Archivy

Gotika vznikla ve Francii a bylo by logické, pokud by největší gotickou stavbou byla některá z francouzských katedrál. Omyl. Prvenstvím se může pochlubit obranná pevnost s hradem Malbork v severním Polsku. Ohromný komplex si nechali ve 13. století vystavět Bratři německého řádu Panny Marie v Jeruzalémě, kteří jsou všeobecně známí pod názvem Řád německých rytířů. Dokonce bylo toto místo přes 150 let i sídlem řádových velmistrů.

Odchod křižáků ze Svaté země do Evropy

Řád vznikl během třetí křížové výpravy v Palestinském městě Akkonu, kde spravoval nemocnici a hospic. Na rozdíl od frankofonních johanitů a templářů se mu nepodařilo ve Svaté zemi prosadit a tak zaměřil svůj vliv k severovýchodní Evropě. Přestože řád začínal jako charitativní spolek pečující o účastníky křížových výprav a poutníky, v Evropě se už výrazně prosadil jako vojensko – náboženské uskupení. O tom se přesvědčil uherský král Ondřej II., který v roce 1211 požádal řád o pomoc v Sedmihradsku (dnešní rumunský Brašov) a k tomu mu za odměnu poskytl řadu privilegií. Přestože se rytíři měli zaměřit na obranu území, začali postupně podnikat útoky směrem k pohanům a rozšiřovat své území. Dokonce v roce 1224 navrhli, že budou místo krále podřízeni přímo papeži.

Tím byl jejich osud zpečetěn. Výbojného a nepoddajného řádu se král zalekl a nechal ho z uherského území vyhnat.

Polská stopa řádu

O rok později pozval rytíře na polské území kníže Konrád I. Mazovský, který se cítil ohrožen pohanskými Prusy a Litevci v Pobaltí. Za odměnu získali rozsáhlá privilegia a území do dědičné správy. Navíc jim římský císař Friedrich II. udělil právo podmanit si všechny oblasti, které získají od pohanských kmenů. Během 13. století ovládl militantní řád celé Pobaltí od Gdaňsku až po litevskou Klaipedu. Dokonce mu k tomu na přímluvu papeže pomohl i český král Přemysl Otakar II., jenž se účastnil jedné z křížových výprav do této oblasti. S vojskem čítajícím asi šedesát tisíc mužů zvítězil Přemysl v roce 1255 v bitvě u Rudavy a na jeho počest bylo nově založené město nazváno Královec (Königsberg), dnes známý jako Kaliningrad.

Během 14. století se situace v Pobaltí změnila, už nebylo třeba křížových výprav, které pomáhaly naplňovat řeholní pokladnu. Z původního motta řádu „Léčit, bránit a pomáhat“ už toho věru moc nezbylo, militantní rytíři stále touží po nových územích, nakonec jejich agrese začíná ohrožovat i samotné Polsko. Vleklé spory ukončí v roce 1410 bitva u Grunwaldu, v níž řád podlehne  polsko-litevské koalici, jíž podpoří i čeští vojevůdci Jan Sokol z Lamberka a Jan Žižka z Trocnova. Vítězství nad dosud neporaženou armádou Německých rytířů předznamená postupný odchod řádu z polského území.

Rezidence velmistrů i polských králů

Město s hradem a obrannou pevností vystavěli Němečtí rytíři v poslední čtvrtině 13. století na pravém břehu řeky Nogat a pojmenovali ho podle své ochránkyně Panny Marie jako Marienburg (Malbork). V roce 1309 se stává oficiálním sídlem velmistrů řádu, kteří sem odešli z italských Benátek. Vzhledem k početné velmistrově družině byl stávající komplex postupně rozšiřován, aby odpovídal nárokům osazenstva a významnosti řádového sídla. Velký důraz byl kladen na obranyschopnost celého areálu, který nebyl až do druhé světové války nikdy dobyt. Po vynuceném odchodu řádu se hrad stal oblíbenou rezidencí polských králů, kteří ho upravili pro své potřeby a setrvali v něm až do roku 1772.

Pruská textilka a likvidační boje 2. světové války

V rámci trojího dělení Polska přešel Malbork v roce 1772 pod pruskou správu a začalo jeho smutnější období. Je přestavěn na kasárna, gotické klenby jsou postupně zbořeny a okna přestavěna. V nádherném Paláci velmistrů vznikla tkalcovská manufaktura a byty pro dělníky. Brány byly zbourány a využity jako stavební materiál. Obrat k lepšímu nastává až od poloviny 19. století, kdy začala postupná a citlivější přestavba pevnosti. Další pohroma přichází během druhé světové války, kdy boje mezi ruskou a německou armádou poničí polovinu pevnosti. Naštěstí hned po válce dochází k opětovné rekonstrukci podle dobových dokumentů, která s přestávkami pokračuje dodnes. S financováním restaurátorských prací výrazně pomáhají norské a evropské fondy a od roku 1997 i organizace UNESCO.

Architektonický skvost

Hrad Malbork je unikátním, dokonale naplánovaným architektonickým dílem, které v gotické architektuře nemá obdoby. Je postaven z pálených cihel Zendrowek, jež nahradily běžně používaný kámen, který se v širokém okolí nenacházel. Celý hrad je tvořen třemi opevněnými částmi. Dolní hrad (též Podzámčí) sloužil jako hospodářské zázemí, nacházeli se zde konírny či ubytovny rytířů a sluhů. Ve Středním hradě se nacházel Palác velmistrů, reprezentační místnosti, administrativní prostory řádu a jídelna pro hosty. V dolním hradě byl kapitulář, v němž zasedal řádový konvent, dále pak kostel Nejsvětější Panny Marie, špitál, zásobárna, studna a další prostory pro ubytování návštěv.

Hrad je obklopen celými pásy opevnění s baštami a branami. Nejvíce ceněnou částí komplexu je bezpochyby Palác velmistrů, jenž je špičkovým úspěchem pozdní dvorské gotiky. Mezi návštěvníky je pro svou krásu velmi oblíbená společná jídelna mnichů, tzv. refektář.

Hodina na prohlídku nestačí

Pokud si toužíte celý komplex budov prohlédnout, vyhraďte si na návštěvu Malborku několik hodin. Můžete absolvovat společnou prohlídku v polštině, v letní sezóně i v angličtině, němčině a ruštině. Nebo využijte stejně jako my nabídku audioprůvodce , jenž je k dispozici v němčině, angličtině, francouzštině, španělštině, ruštině, italštině a samozřejmě v polštině. Audioprůvodce se při vstupu do jednotlivých částí a místností sám spustí, což je dle mého názoru komfortně vyřešeno. Nezávislost na organizované prohlídce má i tu výhodu, že si čas strávený na Malborku můžete určovat sami.

My jsme hrad opustili skoro po čtyřech hodinách a to jsme se nijak nezdržovali. Vstupné pro čtyřčlennou rodinu bylo relativně vysoké (asi 900 Kč), ale stále je to pouze polovina částky, za níž můžeme my čtyři navštívit druhý prohlídkový okruh na Karlštejně. Takže peněz nelitujte a určitě po cestě k severnímu Baltu udělejte malou odbočku na Malbork.

No Images found.

Ostrov Krk

Mnoho let jsem si říkal, co atraktivního vidí turisté na ostrově Krk a proto jsem se ho rozhodl prozkoumat. Je společně s ostrovem Cres největším z chorvatských ostrovů. Pro turisty z evropských zemí má ostrov Krk nejlepší dostupnost a to díky své nejsevernější poloze a také díky mostu, propojujícího ho s pevninou.

Příjezd na ostrov

Na ostrov dojedete přes Krčský most, kde se na příjezdu vybírá mýtné. Most je 1,43 km dlouhý a byl postaven v roce 1980. Most může být uzavřen v případě silného větru nebo dopravní nehody, což jsme zažili v době našeho příjezdu. V místě nejlepších výhledů z mostu shořelo celé auto při nehodě a tak je zde vhodné věnovat řízení zvýšenou pozornost. Mnohdy totiž není neobvyklé, že si řidič dělá za jízdy selfíčko. Pokud se chcete tomuto vyvarovat tak můžete na ostrov dorazit také letadlem. Na severu ostrova se totiž nachází mezinárodní letiště Rijeka airport. Dále je možné přijet na ostrov trajektovým spojením z ostrova Rab nebo Cres.

Krk je ostrovem kontrastů

Při cestování po ostrově zaujme rozmanitost krajiny. V některých částech na severu ostrova si můžete připadat jako doma na jižní Moravě. Podle silnicí s vegetací by jste jen těžko rozpoznali, že se nacházíte v Chorvatsku. Takový pocit myslím nebudete mít ani ve vnitrozemí Chorvatska. Jižněji u městečka Vrbnik je zase velké množství vinohradů což dokresluje vjem z krajiny. To nejjižnější dovolenková část ostrova Krk městečko Baška má úplně jiné klima. Baška se totiž nachází mezi horami a zde to již připomíná nejjižnější části Chorvatska, lehce jí lze přirovnat k Makarské riviéře. Zde je asi největší množství turistů a z velké části především těch českých.

Čím je ostrov Krk výjímečný?

Myslím, že právě zmíněná rozmanitost krajiny dává neuvěřitelné možnosti dovolenkového vyžití a tím i vyjímečnost oproti jiným ostrovům. Na ostrově můžete chodit turistické treky a pořádat zajímavé výlety. V letním vedru se můžete ochladit v jeskyni Biserujka, kolem níž lze absolvovat parádní okružní turistickou stezku, nabízející panoramatické výhledy na pevninu. Na ostrově najdete nejrůznější pláže, dle našeho zjištění s překvapivě čistou, až průzračnou vodou, což také v Chorvatsku již není samozřejmostí.

Ostrov Krk je také znám vznikem hlaholského písma. Již ve 13. století se zde konaly bohoslužby ve slovanském jazyce a z této doby se zachovalo mnoho hlaholských památek. Nejznámější z nich je zřejmě Bašská deska. Řada písemných vzácností je uložena v národopisném muzeu v obci Dobrinj. Krk je doslova protknut historií. Vystřídali se zde totiž Římané, Byzantská říše, o ovládnutí se snažili i Benátčané, ale moc zde držel knížecí rod Frankopanů, dále zde vládli Habsburkové i Napoleon.

Další vyjímečnost dává ostrovu také odrůda vína Žlahtina, která se nikde jinde na světě nepěstuje. Vyhlášenou vinařskou oblastí je městečko Vrbnik. Při toulkách uličkami města musí každý toto víno určitě ochutnat, protože se zde nabízí doslova na každém rohu. Hlavní město ostrova je stejnojmené město Krk, kde je historické jádro s mnoha uličkami. Nedosahuje sice malebnosti hlavního města nedalekého ostrova Rab, ale i tak zde naleznete spousty překrásných vyjímečných zákoutí. Ostatní městečka ostrova nabízejí většinou klid pro rodinnou dovolenou a mají velmi dobrou infrastrukturu. Na ostrově se nacházejí i větší obchodní domy, což může být pro někoho důležité.

Další velkou atrakcí, vyhledávanou fanoušky potápění, je vrak lodi Peltastis ležící v hloubce 33 metrů nedaleko obce Šilo. Loď zde ztroskotala v noci ze 7. na 8. ledna 1968. Z dvanácti členů posádky se zachránili pouze čtyři.

Stravování

Dle mého subjektivního dojmu jsou ceny v restauracích patrně mírně vyšší, než v jižnějších částech země. Nutné zmínit jisté, že například mořské plody jsou v restauracích zhruba jednou tak dražší než v oblastech u Zadaru a více jak 2x dražší než například u poloostrova Pelješac. Samozřejmě vždy záleží na tom, na jakém místě, v jakém městě a v jakém podniku si oběd dáváte.

Závěrem

Ostrov Krk je určitě perfektní volbou pro strávení letní dovolené, ať už s dětmi nebo individuálně. Tento článek určitě nepředstavuje všechny možnosti turistiky a aktivit na ostrově Krk, je zde spousty dalších míst a zajímavostí co lze objevovat. Nemusíte se tak „jen“ válet u moře i když toto je zde díky super plážím také velmi příjemné.

Již při samotném vyřčení slova Neapol napadnou leckoho různé asociace. Většinou převládají ty negativní, což je k tomuto městu dost nespravedlivé. Téměř milionová Neapol bojuje se svou špatnou pověstí, kterou hojně přiživují lidé ze severu země. Rivalita mezi severem a jihem je totiž v Itálii silně zakořeněna. V posledních letech ale Neapol začíná boj s předsudky pomalu vyhrávat a turisté nacházejí čím dál častěji odvahu největší město italského jihu navštívit. A nelitují, Neapol sice řeší problémy s odpady, je nespoutaná, živelná, hlučná a chaotická, ale na druhou stranu je i šarmantní, pohostinná a neskutečně rozmanitá.

Pokud s návštěvou města stále váháte, nevadí. Níže předkládám sedm důvodů, které vás k cestě možná přesvědčí.

1. Historie stará skoro 3 000 let

Je to až k neuvěření, ale Řekové z nedaleké Kumy založili osadu Neapolis již v roce 750 před Kristem. O čtyři století později přechází město pod římskou správu a stává se populární destinací pro císaře i bohaté aristokraty, kteří si v jejím okolí začali stavět rekreační vily a rezidence. Jako zázrakem přežilo i zničující výbuch blízkého Vesuvu v roce 79. Pamatuje byzantskou i normanskou éru, zažilo nadvládu Španělů i Francouzů. Neapol byla významnou křižovatkou obchodních cest a místem důležitých historických událostí. V roce 1600 byla se svými 300 tisíci obyvateli nejlidnatějším městem Evropy, což o mnohém vypovídá. Dnes je spolu se svým okolím rájem pro archeology a milovníky historie. Jedinečnost Neapole samozřejmě neušla pozornosti organizaci UNESCO, která ji v roce 1995 zapsala na svůj seznam chráněných památek.

2. Spaccanapoli

Čtvrť Spaccanapoli je původní starobylé srdce města, jemuž vtiskli tvář řečtí a římští stavitelé. Tepnami historického centra jsou velmi dlouhé a úzké ulice Via San Biagio a Via dei Tribunali, jejichž vysoké starobylé domy s arkádami ani v horkém létě nepropouští sluneční svit. Každou chvilku se před vámi objeví menší paláce s nádherně vyzdobenými balkóny, kaple, kostely, muzea a výklenky se soškami Madony. Právě zde to hemží životem, řemeslné dílny i pouliční prodejci hlasitě nabízí své zboží a vůně pokrmů útočí na čichové buňky spěchajících chodců i procházejících se turistů. Bzučící skútry, které se každou chvilku odněkud vynoří, se bravurně vyhýbají všem nástrahám. Kolorit pouličního divadla ještě více umocňují kapky vody z prádla, které se suší vysoko nad vámi. Tahle čtvrť je bezpochyby skvělým místem k objevování Neapole.

3. Katedrála a zázrak zkapalněné krve

Při procházce po Neapoli lze snadno přehlédnout nejvýznamnější církevní stavbu města, kterou je gotická katedrála (Duomo) z počátku 13. století. Leží jen pár desítek metrů od hlavní třídy Via Dei Tribunali, stačí jen správně odbočit do ulice Via Duomo. Stavba byla zasvěcena patronovi města sv. Januáriovi (San Gennaro), který je ochráncem a patronem města. Světec zemřel mučednickou smrtí během Diokleciánových křesťanských čistek na začátku 4. století a to v nedalekém městě Pozzuoli. Traduje se, že po příjezdu mučedníkova těla do Neapole si biskup všiml, že se v lahvičce v jeho rukou zkapalnila světcova krev. Je těžko uvěřitelné, že k tomuto zázraku dochází třikrát do roka i v současnosti a to pravidelně v květnu, září a prosinci. Zázraku se během mše může zúčastnit každý, kdo se dokáže protlačit dovnitř katedrály. Lahvička se seschlou krví světce se přiblíží k jeho lebce a dojde k jejímu zkapalnění. Přestože církev zatím nepovolila bližší prozkoumání krve, místním obyvatelům to vůbec nevadí. Ve zkapalnění věří a přikládají mu velký význam. Jen výjimečně k zázraku během mše nedošlo a vždy to bylo spojeno s nějakou neblahou událostí, ať už šlo o zatím poslední výbuch Vesuvu v roce 1944 nebo zemětřesení v roce 1980.

Katedrála s novogotickou fasádou má nádherný interiér. Kaple napravo ukrývá lahvičky se sraženou krví sv. Januária a bustu s jeho lebkou. V levé části lze projít do obrovské baziliky Santa Restituta, která je nejstarší budovou v Neapoli vystavěnou císařem Konstantinem Velikým již v roce 324. Vstup do skvostně zdobené katedrály s bazilikou je zdarma, platí se jen pár eur do baptiseria a krypty.

4. Španělská čtvrť (Quartieri Spagnoli)

Pokud hledáte nejpravdivější a nejautentičtější část Neapole, musíte do Španělské čtvrti. Nachází se v blízkosti centra mezi širokou obchodní třídou Via Toledo a čtvrtí Vómero. Pravoúhlou síť uliček nechali postavit v 17. století Španělé, aby poskytla útočiště jejich početné vojenské komunitě a zajistila jí potřebnou zábavu. Od začátku vzniku je tato oblast symbolem neřesti a zločinu. Dodnes je jednou z chudších částí Neapole, mnozí průvodci dokonce před její návštěvou varují. Všeobecně ale není důvod k obavám, čtvrť není určitě nebezpečnější než některé části Prahy. Pokud se neprocházíte ulicemi uprostřed noci s rolexkami na ruce a zlatým řetězem na krku, tak vám žádné nebezpečí nehrozí.

Mě osobně Španělská čtvrť okouzlila svou přirozeností, atmosférou a čilým pouličním ruchem. Není nic krásnějšího, než se pomalu brouzdat uličkami a sledovat dění kolem sebe. Míjet penzisty sedící před svými „bassi“, často jednopokojovými byty s přímým vstupem na ulici a na hlavu si nechat kapat prádlo z horních balkónů. A z malých bytů slyšet cinkání nádobí, naslouchat zvukům z řemeslných dílen a rychloopraven čehokoliv. Pozorovat arabské a indické obchodníky stojící před svými obchůdky, jež využívají převážně členové jejich početných komunit. Sousedé a známí po sobě pokřikují, debatují, dramaticky gestikulují a při tom se usmívají. Turistů je tu pomálu. Nádhera!

5. Rodiště pizzy a báječný „Street food“

První moderní pizza, která spatřila světlo světa, byla upečena právě v Neapoli. V roce 1889 město navštívila italská královna Markéta Savojská a místní kuchař Rafael Esposito pro ni připravil pizzu v národních barvách – červenou představovalo rajče, zelenou bazalka a bílou sýr mozzarella. A na počest oblíbené královny ji nazval Margherita. V Česku celkem přehlížený druh pizzy je v Neapoli tím nejoblíbenějším. Ochutnali jsme ji ve vyhlášené rodinné pizzerii Di Matteo na Via Tribunali a stejně jako prezidentu Clintonovi v roce 1994 nám chutnala. Pizzu jsme si koupili takzvaně do ruky, tak jak to dělá většina místních. A tím se dostávám k pouličnímu stravování.

Street food má v Neapoli dlouholetou tradici. Původně bylo určeno pro chudší skupinu obyvatel, následně se ujalo jako rychlá forma stravování a dnes je více než sebevědomou konkurencí západních fast foodů. Opovrhnout tímto typem stravy by bylo chybou, neboť street food nabízí rozmanitá, kvalitní a často velmi levná jídla. A že je z čeho vybírat. Kromě Margherity mohu doporučit smaženou pizzu připomínající langoše, různé variace křupavých baget panini a samozřejmě jemné nadýchané taštičky sfogliatelle plněné ricottou. Tuhle lahůdku vymyslely jeptišky v klášteře Santa Rosa v nedaleké provincii Salerno a dnes se s ní můžete setkat po celé Itálii. Při shánění jídla počítejte s tím, že u těch nejžádanějších pekařů a cukrářů je občas nutné vystát i nějakou tu frontu. Neapolské pouliční stravování je jasným důkazem toho, že skvělé jídlo nemusí nutně provětrat peněženku.

6. Fotbalová horečka

S trochou nadsázky je fotbal pro obyvatele Neapole důležitý jako nedělní mše. Největší euforii město zažívalo, když se po zeleném trávníku místního SSC Neapol proháněl argentinský fotbalový mág Diego Maradona. Provinční tým dovedl ke dvěma titulům v italské nejvyšší soutěži a způsobil tak ve městě fotbalové šílenství. Místní ho dodnes uctívají jako Boha, jeho fotografie jsou všude – na vlajkách, vedle kostelů, v obchodech. Jeho silueta je vykreslena na mnoha fasádách a vytetována na tělech tisíců Neapolanů. Jenom jeden hráč v klubové historii dokázal Maradonu překonat v počtu vstřelených gólů a to slovenský reprezentant Marek Hamšík, který za klub odehrál neuvěřitelných 520 zápasů. I proto se jeho fotky objevují hned vedle božského Diega, všichni o něm mluví jen v superlativech, i náš pan domácí pro něj měl jen slova chvály. Místní Hamšíkovi dokonce odpustili i jeho nedávný přestup za trojnásobnou gáží do Číny. Jiné by to asi bylo, pokud by přestoupil do konkurenčního týmu italské ligy podobně jako Argentinec Higuaín v roce 2016, jehož obrázky v dresu Juventusu se v ulicích objevují také, ale bohužel uprostřed záchodové mísy.

7. Skvělá základna pro poznání Neapolského zálivu

Strávit celou dovolenou jen v Neapoli by byla škoda, neboť její okolí nabízí pro cestovatele velké množství lákadel. Nabízí se výlety do archeologických nalezišť v Herculáneu či známějších a rozlehlejších Pompejích, procházka kolem kráteru Vesuvu nebo piknik v zahradách impozantního zámku v Casertě, které trochu připomínají ty francouzské ve Versailles. Do všech těchto míst se dá využít rychlé a cenově rozumné vlakové dopravy z centra Neapole, proto doporučuji vybrat si ubytování v docházkové vzdálenosti od hlavního nádraží na Piazza Garibaldi. A nezapomeňte, že v případě Vesuvu je nutno zkombinovat vlakovou dopravu s autobusovou. Je třeba vystoupit v Herculáneu a nechat se od budovy nádraží vyvézt mikrobusy až k hornímu parkovišti.

Závěrem se musím pozastavit nad známým citátem:“ Vidět Neapol a zemřít“. Původ slovního spojení se asi úplně nikomu nepodaří objasnit, ale za sebe tvrdím, že zemřít se dá v Neapoli tak maximálně na krásu.

« z 2 »

 

 

 

 

Nový Hrádek je romantická zřícenina v srdci NP Podyjí. Zalesněná krajina našeho nejmenšího národního parku láká návštěvníky neporušenou přírodou, jemným nádechem vína a neopakovatelnými výhledy na kaňonovité údolí Dyje se zaklesnutými meandry. Ne každý však ví, že se v jejím okolí nalézá velké množství zřícenin strážných hradů, které ve středověku zajišťovaly dohled na moravsko-rakouské hranice. Jednou z nich je i Nový Hrádek.

Na začátku byli Lucemburkové

Hrad nechal postavit na šíji mohutného meandru Dyje moravský markrabě Jan Jindřich někdy po roce 1358. Mladší bratr císaře Karla IV. využíval hrad spíše jen k příležitostným loveckým návštěvám. Protože nenašel využití ani za vlády zakladatelova syna Jošta Moravského, byl postoupen v roce 1403 vladykovi Přechovi z Kojetic. O významné rozšíření hradu se postarali až rakouští Eitzingerové (1420-1516), kteří vlastnili i hrad Kaja na druhém břehu Dyje. Během 16. století hrad střídal velmi často majitele, během třicetileté války byl dobyt a poškozen švédskými jednotkami. Na lepší časy se začalo blýskat až po roce 1799, kdy Nový Hrádek zakoupil spolu s vranovským panstvím polský hrabě Stanislav Mniszek . Hrabě přebudoval hlavní budovu na velkém nádvoří na hájovnu, část areálu pak využil jako sklad pro svou vyhlášenou továrnu kameniny sídlící ve Vranově. Za první republiky však došlo ke konfiskaci a hrad byl pronajat Klubu českých turistů, kteří z něj učinili noclehárnu.

Železná opona pomohla přírodě

Po komunistickém převratu se velká část Podyjí včetně Nového Hrádku ocitla v přísně kontrolované oblasti tzv. Železné opony, do níž měli vstup jen vojáci Pohraniční stráže. Pohraničníci v areálu hradu dokonce zasypali sklepy a zabetonovali všechny možné otvory, aby se zde nemohl ukrýt případný emigrant. Dokladem přítomnosti vojáků jsou i nápisy na zdech hradu, jichž si mohou návštěvníci při prohlídce povšimnout. Nicméně izolovanost pohraniční oblasti způsobila, že se na tomto území podařilo zachovat přírodě blízkou skladbu lesů a značnou přírodní rozmanitost. Zřícenina hradu je nedílnou součástí této jedinečné přírody, což dokazují chráněné druhy rostlin i živočichů vyskytujících se v jejím areálu.

Na vyhlídku pouze se vstupenkou

Důvodem návštěvy Nového Hrádku je pro mnoho lidí úchvatná vyhlídka na meandrující Dyji. Protože je umístěna na hradní věži, je dostupná pouze jako součást prohlídkové trasy s průvodcem. Pro naplánování trasy je proto třeba zkontrolovat otvírací dobu této kulturní památky, jinak přijdete pouze k vysokým zamčeným vratům a dál se nedostanete. Vstupného ale určitě litovat nebudete, samotná prohlídka areálu je velmi zajímavá. Průvodce se totiž nezaměřuje pouze na historická fakta, ale vhodně doplňuje prohlídku informacemi o flóře a fauně národního parku. Nás třeba zavedl do míst, kde se na slunci nahřívalo několik užovek stromových, na jiném místě jsme zase pozorovali ještěrky zelené. Celá návštěva je zakončená výstupem na věžní vyhlídku, z níž je skutečně skvostný výhled na zákruty Dyje. Bez průvodce či mapy bychom jen těžko odhadovali, kde se nachází Česko a kde už je Rakousko. Při pohledu na přírodní divadlo vytvořené klikatící se Dyjí chci věřit tomu, že se nám podaří uchránit tuhle krásu i pro další generace. Potěší mě, že výhled zaujme i naše dva věčně brblající puberťáky. O to víc si tohoto okamžiku cením.

Pěšky i na kole, nejblíže z Lukova

Jestliže se chcete vydat na Nový Hrádek pěšky, doporučuji zanechat auto v obci Lukov ležící asi 13 kilometrů západně od Znojma. Na konci obce je parkoviště s informativní tabulí národního parku. Stačí se jen držet turistických značek, cesta je dlouhá asi tři kilometry a zvládnou ji bez problémů i malé děti a rodiče s kočárkem. Většinu trasy procházíte národním parkem, je třeba se tomu přizpůsobit a respektovat návštěvní řád. Pohyb je povolen pouze po značených cestách, zakázán je nadměrný hluk a psi musí být pouze na vodítku. Správa národního parku myslí i na cyklisty, k hradní zřícenině vede značená cyklotrasa. Hradní brána se otvírá koncem března a zavírá na státní svátek 28. října. Vstupné je aktuálně 100 Kč pro dospělého a 70 Kč pro děti do 15 let, studenty a seniory. Jako výhodné se jeví rodinné vstupné pro rodiče a maximálně 3 děti za 260 Kč. Vaši čtyřnozí přátelé jsou na zřícenině vítáni. Závěrem jen dodám, že pokud má někdo zájem dovědět se něco více o pohraničních zátarasech a pozorovatelnách, může tak učinit v Památníku železné opony v nedalekém Čížově. V jeho blízkosti je umístěno i návštěvnické centrum národního parku. Tak hurá do Podyjí!

Pokud máte pocit, že vás už na starém světadíle nemá co překvapit, jeďte do Palerma. Sicilská perla Palermo nabízí úplně jiný svět, který je tak vzdálený pořádkumilovné Evropě. Vždyť kde ještě dnes můžete zažít totální chaos v ulicích a věčné troubení řidičů, obdivovat omšelé fasády majestátních barokních paláců, vychutnat jedinečnou pouliční gastronomii a pocítit lehký nádech Orientu. A přitom vědět, že se nacházíte v hlavním městě organizace, jejíž jméno se místní bojí třeba jen vyslovit.

Při řízení auta zapomeňte na pravidla

Přijíždíme do Palerma autem předposlední únorový den, zrovna vrcholí dopravní špička. Na stále stejně široké ulici jede chvíli šest aut vedle sebe, za okamžik už jen čtyři. Vozy mění pozici bez signalizace a vytrvale troubí. Semafory tu jsou, ale nesmíte na ně spoléhat. Pečlivě kontroluji zrcátka, na rozdíl od jiných vozů je ještě mám. Nevím proč, ale ta neuspořádanost mě přitahuje, rychle si osvojuji pravidla hry. Mám pocit neskutečné svobody. Řídil jsem auto v Barceloně, Madridu, Seville, na Maltě i v Karibiku, projel jsem celou Sicílii, ale tohle se nedá s ničím srovnat. Nádhera!

Tady bydlíme?

Při vjezdu do čtvrti Albergheria, v níž se máme ubytovat, se situace o poznání zklidní, ulice se zúží na průjezd jednoho vozu. Opadané fasády starých domů, polorozpadlé zdi, nepojízdná auta, která tu někdo před lety zanechal. Každých 50 metrů hromada odpadků. Lidé zde ale žijí, snad na všech balkónech se suší prádlo a venku pobíhají děti. Iluzi sociálního bydlení narušují na fasádách visící satelitní paraboly a venkovní jednotky klimatizací. „To nemyslíš vážně, tady bydlíme?“, sýčkuje manželka a v duchu lituje, že ubytování tentokrát nechala na mě. Když už o sobě začínám pochybovat já sám, objeví se uprostřed toho mumraje opravený rohový dům s nápisem Bahlara Case Vacanza. Heuréka! Malá oáza uprostřed Palerma. Tady bydlíme.

Fantastická lokace apartmánu

Poloha v centru města byla důvodem, proč jsem za čtyřlůžkový apartmán zaplatil 1700 Kč za noc. K opeře Teatro Massimo patnáct minut pěšky, ke Královskému paláci jen deset, stejně tak k Toskánské kašně a k nejvyhlášenějšímu trhu, co by kamenem dohodil. Moje obavy o auto majitel rychle rozptýlil, před jeho domem se žádnému vozu nikdy nic nestane.

Hlavou nám vrtá, proč si je tak jistý. Je mu tak třicet, působí sympaticky a ochotně, údajně pracuje jako IT odborník, má dva luxusně vybavené apartmány v chudší části města a před sousedy viditelný respekt. V Palermu, kde i zdi mají oči, jeden nikdy neví, ale hlavně se na nic neptá. Každopádně pro poznání města je ubytování ideální, i v únoru klimatizace skvěle topila a našeho nového Forda si skutečně za tři dny nikdo nevšiml. No, asi všiml, ale nechal ho být.

Mercato di Ballarò – nejrušnější trh Palerma

Ballaró je nejznámější a nejstarší pouliční trh v Palermu, poprvé byl prý zmíněn jistým arabským cestovatelem už v 10. století. Koná se ve čtvrti Albergheria a to mezi náměstími Piazza Ballaró a Piazza Carmine. Podobně jako několik jiných místních trhů ho oživují zpěvy zvané „abbanniate“. Prodavači ryb, zeleniny, masa a jiných lokálních potravin se velmi hlasitě snaží propagovat kvalitu svých produktů a upoutat pozornost kolemjdoucích právě na svůj stánek. Hulákající, chvílemi snad i zpívající, stánkaři dodávají tomuto pouličnímu divadlu neopakovatelnou a těžko popsatelnou atmosféru. Kromě nákupu je trh ideální příležitostí ochutnat řadu místních specialit za rozumné peníze.

Pro zmrzlinu do cukrárny Brioscia

Pokud jde o jídlo a zmrzlinu, necháváme si poradit od místních. Tip domácího byl jasný, chodí do cukrárny Briosca, vzdálené jen čtyři minutky od nádherné budovy opery (Teatro Massimo). Brioscia znamená brioška a v cukrárně používají sladkou variantu tohoto pečiva. Naplní vám ho výtečnou zmrzlinou, která je skutečně návyková. My jsme se pro ni vrátili hned třikrát a jednoznačně u nás vyhrála ta pistáciová. Je vyráběna z oříšků, které vyrostly v sopečné půdě sicilské Etny. Ta je bohatá na minerály a právě ty dodávají zdejším pistáciím jedinečnou chuť.

Bezpečné město i díky uznávanému starostovi

Ještě začátkem 90. let bylo město jedním velkým bojištěm, mafie (zde známá jako Cosa Nostra) si vyřizovala účty se svými nepřáteli i za bílého dne. Zlomem byl rok 1992, kdy nastražené bomby zabily během několika měsíců dva významné bojovníky proti mafii i s jejich doprovodem – prokurátory Giovanniho Falconea a jeho nástupce Paola Borsellina. Proti smrti jedenácti lidí se zvedla vlna odporu, násilí nebralo konce. Do města vstoupila armáda a bezvýchodná situace se pohnula dopředu. Došlo k dopadení šéfa sicilské mafie Salvatora Riina, celkově bylo zatčeno a souzeno více než 4 000 členů zločinecké organizace. Do čela města se vrátil právník Leoluca Orlando, známý svým nekompromisním postojem k mafii.

Palermo si oddychlo a díky zabavenému majetku mafiánů došlo k obnově města a jeho památek, zlepšila se veřejná doprava, nastartovaly se sociální programy. Orlando učinil ze sicilské metropole bezpečné místo k životu a do města se začali vracet turisté. Daní za jeho odvahu je, že už 27 let žije on i jeho rodina pod trvalým policejním dohledem. Je iluzí se domnívat, že Cosa Nostra nevyvíjí žádné další aktivity, její vliv je ale značně omezen.

Tak co říkáte, není právě ten nejlepší čas k návštěvě Palerma?

Jerzy Kukuczka, známý jako „Jurek“, byl slavný polský horolezec, který jako druhý člověk (po Reinholdu Messnerovi) zdolal všech 14 osmitisícovek. Trvalo mu to pouze osm let, což dodnes nikdo nepřekonal. Inspirativní životopis pozapomenuté horolezecké legendy. Většinu výstupů navíc uskutečnil bez umělého kyslíku, v zimě nebo novými cestami, a proto bývá mnohdy považován za nejlepšího výškového horolezce 20. století. Zahynul 24. října 1989 při výstupu na Lhoce jižní stěnou, když se mu přetrhlo lano. O pár dnů se tak nedožil změny režimu. Právě fakt, že tehdejší komunistický režim v Polsku pro něj byl velkou brzdou, dělá jeho činy ještě výjimečnější.

Formát knihy: 130×200
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 352
Datum vydání: NOVINKA !! 9.1. 2019
Běžná cena: 342 Kč (ušetříte 86 Kč)
Naše cena: 428 Kč

Biografie ale nepojednává jen o Kukuczkovi. Popisuje také, s jakými dnes nepředstavitelnými obtížemi se tehdy horolezci setkávali a jaký boj na mnoha frontách je to stálo. Přibližuje počátky polského himálajismu v padesátých a šedesátých letech, kdy se nutné vybavení vyrábělo doslova na koleni (doma šité oblečení, stavební helma, svářečské brýle – a bylo dostupné jen těm, kdo měli konexe), mluví o pocitu kamarádství, ze kterého vlivem doby vznikla rivalita, o tom, jak se vůbec horolezci tehdy živili, jak se vyrovnávali se ztrátami kamarádů spolulezců při nehodách či jak obtížné bylo v době politického vření vycestovat do novozélandských nebo aljašských hor.

Tato málá země je stále tak trochu tajemná. Získá si vás velmi rychle a to ať už se zaměříte na úchvatnou architekturu, malebné tropické pláže nebo odlehlé horské džungle s bohatou faunou. Podíváme se co nabízí tento knižní turistický průvodce z prestižní řady Rough Guides.

Úvod knihy představuje samotnou Kambodžu a dozvíte se mnoho zajímavého jako například, že kdysi byla sídlem jedné z nejvelkolepějších raných asijských civilizací, mocné Khmerské říše, jejíž legendární chrámy tvoří dodnes jeden z pilířů národní identity. Nejen toto láká každým rokem miliony turistů z celého světa. Zajímavá doporučení dávají i autoři knihy, kde se objevují i méně známá místa.

Formát knihy: 129×198
Vazba: Brožovaná
Počet stran: 334
Datum vydání: NOVINKA !! 17.12. 2018
Běžná cena: 598 Kč (ušetříte 120 Kč)
Naše cena: 478 Kč

Mimo úvodní nejrůznější doporučení kdy a kam se nejlépe vydat nabízí průvodce Kambodžou 18 míst, která nesmíte minout. Přehledné a krásné fotografie s popisky míst představují například Královský palác a Stříbrnou pagodu, Banteay Srei – patří k nejmenším angkorským chrámům, Angkor Wat – chrámy jsou vrcholem khmerské architektury, Národní park Ream s řekou lemovanou mangrovy nebo jezero Tonlé Sap připomínající vnitrozemské moře.

S novým turistickým průvodcem z prestižní britské řady Rough Guides si užijete cestování po Kambodže na maximum!

Další nová kniha s horolezeckou tématikou. Po nedávném vydání knihy Horolezci, která mapuje historii světového horolezectví a po knihách o polských horolezcích, nabízí tato kniha nyní příběhy legendárních československých horolezců.

Unikátní portréty nejvýznamnějších československých horolezců na jejich dlouhé cestě k prvním himálajským výstupům. Kniha zachycuje historii československého horolezectví v období od druhé světové války po první výpravy našich horolezců do nejvyšších hor v sedmdesátých letech minulého století prostřednictvím vyprávění legendárních českých a slovenských horolezců. Jedná se o unikátní autorizovaný soubor portrétů historicky významných postav československého horolezectví, které obsahují horolezecký životopis, rozhovor a výčet nejvýznačnějších výstupů. Nechybí horolezecký slovníček, přehled zásadních výprav a množství dalších doprovodných materiálů.

Formát knihy: 210×260
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 678
Datum vydání: NOVINKA !! 9.1. 2019
Běžná cena: 898 Kč (ušetříte 180 Kč)
Naše cena: 718 Kč

Kniha vychází s úvodním slovem Máry Holečka, fotografiemi Viléma Heckela, Bohumila Svatoše, Josefa Kývaly, Petra Piechowicze a dalších.

Kolombo je jediné velkoměsto ostrova Cejlon, s předměstími má asi 2,5 milionu obyvatel. Jde o významný dopravní uzel, hlavní kulturní a komerční centrum země. Do roku 1978 bylo i hlavním městem, než ho na tomto postu vystřídalo jeho vlastní předměstí Šrí Džajavardanapura Kotte.

Hrůzou propocený průvodce

„Proč chcete trávit poslední den dovolené v centru Colomba? To není dobrý nápad. Je tam hodně lidí, aut. Máte malé děti. Je to nebezpečné!“ Tak přesně taková byla reakce Soyzy, průvodce a řidiče v jednom, když jsem mu na závěr našeho putování oznámil přání poznat největší město ostrova. Colombo
Pak si začal něco mumlat v sinhálštině, jíž naštěstí nerozumíme. Poté navrhuje, že strávíme celý den v zoologické zahradě, která je také v Kolombu a shodou okolností hned při cestě. Probudit v nás odpovědnost rodičů cestujících s dětmi se mu ale nepodařilo. Neodradilo nás ani to, že jsme jeho první turisté, kteří chtějí vidět centrální tržnici v „tom obrovském městě“. O to víc se tam těšíme.

Houstnoucí doprava před Kolombem a pompézní obchodní centrum

Vyrážíme z Hikkaduwy ležící asi sto kilometrů jižně od Colomba hned po snídani. Podle Google map slabé dvě hodinky cesty, realita je však jiná. Už v polovině cesty začíná doprava neskutečně houstnout a popojíždíme v kolonách. Předměstí největšího města ostrova si alespoň můžeme detailně prohlédnout. Pozorujeme stovky tuk – tuků, skútrů, přetížených nákladních vozidel i nádherně zbarvených autobusů. Každodenní dopravní zácpu křižují sebevražední zásobovači obchodů zapřažení do dřevěných dvoukoláků. Směrem k centru ubývají chudinské čtvrti typické jednoduchými přístřešky a všudypřítomnými hromadami odpadků a postupně se nám odkrývá nové, o poznání bohatší Kolombo. Již z dálky vnímáme „dvojčata“, dva prosklené čtyřicetipodlažní mrakodrapy Světového obchodního centra, jejichž výstavba stála v přepočtu více než tři miliardy korun. Po dvaceti minutách již parkujeme kousek od pompézního vchodu do budov. Při pohledu na dominantu Colomba se mi hlavou honí různé myšlenky. Zpětně si vybavuji ty dva týdny strávené na tomto nádherném, leč velmi chudém ostrově a jsem si jistý, že Světové obchodní centrum je to poslední, co tahle země a její obyvatelé potřebují. Ale tak už to ve světě zkrátka chodí. Bohužel.

ColomboAutentická farmářská tržnice v centru

Oběd zaháníme v levném pouličním stánku v blízkosti parkoviště. Street food je pro poznání Šrí Lanky určitě tou nejlepší a nejlevnější variantou. Pokud nejste nároční, tak se najíte za 40–50 korun a může vás těšit, že se stravujete stejně jako místní a navíc podporujete drobné podnikatele. Po jídle vyrážíme na východ po rušné ulici Olcott Mawatha směrem k hlavnímu cíli, kterým je farmářský trh FOSE Fruit & Vegetable Market na ulici Sri Bodhiraja Mawatha. Objevuje se před námi asi po dvaceti minutách chůze, hned vedle centrální autobusového nádraží. Vstupujeme do světa, jenž se vyznačuje desítkami druhů tropického ovoce a zeleniny a směsicí vůní místního koření a sušených ryb. Nakupují zde výhradně místní, většina turistů končí v nedaleké tržnici Pettah. Procházíme si farmářské stánky, obdivujeme tropické plodiny, z nichž mnohé jsou vyrovnané do malých pyramid. Prodavači jsou nevtíraví, trpělivě vyčkávají, asi tuší, že si jdeme trh spíše prohlédnout. Ceny jsou podle našeho řidiče velmi rozumné, alespoň na Kolombo. Po cestě zpět, stále ještě v blízkosti tržnice, neunikne našemu zraku na ulici sedící vyhublá starší paní prodávající pouze fialové malé plody nám neznámého ovoce. Řidič vysvětluje, že jde o velmi chutný „Purple mangosteen“, česky jednoduše mangostan. Pár jich nakupujeme, ochutnáme a znovu nakupujeme do zásoby. Opravdu lahodná, ničím nenapodobitelná chuť. Litujeme, že tohle ovoce poznáváme až v den odjezdu.

Kolombo – to je spousta etnik, náboženství a kultur

Kolombo bylo pro mnoho národů skutečným magnetem. Velký vliv zde zanechali arabští obchodníci, posléze zde postupně prosazovali své koloniální zájmy Portugalsko, Holandsko a Velké Británie. Dnes tvoří většinu obyvatel buddhističtí Sinhálci, dvě významné menšiny tvoří hinduističtí Tamilové a musSrí Lanka Colombolimové, kteří hovoří tamilsky, sinhálsky i anglicky. A aby toho nebylo málo, mnozí Tamilové a Sinhálci vyznávají křesťanství. Muslimy na ulicích rozeznáváme podle oblečení žen. Větším oříškem je ale rozeznat Sinhálce od Tamilů. Soyza nám vysvětluje, že všechna etnika se ve městě respektují a ke konfliktům dochází jen zřídka. Důkazem toho je fakt, že v Kolombu jsou desítky buddhistických a hinduistických chrámů, kostelů i mešit. Ve státní správě, úřadech a ozbrojených složkách jsou upřednostňováni Sinhálci, kteří se nad chudšími Tamily občas tak trošku povyšují. Soyza osobně má však i několik tamilských kamarádů a nevidí v tom problém. S čím už ale problém trošku má, je můj nápad navštívit tamilskou čtvrť. Je to mimo veškeré doporučené turistické trasy a chudší čtvrť může podle něj přinést více problémů.

Zklamání z hinduistických chrámů

„Old and New Kathiresan Kovils“, říkáme řidiči tuk-tuku a už uháníme v pěti lidech ke dvěma hinduistickým chrámům v tamilské čtvrti. Není to naše první zkušenost s těmito motorizovanými tříkolkami a tak si cestu, nebo spíše „dostihový závod“, užíváme a o život už se tak nebojíme. Zaplatíme řidiči předem vysmlouvané drobné a fotíme chrámy, jež jsou oba zasvěceny Skandovi, hinduistickému bohu války a ochraniteli zbožných. Starší z chrámů je bohužel zavřený, v novém máme štěstí a dva Tamilci nás zvou dovnitř. Jenom prolétneme a za pět minut vycházíme. Z dobrých a ochotných mužů se ale vyklubali dva vejlupci, kteří po nás chtějí dvacet dolarů. Když jsem jim odmítl tuto sumu zaplatit, začali mi nadávat a před obličejem šermovat rukama. Náš řidič ihned zareagoval a začal je uklidňovat. Nakonec to usmlouval na dolary dva, což je evidentně neuspokojilo, ale zklidnilo. Všechny buddhistické chrámy vybírají vstupné, možná by to stoupenci hinduismu měli také zkusit. Určitě by se předešlo podobným nepříjemnostem.

Působivý kostel a procházka tamilskou čtvrtí

Náladu z přechozího konfliktu jsme si spravili v nedalekém tamilském kostele Panny Marie z Velangani (Velangani je místo v Indii, kde se zjevila Panna Marie), jehož interiér nás doslova nadchl a připadali jsme si v něm jako v ráji. Vše krásně upravené, nazdobené, žádný ruch z ulice, žádné vstupné. Jen kasička na milodary, do níž házíme pět dolarů. Při procházce uličkami velmi zchudlé tamilské čtvrti v duchu děkujeme Pánu Bohu za to, že jsme se narodili v Evropě. Děti neustále pobízíme k tomu, aby se dívali kolem sebe a srovnávali život svůj s místními dětmi. Evidentně je tím otravujeme. Pak zde pro zajímavost necháváme syna ostříhat. Víc než kvalitu střihu „podle hrnce“ nás zaujala skupina holičových kamarádů, kteří v televizi sledovali bollywoodský romantický film a plakali u něj. Nezvyklé loučení se čtvrtí, jež nám v plné míře odkryla bídu třetího světa. Bídu, o níž většina západní společnosti nechce slyšet. No nic, pochmurné myšlenky zaháníme, je skoro půlnoc a míříme na letiště. Tak snad někdy příště, Kolombo!

« z 2 »

 

Výjimečná publikace, která kompletně mapuje historii horolezectví. Příběhy o odvaze a dobývání hor. V knize jsou představeni jednotliví horolezci, vypsány jejich úspěchy včetně jejich osudu.

Kromě dechberoucích příběhů vytrvalosti a odolnosti v knize najdete i profily více než stovky dobyvatelů hor, od Hannibala až po Hillaryho, s nimiž budete moci prožít jejich triumfy i tragédie. Zápisky z deníků, fotografie a mapy z dosud nepublikovaných archivů vám přiblíží historicky nejvýznamnější výstupy. Kniha napsaná ve spolupráci s Royal Geographical Society a The Alpine Club popisuje příběhy průkopníků horolezectví, kteří si podmanili závratné výšky naší planety.

Formát knihy: 252×300
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 360
Datum vydání: NOVINKA !! 21.11. 2018
Běžná cena: 798 Kč (ušetříte 160 Kč)
Naše cena: 638 Kč

Dozvíte se o pozoruhodných vědeckých objevech, které formovaly běh lidských dějin, a užijete si příběhy o velké odvaze, přátelství a dobré náladě tváří v tvář nepřízni osudu. To vše dělá z knihy Horolezci fascinující čtení pro každého s duchem dobrodruha.

Back to top