Na letišti v Edinburghu vítá návštěvníky nápis: „Skotsko – nejlepší malá země na světě.“ Tento nápis říká mnoho o severní části Spojeného království. Je to země superlativů, jakými místní usedlíci na adresu své země vůbec nešetří. Znak skotské vlajky (dva úhlopříčně zkřížené bílé pruhy na modrém podkladě) je vidět skoro všude a nacionalismus je tu běžný stejně jako krávy ležící v trávě. Je tomu již pár století, kdy Skotsko vedlo s Anglií války o svou nezávislost. Skotský nacionalismus však s časem nevybledl a i když jsou vzájemné vztahy mezi Anglií a Skotskem více než dobré, v posledních skotských volbách vyhrála strana, která má ve svém volebním programu „snahu o odtržení se od Velké Británie“. Tedy každý kdo má v úmyslu tuto zem navštívit a zároveň nechce vzbudit empatie místních obyvatel by měl mít na paměti, že Skot není Brit.
Země o rozloze rovnající se České republice se poslední dobou výrazně dostala do podvědomí studentstva díky velké nabídce letních brigád. Není také divu, libra si stále drží ve světě svou cenu a pracovní pobyt není nijak komplikovaný pro členy EU. Mírným problémem je skotský přízvuk a dost slovíček, které jsou ryze skotské a s britskou angličtinou nemají vůbec nic společného. Některá nářečí jsou dokonce nesrozumitelná i samotným Britům. Jako příklad rozdílnosti mohu uvést slovíčko „burn“. Překlad z britské angličtiny je hořet, ale ve skotské angličtině „burn“ znamená potok. Jestli existují lidé, kteří si chtějí snížit sebevědomí v cizím jazyce, pak vřele doporučuji: popovídejte si se starým skotským farmářem.
Nejčastější prací ve Skotsku je sbírání ovoce, ale druhů brigád je tu podstatně více, i když jsou převážně všechny zaměřeny na zemědělství, jakožto odvětví, které je po celé zemi silně rozvinuto. Já jsem byl jedním ze stovek studentů, kterým Skotsko poskytlo svůj prázdninový azyl. Sedm týdnů jsem společně s dalšími brigádníky z Česka strávil na polích, kde jsme ručně vytrhávali planý oves. Jakmile práce skončila, vypůjčili jsme si auto a vyrazili si vydělané peníze trošku užít. Náš první bod na mapě po sedmitýdenní robotě byl jasný. Destilerie Glenfiddich u města Dufftown, kde se pálí gurmány velmi vyhlášená whisky.
Tento malebný komplex uprostřed lesů je místem, kde se ročně otevřou stovky sudů jenom pro návštěvníky. Po celém okolí vzduch nasládle voní a jenom jeho dýchání člověka vábí k pití. Alkohol prostě tvoří duch tohoto turisticky velice oblíbeného místa. Zajímavá pro mne byla návštěva skladišť sudů. V těchto prostorách byla zakázaná jakákoliv manipulace s ohněm a dokonce i focení. Údajně proto, že vzduch byl až příliš nasycen výpary z alkoholu. Běžná whisky v sudu má totiž cca 70-80% alkoholu a po otevření se teprve ředí a lahvuje. Další překvapení pro mne bylo, že chuť whisky netvoří jen ječmen. Whisky po letech v sudu získá i esenci čerstvého dřeva, ze kterého byl sud vyroben. Po otevření sudu se proto nemůže naplnit znovu a místem zániku starých sudů se stává spalovna. Cena jedné lahve dvanáctileté whisky je 900Kč a s přibývajícími lety skladování cena úměrně narůstá.
Druhý den cesty jsme ještě s mírnou kocovinou z ochutnávek minulého dne a noci dorazili k jezeru Loch Ness. Okolí nejslavnějšího skotského místa bylo v obložení turistů. Osobně se nedivím slavné Nessie, že o sobě desítky let nedává vědět. Taky kdo by měl zájem vylézt z pohodlných hlubin jezera (se svými 230m je Loch Ness nejhlubším skotským jezerem), když se na březích nachází houfy zážitků-chtivých turistů. Většina Skotů kroutí hlavou nad popularitou tohoto místa. Každý Skot vám řekne, že jsou v jejich zemi mnohem krásnější místa, které stojí za to navštívit. Paradoxně tajemně mysteriózní atmosféra tvořená stovkami příběhů láká ročně tisíce turistů a celý region se tomu samozřejmě přizpůsobil. 
Žádné místo ve Skotsku není připraveno na turisty (a hlavně na jejich peníze) tak dokonale jako zde. Není ovšem překvapením, že v prospektech o Loch Ness se nedočtete o „midges“. Toto anglické slůvko skrývá bolest, utrpení, bezmoc a je spojené se skotskými jezery. Ptáte se o čem to vlastně mluvím? Midges jsou zákeřné mušky velké ani ne milimetr, které nemají nic jiného na práci, než v hejnech útočit na bezbranné cestovatele. Kousnutí od jedné takové mušky překvapivě bolí a po minutovém náletu hejna midges dokážete na svém těle napočítat dvě desítky pupínků. Bojovat s nimi se dá jedině útěkem, protože žádné repelenty proti tomuto krvežíznivému hmyzu nefungují.
Dalším zářezem na mapě pro nás bylo město Fort William, v jehož okolí se mocně zvedá do oblak nejvyšší hora Velké Británie Ben Nevis. Obrovský masiv z vyvřelé žuly dosahuje výšky 1344m a až na vrchol se táhne zrekonstruovaná koňská stezka, která zpřístupňuje vrchol i nepříliš zdatným jedincům. I přesto se jedná o výstup náročný a s rychle měnícím se počasím, které je mimochodem typické pro celé Skotsko, se může stát i nebezpečným. V některých dnech Ben Nevis však návštěvníkům ukáže svou přívětivější tvář a nechá své svahy osvítit paprsky slunce. Z těch lze potom, přes vrcholky sousedních hor, vidět velkou část dech-beroucí skotské vysočiny. A komu se podařilo při dobrém počasí se dostat až na vrchol, mohl se pokochat pohledem do dálky až 190km. Naše expedice se na vrchol bohužel nedostala. Částečně to bylo způsobeno špatným počasím na vrcholu, ale hlavním důvodem byla silná trudomyslnost v týmu, kterou způsobil postarší pán s turistickými holemi. Tento „ďábelský děda“, jak byl po incidentu pojmenován, totiž v šíleném tempu předběhl naši skupinu, prokládaje svůj čin několika provokativními vtípky. Sportovní sebevědomí členů skupiny bylo totálně zdevastováno a vrcholové družstvo se vrátilo zpět do základního tábora.
V příštím cestopisném pokračování čekejte na naše putování po městech Glasgow, Stirlingu a Edinburghu.
