Šablona | Cestopisy

Tak tohle snad nemůže být Polsko, říkám si ve chvíli, když vstupuji do historického centra. Zdi domů z kamenů a červených cihel, nádherně upravené a vyzdobené ulice a uvolněná přátelská atmosféra. Vše kolem působí tak nějak vznešeně a uspořádaně. Pomalu začínám chápat, proč Polsko po Gdaňsku tak vždycky toužilo a nelituji té dlouhé cesty sem. Za Gdaňskem bych jel i dál. Našeho sv. Vojtěcha tu zná každý
„Asi víš, že u Gdaňsku zahynul váš mučedník sv. Vojtěch“, říká mi Pawel po úvodním seznámení. Hrdě přitakám a v duchu jsem rád, že tuhle informaci neslyším poprvé od polských přátel. To by byla pěkná ostuda. Pawel je studentem ekonomie a spolu se svou přítelkyní Agátou, studentkou lingvistiky, mi poskytli gauč ve své malé garsonce. Zároveň mi připravili skvělý itinerář k poznání města, v němž společně žijí už tři roky.

Za úspěchem města stojí hanzovní spolek

Město začalo významně vzkvétat po roce 1308, kdy se dostalo do rukou Řádu německých rytířů. Dalším důležitým krokem bylo v roce 1361 začlenění do Hanzy. Připojení do svazku severoevropských obchodních měst provozujících dálkový obchod zvýžilo mezinárodní prestiž města a učinilo z něj na dlouhou dobu jeden z nejdůležitějších přístavů Evropy. Hanza měla takovou moc, že dokonce zasahovala i do vojenských konfliktů a proti nepřátelským městům často využívala i obchodní blokády. Pokud šlo o Gdaňsk, nejvíce profitoval díky obchodu s obilím.

Město povstalo z popela

Na blízký poloostrov Westerplatte připlul v srpnu 1939 křižník Schleswig-Holstein a prvního září začal ostřelovat zdejší polské překladiště. Odstartoval tak druhou světovou válku, jejíž dopady měly neblahý osud i na samotné město. Bombardování během 2. světové války způsobilo městu obrovské škody, osmdesát procent budov bylo zničeno. Houževnatí a hrdí obyvatelé však po válce dokázali neuvěřitelné. Podle starých rytin vtiskli městu jeho původní středověkou podobu a město, které vstalo z popela, se vzhledem vrátilo o několik století zpět, do doby svého největšího rozmachu. Mnoho návštěvníků mylně předpokládá, že se Gdaňsk přestavbou vrátil do předválečné podoby, ale není tomu tak.

Ulice Długa a Długi Targ – pulzující tepny starého města

Dvojice ulic Długa (Dlouhá ulice) a Długi Targ (Dlouhý trh) v samém historickém jádru patří k tomu nejlepšímu, co může Gdaňsk návštěvníkům nabídnout. Tvoří základ tzv. Královské cesty, po níž do města přijížděly průvody při královských návštěvách. Ulice Długa začíná u nádherné Zlaté brány a pokračuje až k radnici, kde plynule navazuje na Długi Targ. Celou cestu, jejíž kolorit tvoří bohatě zdobené domy a reprezentativní historické stavby, zakončuje Zelená brána u řeky Motławy. Centrum Gdaňsku není žádným skanzenem architektury, pouliční život jede na plné obrátky. Ulice a náměstí jsou jedním velkým jevištěm, na němž se i díky umělcům, kejklířům a dalším „všeumělům“ odehrává představení, u něhož si přejete jediné. Aby nikdy neskončilo.

Z Gdaňsku vždy zněla touha po svobodě

Místní lidé se nikdy před nikým neohýbali, měli pro strach uděláno a v historii si dokonce několikrát mohli vybrat, k jaké mocnosti se připojí. Logicky vždy volili toho spojence, který je nejméně omezoval a ponechal jim jejich obchodní výsady. Na svobodu si zkrátka nikdy nedali sáhnout. Proto asi nikoho nepřekvapilo, že právě ve zdejších loděnicích vzniklo hnutí Solidarita, jehož aktivity stály za pádem komunismu v Polsku. Jejím vůdcem byl elektrikář, odborový předák a pozdější polský prezident Lech Wałęsa, jenž se stal v roce 1983 nositelem Nobelovy ceny míru. Těžko se to vysvětluje, ale pocit svobody a nespoutanosti jsem měl během své návštěvy i já sám. I když Gdaňsk vypadá spíše jak hanzovní města severního Německa, pocítíte v něm polskou pohostinnost, přívětivost a radost ze života. A to je povznášející pocit.

Mnoho středomořských měst se může pochlubit pevností ale snad jen chorvatský Šibenik má hned čtyři. To svědčí o strategické pozici tohoto města a jeho dřívějšímu významu. Díky tomu jsou zde i nádherné památky.Šibenik je město s 51 tisíci obyvateli a leží v místě ústí řeky Krky do Jaderského moře. Má zachovalý starobylý středomořský ráz a jeho návštěva je obohacena o zrekonstruované městské pevnosti. Největší atrakcí starobylého centra je katedrála svatého Jakuba (Sveti Jakov) zapsaná od roku 2000 do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Šibenik se také prezentuje jako místo plné kostelů, navštívit již zde totiž můžete 20.

Parkování

Pokud budete chtít parkovat co nejblíže v centru tak nejvýhodnější je využít parkoviště u nábřeží v ulici Obala palih omladinaca. Zde vychází parkování v roce 2017 na zhruba 10 až 12 km za hodinu. Lepší variantou je navštívit nejdříve pevnost svatého Michala nad městem a tam nechat zaparkované auto je zde menší parkoviště na ulici Zagrade, pouze za tři HRK na hodinu. Auto zde ponechejte, do centra města je to pěšky kousek.

Historie města

Šibenik založil v druhé polovině 11. století chorvatsky král Krešimir IV. Počátkem 15 století získala město na čtyři sta let Benátská republika a město bylo důležitým centrem renesance a humanismu. Období nadvlády benátčanů je ve městě několik starobylých paláců a v uličkách na chvíli zapomenete v jaké době se vlastně nacházíte.

Katedrála svatého Jakuba (Katedrala Svetog Jakova) byla postavena v letech 431 až patnáct set 55 a svědčí o významných výměna v oblasti umění mezi severní Itálii Dalmácií a Toskánskem v 15 a 16 století. Na stavbě se podíleli tři architekti a to Francesco di Giacomo Georgius Mathei Dalmaticus a Niccolo di Giovanni Fiorentino. Ti vyvinuli konstrukci postavenou zcela z kamene za pomoci jedinečných konstrukčních technik zaklenutí a to pomocí těsně zapadajících kamenných desek pro klenby a kopuli katedrály. Díky svojí jedinečnosti je katedrála od roku 2000 v UNESCO a do katedrály se platí vstupné 15 HRK.

Pevnosti města

Při vstupu do zátoky sv.Ante se nachází pevnost svatého Mikuláše (sveti Nikole) postavená v polovině 16 století a bránici město před útokem především Turků z moře. Z centra města je ze všech pevnosti vzdálena nejvíce. Naopak hlavní městskou pevností přímo nad centrem je pevnost svatého Michala (Tvrdava sv. Mihovila) odkud jsou krásné výhledy na město a od roku 2014 kdy byla dokončena rekonstrukce se pevnost stala také významným kulturním centrem. Je zde vybudována otevřená scéna pro pořádání koncertů a divadelních představení s kapacitou 1077 míst. Pod otevřenou scénou je umístěna nepříliš vybavená kavárna. V pevnosti je navíc vybudované klimatizované zázemí kde naleznete odpočinek v parném létě. Rodinné vstupné vychází na 110 HRK a vstupenka platí na dvě pevnosti.

Dle doporučení tak můžete vyjít pěšky ještě na druhou pevnost nad městem a to na pevnost Barone vzdálenou zhruba 650m. Vodní šíje se na pevnost Baron A přesunout autem je tam parkoviště zdarma. Pevnost byla postavena během dvou měsíců v roce 1646 pro ochranu města před tureckými vojsky. Po rekonstrukci a vybudování nového zázemí byla znovu otevřena veřejnosti v lednu 2016 při příležitosti výročí 950 let od první písemné zmíňky o městu. Pevnost Barone je možná o něco méně atraktivní než pevnost svatého Michala, má ale kvalitnější zázemí v podobě klimatizované kavárny s impozantním výhledem, prodejnou suvenýrů, malým dětským hřištěm a děly rozmístěnými na hradbách.

Stejně jako pevnost Barone vznikla opodál ještě pevnost svatého Jana (Tvrdava sv. Ivana). Tato pevnost je v původním stavu a žádného turistického zatraktivnění se zatím nedočkala.

Centrum města

Nejvýznamnější stavby se rozprostírají u katedrály svatého Jakuba a výchozím místem je náměstí Trg Republike Hrvatske s krásnou radnic. Vedle ní vedou schody do staré části města kde najdete zákoutí starobylých dvorků, průchody, náměstíčka a krásné paláce. V paláci Pellegrini, vedle zmiňovaného náměstí, naleznete jednu z údajně nejlepších restaurací v Chorvatsku. Dalšími významnými paláci z období nadvlády Benátek jsou palác Foscolo a palác Rossini. Při toulkách uličkami města naleznete na každém rohu nějaký zajímavý kostelík a nějaké fotogenické zákoutí. Na poznání města a jeho okolí určitě nestačí jednodenní výlet, ale i ten určitě stojí za to.

Proč na krásný ostrov Vir nejezdí moc českých turistů? Ostrov je zajímavý svým příběhem, který se z informačních letáků běžný turista vůbec nedozví. Vir je spojen mostem z pevniny z městečka Privlaka a od města Zadar je vzdálen cca 27 km. Když jsme vyrazili na tento ostrov tak jsem nečekal, že uvídíme něco zajímavého. Opak byl pravdou.

Ostrov Vir se nachází v Kvarnerském zálivu a velikostí je až dvacátým největším ostrovem chorvatského pobřeží. Ostrov má délku 10,12 km a šířku 4,25 km. Na průzkum celého ostrova je vhodné mít vlastní auto, ostrov se dá projet celý dokola. Lze dorazit i k zajímavým a odlehlejším plážím.

Ostrov má zajímavý příběh z minulosti, kdy vláda ještě tehdejší Jugoslávie zde rozhodla o stavbě Jaderné elektrárny. To vedlo k panice, kdy se místní začali zbavovat svých pozemků a domů. Tyto pozemky skoupili především Maďaři. Po odvolání hrozby stavby elektrárny ceny pozemků prudce vzrostly a v té době se zde začali ve velkém stavět penziony a hotely. Dnes je ostrov opravdu plný především maďarských a německých turistů, české kanceláře sem moc turisty nevozí, což je škoda protože ostrov je opravdu úchvatný. Ostrov Vir je v letní sezóně jedním z nejvíce přelidněných chorvatských ostrovů, jeden z místních uváděl, že v sezóně je na Viru více jak 70 000 turistů.

Centrum města Vir

v poledních hodinách je centrum města, tedy spíše „centrum vesnického rázu“ vylidněno, je zde takřka mrtvo. Historické jádro zde nenajdete. Ve večerních hodinách se však ulice mění v živé město plné lidí, tržnice se suvenýry a restaurace jsou zde překvapivě o něco levnější než například v Ninu či Zadaru. Z přes den nenápadných restaurací a barů se v podvečer stávají živé diskotékové kluby a atmosféra je zde opravdu vynikající.

Největší a nejznámější památkou je benátská pevnost Kaštelina nacházející se v části města zvané Kozjak. Toto opevnění bylo zřejmě postaveno na počátku 17. století. na ochranu obyvatelstva z Ninu a Viru před napadením Turky. Část této pevnosti se dochovala dodnes.

Nejlepší pláže ostrova Vir

V centru hlavního města Vir je vytvořena malá riviéra podél jednosměrné ulice Šetnica Jadro, kam je vjezd zpoplatněn a lze zde parkovat za poměrně vysoké ceny, srovnatelné s parkováním v centru Zadaru, cca 10 HRK / hod. Pláž je vybavena vlastními deštníky a má pozvolný vstup do moře. V moři je i nafukovací skákací hrad.

Na západě ostrova je část s názvem Crvena Zemlja, což v překladu znamená červená země. Je to přírodně nejzajímavější část ostrova, kam jezdí večer turisté pozorovat impozantní západ slunce. Vede sem asfaltová silnice a je sem zákaz vjezdu, který nikdo nerespektuje. Na infocentru nám vjezd i doporučili. Skály a země je červená jako v Austrálii. Pobřeži je skalní a rozbité příbojem vln. Nedaleko je ukryta nejlepší písečná pláž, musí se k ní po polní cestě. Má název Uvala Duboka Draga a má pozvolný přístup do moře. Je to dle mého názoru nejlepší pláž na Viru, ale není tam mnoho místa. Někdy se na pláži sejde hodně turistů.

Klidnější a odlehlé oblázkové pláže lze najít v jihozápadní části ostrova. Zde je moře Jadranu křišťálově čisté a krajina má středomořský ráz. Je ale nutné počítat se značným množstvím mořských ježků, takže koupání je možné jen s obuví. Bývají tady vyzbírané kamínkové cesty jako vstupy do moře. Pěkné plážové zákoutí nabízí pláž Uvala Meka. Dostupnost sem je autem po šotolinových cestách.

Od pláže Uvala Meka je viditelný zdejší nádherný maják Villa Lanterna. Ten dnes nabízí luxusní pětihvězdičkové ubytování pro 8 osob kategorie tzv. robinzonády a nachází se na samotě v borovém lese. K majáku je zákaz vjezdu, ten ale lze porušit, dle doporučení informačního centra v městě Vir. Pokutu údajně nedostanete. V areálu majáku se nachází velmi atraktivní písečné a kamenité pláže vhodné pro děti a soukromé přístaviště. Interiér a exteriér byl kompletně zrekonstruován v roce 2012 v kombinaci tradičního středomořského a moderního stylu s luxusním dřevěným nábytkem a koženými sedačkami.

Původní maják byl postaven v roce 1881 během rakousko-uherské nadvlády. V druhé světové válce byl zničen a znovu do provozu byl uveden v roce 1950. Věž je 21 metrů vysoká.

Na jihu ostrova Cejlon je místo, jehož krajina se nápadně podobá východní Africe. Travnaté pláně skeřovitým porostem, občas nějaký ten strom a centrální napajedlo, které je v období sucha rájem pro zvířata i fotografy. Tím místem je národní park Udawalawe. Mezi turisty je velmi oblíben, hosté největšího cestovatelského portálu TripAdvisor mu dokonce svými hodnoceními udělili „certifikát výjimečnosti“.

Nejvíce zvířat je vidět za svítání

Vstáváme po páté hodině ranní a bez snídaně popojdeme pár metrů k terénnímu vozu zaparkovanému před naším bungalovem. Z parku, který je v našem těsném sousedství, se ozývají různé zvuky, které neumíme zařadit. Usměvavý řidič v pestrobarevném sarongu nám vysvětluje, že ranní safari je pro pozorování zvířat nejlepší. Kolem desáté hodiny začnou zvířata hledat úkryt před nesnesitelným horkem. To však vůbec nevadí majitelům džípů v okolí, kteří turisty lákají na safari po celý den. Pokud ranní safari nestihnete, počkejte na večer, kdy se zvířata vydávají ven ze svých úkrytů a navíc zapadající slunce dodá vašim fotografiím jedinečnou kulisu.

Život se točí kolem jezera

Asi desetinu rozlohy parku tvoří jezero Udawalawe, jehož hladina je závislá na ročním období. V době naší návštěvy na konci února byla na svém minimu, což sice není optimální pro zdejší faunu, zato je však ideálním obdobím pro pozorování zvěře mířící k napajedlu. Období sucha zakončí až v květnu jihozápadní monzun, který poskytne zvířatům a rostlinám dostatek vláhy na další půlrok. Nutno podotknout, že jezero neslouží pouze jako napajedlo, ale vytváří ideální životní podmínky pro vodní ptáky a další zvířata.

Hledání vzácného kohouta

V jeden okamžik řidič zastavuje, vypíná motor a vysvětluje, že ten zvuk vydává národní pták „wild cock“. Napjatě čekáme na ten zázrak a po chvíli spatříme, jak spoza keře opatrně vychází pestře zbarvený kohout. Děti správně utrousí, že je téměř k nerozeznání od toho našeho. A tak rychle zachraňuji situaci a vysvětluji, že tenhle kohout se jmenuje kur srílanský, že dnes žije pouze na ostrově Cejlon a že je strašně moc vzácný. Řidiče pochválím za jedinečný a ohromující úlovek a ten spokojeně pokračuje v cestě. V duchu jsem rád, že nemluví česky.

Srdce ornitologů skáče radostí

Ptactvo je obrovskou chloubou národního parku. Endemity zastupuje již zmíněný kur srílanský, dále kur dvouostruhý, holub pompadur zelenokřídlý a sympaticky vzhlížející zoborožec srílanský. Kromě nich zde žijí pelikáni, kormoráni, několik druhů volavek, čápi bělokrcí, zejozobi asijští, čejky indické a další. Zaujaly nás i vlhy východní a modroocasé, které jsou blízké příbuzné i u nás hnízdící vlhy pestré nebo ledňáčka říčního. Ovšem pokud mám vybrat zástupce ptačí říše, který nás doslova nadchl, tak je to vznešeně působící zoborožec malabarský, jehož jsme měli štěstí vidět hned několikrát. Dostatek přirozené potravy láká samozřejmě i dravce, během cesty jsme měli možnost zahlédnout orla bělobřichého a orla proměnlivého – v obou případech dravci kontrolovali situaci v parku z vysokých stromů.

Andělské peří, ale hlas ďábla

„Hey, peacock“, ukazuje nám řidič v dálce rozpoznatelnou siluetu páva sedícího na vysokém stromě. Dodává, že tenhle páv se do světa rozšířil ze Šrí Lanky, čemuž se nám moc nechce věřit a trochu ho podezíráme z chvástavosti. Pávů zahlédneme nakonec spoustu, ale tady v parku je člověk vnímá úplně jinak, zvlášť, když je dopředu nevidí. Několikrát se nám stalo, že jsme pomalu projížděli parkem, s napětím pozorovali okolí a najednou odněkud zazněl ďábelsky příšerný a pronikavý hlas páva. Řidič byl v klidu, ale my se vždy neskutečně vylekali. V parku tenhle opeřenec zajišťuje hlídací službu mnoha dalším zvířatům, jež upozorňuje na blížící se nebezpečí. Dovídáme se, že pávi nejsou žádná snadná kořist, neboť díky svému ostrému zobáku a silným pařátům dokáží hravě zlikvidovat i jedovaté hady, třeba i menší kobry. I proto jsou v Indii a na Šrí Lance velmi oblíbeni. Navíc jsou pro místní obyvatele posvátným zvířetem. Na hřbetu páva totiž létal hinduistický bůh války Murugan, kterého kromě hinduistických Tamilů uctívají i většinoví Sinhálci vyznávající buddhismus. A mimochodem, po návratu domů jsem si ověřil, že prapůvodní domovinou páva jsou poloostrov přední Indie a Cejlon.

Krokodýl bahenní dnes prosperuje hlavně na Šrí Lance

Na březích jezera sem tam zahlédneme několik jedinců krokodýla bahenního. Je ráno a studenokrevná zvířata se vyhřívají na slunci. Srdce každého fotografa zajásá, když uvidí tyhle nehybné robustní tvory vyznačující se krátkou a velmi širokou tlamou. Krokodýl bahenní kdysi obýval celý indický subkontinent od Pákistánu po Barmu. Dnes se mu víceméně daří jen v některých lokalitách Indie a hlavně na Šrí Lance, kde žije více než polovina jeho populace (asi 3500 kusů). Jezero Udawalawe a jeho bezprostřední okolí je pro tohoto predátora ideálním místem, v němž nalézá dostatek potravy v podobě menších savců, ptáků a ryb. Pokud jde o další plazy, při troše štěstí uvidíte i varana skvrnitého, jehož největší exempláře dosahují i dvou metrů délky nebo o trochu menšího varana bengálského.

Slon cejlonský – největší poddruh slona indického

Žádný jiný ze zdejších parků nenabízí tak velkou populaci slonů jako právě Udawalawe. Zhruba šest stovek zdejších slonů žije na rozloze 300 km čtverečních, a proto je logické, že každý návštěvník slona určitě zahlédne. Na největší stáda čítající až padesát kusů jsme štěstí neměli, ale i setkání s menšími skupinkami chobotnatců mělo své kouzlo. Nezapomenutelným zážitkem byl moment, kdy řidič zastavil pár metrů od malé kaluže, vypnul motor a ukázal na slona vzdáleného tak padesát metrů. Prý se půjde občerstvit a natřít proti slunci a hmyzu. Slon skutečně sebral po pár minutách odvahu, zamířil k našemu vozu a bez znatelné nervozity nám dovolil zhlédnou svůj ranní rituál. Byl to úchvatný zážitek. Zdejším slonům evidentně nic nechybí. Mají dostatek potravy, důležitý zdroj vody a tak jediné nebezpečí na ně číhá za branami parku. Čas od času nějaký ten slon prolomí zábrany a k neradosti místních zemědělců se vydá sklízet jejich úrodu. A protože dospělý jedinec spotřebuje denně až dvě stě kilogramů potravy, jsou střety mezi lidmi a slony logické. A i když jsou tato zvířata chráněna zákonem, často pro ně výlet mimo park končí tragicky.

Kromě slonů spousta dalších savců

O savcích v parku by se dala vydat samostatná publikace, tak alespoň stručně. Návštěvník může spatřit vodní buvoly, divoká prasata cejlonská, lišky, šakaly, medvědy pyskaté, jeleny cejlonské či robustnější sambary indické, kočky rybářské, promyky či hravé makaky nebo hulmany. Park je domovem i několika levhartů cejlonských, kteří jsou však velmi ostražití a lidem se zdaleka vyhýbají. Větší pravděpodobnost setkání s těmito šelmami je v nedalekém národním parku Yala, v němž žije jejich největší populace na Šrí Lance. A pokud ani tam nebudete mít štěstí, přijeďte k nám do Jihlavy. V naší zoologické zahradě uvidíte levharty cejlonské na sto procent.

Doporučení na závěr

Jestliže chcete zpozorovat co nejvíce zvířat, potřebujete zkušeného řidiče a průvodce – nejlépe v jedné osobě. My jsme safari absolvovali s terénním vozem, který patřil majiteli našeho ubytování (Hotel Gayan’s) a jehož asi 50-ti letý řidič byl naprosto skvělý. Nejenže dokázal zvířata najít, ale každé setkání doprovodil fundovaným komentářem. Navíc umístění hotelu je skvělé, leží přímo na hranici s národním parkem a u hlavní brány s pokladnami jsme byli autem za dvě minuty. Vstup do parku pro čtyřčlennou rodinu stál v přepočtu asi 2000 Kč a za 3,5 hodinový pronájem jeepu s řidičem jsme zaplatili 700 Kč. Museli jsme samozřejmě uhradit i vstup řidiči a to plných 10 Kč. Ne, nespletl jsem se v nulách. Na ostrově totiž všude platí dvojí ceny a rozdíly jsou někdy i 50-ti násobné. Někomu to může připadat nespravedlivé, ale kdo jiný by měl šrílanské ekonomice pomoci než dolaroví cizinci. Vždyť západní civilizace si žije nad poměry, dost možná i na úkor jižní Asie.

« ‹ z 2 › »

Hospital Kuks prošel rekonstrukcí za téměř půl miliardy korun a byl slavnostně znovuotevřen v březnu 2015. Součástí revitalizace byla i špitální bylinková zahrada a bývalé barokní lázně Kuks, které v době jejich největší slávy předčily i Karlovy Vary. Cílem celého areálu a revitalizace v Kuksu bylo vybudovat památku patřící mezi tři nejnavštěvovanější v Královehradeckém kraji. V období naší návštěvy koncem srpna přivítal Hospital Kuks již přes 100 000 návštěvníků což překonalo návštěvnosti z minulých let. Revitalizace podpořená unikátností zdejšího místa nasvědčuje, že celý plán se daří plnit. Další investice bude v následujících letech putovat především do infrastruktury.

Parkování

Doporučení všech průvodců uvádí, že cesty začínají a končí na parkovišti u vjezdu do Kuksu. Není to však zcela pravdivé, doporučuji toto parkoviště minout a sjet téměř do centra Kuksu kde naleznete malé parkoviště s automatem na zaplacení. Odtud je to blíže do Hospitalu Kuks a výchozí pozice je odtud daleko lepší. Cena parkovného byla v době naší návštěvy 10 Kč na hodinu.

Do Hospitalu Kuks vede cesta od bývalých barokních lázní. Údolí rozděluje řeka Labe, jeden břeh byl nazýván břeh života, zde se nacházely slavné lázně a druhý břeh smrti, zde se nacházel hospital – původně zaopatřovací ústav pro vysloužilé vojáky a později se nacházela v jeho části také nemocnice s lékárnou, jejíž provoz zajišťoval řád Milosrdných bratrů.

Rodina Šporků

Zakladatel lázní a hospitalu Hrabě František Antonín Špork je zajímavý také tím, že byl původně ze sedlácké rodiny. Jeho otec Johann von Sporck pocházel z chudých selských poměrů v obci Westerloh v okolí Paderbornu ve Vestfálsku. Působil také jako pasáček a již jako mladý vstoupil do habsburské císařské armády. Tam se mu povedla kariéra a jako pozdějšímu veliteli se mu povedlo vyhnat turky od Vídně a zachránil tak naše generace před islamizací. V dnešní době by měl být opět připomínán jako velký evropský hrdina a za vzor by si ho mohli vzít poslanci Evropského parlamentu, kterým chybí jakákoliv národní hrdost.

Svým počinem u armády si získal obrovské uznaní od císaře a šlechtický titul říšského hraběte a patrně i velké jmění, které investoval. Koupil panství Lysá nad Labem a další okolní panství. Z druhého sňatku s Eleonorou Marií Kateřinou z Fineke se mu narodili dva synové, starší byl František Antonín, který byl pokračovatelem rodu a následně investoval finance do rozvoje lázní v Kuksu.

Tehdejší šlechta však jejich získaný titul moc neuznávala. To jaké bohatství hrabě získal, mi však po zdejší návštěvě není úplně jasné, nákladnost a rozsáhlost vybudování celého areálu muselo stát obrovské jmění. František Antonín přivedl do Čech mimo věhlasných umělců i parforsní hon a založil lovecký řád svatého Huberta.

Lázně Kuks

Celý areál tedy vznikl na popud hraběte Františka Antonína Šporka (1662 – 1738), kterého okouzlil velkolepý společenský život ve Versailles na dvoře Ludvíka XIV. Pro svůj záměr si vybral tehdy neobydlené údolí Labe s vydatným zdrojem vody, údajně léčivé. A tak zadal pražským lékařům prozkoumat složení vody a po jejich zprávě začal naplňovat svůj záměr vybudovat lázně, které nakonec žádnou minerální či léčivou vodu asi patrně níkdy neměli. Svým věhlasem však předčili ve své době i Karlovy Vary, dnes bychom hovořili patrně o velmi dobrém marketingu.

Celé lázně vyrostli během 20 let od roku 1692 kdy si místo hrabě vyhlédl. V jeho prostředí působili nejlepší barokní umělci své doby, sochař Matyáš Bernard Braun, rytec Michael Heinrich Rentz či architekt Giovanni Battista Alliprandi a malíř Petr Brandl. Byly zde lázeňské domy, zámek, závodiště, divadlo, dům filosofů s knihovnou, kterou nakonec vypálili jezuité kvůli tomu, že hrabě měl v oblibě i nekřesťanské knihy, které si tiskl ve svojí tiskárně v Lysé nad Labem. Za to byl údajně i vězněn, na svobodu mu pomohli vlivní přátelé.

Lázně přežili svého zakladatele hraběta Františka Antonína Šporka jen o dva roky. V roce 1740 je zničila povodeň a větrná smršť. Ta zpustošila údolí na obou březích, zničila závodiště, most přes řeku i mnoho soch. Od té doby lázně chátraly a v roce 1901 dokonal zkázu zámku požár.

Hospital Kuks

Od roku 1707 se podle plánů italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho budoval kostel Nejsvětější Trojice, na němž pracoval stavitel Pietro Nettola. Kostel byl vysvěcen až 20. srpna 1717. Takřka současně s kostelem, jehož krypta sloužila jako hraběcí hrobka, se stavěly také budovy po obou stranách chrámu – špitál a křídlo určené pro chovance hospitálu. Zároveň se zřizovala špitální zahrada, za kterou později vznikl ještě hřbitov s kaplí.

Celý výraz monumentální budovy podtrhují plastiky alegorií Ctností a Neřestí z dílny Matyáše Bernarda Brauna (1684 – 1738), umístěné na terasu před hospitálem v roce 1720. Jejich instalací symbolicky končí výstavba hospitálu, i když do dnešních dob prošel nesčetnými úpravami. Z dalších Braunových děl jmenujme osm obdivuhodných soch Blahoslavenství, anděle Blažené a Žalostné smrti či sochy Křesťanských bojovníků. Kromě Brauna se na sochařské výzdobě areálu špitálu podílel i Nizozemec Bartholomeo Jacob Zwengs, následován Janem Bedřichem Kohlem Severou.

Zprovoznění hospitálu za účelem péče o přestárlé vysloužilé vojáky, se hrabě Špork nedožil. Činnost hospitálu počíná až rokem 1743 a to již po zničení lázní povodní, kdy na pozvání hraběcí dcery Anny Kateřiny přichází do Kuksu řád milosrdných bratří. V té době zde byla zřízena i lékárna nazývaná U Granátového jablka.

Prohlídkové okruhy

Základní okruh

provede historii a stavebním vývojem hospitálu včetně informací o osobnosti hraběte Františka Antonína Šporka a o původním účelu celého komplexu – hospitální činnosti milosrdných bratří. Součástí okruhu je i Lapidárium s uloženými originály soch Ctností a Neřestí od Matyáše Bernarda Brauna. Okruh zavítá i do původní barokní lékárny U Granátového jablka.

Šporkovská hrobka

V klenutém prostoru krypty kostela Nejsvětější Trojice se seznámíte s příběhem pochovaných členů rodu Šporků a Swéerts-Šporků.

Historie lékáren

Expozice Českého farmaceutického muzea zvaná „Kouzlo apatyky“ představuje vývoj lékáren od baroka do 20. století, a další oblasti farmacie jako výzkum, školství nebo vojenskou farmacii. Prohlídku lze absolvovat samostatně či v přímé návaznosti na Základní prohlídkový okruh hospitálem.

Historie výroby léků

Instalace Českého farmaceutického muzea zvaná „Z apatyky do fabriky“ v přízemí konventu ukazuje výrobu léčivých přípravků od lékárny až po průmyslovou výrobu v továrnách.

Vratislav (polsky Wroclaw) je velmi příjemným historickým městem ležícím asi na půli cesty mezi Prahou a Varšavou. Tohle centrum Dolnoslezského vojvodství, jímž protéká na Moravě pramenící řeka Odra, bylo v roce 2016 poprávu vyhlášeno Evropským hlavním městem kultury. Návštěvu někdejší perly Království českého si rozhodně nenechte ujít.

Český lev ve vratislavském znaku

Společná česko-polská historie se ve Vratislavi začíná psát již v 10. století, kdy je město založeno českým knížetem Vratislavem. Po čtyřech stoletích polské vlády je Vratislav roku 1335 spolu s celým Slezskem připojena k českému království a stala se na pro něj jedním z nejdůležitějších obchodních center. Příkladným počinem smíření obou národů žijících na Vratislavsku bylo založení kostela sv. Václava, sv. Stanislava a sv. Doroty Karlem IV. roku 1351. Impozantní kostel s klášterem augustiniánů – emeritů byl totiž zasvěcen patronům Čech, Polska a německých osídlenců. Vratislavští na společnou česko-polskou historii nezapomínají, což dokládá český lev v levém horním okraji městského znaku. České stopy jsou ve městě patrné dodnes, při procházce městem narazíte na několik českých pivnic a restaurací, v nichž si místní rádi pochutnávají na vepřovém kolenu. Během turistické sezóny je město navíc oblíbeným cílem českých turistů, kteří to sem od hranic nemají zase tak daleko. Například z Náchoda či Trutnova sem dojedete za dvě hodiny.

Druhé největší náměstí v Polsku

Vratislavské Trhové náměstí (Rynek) je po Krakovu druhým největším v Polsku. V jeho středu stojí nádherná budova radnice, jež je ojedinělou ukázkou goticko – renesanční architektury střední a východní Evropy. Sluší se připomenout, že i ona byla postavena za nadvlády Lucemburků. Domy kolem náměstí jsou směsicí různých slohů od renesance až po současnost. Zraků turistů určitě neujde západní strana náměstí s takovými skvosty jakými jsou domy U Zlatého slunce a U Sedmi kurfiřtů nebo činžovní dům z roku 1713 známý jako Zlatý pes.

Tumský ostrov a přízvisko „Benátky střední Evropy“

Nedaleko centra Vratislavi je poklidné místo, které místním slouží k útěku před jinak rušnou metropolí. Jde o část známou jako Tumský ostrov, jež dříve bývala skutečným centrem města. Již v roce 1000 zde bylo zřízeno biskupství a ostrov se rozvinul v sídlo knížat. Koncem 13. století však bylo město přestěhováno na levý břeh řeky a ostrov zůstal opuštěn. Zánik ostrova byl dokonán v 19. století, kdy bylo severní rameno Odry zaneseno. Název Tumský ostrov zůstal zachován dodnes. Určitě se do této oblasti z centra města vydejte, od radnice je to poklidnou procházkou asi dvacet minut. Cestu si zkraťte přes Pískový ostrov, postupně minete univerzitní knihovnu a kostel Nejsvětější Panny Marie na Písku a hlavně budete moci obdivovat hned dva mosty – Pískový a Tumský. Na tom druhém si povšimněte spousty zámků, na nichž si po vzoru jiných evropských měst slibují zamilovaní věrnost. A mimochodem, mostů přes Odru je ve Vratislavi sto třicet. I proto se někdy městu přezdívá „Benátky střední Evropy“.

Všude samí trpaslíci…

Historie trpaslíků se ve Vratislavi začala psát vlastně již v roce 1981, kdy student místní univerzity Waldemar Fydrych založil Hnutí nové kultury, později přejmenované na tzv. Oranžovou alternativu. Hnutí chtělo reagovat na absurdity komunismu ještě větší absurditou a proto si jako symbol revolty vybralo oranžového trpaslíka. Místní radnice si na dvacetileté výročí založení hnutí nechala vyrobit kovového trpaslíka tátu a umístila ho na Swidnickou ulici. Pak začaly postupně přibývat další bronzové sošky, neboť místním i turistům se evidentně zalíbily. Nakonec se strhla trpasličí lavina a dnes je pro mnohé obchody a restaurace otázkou prestiže vlastnit sošku, která většinou vtipně představuje vybranou lidskou vlastnost, popřípadě činnost. Dokonce vznikají trpasličí mapy, které si rodiče s dětmi mohou vyzvednout na informacích v blízkosti radnice a vydat se po stopách sympatických figurek. A výlet to může být dlouhý, ve městě jsou trpaslíků více než tři stovky.

Do Glucholaz je to z České republiky kousek. Město s necelými 15 000 obyvateli leží téměř za hraničním přechodem z Mikulovic do Polska. Do města se můžete vypravit nejen za levnými nákupy, ale i za zajímavými památkami. Město se česky nazývá Hlucholazy a patří pod region, vojvodství města Opole a pod Niský okres. Přes město protéká řeka Biala Glucholaska. První písemná zmíňka o městě je z roku 1249.

Památky města

Historické centrum města je malé, ale velmi malebné. Tvoří jej především zdejší Rynek, tedy náměstí, které je jedno z největších ve Slezsku. Má 120 x 80 metrů. Toto náměstí je ještě mimo svojí rozlohu zajímavé především svojí dokonalou parkovou úpravou. V období našich návštěv, a to vždy na jaře, zde pravidelně kvetou nějaké cibuloviny dodávající náměstí fotogeničnost. Dominantou náměstí je torzo prastaré lípy podepřené a zajištěné proti zlomení. Jedná se o lípu velkolistou zapsanou již v roce 1957 do vojvodského rejstříku chráněných památek. Byla zde pravděpodobně vysazena jako lípa míru po skončení třicetileté války v roce 1648. Podle legendy, ale lípu vysadili vojáci Jana III. Sobieského po vítězství u Vídně v roce 1683. Ať tak či jinak v roce 1992 se lípa vlastní tíhou zřítila a zachovala se pouze část kmene a několik větví. V dutině kmene byla vysazena nová lípa symbolicky navazující na odkaz umírajícího stromu.
Ve vedlejší ulici a přímo z náměstí je viditelný vchod do kostela svatého Vavřince. Ten byl postaven v druhé polovině 13. století a je zajímavý svým spojeným dvouvěžím. Další zajímavou památkou je Věž horní brány, která je vstupní branou do historického centra. Ta byla součástí dřívějších městských hradeb z roku 1418. Kolem roku 1600 byla vystavěna do výšky 25 metrů s renesanční atikou. Na věž je možné vyjít po 105 dřevěných schodech. Vedle věže je informační centrum, kde je také malá výstavka prastarých předmětů nalezených na náměstí a na zdejší Varšavské ulici.

Lázeňství

V Glucholazech byly dříve i lázně inspirované především metodami Vincenze Priessnitze. Na konci 19. století byla vybudována promenáda podél řeky, která již dnes není tak slavná, ale pořád zajímavá. Nejslavnější lázeňskou budovou je Skowronek, česky Skřivánek z roku 1882. Budova je postavena ve švýcarském stylu z kamene a dřeva s motivy odkazujích k baroku i secesi. Nyní Skowronek patří pod středisko opolské diecéze a je zde ubytování s wellness službami. Původně se však toto lázeňské sanatorium jmenovalo Ferdinandsbad, od roku 1919 Marienfried. V letech 1922-1934 zde bydlel Ludvík Skowronek, významný slezský kněz, autor modlitební knížky Cesta do nebe. Podle něj je tedy budova pojmenována. Pokračováním v lázeňské tradici se dnes věnují glucholazské nemocnice, zaměřené především na nemoci srdce, plic a také poruchy tělesné soustavy.

Nákupy

Ve městě je několik menších supermarketů. Pro nákup s velkým výběrem doporučuji využít obchodní řetězec Biedronka neboli Beruška. Nakupuje zde i hodně obyvatel z pohraničí a určitě zde koupíte kvalitnější a levnější potraviny než u nás. Sám mám velice v oblibě několik polských potravinářských značek.

Malebná Modrava (990 m n. m) leží v samém srdci Šumavy a je ideálním výchozím místem pro řadu výletů a túr. Modrava je bývalá šumavská dřevařská osada na soutoku Modravského, Filipohuťského a Roklanského potoka, jejichž spojením vzniká řeka Vydra. Mimo přírodní zajímavosti v okolí naleznete v Modravě i řadu architektonických skvostů.

Klostermannova chata

Leží přímo v Modravě, respektive se tyčí nad ní a byla postavena v roce 1924 Klubem československých turistů podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse. Chata dostala název po spisovateli Karlu Klostermannovi, který údajně poklepal na základní kámen. Na počátku 90. let minulého století byla chata ze statických důvodů uzavřena, dříve sloužila k odborové rekreaci zaměstnanců společnosti Škoda Plzeň. V roce 1996 byla prohlášena za kulturní památku, ale chata chátrala až do roku 2002, kdy započala kompletní rekonstrukce a v roce 2004 byla chata opět zprovozněna. Chata dnes nabízí velice dobrou gastronomii, návštěvu určítě doporučuji.

Bakalovo sídlo

Nad Klostermannovou chatou má velké rodinné sídlo miliardář Zdeněk Bakala. Stavba byla od počátku kontroverzní, jedná se údajně o ekologický dům se střechou porostlou zelení. Stavba domu rozhodně v době realizace ekologická moc nebyla, realizátor byla firma Metrostav. Dům má mít v podzemí údajně i svůj vlastní kryt. Díky bydlišti miliardáře a daním se zvedl rozpočet Modravy a tak se zde investovalo více než kde jinde do zdejší infrastruktury.

Návštěvnické centrum dřevařství neboli Dřevák na Modravě

Stálá interaktivní expozice, která návštěvníka uvede do tajů vlastností dřeva. Mimo interaktivní expozici nabízí návštěvnické centrum aktivní účast v zážitkové dílně při tvorbě předmětů ze dřeva. Dřevák nabízí především netradiční způsob, jak se seznámit se dřevem, jeho vlastnostmi a využitím.

Výchozí turistické trasy z Modravy

Cesta údolím Modravského potoka vás dovede do Luzenského údolí a na Březník. Trasy kolem Roklanského potoka vás zase zavedou na velice oblíbenou túru z Modravy k Tříjezerní slati a na Javoří pilu. Odtud lze případně pokračovat přes Javoří slať až na rozhlednu Poledník. Mezi Antýglem a Modravou můžete také navštívit zvláštní jez s hradlovým mostem – Rechle, dlouhým 72 metrů. Odtud vzniká z řeky Vydry Vchynicko-tetovský kanál, používaný dříve k plavení dřeva. Kanál obcházel nesplavný kaňon řeky Vydry a byl vybudován v letech 1799-1801.

Město Zadar v severní Dalmácie s téměř 80 000 obyvateli je živým přístavním a obchodním městem, ale také správním sídlem stejnojmenné župy. V turistické sezoně se v oblasti Zadaru a samotném městě pohybuje mnohonásobně více turistů než je obyvatel a historické jádro města zláká většinu turistů k návštěvě.

Parkování

V historickém centru je možné parkovat na parkovištích poblíž hradeb, cena parkování byla v roce 2016 za hodinu 12 HRK což není levné, u vzdálenějších parkovišť je cena většinou 10 HRK za hodinu, takže až takový rozdíl to není. My jsme v Zadaru zaparkovali zdarma asi na nejlepším možném místě a to na ulici Stjepana Radiča. Chce to mít i trochu štěstí, je to hned vedle ministerstva financí, je tam jen několik parkovacích míst, která jsou navíc ve stínu zdejších palem a ulice navíc ústí přímo k pěší lávce po níž dojdete přímo do historického centra.

Nejvýznamější památky Zadaru

Všechny památky jsou shromážděny na 1 km dlouhém a 0,5 km širokém poloostrově na kterém se nachází staré město. Najdete zde pozůstatky z více jak třítisícleté historie města, ale i novodobé projekty dotvářející celkově příjemnou atmosféru města, navíc doplněnou památkami s patrným nádechem dřívější benátské nadvlády.

Převozní loďky

Staré město je spojeno s pevninou mostem pro pěší, tudy putuje nejvíce turistů. Patrně z dob, kdy tu lávka spojující tento poloostrov ještě nebyla, existují převozní loďky. Jsou to jediné převozní veslice v Chorvatsku a na provozu této tradiční práce se podílí střídavě muži ze dvou rodin v čase od 6 do 22 hodin. Tato atrakce se nachází při vjezdu do přístavu a není nijak drahá.

Nejkrásnější západ slunce na světě

V turistických průvodcích i na webu Zadaru se všude uvádí, že v Zadaru je nejkrásnější západ slunce na světě. Tato komerční věta nás nechala klidnými, nicméně výlet do Zadaru jsme přesto naplánovali zrovna na den, kdy bylo větrno a kdy by večerní čas nahrával vzniku krásných červánků.

A opravdu se tak stalo, tento západ slunce byl opravdu famózní a musíme uznat, že průvodci měli pravdu. Vždyť i místní obyvatelé si tento den fotili tak mysteriózní západ slunce. Pro pozorování západu slunce je v Zadaru nejvhodnější využít nábřeží s názvem Obala kralja Petra Krešimira IV. Zde se v podvečer schází velké množství lidí a nejvíce jich na západ slunce vyčkává u novodobých projektů Mořských varhan (Morske Orgulje) a Pozdravu slunci (Pozdrav Suncu). Obě atrakce jsou téměř vedle sebe.

Mořské varhany

Tvůrcem varhanů z roku 2005 je architekt Nicola Basic ze Zadaru. Na téměř 70 metrech pobřežní stěny, kterou tvoří kamenné schody určené k posezení a poslechu, je rozmístěno 35 polyetylenových trubek. Ty díky mořským vlnám vytvářejí nekončící hudební melodie a příroda tak sama komponuje. Doufáme jen, že v domech opodál tyto permanentní pazvuky již neslyší.

Pozdrav slunci

Dle nás je daleko příjemnějším projektem Pozdrav slunci, což je kruh s průměrem 22 metrů ve kterém jsou umístěny jednotlivé solární kolektory ukryté pod 300 vícevrstvými skleněnými deskami. Byl realizován v roce 2008. Po západu slunce se celý kruh mění v barevnou světelnou show u které se fotí snad všichni turisté. Projekt spotřebovává vlastní elektrickou energii a přebytečná je ještě využívána navíc k osvětlení nábřeží. Atrakce je tak ekologická, takže má i užitečnou funkci než jen přilákat turisty.

Forum – římské památky a starobylé kostely

Nejvýznamější místo ve starém Zadaru, které by jste určitě neměli minout je oblast starého římského fóra vybudovaného prvním římským císařem Augustusem ze 3. století. Pod širým nebem jsou zde ještě rozmístěny archeologické pozůstatky staveb. Výrazný je 14 metrů vysoký sloup zdobený ornamenty, který od středověku do roku 1840 sloužil jako pranýř a byl objeven roku 1946 spolu s ostatními pozůstatky při odklízení zničených domů po válce. Dominantu zde však tvoří kruhový kostel sv. Donáta z 9. století, který byl již dříve postaven v místě starobylého fóra. Vedle něj se nachází katedrála sv. Anastázie z 12.-13. století v románském slohu.

U fóra je také Archeologické muzeum s expozicí nálezů ze Zadaru a okolí z dob Ilyrů, Řeků a Římanů. Naleznete zde také jedinečné starochorvatské exponáty z 8. a 9. století. Z místa římského fóra je hlavní spojnicí obchodní ulice Široka ulica spojující další náměstí, které nesmíte jistě minout a to je náměstí Narodni trg. Zde naleznete nespočet dalších historických paláců jako například palác Palazzo Ghirardini z 15.století nebo budovu Etnografického muzea. Odtud je ideální pokračovat až na náměstí Trg Petra Zoraniča s kostelem sv. Šimuna kde se nacházejí ostatky sv. Šimuna pod oltářem v umělecky zdobeném sarkofágu ze 14. století, vytvořeného z více než 300 kg zlata a stříbra.

Nedaleko se nachází park Perivoj kraljice Jelene Madijevke odkud je krásný výhled z hradeb na zátoku starého přístavu Foša s krásně zdobenou městskou vstupní Zemskou branou.

Noční kluby a zábava

V parku – Perivoj kraljice Jelene Madijevke se nachází ještě noční klub s příjemným posezením a jistě perfektní noční zábavou vyhledávaný především mladými lidmi. Na opačném konci starého města stojí za zmíňku ještě další noční klub s názvem Arsenal. Ten se nachází v přebudovaném starém benátském lodním skladišti. Zde musí být také určitě skvělá atmosféra a tak doporučuji rozhodně tyto podniky navštívit, tedy pokud budete mít čas a možnost.

Jak mnozí potvrdí, tak nejkrásnější pěší trasa Šumavy vede kolem řeky Vydry. Není to sice čistě přírodní trasa, ale vede po asfaltové silnici. Procházka je přesto velmi atraktivní, nachází se totiž v I. zóně Národního parku Šumava.Trasa vede přes kaňonovité údolí s balvanitými úseky řeky Vydry. Do řeky můžete na mnoha místech vstoupit a pohyb po kamenech je tak zážitkem nejen pro děti. V řece jsou četné obří hrnce, peřeje a dlouhé kaskády. Nad nimi se v mnoha místech na svazích tyčí skalní masívy a zalesněné svahy.

Povydří

Přírodní rezervace zvaná Povydří patří k nejnavštěvovanějším místům na Šumavě.
Říčka Vydra má po celé délce 23 km a vzniká u Modravy ve výši 980 m soutokem potoků Roklanským, Javořím, Filipohuťským a Modravským. V úseku od Antýglu po Čeňkovu pilu protéká romantickým kaňonem.

Odkud vyrazit?

Na procházku kolem řeky Vydry můžete vyrazit z Čeňkovy Pily nebo z Antýglu. Obě místa mají vybudovaná parkoviště. Celá trasa podél řeky mezi Čeňkovou pilou a Antýglem má délku cca 7,5 km. Zhruba uprostřed trasy se nachází ideální místo k odpočinku a to Turnerova chata. O něco kratší trasa k chatě je z Antýglu.

Turnerova chata

Jediná veřejně přístupná chata v I. zóně Národního parku Šumava na břehu řeky Vydry. Stylová roubená stavba z konce třicátých let 20. století je zachovalá v původní podobě.
Na chatě najdete restauraci s krbem, letní terasu a možnost ubytování. Velkou atrakcí v létě je výběh s živou vydrou, jednalo se o Vydrýska známého z dětských večerníčků.

V období naší návštěvy zde byly velmi vysoké ceny za jídlo, daleko vyšší než v alpských restauracích. Několik let nazpět jsme se v chatě příjemně naobědvali, v interiéru byl dříve i papoušek a atmosféra byla také lepší. Než došlo k vydání tohoto cestopisu tak je provozovatelem chaty opět někdo jiný a to znamená, že se v pronájmu střídají provozovatelé což není dobrá vizitka.

Historie chaty

Na svazích nad dnešní Turnerovou chatou zvaných Ve stoupách se v 18. století těžil křemičitý písek pro nedaleké sklárny. Lesní cesta podél Zhůřského potoka a Vydry sloužila svozu dřeva. V 19. století stál v místech dnešního pohostinství prostý srub. Ten sloužil cestářskému mistru jako přístřešek a k přenocování při další stavbě silničky podél Vydry k Antýglu. Proto je chata i původní srub pojmenována po cestářském mistru Thurnerovi, staviteli zdejších cest. Původní chata v létě roku 1932 vyhořela a současná podoba chaty byla obnovena výstavbou nové chaty v roce 1939.