Kolombo je jediné velkoměsto ostrova Cejlon, s předměstími má asi 2,5 milionu obyvatel. Jde o významný dopravní uzel, hlavní kulturní a komerční centrum země. Do roku 1978 bylo i hlavním městem, než ho na tomto postu vystřídalo jeho vlastní předměstí Šrí Džajavardanapura Kotte.
Hrůzou propocený průvodce
„Proč chcete trávit poslední den dovolené v centru Colomba? To není dobrý nápad. Je tam hodně lidí, aut. Máte malé děti. Je to nebezpečné!“ Tak přesně taková byla reakce Soyzy, průvodce a řidiče v jednom, když jsem mu na závěr našeho putování oznámil přání poznat největší město ostrova. 
Pak si začal něco mumlat v sinhálštině, jíž naštěstí nerozumíme. Poté navrhuje, že strávíme celý den v zoologické zahradě, která je také v Kolombu a shodou okolností hned při cestě. Probudit v nás odpovědnost rodičů cestujících s dětmi se mu ale nepodařilo. Neodradilo nás ani to, že jsme jeho první turisté, kteří chtějí vidět centrální tržnici v „tom obrovském městě“. O to víc se tam těšíme.
Houstnoucí doprava před Kolombem a pompézní obchodní centrum
Vyrážíme z Hikkaduwy ležící asi sto kilometrů jižně od Colomba hned po snídani. Podle Google map slabé dvě hodinky cesty, realita je však jiná. Už v polovině cesty začíná doprava neskutečně houstnout a popojíždíme v kolonách. Předměstí největšího města ostrova si alespoň můžeme detailně prohlédnout. Pozorujeme stovky tuk – tuků, skútrů, přetížených nákladních vozidel i nádherně zbarvených autobusů. Každodenní dopravní zácpu křižují sebevražední zásobovači obchodů zapřažení do dřevěných dvoukoláků. Směrem k centru ubývají chudinské čtvrti typické jednoduchými přístřešky a všudypřítomnými hromadami odpadků a postupně se nám odkrývá nové, o poznání bohatší Kolombo. Již z dálky vnímáme „dvojčata“, dva prosklené čtyřicetipodlažní mrakodrapy Světového obchodního centra, jejichž výstavba stála v přepočtu více než tři miliardy korun. Po dvaceti minutách již parkujeme kousek od pompézního vchodu do budov. Při pohledu na dominantu Colomba se mi hlavou honí různé myšlenky. Zpětně si vybavuji ty dva týdny strávené na tomto nádherném, leč velmi chudém ostrově a jsem si jistý, že Světové obchodní centrum je to poslední, co tahle země a její obyvatelé potřebují. Ale tak už to ve světě zkrátka chodí. Bohužel.
Autentická farmářská tržnice v centru
Oběd zaháníme v levném pouličním stánku v blízkosti parkoviště. Street food je pro poznání Šrí Lanky určitě tou nejlepší a nejlevnější variantou. Pokud nejste nároční, tak se najíte za 40–50 korun a může vás těšit, že se stravujete stejně jako místní a navíc podporujete drobné podnikatele. Po jídle vyrážíme na východ po rušné ulici Olcott Mawatha směrem k hlavnímu cíli, kterým je farmářský trh FOSE Fruit & Vegetable Market na ulici Sri Bodhiraja Mawatha. Objevuje se před námi asi po dvaceti minutách chůze, hned vedle centrální autobusového nádraží. Vstupujeme do světa, jenž se vyznačuje desítkami druhů tropického ovoce a zeleniny a směsicí vůní místního koření a sušených ryb. Nakupují zde výhradně místní, většina turistů končí v nedaleké tržnici Pettah. Procházíme si farmářské stánky, obdivujeme tropické plodiny, z nichž mnohé jsou vyrovnané do malých pyramid. Prodavači jsou nevtíraví, trpělivě vyčkávají, asi tuší, že si jdeme trh spíše prohlédnout. Ceny jsou podle našeho řidiče velmi rozumné, alespoň na Kolombo. Po cestě zpět, stále ještě v blízkosti tržnice, neunikne našemu zraku na ulici sedící vyhublá starší paní prodávající pouze fialové malé plody nám neznámého ovoce. Řidič vysvětluje, že jde o velmi chutný „Purple mangosteen“, česky jednoduše mangostan. Pár jich nakupujeme, ochutnáme a znovu nakupujeme do zásoby. Opravdu lahodná, ničím nenapodobitelná chuť. Litujeme, že tohle ovoce poznáváme až v den odjezdu.
Kolombo – to je spousta etnik, náboženství a kultur
Kolombo bylo pro mnoho národů skutečným magnetem. Velký vliv zde zanechali arabští obchodníci, posléze zde postupně prosazovali své koloniální zájmy Portugalsko, Holandsko a Velké Británie. Dnes tvoří většinu obyvatel buddhističtí Sinhálci, dvě významné menšiny tvoří hinduističtí Tamilové a mus
limové, kteří hovoří tamilsky, sinhálsky i anglicky. A aby toho nebylo málo, mnozí Tamilové a Sinhálci vyznávají křesťanství. Muslimy na ulicích rozeznáváme podle oblečení žen. Větším oříškem je ale rozeznat Sinhálce od Tamilů. Soyza nám vysvětluje, že všechna etnika se ve městě respektují a ke konfliktům dochází jen zřídka. Důkazem toho je fakt, že v Kolombu jsou desítky buddhistických a hinduistických chrámů, kostelů i mešit. Ve státní správě, úřadech a ozbrojených složkách jsou upřednostňováni Sinhálci, kteří se nad chudšími Tamily občas tak trošku povyšují. Soyza osobně má však i několik tamilských kamarádů a nevidí v tom problém. S čím už ale problém trošku má, je můj nápad navštívit tamilskou čtvrť. Je to mimo veškeré doporučené turistické trasy a chudší čtvrť může podle něj přinést více problémů.
Zklamání z hinduistických chrámů
„Old and New Kathiresan Kovils“, říkáme řidiči tuk-tuku a už uháníme v pěti lidech ke dvěma hinduistickým chrámům v tamilské čtvrti. Není to naše první zkušenost s těmito motorizovanými tříkolkami a tak si cestu, nebo spíše „dostihový závod“, užíváme a o život už se tak nebojíme. Zaplatíme řidiči předem vysmlouvané drobné a fotíme chrámy, jež jsou oba zasvěceny Skandovi, hinduistickému bohu války a ochraniteli zbožných. Starší z chrámů je bohužel zavřený, v novém máme štěstí a dva Tamilci nás zvou dovnitř. Jenom prolétneme a za pět minut vycházíme. Z dobrých a ochotných mužů se ale vyklubali dva vejlupci, kteří po nás chtějí dvacet dolarů. Když jsem jim odmítl tuto sumu zaplatit, začali mi nadávat a před obličejem šermovat rukama. Náš řidič ihned zareagoval a začal je uklidňovat. Nakonec to usmlouval na dolary dva, což je evidentně neuspokojilo, ale zklidnilo. Všechny buddhistické chrámy vybírají vstupné, možná by to stoupenci hinduismu měli také zkusit. Určitě by se předešlo podobným nepříjemnostem.
Působivý kostel a procházka tamilskou čtvrtí
Náladu z přechozího konfliktu jsme si spravili v nedalekém tamilském kostele Panny Marie z Velangani (Velangani je místo v Indii, kde se zjevila Panna Marie), jehož interiér nás doslova nadchl a připadali jsme si v něm jako v ráji. Vše krásně upravené, nazdobené, žádný ruch z ulice, žádné vstupné. Jen kasička na milodary, do níž házíme pět dolarů. Při procházce uličkami velmi zchudlé tamilské čtvrti v duchu děkujeme Pánu Bohu za to, že jsme se narodili v Evropě. Děti neustále pobízíme k tomu, aby se dívali kolem sebe a srovnávali život svůj s místními dětmi. Evidentně je tím otravujeme. Pak zde pro zajímavost necháváme syna ostříhat. Víc než kvalitu střihu „podle hrnce“ nás zaujala skupina holičových kamarádů, kteří v televizi sledovali bollywoodský romantický film a plakali u něj. Nezvyklé loučení se čtvrtí, jež nám v plné míře odkryla bídu třetího světa. Bídu, o níž většina západní společnosti nechce slyšet. No nic, pochmurné myšlenky zaháníme, je skoro půlnoc a míříme na letiště. Tak snad někdy příště, Kolombo!
