Na samém jihu rumunského Banátu, v místě, kde mohutný Dunaj tvoří přírodní hranici se Srbskem, leží šest českých vesnic. Předky zdejších obyvatel sem zahnala vidina lepšího života již před dvěma staletími. Lidé zde jsou neuvěřitelně pracovití, pot a dřinu brali a dodnes berou jako běžnou součást života. Lidé si zde na svůj osud ale nestěžují. A na svou zemi nikdy nezapomněli, a to ani tisíc kilometrů od domova.
Unikátní živý skanzen s nádechem 1. republiky
Měl jsem možnost navštívit spolu se synem tři české vesnice – Eibentál, Gerník a Svatou Helenu. Všechny se od sebe různým způsobem odlišují, ale jedno mají společné. Ve všech nalézáme nádherně udržované domky s barevně zdobenými fasádami. Prostě radost pohledět. Připadáme si jako v obživlém skanzenu. Tu potkáme pána s koňmi táhnoucími žebřiňák naložený senem, po chvilce zase starší paní s hráběmi, jak vede krávu z pastvy. Z chlévů je slyšet dobytek, slepice běhají po cestě, u potůčku cupitají husy. Vše okolo připomíná kulisy k prvorepublikovému filmu z venkovského prostředí. České vesnice v Rumunsku mají svůj jedinečný půvab, jsou unikátem, za kterým se vyplatí podniknout i tak dalekou cestu.
Seznamte se s Banátskou češtinou
„Přijel jsi pěknou mašinou“, říká mi postarší paní v Gerníku. Pohlédnu na svůj vůz Dacia Logan z temešvárské půjčovny a přemýšlím, kde paní vidí motorku. Vcelku rychle si vše vysvětlíme a oba se tomu od srdce zasmějeme. „Muším podojit“, zaslechnu pro změnu večer z vedlejšího statku. Při předávání pokoje jsme upozorněni, že tam máme pěkně „vyluftováno“ a po večeři dotázáni, zda nám to „šmakovalo“. V Gerníku a Eibentále všichni používají slůvko „nýčko“, znamenající něco jako „právě teď“. O místním významu slov pantáta a panímáma mě poučil Robert Voňavka z Eibentálu. Ve výkladu místního jazyka jde o pojmenování rodičů manželky. Slova tchán či tchýně mu nic neříkají. Český jazyk se tu zkrátka zastavil někde v 19. století a vlivem izolovanosti se dále nerozvinul. Z toho plyne chudší slovní zásoba, kterou bylo třeba vyplnit výrazy z rumunštiny, srbštiny a němčiny. Žádný strach, běžný turista z Čech se rychle zorientuje a bez problému se domluví.
Voňavkovi z Eibentálu (česky Tisové údolí)
„Gábi Voňavková je moje máma“, říká mi nadšeně vysoký černovlasý chlapec v blízkosti českého penzionu u Medvěda a ukazuje nám cestu. Po chvilce stojíme s kufry před domkem a vítají nás manželé Voňavkovi. Robert s Gábi nás rádi vidí a hned ukazují náš pokoj, z něhož po dobu našeho pobytu vystěhovali své čtyři děti. Rodina se musí uskromnit, peníze od turistů z Čech jsou důležité a pomáhají udržet nad vodou rodinný rozpočet. A vědí to i obě starší děti v pubertálním věku, když poslušně odcházejí spát ke svým prarodičům.
I Voňavkovi zkoušeli žít v Čechách
Dlouhé hodiny si povídáme o situaci v Eibentále a pomalu zjišťujeme, že zdánlivá vesnická idylka trochu klame. Vztahy se sousedy jsou perfektní, lidé si pomáhají a vědí, že se na sebe mohou spolehnout. Problémem je ale nedostatek pracovních příležitostí po uzavření nedalekých dolů na azbest a antracit. Každá rodina je díky hospodářství potravinově téměř soběstačná, ale kde vzít peníze na další výdaje jako je ošacení, elektřina či léky? Lidé jsou nuceni hledat příležitostnou práci, nebo rovnou využijí nabídky českých úřadů na přestěhování k nám. I Voňavkovi to zkusili, ale nelíbilo se jim tady. Život u nás je netěšil, byl strašně rychlý, navíc jim bylo smutno, chyběla jim rodina a přátelé. Svého rozhodnutí nelitují. Gábi se stará o děti a zajišťuje chod domácnosti. Robert se věnuje hospodářství a v letní sezoně pracuje v penziónu u Medvěda. Manželé jsou vděčni za každého turistu, který sem zavítá. Z toho důvodu zbudovali na banátské poměry velmi hezkou koupelnu.
U Vény Piečeka v Gerníku
Přijíždíme do Gerníku od Dunaje. Asfaltka skončila v rumunské obci Sichevița a poté je nutno přežít šest dlouhých kilometrů po kamenité cestě, kde potkáváme jen tři traktory. Domky v Gerníku jsou většinou ve svahu a daleko od sebe. Výjimkou je malá útulná náves s hospodou a hasičskou zbrojnicí, na níž nás zaujme hezké stavení. Vejdeme do dvora a ptáme se na ubytování. Ochotná paní Piečeková nás vede do sousedního domku, který nedávno zakoupili. Máme celé stavení jen pro sebe, cena je ale stejná jako všude jinde, tj. 400 Kč na osobu s polopenzí. Piečekům se evidentně daří, Véna Pieček má jistou práci na obecním úřadě a zbytek dne se věnuje práci na statku. I jeho úspěch je vykoupen obrovskou dřinou, na odpočinek není čas. Když mu pomáháme vyprovodit 15 krav na pastvu, dozvídáme se, že mu výrazně pomohly eurodotace pro zemědělce. Je cítit, že mu na osudu a fungování obce záleží. Když právě nevyhání své zvědavé kravky ze zahrad sousedů, sbírá ze země odpadky, povídá se sousedy a ještě nám stíhá povídat o Gerníku a o své rodině.
Gernický pekař Josef Nedvěd a jeho fantastické brambory
Pokud si v Gerníku u domácí rodiny neobjednáte oběd či večeři, zajděte se najíst k místnímu pekaři a majiteli obchodu panu Nedvědovi, který bydlí v horní části vesnice. Jeho domácí americké brambory přímo z pece jsou vynikající, stutečně jsme takové ještě nikdy nejedli. A pokud bude obchod zavřený, nebojte se zajít přímo k Pekařům domů. Rádi otevřou a něco uvaří. Podobně jako mnoho dalších rodin nabízí pan Nedvěd i ubytování. I když je místní pekař postarší člověk a bolí ho kolena, má neustále mnoho plánů, jak do obce přilákat české turisty. Nedávno dokonce zakoupil salaš a chystá se ji rekonstruovat. Je to takový sympatický snílek, který toho ví o Banátu skutečně hodně a rád si s každým popovídá.
Z Gerníku k Petrovým mlýnkům
Z Gerníku je možné uskutečnit mnoho výletů, tím nejoblíbenějším je turistický výšlap k Petrovým mlýnkům. Jde o soustavu pěti karpatských vodních mlýnků, tzv. „vodenic“, jež dodnes slouží k mletí obilí. Mlýnky jsou ukryty v menších dřevěných stavbách, které jsou volně přístupné. Z centra obce se k nim jde po červené turistické značce asi hodinu. Protože jsou umístěny v hlubokém údolí, počítejte po cestě zpět s prudkým stoupáním. Kromě Petrových „vodenic“ pro vás bude odměnou i samotná cesta v malebném prostředí, z níž se naskýtají jedinečné výhledy na celý Gerník.
Hrůzovi ze Svaté Heleny
Ze silnice do české obce Svatá Helena se nabízí hezký pohled na řeku Dunaj a na impozantní srbský hrad Golubac. Směrem do vnitrozemí však před několika lety vyrostly ohromné vrtule, které trochu narušují idylu Svaté Heleny, která je nejbližší, nejrušnější a určitě nejnavštěvovanější českou vesnicí v Banátu. V Gerníku ani Eibentálu jsme tolik českých turistů nepotkali. I hospoda v centru obce byla v obležení Čechů. Naštěstí u Lídy a Štěpána Hrůzových nacházíme hledané banátské „útočiště“. Sympatická rodina, v níž se cítíme skutečně vítáni. Ubytování je skromné, ale útulné. Syn si poprvé v životě vyzkouší suchý záchod, který je za dvorem hned u prasečího výběhu. No prostě romantika a návrat do starých časů. Těší nás, že jsme přizváni povečeřet s celou rodinou, celkem nás je osm strávníků. Po krátkém modlení se nasytíme plněnými zelnými závitky a pod pergolou ve dvoře povídáme o všem možném, hlavně pak o našich rodinách a odlišnostech mezi běžným životem u nás a v Banátu.
Baptistická modlitebna našich krajanů
S rodinou vyrážíme o sobotním večeru na bohoslužbu do baptistického kostela (tzv.modlitebny). Opravený interiér působí velmi sympaticky a útulně, hned u vchodu si všímáme obrovského dvoupatrového lustru, který vypadá jako fortelná kovářská práce. Je ale dřevěný a vyrobil ho, stejně jako všechno dřevěné vybavení, náš hostitel Štěpán se svým kamarádem v místní truhlářské dílně. První část bohoslužby je věnována zpěvu a hudbě. Snad polovina přítomných hraje na mandolíny, menší děti na flétny, dcera manželů Hrůzových na housle a na kytaru rumunský chlapec z dětského domova, jehož hostí rodina během prázdnin.
Modlitebna je plná veselí, optimismu, naděje a lásky, bez nichž by zdejší komunita nebyla schopna přežít. Při pohledu na velký nápis za oltářem „Bůh láska jest“ přemýšlím nad rumunskými Čechy. Mají můj obdiv a uznání za to, jak se dokázali poprat se svým leckdy těžkým osudem a že na svoji zemi a jazyk nikdy nezapomněli. Jejich vlastenectví by mohlo být pro mnohé z nás dobrým příkladem.
Problémy s vystěhovalectvím může přibrzdit turismus
Za odchody krajanů stojí vysoká nezaměstnanost. Mladší generace nejčastěji odchází za prací do českých, výjimečně i rumunských měst. Z vyprávění v rodinách nabývám pocitu, že většina krajanů již žije natrvalo v České republice. Tak třeba jeden příklad za všechny. Lída Hrůzová z Heleny má sedm sourozenců a všichni žijí se svými rodinami u nás. Zachránit český Banát se pokouší Ivo Dokoupil alias „Fík“, který ve spolupráci s organizací Člověk v tísni nastartoval rozvojový program na záchranu českých vesnic. Ten se snaží nabídnout mladým nové pracovní příležitosti, naučit je drobnému podnikání a vytvořit pro ně přijatelnou alternativu k vystěhovalectví. Také přesvědčil místní, že významnou možností přivýdělku může být agroturistika. Krajané jsou na turisty z Čech připraveni, tak se k nim vydejte i vy. Vychutnáte si klidnou dovolenou v unikátním prostředí, nostalgicky vzpomenete na časy dávno minulé, vaše děti a vnoučata budou mít radost z domácích zvířátek a navíc vás bude hřát na srdci, že malým dílem přispějete k záchraně české komunity v Rumunsku.