybral šnorchlování voda byla hlubší a viditelnost horší. Ale odměnou mi bylo to, že jsem v jednom mělčím místě viděl pod vodou anakondu (když jsem průvodci říkal, že měla cca 1,5m tak mi sdělil, že to prý bylo jen mládě). Bohužel proud byl celkem silný, takže jsem se na to místo již nemohl vrátit. Nicméně zážitek úchvatný. Po cestě do hostelu následovalo vyrovnání se s řidičem (neuměl anglicky), ale řekl si o 150 BRZ za cestu, bohužel jsem byl vůl a zaplatil jsem mu dřív, než jsem se zeptal, zda je to i za nadcházející výlet (nebylo, ale těžko vyjednávat když už bylo zaplaceno). Po návratu jsme se vydali do zdejších marketů nakoupit nějaké to jídlo a nějaké čůčo navečer, ale ejhle byla neděle a všude zavřeno, naštěstí jsme měli něco málo na pokoji.
Pozn.: Tento výlet bych určitě během návštěvy v Brazílii nevynechal. Sice není nejlevnější, za to je jeden z nejkrásnějších.
Den 7. – Gruta do Laga Azul
Dalším výletem v oblasti Bonita jsme zvolili návštěvu jeskyně v podobě rozevřené tlamy ze skalního masivu. Tenhle výlet nás vyšel 45 BRZ/os vstupné a 80 BRZ za cestu. Naštěstí jsme již měli jiného řidiče a cenu cesty jsme si řekli hned na začátku, je to cca 45 km od Bonita. Na místě byl opět anglicky mluvící průvodce, který nám dal krom instrukcí helmy a šlo se do lesa. Cesta k jeskyni nebyla nikterak dlouhá cca 150 metrů a pak se před námi otevřela tlama. Krásný pohled do nitra jeskyně plus milý a všude přítomní komáři. Po schodech (300 schodků) jsme sešli téměř na dno jeskyně k jezírku, které je až magicky zbarvené od světle modré do černé. Výlet sice dosti krátký, ale na pokoukání pěkný. Po výletu jsme vyrazili na průzkum města. Město v květnu působilo spíše ospale, ale postupem večera začalo ožívat. Dostali jsme pořádný hlad a tak jsme koukali kde co ulovit, na námku jsme našli takový stánek, který provozovali nějací mladí týpci, samozřejmě neuměli anglicky, nicméně jsme si objednali hambáče (který byl pro 4 lidi) 35 BRZ včetně pití. Kluci chvíli koukali, jestli to myslíme vážně a že to chvíli potrvá. Čekali jsme všehovšudy 15 minut a macek byl na stole. Byl vynikající a skoro se nedal ve dvou sníst – podařilo se.
Pozn.: Gruta do Laga Azul jsme naplánovali abychom si maličko odpočali zbytek dne jsme se váleli v hostelu a courali po městě.
Den 8. – Příjezd na Pantanal
Během ubytování v Bonitu jsme si domluvili tří denní výlet do oblasti Pantanal. Rozlehlé místo plné močálů, velkého počtu rozmanitých zvířat a bohužel i komárů. Výlet stál 550 BRZ/os. Ráno okolo desáté jsme vyrazili směr Pantanal (cca 213 km) – odvoz byl v ceně. Nejprve jsme dorazili na „odpočívadlo na křižovatce“ kde jsme čekali až přijedou ostatní výletníci z jiných měst. Po nějaké půlhodince si pro nás přijel místní týpek s upravenou dodávkou. Na ní jsme naskákali a vyrazili na jeho farmu Pousada Arara Azul (cca 35 km). Cesta trvala celkem dlouho, ale to bylo zapříčiněno tím, že jsme již z cesty pozorovali kajmany, tukany, lišky atd… Ubytování na farmě bylo příjemné – útulné pokoj se sprchou, klimoškou a záchodem. Po ubytování jsme dostali instrukce, kdy je jídlo a kdy vyrazíme na noční safari. Takže jsme se dle doporučení navlékli tak aby nás komáři nesežrali a hurá na dodávku. Safari projížďka byla pouze po cestě, po které jsme přijeli. Průvodce svítil reflektorem a snažil se najít co nejvíce zvěře, ale hlučná dodávka musela vše vyplašit – to mě trochu mrzelo. Zvířat moc nebylo, za to jsme viděli pořádný tarantule, který jak jsme zjistili, žijí v každém podivně rostlém kořenatém stromě.
Pozn.: Na noční safari jsme byli vybavení zbytečně – čelovka nebyla třeba a moc zvířat k vidění u silnice nebylo. Zde jsme byli dosti zklamaný.
Den 9. – Lovci piraní
Ráno bylo brzké vstávání v šest hodin. Po výtečné snídani jsme jeli dodávkou k řece, kde byla připravená loďka. Naskákali jsme na loďku a hurá do hlubokého Pantanalu na pozorování zvířat. Myslím, že tenhle výlet nám kompenzoval předešlou noční safari. Viděli jsme opičky, kapybary, vydru, spousty ptactva včetně papoušků, velké množství kajmanů a spousty dalších. Zanedlouho jsme zastavili na řece a začala parádní zábava v podobě lovení piraní. S sebou jsme vezli pár bambusových prutů a návnadu v podobě masových odřezků. První úlovky na sebe nenechali dlouho čekat. Každý jsme si ulovili nějakou tu piraňu na krmení kajmanů. Při zpáteční cestě jsme zastavili v jedné zátočce u jiných turistů (kteří se koupali v řece plné piraň a hned o 5 metrů dál odpočíval kajman). Odpočívajícího kajmana jsme nalákali na břeh tak, abychom ho mohli krmit. To byl parádní závěr dopoledního výletu po řece. Poté jsme vyrazili zpět na Pousadu na oběd, který byl výborný a po obědě jsme šli opět rybařit a krmit kajmany. Během rybaření jsme si nachytali i nějaké piraně na večerní grilování.
Pozn.: Odpolední rybaření u cesty na mostě bylo sice fajn, ale ne tak zábavné jako rybaření na řece.
Den 10. – Močály = komáři
Další ráno byl naplánovaný výlet skrz močály na pozorování zvířat. Po snídani jsme vyrazili na cca 3 hodinou procházku skrz močály. Během toho jsme viděli pásovce, srnky, nosály, opičky, plameňáky, papoušky, tukany, hnízdo (úl) divokých včel, stopy mravenečníka, pravý velký pralesní mravence a spousty komárů. Výlet parádní, poněvadž zvířata jsme pozorovali z opravdu malé vzdálenosti, ale ty komáři dávali tak zabrat že jsme si už přáli být zpět v pokoji. Po obědě nás hodili opět na shromaždiště, kde na nás čekal minibus (70 BRZ) směr Campo Grande. V Campo Grande jsme již měli domluvenou Pousadu Ecological Expeditions a noc zdarma za to, že jsme se ubytovali v Pantanalu ve výše zmíněné Pousadě. Pokoj byl v celku příjemný (se sprchou, klimoškou a ventilátorem). Jediný v čem byl háček, že bylo všechno slyšet. Takže když se nějaký týpek rozhodl usnout u zapnuté televize, tak celý hostel spal u zapnuté televize, ale únava dělá své a usnuli jsme vcelku rychle.
Pozn.: Výlet do Pantanalu byl dobrý určitě bych ho na své cestě nevynechal a v lecčem opravdu nepřekonatelný, ale rozhodně ne dle očekávání a dle toho jak to popisovali provozovatelé. Bohužel jsme neměli výlet na koních, i když byl psaný, noční safari nebylo nic jiného než projížďka dodávkou a plašení noční zvěře. A celodenní rybaření taky dle mě není zrovna zábava na celý den. Volil bych spíše jiné cestovky (než Pantanal trecking), např.: Hostel Santa Clara nebo Lontra Pantanal Hotel – vypadali profesionálněji, ale bylo zde více turistů, po cenách jsem nepátral.
Den 11. – Campo Grande
Naplánovaný den volna (kvůli levným zakoupeným letenkám Campo Grande – Rio – přímý let) jsme trávili ve městě. Nejprve jsme zamířili na nedalekou tržnici s kořením, čaji, masem a mnoho dalších poživatin, o kterých jsme nezjistili, k čemu jsou (nikdo zde neuměl anglicky). Pokoupili jsme nějaké věci pro přátele a rodinu a vyrazili jsme do parku, který byl v centru města. Park byl příjemný a v tom horku se dalo aspoň schovat na lavičky pod stromy. Vyfotili jsme se s kapybarami a šli pomalu zpět na hostel, přičemž jsme ve stáncích ochutnávali místní mňamky. Do hostelu jsme dorazili později odpoledne a poté už jen hověli u knížek a na wi-fi. Další noc stála 50 BRZ/os.
Pozn.: Všude plno lidí a já furt instinktivně hlídal batohy a peníze, ale nikdo si nás vůbec nevšímal. Naopak všichni usměvaví a znavení ze slunce.
Den 11. – Konečně Ilha Grande
Jelikož nám letělo letadlo brzy ráno (5:35 abychom se v klidu stačili dopravit na ostrov a ubytovat) domluvili jsme si den předem taxi na čtvrtou hodinu ranní. Taxi na letiště stálo 25 R (s taxametrem cca 5 km). Let byl přímý a trval hodinku a půl. Z letiště znova hurá na Rodoviário Novo (14,65 BRZ/os). Na nádraží jsme chvíli hledali stánek společnosti Costa Verde, která jezdí směr Angra dos Reis (stánek je opět nahoru po schodech, poté doprava a úplně dozadu ke stánkům s jídlem, zde po schodech dolů, poté doleva a dozadu – uff). Zakoupili jsme dva lístky (41,5 BRZ/os – jezdí každou hodinu) a šli se najíst. Cesta busem trvala cca 4 hodiny (místo původních 3) takže jsme nestihli trajekt. Panika nebyla na místě, poněvadž na ostrov jezdí hromady lodí, loděk, jachet a všeho co se udrží na vodě. Takže jsme si zaplatili speed boat za nehorázný peníz (40 BRZ/os) a ve čtyři hodiny vyrazili směr Ilha Grande. Cesta lodí trvala 40 minut. Dle doporučení od jednoho německého klučiny jsme se vydali hledat Hostel Holander. Chvíli jsme bloudili uličkami, ale nakonec nás cedule dovedli na parádní místo. Hostel se skládal z jednoho většího bungalovu se společnými ložnicemi a asi z pěti chatiček pro páry. To vše zasazené uprostřed upravené džungle (opravdu nádhera). Takže jsme se ubytovali v jedné chatičce (80 BRZ/os/noc) a vyrazili směr městečko na nějaký jídlo. Po tom co jsme spořádali parádní pizzu a nějaký to pivko jsme šli relaxovat před chatku.
Pozn.: Letenku jsem kupoval s předstihem v ČR, abychom ušetřili přejezd busem a stihli se v jednom dni přemístit na ostrov. Moc přímých letů není, většinou je přestup do Sao Paula.
Den 12. – Deštivý deštný prales
Během výborné snídaně (jejich buchty jsou fakt výtečný) jsme naplánovali výlet skrz ostrov na vyhlášenou pláž Lopes Mendes. Bohužel prší, ale to nás neodradí. Vyrážíme tedy s pláštěnkami na 8 km dlouhý pochod skrz džungli. Tím, že prší a odpařuje se voda z lesa, je atmosféra naprosto nepopsatelná. Půlka trasy je do kopce a druhá půlka je z kopce, takže jsme si pořádně mákli. Po příchodu na pláž jsme byli totálně promočení, ale ani tohle a ani červená vlajka se zákazem koupání nás neodradili od příjemné koupele v oceánu. Pláž opravdu nádherná (i v tomhle počasí), bílý písek a průzračná voda, k tomu jsme měli velké vlny. Takže jsme se pořádně vycachtali. Pláž je velmi oblíbená surfaři, kterých i dnes zde bylo nespočet. Pak jsme se ještě prošli po pláži a vyrazili zpět. Při cestě zpět jsme se zastavili i na malých plážičkách, kde nebyla ani noha. Po návratu jsme měli pořádný hlad, a tak jsme zašli do městečka na pořádnou baštu.
Pozn.: Nebýt prosekané a často používané a dobře značené stezky skrz džungli, tak les je naprosto neprůchodný. Vlny na Lopez Mendes byly největší co jsem viděl a vyžadovali respekt.
Den 13. – Zase prší
Tento den, jelikož opět pršelo, jsme zasvětili z větší části lenošení v nebo před bungalovem. Po třetí hodině přestalo skoro pršet, a tak jsme se vydali na krátký průzkum ostrova ke zřícenině bývalého ústavu a akvaduktu. Příznivci seriálu Lost by zaplesali. Poklidný den jsme zakončili navštívením restaurace se self-servisem za 3,69 BRZ / 100g.
Den 14. – Pico do Papagay
Do třetice nám opět pršelo, ale i přesto jsme se odhodlali na výlet, na nádhernou horu Pico do Papagay. Dle průvodce cesta na 3-4 hodinky tam a to samé zpět. Nasadili jsme tempo a zvládli to za 2,5 hodiny. Ale za sebe můžu říct, že to byla pěkná dřina, déšť vůbec nevadil, spíš vadilo to, že 2,5 hodiny člověk stoupal někdy docela v krkolomném terénu. Hora byla úžasná, ale výhled kvůli mlze stál za prd. Takže jsme se najedli a vyrazili zpět. Výlet byl dosti vyčerpávající, ale stál za to. Večer opět návštěva self-servisu.
Pozn.: Pořádají se i noční výstupy na Pico do Papagay, kvůli vycházení slunce. Ale tenhle výlet bych neabsolvoval ani zadarmo. Ten terén a čelovka musím být pořádný nářez.
Den 15. – Konečně sluníčko
Jelikož nás ráno uvítalo slunko, tak jsme ani chvíli neváhali a hned po snídani vyrazili na pláž do parku k akvaduktu. Bylo zde málo lidí a nádherná pláž. Nezapomněli jsme na šnorchl s brýlemi, takže jsme pozorovali a krmili rybky našima oblíbenýma bébéčkama (které už až z nostalgie vozíme pokaždé sebou). Večer opět proběhl self-servis.
Den 16. – Rio
Ráno v 10:00 nám jel trajekt (14 BRZ/os, 1,5 hodiny) zpět do městečka Angra dos Reis, zde jsme vyrazili na autobusák a koupili si jízdenku na první bus, který jel do Ria (48 BRZ/os, jezdí každou hodinu). Po tří hodinové cestě jsme dorazili na naše známé Rodoviário Novo. Zde jsme vyšli hlavním vchodem a vydali se doprava, poté jsme přešli křižně křižovatku na protější městské autobusové nádraží. Autobusem číslo 126 jsme se nechali odvést ke Copacabaně (pomohla GPS na mobilu) a vyrazili pěšky k již zamluvenému hostelu Lisetonga. Hostel ležel v oblasti Urca, 10 min nebo 200m vzdušnou čarou ke Copacabaně. Cena za pokoj byla přijatelná 59 BRZ/os (dvě palandy a zamykací skřínky). Příjemný personál a útulné společné prostory. Trochu nás rozhodil večerní hluk, ale spát se v tom dalo – prostě Rio.
Pozn.: Pobyt v hostelu Lisetonga jsme již zakoupili s předstihem v ČR, nechtěl jsem nikde pobíhat po obrovském Riu a riskovat zbytečnou konfrontaci s krosnami na zádech. Hostel vlastní Slovák jménem Juraj Vajda (bohužel se nám ho nepodařilo odchytit na pokec), nicméně mohu vřele doporučit. Sice cesta k hostelu je pěkný výšlap (s krosnami) ale nic co by se nedalo zvládnout.
Den 17. – Cukrová homole
V tento den byla naplánovaná Cukrová Homole. Tak jsme dle informací z hostelu dostavili na zastávku kde „ zastavuje“ bus číslo 511. Odchyt autobusu je parádně směšná věc, musíte mávnout a modlit se aby spolu s ním nejelo další 5 busů společně, jinak vás lehce přehlídne s tím, že za dalších 15 minut jede další. Nicméně jsme si bus stopli a za 3,4 BRZ/os se vydali směr Homole. To, kde se vystupuje lze poznat dle turistů anebo pokřiku řidiče. Jelikož jsme vyrazili poměrně brzy ráno, tak nám bylo odměnou to, že jsme nemuseli čekat šílenou frontu na lanovku (nahoru totiž může lanovkou vyjet pouze omezený počet lidí). Takže jsme si za 64 BRZ/os koupili lupeny a chvíli čekali ve frontě. Výjezd na první kopec byl parádní a dosti rychlý. „Celý“ jsme si ho prošli a vydali se na druhou lanovku na Homoli. Opět rychlá jízda nahoru a parádní kochání se výhledem na celé Rio. Je zde vidět na blízké letiště, takže jsme sledovali i několik přistání letadel. Úmorné slunce nás tahá k vodě, tak se pomalu vydáváme autobusem na cestu zpět na Copacabanu. Jelikož je pátek tak je na pláži celkem dost lidí, ale ničemu to nevadí, všude je čisto a bezpečno. Odměnou za celý den na slunci jsou parádní a velké vlny, ve kterých blbneme, než nám zapadne slunce.
Pozn.: Během výletování jsme se cítili naprosto bezpečně, ve městě jsou na každém kroku vidět policajti. A turistům se nikdo nijak zvlášť nevnucuje.
Den 18. – Corcovado
Další den jsme se po snídani vydali opět na autobusovou zastávku, tentokráte na autobus číslo 583 (3,4 BRZ/os). Zase nám chvíli trvalo než jsme si odchytli, v tom zmatku, ten pravý. Jeli jsme na zastávku Cosme Valey, pod Corcovado. Hned po výstupu z autobusu se na nás „vrhly“ taxikáři, kteří nás hned a za „stejný“ peníz hodí nahoru. Ve slušnosti jsme je odmítli a přešli silnici, k místu kde se tvořila fronta na zubačku na horu Corcovado. Zakoupili jsme si vstupenku za 64 BRZ/os a museli asi dvě hodinky čekat než pojede náš spoj. Opět je počet lidí nahoře omezen. A tak jsme se šli projít po blízkých uličkách a něco málo pojedli. Pak jsme se poflakovali okolo, až na nás mávla obsluha zubačky že má ještě dvě volné místa že nás vezme a tak jsme vyrazili o něco dřív než jsme měli na jízdence. Jízda byla celkem hezká (20minut), ale nic moc krom lesa a několika výhledů není vidět. Na vrcholu na nás čeká majestátný obr v podobě Krista. Pohled a setkání opravdu impozantní. Druhé co člověka zarazí je počet lidí. Masa lidí, kteří bojují o tu nejlepší pozici pro focení (taky jsme chvíli bojovali a ulovili nějakou tu kýčovitou fotku). Výhled je ještě impozantnější než byl na Cukrové Homoli, jediné co ho trochu kazí je opar, který se vznáší nad městem (ten je zde skoro pořád). Poté co jsme se nasytili výhledem, jsme se probojovali zpět k zubačce. Bus číslo 584 nás hodil zpět k pláži a my se opět vydali k vodě (zase parádní vlny). Po koupání jsme zavítali na jídlo a pořádně si narvali pupky. Po návratu na hostel jsme dostali lekci z večerního života v Riu, nejprve jsme potkali patrolu plně ozbrojených policistů, kteří něco řešili o pád domů nad námi (ale vše v poklidu žádný křik nebo pláč) no a pár desítek minut vypukla hned vedle hostelu diskotéka pro „hluchý“. Kravál to byl takový, že bych si tam bez špuntů do uší netroufnul. Aspoň jsme slyšeli co místní poslouchají za disko pecky – no ačkoliv disko neposlouchám, tak tohle byla žumpa. Naštěstí vše kolem jedné nebo druhé ráno končilo a my mohli v klidu zalehnout.
Den 19. – Vzhůru domů
Poslední den v Brazílii trávíme dopoledne na pláži. Poté se jdeme ještě na hostel osprchovat a vyrážíme busem na letiště. Čekání je otravný a ještě nám let zpozdili o půl hodiny. Nicméně sedíme v letadle a čeká nás 10,5 hodin nudy. Let probíhá bez problémů, až na to že sem nemohl zabrat, takže se každá minuta táhla. Po zkouknutí pár filmů přichází hlášení, že budeme pomalu přistávat v Římě.
Den 20. Řím
Zde nás čeká cca 7 hodin pauza, než nám poletí letadlo do Prahy, proto toho využíváme a jedeme se mrknout na Koloseum a do Vatikánu. Římské metro je odstrašující a hned si všímáme skupinek, které divně pokukují po báglech (to se nám v Brazílii nestalo) proto jsme na pozoru. Koloseum rychle obíháme, fotíme, ale dovnitř nejdeme kvůli času a velké frontě. Jdeme zpět do metra a necháme se odvézt na nejbližší zastávku u Vatikánu. Procházíme se po náměstí svatého Petra a odpočíváme. Poté vyrážíme zpět na letiště a hurá domů.
Stránky, které nám dosti pomohli:
http://www.buscaonibus.com.br/ – Brazilský „Idos“
https://www.mataf.net/cs/currency/converter-BRL-CZK – konvertor měny
http://cs.bab.la/fraze/cestovani/cisla-penize/cesky-portugalsky/ – fráze
Používané aplikace na mobilu:
Maps.Me verze 4.0.2 – stáhnuté mapy Brazílie
What´up – komunikace s kamarády v ČR
Závěr:
V Brazílii jsme se cítili naprosto bezpečně dokonce i v Riu v pozdějších hodinách. Výběry z bankomatů nečinili žádný problém, jen si některé nevěděli rady s debetními kartami. Sebou jsme si vezli každý dvě karty (debetní i kreditní). Určitý obnos dolarů jsme měli pro případ nouze (nebyl potřeba, všude bylo možné platit kartami).
Nato, že jsme poznali jen malou část téhle krásné země tak jsme si odvezli spousty zážitků a mraky krásných fotek či videí.
