Slovenský ráj
V létě jsme naplánovali dovolenou do Slovenského ráje, ubytování v soukromí a abychom se mohli blízko vykoupat. Vybrali jsme vesničku Dedinky. Jeli jsme přes Prievidzu, Bánsku Bystrici a Brezno. Když jsme projížděli Nízkými Tatrami, tak jsme byli nadšení. Vesničku jsme našli a ani jsme nikde nebloudili.
Obec se nachází v Hnilecké dolině při březích vodní nádrže Palcmanská Maša. Vznikla v roce 1933 sloučením obcí Imrichovce a Štefánovce. Ubytování stálo 300 Sk/1 noc pro dvě osoby. Měli jsme možnost si sami vařit nebo chodit do restaurací. Ceny byly vyšší než jsme očekávali, ale vzhledem k tomu že ve vesnici byly jen dvě, tak to bylo pochopitelné. Až na místě jsme zjistili, že Dedinky nejsou úplně dobrý výchozí bod pro výpravy do Slovenského ráje. Museli jsme vždycky najet asi 15 km, abychom se dostali do střediska Podliesok. Alespoň že jsme měli blízko koupání.
Na první výšlap jsme vyrazili do Zejmarské rokliny. Museli jsme vyjít asi 3 km kopec, mimochodem pěkně prudký. Lilo z nás jako z konve. Dorazili jsme na Geravy, obloukem jsme šli přes Prední a Zadní Hýl a už jsme byli u cíle. Jinak lidičky pozor, většina tras jsou jednosměrky!!! Zejmarská roklina je zpřístupněná těsnina v jižní části Slovenského ráje vytvořená tokem, který ztéká z planiny Geravy. Potok, který přes ni protéká, ústí do Hnilce pod osadou Mlynky-Bielé Vody. Jeho hlavním zdrojem je vydatný pramen Zejmarská studňa. Potok vytváří několikastupňovou soustavu vodopádů pojmenovanou na počest kpt.Jána Nálepky (hrdina z bojů v Rusku v čase 2. světové války), který působil v osadě Bielé Vody jako učitel. Roklinu zpřístupnili členové Horské služby v roce 1963.
Byla to fantazie, už jsem se nemohla dočkat na další túry. A to jsem později zjistila, že to byl hodně slabý odvar toho, co nás teprve čekalo.
Jako další trasu Slovenského ráje jsme si vybrali asi tu nejznámější – Suchá Belá. Museli jsme ale nejprve dojet do turistického střediska v západní části Slovenského ráje v údolí Velké Bielé vody – Podliesok. Bez problému jsme zaparkovali, zaplatili vstupné 30 Sk, které zahrnuje i úrazové pojištění a hurá za dobrodružstvím. Suchá Belá je jedna z nejromantičtějších roklin. Voda protékající přes ni pramení na severním okraji planiny Glac. Její tok od sebe odděluje masív Ptačího hrbu a Rumanové. Příjemné bylo, že se cesta postupně stávala složitější a náročnější. Nejprve jsme si v pohodičce kráčeli suchým korytem říčky, pak začalo přibývat klacků, kamení. Zdolali jsme spoustu převýšení, leze se většinou po železných žebřících. Občas se nějaký kýval, takže o vzrušení bylo postaráno ažaž. Nebo super byly žebříky ze dřeva, které byly mokré a klouzalo to po nich. Voda vytvářela krásné vodopády a jelikož se jde celá trasa lesem, tak se to dá zvládnout i v horkém létě. Jen to chce s sebou dostatek pití a nějakou tu svačinku. Myslím, že trasu zvládnou i větší děti. Jenom holčičky (někdy i chlapečci), co se drží maminky za ruku, ty tam prosím vás neberte, protože když se někdo zasekne na žebříku, tak zablokuje cestu ostatním. Já jsem tím byla naprosto okouzlená. Pořád jsem si myslela, že to bude jako v Českém ráji u nás. Nedá se to vůbec srovnávat. Je to jako míchat hrušky a jablka dohromady. Když to shrnu: nádherná „divoká“ příroda, čerstvý vzdoušek a jak zpívá Habera „výberové ticho“. Super aktivní relax.
DOBŠÍNSKÁ LEDOVÁ JESKYNĚ
Okres: Rožňava
Kraj: Košický
Délka prohlídkové trasy: 515 m
Nachází se v Spišsko-gemerském krase, v Národní přírodní rezervaci Stratená na území Národního parku Slovenský raj. Vytvořená je v strednětriasových vápencích bývalým ponorným tokem Hnilce v třech vývojových úrovních. Dosahuje délky 1483 m. Ledová výplň se vyskytuje ve formě podlahového ledu, ledopádů, ledových stalagmitů a sloupů. Objem ledu je 110100 m3, největší hloubka 26,5 m. Charakterem zalednění patří mezi najvýznamnější ledové jeskyně na světě, co v Evropě zvýrazňuje její poloha mimo alpské oblasti. V jeskyni se žije 12 druhů netopýrů. Otvor do jeskyně byl známý od nepaměti. Samotná jeskyně byla objevená v roku 1870. Zpřístupnila se už v roku 1871. Od roku 1887 byla první elektricky osvětlenou jeskyní v tehdejším Uhersku.
Bohužel vám nemohu říct, jestli to vůbec stojí za to. Vstupné je totiž dost drahé (nyní už 200 Sk/dospělí, děti od 6ti let 100 Sk) a v porovnání s ostatními jeskyněmi na Slovensku (např. Gombasecká, Ochtinská aragonitová), je tam toho k vidění docela málo. Každopádně je to přírodní unikát zapsaný v památkách Unesco. Nezapomeňte si vzít teplé oblečení, protože je tam fakt zima.
Stratená je vesnička vedle Dedinek. Tuhle cestu jsem šla sama, protože manžel se spálil, když jsme se koupali na přehradě. Tak zůstal doma a odpočíval.
Šla jsem po vyznačené trase kolem koryta řeky. Je to území s hlubokými dolinami a vysokými horskými hřbety, pokryté lesními porosty rostoucími i na těch nejextrémnějších stanovištích. Hlavně tam skoro vůbec nikdo nebyl. Stratená je původně hutnická obec, ve které roku 1723 postavili Csákyovci vysoké pece (později je odkoupili Coburgovci). Poslední pec pracovala ještě roku 1927. V římsko-katolickém kostele je plastika z dílny mistra Pavla z Levoče.
Byla to spíše taková klidná procházka, kterou zvládnou i malé děti, pokud jsou zvyklé chodit. Stratenský kaňon, je spíš jen kaňonek v porovnání s ostatními, ale cesta je příjemná a pohodová.
Další trasu jsme šli opět ze střediska Podlesok. Naplánovali jsme trasu přes Prielom Hornádu, Kláštorisko a Malý a Velký Kyseľ.
Tohle už byla o dost náročnější trasa. Řeka byla docela dost rozvodněná a když jsem ji přecházela po těch železných žebřících, tak mi zrovna do zpěvu nebylo. Taky se nám stalo, že jsme chvilku zůstali viset nad řekou, protože před námi se nějaký pán zasekl (mimochodem pořádné chlapisko). Pak jsme raději trošku zrychlili, aby nás nezdržoval. Pár informací o Prielomu Hornádu: je přibližně 16 km dlouhý úsek horního toku řeky Hornád od ústí Velké Bielé vody po Smižany. Hornád zde vytvořil kaňonovité údolí, břehy kterého spadají z bočních hřebenů a vrchů místy s více než 300 m výškovým rozdílem. Díky své turistické historii má Prielom Hornádu zvláštní postavení mezi přírodními hodnotami Slovenského ráje. Na této stezce je zabudovaných 7 kovových mostíků a lávek, přibližně 320 m řetězů v exponovaných skalních stěnách, 140 stoupaček a přibližně 70 m dřevěných lávek. My jsme to neprošli komplet celé, protože jsme odbočili na Kláštorisko. Na Kláštorisku se nacházejí moc pěkně rekonstruované ruiny kartuziánského kláštera z přelomu 13. a 14. století. Tady jsme se naobjedvali a vyrazili na Kyseľ. Už jsme byli sice unavení, ale tohle opravdu stálo za to. Tady si teprve člověk uvědomí, jak je maličký. Je to roklina na východním okraji planiny Glac, mezi hřebeny Pircu a Čertovy sihotě. Na délce přibližně 1,5 km má spád asi 180 m. Je to opravdu „krpál“. Na rozcestí v Kyseli se dělí na Velký, Malý a Vyšný Kyseľ. Ve dnech 16.-17.7.1976 vypukl u ústí rokliny do Bielého potoka požár, který postupně zachvátil celou stranu na levém břehu Kysela (svah Pirca). Požáru podlehlo více než 30 ha lesa. Z toho důvodu se až do odvolání průchod roklinou zakazuje pro mimořádné nebezpečí padání kamení a shořených stromů. Z bezpečnostních důvodů demontovali žebříky a veřejnosti je přístupná jen náhradní trasa, která vede požárem nezasáhnutou částí (přístupná část), Malý a Velký Kyseľ.
Toto byla naše poslední trasa. Jinak se dá vyrazit ještě na Velký Sokol, Sokolí dolinu, Piecky a Biely Potok. Když teď zpětně píši článek, vzpomínám si na tu nádheru a vím, že se tam určitě ještě vrátím. Ale až nám malá trochu povyroste. Vřele doporučuji všem vášnivým turistům, je potřeba zdržet se nejméně jeden týden, aby jste viděli vše! Určitě budete nadšení.
