Těžko se najde někdo, kdo by si nezamiloval Yogyakartu, město nacházející se na jihu centrální Jávy. I proto tu najdete v podstatě celoročně mnoho turistů. Ale pozor, zdaleka ne jen těch zahraničních, z nichž se tu mnoho dokonce usadilo a které rozeznáte na první pohled. I samotní Indonésané velmi rádi cestují.
Yogyakarta
Yogyakarta (nebo také Yogya, Jogjakarta nebo Jogja) má nezapomenutelnou atmosféru, jíž podlehne snad každý návštěvník. Kromě toho nabízí město a jeho okolí mnoho aktivit a míst, která rozhodně stojí za vidění.
Yogyakarta je hlavním městem druhé nejmenší provincie na ostrově Jáva s názvem Daerah Istimewa Yogyakarta (Zvláštní oblast Yogyakarta) a je rovněž sídlem yogyakartského sultána Hamengkubowona X., který zároveň zastává politickou funkci guvernéra provincie. Yogyakarta se nachází ve velmi nízké nadmořské výšce jen asi 30 kilometrů severně od pobřeží omývaného Indickým oceánem. Na sever od města se naopak tyčí majestátní aktivní vulkán Merapi (2911 m.n.m.).
V oblasti centrální Jávy, kam spadá i Yogyakarta, se v minulosti vystřídalo několik významných říší, z nichž velmi důležitou roli sehrála hinduistická Mataramská říše mezi 8. a 11. stoletím. Zhruba od 16. stol. do poloviny 18. stol. to byl zase muslimský Mataramský sultanát, který oblasti dominoval. V roce 1755 byl sultanát rozdělen na dva, yogyakartský a surakartský (se sídelním městem Surakarta, dnes v provincii Střední Jáva). Svou podstatnou roli v rámci národní historie sehrála Yogyakarta během několika let po 2. světové válce, kdy se na krátkou dobu stala hlavním městem Indonésie.
Jak se tam dostanete
Yogya je v podstatě ze všech směrů dostupná autobusy i vlaky. Přímými vlakovými spoji se sem dopravíte například z hlavního města Jakarty, Bandungu na západní Jávě či Surabayi na severovýchodním pobřeží. Autobusová síť je mnohem hustší. Dálkové spoje jezdí většinou dvakrát denně, ráno a večer. Autobusových společností je nepřeberné množství. 
Pohodlným autobusem s klimatizací a někdy i WC se do Yogyi dostanete téměř z každého většího města na Jávě, dokonce i z Denpasaru na Bali. Malé místní letiště je nejen cílem lokálních letů v rámci Jávy, ale i těch meziostrovních. Do Yogyi se dostanete například také přímým letem z malajského Kuala Lumpur.
Městská doprava
Pro rychlý a pohodlný přesun po městě můžete vyzkoušet velmi rozšířenou taxislužbu. Další i pro náročnější turisty přijatelnou variantu představuje TransJogja. Jde o klimatizované městské autobusy, které mají oproti běžným autobusům a minibusům pevné zastávky. Autobusy jsou celkem malé a ani míst k sezení není moc, přesto je cestování TransJogjou příjemnější než obyčejnými autobusy, které nemají daleko do šrotu a jejich jediné větrání zajišťují stále otevřené dveře a nefunkční okna. V rámci města má TransJogja několik pevných tras s už zmíněnými zastávkami. Ty stojí na vyvýšeném místě nad úrovní chodníku, aby se z nich do autobusu pohodlně nastupovalo. Zastávky jsou kryté a mají vchod a východ. U vchodu koupíte za jednotnou částku 3 000 Rupií (necelých 6,00 Kč) kartu, kterou hned na místě použijete při průchodu turniketem. Za těchto pár korun můžete projet klidně celé město a přestupovat na jiné linky, pokud ovšem nevyjdete ze zastávky ven. V Indonésii je běžná „přezaměstnanost“, a tak vás možná neudiví, že na jedné zastávce pracují dva lidé a další dva v každém autobuse.
Pak jsou tu již zmíněné obyčejné městské autobusy, na které stačí mávnout, kde se vám zachce. Ty ale cizinci v podstatě nepoužívají. Další možností jsou becaky, kterých je ve městě opravdu hodně, takže ani nemusíte žádný hledat, řidič vám svoje služby většinou nabídne sám.
A kdo si troufá na šílenou indonéskou dopravu, kde jakoby neexistovala žádná pravidla (snad jen to, že se jezdí vlevo), může si ve městě pronajmout motorku. Většinou je vyžadován mezinárodní řidičský průkaz a doklad totožnosti, ale najdou se i výjimky. Motorka je pak na celý den vaše a vy s ní můžete jet na výlet i mimo město.
Batik – tradiční centrum výroby
Yogyakarta je jedním z mála věhlasných javánských tradičních center výroby batiku. Jde o vzorované látky a oděvy, při jejichž výrobě se využívá tradiční techniky barvení pomocí vosku. Složitá ruční práce, která mnohdy zabere i dlouhé měsíce, zahrnuje fáze nanášení horkého roztaveného vosku na vybraná místa tak, aby vytvořil určitý ornament, následné barvení látky v lázni, smývání vosku a sušení látky. Tento proces se několikrát opakuje tak, aby vznikly vícebarevné ornamenty na barevném či bílém pozadí. Pro nanášení vosku se používají dva způsoby: malování pomocí malého nástroje s dřevenou rukojeti a kovovou nádobkou s dutým zobáčkem vzdáleně připomínajícího pero a tisk pomocí měděných matric.
Nejen v Yogyakartě se batik vyrábí v malých domácích dílnách, ale i ve velkých továrnách, které produkují drahé značkové výrobky.
Loutkové divadlo Wayang
Nepostradatelnou součástí indonéské kultury je loutkové divadlo wayang. Především v centrální a východní Jávě se ujal wayang kulit, stínové divadlo s dvojrozměrnými barevnými loutkami z buvolí kůže. Loutky zosobňují postavy z eposů Rámájana a Mahabharáta. Celé představení je vedeno jednou osobou, mužským loutkohercem, který sedí čelem k bílému plátnu, po jehož obou stranách jsou v řadě připravené loutky. Přestože jde o stínové divadlo, je možné děj sledovat i ze strany loutkoherce, už jen proto, že loutky jsou tak pěkně umělecky ztvárněné. Děj, vyprávěný v nejvyšší zdvořilostní formě javánštiny, je doprovázen tradičním indonéským orchestrem gamelan skládajícím se především z bicích nástrojů. Nezřídka se k orchestru přidávají i zpěvačky.
Představení běžně začíná večer a trvá dlouhé hodiny, třeba i do brzkých ranních hodin. Pro turisty ale existuje i kratší dvouhodinová verze, kterou lze za pár korun shlédnout v Museu Sonobudoyo nedaleko Kratonu.
Další z několika forem divadla wayang, s níž se lze v Yogyakartě seznámit, je lidský wayang, zde nazývaný wayang wong. Například v centru města, v amfiteátru Purawisata, lze každý večer vidět představení Rámájana. Za doprovodu orchestru gamelan a zpěvaček se na jevišti střídají herci-tanečníci v nádherných kostýmech. Někteří z nich, například opičí král Hanuman a jeho vojsko má navíc masky. Herci téměř nemluví, vše je vyjádřeno dokonalými pohyby těla.
Sultánský palác Kraton a okolí
Návštěvník Yogyakarty by si neměl nechat ujít prohlídku sultánského paláce Kraton v centru města. Palác, kde dodnes sídlí místní vladař, byl postaven teprve v roce 1755 po vzniku samostatného yogyakartského sultanátu. Kraton představuje nejen komplex budov a parků v javánském stylu, jenž slouží sultánově rodině a částečně i veřejnosti, ale i jeho široké okolí obehnané bílými hradbami. Součástí tohoto prostoru jsou také dvě čtvercová náměstí, severně a jižně od paláce, známý ptačí trh Pasar Ngasem a takzvaný vodní palác Taman Sari, který byl vybudován zhruba ve stejnou dobu jako Kraton. Komplex několika budov a bazénů Taman Sari dříve sloužil sultánovi a jeho rodině jako místo odpočinku a rozjímání a v případě napadení nepřáteli také jako útočiště. Ve čtvrti kolem vodního paláce se nachází mnoho malých dílen, kde má návštěvník příležitost spatřit výrobu tradičního batiku.
Severně od Kratonu se nalézá nejrušnější ulice ve městě, Jalan Malioboro. Tento bulvár nabízí pohled na typický indonéský mumraj. Z jedné strany lemují rušnou silnici stánky s mnoha druhy indonéských jídel, z druhé strany zase stánky s batikem a suvenýry, před nimiž parkují všudypřítomné becaky a koňské povozy. Kromě stánků nabízí na Malioboru batik také mnoho značkových obchodů, kde jsou ovšem ceny několikrát vyšší. V jižní části ulice se nachází obrovské kryté tržiště Beringharjo, kde se kromě batiku za nízké ceny, které si ovšem musíte domluvit smlouváním, prodávají i látky, oblečení, různé módní doplňky, potřeby do kuchyně, koření, zelenina, ovoce, maso a různé další suroviny.
Co takhle dát si nasi gudeg
Někdy je dobré nedávat na rady lékařů a během cestování po exotických zemích přece jen ochutnat místní kuchyni. Navíc ta indonéská je opravdu vynikající. Většina turistů se bojí (někdy samozřejmě oprávněně, přece jen náš žaludek není zvyklý na místní suroviny, způsob úpravy jídel a hlavně jejich skladování) větších experimentů, a tak se radši stravuje ve známých fastfoodových řetězcích nebo drahých restauracích, které sice nabízí místní speciality ale upravené pro chutě západních turistů. A když už někdo přece jen zabrousí do obyčejné indonéské jídelny nebo stánku, pro jistotu si dá smaženou rýži, nudle nebo pečené kuře. Indonéská kuchyně toho ale nabízí mnohem víc, i když přiznejme si, téměř pokaždé s rýží, což nemusí každému vyhovovat.
Indonésie nabízí mnoho krajových specialit. V Yogyakartě mají taky jednu, nasi gudeg. Dražší restaurace tento pokrm v podstatě vůbec nenabízejí, a tak se za ním člověk musí vydat do nějakého obyčejného stánku na ulici nebo do menší jídelny, kde se na nasi gudeg specializují. Jen pár stovek metrů od Kratonu se nachází ulice Wijilan, kde takových malých jídelniček naleznete hned několik. Zřejmě vás hned na začátku odradí pohled na už uvařené jídlo, které je vystavené za skleněnou výlohou hned vedle vstupu do jídelny. Nedejte na první pohled, přišli byste o výjimečný chuťový zážitek!
Co se tedy skrývá pod názvem? Jak jinak, vařená rýže a k ní několik příloh, které sjednocuje sladká příchuť palmového cukru a kokosového mléka. Základem pokrmu je omáčka z koření, chilli papriček, kokosového mléka a palmového cukru, který jí dodává hnědou barvu. V této omáčce se pak vaří různé přílohy, ať už je to kuřecí maso, tofu, tempe (základem jsou stejně jako u tofu sojové boby, ovšem nemleté), vejce a hlavně najemno nakrájená dužina mladého chlebovníku (angl. jackfruit). Otrlejší mohou zkusit i zvlášť připravované pálivé kousky hovězí kůže.
V každé jídelně či stánku mají svůj recept, a tak se chuť, příprava i přílohy mohou mírně lišit.
