Archivy

Skutečný příběh Shackletonovy expedice a jejím ztroskotání na Antarktidě vypráví Reinhold Messner.

Formát knihy: 130×200
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 264
Datum vydání: 7. 11. 2018
Běžná cena: 328 Kč (ušetříte 66 Kč)
Naše cena: 262 Kč

V roce 1914 vyráží anglický dobrodruh Frank Wild společně s významným polárním badatelem Ernestem Shackletonem a šestadvaceti dalšími muži na „poslední výpravu na Zemi“ s cílem přejít Antarktidu. Loď Endurance se však o ledovec rozdrtí dříve, než expedice vůbec dorazí k výchozímu bodu. Po celých pět měsíců muži driftují na ledové kře směrem na sever. Jenže kra se jim začíná pomalu rozpouštět pod nohama. Posádka se nakonec zachrání na ostrůvku, na kterém by je však nikdo nehledal – toto místo neznají ani velrybáři. A navíc v Evropě zuří první světová válka.

Zatímco se Shackleton vydává s hrstkou mužů na malém člunu pro pomoc, na ostrově v neustálé tmě a příšerné zimě zůstává pod vedením Franka Wilda dvaadvacet trosečníků. Frank Wild dokázal silou své osobnosti udržet posádku ve víře v záchranu v tom nejhorším vězení na Zemi a to po celou antarktickou zimu.

Sir Ernest Henry Shackleton (1874 – 1922) byl polární badatel irského původu. Za zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu a to za vedení britské antarktické expedice v letech 1907-1909.

Nejnavštěvovanější destinace Střední Ameriky je díky své dlouhé demokratické tradici oázou politické stability. Kostariku navštíví každým rokem na 3 miliony turistů.

Formát knihy: 129×198
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 464
Datum vydání: 24.10. 2018
Běžná cena: 648 Kč (ušetříte 130 Kč)
Naše cena: 518 Kč

Když bude chtít poznat přírodní ráj tak si zajeďte do Kostariky. Známé jsou výlety fotografů z celého světa za ulovením co nejkrásnějších snímků přírody. A není se co divit, vždyť příroda Kostariky je ohromující a rozmanitá. Žije zde čtvrtina světově známé populace motýlů, 900 druhů ptáků a nejen to.

V turistickém průvodci Rough Guides se dozvíte vše potřebné na cestu do a po Kostarice. V úvodu knihy opět zaujmou poutavé fotografie seřazené jako 23 největších zajímavostí. Zde naleznete například: Teatro Nacional San José – je nejhonosnějším divadlem Střední Ameriky, Volcán Arenal – velkolepá sopka, Parque Nacional Santa Rosa – park z vzácnou částí suchého deštného pralesa, Islas Tortuga – nedotčené bílé pláže na tropických ostrovech, Playa Cocles – jedna z nejpohlednějších pláží podél Karibiku a také například vodopády Nauyaca – patřící mezi nejkrásnější vodopády v džungli. Zajímavostí průvodce je i velice obsáhlá část věnovaná zdejší přírodě.

Průvodce je rozdělen na jednotlivé kapitoly dle oblastí a to na San José, Valle Central a vysočina, Provincie Limón a karibské pobřeží, Zona Norte, Guanacaste, Střední Pacifik a jižní Nicoya, Zona Sur.

V průvodci samozřejmě nechybí spousta podrobných map, barevné fotografie i tipy na túry a výlety.

Kniha Pod Annapurnou svítá modře je opravdu inspirativním příběhem a cestopisem. Hlavní hrdina je zdánlivě obyčejný bankovní úředník, který žije svůj spokojený, úspěšný a „nalinkovaný“ život. Ovšem jen do chvíle, kdy se „něco“ stane a on odjede do Himálaje, aby absolvoval 220 km dlouhou pěší pouť kolem Annapurny.

Formát knihy: 160×230
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 264
Datum vydání: 26. 9. 2018
Běžná cena: 358 Kč (ušetříte 72 Kč)
Naše cena: 286 Kč

Není mnoho knih, co upoutají mojí pozornost, ale tato je naprosto pozoruhodná. Původně jsem myslel, že kniha o cestě kolem Annapurny nebude vůbec zajímavá. Rozhodně styl psaní a čtivost je skvělá, kniha totiž odráží pohnutky snad každého člověka seknout se zaběhnutým stereotypem a odjet jen tak někam daleko. Určitě osloví spoustu čtenářů, kteří si příběh rádi přečtou a v určitých bodech se jistě ztotožní s hlavním hrdinou. Prostě občas musíte všeho nechat a vylézt na kopec, abyste viděli svůj život z jiné perspektivy. Cesta a náhodná setkání s lidmi utváří a mění názor hlavního hrdiny na svět, vlastní život a vlastně i ostatní lidi. A vede až k okamžiku, kdy musí volit a vybrat si svoji další životní cestu.

Rozhodně doporučuji tuto knihu, je to jistě ideální dárek pro každého.

Na samém jihu rumunského Banátu, v místě, kde mohutný Dunaj tvoří přírodní hranici se Srbskem, leží šest českých vesnic. Předky zdejších obyvatel sem zahnala vidina lepšího života již před dvěma staletími. Lidé zde jsou neuvěřitelně pracovití, pot a dřinu brali a dodnes berou jako běžnou součást života. Lidé si zde na svůj osud ale nestěžují. A na svou zemi nikdy nezapomněli, a to ani tisíc kilometrů od domova.

Unikátní živý skanzen s nádechem 1. republiky

Měl jsem možnost navštívit spolu se synem tři české vesnice – Eibentál, Gerník a Svatou Helenu. Všechny se od sebe různým způsobem odlišují, ale jedno mají společné. Ve všech nalézáme nádherně udržované domky s barevně zdobenými fasádami. Prostě radost pohledět. Připadáme si jako v obživlém skanzenu. Tu potkáme pána s koňmi táhnoucími žebřiňák naložený senem, po chvilce zase starší paní s hráběmi, jak vede krávu z pastvy. Z chlévů je slyšet dobytek, slepice běhají po cestě, u potůčku cupitají husy. Vše okolo připomíná kulisy k prvorepublikovému filmu z venkovského prostředí. České vesnice v Rumunsku mají svůj jedinečný půvab, jsou unikátem, za kterým se vyplatí podniknout i tak dalekou cestu.

Seznamte se s Banátskou češtinou

„Přijel jsi pěknou mašinou“, říká mi postarší paní v Gerníku. Pohlédnu na svůj vůz Dacia Logan z temešvárské půjčovny a přemýšlím, kde paní vidí motorku. Vcelku rychle si vše vysvětlíme a oba se tomu od srdce zasmějeme. „Muším podojit“, zaslechnu pro změnu večer z vedlejšího statku. Při předávání pokoje jsme upozorněni, že tam máme pěkně „vyluftováno“ a po večeři dotázáni, zda nám to „šmakovalo“. V Gerníku a Eibentále všichni používají slůvko „nýčko“, znamenající něco jako „právě teď“. O místním významu slov pantáta a panímáma mě poučil Robert Voňavka z Eibentálu. Ve výkladu místního jazyka jde o pojmenování rodičů manželky. Slova tchán či tchýně mu nic neříkají. Český jazyk se tu zkrátka zastavil někde v 19. století a vlivem izolovanosti se dále nerozvinul. Z toho plyne chudší slovní zásoba, kterou bylo třeba vyplnit výrazy z rumunštiny, srbštiny a němčiny. Žádný strach, běžný turista z Čech se rychle zorientuje a bez problému se domluví.

Voňavkovi z Eibentálu (česky Tisové údolí)

„Gábi Voňavková je moje máma“, říká mi nadšeně vysoký černovlasý chlapec v blízkosti českého penzionu u Medvěda a ukazuje nám cestu. Po chvilce stojíme s kufry před domkem a vítají nás manželé Voňavkovi. Robert s Gábi nás rádi vidí a hned ukazují náš pokoj, z něhož po dobu našeho pobytu vystěhovali své čtyři děti. Rodina se musí uskromnit, peníze od turistů z Čech jsou důležité a pomáhají udržet nad vodou rodinný rozpočet. A vědí to i obě starší děti v pubertálním věku, když poslušně odcházejí spát ke svým prarodičům.

I Voňavkovi zkoušeli žít v Čechách

Dlouhé hodiny si povídáme o situaci v Eibentále a pomalu zjišťujeme, že zdánlivá vesnická idylka trochu klame. Vztahy se sousedy jsou perfektní, lidé si pomáhají a vědí, že se na sebe mohou spolehnout. Problémem je ale nedostatek pracovních příležitostí po uzavření nedalekých dolů na azbest a antracit. Každá rodina je díky hospodářství potravinově téměř soběstačná, ale kde vzít peníze na další výdaje jako je ošacení, elektřina či léky? Lidé jsou nuceni hledat příležitostnou práci, nebo rovnou využijí nabídky českých úřadů na přestěhování k nám. I Voňavkovi to zkusili, ale nelíbilo se jim tady. Život u nás je netěšil, byl strašně rychlý, navíc jim bylo smutno, chyběla jim rodina a přátelé. Svého rozhodnutí nelitují. Gábi se stará o děti a zajišťuje chod domácnosti. Robert se věnuje hospodářství a v letní sezoně pracuje v penziónu u Medvěda. Manželé jsou vděčni za každého turistu, který sem zavítá. Z toho důvodu zbudovali na banátské poměry velmi hezkou koupelnu.

U Vény Piečeka v Gerníku

Přijíždíme do Gerníku od Dunaje. Asfaltka skončila v rumunské obci Sichevița a poté je nutno přežít šest dlouhých kilometrů po kamenité cestě, kde potkáváme jen tři traktory. Domky v Gerníku jsou většinou ve svahu a daleko od sebe. Výjimkou je malá útulná náves s hospodou a hasičskou zbrojnicí, na níž nás zaujme hezké stavení. Vejdeme do dvora a ptáme se na ubytování. Ochotná paní Piečeková nás vede do sousedního domku, který nedávno zakoupili. Máme celé stavení jen pro sebe, cena je ale stejná jako všude jinde, tj. 400 Kč na osobu s polopenzí. Piečekům se evidentně daří, Véna Pieček má jistou práci na obecním úřadě a zbytek dne se věnuje práci na statku. I jeho úspěch je vykoupen obrovskou dřinou, na odpočinek není čas. Když mu pomáháme vyprovodit 15 krav na pastvu, dozvídáme se, že mu výrazně pomohly eurodotace pro zemědělce. Je cítit, že mu na osudu a fungování obce záleží. Když právě nevyhání své zvědavé kravky ze zahrad sousedů, sbírá ze země odpadky, povídá se sousedy a ještě nám stíhá povídat o Gerníku a o své rodině.

Gernický pekař Josef Nedvěd a jeho fantastické brambory

Pokud si v Gerníku u domácí rodiny neobjednáte oběd či večeři, zajděte se najíst k místnímu pekaři a majiteli obchodu panu Nedvědovi, který bydlí v horní části vesnice. Jeho domácí americké brambory přímo z pece jsou vynikající, stutečně jsme takové ještě nikdy nejedli. A pokud bude obchod zavřený, nebojte se zajít přímo k Pekařům domů. Rádi otevřou a něco uvaří. Podobně jako mnoho dalších rodin nabízí pan Nedvěd i ubytování. I když je místní pekař postarší člověk a bolí ho kolena, má neustále mnoho plánů, jak do obce přilákat české turisty. Nedávno dokonce zakoupil salaš a chystá se ji rekonstruovat. Je to takový sympatický snílek, který toho ví o Banátu skutečně hodně a rád si s každým popovídá.

Z Gerníku k Petrovým mlýnkům

Z Gerníku je možné uskutečnit mnoho výletů, tím nejoblíbenějším je turistický výšlap k Petrovým mlýnkům. Jde o soustavu pěti karpatských vodních mlýnků, tzv. „vodenic“, jež dodnes slouží k mletí obilí. Mlýnky jsou ukryty v menších dřevěných stavbách, které jsou volně přístupné. Z centra obce se k nim jde po červené turistické značce asi hodinu. Protože jsou umístěny v hlubokém údolí, počítejte po cestě zpět s prudkým stoupáním. Kromě Petrových „vodenic“ pro vás bude odměnou i samotná cesta v malebném prostředí, z níž se naskýtají jedinečné výhledy na celý Gerník.

Hrůzovi ze Svaté Heleny

Ze silnice do české obce Svatá Helena se nabízí hezký pohled na řeku Dunaj a na impozantní srbský hrad Golubac. Směrem do vnitrozemí však před několika lety vyrostly ohromné vrtule, které trochu narušují idylu Svaté Heleny, která je nejbližší, nejrušnější a určitě nejnavštěvovanější českou vesnicí v Banátu. V Gerníku ani Eibentálu jsme tolik českých turistů nepotkali. I hospoda v centru obce byla v obležení Čechů. Naštěstí u Lídy a Štěpána Hrůzových nacházíme hledané banátské „útočiště“. Sympatická rodina, v níž se cítíme skutečně vítáni. Ubytování je skromné, ale útulné. Syn si poprvé v životě vyzkouší suchý záchod, který je za dvorem hned u prasečího výběhu. No prostě romantika a návrat do starých časů. Těší nás, že jsme přizváni povečeřet s celou rodinou, celkem nás je osm strávníků. Po krátkém modlení se nasytíme plněnými zelnými závitky a pod pergolou ve dvoře povídáme o všem možném, hlavně pak o našich rodinách a odlišnostech mezi běžným životem u nás a v Banátu.

Baptistická modlitebna našich krajanů

S rodinou vyrážíme o sobotním večeru na bohoslužbu do baptistického kostela (tzv.modlitebny). Opravený interiér působí velmi sympaticky a útulně, hned u vchodu si všímáme obrovského dvoupatrového lustru, který vypadá jako fortelná kovářská práce. Je ale dřevěný a vyrobil ho, stejně jako všechno dřevěné vybavení, náš hostitel Štěpán se svým kamarádem v místní truhlářské dílně. První část bohoslužby je věnována zpěvu a hudbě. Snad polovina přítomných hraje na mandolíny, menší děti na flétny, dcera manželů Hrůzových na housle a na kytaru rumunský chlapec z dětského domova, jehož hostí rodina během prázdnin.

Modlitebna je plná veselí, optimismu, naděje a lásky, bez nichž by zdejší komunita nebyla schopna přežít. Při pohledu na velký nápis za oltářem „Bůh láska jest“ přemýšlím nad rumunskými Čechy. Mají můj obdiv a uznání za to, jak se dokázali poprat se svým leckdy těžkým osudem a že na svoji zemi a jazyk nikdy nezapomněli. Jejich vlastenectví by mohlo být pro mnohé z nás dobrým příkladem.

Problémy s vystěhovalectvím může přibrzdit turismus

Za odchody krajanů stojí vysoká nezaměstnanost. Mladší generace nejčastěji odchází za prací do českých, výjimečně i rumunských měst. Z vyprávění v rodinách nabývám pocitu, že většina krajanů již žije natrvalo v České republice. Tak třeba jeden příklad za všechny. Lída Hrůzová z Heleny má sedm sourozenců a všichni žijí se svými rodinami u nás. Zachránit český Banát se pokouší Ivo Dokoupil alias „Fík“, který ve spolupráci s organizací Člověk v tísni nastartoval rozvojový program na záchranu českých vesnic. Ten se snaží nabídnout mladým nové pracovní příležitosti, naučit je drobnému podnikání a vytvořit pro ně přijatelnou alternativu k vystěhovalectví. Také přesvědčil místní, že významnou možností přivýdělku může být agroturistika. Krajané jsou na turisty z Čech připraveni, tak se k nim vydejte i vy. Vychutnáte si klidnou dovolenou v unikátním prostředí, nostalgicky vzpomenete na časy dávno minulé, vaše děti a vnoučata budou mít radost z domácích zvířátek a navíc vás bude hřát na srdci, že malým dílem přispějete k záchraně české komunity v Rumunsku.

« z 2 »

Pokud si na největším turistickém portálu Tripadvisor vyhledáte nejlépe hodnocené návštěvnické cíle na Martiniku, objeví se na prvním místě botanická zahrada Balata. A to právem. Návštěvníci se mohou těšit na tři tisíce druhů tropických rostlin z celého světa.  Návštěvníci zde dále naleznou jezírka s rybkami, tradiční kreolský dům, visuté lávky, stinná odpočívadla a úžasné kolibříky. Iluze tropického ráje je na ostrově Martinik v zahradě Balata dokonalá.

Splněný sen jednoho zahradníka

Zahrada byla veřejnosti otevřena v roce 1986, ale práce na ní započaly již o čtyři roky dříve. To když se nadšený zahradník, krajinář a umělec Jean-Philippe Thoze vrátí do kreolského domku svých prarodičů. A protože je milovníkem tropických plodin, z nichž mnohé si přivezl ze svých cest, rozhodl se podělit o své „úlovky“ se svým okolím. Přeměnil malou zahrádku v nádhernou botanickou zahradu, v níž návštěvníci naleznou hlavní druhy tropické květeny ze čtyř světadílů.

Roztomilí kolibříci u hlavního vchodu

Před kreolským domkem v blízkosti vchodu jsou umístěna červená pítka ve tvaru květu, jejichž sladký nektar láká kolibříky z celého okolí. Tihle miniaturní ptáčci jsou fascinující, a to z mnoha důvodů. Při pohledu na jejich let zaujmou pozorovatele jejich zahnuté dlouhé zobáky, pestré zbarvení, let na místě a dokonce i pozadu. Jsou to neskutečně hyperaktivní letci s desítkami úderů křídel za vteřinu, není snadné je vyfotografovat. Navíc jsou značně nedůvěřiví, při sebemenším pohybu rychle zmizí. Naštěstí jen na chvilku, protože touha po chutném nektaru je zkrátka silnější.

Nádherná Etlingera vyšší

I když nejsem nějak závratný milovník květin, v zahradě se mi opravdu líbilo. V tomto botanickém ráji, vzdáleném jen několik kilometrů od rušného střediska Fort-de-France, můžete například obdivovat spoustu druhů begónií, orchidejí, ibišků, anthurií, bromélií, helikónií, vodních leknínů, cykasů a palem. Mě osobně asi nejvíce potěšilo setkání s Etlingerou vyšší (Etlingera elatior), botanikům dobře známou pod názvem červený zázvor. Místní ji říkají „porcelánová růže“. Tato až pět metrů vysoká tropická bylina, jejíž původní domovinou je Malajsie, má čarokrásné, sytě červeně zbarvené květy dorůstající velikosti až 15 centimetrů.

Pár postřehů a rad

Jestliže jste milovníci květin a rádi je fotografujete, vyčleňte si na Balatu raději celý den. Procházka zahradou je příjemná i v horkých dnech, neboť zde naleznete dostatek odpočívadel a stinných míst.

U pokladny si nezapomeňte vyzvednout plánek celého areálu. Nebojte se, i když zahrada může vypadat jako jedno velké bludiště, všechny cesty vedou zpět ke kreolskému domku na začátku prohlídky. Lehce by se ale mohlo stát, že vám uniknou krásná zákoutí tohoto kouzelného místa a hlavně mnohé z úchvatných druhů tropických exemplářů. Zdejší úzké chodníčky a cestičky připomínají labyrint, který okamžitě zaujal i naše ratolesti ve věku dvanáct a devět let. Doslova nadšení u našich dětí způsobily visuté lávky ve spodní části zahrady. Pohyblivá procházka v korunách stromů má totiž neobyčejné kouzlo, a to i pro dospělé.

« z 2 »

V originálním vydání průvodců Rough Guides se jedná již o patnácté vydání průvodce Portugalsko. Kniha je proto velice kvalitně zpracovaná a doplněná množstvím barevných fotografií. Jediným zklamáním může pro někoho být, že se v průvodci neobjevuje ani zmíňka o portugalských ostrovech jako například o Madeiře.

Formát knihy: 129×198
Vazba: Brožovaná
Počet stran: 544
Datum vydání: NOVINKA !! 29. 8. 2018
Běžná cena: 748 Kč (ušetříte 150 Kč)
Naše cena: 598 Kč

Tradiční částí knihy je samozřejmě 24 největších zajímavostí doplněných vždy o fotografii a komentář. Zde naleznete například nábřeží v Portu figurující na seznamu Unesco, pláže v Algarve kde najdeme jedny z nejkrásnějších pláží Evropy, Évora – univerzitní městečko s římským chrámem, údolí Rio Douro – je jednou z nejkrásnějších řek v Portugalsku, Alfama Lisabon – čtvrť se strmými ulicemi v srdci hlavního města a mnohé další atraktivní zajímavosti.

Hlavní část knihy Průvodce je rozdělen na 9 částí. Lisabon a okolí, Estremadura a Ribatejo, Coimbra a Beira Litoral, Beira Alta a Beira Baixa, Porto a Rio Douro, Minho, Trás-os-Montes, Alentejo, Algarve.

Portugalsko je jednou z nejoblíbenějších prázdninových destinací na světě. Ať už se ubytujete v jedné z pousad, budete se procházet pulzujícími ulicemi Lisabonu nebo popíjet portské v Portu, v průvodci najdete určitě všechny informace, které budete při své cestě potřebovat.

Již třetí aktualizované české vydání tutistického průvodce Rough Guides Švédsko. V originálním vydání se jedná již o sedmé vydání. Průvodce je velice propracovaný a nyní i celobarevný s množstvím tématických fotografií.

Vždy zajímavá část, která prezentuje nejatraktivnější místa dané země se nachází v úvodu knihy a má tradičně název: Místa, která nesmíte minout. Zde naleznete vždy krásné fotografie jako pozvánku k návštěvě Švédska. Jedná se pouze o tipy na hlavní turistické atrakce podle subjektivního výběru a vkusu. Ze Švédska jich je ve výběru 25 a nechybí zde samozřejmě válečná loď Vasa – Stockholm, pobřeží provincie Bohuslän patřící k nejkrásnějším v celém Švédsku, Kalmarský hrad, který je jedním z nejkrásnějších švédských středověkých hradů, Orsa Rovdjurspark – největší evropská medvědí rezervace, Gotlandské pláže s bílým pískem k letnímu rozptýlení či půlnoční slunce, kdy od konce května do poloviny července v severním Švédsku nikdy nezapadá slunce a mnohé další tipy.

Formát knihy: 129×198
Vazba: Brožovaná
Počet stran: 400
Datum vydání: Novinka !! 13. 6. 2018
Běžná cena: 598 Kč (ušetříte 120 Kč)
Naše cena: 478 Kč

Hlavní část knihy je samozřejmě průvodce, ten je rozdělen na části Stockholm, Jednodenní výlety ze Stockholmu, Göteborg, Okolí Göteborgu, Jihozápad, Jihovýchod, Pobřeží Botnického zálivu, Centrální Švédsko, Švédské Laponsko. Tyto části jsou pak v průvodci detailně zpracovány.

Švédsko je největší skandinávský stát s dvakrát větší rozlohou než je Velká Británie a přibližně stejnou jako je Kalifornie, ale současně s pouhými deseti miliony obyvateli. Všichni slyšeli o skupině ABBA, stejně jako o firmách Ikea a Volvo, ale jinak zůstává Švédsko do značné míry neznámé a tak i proto je dobré pořídit si turistického průvodce, kdy o zemi dostanete maximální množství informací a následně se do Švédska můžete i vypravit.

Tak tohle snad nemůže být Polsko, říkám si ve chvíli, když vstupuji do historického centra. Zdi domů z kamenů a červených cihel, nádherně upravené a vyzdobené ulice a uvolněná přátelská atmosféra. Vše kolem působí tak nějak vznešeně a uspořádaně. Pomalu začínám chápat, proč Polsko po Gdaňsku tak vždycky toužilo a nelituji té dlouhé cesty sem. Za Gdaňskem bych jel i dál. Našeho sv. Vojtěcha tu zná každý
„Asi víš, že u Gdaňsku zahynul váš mučedník sv. Vojtěch“, říká mi Pawel po úvodním seznámení. Hrdě přitakám a v duchu jsem rád, že tuhle informaci neslyším poprvé od polských přátel. To by byla pěkná ostuda. Pawel je studentem ekonomie a spolu se svou přítelkyní Agátou, studentkou lingvistiky, mi poskytli gauč ve své malé garsonce. Zároveň mi připravili skvělý itinerář k poznání města, v němž společně žijí už tři roky.

Za úspěchem města stojí hanzovní spolek

Město začalo významně vzkvétat po roce 1308, kdy se dostalo do rukou Řádu německých rytířů. Dalším důležitým krokem bylo v roce 1361 začlenění do Hanzy. Připojení do svazku severoevropských obchodních měst provozujících dálkový obchod zvýžilo mezinárodní prestiž města a učinilo z něj na dlouhou dobu jeden z nejdůležitějších přístavů Evropy. Hanza měla takovou moc, že dokonce zasahovala i do vojenských konfliktů a proti nepřátelským městům často využívala i obchodní blokády. Pokud šlo o Gdaňsk, nejvíce profitoval díky obchodu s obilím.

Město povstalo z popela

Na blízký poloostrov Westerplatte připlul v srpnu 1939 křižník Schleswig-Holstein a prvního září začal ostřelovat zdejší polské překladiště. Odstartoval tak druhou světovou válku, jejíž dopady měly neblahý osud i na samotné město. Bombardování během 2. světové války způsobilo městu obrovské škody, osmdesát procent budov bylo zničeno. Houževnatí a hrdí obyvatelé však po válce dokázali neuvěřitelné. Podle starých rytin vtiskli městu jeho původní středověkou podobu a město, které vstalo z popela, se vzhledem vrátilo o několik století zpět, do doby svého největšího rozmachu. Mnoho návštěvníků mylně předpokládá, že se Gdaňsk přestavbou vrátil do předválečné podoby, ale není tomu tak.

Ulice Długa a Długi Targ – pulzující tepny starého města

Dvojice ulic Długa (Dlouhá ulice) a Długi Targ (Dlouhý trh) v samém historickém jádru patří k tomu nejlepšímu, co může Gdaňsk návštěvníkům nabídnout. Tvoří základ tzv. Královské cesty, po níž do města přijížděly průvody při královských návštěvách. Ulice Długa začíná u nádherné Zlaté brány a pokračuje až k radnici, kde plynule navazuje na Długi Targ. Celou cestu, jejíž kolorit tvoří bohatě zdobené domy a reprezentativní historické stavby, zakončuje Zelená brána u řeky Motławy. Centrum Gdaňsku není žádným skanzenem architektury, pouliční život jede na plné obrátky. Ulice a náměstí jsou jedním velkým jevištěm, na němž se i díky umělcům, kejklířům a dalším „všeumělům“ odehrává představení, u něhož si přejete jediné. Aby nikdy neskončilo.

Z Gdaňsku vždy zněla touha po svobodě

Místní lidé se nikdy před nikým neohýbali, měli pro strach uděláno a v historii si dokonce několikrát mohli vybrat, k jaké mocnosti se připojí. Logicky vždy volili toho spojence, který je nejméně omezoval a ponechal jim jejich obchodní výsady. Na svobodu si zkrátka nikdy nedali sáhnout. Proto asi nikoho nepřekvapilo, že právě ve zdejších loděnicích vzniklo hnutí Solidarita, jehož aktivity stály za pádem komunismu v Polsku. Jejím vůdcem byl elektrikář, odborový předák a pozdější polský prezident Lech Wałęsa, jenž se stal v roce 1983 nositelem Nobelovy ceny míru. Těžko se to vysvětluje, ale pocit svobody a nespoutanosti jsem měl během své návštěvy i já sám. I když Gdaňsk vypadá spíše jak hanzovní města severního Německa, pocítíte v něm polskou pohostinnost, přívětivost a radost ze života. A to je povznášející pocit.

« z 2 »

 

Mnoho středomořských měst se může pochlubit pevností ale snad jen chorvatský Šibenik má hned čtyři. To svědčí o strategické pozici tohoto města a jeho dřívějšímu významu. Díky tomu jsou zde i nádherné památky.Šibenik je město s 51 tisíci obyvateli a leží v místě ústí řeky Krky do Jaderského moře. Má zachovalý starobylý středomořský ráz a jeho návštěva je obohacena o zrekonstruované městské pevnosti. Největší atrakcí starobylého centra je katedrála svatého Jakuba (Sveti Jakov) zapsaná od roku 2000 do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Šibenik se také prezentuje jako místo plné kostelů, navštívit již zde totiž můžete 20.

Parkování

Pokud budete chtít parkovat co nejblíže v centru tak nejvýhodnější je využít parkoviště u nábřeží v ulici Obala palih omladinaca. Zde vychází parkování v roce 2017 na zhruba 10 až 12 km za hodinu. Lepší variantou je navštívit nejdříve pevnost svatého Michala nad městem a tam nechat zaparkované auto je zde menší parkoviště na ulici Zagrade, pouze za tři HRK na hodinu. Auto zde ponechejte, do centra města je to pěšky kousek.

Historie města

Šibenik založil v druhé polovině 11. století chorvatsky král Krešimir IV. Počátkem 15 století získala město na čtyři sta let Benátská republika a město bylo důležitým centrem renesance a humanismu. Období nadvlády benátčanů je ve městě několik starobylých paláců a v uličkách na chvíli zapomenete v jaké době se vlastně nacházíte.

Katedrála svatého Jakuba (Katedrala Svetog Jakova) byla postavena v letech 431 až patnáct set 55 a svědčí o významných výměna v oblasti umění mezi severní Itálii Dalmácií a Toskánskem v 15 a 16 století. Na stavbě se podíleli tři architekti a to Francesco di Giacomo Georgius Mathei Dalmaticus a Niccolo di Giovanni Fiorentino. Ti vyvinuli konstrukci postavenou zcela z kamene za pomoci jedinečných konstrukčních technik zaklenutí a to pomocí těsně zapadajících kamenných desek pro klenby a kopuli katedrály. Díky svojí jedinečnosti je katedrála od roku 2000 v UNESCO a do katedrály se platí vstupné 15 HRK.

Pevnosti města

Při vstupu do zátoky sv.Ante se nachází pevnost svatého Mikuláše (sveti Nikole) postavená v polovině 16 století a bránici město před útokem především Turků z moře. Z centra města je ze všech pevnosti vzdálena nejvíce. Naopak hlavní městskou pevností přímo nad centrem je pevnost svatého Michala (Tvrdava sv. Mihovila) odkud jsou krásné výhledy na město a od roku 2014 kdy byla dokončena rekonstrukce se pevnost stala také významným kulturním centrem. Je zde vybudována otevřená scéna pro pořádání koncertů a divadelních představení s kapacitou 1077 míst. Pod otevřenou scénou je umístěna nepříliš vybavená kavárna. V pevnosti je navíc vybudované klimatizované zázemí kde naleznete odpočinek v parném létě. Rodinné vstupné vychází na 110 HRK a vstupenka platí na dvě pevnosti.

Dle doporučení tak můžete vyjít pěšky ještě na druhou pevnost nad městem a to na pevnost Barone vzdálenou zhruba 650m. Vodní šíje se na pevnost Baron A přesunout autem je tam parkoviště zdarma. Pevnost byla postavena během dvou měsíců v roce 1646 pro ochranu města před tureckými vojsky. Po rekonstrukci a vybudování nového zázemí byla znovu otevřena veřejnosti v lednu 2016 při příležitosti výročí 950 let od první písemné zmíňky o městu. Pevnost Barone je možná o něco méně atraktivní než pevnost svatého Michala, má ale kvalitnější zázemí v podobě klimatizované kavárny s impozantním výhledem, prodejnou suvenýrů, malým dětským hřištěm a děly rozmístěnými na hradbách.

Stejně jako pevnost Barone vznikla opodál ještě pevnost svatého Jana (Tvrdava sv. Ivana). Tato pevnost je v původním stavu a žádného turistického zatraktivnění se zatím nedočkala.

Centrum města

Nejvýznamnější stavby se rozprostírají u katedrály svatého Jakuba a výchozím místem je náměstí Trg Republike Hrvatske s krásnou radnic. Vedle ní vedou schody do staré části města kde najdete zákoutí starobylých dvorků, průchody, náměstíčka a krásné paláce. V paláci Pellegrini, vedle zmiňovaného náměstí, naleznete jednu z údajně nejlepších restaurací v Chorvatsku. Dalšími významnými paláci z období nadvlády Benátek jsou palác Foscolo a palác Rossini. Při toulkách uličkami města naleznete na každém rohu nějaký zajímavý kostelík a nějaké fotogenické zákoutí. Na poznání města a jeho okolí určitě nestačí jednodenní výlet, ale i ten určitě stojí za to.

Ostrov Vir

Proč na krásný ostrov Vir nejezdí moc českých turistů? Ostrov je zajímavý svým příběhem, který se z informačních letáků běžný turista vůbec nedozví. Vir je spojen mostem z pevniny z městečka Privlaka a od města Zadar je vzdálen cca 27 km. Když jsme vyrazili na tento ostrov tak jsem nečekal, že uvídíme něco zajímavého. Opak byl pravdou.

Ostrov Vir se nachází v Kvarnerském zálivu a velikostí je až dvacátým největším ostrovem chorvatského pobřeží. Ostrov má délku 10,12 km a šířku 4,25 km. Na průzkum celého ostrova je vhodné mít vlastní auto, ostrov se dá projet celý dokola. Lze dorazit i k zajímavým a odlehlejším plážím.

Ostrov má zajímavý příběh z minulosti, kdy vláda ještě tehdejší Jugoslávie zde rozhodla o stavbě Jaderné elektrárny. To vedlo k panice, kdy se místní začali zbavovat svých pozemků a domů. Tyto pozemky skoupili především Maďaři. Po odvolání hrozby stavby elektrárny ceny pozemků prudce vzrostly a v té době se zde začali ve velkém stavět penziony a hotely. Dnes je ostrov opravdu plný především maďarských a německých turistů, české kanceláře sem moc turisty nevozí, což je škoda protože ostrov je opravdu úchvatný. Ostrov Vir je v letní sezóně jedním z nejvíce přelidněných chorvatských ostrovů, jeden z místních uváděl, že v sezóně je na Viru více jak 70 000 turistů.

Centrum města Vir

v poledních hodinách je centrum města, tedy spíše „centrum vesnického rázu“ vylidněno, je zde takřka mrtvo. Historické jádro zde nenajdete. Ve večerních hodinách se však ulice mění v živé město plné lidí, tržnice se suvenýry a restaurace jsou zde překvapivě o něco levnější než například v Ninu či Zadaru. Z přes den nenápadných restaurací a barů se v podvečer stávají živé diskotékové kluby a atmosféra je zde opravdu vynikající.

Největší a nejznámější památkou je benátská pevnost Kaštelina nacházející se v části města zvané Kozjak. Toto opevnění bylo zřejmě postaveno na počátku 17. století. na ochranu obyvatelstva z Ninu a Viru před napadením Turky. Část této pevnosti se dochovala dodnes.

Nejlepší pláže ostrova Vir

V centru hlavního města Vir je vytvořena malá riviéra podél jednosměrné ulice Šetnica Jadro, kam je vjezd zpoplatněn a lze zde parkovat za poměrně vysoké ceny, srovnatelné s parkováním v centru Zadaru, cca 10 HRK / hod. Pláž je vybavena vlastními deštníky a má pozvolný vstup do moře. V moři je i nafukovací skákací hrad.

Na západě ostrova je část s názvem Crvena Zemlja, což v překladu znamená červená země. Je to přírodně nejzajímavější část ostrova, kam jezdí večer turisté pozorovat impozantní západ slunce. Vede sem asfaltová silnice a je sem zákaz vjezdu, který nikdo nerespektuje. Na infocentru nám vjezd i doporučili. Skály a země je červená jako v Austrálii. Pobřeži je skalní a rozbité příbojem vln. Nedaleko je ukryta nejlepší písečná pláž, musí se k ní po polní cestě. Má název Uvala Duboka Draga a má pozvolný přístup do moře. Je to dle mého názoru nejlepší pláž na Viru, ale není tam mnoho místa. Někdy se na pláži sejde hodně turistů.

Klidnější a odlehlé oblázkové pláže lze najít v jihozápadní části ostrova. Zde je moře Jadranu křišťálově čisté a krajina má středomořský ráz. Je ale nutné počítat se značným množstvím mořských ježků, takže koupání je možné jen s obuví. Bývají tady vyzbírané kamínkové cesty jako vstupy do moře. Pěkné plážové zákoutí nabízí pláž Uvala Meka. Dostupnost sem je autem po šotolinových cestách.

Od pláže Uvala Meka je viditelný zdejší nádherný maják Villa Lanterna. Ten dnes nabízí luxusní pětihvězdičkové ubytování pro 8 osob kategorie tzv. robinzonády a nachází se na samotě v borovém lese. K majáku je zákaz vjezdu, ten ale lze porušit, dle doporučení informačního centra v městě Vir. Pokutu údajně nedostanete. V areálu majáku se nachází velmi atraktivní písečné a kamenité pláže vhodné pro děti a soukromé přístaviště. Interiér a exteriér byl kompletně zrekonstruován v roce 2012 v kombinaci tradičního středomořského a moderního stylu s luxusním dřevěným nábytkem a koženými sedačkami.

Původní maják byl postaven v roce 1881 během rakousko-uherské nadvlády. V druhé světové válce byl zničen a znovu do provozu byl uveden v roce 1950. Věž je 21 metrů vysoká.

« z 2 »
Back to top