Svitavy – Unikátní expozice praček a historie praní v městském muzeu

Pokud zavítáte do Svitav, neopomeňte navštívit tamní Městské muzeum a galerii a především pak expozici představující historii praní a pracích strojů. Svitavy měly do roku 1989 muzeum dělnického hnutí. V roce 1990 se muzeu naskytla možnost získat od sběratele pět starých dřevěných praček. A tak byl položen základ této unikání expozici.

Jak nám dále sdělila ředitelka muzea Mgr. Blanka Čuhelová, muzeum v současné době vlastní na 140 různých typů praček a 40 valch, které se podařilo nashromáždit mimo jiné i prostřednictvím inzerátů.
Expozice instalovaná v půdních prostorách muzea v září 2000 je největší muzejní sbírkou tohoto druhu u nás. Národní technické muzeum má přes padesát praček, Technické muzeum v Brně jich má asi čtyřicet.

Nejstarší pračky ve svitavském muzeu pocházejí z konce 19. století. Expozice začíná pohledem na nejstarší dochované zmínky o praní ve starověkém Egyptě, Sumeru a antickém Římě, kde existovaly první velkoprádelny. Prací prostředky se tam vyráběly z nejrůznějších materiálů, například z kostí či moči, proto provázel takovéto prádelny velký zápach. Nejstarší způsob praní byl na řece, kde se prádlo nejprve plácalo plácačkami, později se objevily valchy. Výroba nejstarších dřevěných praček byla především záležitostí stolařů, klasičtí výrobci praček tehdy neexistovali. V době necek a valchy byl velmi oblíbenou pomůckou tzv. klikyhák. Byl zavěšen v neckách a pomáhal ke ždímání prádla.
Od valchy je již blízko k pračce, protože první pračky – kejvačky pracují na principu valchy. Těleso takové pračky mělo půlválcový tvar, ve kterém se kývavě pohybovala valcha podobného tvaru. Jejich velkou nevýhodou bylo silné mechanické opotřebení prádla. O něco vývojově mladší pračky jsou ty s tak zvaným pracím křížem. Byly dokonalejší než pračky valchové, ale měly tytéž nevýhody jako jejich předchůdkyně. Prádlo sice vypraly lépe, ale poškozovaly jej mechanickým opotřebením. Typickým výrobcem tohoto typu praček na našem území byla společnost Rak a Hobza, vyrábějící pračky Ideál.
Dalším typem praček zastoupeným ve svitavském muzeu je bubnová pračka společnosti John z Vídně. Prádlo umístěné v otáčivém bubnu se máchalo v roztoku vody a mýdla a špína byla odstraňována pomocí systému zarážek. Jejich nevýhoda spočívala v malé účinnosti, která se musela nahrazovat delší dobou praní. Tento typ praček se vyráběl na počátku 20. století. U tak zvaných praček práčových se prací roztok uváděl do pohybu i s prádlem pomocí práče, což bylo žebrované těleso různých tvarů, které se pohybovalo otáčivě sem a tam v úhlu 90° nebo 120° v pevně stojící prací nádobě. U prádla docházelo k mechanickému opotřebení, díky přímému kontaktu s práčem. Revolucí ve vývoji praček byla elektrická energie. Jednu z prvních elektrických praček vyrobil již v roce 1906 Američan Alva Fischer.
Pračkou, která rozhodně stojí za pozornost, je pračka s odstředivkou, kterou vyráběli v ČKD Praha od roku 1932. Prádlo se vypralo v bubnu, po sešlápnutí pedálu došlo k vyzvednutí bubnu s prádlem, voda zůstala dole, buben se roztočil a odstředil vodu.
Mezi světovými válkami pračky vyráběla celá řada firem. Ceny praček však bývaly vysoké. Problémy způsobovaly i vibrace praček. Jelikož v minulosti neexistovaly silentbloky (gumové podložky na odtlumení chvění), bývalo zvykem, že se pračky pevně šroubovaly k podlaze.
Dalšími pračkami, které se vyráběly, byly pračky vibrační, které se ponořily do škopku s prádlem. Jejich nevýhodou bylo, že špína, která se z prádla uvolňovala, se mohla usazovat zpět na tkaninu, protože zde nedocházelo k žádnému pohybu prádla ani pracího roztoku. Vlastnímu praní musela předcházet vyvářka. Exponát vibrační pračky je z roku 1959 a pochází z tehdejšího Sovětského svazu.
První automatické pračky v tehdejším Československu se začaly vyrábět až v roce 1957 firmou Romo Fulnek. Ani exponát této pračky v muzeu nechybí.
Přesto se ještě v padesátých letech dvacátého století současně vyráběly také valchové pračky na ruční pohon společnosti Ideal s názvem Triumf. Tyto pračky našly uplatnění především v místech, kde tehdy ještě nebyla elektřina, zejména na horách či samotách.
Vířivé pračky se u nás vyráběly se dvěma soustavami, buď s vířičem kruhovým nebo šroubovým. Ten měl za úkol rozvířit prací roztok, do něhož se poté vkládalo špinavé prádlo.

Kromě expozice praní byla ve vstupní síni svitavského muzea v roce 2000 instalována divácky zajímavá expozice o historii Svitav. Vzhledem k veřejně přístupným prostorám zde nemohly být vystaveny žádné originály, ale jejich fotokopie jsou zdařilou náhradou. Zájemci o historii města se mohou na 16 panelech dočíst vše podstatné a shlédnout zákoutí města, z nichž mnohá již neexistují. K tomuto účelu byly využity rozsáhlé sbírky fotografií a pohlednic z archivu muzea a pohlednice ze soukromé sbírky paní Miroslavy Samkové.